Biodynamický film a retro i moderní vinná videa

Decanter začal na svých stránkách postupně uveřejňovat jednotlivé díly pořadu How to handle a wine z roku 1984, jednotlivé důležité znalosti (začínáme pomalu, otevíráním lahví) v něm prezentuje jeden z vůbec nejznámějších vinných spisovatelů a (mimo jiné) autor zásadního The World Atlas of Wine a ročenek Pocket Wine Book, Hugh Johnson. Proč koukat na 26 let starý pořad o víně, který musí být nutně zastaralý? Tak částečně právě proto, je to nádherné retro. Ale i těch použitelných informací se tam něco najde (především pro začátečníky) a navíc je to poměrně dost velká zábava, pro příznivce suchého britského humoru rozhodně. Prostě doporučuji, jednotlivé epizody mají pár minut a v klidu se můžete rozhodnout, zda to postupně sjet celé. Myslím, že si to vždy dám jako drobný zákusek k čaji o páté.

A u filmu a televize ještě chvilku zůstaneme. V březnu příštího roku spatří světlo světa snímek La Clef des Terroirs (Klíč k terroir), devadesátiminutový dokument o biodynamice. Premiéra se koná v kině v Mâconu a poté snímek vyrazí na turné po Francii. Jak dlouho bude trvat, než se zjeví na netu (a někdo spáchá alespoň anglické titulky, jinak si to asi moc neužiju) těžko odhadovat, v kinech u nás jej samozřejmě nikdy neuvidíte. Za filmem sestříhaným z padesáti hodin záznamu stojí Guillaume Bodin a Univers Ditvin, z ukázky je zatím jasná jen účast burgundských Bret Brothers – Domaine de la Soufrandière. Uvidíme, co z toho vyleze. Ukázka je taková hodně pomalá, ale ani na dobré víno se nesmí spěchat a nebudu tedy soudit pouze podle ní :-)

A když jsme u toho rozmachu video obsahu… nedávno jsem tu psal, že James Suckling odešel z Wine Spectatoru a mimo jiné (vlastního vína, které vecpal i papeži) rozjíždí vinný/doutníkový videoweb. Ten už jede v testovacím režimu na adrese www.jamessuckling.com a pokochat se můžete zatím videem k Château Margaux či degustaci špiček z Bordeaux (Lafite, Latour a zbytek téhle bandy) ročníku 1982. Prostě taková lidová a originální témata, ehm…

Zobraz celý článek →

Novozélandský ryzlink, nízký alkohol a pjéry

Dnes hodnocené víno jsem otevíral ze závisti. Kamarádi jsou na Novém Zélandu a pravidelně doplňují na web fotky vypitých lahví místního vína, obvykle ještě s nádhernou krajinou na pozadí. Už od filmového Pána prstenů chci do téhle země na nějakou delší dobu vyrazit, ale zatím se nepoštěstilo. Takže alespoň závidím. A aby to nebylo tak strašné, otevřel jsem láhev tamního ryzlinku. Pochází z řady Tesco Finest (ano, přiznávám, občas i víno koupím v supermarketu a nestydím se za to) a pro tuhle síť obchodů ji připravuje celkem renomovaný Highfield Estate z Marlborough. Viněta Autumn Picked Riesling 2009 varuje, že jde o sladší typ vína, a dobře dělá. Ale styl, ve kterém je tenhle Riesling vyroben, mne dost baví, nečekejte ulepeninu.

Zůstalo v něm jen 9.5% alkoholu a něco přes 40 g/l cukru, ale kyselina se pohybuje někde okolo desíti gramů, možná i nad deset. Voní to hodně příjemně, svěže, citrusově a s nastupující linkou klasických barev a laků. Nijak složité, lákající k napití, ale určitě ne vyloženě líbivé či jednoduché. V chuti úžasně živé, ještě zaperlí na jazyku, citrusová kyselina v harmonii s cukrem dodávajícím plnost, vyvážené, výborně postavené, delší čisté citrusové doznívání. Pije se to prakticky samo, parádní představitel rýňáku a dovolil bych si tvrdit, že se v klidu udrží hezkých pár let a bude zrát do krásy a komplexity (i pod šroubovým uzávěrem). Chtějí za něj něco přes dvě stovky a cena je fér. Na vinětě pobavilo, že víno krom siřičitanů obsahuje i mléko… co to? Že by pro čiření? No na Novém Zélandu mají sice kvanta ovcí, ale stejně…

Když jsme u zajímavých údajů na vinětě a ostatně i nízkého alkoholu… po dlouhé době mne zase zarazila vína z Vinných sklepů Valtice. Stejné téma se řešilo kdysi na O Víně, ale tam diskuze bohužel zmizela (po přechodu na novou verzi webu). Jde o to, že leckterá jejich velmi vyzrálá vína jsou suchá a s až nepravděpodobně nízkým alkoholem. V obchodě jsem narazil (foto z mobilu) na Rulandské modré ve výběru z hroznů, suché a na 11.5% alkoholu. I kdyby byl alkohol lehce zaokrouhlen dolů, víno bylo na nižší hranici výběru a mělo trochu zbytkového cukru, stejně mi to moc nevychází. Všichni mají ve výběrech buď zbytkáč nebo moc alkoholu, oni ne. Jak to dělají?

Ale zpět ke slaďáku výše. Nesl jsem ho k příbuzenstvu a pil s pjéry (foto zase jen z mobilu) požíranými rovnou z rendlíku, v tomto případě šlo o taštičky z bramborového těsta plněné povidly, to vše bohatě zasypáno mákem a zalito máslem. Mmmmm! Jenže někdy pod jménem pjéry najdete obyčejné kynuté knedlíky. Takže se u jídla vedla debata, jaké těsto je správné, zda to bramborové nebo se to vždycky dělalo jinak. Tohle mne baví. Jsme fakt mrňavá země, ale různé její části se spolu budou „do krve“ hádat, zda ovocné knedlíky mají být jedině z kynutého těsta, tvarohového, bramborového... A zda se výslednému jídlu někde říká tak či onak a proč asi. Drobenka nebo žmolenka? Omeleta nebo amoleta? Hádky na téma palačinka (přeci jasně jedině sladká!) a omeleta (zase jen slaná, no ne?), o dokonalém vaječném svítku (znáte vůbec?) nemluvě, to je vděčné téma. Hlavně u porce poctivé domácí varianty kteréhokoliv z těhle jídel, tak často s kvalitou měřenou na jednoduché stupnici „jako od babičky ano/ne“.

Zobraz celý článek →

Autentická fotozpráva o vinařsko-kulinářské návštěvě omrzlých Bořetic

Vyrazit v sobotu ráno vlakem na Moravu může být dobrodružné, obzvláště po ukázce schopností Českých drah bojovat se sněhem a mrazem ze dní předchozích. Nasedáme do vlaku dle jízdního řádu vyjíždějícího o hodinu dříve než potřebujeme (už dva dny nesněžilo, mělo by to stačit) na ideální přípoje, ale jen proto, abychom v něm onu hodinu seděli na nádraží a čekali, zda vůbec vyjede. Ale vyjel a bylo to, světe div se, poslední výrazné zpoždění toho dne. Při nedělní cestě zpět sledujeme zpoždění vlaku na internetu a na nádraží vyrážíme ne dle jízdního řádu, ale podle zpoždění. To je ten pokrok, nebo jak se tomu říká. Každopádně náladu nám velmi rychle spraví pohled na zasněžené vinice a stromy jak z Mrazíka. Vinohrady mají neuvěřitelnou atmosféru snad každou část roku, ale pro mne nejsilnější v těch momentech, kdy z dálky netvoří jednolitou plochu zeleně a je krásně vidět jednotlivé tratě a rozdíly v nich. V Bořeticích jsme jak kvůli (alespoň krátkému) výletu po krajině, tak i návštěvě sklípků a vinařsko-kulinářské besídce pořádané Bogdanem Trojakem (Veltlín.cz). A všechno se vydařilo!

Řízený program začíná návštěvou dvou sklepů na Kraví hoře, vinařů ze sdružení Autentisté. Nejprve se mrazem vydáváme do království Oty Ševčíka, ve sklípku je oproti venku v podstatě vedro. Chutnáme velmi slibný letošní Aurelius a především červená ročníku předchozího. V případě Moravy pravidelně nadávám na nesmyslnost vysazování Cabernetu, ale jsou polohy a vinaři, jejich vína jsou výjimkou z pravidla. Ševčíkův Cabernet Sauvignon 2009 (Kraví hora) lehce upravený asi patnácti procenty Pinotu Noir bude za pár let fantastické víno. Stejně jako jeho Frankovka, což ostatně platí skoro vždycky, žádná nudná tvrdá řídká záležitost, ale seriózní plnější skvěle postavené víno. Díky váženým hostům ze slovenského vinařství Strekov 1075 se dozvídáme kupu různých technických detailů, oba vinaře totiž zajímá každá drobnost a aktivně se vyptájají. Popíjíme, povídáme a bavíme se tím, jak v restauracích občas číšník nabízí hostům vína od „autistů“. Vhodně zvolené jméno skupiny, takové přeřeknutí pozornost nutně připoutá :-)

Nasadit rukavice, čepice a jdeme dál. Do sklípku Bogdana Trojaka, osvětleného svíčkami a vytopeného asi na šestnáct stupňů, ještě větší teplotní šok. Foťák nezvládá, celý se orosí a objektiv několikrát za sebou zamlží, ať ho otírám jak chci. Na fotkách je to pěkně vidět. I zde okusíme něco letošních vín ze sudu, ale Bogdanovi ještě dokváší a na verdikt je třeba si počkat. Vrháme si tedy na přehlídku vín trochu starších. Devítkový Veltlín pro mne nedosahuje živosti a neuvěřitelné krásy staršího bratříčka (prodáván jako Sprazs), ale stále jde o skvělou střelněprachovou záležitost. Hodně zajímavý je absolutně nemanipulovaný devítkový Ryzlink rýnský, bez síry, decentně oxidativní. Chutnáme i sérii Frankovek, kulatý, „moderní“, nazrálý a novým dřevem značně ovlivněný ročník 2007 (doplněn trochou Merlotu a Pinotu Noir), o kus typičtější, tvrdší a krásný ročník 2008 (i zde lehký přídavek Pinotu) a mladý ročník 2009, který je teprve na cestě a bude stát za pozornost.

Ve sklípku čas utíká rychle, svíčky se zkracují a přichází čas na cestu zpět. Otevíráme dveře a ztrácíme se v mračnu mrznoucí páry, cestou zpět nám namrzají vlasy a začínají připomínat větvičky bříz u cesty. Kus přes kilometr cesty do penzionu Bernardýn vinařské rodiny Chrástkových zvládáme až nezvykle rychle. Tam pomalu rozmrzáme a připravujeme se na večerní menu a ochutnávku. Čekají nás jídla z lokálních surovin (pohořeličtí kapři, bořetičtí králíci, beránek, …) připravená týmem restaurace Fluidum, tedy dovozem z Prahy :-) A bylo to moc povedené, navíc korespondovalo s tím nečasem venku. Králičí paštika, řepa, parádní špenátový krém. Kapříci na tři způsoby s houbami a celerovým pyré, především kapří hranolky naprosto fantastické. A na závěr vepřík v bylinkovém obalu, jehněčí se silným vývarem a kroupové risotto – dokonalé. Mmmmm!

Servírována byla vína Autentistů. Na úvod Richard Stávek sabrážoval svůj moc fajn sekt ročníku 2004 (jinak to nejde, je pod korunkou a je třeba odstřelit setřesené kvasnice) a velmi zajímavě se vyvíjející ročník 2002. Pokračovalo se Veltlínským zeleným 2009 od Zdeňka Vykoukala (psal jsem o něm zde), povedenou minerální záležitosti, krásný představitel odrůdy to je. Další víno jsem si nezapsal a nemám tuchy, o co vlastně šlo. Třetím vínem byla Frankovka od Korábů a v konkurenci dalších v ten den ochutnaných působila poněkud jednodušším a řidším dojmem. Nebyla špatná, ale nějak zvlášť neoslovila.

Krom vín spárovaných k jídlům nám u stolku rozléval Richard Stávek poklady ze svého sklepa, různé archivní kousky (praktickou odpověď těm, kteří tvrdí, že domácí bílá neumí zrát), skvělé červené Špigle 2006 a především bílé Bočky 2009. Jestli mne nějaké víno ten den opravdu dostalo, tak je to tahle směska připravená čtrnáctidenní macerací na slupkách a třapinách. Barva tekutého zlata, která navádí smysly na scestí (víno není ani staré ani sladké), elegantní výrazná vůně, med, decentně oxidativní, mladá, úžasná, vrstevnatá. Perfektně vyvážená chuť, to víno není těžké a skvěle se pije, má kyseliny, třísloviny, bohaté, úžasné! A bude zrát a měnit se a okouzlovat stovkami dalších způsobů. Chci toho kartón, jestli tedy cena bude avizované zhruba dvě stovky. Někdy mne vína od Richarda nechávají chladným a jdou naprosto mimo mne, ale u těch, které mi sednou, se jedná o jedny z vůbec nejsilnějších vinných zážitků z domácí produkce.

Již znatelně načat z návštěvy sklípků, slivovice na rozmrznutí a přechutnávky spousty vín k jídlu se připravuji na ochutnávku vinařství Strekov 1075, hlavně jejich aktuálních mladých vín. O vinařství jsem psal něco už dříve a tahle degustace potvrdila, že mi některá jejich vína fakt sednou. Tibor Melecsky a Zsolt Sütő o vínech a vinařství povídali docela dlouho a i jejich pohled na svět mne baví. Ve vínech mne nějak zvlášť nezaujalo Chardonnay 2008, je sice minerální, velmi výrazné a skvěle udělané, ale na mne příliš hutné, takové přezrálé. Ale většině konzumentů myslím sedne, mám v tomhle směru nestandardní vkus. Stejný problém mám i s jejich Alibernetem či směsí na něm (a případně odrůdě Dunaj) postavených. Jsou na mne takové moc hustě džusovité a chybí tomu elegance. Zato taková základní Frankovka 2009 (řada Corpus) je parádní, vyvážené dobře pitelné víno. Stejně tak mne baví jejich Svatovavřinecké a Modrý Portugal (byť ten již byl na pomezí oné svěžesti a džusovější ovocitosti). Červeným vrcholem večera se však jasně stala Frankovka 2008 Classic, která ještě před půl rokem byla docela sevřená, ale teď je v parádní podobě. Skvěle postavené, minerální, kyseliny, ovoce, tříslo, vše krásně vyvážené. Nádherné víno! Ve srovnání s Frankovkou od Oty Ševčíka asi souboj vyhraje, ale zase Ševčík stojí půlku… prostě ideálně karton 2x Strekov a 4x Ševčík a mám s Frankovkou na pár měsíců vystaráno :-)

Prostě moc fajn to bylo a jsem velmi rád, že jsem tu cestu nevzdal a i takhle na otočku dorazil. Podobné zážitky mi vždycky na dlouhou dobu zvednou náladu a potvrdí, že s domácím vinařstvím to není zas tak špatné, jak to při debatách v posledních měsících, které často sklouzávají k nepřiznaným dovozům ze zahraničí a podobným podvodům, vypadá. Jen více vinařů, kteří si váží lokální poctivé Frankovky či Veltlínu a snaží se z nich připravit víno přiznávající místo původu i odrůdu. Díky!

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Doma připravuji kávu...“

V dnes ukončené anketě proběhl drobný odskok od vína, ptal jsem se na to, jakým způsobem doma připravujete kávu. Seznam možností nebyl úplně vyčerpávající (několik hlasů přišlo pro možnost „úplně jinak“, byť v seznamu se našlo i pár exotických metod) a neřešil jsem takové věci, jako zda si zrna melete sami či ne, přesto snad nějaké zajímavé odpovědi anketa dala. Třeba tu, že nejvíce hlasujících, celých 18% (41 hlasů z celkových 223) návštěvníků tohoto blogu a typicky asi vinných nadšenců, kávu vůbec nepije. A dalších 10% (23 hlasů) ji nepije doma. Každopádně nejčastějšími domácími metodami přípravy kávy jsou French press a espresso z ruční pákové mašiny, obě shodně 37 hlasů (16%). Často možná jde o stejné lidi, mají doma a používají oboje, tedy pokud mohu soudit podle sebe. Třetí místo obsadila s 30 hlasy (13%) mokka konvička, kterou jen těsně, s 28 hlasy (12%) následuje typický český „turek“ a hned za ním, 27 hlasů (12%), espresso automat. Překvapilo mne, že mokka konvička si vedla lépe než překapávač (19 hlasů, 8%) a ten je na tom skoro stejně jako nespresso (18 hlasů, 8%). A další metody?

Ještě docela slušný počet hlasů si odnesla turecká džezva (12 hlasů, 5%), pár z vás si hraje s aeropressem, někdo dokonce s (alespoň pro mne) ultimátní geek metodou přípravy, vacuum potem (vakuový kávovar, sifon). Nikdo nehlasoval pro chemex. Na fotce v titulce článku můžete vidět právě vakuovou metodu, v obyč kýčovité kavárně u nádraží v jednom malém japonském městečku (k snídani automaticky dávají ke kávě vajíčko, zvláštní…), u nás jde spíš o výjimečnou záležitost, v Praze alespoň donedávna běžně k vidění snad jen v Al Cafetero (navíc ale ze špičkové suroviny a krom toho, že se na přípravu krásně kouká, tak jsou i výsledky parádní). Líbilo by se mi vakuovat i doma, ale je otázkou, jak rychle by mne to omrzelo, na zařízení se začalo prášit a na stole končilo jen v případě, že bych chtěl oslnit nové hosty. A zase sahal po espressu (rychle, jedna porce kávy pro sebe) nebo french pressu (když mám chuť či dělám kávu pro více lidí najednou).

Tématem nové ankety jsou tentokrát velcí vinaři s řadami vína (nebo celou produkcí) pro supermarkety a sámošky. I vy od nich dost možná občas nakupujete. A pokud ano, od kterých? Ve výběru možná někdo chybí, ale ti největší hráči jsou snad obsažení. Některé firmy spadají pod větší celky (např. Habánské sklepy pod Bohemia sekt), v anketě jsou zvlášť. Hlasujte!

Zobraz celý článek →

Před dubem za dubem nikdo nesmí stát

Minulý týden představilo ve vinárně U svaté Anežky svou produkci dolnokounické vinařství Dva duby. Mělo ovšem hodně nelehké postavení, šlo o mé první setkání s vinařem a jeho dítky a neočekával jsem nic menšího, než novou hvězdu na domácí scéně a vinařství hodné pravidelného sledování. Vinař Jiří Šebela je totiž pravidelným přispěvatelem do diskusí na tomto blogu (což znamená, že mi každou chybu, kterou v tomto článku spáchám, omlátí o hlavu) už několik let a pod přezdívkou Simon jej obohatil o mnoho zajímavých příspěvků. Mám tendenci s jejich obsahem souhlasit, byť často forma, kterou je předkládá, mi úplně nesedí. Simon má totiž názor na to, jak by mělo vznikat dobré víno, velmi vyhraněný. A projevuje jej dost nekompromisně. Ostatně stejně jako názor na mnoho dalších věcí, které se vinného byznysu týkají. K tomu disponuje jasnou vizí, kam se má jeho vinařství ubírat, jak by mělo vypadat a fungovat. Všechna vína má jako zemská, spíše než odrůdami označená jmény se skrytým významem (spíše několika), další odklon od domácí klasiky. A jako bonus zná své oblíbené odrůdy a styl vín od světových špiček, top Sauvignon pro něj není vítěz místní soutěže, ale spíše Pur Sang či Silex od (nedávno tragicky zesnulého) Didiera Dagueneau. I kdyby tomu terroir nikdy nedovolil, je dobré hledět k takovýmhle výšinám (pokud jste schopni uznat, že tam zatím ani omylem nejste, což se některým našim světoběžníkům nezadařilo). A celkově jsem za takovouhle novou vinařskou generaci rád, protože má chuť (a zatím i síly) změnit pohled na to, jak vypadá kvalitní domácí produkce.

Vinař mi trochu ušetřil práci tím, že sám začal blogovat, takže (ač stále nemá dokončeny firemní webové stránky) je možné se spoustu informací dozvědět právě na jeho blogu. Základní věci jsou v zápisku Představení vinařství Dva duby, vinice můžete vidět ve fotogaleriích květen 2010 a začátek prosince (Sauvignon je z Karlova, Ryzlink vlašský a Svatovavřinecké z Horních nových měst výše ve svahu a Veltlínské červené rané ze stejné vinice ale na spodní terase, Frankovka je zatím nakupována a vinař pro ni má vyhlídnutu pěknou polohu). Ze sérii článků o výrobě spotřebního a terroirového vína je zase jasné, že Dva duby chtějí vyrábět vína terroirová. V tomto případě to znamená bez chemie ve vinohradu (přesněji řečeno s biodynamickými postupy), za minimalizace síry (v podstatě až před lahvováním), bez čerpadel, filtrů, bez odkalování, se zráním ve dřevě (nerez prý patří jen nad sklep, do lisu, sudy berou od Fryzelky z Vlachovic a jde buď o valašský dub či akát) na kvasničních kalech (ale spíše bez batonáže, pokud to nevyžaduje ročník jako 2010), prostě pěkné předsevzetí. Přirozená, poctivá vína by to měla být. Takže přeskočíme rovnou ke vzorkům…

Ryzlink vlašský 2008 je prý neprodejný vzorek pro domácí popíjení rodiny. Příjemně aromatické, slinosbíhavé, květino-ovocitý mix se zemitějším tónem (studený Darjeeling). Suché, středně plné, řízné, zemitější, minerální (křísnutí křemenem), parádně pitelné. Hodně fajn zavínění, tímhle bych si „vyplachoval sklenky“ klidně pravidelně doma.

V Cuvée Mille e tre 2009 jsme si ozkoušeli čistý Sauvignon, ten den stočený ze sudu a teprve ve vývinu, bude ležet ve dřevě a na kvasnicích dalších několik měsíců. V současné podobě velmi intenzivní projev s hodně dominujícím dřevem (což se myslím ještě dost upraví), hutněji ovocité, lehce oxidativní, v chuti takové „plnotučné“, živé, dlouhé, dobrá kyselina a výrazný teplejší projev alkoholu a sladší dřeva, efektní. Na můj vkus takové až moc hutné, od Sauvignonu čekám možná vyšší kyselinu a trochu snazší pitelnost. Každopádně mne to bude dost zajímat v hotové podobě.

Následovala série tří růžových, na kterých si vinařství dost zakládá (považuje je za seriózní pití s plnými vinnými právy, ne něco obyčejného/jednoduchého), stejné víno ve třech ročnících a podobách. Cuvée Rose & cross 2009 (opět stočeno ze sudu) je vavřinec, bledě růžový, příjemně ovocný, zemitější, přirozený, s fajn perličkou při napití, dobrou kyselinou, čistý, mladičký, nekomplikovaně pitelný (ovšem stále ve vývoji ve dřevě). Cuvée Rose & cross 2008 je směsí Svatovavřineckého (více) s Frankovkou, barva je o něco hlubší a efektní, vůně do tmavšího ovoce, peckovin, vážnější a zajímavá. Plnější, hutnější, pěkná kyselina, mírně živočišné (až možná kravínové-silážové, což zní odpudivě, ale fakt to není nějak zvlášť nepříjemné byť by mi to nechybělo, vzduch s vínem navíc dělá divy, dost se mění každým zakroužením ve sklence) aroma. Fajn pohled na růžovku, tohle bych si otevřel k dobrému jídlu i v zimě. Cuvée Rose & cross 2007 je neprodejná menší šarže z demižonu. Má barvu opět méně výraznou a mírně se sunoucí do oranžové. Vůně mi připomíná některá vína z Loiry, pěkná ovocitost (až ovoce sušené) a linka vyzrálého kozího sýra, trochu nástup oxidace. V chuti pěkné, čisté, ovocité, vyvážené, delší, dobře pitelné.

Ochutnávka pokračovala další srovnávací trojkou, tentokrát šlo o tři červená vína ročníku 2008 – Frankovku, Svatovavřinecké a také jejich směs. Cuvée Ex opere operato 2008 je vavřinec, barvy tmavší a lákavé. Výrazná báječná ovocitá vůně, perníkovo-kořenitá linka a postupně se otevírající další vrstvy. Víno má poměrně výrazné těkavky, ale nepůsobí nějak rušivě a navíc myslím časem ustoupí. V chuti suché se sladkostí ovoce, kyseliny, tříslo, velmi pěkně postavené s dojezdem višně s čokoládou. Tohle se mi hodně líbí.

Cuvée Vox In Excelso 2008 představuje Frankovku, opět tmavé barvy, vůně tmavá kvasně ovocná, kyselejší, s vrstvou koření a trochou zelenějších tónů, mladé a lehce disharmonické, rozhádané (čas to myslím upraví). V chuti suché, tvrdší (kyseliny se zde rozhodně skrývat nesnaží). Pěkně ovocité, mladé, slušné. Ale i když čas tomuhle víno pomůže a bude dobré, tak dle mého nemá strukturu a kvality předchozího vavřince.

Cuvée Rosa Inferni 2008 je sestaveno z předchozích dvou vín. Efektní tmavší barva. Hodně povedená aromatika, kořenitost, sladší ovocitost, decentně těkavky, vrstevnaté a lákající k napití. V chuti dobře postavené, tvrdší ale vyvážené, strukturované, delší seriózní víno. Takový ten typ, kterému se jde věnovat a zkoumat jej, ale zároveň i jen tak pít. A vypadá to, že bude dobře zrát na lahvi. Ve směsi je převaha Frankovky, ale ten projev mi více připomínal Vavřince.

A na závěr Cuvée Ex opere operato 2007, čisté Svatovavřinecké. Nejdříve dost sevřená aromatika, dřevitost, trochu ovoce. Postupně nabízí trochu více, ale stále nic zásadního, působí jako víno ve své „dementní“ fázi, tři roky věku by tomu odpovídalo. V chuti suché, ovocitost, tvrdší a trpčí, takové poměrně dost… obyčejné. K jídlu fungovalo (výborné klobásky) dobře, ale jinak nezaujalo. Možná za dva roky? :-)

 
Ta vína byla mladá a často nehotová, ale bylo na nich vidět, že jde o technologicky nemanipulované čisté záležitosti, ovšem dobře zvládnuté, zajímavé, charakterní. A to fakt není v současném stavu vinařství málo! Ne všechno mi sedělo, což je normální, ale i přes velká očekávání jsem nakonec nebyl zklamán. A těším se, až Dva duby získají další vinice a rozjedou produkci tak, jak si představují. Tuším, že jednoho dne by to jméno mohlo být docela slavné.

Podnik se bouřlivě rozvíjí a mění, řeší problémy s prostory (výrobní i skladovací), výměnu „technologií“ (starý list, kvasné nádoby atp.), experimentuje s vinětami a dotahuje je do finální podoby, snaží se získat další vinice ve smysluplných polohách, nakupuje ideální degustační/prezentační sklo (na ochutnávku devíti vín jsme měli tři různé sklenky) a celkově má našlápnuto velmi pěkně a brzy zahájí i prodej prvních vín. Což nás přivádí k cenové politice…

Vína, která od Dvou dubů odejdou (znatelná část produkce jsou zatím malé zkušební šarže) a za kterými si budou plně stát, by měla mít cenovku přibližně 350,- Kč. Tedy při vstupu na trh (zhruba po dvou letech) a v případě, že si je zákazník sám nechá dozrát (nebo vypije). Zároveň by měla být k dispozici vína dozrávaná přímo ve vinařství a s cenou takovou, aby odpovídala vývoji, ale rozhodně ne malou :-) Nad základní cenovkou jsem se podivoval, pro nové neznámé domácí vinařství je to hodně a přijde mi, že s podobnou cenou nejde moravské víno prodávat jinak než neustálým aktivním přesvědčováním zákazníků na ochutnávkách. Vinařství je s tím srozuměno a je mu jasné, že jednoduché to nebude. Držím palce, aby to vyšlo. A sám se hlásím k odběru nějakého toho Vavřince, prosil bych v podobě mladé, uložím si ho sám :-)

Zobraz celý článek →

Čínské Bordeaux, podvodné burčáky, templáři vs. SZPI, korkový dotaz

Před nějakou dobou jsem tu psal o Château Lafite a jeho podbízení Číně pomocí upravené lahve (jako by už tenhle trh nehnal ceny do absurdních výšin i bez podobných hrátek). A protože co dokážou jiní z bordeauxské smetánky, to věčný otloukánek Mouton Rothschild přeci zvládne lépe, přišla odveta. Každý rok Moutonu vinětu kreslí někdo jiný, pro ročník 2008 zvolili umělce z Číny. Je jím Xu Lei, umělecký ředitel Today Art Museum, muzea moderního umění v Pekingu. Dle očekávání cena Moutonu vyletěla nahoru už v momentě, kdy se o čínském umělci začalo spekulovat, a představení viněty vše jen akcelerovalo. Tedy ten obrázek se mi moc líbí, i řeči o tom, jak velké víno symbolizuje spojení mezi lidmi a kulturami, jednou polokoulí a druhou. Ale stejně mi to přijde takové lehce ulítlé. Co bude dál? Tyler Colman (Dr. Vino) představil na svém blogu ultimátní Bordeaux pro čínský trh – Cuvée 88888888 z Château Laftourongaux. Na vinětě osm čínských osmiček, nic šťastnějšího není! Mám trošku obavu, že když čínští miliardáři kupují svým synkům jako dárky vinařství u Bordeaux (Chenu Lafitte, že šlo o něco s názvem tak silně připomínajícím největšího oblíbence na čínském trhu nebude náhoda, kvalita vína a stav zámku asi nebyl to hlavní), tak nás ještě čekají pěkné věci.

SZPI uveřejnila na svých stránkách první výsledky kontrol burčáku, letos rutinně i s nasazením SNIF-NMR (Site-specific Natural Isotope Fractionation Nuclear Magnetic Resonance) a IRMS (Isotope Ratio Mass Spectroscopy), s dostatečným množstvím vstupních dat (specifických profilů různých zemí) takto dokáží určit, zda hrozny na zkvašený mošt pocházejí z ČR. Krom původu hroznů testovali i to, zda je mošt (ať už domácí nebo ze zahraničí, letos se sem vozil ve velkém, nejčastěji z Maďarska) v pořádku. U čtyřech vzorků bylo zjištěno, že je označen jako burčák, ale přitom nepochází z ČR. U dalších „burčáků“ pak bylo zjištěno přidání vody a někdy i příliš vysokého množství cukru. Podobné průšvihy jdou za prodejcem, jen těžko zjistíte, zda byl mošt upraven už ve vinařství nebo až v obchodě. Když se však podíváte na vzorky 6 a 7 u burčáků, je tam patrný jistý vzorec… rozdílní prodejci i dodavatelé, ale velmi podobně upravený mošt (přes 50% dodané vody a kupa cukru) a stejné výchozí vinařství, Livi. Také položka číslo osm (v kombinaci s trojkou) je docela výmluvná, v tomto případě je ve hře Vinařství U Kapličky.

Když jsme u těch podvodů a podvůdků… proběhlo další kolo veřejné výměny názorů mezi SZPI a Templářskými sklepy Čejkovice, tiskové zprávy obou stran jsem přidal do komentářů k článku Templářský průšvih plný emocí a hrdosti, ale najdete je i na webu SZPI a stránkách templářů. SZPI vadí, že je templáři ignorují a neřídí se jejich příkazem ke stahování vín neznámého původu z obchodů. Templáři jim na to odpovídají, že jde o šikanu, SZPI porušuje zákon a jejich rozhodnutím se řídit nebudou. Úplně to nechápu. Dle mého (laického) názoru je cestou soud a doufat v nějaké rychlé předběžné opatření, ne ignorovat nadřízený kontrolní orgán. Ale co, třeba to mají dobře promyšleno a nakonec SZPI na nějakých procesních chybách dostanou a vlastní problém, tedy zda skutečně ve vínech skončilo kdo ví co a kdo ví odkud, se stane vedlejším.

Tiskový mluvčí templářů navíc vše okořenil ještě tím, že rozeslal výsledek kasační stížnosti (ke stažení zde) ve sporu Ústřední inspektorát Státní zemědělské a potravinářské inspekce vs. Vinařství Mutěnice jako ilustraci špatné kvality práce SZPI. Možná to vše čtu špatně a s celým případem jsem obeznámen nedostatečně, ale přijde mi, že v tomto konkrétním sporu se ani tak nepolemizovalo zda k pochybení došlo (opět šlo o vína neznámého původu a k tomu přídavky kyseliny citronové), ale spíše v jakém rozsahu (tohle mne pobavilo: „v případě překročení obsahu kyseliny citrónové není možno vycházet z množství 454 000 l, ale pouze ze skutečně hodnoceného množství podle příslušného protokolu o odběru vzorků“) a zda je stanovená pokuta adekvátní. To mi jako dobrý příklad nepřijde. Z pokuty takhle ale vyvázlo i Vinařství Zaječí. Je to tu Kocourkov…

Zábavnější téma na závěr, mám dojem, že vinné podvody už vám všem asi lezou krkou. Co taková korková vína (na téma mne nakopl Dr. Vino)? Přichází doba častých svátečních setkání, hosté budou přinášet lahve co s vámi chtějí vypít. Láhev otevřete a je korková. Host víno pije, protože tuhle vadu nezná. Co s tím? Vysvětlit? Usrkávat abyste neurazili? Otevřít další vína, aby měl každý na výběr, co chce pít? :-) Vždycky je to takové divné, host si připadá blbě, že donesl něco špatného, i když se mu pokoušíte vysvětlit, že na to nemohl mít žádný vliv. Osobně se obvykle o vysvětlení snažím a víno odstraňuji ze stolu, ale setkal jsem se i s reakcemi „nám to nevadí, mi tomu zas tak nerozumíme“. A když konzument poučen být nechce, tak… no… bude pít vína korková, označená jako Morava a z hroznů sklizených v Makedonii a vlastně i cokoliv dalšího.

Zobraz celý článek →

Biomenu – čtyři šéfkuchaři a čtyři farmy

O kuchařkách tu moc často nepíšu, naposledy to bylo skoro před rokem v článku Zapomenuté poklady české kuchyně, ale dnes zase udělám výjimku, protože jde opět o knihu, která se snaží oživovat vztah ke kvalitní české gastronomii. Minulý týden jsem totiž dostal první, drobátko předčasný, vánoční dárek (tedy když nepočítám všechny ty knihy, které jsem si „předvánočně“ začal objednávat už v říjnu). Aleš Pavlíček, kterého pravidelně potkávám na vinných degustacích, se mi před několika měsíci pochlubil, že má takový „plán“ a brzy snad bude výsledek. A výsledkem je splněný sen v podobě kuchařky. Tedy kuchařky… jmenuje se to Biomenu (www.biomenu.eu, bio v názvu považuji za úlitbu trendy pojmu) a v zásadě jde o představení čtyřech špičkových šéfkuchařů, jejich restaurací a to vše doplněno sérií receptů. Aby to nebylo tak jednoduché, je u každé restaurace představena i farma, ze které podnik bere část surovin, a také domácký recept právě z ní. Ten koncept je mi sympatický, jde dál za pojem „kvalitní surovina“ a ukazuje konkrétní místa a lidi, kteří za ním stojí. Vším se také prolíná myšlenka, že v podstatě není třeba fůzovat českou kuchyni s něčím jiným, ale když se tradiční recepty z dostupných surovin udělají pořádně, může to být na světové úrovni.

Dokázat se to snaží spojení Jiří Štift (restaurace Esensia, Mandarin Oriental Hotel) s Annou Ondřejíkovou (Dvůr Hlaváč), Oldřich Sahajdák (La Degustation Bohême Bourgeoise) a Renata Kašparová (Statek U Matoušků), David Šašek (Coda, Aria Hotel) a Jaroslav Rucki (Ovčí farma Vendryně) společně s Radkem Davidem (La Veranda) a Pavlem Štěpánkem (Biofarma Slunečná). Výběr zrovna těchto kuchařů vychází z toho, že autor knihy zná je i jejich jídla, považuje je za domácí špičku a jsou mu sympatičtí. A navíc s účastí v projektu souhlasili. Jak by také ne, je to pro ně a především jejich restaurace docela reklama, byť pro čtenáře užitečná. Ta knížka je plná povedených fotek (kuchařů při práci a hlavně jídel) a mimo jiného funguje jako takové to efektní obrázkové čtení, i když z ní třeba nemáte v plánu vařit. Rozhovory s kuchaři i farmáři jsou fajn, u každého receptu je nějaký zajímavý citát či popis proč zrovna tohle jídlo, jaký k němu má kuchař vztah. Není to prostě suchý přehled recept+fotka, recept+fotka. Jako bonus na závěr pár cizinců (konkrétně čtyři, dva umělci, jeden dovozce vína a šéfkuchař) trvale žijících v ČR odpovídá na otázky o stavu české gastronomie. Celé zhruba dvě stovky stránek máte prohlédnuto i přečteno za jeden příjemný večer s lahví dobrého (bio, ideálně ;-) vína a pak už je otázka, zda se budete vracet k receptům či ne.

Jelikož jsem zrovna ponořen do The Fat Duck Cookbook Hestona Blumenthala (jedna z nejúžasnějších knih, kterou si můžete nadělit pod stromeček, vzhledem k rozsahu, kvalitě fotek, maleb a množství informací navíc směšně levná, ale s postupy často za hranicí realizovatelnosti mimo dobře vybavenou laboratoř), trošku jsem se obával, že recepty z La Degustation či Essensie budou také poněkud… nesnadno uskutečnitelné. Ale není tomu tak, i když některé z nic jsou na suroviny o něco komplikovanější než jiné a možná nabídnou spíš tipy/triky/zajímavé kombinace, než že by podle nich vzniklo celé jídlo, tak se z knihy přesto dá normálně vařit (po přečtení receptů, zatím jsem to nezkoušel). Pro nás, tvory z pražských bytů, bude možná občas limitující krok (výjimečný, tohle je asi nejhorší případ) ve stylu „vyuďte na dubovém dřevě asi 40 minut při teplotě 50°C“, který ze zařazení takového receptu dělá trochu frajeřinu a nepříliš decentní naznačení, že tohle doma prostě nelze zvládnout a je tedy nutné vyrazit k nim do restaurace…

Což mne přivádí k ceně knihy a zda to celé má smysl kupovat. Biomenu stojí 399,- Kč při objednání na webu a v ceně je i poštovné a balné, přímo by to mělo jít koupit i v některých knihkupectvích (v Praze v Neoluxoru, třeba). Vzhledem ke zpracování a ve srovnání s domácí konkurencí mi cena přijde fér, ale já navíc znám autora a sympatizuji se všemi, kdo jsou schopni podobný projekt dotáhnout do konce a udělat si radost, takže nejsem objektivní. Samozřejmě pokud knihu srovnáte s velkými kuchařkami top světových restaurací (The Fat Duck Cookbook, Alinea, Noma: Time and Place in Nordic Cuisine či Kaiseki: The Exquisite Cuisine of Kyoto's Kikunoi Restaurant a další), které jde dneska v klidu koupit okolo šesti stovek, působí Biomenu jako trochu chudý (a drahý) bratříček. Ale srovnání to asi není úplně fér, už kvůli nákladu a velikosti cílové skupiny v ČR (mrňavá, ve velkém může vydávat možná tak Babica). 

Co by mělo případné nerozhodnuté zájemce přesvědčit je hra na oblibu všech těch různých Slevomatů a další podobných serverů. Součástí knihy jsou čtyři vouchery, po jednom do každé z představených restaurací. A ty nabízejí od dezertu zdarma k dvouchodovému menu v Essensii, přes klasické 2 za cenu 1 u menu v restauracích Coda a La Veranda, po překvapivé kompletní tříchodové menu v La Degustation bez dalších podmínek. I kdyby to zrovna vás neoslovilo jinak, tak za polední menu v La Degu + pěknou obrázkovou knížku na kávový stolek to stojí bez velkého přemýšlení :-) Skoro mám chuť knihou obdarovat sestru, ale ten kupón jí šlohnout…

Zobraz celý článek →

Svaté vítězství na degustaci Templářský sklepů

Kopat do templářů je v posledních dnech docela populární. V zápiscích zde na blogu jsem se snažil co nejobjektivněji informovat o všem, co se kolem jejich problému s víny z hroznů blíže neurčeného původu děje, byť má nedůvěra k typické produkci tohoto vinařství byla myslím docela patrná. Když jsem narazil na ochutnávku nové templářské řady vín Sanctus Victoria (neboli Svaté vítězství, velmi stylové vzhledem k situaci…), z vlastních vinohradů, s uvedením tratí na vinětě a popisem „terroir“, nešlo odolat. Akci pořádal Zdeněk Reimann v restauraci Phenix a vína představil templářský sommeliér Jakub Šamšula společně se zástupcem firmy pro Prahu a další kraje Zbyňkem Sirovým. Na Facebooku jsem si, po krátké informaci kam vyrážím, vysloužil dotazy ve stylu „máš to zapotřebí“ či „za co se trestáš“, ale přišlo mi, že ochutnat ta vína prostě smysl má, ať už spor templářů se SZPI dopadne jakkoliv. A to i proto, že součástí degustace bylo i několik jejich bio vín. Jak tedy vypadají top vína firmy, která je obviňována, že možná až do milionu lahví přimíchala hrozny kdo ví odkud?

Templáři jsou jeden z vůbec největších výkupců hroznů v ČR, rozhodně co do počtu jednotlivých pěstitelů a firem. Pro řadu Sanctus Victoria si prý vytipovali několik vinic, ze kterých jsou stabilně skvělé hrozny, a právě z nich je připravují. Jde konkrétně o trať Hrubé v Čejči, Vyšavy v Blučině a Niva hrbatá, Stará hora a Helezný díl v Čejkovicích. Dokonce uvažují o tom, že vína budou zpracovávat v samostatném provozu. Samotná řada vín má novou láhev (téměř černá sklovina), kvalitní korky, nejspíš pekelně drahý styl viněty (ručně číslované a na webu navíc informace o zbývajících lahvích, po rozlomení pečetí se otevře knížečka s informacemi) a má firmě zajistit vstup na trhy, které ji zatím unikají – vyšší gastronomie a o víně poučená privátní klientela. Navíc chtějí dokázat, že i oni umí v ČR vyrobit špičkové víno, byť se na ně dosud nezaměřovali. Na vinětě se dozvíte detaily o jednotlivých vinicích, ale také (byť tam není vše) o technologii výroby. Ta je též špičková…

Vína jsou totiž učebnicová. V tom smyslu, že učitel na vinařské škole by vyloženě zaplesal. Francouzi tomu říkají vins technologiques. Ostré odkalení moštu, fermentace za řízených teplot v nerezu za použití čistých i aromatických kvasinek a živných solí pro ně, enzymy, čiřidla, dosypané třísloviny, sterilní filtrace. A ještě si tomu dovolí říkat „šetrné enologické postupy“ či přidání taninů u některého vína označit za „cestu dál“, snahu o serióznější víno. Některá vína si sice poleží na kalech či dokonce v dřevených sudech (v případě Merlotu probíhá experiment s 22 různými sudy od pěti různých producentů, z různých oblastí původu a síly vypálení; dříve prý dřevo moc neřešili a teď to napravují), přesto jde spíš o produkty a vína jasně směřovaná určitým stylem než o Vína s velkým V, charakterní či snad dokonce něčím originální. Přijde mi docela zábavné, jak se v EU řeší dokyselení moštu či u nás docukření přívlastkových vín, když do nich jinak můžete nasypat všechno možné. Ale to je téma na jiný článek.

Co se týče bio vín, tak jejich uvedení templáři označují za „převratné“. Připravuje je pro ně jeden z družstevníků, firma Veritas, a hrozny pocházejí z tratí Stará hora v Bošovicích a Rozehnálky v Borkovanech. Krom bio produkce hroznů by vína měla být připravena spontánní fermentací, bez dodaných kvasinek a enzymů. Jsou ale komplet v nerezu, kvašena za částečně kontrolované teploty a vyčiřena bentonitem.

Na úvod sklenka Sang Real Sekt Brut Classique (Helezný díl), v lahvi kvašeného šumivého vína (odrůdově Chardonnay, Rulandské šedé a Rulandské modré, 12 měsíců na kalech v lahvi, na horní hranici brutu s 12g/l cukru). Čisté, svěží, citrusové s trochou jablka. Nasládlé, plnější, čisté, výrazné, docela fajn kyselina, slušná délka s jemnou hořčinou. Pěkně udělaný líbivější sekt. Stejně jako všechny následující vína za cenu 239,- Kč není-li uvedeno jinak. A ke všemu mám případně analytiky a další detaily, pokud by o ně někdo měl zájem.

Řada Sanctus Victoria

Ryzlink Rýnský pozdní sběr 2009 (Hrubé)
Čisté, linka květin a dominantní ovocitost až do tropických tónů. Sladší byť kyselina tam je a víno není utahané, uni líbivější sladce-ovo styl. Jak prohlásil pan Šamšula, tak to nemusí vonět nutně odrůdově… což se tedy povedlo.

Rulandské šedé pozdní sběr 2009 (Vyšavy)
Zatím jejich asi nejúspěšnější víno, prodává se skoro samo. Sladší, tropiko-citrusová vůně kombinovaná s hruškou. Líbivá, uhlazená. Nasládlé v chuti se snažící se kyselinou, čisté, sušené ovoce a hruška, líbivé moderní techno. Dle sommeliéra „marketingové víno“.

Sauvignon pozdní sběr 2009 (Hrubé)
Velmi výrazné aroma. Schematický příjemný Sauvignon s mixem broskve, angreštu a posečené trávy, dostatečně svěží s náznakem sladkosti. V chuti sladší, kulaté a trochu ulepenější nedostatkem kyseliny. Jemná fajn hořčina na závěr. Hodně voní, sladce chutná… co si přát víc? :-)

Tramín pozdní sběr 2009 (Niva hrbatá)
Hodně aromatické do li-či kompotu a růží, přímé a docela fajn. V chuti plnější, výrazné, sladkost nijak zásadní a překvapivě slušně vyvážená kyselinou, důraznost zajišťuje vyšší alkohol. Lehce hořčina ke konci, láká k dalšímu napití. Pěkně udělané a dost fajn pití. Čejkovice a Tramín fungují, že by se tu přeci jen místo původu trochu projevovalo?

Hibernal pozdní sběr 2009 (Hrubé)
Hodně výrazná, květinová a sladší vůně. Citrusy, mango a dokonce, jak nás ale už navedl sommeliér, zelené bonpari! Sladší, mladistvý projev s výrazným cukrem docela dobře doplněným pěknou kyselinou, delší. Hodně dobře udělaná líbivka non plus ultra.


Frankovka pozdní sběr 2009 (Stará hora)
Čistá, kořenitější ovocitá vůně, mladá a poměrně příjemná. Suché, středně plné, trochu tvrdší ale spíš tak „aby nikomu nevadilo“, frankovka v tomhle umí být mnohem větší bestie. Ovocité, dobře pitelné. Hezké normální slušné červené působící o řád poctivějším dojmem než všechna bílá výše.

Modrý Portugal pozdní sběr 2009 (Helezný díl)
Sevřenější temnější aromatika působící trochu plastovým dojmem, z ovoce třešeň (zabalená v igelitu). Nevyhraněné, možná by chtělo trochu času. Suché, působí plnějším dojmem, vrstva třísla, trochu čokoláda, trochu dřevo, pecka. Takový zvláštní konstrukt, kde dílky úplně nezapadají do sebe a nemám tuchy, zda ležením zapadnou.

Rulandské modré pozdní sběr 2009 (Helezný díl)
Srdeční odrůda má i sommeliéra, prý naprosto zásadní a měla by být na Moravě více (můžeme v ní prý konkurovat světu). Víno dost těžko bojuje s větší sklenicí, aroma je neutrálněji ovocité trochu do švestky, nijak zvlášť výrazné ale vlastně docela fajn. V chuti suché, čistě ovocité, peckoviny, hořčinka, mladé. Trochu komplikovanější a zajímavější, klidně bych zkoumal o něco déla.

Další prezentovaná vína

Dornfelder slámové víno 2006
Malinová barva, velmi výrazná aromatika do medu, malin, jahod a k tomu nějaké ty těkavky a vůně náplasti. Velmi, velmi sladké, kulaté, medově připečené, dlouhé s dochutí jako kdybych pil sladké piliny. Cena 468,- kč za 0.2l (někdo by měl vinařům na Moravě ukázat ceník sedmiček slaďáků ze Sauternes, Barsacu či některých apelací na jihu Francie).

Rulandské bílé BIO pozdní sběr 2009
Čisté a svěží aroma, ovocitost s výraznou zemitější linkou, zajímavé, vrstevnaté, fajn. Hodně sladké v chuti, sladce ovocité s trochou zemitosti, kyselina se snaží cukr krotit, ale bohužel je to nerovný boj. Decentní hořčina v závěru. Cena 216,- Kč.

Svatovavřinecké BIO pozdní sběr 2009
Výrazné, selštěji ovocité (ne takový ten umělý, šablonovitý projev), nijak komplikované ale veskrze příjemné, lákající k napití. Čisté, kořenitější, ovocité, divočejší a trochu rozcuchané, neuhlazené, mám chuť to zkoumat i pít. Delší, zemité, vyvážené a výborně pitelné. Tohohle vína bych si dovedl láhev doma představit. Nic zásadního, podobná vína dělá kupa slušných menších vinařů (a lepších díky dřevu), ale působí opravdu sympaticky. Cena 216,- Kč.

Rulandské modré klaret pozdní sběr 2009
Tzv. Terroir collection, Komtur Ekko. Jednodušší, libivé jogurtově ovocité aroma. Čisté, středně plné, trochu nasládlé, obyčejné, jednoduché víno.

Závěr? Docela rád bych přechutnal jejich bio řadu celou, působí znatelně méně zmanipulovaným dojmem a milovníkovi vín s charakterem rozhodně nabízí více, než běžná templářská produkce. Nic zásadního, ale fajn pití, tedy kdyby to bílé nebylo tak sladké. Z řady Sanctus Victoria mne zaujala spíše červená, bílá považuji za ukázkové líbivky. Dobře udělané, ale bez čehokoliv navíc. V podstatě nevidím důvod je pro sebe kupovat, v této cenové kategorii bez problémů pořídím vína výrazně zajímavější.

Krom toho, že jde o líbivá a snadno a jasně uchopitelná technologická vína (je to na nich hodně vidět, viz výše), tak vidím trochu problém s jejich plánem v pronikání do top gastra i v něčem dalším. I přes tu promakanou ambaláž je to přeci jen poněkud kýč a v kombinaci s moderním elegantně založeným stolem bude působit jako pěst na okolo. A pak je tu styl bílých vín ročníku 2009, která jsou všechna polosladká. Možná mám o jídlech servírovaných v opravdu dobrých restauracích v ČR nějakou pomýlenou představu, ale přijde mi, že vína se zbytkovým cukrem 20 – 30g/l se zde užijí nepoměrně méně, než vína suchá (i když se na degustacích či při návštěvách sklípku vypijí nejdříve slaďáky). Dotaz jsem položil a bylo mi řečeno, že to je možná pravda, ale holt ročník 2009 byl sladší a navíc to tak chtěl pan ředitel. Tak jo, proč ne, vedení se neodporuje.

Zobraz celý článek →

Za stolečkem pro hospic

Včera jsem si zase jednou zkusil být na opačné straně stolku, tedy neobtěžovat svými otázkami ty, co vína nabízí, ale sám je rozlévat a na dotazy odpovídat. Kamarád mne požádal o pomoc při akci pořádané pro sponzory hospicu Dobrého Pastýře v Čerčanech, ve kterém pracuje jeho manželka. Ověřil jsem si, že mne to (čehož si tedy nejspíš už všiml každý účastník ochutnávek, které páchám doma) strašně baví! Pokud zrovna nenarazíte na nějakého magora, tak je strašně fajn řešit s těmi lidmi co jim chutná, snažit se zjistit proč něco naopak nesedí, doporučovat, srovnávat pohled na styl vín. Jako prodejce bych asi fungovat nemohl, na to si až příliš často s některými notuji na téma „tenhle vzorek nic moc, že jo?“, ale jinak podobné zkušenosti poskytují kupu dalších střípků do mozaiky vnímání vína. Na co se typicky ptá běžný konzument? Co zajímá toho lehce poučeného? A jaký typ vína se dopije nejdříve?

Na stolečku bylo k dispozici celkem 15 různých vín, sedm vzorků z různých ročníků od vinařství Kolby a pak průřez spíše základními ale slušnými víny ze sortimentu Domaine R&W / Vinobraní. První dva požadavky, aniž by se účastníci mrkli na lahve, bylo „růžové“ a „sladší červené“. Asi správě tušíte, že v sortimentu nebylo ani růžové, natožpak sladší červené. Snaha prosadit jako sladší vyzrálejší jižní víno se nesetkalo s úspěchem, jelikož bylo barikované, což paní nemá ráda. Je to boj!

Nejzábavnější jsou obraty ve stylu „bílé víno ne, je kyselé a pálí mne z něj žáha“ a následné nadšení z moselského ryzlinku a sauvignonu z Loiry. Přemýšlím, kolik nepovedených vín je potřeba, aby se člověk naprosto zasekl na „vlašák mi nechutná“ a odmítal ho byť jen zkusit. Bavilo mne sledovat reakce na trochu zvláštní, živočišné víno, od dotazů na ten netypický tón v chuti a vůni a zkoumání po klasické prohlášení „zajímavé“ a rychlé vypláchnutí sklenky něčím jiným. U poučených konzumentů navštěvujících Moravu byl zas častý dotaz „Kolby? Odkud jsou, ty neznám.“

Krásně byl vidět pohled někoho, kdo řeší víno pro restauraci, u ničemu nevadícího jemného perlení mladého ryzlinku. Všem se to vlastně, když je ujistíte že to tam patří a je úplně v pořádku, dost líbí. Ale… co když to zákazník bude chtít vrátit jako zkažené, odejdou ty bublinky nějak časem? Nechtěl bych jezdit po restauracích a školit personál, navíc neustále se měnící. Každopádně jestli všechno vyjde, tak mne za nějakou dobu čeká pár večerů na place v menší restauraci jako sommeliéra, to bude teprve švanda!

Poznámky k degustovaným vínům (ve zrychleném režimu):

Weingut Loosen –Riesling Dr. L trocken 2009
O tomhle víně už jsem tu psal dvakrát, poprvé mne vyloženě nebavilo (čerstvě přivezené), podruhé bylo OK, teď mi přišlo dost fajn. Nekomplikované, čisté, živé, s jemnou perličkou, krásně pitelné, spíše lehčí, vyvážené. Povedený mladý ryzlink, byť za požadovanou cenu koupím zajímavější. Pak si něco pište, že jo…

Alain Geoffroy – Chablis 2008
Základní víno slušného producenta. I přes relativně mladý věk už znatelně nazrálé, pomalý posun do takových těch jablíčkových tónů. Korektní, ale pro mne dost nuda.

Weingut Franz Hirtzberger – Grüner Veltliner Steinfeder Donaugarten 2008
Vína od Hirtzbergera mne opravdu baví (psal jsem tu), vinařství jsem letos navštívil a přechutnal většinu produkce, časem doufám sepíšu víc. Především u základních vín mi jejich ceny přijdou příliš vysoké, ale holt je to prestižní producent. Tenhle Veltlín je hodně fajn, klasický, již trochu nazrálý, jemnější, vyvážený, slušná kyselina, mineralita, parádně pitelný. Nijak složitý, ale velmi pěkný.

Domaine Jean Pabiot – Puilly Fumé 2009
Aromatický, líbivější ale zatraceně příjemný Sauvignon. V chuti kulatější, vyvážené, čisté, parádně pitelné. Klidně bych zvládl o trochu víc kyseliny, každopádně moc fajn víno.

Domaine Pegau – Plan Pegau rouge
Psal jsem zde o Chateauneuf-du-Pape tohoto producenta a jednu dobu (v roce 2007) hodně pil právě Plan Pegau, strašně mne bavilo. A jsem moc rád, že jsem na něj znovu narazil. Ta varianta před třemi lety bylo o dost lehčího střihu, současně prodávané je silnější, temnější, docela hutné, delší, s výraznou živočišnou linku. Parádní pití, navíc dvoustovková záležitost, takové „Chateauneuf light“. Je to z hroznů sklizených mimo apelaci Chateauneuf a se zbytky z jejich ostatních vín, označené jako pouhopouhé stolní víno. Odrůdově přibližně  60% Grenache, 20% Syrah, 10% Carignan, a 10% mix všeho možného (Mourvèdre Merlot, Alicante, Cabernet, …).

Bernard Magrez – Chateau Bois Pertuis 2006
Magrez je jedna z hvězd Bordeaux, jeho nejslavnějším vinařstvím je určitě Pape Clément, a vinaří ještě kdo ví kde všude po světě. Tohle jeho víno je postavené na Merlotu s přídavkem zhruba 20% Cabernetu Sauvignon a 10% Cabernetu Franc. A po pravdě mne nudilo. Korektní, ale úplně obyčejné. Možná je to i ročníkem a potřebovalo by víc času, ale stejně. Prostě neoslovilo.

Sierra Cantabria Crianza 2005
Stoprocentní Tempranillo, již vyzrálé, čisté, dobře udělané. Nijak složité, ale veskrze fajn vyvážené červené.

Fontaleoni – Chianti „Colli Senesi“ Sciroc riserva 2005
Producent je znám spíše bílým, jeho nejznámějším vínem je Vernaccia di San Gimignano. Tohle je jeho pohled na Chianti a po pravdě jsem si u něj vzpomněl na svůj nedávný zápisek Italská párty a malé víno lepší velkého. Dobře udělané, výrazné, voňavé, ovocité, efektní, s důrazným svíravým tříslem a dobrou kyselinou. Ale zároveň opravdu hodně přejeté sudem, hlavně v aromatice je to přespříliš vlezlé.

Kolby Cuvée 1244 ročník 2007
60% Veltlín a 40% Rulandské bílé. Nazrálé až jemně naoxidované, jednodušší, ostřejší. Nezaujalo.

Kolby Ryzlink vlašský 2007 pozdní sběr
Minerální, medový, skvěle udělaný delší vlašák. Vyvážený, perfektně pitelný, kyseliny, tělo. Skvělé víno!

Kolby Ryzlink rýnský 2007 pozdní sběr
Mladý, živý, bylinkový čistý rýňák. Kyseliny, živost, pitelnost. Dost povedené.

Kolby Ryzlink rýnský 2006 pozdní sběr
Nazrálé až mírně za zenitem, nalomené. Kyseliny, zbytkový cukr, celkově ale neharmonické, divné, nebavilo.

Kolby Modrý portugal 2008 zemské
Na úvod dost zaprděné, chce rozdýchat. Čerstvá ovocitost, dobře pitelné, spíše jednodušší obyčejné červené na pití jen tak.

Kolby Modrý portugal 2006 výběr z hroznů
Vyzrálé, temnější a hutnější, poměrně zajímavé, uhlazené v chuti. Slušné.

Kolby Cabernet Sauvignon 2006 výběr z hroznů
Výrazné, ovocité, kořenité, seriózní a poměrně komplexní. Již uhlazenější v chuti, plnější, vyvážené, dobře udělané. Velmi pěkně nazrálo, moc povedený domácí Cabernet. Zajímavá zkušenost a důkaz, že ač Cabernet na Moravu nepatří (furt si na tom trvám, v poměru k výsledné ceně moc doporučeníhodných kousků najít nejde), tak někdy se opravdu vyvede :-)

Co myslíte, že se vypilo nejrychleji? Cabernet Sauvignon z Moravy. Trpím! Alespoň že suchý ryzlink byl na druhém místě, to mne trochu uklidňuje, svět ještě není úplně zkažený :-)

Před nějakou dobou jsem tu psal o představení ročníku 2006 z vinařství Kolby, možnost ochutnat nějaká vína po téměř přesně dvou letech byla dost fajn. Vývoj Cabernetu potěšil, u Ryzlinku výsledek nic moc. Každopádně přívlastková bílá ročníku 2007 mi seděla moc, oproti až zbytečně hutnému stylu nulašestky je to o hodně živější a lépe pitelné. Byť ceny 300+ jsou na mne moc a jde najít odpovídající vína levněji, u rýňáku určitě. Dobrých suchých minerálních vlašáků je ovšem pomálu, narážím spíš na vína vyloženě nudná a obyčejná „jakostní“ a nebo naopak přezrálé výběry, se zbytkovým cukrem. Takže tenhle potěšil moc, nějakou láhev bych i zakoupil :-) V poměru ceny ke kvalitě bych si z výše uvedených vzal určitě Puilly Fumé a Plan Pegau rouge. Z těch několika málo prodaných lahví ale suverénně vedl Riesling od Loosena, i přes ten sníh a zimu venku, která volá po svařáku či punči :-)

Odkazy: Na druhé straně barikády (jak jsem stál u stolečku na akci prezentující vína z Maďarska)

Zobraz celý článek →

Obarvené víno, Chauvet, nové vínoblogy

O tom, co všechno má vliv na degustaci vína, a jak i relativně nevýznamná změna prostředí (například osvětlení) může ovlivnit názor na obsah sklenky už jsem tu psal několikrát. V článku BBC o éčkách v potravinách najdete vtipné krátké video, ve kterém partička vinných odborníků dostává do sklenek červené víno a má si tipnout, co to tak asi je, a napsat k tomu degustační poznámky. Ve skutečnosti šlo o Pinot Grigio obarvený na červeno. Všichni se nechali oblafnout. Před pár lety jsme na jedné ochutnávce zkoušeli degustovat se zavázanýma očima a rozpoznat nějaké lehčí spotřební červené, pokud jej podchladíte na deset stupňů, od bílého je docela těžké. Schválně si to někdy vyzkoušejte sami.

Když jsme u těch aditiv a úprav „nejzdravějšího a nejhygieničtějšího nápoje“, jak kdysi pravil Louis Pasteur … v nedávné době jsem přečetl tři zajímavé knihy o víně z pera různých vinných odborníků, které se zde postupně pokusím představit detailněji, protože mají mnoho co říct. A díky úryvkům na Veltlínu narazil na další „nutné“ čtení. Všem těm, kteří hledají ve vínech pravdu, autenticitu, doporučuji k přečtení krátké zápisky Vin naturel podle Julesa Chauveta a Vin naturel podle Julesa Chauveta II. Rezonují ty texty i ve vás?

Vinných blogů není nikdy dost a obzvláště těch od vinařů a dalších odborníků z oboru, kteří mají přeci jen trochu jiný pohled, než my konzumenti a nadšenci. A tak mne strašně potěšilo, že po svém úvodníku v časopise Vinařský obzor, kde mluvil o blogování (děkuji za pěknou zmínku o Jižním svahu!) a vínoblogerské konferenci ve Vídni, se na tenhle styl publikování vrhnul Richard Stávek. Richard je jedním z vůbec nejzajímavějších domácích vinařů (a krom toho i chovatel různorodé zvěře, výrobce sýrů, klobásek, povidel…), psát umí a především má mnoho co říct. Budu sledovat pravidelně.

Čas od času jsem zaskočil na (a v doporučených stránkách zde vpravo na blogu linkoval) web Vinoforum od Petera Handzuše, ovšem když o něm dnes začal psát, tak zjistil, že nefunguje. Stejně jako přestal fungovat Peterův osobní profil (i stránky Vinohradníctvo a Vinárstvo Handzuš & Handzuš). Tak snad jde o nějaký dočasný problém a ne Peterův exodus z internetu, přinášel zajímavý pohled na situaci ve světě vína u našich slovenských kolegů. Budu adresu proklikávat a doufat v návrat :-)

Nově sleduji i vinné zápisky hornisty a dirigenta Ondřeje Vrabce, zde tedy ne vinaře ani someliéra (byť degustátorské zkoušky složil), ale vůbec ničemu to nevadí. Narazil jsem na něj při vyhledávání nějakých hudebních informací a šlo o velmi příjemné překvapení. Na svém webu přináší přehled přechutnaných vín z různých oblastí s body, ale i detailnější popisy, reportáže z cest za vínem, rozhovory s vinařskými osobnostmi… pěkné to je! A dost mne mrzí, že jsem přišel o jeho nedávný dirigentský debut s Českou filharmonií. Tak snad někdy příště.

Zobraz celý článek →