Malá ostrovní hádanka

Poslední den na ostrově Islay. Fučí tu tak příšerně, že když je notebook otevřen, tak to sklápí displej na stůl. Whisky je nutno nalévat hodně šikovně, jinak ji to odfoukává ze sklenky ven. A udržet ruce na klávesnici jde dost blbě. Stan se s tímhle počasím vyrovnává seč může, ale dvakrát snadné v něm spát není. Vydává totiž podivné zvuky, plachta pleská a podpůrné tyče se prohýbají na hranici únosnosti. No jo, připlatit si za hotel by bylo asi fajn, ale zatím jsme dostatečně mladí na kempování a peníze raději utratíme za jiné věci. Včera se nám pod plachtu dostal pták, zuřivě pištěl a pokadil mi košile. A všude bečí ovce. Navíc, což naprosto nechápu, jsme se všichni spálili a na ksichtě vypadáme jak spařená prasátka. Nu což. Hlavně že máme za sebou víc než polovinu místních palíren (i pár drobností navíc, takové ty různé zříceniny pro turisty, znáte to…), report bude následovat. A pro dnešek už jen malá hádanka…

Co si tak myslíte, že je na fotce níže? Kdo to první uhodne, vyhrál… dobrý pocit, jak je chytrý! :o) Malou nápovědou může být, že to už moc často neuvidíte ani v těch nejtradičnějších z palíren…

Zobraz celý článek →

Úplně univerzální sklenka

Co se vinného skla týče, tak jsem asi malinko fetišista. Rád piju víno z takové sklenky, která je obecně považována (což ve většině případů a dnešním světě znamená „Riedel takový tvar doporučuje“) za ideální pro ten který typ vína. Ale zároveň mám rád různé blbůstky, vychytávky, vtipné výrobky a podivnosti. Tentokrát jsem narazil na „univerzální“ sklenku, ideálně tvarovanou pro různé typy vín, jak bílé tak červené :o) Samozřejmě je to spíš taková zábava, ale přiznám se, že bych jednu či dvě doma chtít měl. Už proto, jak snadno by šlo ověřovat, zda má skutečně zakřivení okraje tak dramatický vliv na to, jakým způsobem víno zasáhne jednotlivé části jazyka. To jsou starosti…

Vůbec pravidelně narážím na všelijaké drobnosti, které dělají svět vína zajímavým. Následuje několik odkazů na dřívější zápisky právě o takových kravinkách: Zestárněte (víno) o deset let | Designová chladnička na jednu láhev… | ZORK přichází, bojte se! | Graf intenzity chuti vína | Co bude umět korek pro velká vína? | Tesco víno v plechovce – „Coca-cola culture“ | Frankovka želé (… v supermarketu nehledejte) | Páteční korkohrátky | Je libo Beaujeaule či Chardenang? | Degustujeme jako profesionál… nebo ne? | Jak správně vyslovovat jména vín… | Zachraňujeme domácí vinařství. Mirakulínem! | Emisní povolenky na víno? Zobraz celý článek →

Fotopozdrav ze Skotska

Čtvrtý den ve Skotsku jsem pro vás cvaknul volnou variaci na fotku z „loučícího“ článku, tentokrát na břehu Loch Lomond a ve sklence (zakoupené v jedné z nejúžasnějších moderních budov co jsem kdy viděl) je desetiletý single malt Isle of Jura. Prakticky si tu ověřujeme tvrzení z průvodců, že počasí ve Skotsku se mění rychle a nečekaně. Obludný vítr, déšť a nádherné slunečné počasí se, když na vás tohle období zrovna vyjde, prostřídají v deseti minutách a mnohokrát za den. Nu co, když promoknete, tak vás to zase usuší a vyfénuje. Nějaký článek na téma jídla a pití (a že je o čem psát!) dodám po návratu, pro dnešek jen pár fotek, narychlo zmenšené pro web v kempu. Snad se budou líbit :o)

V Edinbourghu se umí zabavit…

Lokální ústřice ve skvělé restauraci, o které ještě bude řeč

Úsvit a výhled ze stanu v prvním kempu

Pobřeží v Port Charlotte (kousek od palírny Bruichladdich)

Loch Finlaggan a zřícenina sídla vládců Islay i dalších ostrovů

V palírně, chystáme se chutnat „Caol Ilu“ před fermentací cukernaté kapaliny ze sladu a následně po tomto procesu

U Loch Lomondu zrovna probíhalo namlouvání ptactva, vždy dva až tři kačeři na jednu kachnu. Děsný hluk to byl, celou noc.

P.S. Malá vsuvka pro fotonadšence… tímto bych chtěl poděkovat Canonu za model 20D, který trpělivě drží a funguje i v dešti (jedno tlačítko to vzdalo dříve při více než hodině trvalého lijáku, běžný déšť v pohodě), snáší nehezké zacházení a vůbec je na něj spolehnutí. Jo a taky jsem na začátku měl na všech fotkách při zaclonění hnusné fleky, byl špinavý snímací čip.Odvážné (a hloupé) vyleštění kapesníkem, místo všech sofistikovaných a bezpečný postupů, zafungovalo. Ale až budu tuhle hračku nabízet k prodeji, neberte ji :o) Zobraz celý článek →

Vinný ocet pro miliardáře

Ne vždy se vydaří, aby se pravdivý příběh četl stejně napínavě, jako pečlivě vykonstruovaný detektivní román. Novinář Benjamin Wallace, který jednu dobu žil i v Praze a mimo jiné zde učil angličtinu, zvládl ve své knize namíchat fakta o jedné etapě obchodu s vínem a mystérium starých lahví ve fantastický koktejl, stejně dobrý jako některé z padělaných vín devatenáctého století, o kterých je v díle často řeč. The Billionaire's Vinegar: The Mystery of the World's Most Expensive Bottle of Wine (Amazon) rozvíjí příběh o zlaté éře obrovských vertikálních degustací slavných vín a expanzi obchodu s raritními historickými lahvemi, kterou samozřejmě provázela (a ukončila) řada skandálů s padělky. Hlavním neživým hrdinou je pak Château Lafite 1787, ovšem ne „běžná“ láhev tohoto vína, ale kousek ze sbírky Thomase Jeffersona, třetího amerického prezidenta.

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Již jsem pil(a) víno…“

Celkem 88 hlasujících tentokrát odpovědělo na otázku, jaké typy vín se jim podařilo ochutnat. Výběr „specialit“ a technik školení vína rozhodně nebyl vyčerpávající, spíše jsem tam přihodil několik poměrně typických záležitostí, přesto jsou výsledky myslím docela zajímavé. Nejvíce zkušeností (ochutnalo 88%) máte s víny barrique a šumivými (tady jsem čekal něco blíže plnému počtu). Třem čtvrtinám (76%) se již poštěstilo ochutnat víno fortifikované/likérové, vzhledem k výsledkům jiné dřívější ankety to bude nejčastější Portské. Pěkných 64% již zkusilo bio víno, kousky přímo biodynamické pak něco málo nad čtvrtinu (29%). Mešní víno lehce vede nad košer, o tři procenta, a celkově ho chutnala půlka z vás. Kompletní výsledky dále v článku.

Další anketa právě probíhá, neostýchejte se hlasovat, je to anonymní :o) Čím víc hlasů, tím méně nesmyslné závěry lze vyvozovat :o) Zobraz celý článek →

Směr Skotsko, kupředu pravá

Sedím tu na zahradě, notebook na kusu kmene (přežil pivo, víno, několik pádů na beton a další děsivé věci při naší svatbě, přežije i trochu přírody), ve sklence pro inspiraci Islay Mist (psal jsem dříve, moc příjemný a vlastně docela levný blend postavený na Laphroaig) a píšu tenhle článek jako rozloučení před odjezdem na dovolenou. V době jeho publikování už nejspíš budu sedět v letadle. Vyrážíme do Skotska, většinu času strávíme na ostrově Islay a snad i v místních palírnách (a při troše štěstí vylezeme i do nějaké restaurace, mají prý super ústřice a lokální masíčko – Meat Islay! :o)). Pro tu správnou atmosféru by to chtělo ještě vlhko a mlhu, ale místo toho je letní den a sluníčko smaží. Přemýšlím, zda ten počítač tahat sebou a sem tam něco „živě blognout“, nebo se na to ten týden vyprdnout :o) Uvidíme, ještě to promyslím. Ale v Port Askaigh je prý internet k dispozici, dokonce i kemp by měl být bezdrátově pokryt a i ze stanu by to mohlo jít...

Net bych docela potřeboval, k závěru se blíží kampaň En Primeur a objevují se některá moc zajímavá vína za slušné ceny (= báječná červená v dvoustovkové kategorii, Bordeaux není jen o vínech za tisíce a zábava pro snoby), leccos se prý dobře prodává, tak aby po návratu ještě něco bylo :o) Pitomý koníček! Snad se za dobu mé nepřítomnosti nestane ve světě vína nic zásadního. Třeba že by se Anglie vyšvihla na špičku v bílých vínech nebo tak něco. U sektů si již slávu budují a teď proběhlo vysazení vinice přímo v Londýně, pěstovat tam budou Bacchus :o) Přepisujte encyklopedie!

Nezapomeňte, že „pravidelný doušek vína dokáže prý mužům prodloužit život“, což jistě ocení i ženy, a mějte se tu pěkně. Nezlobte a aktivně si prodlužujte život! Zobraz celý článek →

Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec

… aneb „je 12 lahví zdarma na ohodnocení moc?” I takové problémy musí totiž elitní vinní kritikové, jakými je třeba Jancis Robinson, řešit. Původně jsem z toho tématu chtěl udělat alespoň dvě větší „úvahy“, ale když jsem o tom opravdu uvažovat začal, vlastně jsem zjistil, že zas tak zábavné to celé není a spíš těkal okolo. O co jde? Robert Parker, nejvlivnější vinný kritik vůbec a osoba s neuvěřitelným dopadem na obchod s víny z Bordeaux (po uveřejnění jeho bodů před pár dny vyletěla cena Lafitu během minut na dvojnásobek, ale to je částečně dáno i pověstí Lafitu jako takového), se ve svém časopise Wine Advocate opřel do vinných bloggerů. No a ti mu to samozřejmě vrací a zatahují do aféry i další „běžné“ autory píšící o víně. A k tomu všemu se do Parkera bez servítek pustil nejeden vlivný obchodník s vínem za názor k ročníku 2008. Furt se něco děje!

Na téma Roberta Parkera, pokud vám jeho jméno moc neříká, doporučuji skvělý (ale velmi dlouhý) článek The Million-Dollar Nose. Nebo zkuste hledat na Googlu. Je svým způsobem příznačné a smutné, že pokud napíšete Robert Parker, tak jako nápovědu (ostatními vyhledávaná spojení) dostanete „Robert Parker 100 point wines“ a „Robert Parker vintage chart“, jeho čísla jsou prostě tak vlivná jak jen mohou být. Zajímavý je i profil na Wikipedii.

Letošní en primeur kampaň je v plném proudu, respektive se blíží ke zdárnému konci, a před pár dny přišel se svým verdiktem právě i Robert Parker. A naštval jím mnohé, především Simona Staplese z Berry Bros & Rudd, který neváhal své rozhořčení dát veřejně najevo na Twitteru i firemním blogu. Château se pokusila nakopnout poptávku poměrně výrazným snížením cen (především u dražších vín, ta levnější se od loňska moc nepohnula), ročník je to spíše klasický a podle prakticky všech v něm lze nalézt vína fantastická i velmi obyčejná a silně postižená pozdní sklizní, přesto jej Parker označil za špičkový, nejlepší v posledním desetiletí (krom ročníku 2000) a jen těsně pod 2005, a průměrným počtem udělených bodů (počítáno z 29 nejpopulárnějších vín) jej skutečně umístil o pouhé tři desetiny pod moderní legendu 2005 (94.7 versus 95/100). Staples na to reaguje tím, že Parker se v třech z šesti posledních ročníků rozcházel se všemi ostatními a upřesňuje: „V roce 2003 ohodnotil tenhle mohutný, horký ročník jako úžasný, zatímco ostatní rozpačitě hledali nějakou finesu. V roce 2005, když ostatní jásali nad legendárním ročníkem, byl zpočátku vlažný. Nyní přišel čas pro ročník 2008 a opět je tu elektrizující hodnocení jdoucí proti názoru dalších profesionálu i Château samotných.“ A ještě dodává, že Rober Parker by si měl vzít příklad ze svého jmenovce Petera Parkera (aka Spidermena), jehož určujícím sloganem je „s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Efektem Parkerových bodů byl vzestup některých cen vín již uveřejněných. A další (vysoce bodovaná) pak přišla na trh s nižším snížením ceny, než se čekalo.

A jak je to s těmi bloggery? Je to svým způsobem i trochu pocta. Robert Parker v minulosti na jiné vinné kritiky neútočil, vlastně se o nich vůbec nezmiňoval a tak trochu jako by existoval jen jeho názor. A najednou, z ničeho nic, věnuje obrovskou část úvodníku k tomu, aby varoval své čtenáře před světem internetových vínopsavců, kteří „neumějí správně poskládat slovesa a podstatná jména“, šíří všemožné fámy, nemají žádnou zodpovědnost a podobně. A zároveň ve svém magazínu popisuje, co by mělo být základem etiky správného vinného žurnalisty. Jsou snad winebloggeři takovou silou, že se jí Robert Parker musí bát? Nebo očekával, že na to všichni zareagují, začnou o něm psát (funguje!) a přilákají k jeho osobě novou generaci milovníků vína, která již roste právě s blogy a jeho žurnál nemá potřebu číst? Kdo ví, jisté však je, že reakcí bylo upozornění na prohřešky jeho vlastního týmu. Jak je Parker skutečně znám svou snahou o co největší nezávislost (nenechává si cesty a ubytování platit od producentů, nepřijímá dary atp.), tak ostatní z Wine Advocate tento problém asi sem tam nemají a užívají si, co jim spojení s Parkerem a vliv na prodej vína nabízí. Spirála textů se uzavírá, slavnější z bloggerů i publicisté jako Jancis Robinson reagují a vysvětlují, co je pro ně ještě v pořádku přijmout od vinařů / dovozců a co už ne. Asi nejzajímavější a nejobsáhlejší je právě reakce Jancis Robinson, v článku The ethics of wine writing moc hezky popisuje, jak to dneska v obchodě s vínem funguje. Přidal se i Jamie Goode a letenku na nějaké pěkné místo i ubytování od vinařství nepovažuje za problém. A Parker se čertí, co to o něm lidé píší :o) Bavím se u toho.

Tož asi tolik k tématu. Já se s bednami vína zdarma a letenkami do Napa Valley zatím stresovat nemusím a mohu věnovat věcem obyčejnějším :o) Ale když už to dneska bylo o Parkerovi a tím pádem i Bordeaux, neodpustím si pár dalších drobností. Pro zájemce a vládnoucí angličtinou je tu třeba zajímavé video o Bordeaux 2008 s Jancis Robinson a Simonem Staplesem (viz článek The Firm).



A pro ostatní jeden z letošních primeur mailů Tomáše Domince. Loňskou sadu výborných hlášek najdete ve starším článku, tohle uvádím spíš jako ukázku, jak taky můžeme vypadat prodej vína. Nevím jak u vás, ale na mne tohle funguje stokrát lépe než nějaké technické popisy jak to chutná a voní (ke kterým se sám obvykle uchyluji) a počet jakýchsi bodů ze sta (či dvaceti).

Dobré jitro,

rád bych vám dnešní chladné ráno prohřál jedním mimořádným, byť ne svařeným vínem. Vůči "garážovkám" jsem choval obdiv i respekt, ale k srdci mi svou opulentní mohutností nepřirostly. V posledních letech jsem ale zazanamenal určitou změnu v jejich stylu a nyní jsem definitivně nucen ohlásit bezpodmínečnou kapitulaci: to, co předvedly letos dvě z těch nejslavnějších - Ch. Valandraud a Marojallia (obojí z rukou věhlasného mága J.-L. Thunevina), je jednoduše lahvovaná nádhera. Civilnější, bližší elitním klasickým vínům (za to si to u americké kritiky odnesou), ale samozřejmě mocné, komplexní, dokonalé a dlouhověké. Už při degustaci třetího (!) vína ze Ch. Valandraud jsem měl pocit, že je to velmi vydařené Grand Cru, krásná Virginie přidala na hloubce i noblese (tady je řeč o 2. vínu - to jen pro jistotu, tyhle maily čte i moje žena), no, a pak přijde ten neuvěřitelný a nečekaný další horizont.... Jako když obdivujete Krkonoše a za nimi se náhle vynoří Alpy. A za Alpami - Himaláj. Ch. Valandraud je zde. Honba za tímto himalájským vrcholem nastala poprvé v roce 1995, kdy R. Parker předřadil Ch. Valandraud před Ch. Pétrus.

S pozdravem
Tomáš Dominec
váš šerpa, nosič dobrých vín

A ještě jedno čtení, ať toho dneska nemáte málo. Ve velmi zajímavém magazínu The World of Fine Wines (který vypadá jako něco pro snoby, ale jsou v něm obsáhlé a skvěle napsané texty na mnoho témat nejen o velkých vínech) se objevil článek Every one a Critic - The future of wine writing, který řeší směr, jakým se nejspíše bude ubírat tahle bohulibá činnost :o) Zobraz celý článek →

Průlet Alsaskem s vinařstvím Gustave Lorentz

Ve vinotéce Monarch, ve stejný termín kdy probíhalo celé pásmo Alsaských dnů na jiném místě, odprezentoval obchodní zástupce vinařství Gustave Lorentz zajímavý průřez jejich produkcí a seznámil účastníky, očividně o dost komornější sestavu než s jakou se původně počítalo, s filozofií podniku a vůbec Alsaskem jako takovým. Vzhledem k tomu, že šlo o takový klasický naučený prezentační projev (byť velmi dobrý), mohu pro většinu detailů odkázat přímo na web vinařství - www.gustavelorentz.com. Tady spíše jen pár základních údajů a drobností navíc. Gustave Lorentz je již od roku 1836 rodinným vinařstvím, ale nepředstavujte si tátu se synem na třech hektarech vinic a ženy přebírající hrozny při sklizni. Jedná se o spíše velkého producenta s moderním vinařstvím a stovkami tisíc litrů v nerezových tancích a velkých starých dřevěných sudech, sami hospodaří na 32ha a z dalších 120ha smluvních dlouhodobých partnerů nakupují, ve všech případech jde o polohy poblíž Bergheimu. Snaží se dělat vína spíše sušším stylem a „food friendly“, vhodná do gastronomie. V souboji Riesling vs. Gewurztraminer (s železnou pravidelností stojí vinař v debatě o „nejušlechtilejší vína Alsaska“ vždy na jedné z těchto stran a na degustacích neopomenou informovat na které) favorizují ryzlink :o)

Širokou nabídku vín, produkují prakticky vše, co je v Alsasku povoleno a má smysl (i věci jako Pinot Noir v bariku, likéry a pálenky), mají rozdělenu do několika řad. Úvodní Réserve jsou základní vína na rychlejší spotřebu (v zemích s menšími předsudky třeba i pod screw-cap uzávěry či plastem) a obvykle z nakupovaných hroznů. Následuje řada Cuvée Particulière (spíše jejich vlastní vinice) a především Les Lieux Dits, vína z vybraných zajímavých poloh (Burg, Schofweg, Rotenberg, Saint Georges). Vrcholem jsou kousky z Grand Cru poloh (byť přiznávají, že je jich v Alsasku nějak zbytečně moc) Altenberg de Bergheim a Kanzlerberg, to vše završeno sladkou tečkou v podobě ušlechtilých výběrů Vendanges Tardives či Sélection de Grains Nobles. Vína se snaží pouštět na trh až po dostatečném lahvovém zrání, aby byla rovnou k pití (tj. u některých lahví i po několika letech). A na dotaz o „ekologické produkci“ jsem dostal odpověď, že jejich vlastní vinice jsou už dva roky v podstatě necertifikované „organic“, ale zatím to celé nějak moc neřeší, protože sami znají vinaře, co jsou sice „eko“ ve vinici, ale pak przní vína technologiemi ve sklepě, takže dokud tohle nebude nějak sladěno, moc se s ničím vychloubat nebudou.

Vína? Překvapivě dobrá, musím říct. Úvodní Crémant d’Alsace mne dostal, krásné (byť větší) bubliny, slinosbíhavá kyselost ve vůni s hromadou klasického ovoce a tónů druhotného kvašení, velmi suché, překvapivě intenzivní, ovocité a sladěné. Navíc bohatší a delší, než bývá u Crémantu z Alsaska zvykem. Možná je to kompozicí odrůd Chardonnay, Pinot Noir a Pinot Blanc (prezentující říkal po třetinách, web uvádí 60% Chardonnay a po dvaceti ostatních odrůd) místo častějších bublin jednoodrůdových.

Pinot Blanc Réserve 2008 příliš nezaujal, účel jednoduchého základního vína na jen tak pití splnil, ale v chuti mi přišel nezábavně „candy“ umělý. Pinot Noir Rosé 2008 bavilo o něco více (když odvanula lehká „tlející květiny“ zaprděná vůně), jednodušší ovocitá záležitost, kompotované jahody, totéž v pěkně suché chuti, čisté, s hezkou kyselinou a fajn délkou. Na běžné pití, ale nenudí. Riesling Réserve 2007 byl ze začátku hodně sevřený, ale rozkvetl do příjemných ovocně-květinových tónů, se šťavnatou jablíčkovou kyselinou, jednodušší a fajn pitelná klasika z Alsaska.

Riesling Grand Cru Kanzlerberg 2004 nakročil směrem ke zlatavější barvě a větší bohatosti, k medovým tónům, hruškovému kompotu a troše „barev & laků“. V chuti plnější, lipový med, hezká kyselina a jemný dotyk cukru (který myslím časem ztratí na výraznosti), mineralita a fajn délka. Příjemné víno. Společně s Riesling Grand Cru Altenberg 1999, prezentujícím vyšší úroveň lahvové zralosti, dobrá dvojice. Zde již objevuji hutnější lesní med a vůni vosku, barvy a laky překvapivě prakticky neznatelné. V chuti suché, nijak hutné, čisté, vyzrálé, bohaté. Klasika na vrcholu sil.

„Nečekán a nezván“ přišel bonusový vzorek v podobě Riesling Grand Cru Altenberg 1997 Vendanges Tardives a ukradl, alespoň pro mne, většinu pozornosti na celý zbytek degustace. Vyhradil jsem mu samostatnou sklenku, očichával desítky minut teplající vzorek a pak si došel pro nášup. Zlatá barva, „plnotučná“ koncentrovaná vůně, hromady květin a medu, barev a laků, lehce extravagantních „sauternských“ plastů, vrstevnaté, neustále se měnící. Bohaté, vyzrálé a intenzivní v chuti, komplexní nazrálé víno ve skvělé kondici. Skvělá kyselina maskuje vlastně jen drobnou sladší stopu přecházející do dlouhé dochuti (s jemně nahořklým ocáskem přesmahnutého karamelu). Prostě je tam toho hromada, každý ucítí něco jiného a je to krása. Na degustaci obaleno aurou nedostupnosti posledních pěti stovek lahví určených pro top restaurace, ale realita je taková, že víno lze na jejich e-shopu objednat za nějakých pětadvacet euro. A za ty stojí.

Pinot Gris „Saint Georges“ 2007 po letce vyzrálých ryzlinků neměl snadnou pozici, shrnul bych ho jako hodně aromatické a spíše jednodušší univerzální pití bez velkých ambicí. Pinot Gris Altenberg de Bergheim 2005 přeci jen oslovil více, možná bohatší, koncentrovanou ovocnou vůni do sladkých vyzrálých hroznů. Víno je plnější, kyseliny drží zbytkový cukr na uzdě, hutnější a delší, byť harmonii trochu narušuje hrubší dojem z vyššího alkoholu. Gewurtztraminer „Rotenberg“ 2007 potěšil vůní růží, liči a rozinek, aromatem omamným byť ne „přestřeleným“ jak často bývá (přesto na mne byla ta květinovost už z kategorie „bolehlavových“). V chuti plnější, vyvážené, cukry s kyselinou sedí skvěle, pikantní kořenitost, příjemná délka. Ukázkový slušný gewurtz, a to tyhle voňavky nemusím. Gewurtztraminer Altenberg de Bergheim 2004 zlomil (alespoň pro ten den) poslední známky odporu a chuť si jít raději dolít ryzlink :o) Hlubší zlatavá barva, intenzivní, bohatá a komplexní vůně. Sladká především, s hromadou květin a svěžím ovocem, překvapivá a fascinující. V chuti cukr je, ale suchý dojem převládá, je to dobře vyvážené. Intenzivní, nabušené, plné a velmi dlouhé. Dost dobré víno. Prostě někde umí pracovat i s nějakým tím zbytkovým cukrem tak, aby výsledek nebyl ulepený :o) Přesto jsou na mne tahle vína trochu moc „vlezlá“ a ryzlinku dám vždy přednost, i když i ten umí být aromaticky hodně důrazný :o)

Příjemná degustace, fajn nový vinařský objev (byť ne úplně z kategorie lahví na každodenní pití) a příjemně strávený den. Doufám, že se tu především ten Crémant objeví v prodeji (u nich stojí asi 10€, velkoobchodní nákupka něco přes šest). Ale i u ryzlinků bych si nechal říct :o) Zobraz celý článek →

Na kopci a v Bugsy’s baru

Nerad se opakuji, ale jsou případy, kdy mi to nedá. A místa (vína, …), u kterých cítím potřebu upozornit na ně zas a znovu, protože si to zaslouží. O restauraci Na kopci už tu řeč byla, ale musím pár řádků ještě jednou. Stačil jsem absolvovat několik dalších návštěv a stále jsem nadšen, tenhle podnik je pro mne jedním z nejpříjemnějších v Praze jak poměrem ceny ke kvalitě jídla, tak i fajn personálem a atmosférou. Dýchá z toho pohoda a nadšení pro věc, kterou nenalézám příliš často. Při poslední návštěvě před pár dny začínala chřestová sezóna, takže v nabídce se okamžitě objevil chřestový krém (skvělý!) a některá jídla (například candát) byla nabízena ve variantě z lístku, nebo s chřestem alternujícím za obvyklou přílohu. Tak to má vypadat, žádné strnulé lpění na položkách z papíru, ale hezky umět překvapit.

No a k tomu všemu mají teď od května nové menu (viděl jsem jen hrubý náhled a ještě nebylo na talířích, ale vypadá to pěkně, ostatně na webu už to myslím je). K tomu kupa vín za přijatelné ceny (ne všechna jsou v lístku, jsou schopni nabídnout i nějaké další kousky, neváhejte se s číšníkem / sommeliérem na tohle téma pobavit, ví co dělá a umí poradit a doporučit). Naposledy jsem pil Quattrocchi Reserve Malbec 2006, novou záležitost z portofolia firmy Kupmeto. „Čtyři oči“ (které najdete i na efektní vinětě) je poměrně mladé moderní vinařství v Argentině s kořeny v Itálii. Jejich střední třída (jde to od základní Varietal, přes chutnané Reserve až po Grande Reserve Barrique) Malbecu pak, i přes vysokých čtrnáct procent alkoholu a novosvětský původ, víno překvapivě svěží a dobře pitelné, žádná obludná a zbytečně koncentrovaná nabušenost. Příjemně ovocné (červené až lesní plody), kulaté, nějaké to tříslo a dotyk dřeva, slušně dlouhé. Nic komplikovaného, víno na pití ke kusu masa co zpříjemní večer a rozhodně neurazí. Očividný průmyslově-technologický štych a dojem koupání v dubových hoblinách, který ani u vín téhle cenové kategorie (asi dvě stovky maloobchodní cena) není zrovna výjimkou, se nekoná :o)

A pokud by někdo neměl chuť na profláklou odrůdu, může k dezertu (obzvláště k jablečnému koláči) zkusit Gaillac 2007 doux z Vignobles Arbeau, který se skládá z odrůdy Mauzac (najdete jinde jen minimálně, ale historicky je povolena i v A.O.C. Bordeaux) a Len de l'El (vychází z „Loin de l'oeil“, pro dlouhou stopku hroznu je „daleko od oka“ či „v koutku oka“) a tu už prakticky nikde jinde nenajdete. Víno samo o sobě je aromatický slaďák s pro mne spíše nedostatečnou kyselinou, ale poměrně intenzivní a dlouhý, vhodný vyloženě jako doprovod k jídlu než na samostatné popíjení. Po velmi dlouhé době opět setkání s Gaillacem, oblasti zde nepříliš silně zastoupené, ze které mne před několika lety nadchla některá červená. Budu se po nich muset zase podívat. No prostě takhle nějak si to jde Na kopci užít :o) A to vše, pěkně prosím, v nekuřáckém kabátku.

Když jsme u těch cigaret... fyzicky a emocionálně vysílen po čtvrtečním koncertu jsem zatoužil naklopit do sebe nějaký osvěžující koktejl, nejblíže Rudolfinu se nacházel proslavený bar Bugsy’s. Především seznam dostupných whisky je skutečně impresivní, ale i z koktejlů si musí vybrat každý, leckteré tradiční mixy jsou navíc k dispozici ve více variantách, obvykle té klasické a jejich vlastní drobné (i výraznější) úpravě. A ceny jsou, překvapivě vzhledem k pověsti podniku, poměrně korektní. Měli jsme dvě věci, obě špičkové. Akorát jsem byl za debila dotazem, zda mají nějakou nekuřáckou sekci. Servírka se mi doslova vysmála. Když jsem barmanovi kouř pod nosem uvedl jako důvod, proč už si nedáme další sklenku, reakce byla ve stylu „no ale vždyť jste v baru“. S drobným dovětkem, že kouření v barech a restauracích třeba za pár let zakáží a budeme v pohodě. Tak já teda přijdu za pár let, no. Až už nebudu ten trapák, co si chce dát něco dobrého k pití a přitom nemá rád cigaretový kouř. Zobraz celý článek →

Christian Moreau a vína z Chablis

Že je prezentováno víno z tradičního regionu Francie jde obvykle poznat velmi snadno. Dobrý vinař vždy mluví především o „terroir“ (ne vždy za použití tohoto slova), o místě původu jeho hroznů, co je činí nějakým způsobem výjimečnými či zajímavými, jak se na jednotlivých polohách projevuje ročník a podobně. Většina vyprávění se točí spíše okolo rozdílů mezi víny z různých poloh a vlivu přírody, než o tom, jakým způsobem je potom hrozno zpracováno. U degustací vín z Moravy jako by to často bylo více o dětské fascinaci technologiemi jako řízená teplota kvašení a tom, co se děje ve sklepě. Často se dozvíme příval analytických hodnot, detaily o cukernatosti, typu sudů a další věci, ale na místo původu hroznů je třeba se zeptat. Ani na vinětách často nebývá vinice uvedena. I Francouzi samozřejmě mají všechny tyto „technické“ detaily připraveny a na cokoliv odpoví (procento sudů, kolik nových a kolik použitých a proč, důvody ručního sběru hroznů…), ale pro představení vína jsou jakoby tou méně důležitou částí. A vždy zmateně koukají na překladatele a snaží se pochopit, co je to ten dotaz na cukernatost hroznů při sběru. Oni přeci sbírají v momentě, kdy jsou hrozny vyzrálé ideálně pro vytvoření harmonického vína, ne podle toho, jestli už je tam nějaké konkrétní množství cukru :o) Je mi to tak nějak sympatičtější. Přesně tímto směrem představil svá vína i Fabien Moreau z vinařství Christian Moreau Père et Fils, který na pozvání Advivum dorazil do Prahy a navázal na dřívější návštěvu svého otce před pár lety. To, co jsem se zbytečně obšírně popisoval výše, shrnul do jednoduchého (volná variace, nemám zapsáno přesně): „Nechceme, aby naše víno říkalo Chardonnay či Moreau, ale spíše Vaudésir, Valmur…“.

O této doméně a Chablis už jsem něco psal, odkáži vás tedy na články Burgundský rok začal v Chablis, Degustace velkých bílých vín Francie a pak také na oficiální text na webu AdVivum. Fabien k těmto dřívějším informacím doplnil především některé drobné zajímavosti o polohách a obecně vinaření v Chablis. Třeba že Grand Cru Valmur je statisticky nejteplejší částí Chablis, nepoužívají nápis Vieilles Vignes pro vína ze starých keřů (protože není nikde ukotveno kdy už se to může použít a kdy ne a většina si s tím nakládá dost volně), provádějí hodně zelených prací (vylamování pupenů, odstraňování listové plochy) a mluvil i o „kamarádském“ soupeření Chablis s Côte d’Or :o) Taky jsme se dozvěděli, že stříkání vinic vodou (na pupenech se vytvoří ledové „iglú“ a pak nezmrznou) proběhlo naposledy v roce 2003, ale jinak byl objev téhle techniky dost důležitý, protože v ještě ne tak dávné minulosti jarní mráz prakticky zničil každý druhý ročník. Článek jsem vlastně začal psát ani ne tak kvůli jejich vínům a Chablis jako takovému, ale spíš pro ten úvodní odstavec. Takže teď už jen přihodím poznámky k pěti lahvím, krátké video (omluvte sníženou kvalitu, točeno kompaktním foťákem a k tomu jsem si psal poznámky a chutnal víno) a pár fotek, i nějakou nevinnou (degustace se konala v prostorách restaurace Celeste v Tančícím domě, takže jsem neodolal a něco cvaknul na terase téhle zajímavé stavby).

O Chablis 2007 už jsem psal nejednou, je to víno neuvěřitelně svěží, čisté, intenzivní, po přivonění s klasickou „slinosbíhavou“ kyselinou, křupavé v ústech a příjemně dlouhé. Vlastně tenhle „základ“ jejich produkce mi sedí skoro nejvíc, taková vína mám rád (a nejčastěji nalézám stylově příbuzná v podobě ryzlinků) a nejraději bych pil stále. Technicky je to komplet na nerezu, žádné dřevo. Deset měsíců leží na kalech. Důležitý je ale původ hroznů z jižně exponované čtyřicetileté vinice v klimatu Pargues, která by prý mohla být 1er Cru, jen ten sklon svahu je na to poněkud malý :o)



V Chablis 1er Cru Vaillon mají celkem šest různých parcel se stářím keřů 30 – 65 let, poloha je to veliká a tak se různé části projevují trochu odlišně, čemuž přizpůsobuji i vinifikaci (parcely zvlášť), zde je již i dotyk dřeva (ale celé vinařství má pouhých sto sudů a každý rok deset nových koupí a deset již starých prodají). Ročník 2007 je intenzivní a bohatší než základní Chablis, květinovější, výrazně minerální, velmi suchý a řízný, v chuti o něco komplexnější a elegantní, ale zatím hodně sevřený. Každopádně nádherné víno do gastronomie, což ostatně platí i o tom předchozím. Jejich Vaillon mi z produkce vždy přišel jako nejzajímavější pití, tenhle ovšem potřebuje ještě trochu času (na dřívější ochutnávce bylo o něco otevřenější, možná měla láhev možnost se více nadechnout).

Grand Cru byla srovnána na Valmur 2005 (plnější až mohutné, hodně ovoce i výrazný vliv dřeva), Les Clos 2005 (aromaticky velmi bohaté a komplexní, výraznější podíl dřeva než bych čekal a hodně dojem jako u některých kousků spíše z Côte d’Or, zároveň ale spousta kyselin a nádherná svěžest, šťavnaté a velmi dlouhé, skvělé) a Vaudésir 2004 (aromaticky tak nějak „žensky“ intenzivní a parfémové, vyzrálejší, ovoce v podobě bělomasých hrušek a podzimní zahrady, poměrně intenzivní a plné, pěkné kyseliny a znatelné dřevo s až kávovou dochutí, netypické a ne tak hezky zakomponované jak je u nich zvykem – prý hodně mladý vinohrad, sotva šestiletý, tak možná proto). Všechna vína jsou dle Fabiana připravena k pití, obecně u jejich Grand Cru doporučují počkat minimálně dva roky, prvních pět se vína dostávají do stavu ideálního a pak drží :o)

Prostě to bylo zase jednou moc pěkné Burgundsko a fajn setkání se zajímavým vinařem a jeho víny. Jen více takových! A klidně i méně slavných a o něco levnějších bych si prosil :o) A vám přeji příjemný prodloužený víkend, snad se počasí umoudří a bude to na lahev pěkného svěžího vína někde venku. Nebo pořádného červeného a kusu masa u grilu :o) Zobraz celý článek →