Nevím jak vy, ale já když přechutnávám vína nějakého nového neznámého producenta, nejraději zkouším ta úplně základní, spíše než jeho referenční prestižní a slavnější kousky. Prostě si tak říkám, že vinař, který i svému vínu na běžné pití dá takovou péči, že mne opravdu baví, tak u něj bude bezpečné investovat i do vín lepších, dražších, různých specialit a tak. Platí to více (ale ne exkluzivně) pro oblasti jako Burgundsko či Alsasko, kde rozdělení vychází prostě z apelace, potenciálu místa původu, spíše než pro různé „kvalitativní řady“ velkých vinařství. Ale už opakovaně se mi stalo, typicky u menších zahraničních vinařů, že když mne základní víno nadchlo, tak u těch kvalitnějších následovalo spíše zklamání. Jedním z důvodů může být fakt, že to obyč víno si vinař dělá mnohem víc pro sebe, bude ho často pít, kdežto to „velké“ je připraveno dle moderních trendů a tak nějak na body. Včera to krásně demonstroval jeden fajn vinař na otevíračce nové italské vinotéky.
Podnik Dora Renato sídlí v méně proslavené piemontské apelaci Pinerolo. Sympatický vinař i jeho žena, oni neuměli anglicky a já italsky, občas nám někdy vypomohl s překladem, ale jinak to bezproblémově fungovalo i bez něj. Vyloženě mne nadchlo jejich víno z odrůdy Freisa, báječně voňavé, čerstvé, divočejší a bezvadně červeně ovocité (maliny, jahody a k tomu různé lesní vůně), lehké a krásně pitelné s nižším alkoholem a mírným zbytkem CO2, decentně perlivé. Netradiční, zábavné, moc fajn. I jejich základní Barbera a Dolcetto jsou vína lehčího střihu, vyvážená, typická, dobře pitelná. I u Pinerolese Rosso „Argal“, směsi odrůd Barbera, Freisa a Neretto, bych si dal říct, tady je dokonce vidět kladný vliv zrání ve větším starém dřevě, které možná trochu chybělo Barbeře a Dolcettu.
Vinař, potěšen jak mi jeho vína jedou, nadšeně nalévá jeho dvakrát tak drahé speciální víno (a není překvapením, že nenese DOC status), cuvée Velutto. Voní to a v podstatě i chutná jako čokoládová tyčinka Margot, má dost alkoholu a je, alespoň pro mne, zavražděno novými barikovými sudy, vzhledem k tomu kokosu ještě ke všemu (minimálně z části) americkými. Chudák Barbera a Dolcetto, jejich projev ve víně najdete jen těžko. Zajímalo by mne, jak často si vinař s potěšením popije Freisu či Barberu a kolikrát Velutto. Čímž netvrdím, že taková vína nemají smysl, ale ať si je páchají v Paso Robles, Napa či Maipo Valley, když tak vyhovují recenzentům z Ameriky. Stačí se podívat na aktuální výsledky TOP 10 vín podle Wine Spectatoru. Jak k tomu hezky poznamenal Doug Cook z Ablegrabe: „Vypadá to, že odhalit algoritmus pro Spectator Top bylo snadné: seřadit dle vzestupného alkoholu. Ani jedno pod 14.5%, top 2 jsou 16.0, 15.8. Smutné“. Hodně smutné.
No nic, nemohl jsem si pomoct, tohle mne vždycky zamrzí. Já vím, že boj za lehká vína k pití a proti přebarikovaným obludám je teďka v kurzu, ale ono je tak snadné to cítit stejně :-) Ta včerejší akce byla ve skutečnosti moc fajn a dost vín potěšilo. Čekal jsem, že vinotéka (http://www.lestradedelvino.eu/) otevře tři lahve, sdělí nám svou „filozofii“ a tím to skončí. Dost mne překvapilo, že valná většina účastníků mluvila italsky, vinaři jednotlivých zastupovaných podniků (většinou menší až střední rodinná vinařství, konkrétně Tenuta Ambrosini, Dora Renato, Cascina Zoina, Cantine Fratelli Serio & Battista Borgogno, L'Azienda Agricola La Trava + něco málo dalšího) byli přítomni a k ochutnání šlo ukázat na kterékoliv víno z nabídky. Postupně se to posunulo do dost příjemné párty. Navíc je sympatické, že základní vína tam stojí někde od dvou stovek a nejdražší končí pod devíti za ročníkovou Franciacortu či Barolo Riserva Cannubi. Chystají se pořádat pravidelné ochutnávky zaměřené na jednotlivé oblasti, určitě je doplním do kalendáře. Prostě malý sympatický přírůstek do pražské vinné scény.
