Vinaart a jeho mladá vína

Když se řekne „mladý vinař“, většinou si pod tím pojmem představím někoho okolo třicítky, člověka s formálním vzděláním z vinařské školy, další generaci přebírající vinaření po dědečkovi/otci pod jeho přísným dohledem a snažící se prosadit vlastní čerstvé nápady. Michal Uher teprve nedávno překročil let dvacet, studuje obchodní právo a ve svém vinařství si dělá „co chce“, prostě vinaří tak jak to cítí a aby výsledek pokud možno odpovídal jeho záměru, ale zároveň šlo o vína prodejná. A protože aktuálně pozoruje odklon od domácích červených, tak ač sídlí v Moravské Nové Vsi proslavené spíše právě víny červenými, jeho sortiment obsahuje hlavně bílá, a to i z červených hroznů. Vinice v trati Vinohrady získal v restituci, ovšem keře jsou poměrně čerstvá výsadba z roku 2000 a následně i z divokého roku 2004, kdy se trochu chaoticky vysazovalo co mohlo před vstupem do EU. Na dvou hektarech má 16 odrůd (tohle stále úplně nechápu a přemýšlím, kdy tu dojde k větší specializaci na méně ale těch pro polohu nejvhodnějších odrůd) a z nich vyrábí asi 15 tisíc lahví ročně.

Tři minutky z úvodu degustace, Michal Uher představuje své vinařství. Omluvte sníženou kvalitu záznamu a občasný vzhled „černoši v tunelu“.

Při debatě o výrobě vína a péči o vinice dával najevo, že je příznivcem „šetrnějšího přístupu“, ale zároveň bez oklik a předstírání přiznal, že bio(dynamické) postupy, postřiky výluhy z kopřiv či vodního skla, mu přijdou už trochu moc. Stejně jako třeba spontánní kvašení vína, které je příliš nevypočitatelné. Prostě jde spíše bezpečnější cestou. S názory, že tráva na vinici ji vysiluje, bych asi zkoušel polemizovat (minimálně o vlivu na výslednou kvalitu hroznů), ale jinak je tenhle přístup samozřejmě naprosto legitimní. (Ale já jsem v tomhle směru takový trochu Fox Mulder – „I want to believe“; prostě chci věřit, že ty přírodní postupy fungují a mají smysl; ale jak se takové zatravnění projeví na čtyřleté vinici s kořenovým systémem ne zrovna hluboko, to samozřejmě netuším) Vina jsou zakvášená čistými kulturami kvasinek v nerezových tancích (s možností regulace teploty), následně se jdou obvykle alespoň na pár měsíců „nadechnout“ do dřevených sudů (dub a akát). Experimentuje i s barikováním. Celý přístup, alespoň jak jsem to tak sledoval, byl trochu „tohle mne zajímá, tak zkusím a uvidím…“, což se mi tedy moc líbí.

Malé vinařství je navíc mixem klasického sklípku s cihlovou valenou klenbou, skla, nerezu a vůbec zajímavých architektonických řešení. Podíl na tom má jistě matka vinaře, která je výtvarnicí a stojí i za poměrně efektními vinětami, u speciálních vín dokonce ručně malovanými (reliéfní vypalovaná barva na sklo). Korky jsou lisované z takové té hodně jemné drti a s potiskem vinařství. Některá vína byla zatím stočena jen pro degustaci a lahve ručně (a moc hezky) nadepsané. Ve vinném sklepě Lustermannském bylo k ochutnání celkem dvanáct vín převážně mladého ročníku 2008 a musím říct, že mne hodně příjemně překvapila. Pro detaily přímo od vinařství můžete navštívit povedený web www.vinaart.cz, následují mé degustační poznámky…

Müller Thurgau 2008 (zemské, 80,- Kč) je svěží, lehké pití, velmi mladičké (ještě takové ty „kvasnicové“ tóny), jemně do muškátova a travnata, v ústech poměrně výrazné a příjemně dlouhé. Jednoduché ale čisté „jen tak“ pití, jen víc takových. Zemské Veltlínské zelené 2008 (80,- Kč) mi přišlo trochu zadušené sírou, lehčí neutrálnější kořenité bílé s decentní hořčinou v závěru. Zweigeltrebe rosé 2008 (100,- Kč) mělo barvu opravdu jen lehce narůžovělou (pomletí a přilisování hroznů, kontakt se slupkou tak půl hodiny), velmi jemnou jahodo-kyselojogurtovou vůni a v chuti hromadu kyselin, lehounké svěží čisté pití s ledem na zahradu.

Sérii výraznějších vín zahájil Ryzlink Vlašský 2008 v pozdním sběru (130,- Kč) s pěknou nasládlejší vůní zralých hroznů, trochu medu a kořenitosti a taky čerstvé vlašské ořechy. V chuti výrazné, pěkná kyselina a dotyk cukru, vyvážené pití ideální asi trochu podchlazené. Hodně potěšilo Rulandské modré klaret 2008 v pozdním sběru (140,- Kč) s barvou zlatavou s až měděným odleskem (lisovány celé hrozny). Tohle víno potřebuje nějaký čas (rok či dva bych mu dal nejméně), aktuálně jsou ve vůni ještě dost ty kvasné tóny, ale taky kupa ovoce, zvláštní zemitost, je to komplikovanější a zajímavé. V chuti plnější, trochu drsnější, netypická záležitost trochu se v současné podobě vzpírající rychlému hodnocení z OIV sklenky. Láhev zakoupena pro pozdější přechutnání doma. Ve vinařství vzniklo i klasické červené víno, které je nyní v sudech a na lahvování a ochutnávání teprve čeká, ale už se na něj těším :o)

Rulandské šedé 2008 ve výběru z hroznů (160,- Kč) mělo vůni svěží, bohatší do přezrálých hroznů s příjemnou chlebovinou. V chuti plnější až hutné, extraktivní, trochu dotyk cukru, hrubší a drsnější snad kvůli ne úplně ideálně zakomponovanému vyššímu alkoholu. Chce čas a trochu se uhladit, mohlo by být hodně pěkné. Rozhodně bavilo o dost víc než Chardonnay 2008 v pozdním sběru (160,- Kč), vůně svěží a do citrusových tónů, v chuti intenzivní s jasným vyšším zbytkovým cukrem vyváženým vyšší kyselinou, takové trochu na efekt a líbivější, ale bohužel opět trochu moc síry.

Před vyloženě slaďáky jsme si odskočili ke dvěma vínům červeným. Zemské Zweigeltrebe 2008 (pro technické typy: pomalé nakvášení za nižší teploty po jeden měsíc, následně spontánní malolaktická fermentace) mne vyloženě nadchlo. Barva nijak hluboká, spíše světlejší, ale ta vůně… lesní plody, višně a hlavně tedy maliny v podobě takové té našlehané pěny naplácané na lívancích. V chuti suché, měkké, lehké, nádherně ovocité a výborně pitelné. Neuvěřitelně milá záležitost vyloženě nutící se napít znovu a znovu a prostě si ji užívat, nic komplikovaného či dokonce „meditačního“, ale lehké, čisté krásně pitelné červené. Za osmdesát korun. Chtěl jsem koupit vše co měl vinař sebou, bohužel šlo „jen“ o čtyři lahve. Tohle si dovedu představit klidně nachlazené na nějakých 14-15°C teď v létě na zahrádce, zkusím hned jak to půjde :o) Následující zemský Cabernet Moravia 2008 (100,- Kč) voněl výrazněji, trochu divočeji s decentní kořenitou linkou (pepř, sladká mletá červená paprika) a mírně vlivem sudu. V chuti pěkně suché, opět hodně ovocité a tentokrát i s trochou tříslovin v závěru, pikantnější. Fajn pití.

Ze sladkých se chutnal Cabernet Sauvignon klaret 2008 (výběr z bobulí, 240,- Kč za 0.375l), barvy bledší růžové, vůně efektně medově vyzrálé a zvláštním tónem podhoubí. V chuti hromada cukru a pro mne málo kyselin, v zásadě ucházející slaďák ale nenadchl. Úplně jiný případ je Ryzlink Rýnský 2007 výběr z bobulí (360,- Kč při 0.375l) napadený botrytickou plísní, která je ve vůni jasně patrná. Víno výrazné, s vysokým cukrem krásně vyváženým kyselinou, medové s trochou ryzlinkových a botrytických „technosmrádků“ (petrolej, plast), hezky dlouhé, bohaté. Dost povedené. Vlastně bavilo o dost víc než Rulandské bílé 2008 (zemské, ale technologicky ledovka, sklizeno na Silvestra při -9°C a 37°ČNM; 280,- Kč za 0.375l), kde mi opět přišlo, že i 12 g/l kyselin nestačí k marnému boji s cukrem, navíc se opět projevilo lehké přidušení sírou. Jistě, hodně sladké víno, med, trochu „lékárenských“ tónů, ale bez nějaké bohatosti co tahle vína mohou mít.

Celkově jsem dostal mnohem víc, než očekával. A po dlouhé době odcházel z ochutnávky cinkaje několika lahvemi o sebe. Myslím, že Vinaart má budoucnost. A vykašlal bych se na ty současné konzumentské trendy a dělal více červeného! :o)

Zobraz celý článek →

Třináctiletý splín vinného masochismu

Někdy si říkám, co to všichni milovníci vína (no dobře, většina) mají s tou „archivací“, pod kterou se často skrývá otevírání lahví, u nichž nikdo nepředpokládal tak dlouhou dobu uložení. Samozřejmě to dělám taky, dokonce vyhledávám všemožné „vyzrálé“ kousky za nevysoké ceny a pak je obřadně nalévám a popíjím. A to i přes to, že před nalitím vlastně nepřevažuje nějaké vzrušené očekávání, ale spíše strach. Hlavou víří, co všechno se za ty roky mohlo stát. Vlastně spíše hádám, jakým způsobem to víno bude pokažené, než co mi může nabídnout za specifické vůně/chutě. Je to takový vinný masochismus. Jistě, u velkých vín určených na dlouhé vyzrávání má smysl otevřít je až na jejich vrcholu (jak ho odhadnout s jednou lahví?), ale co takové ty normální kousky, které jsou vlastně dost příjemné už docela brzo a jejich další uložení prostě jen zvyšuje riziko, že to přešvihnete a z příjemného zážitku vám na patře zůstane jen octová pachuť? Možná to má něco společného s vrozenou touhou riskovat (a třeba je to i důvod, proč častěji „archivují“ muži než ženy). Řítit se na kole zběsile z kopce a o pár let později podobným způsobem na motorce či v autě, skákat z mostu zavěšen na jakési gumě či s padákem z letadla, pobíhat lesem a střílet do sebe barevnými kuličkami… takové děsné blbosti, ale ten adrenalin a skvělý pocit co vás zaplaví, když to v pohodě vyjde. Jen u toho vína to vychází méně často, než je úspěšnost těch výše uvedených hrátek :o) Ale když se zadaří…

Takhle jsem před pár dny otevřel L’Ermitage de Chasse-Spleen 1996, druhé víno jednoho z mých velmi oblíbených Bordeaux, které jsem měl možnost chutnat již před třemi lety a byl nadšen jeho obskurností, ale většina dalších degustujících jej již tenkrát označila za naprosto přezrálé. O vinařství jako takovém jsem tu psal již několikrát a nebudu se opakovat, prostě jen doporučím článek Odhánět splín ročníkem 2004. Ve sklence mělo překvapivě hlubokou a temnou barvu, samozřejmě po těch letech s již výrazným hnědooranžovým okrajem a kupou depotu. První přivonění překvapilo a hodně. Vyzrálá a divočejší vůně, ale stále s příjemnou ovocitostí a daleko před něčím, co bych nazval „zlomené“. Vůně parfémově stoupá a různé vrstvy se étericky mísí, baví mne to. Je tam nějaké sušené červené ovoce a dojem je z vůně je trochu sladko-trpký, zavane tam „octovitá“ vůně v podobně balsamica… nenudí, baví až do dna lahve a prostě moc pěkný :o) V chuti suché, spíše lehčí a přesto ústa nádherně zaplní (a nemusí to být žádná koncentrovaná alkoholická bomba). Krásně vyvážené, sladkost ovoce a příjemná kořenitost, měkké a hebké a skvěle pitelné i díky skoro kompletně ohlazenému tříslu. Veze se to na vlně až překvapivé elegance, takový pečlivě upravený stařeček v čistém oděvu na nedělní cestu do kostela s kolínskou známého módního domu, kterou dostal od dcery k vánocům. A já si říkám, zda to měl původní majitel (víno je z aukce) někde v hodně chladném sklepě, nebo jsem koupil padělek a mnohem mladší víno (korek nebyl ani trošku prosáklý). Ale kdo by padělal druhé víno z Chasse-Spleen… :o) Tentokrát to prostě vyšlo a popíjení archivního vína přineslo úplně jiný rozměr, než nabízí Bordeaux ve svém mládí. Otázkou je, zda to bylo nutně o tolik lepší, než ty mladé a poněkud drsnější kousky. Ale to už je o vkusu, myslím.

Mohlo by vás zajímat: Vinný ocet pro miliardáře | Novorozenci z Bordeaux s příchutí druhé světové

A dovolím si tu „přetisknout“ ještě jeden svůj starší článek (z listopadu 2006) o degustaci vín z ročníku 1996, který jsem původně psal pro O Víně. Dneska už bych tam možná některé věci formulovat trochu jinak, ale nechávám to v původní podobě, úplně mimo to není. Tak tedy… Jaký byl ročník 1996 v Bordeaux?

Další z degustací společnosti Dominec & spol. bylo představení ročníku 1996 z Bordeaux. Jednalo se o příjemnou a vyloženě „edukativní“ akci, i vzhledem k tomu, že většina vín byla zakoupena v množství jednoho kartonu a nejsou v běžné nabídce firmy. Celkem se ochutnávalo 8 vín různých (nejen cenových) kategorií a debata o nich byla velmi přínosná. Ročník 1996, který je považován za špičkový (především na levém břehu), prokázal svou dlouhověkost a nesporné kvality.

Degustace začala 2. vínem Ch. Chasse-Spleen – L’Ermitage de Chasse-Spleen. Tento vzorek byl obecně odsouzen jako přezrálý, mne ovšem okouzlil svou obskurní netypičností a „ulítlým“ komplexem všemožných vůní a chutí. Doporučit bych si nedovolil, ovšem ta zkušenost byla velmi příjemná. Druhým vzorkem mělo tu čest být Ch. Citran (Cru Bourgeios, Haut-Médoc), výrazná záležitost, stále překvapivě v kondici s vůní rybízové marmelády. Jako třetí přišlo Ch. Beauregard z Pomerolu, tedy v roce 1996 deštivého pravého břehu. Mimo očekávání nádherná záležitost s fantastickou barvou, jemnou a komplexní výrazněji ovocnou vůni a šťavnatou středně plnou chutí. Následující Ch. Issan (Grand Cru Classé z Margaux) neoslovilo nikoho, působilo až „zkaženým“ dojmem, snad korkem. Prý je taková většina lahví a prostě je to styl vína tento rok. Divné. V souboji s dalším Grand Cru Classé z Margaux, Ch. Kirwan, nemělo šanci. Čistý a komplexní Kirwan velmi překvapil svou jemností, byť drobné odstíny bylo nutné možná až trochu moc hledat. Od „oblíbence“ Roberta Parkera a víno ze stáje Schroder & Schyler upravované ve stylu Michela Rollanda jsem čekal něco mohutnějšího.

Šestým vzorkem a pro mne vítězem večera se stalo druhé víno Ch. Léoville Las-Cases pod jménem Clos du Marquis. Toto château ze Saint-Julienu je jen krůček od prvních Grand Cru Classé a jejich vyzrálé druhé víno v pravdě famózní. Řízná stále ještě ovocná vůně rybízového džemu přechází do jemného úžasně komplexního dojmu. Plná hutná chuť, stále ovládaná tříslem, alkoholem, barikovým sudem a alkoholovou hutností je nádherná. Krásné víno! Následující Ch. Lafon-Rochet ze St. Estéphe mi proti němu přišlo jako zbytečně „tříslovinová“ obluda bez dostatečné elegance, byť samo o sobě po chvilce soustředění nabídlo mnoho a „papírově“ by mělo být i lepší. „Druhák“ z Léoville Las-Cases jej pro mne bez nejmenších problémů překonal. Závěr degustace, pověstnou „sladkou tečku“, si vzalo na starost Ch. Suduiraut, Premier Cru Classé ze Sauternes. Jsou vína, která se z tabulek hodnocení vymykají. Toto možná není „d’Yquem“, přesto jedno z nejnádhernějších sladkých vín, jaká jsem kdy pil a bez problémů porážející Bonnezaux z předchozí degustace Val de Loire. Nemá vůbec smysl popisovat všechny vůně, každý si tam najde ty své, jsou jich desítky. Pro mne jde o dokonalý komplex sladko-sudovo-pomerančo-skořicovo-čehosi se sladkou chutí kandované pomerančové kůry. Mít jen trošku víc kyseliny, byl bych ve vinném nebi :o)

Zobraz celý článek →

Televizní vinařská reality show

„Vzniká víno ve vinici, jak lidé z tohoto oboru vždy rádi tvrdí, nebo spíše v laboratoři a je testováno na Focus Groups (skupinových diskusích) pro měření možné obliby u zákazníka?“ Tak se ptá Tyler Colman hned v úvodu své výborné knihy Wine Politics, o které tu ale bude řeč později. Vzpomněl jsem si na tenhle citát při sledování ukázky z nové reality show The Winemakers, která je dalším příkladem, že romantické představy o vinařském byznysu nejsou vždy na místě. Soutěž poběží v září na americké televizi PBS a princip je v zásadě klasický – tým celkem dvanácti „budoucích vinařů“, genderově vyvážený mix žen a mužů, soutěží v několika úkolech o možnost mít na celostátním trhu vlastní značku vína (= stát se „vinařem“). Uvidíme klasický mix slz, vyčerpání soutěžících, napínavého vyřazování a tak vůbec, nic neobvyklého. Jenže tentokrát nebudou hráči zavřeni v nějaké vile či bojovat v profesionální kuchyni, ale sklízet hrozny na vinici v Paso Robles, plnit barikové sudy a čistit nerezové tanky, obsluhovat ve vinném baru a odpovídat na záludné otázky z oboru. Ostatně posuďte sami z ukázky…

Nevím jak vám, ale mně to připadá trochu „levné“ a jednoduché. Vlastně na mne působí trochu jako několikadílná reklama na výsledný produkt, jakési průmyslové víno, kterého pak vychrlí na trh obludné množství lahví. Tak snad americký divák nezíská pocit, že vinař je ten pán, co hadicí rozměrů přímo obludných přepouští hektolitry nakvašeného moštu z jednoho místa na druhé :o) Na druhou stranu možná dobře, že se takhle pro masy předvede vinařství v podobě, jak dneska skutečně vypadá. Další ukázky můžete najít na YouTube, o soutěžících a porotcích si pak přečíst na oficiálních stránkách. Již proběhl casting na účastníky druhé série, která se místo Kalifornie bude odehrávat ve Francii, konkrétně v údolí Rhôny.

Možná je přesně tohle, co zákazník chce. Účast na přípravě vína a dalších produktů je dneska hit a celý turistický business. Tenhle pořad může přiblížit, jaké „práce ve vinařství“ dneska některé podniky (spíše v Novém světě, ale třeba i Beaujolais) nabízejí turistům a ještě si za to nechávají zaplatit :o) Viděl jsem to i u whisky při letošní cestě do Skotska, kupa firem tam má alespoň možnost natočit si vlastní láhev rovnou ze sudu (vyjde vás dráž než totéž lahvované jimi, ale rozhodně k té lahvi pak máte lepší „vztah“) či dokonce namíchat vlastní směs (složení pak uloží v nějakém jejich archivu a kdykoliv vám ji vyrobí na objednávku znovu). Funguje to.

Zobraz celý článek →

Slavili jste Vavřince?

Vypadá to, že se mi úspěšně daří chodit s křížkem po funuse. Včera bylo sv. Vavřince, tedy ideální příležitost si otevřít nějaké pěkné Svatovavřinecké :o) No a já na to upozorňuju až o den později. Svatý Vavřinec (Laurentius) nejspíše byl pokladníkem a archivářem katolické církve a je proto považován za patrona knihovníků. A taky kuchařů a koželuhů. A vinaři, kterým v tu dobu začínají dozrávat hrozny, se ho též dovolávají (byť tradičním patronem je samozřejmě spíše svatý Urban, ve spojitosti s vínem se často uvádí ještě Jan Křtitel, Jan Evangelista, svatý Bartoloměj a i svatý Václav). Ve vinařské oblasti Čechy výsadba odrůdy Svatovavřinecké z červených jasně vede a i na Moravě se drží na špici, celkově zabírá skoro desetinu osázených vinohradů. Ovšem pohled do tabulek zatříděných přívlastků jasně ukáže, že obrovská část vína z téhle odrůdy končí jako vína nezatříděná či základní jakostky (na rozdíl třeba od Rulandského modrého, podle všeho jednoho z předků Vavřince, které v počtu zatříděných přívlastků drtí jakékoliv další červené odrůdy i při výrazně nižší výsadbě). Možná je to stále tou aurou levného hospodského pití, nejtypičtějšího rozlévaného červeného v každé hospodě. Ale tím si radost kazit nenecháme :o)

O 10. srpnu koluje několik pěkných pranostik:

• Když o svatém Vavřinci slunce svítí, budem dobré víno míti.
• Nalezne-li se na vinici o svatém Vavřinci zralý hrozen, bude hojnost dobrého vína.
• Na Vavřince slunečnost, vína hojnost.
• Na svatého Vavřince bude-li pěkný čas, přinese hojně vína dobrého, byť pak pršelo, neuškodí nic, když toliko slunce jest.
• Když den svatého Vavřince a Nanebevzetí Panny Marie pěkný jest, tedy očekávají vinaři dobrý vinný podzimek.
• Na svatý Vavřinec dej na oltář z hroznů věnec.
• Vavřinec-li a Nanebevzetí v krásné povětrnosti se světí, jistě nikdo nepohaní jeseň ani vinobraní.
• Počasí na svatého Vavřince jaké jest, takové se udrží několik dní.
• Vavřinec - první podzimec.
• Jak Vavřinec navaří, tak se podzim podaří.
• Pěkně-li na Vavřince a Bartoloměje, krásný podzime se na nás zasměje.
• Vavřincův déšť - myší úroda.

Hned na několika místech v republice včera sprchlo, tak tedy nevím, jak to s úrodou bude vypadat. Jihomoravští vinaři prý „letos očekávají dobrou úrodu a milovníci vína se podle odhadů odborníků mohou těšit na nadprůměrný ročník“ (viz článek), na druhou stranu kvůli vlhku zuří choroby a na několika místech vinohrady těžce potlouklo krupobití. Inu uvidíme, ona taková přirozená redukce hroznů může mít svůj význam :o) Pokud teda „neshnije“ všechno…

Nějaké víno? Zjistil jsem, a to i přes význam téhle odrůdy v našich vinicích, že Svatovavřinecké konzumuji opravdu minimálně. A doma skoro nic neměl. Na včerejší „oslavu“ pak otevřel, jakožto zástupce oblasti Čechy, jakostní Svatovavřinecké 2007 z Mělníka od Miloše Pálka z Úval (www.vinnydvuruvaly.cz). A zase ho zavřel a uvidím, co bude dělat ve dnech následujících. Nevonělo to úplně špatně, takový ten jednodušší chladnější typ červeného, nějaké ty švestky, podivná nasládlost a trocha těkavek. Ale v chuti drobný náznak perlení v úvodu, podivná ostrost a hořčina, odhadoval bych i docukření, neharmonické a divné.

Barikované Svatovavřinecké 2006 od Františka Mádla by bylo samozřejmě sázka na jistotu, ale to jsem vypil už dříve a lovím tedy archivní poznámku (a nemohu najít fotku). Intenzivní ovocné víno „lesní směs“, peckoviny a kořenitost, trochu apatyka a ty dřevěné sladké vůně trochu méně než je u něj zvykem. V chuti živé, plnější, dost kyselin i tříslovin, tmavé ovoce, šťavnaté a fajn dlouhé… dobře udělaný kousek na pití k nějakému kusu masa. Nic z čeho polezete po zdi a zanechá to ve vás hluboké stopy, ale velmi příjemné pití.

Odkazy: Svatovavřinecký Koráb ročníku 2006 | Oslava poctivých vín

Zobraz celý článek →

Designové fastfoody a vůbec trocha Ameriky

Pod tou „pravou“ gastronomií USA si kupa lidí nejprve představí nákazu (ano, šíří se po celém světě s vytrvalostí chřipkového viru) v podobě všemožných fastfoodů. Děláme si z těch jídel srandu, ale ať hodí kamenem, kdo už někdy neskončil v McDonaldu. Objevují se weby, které různými způsoby odhalují, co že to vlastně v těch různých burritos a burgerech jíme, vyloženě zábavné je pak takové srovnání reklama vs. realita, prostě vedle sebe reklamní fotka jídla a skutečné prodávané zboží. Nedávno jsem ovšem narazil na něco mnohem povedenějšího, Fancy Fast Food. O co se jedná? Vezmete ideálně nějaké to menu z fastfoodu a načinčáte na pěkné talíře, možná i třeba nějakým způsobem přepracujete, ale nemělo by se nic moc přidávat (snad jen nějaké malé zdobení). Výsledek může být hodně překvapivý, byť úplně stejně nezdravý jako na začátku :o) Každá dobrá restaurace ví, že prezentace na talíři hraje z celkového dojmu obrovskou roli. A i obyčejný burger s kolou může vypadat jak z michelinovského podniku :o)

Vůbec v těch státech mají zajímavé nápady, leckteré do našeho prostředí naprosto nepřenosné. Ale třeba takové vaření s Ariou Giovanni vypadá, že by i u nás mohlo fungovat. Stoprocentně jist si tím nejsem, pokud by ovšem dostala dobrý vysílací čas, tak i Jirka Babica a jeho komediální talent půjdou stranou :o) No posuďte sami…

Vlastně jsem se k té Americe dostal kvůli třem vínům, co u nás padla minulý týden. Ve všech případech šlo o večeři s příbuzenstvem či přáteli a poznámky nejsou zrovna obsáhlé, jde spíš o dojmy. Koupil jsem tři vzorky z produkce Roberta Mondaviho běžně dostupné na našem trhu, ovšem trošku starší ročníky než bývá zvykem. Mondavi je (nebo spíš byl, bohužel nedávno zemřel) osobou, která se velkou měrou podílela na proměně vinařství v USA, především Kalifornii (a nejvíce Napa Valley). Některá jeho vína (Opus One, Reserve Cabernet Sauvignon z Napa) se řadí mezi naprostou špičku toho, co můžete z USA koupit. Pod svým jménem produkuje i levnější fajn vína, zároveň však jeho firmy chrlí miliony litrů těch nejběžnějších spotřebních kousků.

Chardonnay 2005 „Robert Mondavi Private Selection“, původem z California Central Coast, je představitelem „nižší střední“ Mondaviho vín a ve sklence se projevovalo bohužel dost tak, jak bych očekával. Hutné až přezrálé, takové to sladce ovocné „přestřelené“ bílé. Narvané sluníčkem a ovocitostí tak, že postrádá eleganci. Ano, velmi aromatické, výrazné, tučné, s jasným projevem dřeva, hromadou tropických a citrusových vůní, karamelem v dochuti a prostě tím moderním projevem, který si své obecenstvo stoprocentně najde. Viděl jsem ho v obchodech za nesmyslné částky 400-500,- Kč, ale dá se koupit (můj případ, výprodej v malé vinotéce ve Vršovicích) i za 129,- a za tyhle peníze si klidně domů ještě láhev pořídím pro případ, že by na návštěvu dorazil fanoušek podobných vín :o)

Zinfandel 2003 „Robert Mondavi Private Selection“, tentokrát původ všeobjímající California, je dost podobný případ. Hutné, sladce ovocné víno, přezrálé a poměrně koncentrované, díky věku navíc obalené tóny lahvového zrání. Kořenité, džemovité, korektně dlouhé docela fajn pití, pokud vás tedy podobná vína baví. Nemá žádný chemicko-technologický štych, působí docela přirozeně a za 129,- Kč opět moc lepších ukázek trochu vyzrálého Zinfandelu z USA nenajdete, takže mohu s klidem doporučit na experiment. Navíc je, stejně jako Chardonnay, pod plastovým špuntem a tím pádem spíše nehrozí různé podivné vady (krom občasné oxidace) :o)

O mnohem větší zážitek se postaral nefiltrovaný Robert Mondavi Napa Valley Cabernet 1999 (ne nutně jde o čistý Cabernet, obvykle v tomto víně končí trochu Merlotu a může být mírně doplněno odrůdami Cabernet Franc, Malbec, Petit Verdot či Syrah). Tenhle desetiletý kousek má již výrazně nazrálou barvu a nějaký ten depot. Aromatika je již řízena lahvovou zralosti, ale stále s dostatkem ovoce. Překvapivě efektní, komplexní a zábavná záležitost, žádná obludná bariková či ovocitá bomba, ale mnohem složitější kousek. Přiznám se, že jsem si naškrabal jen vyloženě základní poznámky, ale přetrval ve mně dojem „takhle vypadá pěkně nazrálý Cabernet a kdyby podobně dopadla některá levnější Bordeaux, která mám v archivu, tak vlastně budu spokojen“. Víno je to suché, stále ještě s nějakým tím tříslem, vyvážené, skvěle pitelné. Zaplacených 275,- Kč považuji za omyl, naslepo bych tipoval o hodně víc. Jasné doporučení, i kdyby jen jako ukázka zrání dobrého Cabernetu (ale to víno nabídne mnohem víc). Před nedávnem o něm psal Tomáš a též působil dost nadšeně. Prostě předsudky stranou, vína z USA umí zrát a minimálně Cabernet a jeho směsky tam umí :o)

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „víno s cenou 150,- Kč v maloobchodě by mělo ve slušné restauraci stát maximálně…“

V posledních týdnech jsem se několikrát dostal k tématu cen vína, respektive restauračních marží. Anketa „Odradí vás restaurační marže na víno dát si co opravdu chcete?“ dopadla celkem dle očekávání, dnes jsou tu výsledky malého pokračování. Kolik by tak ve slušné restauraci měla maximálně stát láhev, kterou v maloobchodě můžete pořídit za 150,- Kč? Samozřejmě ideální by byla prakticky stejná cena, ale tak tvrdí na restaurace být nemůžeme :o) Tuto možnost zvolilo 18 hlasujících (14%) z celkových 126. Nejčastěji obsazovanou cenou se ovšem stal rozsah 201 – 250,- Kč, pro který hlasovalo 58 návštěvníků (46%). Skoro polovina z vás by si představovala navýšení o méně než dvojnásobek proti maloobchodu (vzhledem k často výrazně nižším nákupním cenám pro restaurace to ale stále může být 100% marže). Dalších 35 hlasů (27%) přišlo pro možnost 251 – 300,- Kč. Již pouhých 12 (9%) pro 301 – 400,- Kč, cokoliv vyššího už odešlo téměř bez hlasů a psychologickou hranicí se tedy stává cena na dvojnásobku toho, za co lze stejnou láhev koupit v obchodě. A je to hranice, kterou příjemné restaurace s dobrým jídlem a kvalitním servisem překračují v podstatě téměř vždy.

Možná by bylo zajímavé srovnání s anketou „za víno s cenou 150,- Kč po mně v restauraci obvykle chtějí…“, možná někdy příště :o) Říkám si ale, že by to chtělo na webu udržovat nějaký pravidelně aktualizovaný článek/web se seznamem podniků, kam je příjemné na víno zajít, protože o něm něco vědí, umí ho naservírovat, doporučit k jídlu a cena je navíc korektní. Posílejte své tipy do komentářů a já se do tvorby seznamu pustím :o)

P.S. Nová anketa je jen taková hříčka na pár dní… káva nebo čaj? Čemu se “věnujete” více? Respektive co u vás častěji skončí v hrnku a přitom to není jen nějaké anonymní  pití, ale nápoj, o kterém něco víte?

Zobraz celý článek →

Bourgogne Rouge jako Gamay z Beaujolais?

Burgundsko je na jednu stranu dost složitá změť apelací a vlastníků jednotlivých vinic, která začátečníkovi zatočí hlavou, na stranu druhou se pak pro „zjednodušení“ uvádí, že ve skutečnosti netřeba hledat žádné komplikace, protože je přeci jasné, že ve sklence je buď Pinot Noir nebo Chardonnay. Na Aligoté se jakoby zapomíná, o výsadbách Pinotu Blanc, Pinotu Gris, Melon de Bourgogne a Gamay nemluvě. Už proto, že jiné než dvě hlavní odrůdy musí být vždy jasně označeny a od klasického Bourgogne Rouge / Blanc (o Village či 1er/Grand Cru vínech nemluvě) se tím liší. Na vinětách najdete Bourgogne Aligoté či, v případě směsi Pinotu s Gamay, Bourgogne Passe-Tout-Grains. Pozor si je třeba dát jen na village apelaci Bouzeron, která může být stoprocentní Aligoté a na vinětě to nikde není. Prostě výjimka potvrzující pravidlo :o) Momentálně se ovšem rozhořel boj mezi dvěma burgundskými organizacemi, protože pod Bourgogne Rouge / Blanc můžete najít i vína z Beaujolais. A v červeném to dokonce ani nebude Pinot Noir…

O co jde? Dle jednoho starého zákona je to totiž možné označovat Chardonnay z Beaujolais, kde se dříve prakticky nepěstovalo, jako Bourgogne Blanc (společně s víny z Côte d'Or, Mâconnais a Côte Chalonnaise). Stále je to šardonka, stále v podstatě „Burgundsko“, ale Beaujolais Blanc či něco podobného by přeci jen bylo o něco férovější označení. Nebo snad ne? Podobný spor nastává i s původem hroznů pro Crémant de Bourgogne. Ještě problematičtější je to v případě červeného. V případě, že hrozny odrůdy Gamay pocházejí z jednoho z desíti cru Beaujolais (Brouilly, Régnié, Fleurie, Morgon, Moulin-à-Vent a další), pak může vinař výsledné víno označit jako Bourgogne Rouge, kde většina z nás očekává Pinot.

 
Boj se rozhořel mezi „marketingem“ Burgundska v podobě BIVB (Bureau Interprofessionnel des Vins de Bourgogne) a Syndicat des Bourgognes, kde se združují vinaři. Došlo i ke zrušení oslav k dvacátému výročí BIVB, ty se přesunují do doby po sklizni a snad uklidnění nálad. Syndicat des Bourgognes se obává, že BIVB sabotuje jejich snahy o kvalitu a dobré jméno a snaží se díky spojení s Beaujolais získat větší vliv. Zvyšování výsadeb Chardonnay v Beaujolais a označování jej „prestižnějším“ názvem chápu. To, že víno ze specifických cru se jim nedaří prodat za rozumné peníze, a vyplatí se „deklasovat“ na mnohem běžnější apelaci, je v podstatě smutné. Vinaře štve mnohem více bílé, výsadby odrůdy stoupají a počet „problematických“ lahví taktéž, byť mnohem větší rozdíl (od půdy po odrůdu) je v červeném. Ale po pravdě - takové dobře udělané a pár let vyzrálé barikované Gamay z Moulin-à-Vent, podáno naslepo a ve vhodném skle, dokáže leckterého znalého milovníka pinotu dobře zmást :o)

Beaujolais sice slavilo obrovský úspěch díky mladému vínu, Beaujolais Nouveau, ale kvůli stejnému nápoji (často se jedná o příšernosti, co mají s vínem jen málo co společného) opadl zájem o jejich tradiční a často skvělá vína. A Nouveau mánie též není to co bývala. Region potřebuje novou vzpruhu. Je otázkou, zda podobné spory a přesouvání jejich vín pod etikety Bourgogne něčemu pomohou. Prostě taková apelace očividně není žádná sranda, však mi to tady taky poznáme, už ta první a její pravidla vzbuzuje silné emoce. Každopádně… jestli někdo objevíte skvělé Cru Beaujolais označené jako Bourgogne Rouge za pár euro, tak mi dejte vědět :o)

P.S. Pěkný článek na téma apelací v Burgundsku měl nedávno na svém blogu P.J., doporučuji.

Zobraz celý článek →

Rudý fantom Burgenlandu

Baví mne objevovat nová vína, kousky neproslavené, za rozumnou cenu, ale nabízející skvělý zážitek. Koupit velké víno za kupu peněz není žádné umění (krom některých opravdu raritních záležitostí), je to jen o ochotě vydat peníze. Ale zase je tu ta touha je vyzkoušet, porovnat. Zjistit, co na nich kdo vidí :o) Das Phantom je víno někde uprostřed. Na straně jedné víno s pověstí jedné ze špiček Rakouska, pro což dělalo vinařství K+K Kirnbauer co mohlo (moderní styl, lahvování do velkých formátů a další marketing okolo…). Na straně druhé je toto víno stále cenově dostupné a paradoxně krom úzké skupiny nadšenců spíše nepříliš známé. A v samotném sortimentu vinařství už nově neplní funkci toho nejlepšího, kde jej vystřídalo cuvée Forever, klasická bordeaux směska a víno prý „ještě větší“ :o) Před nějakou dobou jsem jednu láhev fantóma ročníku 2005 zakoupil a i přes relativní mládí, přeci jen to leželo rok a půl v sudu a mělo by jít o mocné červené, neodolal a vytáhl korek.

O K+K Kirnbauer jsem se tu už trochu zmiňoval v článku o apelaci Mittelburgenland a jejich DAC (VOC) frankovce. Jedná se o nevelké (asi 100.000 lahví ročně) vinařství hospodařící v okolí obce Deutschkreutz. Na webu najdete kompletní přehled jejich vinic (dříve tam bývala i interaktivní mapka, ale z nové verze zmizela; celý web pak doporučuji v němčině, je tam toho o dost víc než v anglické verzi), u leckterých včetně detailního popisu. Jedná se až o „burgundské“ kousíčky třeba 0.3ha z různých poloh, ovšem zároveň s rozdílnými odrůdami na každé z nich, kterých nepěstují zrovna málo. Základem produkce je samozřejmě Blaufränkisch, Frankovka, ale letmý pohled prozradí zastoupení i internacionálního setu v podobě Merlotu, Cabernetu Sauvignon a Chardonnay.

 
Vinařství, od budovy přímo ve vinici po technologie, je v podstatě dost moderna a aktuální oblíbený styl. Kontrolované teploty kvašení v nerezu nejsou už nic neobvyklého, vinařství u podstatné části červených nechává proběhnout malolaktiku v sudech a následně vyzrává ve dřevě i rok a půl (nebo déle, Forever je v nových sudech „věčně“, tři roky). Část sudů pochází ze dřeva jejich vlastního lesa nedaleko Deutschkreutzu. Nově jsou součástí místního uskupení Vitikult, skupiny devíti vinařství z Mittelburgenlandu, které se v zásadě snaží o společnou propagaci a prezentaci místní Frankovky. Každé vinařství má jednu speciální, označenou Vitikult, momentálně je prodávají dohromady jako degustační set.

Cuvée Das Phantom 2005, skrývající se v efektní bordó láhvi s černostříbrnou vinětou (a s kvalitní kovovou záklopkou a neméně povedeným korkem), je sestaveno z odrůd Blaufränkisch, Merlot, Cabernet Sauvignon a Syrah. V sudech si poleželo 18 měsíců a k pití by mělo být již nyní, ale zároveň doporučují archivaci až do roku 2017. Zajímalo by mne, zda na větších formátech než je sedmička (krom obligátní magnum lahvují až do osmnáctilitrové obludy) najdete jiný údaj o archivačním potenciálu :o) Barva je temná, ale ne neprůhledná, jen mírně nazrálá. Vůně intenzivní svěže ovocitá, červené bobule, třešně nejvíce. Znatelné kyseliny a „chladnější styl“, nic novosvětsky přezrálého. Trocha rybízu, trocha kůže, ostřejší tóny a jasný podíl dřeva. Postupných tepláním a vlivem vzduchu se objevují tónu ovoce trochu kvasícího, lehce zatěká alkohol, ale zároveň přicházejí jemnější a zajímavější „éteričtější“ vůně, se sklenkou netřeba zuřivě točit, je lepší je tam nechat nahromadit a „vysát“ :o) V zásadně příjemné, ale nic z čeho bych si sedl na zadek. V chuti suché, středně plné, živé a delší. Úder nabušené moderní ovocitosti se překvapivě nekoná, je to mnohem lehčí než jsem čekal. Dost kyselin, nijak výrazné třísloviny. Zajímavé, dobře pitelné červené, ale daleko od nějaké větší komplexnosti či finesy.

Pokud bych srovnával se svým (v tomhle stylu vín) oblíbeným Bordeaux, asi nakoupím za méně peněz víno, které poskytne větší zážitek. Možná jsem tohle otevřel moc brzo, kdo ví. Že by se tohle víno bez problémů rozvíjelo do krásy ještě osm let jet je možné, trochu o tom ovšem pochybuji. Což tedy neznamená, že bych si v roce 2017 jednu lahvičku rád neochutnal :o) Možná ty byl cimrmanovský prvek očekávání nutně následovaný prvkem zklamání, prostě jsem čekal velké červené a dostal spíše jen velmi slušné červené, u kterého bych s vydáním 650,- Kč za sedmičku více než váhal (cena v ČR, tohle byl dovoz z Rakouska o nějaké dvě stovky levněji).

Zobraz celý článek →

Mušle a (nejen) trapistická piva

Ve včerejším článku, a následně jeho komentářích, jsem tak trochu narazil na to, že celý svět čajů mi poněkud uniká a vlastně dobrovolně. Zabrat se do všech těch specialit a stylů by sežralo stejně času, jako se zabývat vínem. Stejně je to se sýry (snažím se trošku), destiláty (snažím se víc), kávou (pomalu to vzdávám). A pivem. Ta naše jsou možná často „na jedno brdo“, ale existuje celý svět speciálů, zajímavostí, piv vhodných do gastronomie od předkrmů po dezerty. A Belgie je pak zemí zaslíbenou pro každého, kdo pivu propadl. V restauraci Les Moules, kterou najdete v Pařížské ulici, s pivem pracovat umí. A jídlo z jejich názvu, mušle, jsou tam čerstvé a výborné. No a jako celek je to poněkud dražší, než bych si přál. Ale když se na vás vrhne sommelier a vysvětlí vám, proč má to které pivo zrovna tak zvláštně tvarovanou sklenici, leccos z ceníkových avantgardností jim odpustíte.

Les Moules na mne po příchodu působilo trochu ospale, ale bylo to dobou (někde mezi obědem a večeří), trochu „hospodská výzdoba“ a mohutný barový pult s židličkami napovídají, že v noci to tam asi dost žije. Líbí se mi hromady dřeva, rozvěšené pivní reklamy i různé předměty, má to atmosféru. Podnik se zaměřuje na speciality z Belgie, nejen mušle, ale i další mořské záležitosti a tradiční pochoutky jako šneky či již mezinárodní oblíbence Coq au vin nebo Boeuf Bourguignon. Prostě frankofil si vybere :o) I z vína, kde jsem lístek ovšem přestal studovat docela rychle, ceny mi tam nejsou ale vůbec sympatické. Skončil jsem s lahví Gentil d'Alsace 2007 z vinařství Meyer-Fonné, prakticky nejlevnější záležitostí na lístku, směsí postavenou na Muškátu a Pinotu Blanc, to vše doplněno i Ryzlinkem a Gewürztraminerem. Svěží, lehčí, vyvážené a dobře pitelné aromatické víno, ale nic zásadního.

Les Moules je především o pivu, výběr ze speciálů Belgie je dost široký, většinou jde o 0.33l nebo 0.25l lahve, ale mají i pár točených (základ tvoří taková ta licenční klasika ze Staropramenu, čepovaný speciál z dovozu se pravidelně mění). Lahvičku pořídíte za ceny poskakující mezi 150 – 200 Kč, což je hlavní důvod, proč jsem raději objednal jednu láhev vína. Prostě mi to přijde na naše poměry „trochu“ moc. Ceny mírně srovnává fakt, že k jednotlivým pivům mají originální sklo (a je to jak u vína, sklenky se tvarově dost výrazně liší a vždy je k tomu nějaký důvod) a pivní sommelier toho o nich spoustu ví. Jeho schopnost vyprávět, přesvědčovat a prezentovat nás stála dost peněz (a následně sil dostat se domů), elegantně nám i po víně několik lahviček vnutil. A když mají třeba i deset procent alkoholu, tak stoupají do hlavy hodně rychle :o)

Velkou zajímavostí stojící za ochutnání jsou piva trapistická, vyráběná mnichy v klášterech. Tahle jejich aktivita plní dva účely. Vyplní benediktýnské heslo „Ora et labora“ (modli se a pracuj) a zároveň si na svůj život a veškeré potřeby vydělají i bez dotací. A ještě potěší a obohatí miliony nevěřících :o) Z piv neklášterních můžete zkusit sladkokyselé a jakoby „ovocně nakvašené“ pivo Duchesse de Bourgogne, poctu vévodkyni Marii Burgundské. Na něm mne, po pravdě, bavil hlavně tvar sklenky, který kopíruje „montrachetku“, tvar Riedelem doporučovaný pro velká bíla vína z Burgundska :o) Víc vás ale možná bude bavit silné polotmavé pivo Kwak, možná už pro svérázný tvar sklenice (viz titulka článku) s dřevěným držadlem, který sloužil pro snadnější vožení na dostavníku (což je ale dost možná jedna z „legend“ a příběhů okolu těchto piv). Nebo pro to, kolik lidí se při větším doušku z téhle sklenice polije.

Jídlo? Zkoušel jsem jen achátové šneky (perfektní, navíc s hromadou skvělého másla a několika druhů domácích chlebů) a dvoje různé mušle, kvůli kterých jsem tam ostatně šel. Jak ty dušené v kopru s créme fraiche, tak i na Lucemburský způsob s rozmarýnem, tymiánem a oříškem másla, dávají vyniknout chuti čerstvých mušlí a příjemně ji doplňují. V případě Lucemburského způsobu vzniká takové divočejší až „stájové“ aroma, zvláštní. Sosík u koprových jsem zase lovil chlebem, výborné. Dohromady s bagetou či hranolkami s majonézou se jedné porce bez problémů najíte. Dost mne bavil styl podávání v těžkých hrncích a se smaltovanými otřískanými miskami na odhazování zbytků, ke stylu podniku to sedí a atmosféru krásně dotváří.

Les Moules se mi líblo. Ceny mi úplně nesedí, při první návštěvě nás sommelier „opil“ a nechal na ně trochu zapomenout, podruhé už bych si dal větší pozor :o) Ale mušle jsou výborné a když to berete jako exkurzi do belgického pivovarnictví (tedy dorazíte v klidnou dobu, aby na vás personál měl dost času), dá se účet přežít. Podnik pořádá i pivní degustace, ale není to nic pravidelného, je třeba se domluvit ve více lidech a objednat. Vlastně jsem si na to všechno vzpomněl a něco sepsal po včerejším nákupu v Bille, kde (k mému velkému překvapení) mají momentálně nejen obligátní Leffe (Blond i Bruin, ale i to je výborné pití) a Belle-vue Kriek, ale i pár dalších speciálů a trapistických piv. Ceny nejsou mírné, stále však na zkoušku levnější než v restauraci. Zkuste třeba různé varianty Rochefortu, speciálně medově sladká „desítka“ s 11.3% alkoholu je úlet.

Odkazy: Teriyaki po Vršovicku a Leffe Blond | 5x pivní speciál z Náchoda & Guinness | Pět piv do klobouku | Počasí ničí pracovní morálku! | Pivní orgie v „The Pub“

Zobraz celý článek →

Cuketové carpaccio k letnímu těkání

Těkám. Skoro nejsem schopen soustředit se na nějaká složitější témata, ať už vinná nebo jiná, tohle počasí a vůbec taková ta ospalá „prázdninová“ (kde jsou ty časy!) atmosféra mne ubíjí. Místo nových rozečtených knih se vracím k těm starým a dobře známým. U vín dostávám chuť na jednoduché těžké novosvětské obludy (to když se večer trochu ochladí) a vína lehká, hodně svěží a spíše jednoduchá kdykoliv jindy. Skoro se bojím otevřít cokoliv komplexnějšího a zasluhujícího delší zkoumání, abych to do sebe, s čelem zbroceným potem, jen tak nekopl :o) Místo vína jsem si začal dělat chlazené nebo za studena louhované čaje, třeba takový Lu Xue Ya je skvělý, bio Darjeeling z letošní sklizně (ó jak odlišné od honbou za vyzrálým vínem!) vyloženě skvělý. Ale v čajích se skoro nevyznám a ve zkratkách FTGFOP 1 a jim podobných na obalech se ztrácím stejně, jako začátečníci u přívlastků či různých apelací na vinětách vinných, takže do jakýchkoli experimentů s popisy se zde pouštět nebudu. To už raději jedna báječná chuťovka a moc příjemný suchý Sauvignon…

U cuketového carpaccia si ušetřím recept, na webu je totiž docela fajn video. Oblíbený „bloogger v důchodu“ Matesola (prostě už dlouho nic nenapsal, ale všichni se těšíme, až zase dostane slinu…) má nové angažmá v restauraci Como a mimo jiné tam rozjíždí webový marketing (twitter, facebook a tak) a k tomu občas přihodí i nějaké to video z kuchyně. Prvním bylo právě cuketové carpaccio a já neodolal a spáchal ho doma. Sice jsem se do restaurantu Como ještě nedostal a tak netuším, jak to má chutnat „doopravdy“, ale domácí variace byla prostě skvělá, sladkokyselá a tak akorát pálivá, navíc to celé máte hotovo za pár minut. K tomu trochu výraznější aromatičtější víno, klidně nějaký podchlazený polosladký kořenitý kousek, a „lehká“ večeře je tu :o)

Vinný objev jsem učinil o víkendu, bohužel fotka z kompaktu je vyloženě tragická a neostrá. V jednom maloměstském restaurantu, ze kterého by se ovšem Pohlreich v Ano, šéfe! asi osypal (= lístek se vším možným a jídly stylu „ňader paní nadlesní“, slušné dávky kečupu, ryby vyplouvající z mražáku a k tomu nezbytná pizza a hodně váznoucí obsluha) mají dost zajímavý sortiment vína. Minimálně v tom, že obsahuje lahve, které jsem nejen v restauracích prakticky neviděl, ale často na ně nenarazil na našem trhu jako takovém. Jednou z nich, nabízenou za dvě stovky, byl Sauvignon blanc ročníku 2007 z Bordeaux od Château Madirac (s “M” uprostřed viněty jak od Michlovského :o). Čekal jsem opravdu základní supermarketovku za dvě eura, ale výsledek dost překvapil. Víno je velmi svěží, aromatické a překvapivě intenzivní, a to jak ve vůni tak i v chuti. Voní to tak, jak si fajn Sauvignon téhle třídy představím (angrešty, rybíz, mírně zelenější a přitom příjemně ovocité), má hromadu kyselin, je spíše lehké a skvěle se pije, prostě výborné letní víno nebo kousek do gastronomie. Čisté, dobře udělané a přitom nepůsobí nějak vyloženě technologicky. Netušíte, kdo to sem dováží? Klidně bych i něco koupil domů, protože jestli stojí v restauraci tak dvojnásobek maloobchodu, bude to malý cenový zázrak :o)

Co pijete a jíte vy? Nějaký tip na lehkou letní večeři a víno k tomu? :o)

Zobraz celý článek →