V posledních dnech jsem si doma vinně užíval. Sice neotevíral žádná vyloženě velká vína, určitě ne cenami, ale stejně se dobře bavil. Třeba u Kékfrankos Balf 2012, základní maďarské biodynamické frankovky vinařství Weninger (psal jsem o něm několikrát, třeba tady, a nedávno znovu navštívil). Burgundská láhev, kovová záklopka, celokorek. Poměrně temná barva. Vůně do tmavších peckovin, zralé višně, hutnější, teplejší ale jasně naznačuje i kyseliny, trochu tér, dotyk lékořice. Ze začátku sevřenější a potřebuje čas. Suché, středně plné, šťavnatě ovocné, pěkně postavené a solidně dlouhé, seriózní červené. Jedenáctka mi přišla o něco hutnější, tohle má lepší strukturu, takovou zajímavou kombinaci teplejšího a trochu oxidativního projevu ve vůni a zároveň tvrdší mladé šťavnatosti v chuti. Chci další lahve :-)
Občas se mi stane, že otevřu nějaké víno a dám si skleničku s tím, že poznámky si napíšu později. Postupně víno popíjím a nakonec nenapíšu nic :-) A nebo si vzpomenu úplně v závěru lahve, otevřené třeba už několik dní a projevem leckdy výrazně posunuté, a lovím z paměti dojmy na začátku a v průběhu. Takhle třeba zmizla Sassaia 2013, nejnovější ročník vína především z odrůdy Garganega (obvykle je tam ještě Trebbiano, 5 až 15 %) z bio obdělávaných vinic s vulkanickým podložím ve vlastnictví vinařství La Biancara (Angiolino a Alessandro Maule). Spontánní fermentace a zrání v 30 hl dřevěných sudech, lahvováno na jaře po sklizni bez čiření a filtrace a dle ročníku více či méně kalné, navíc část šarže i bez dodané síry. Což byl případ i té mé, kde je celková 9 mg/l, přisířené se pohybují někde k šedesáti. Sassaia bylo jedno z prvních výrazně „jiných“ vín, se kterými jsem se setkal, poprvé mne zmátlo. Což moc nechápu, protože teď už mi přijde docela normální :o) Nesířená třináctka má tmavší žlutou barvu a lehce opalizuje, při točení se zavřenou lahví se kalu vlnilo docela dost. Spíše jemnější vůně, uměřená, decentně minerální a bylinná, čistá a vlastně docela elegantní. Postupně se vzduchem se rozvíjí směrem podzimní ovoce, ale jemnost zůstává. V chuti suché, středně plné, s dobrou kyselinou a slušnou délka, výborně pitelné, znovu poměrně jemně strukturované a zajímavé, se zemitým ocáskem v dozvuku. Rád si otevřu znovu. Pamatuji si z dřívějška sířenou variantu přímější než tu nesířenou, ale v posledních ročnících mi přijde, že to už takhle snadno popsat nejde. O ročníku 2012 jsem psal v článku Divné víc a divné míň nad sklenkou garganegy, o osmičce naposledy zde. Stejně jako frankovku výše víno vozí Veltlín.
Taky jsem otevřel láhev PiNo 2013 z řady Klasika od Milana Nestarce, což je směs odrůd Pinot Blanc, Gris a Noir školených samostatně ve dřevě a následně spojených. Tmavší matnější zlatá barva, až měděné odlesky. Výrazná vůně, podzimní ovoce, lehce navinulejší jablko, oxidativní štych, mineralita a znatelnější, až do toastových tónů, dřevo. Suché, s poměrně výraznou kyselinou, šťavnaté, plnější, důrazné, složitější bohatší bílé, výrazný vliv dřeva. Zajímavý kousek, který si po pravdě pamatuji trochu jinak :-) Platil jsem něco málo přes dvě stovky a to je fajn cena. Akorát k tomuhle stylu vína mi moc nesedí šroubový uzávěr, ale stejně to mám s plastovými špunty u některých nesířených vín opravdových hvězd, takže své důvody jistě mají :-)
