Výsledky ankety „Ceny zahraničních vín na našem trhu“

Dnes skončila další anketa, tentokrát se týkala cen zahraničních vín na našem trhu, a výsledky jsou docela přesvědčivé. Z 89 hlasujících si jich hned 61% (55 hlasů) myslí, že jsou stabilně děsné. Vzhledem k tomu, že 22% (20 hlasů) nemá tušení, přiklání se k této nepěkné variantě naprostá většina. A je to celkem pochopitelné, ceny dovozových vín (myslím tím vína, která mohou milovníky tohoto nápoje potěšit, ne záplavu patoků za 50,- Kč/l) jsou u nás, ve srovnání s civilizovanými zeměmi okolo, opravdu vysoké. Obzvláště ve vinotékách někdy zůstává rozum stát, jaké nechutné marže jsou na lahve nasazeny jen proto, že viněta obsahuje nějaký známý nápis a víno pochází z Francie. Přesto, i když jsou obecně ty ceny děsné, jsem hlasoval pro variantu „znatelně se lepší“ (12%, 11 hlasů), protože mi přijde, že se tu v poslední době objevuje čím dál více zajímavých dovozců, konkurence sílí a tak. I u některých tradičních velkých prodejců se ceny sunou trošku dolů, snad i proto, jak stoupá povědomí konzumentů o tom, kolik tyhle věci stojí jinde (a taktéž ochota kupovat na běžné pití trošku dražší lahve než s cenou pod stovku). Ale možná to vidím jinou optikou, vínem trávím kupu času, nakupuji často se slevami po degustacích či ověřené věci v e-shopech (či jen tak po mailu) a koupit něco naslepo v klasické vinotéce nebyl už hodně dlouho. Optimistické je alespoň to, že pro variantu stále se horšících cen hlasovalo jen minimum z vás (3%).

Už několikrát jsem se na téma nesmyslných cen bavil s dovozci, některým i prozrazoval to sladké tajemství, že koupit určitého vinaře od nich pro mne nemá smysl, když z Německa (Rakouska, ale i Francie či Itálie) budu mít nejen levnější každou láhev třeba o třetinu, ale (což je smutné) někdy zaplatím i podobné či nižší poštovné a občas to i přijde rychleji než z domácích e-shopů (odesláno v den objednávky, doma do dvou dnů). Jasně, beru různé argumenty s problémy při reklamaci a tak, i přesto se mi to zatím vyplatilo. Stále dokola slyším stejné nářky. Jak koncoví zákazníci a dokonce i restaurace kupují po jedné či dvou lahvích od vína a maximálně karton namíchají, že mít větší obraty a nemuset neustále rozdělávat krabice a řešit logistiku tak to bude lepší a třeba že i dají víno za stejnou cenu jako je za hranicemi. Ale já nechci, obzvláště v případě dražších vín, nakupovat po kartonu. A někdy je i kartonová cena (či cena pří nákupu nad X tisíc) o dost vyšší, než cena při jednom kusu jinde v EU. Je ovšem vidět, na různých slevách po degustacích či ve speciálních nabídkách, že srazit cenu o docela dost jde, pokud mají jistotu, že toho ten večer (týden…) pár lahví prodají. Ale v běžném provozu se asi stále vyplácí mít ceny vyšší, i kdyby kvůli tomu prodali o něco méně. A fakt by mne zajímalo, kolik obchodů se neuskuteční jen proto, že zákazník hledá nějaké v cizině objevené víno, podívá se na nabídku doma a řekne si: „Tohle jsem viděl v marketu v Itálii za 10€, tady se to tváří jako nějaké exkluzivní víno, přeci za to nezaplatím pětistovku.“ Kdyby to ale byl jen problém vína, že jo…

No nic, odlehčíme. Další anketa je tu, tentokrát nic komplikovaného. Pravidelně se mluví o tom, jak Chardonnay musí nutně sestoupit z trůnu asi nejslavnější bílé odrůdy (debatu na téma, jak obrovský podíl supermarketového „chardonnay“ je ve skutečnosti něco úplně jiného, si necháme na jindy) a že Ryzlink rýnský (Riesling) je stále oblíbenější a brzy bude úplně nejoblíbenější… a stále nic :o) Tenhle blog je sice trošku „ryzlinkofilní“, čímž by mohl být výsledek poněkud zkreslen, ale na dobré bílé burgundské taky nedám dopustit. Tak uvidíme, jak to hlasování nakonec dopadne…

P.S. Tipy v komentářích na dovozce se zajímavou nepředraženou nabídkou jistě mnozí ocení. Ceny jde snadno ověřit googlením, takže prosím žádnou obyčejnou reklamu :o)

Zobraz celý článek →

Kdo hledal bordel na Mělníce?

Už je to zhruba rok, co jsem tu uveřejnil článek s několika vtipnými vyhledáváními, která skončila tady na blogu. Při pravidelných kontrolách statistik na trendy (odkud lidi chodí, co tu nejčasteji hledají a kdo sem odkazuje) občas narazím na klíčová slova, ze kterých mi zůstává rozum stát. Někdy dost přemýšlím, jak k tomu došlo, že právě takové hledání skončilo zrovna zde, ale Google a jemu podobní jsou prostě trochu nevyzpytatelní. Hledané fráze navíc napovídají, že mnoho běžných uživatelů prostě netuší, jak by měl takový dotaz vyhledávači vypadat. A leckterá sousloví zase ukazují na až tragickou neschopnost zvládat byť i základy pravopisu. Dnešní zápisek je takový malý souhrn pár perliček, snad vás některé pobaví stejně jako mne.

Určité dotazy jsou úplně legitimní, kupříkladu „bohemia sekt dá se to pít?“ či „bohemia sekt brut extrasuché složení“, v obou těchto případech je ale odpověď problematická a v případě toho druhého ji snad leckterý milovník vína, který od „bohemia sektu“ očekává původ v ČR, ani nechtěl znát. Na otázku „co znamená premium u vína“ lze odpovědět, že ve většině případu nic. Nějaký fajnšmekr se zajímal o to, „kolik desítek procent alkoholu obvykle obsahuje francovka“. Takové „červené víno chateau 1989 něco o něm“ by zase vyžadovalo lehce vysvětlit, co znamenají různé výrazy na francouzských vinětách.

Český uživatel internetových vyhledávačů aktivně rozvíjí svou sexualitu, někdy možná až příliš. Z několika vyhledávání by se dala sestavit docela dobrá série. Vše začíná dotazem "muž hledá ženu pro hezké přátelství v české e-mailem na e-mail" a „romantický film o lásce dvou zralých lidí v hotelu“, pokračuje „kalifornské vinařky nahé“, „hledat richli prachi“, „onanie zážitky zkušenosti“ a optimističtějším „kam na rande v praze“ a "jaká sladkost je typická pro svátek zamilovaných", aby vše završilo „nabušenej šoustá“ a „rad strikam na kozy“. A to nemluvím o autorech dotazů „bordel mělník“ a podobného „chci sex a to hned cejkovice“. Hodně by mne zajímalo, o co šlo v dotazu „sex v baricich“ a zda to mělo souvislost se sudy a výše uvedenými Čejkovicemi (nebo spíš obcí Bařice :o). A zaujal též dotaz „muz ochutnal sve semeno“, připomněl mi totiž jednu dost zvláštní kuchařku…

Lidé též hledají články se zdravotní tematikou, v některých případech doufám, že nešlo o akutní případ! Kupříkladu u „nemohu se vysmrkat“ je to asi jedno, ale „domaci rady jak na otevrenou ranu po spálenině“ vypadá poněkud vážněji. U „mohou zbytky korku ve víně způsobit potíže“ bych byl taky docela v klidu, zatímco „vliv vypití hnojiva na květiny pro člověka“ rozhodně nepodceňoval…

Na web přicházejí i dotazy gastronomické, kupříkladu „babica a jeho nahrazování“ a s ním nejspíše související „jaké je maso na svíčkovou v dnešní krizové době pro důchodce nejlepší“. Naprosto zásadní otázkou je "kolik pepře na deset kilo tlačenky" a taktéž „proč ve vysokých horách lze v obyčejném hrnci těžko uvařit maso nebo hrách?“, neřkuli doslova existenciální „proč je tu jablko“. Krásné nepochopení fungování webu ukazuje otázka „www. pěstitelé jahod jižní čechy.cz“ a službu „vykoštění vepřoveho masa on line“ by jistě využila spousta restaurací. Doufejme ne gastronomický byl dotaz „psí lejna dají se na něco použít“. A ve statistikách bylo hned několik variant dotazu „charakteristika večeři s vínem s ohledem na využití v gastronomii“, jehož smysl pomohl odhalit e-mail od jedné z poptávajících. Jeho autorka mi napsala, že se učí kuchařinu a jestli bych jí nepomohl napsat závěrečnou práci na téma „Večeře s vínem“. Hned první bod osnovy je totiž „charakteristika vylosované příležitosti s ohledem na využití v gastronomii“. Využití večeře s vínem v gastronomii, to je ale téma!

Na internetu se očividně pohybuje spousta chemiků či žáků, kteří mají nějaký zásadní úkol do školy. Jak si jinak vysvětlit dotazy „chemický pokus bublavý“, „barva plamenu slivovice“ či „aplikace poznatku z chemie v dennim zivote“?

Hledače zajímají celebrity, například v dotazu „jaký krém používá brett pit“ (chudák nejspíše mladá slečna skončila na článku s tématem kvasinek Brettanomyces). Zaujalo „domácí fotky kachny domácí a jak se čistí“ a úplně normální ale zde nezodpovězené „prodejní výstavy králíků od července 2010 do prosince 2010" , „jak postavit drevenou 6 korkovou kralikarnu“ a případně „domecky pro kralicky z kartonu“. Nikdy by mne nenapadlo ptát se Seznamu „jak se zbavit pavouku v domácností na nedostupných místech“. Ani na dotaz "jak se donutit udržovat čistotu v domě" můj blog odpověď nedal, ale samotného by mne zajímala.

Baví mne „proč“, „jak“ a „z čeho“ dotazy, například „proč se únor jmenuje únor“ či „z čeho se vyrábí kulečnikové koule“, člověk by měl být zvídavý! Rozhodně zajímavé je „jak nemá vypadat evakuační zavazadlo“, i když osobně bych se spíše ptal, jak vypadat má. Kdo se ptá na „sankce za padelani duchodoveho vymeru“ bude mít nejspíše v budoucnu problém.

Naprosto zásadním dotazem je ovšem „jára cimrman a víno“, to si žádá pořádně a velmi pečlivě rozpracovat! Příjemný víkend přeji :o)

Zobraz celý článek →

Konvenční Španělsko a ujeté Slovinsko

Dnes odhrnu degustační poznámky ke dvěma hodně odlišným vínům, zavítáme do slunného Španělska s vínem červeným a vinařsky neuvěřitelně zajímavého Slovinska u bílého. Nejprve červené v podobě Gran Sangre de Toro 2005 Reserva z vinařství Torres. Producent, rodina Torres, je jedním z největších ve Španělsku (a s provozem v Chile a nově i v Číně) a navíc silně zaměřený na export a velmi dobře známý po celém světě (v UK jsou jejich vína suverénně nejčastějším španělským na stole, i u nás je uvidíte dost často), což ale neznamená, že by nepřipravoval i skvělá či špičková vína, krom těch hektolitrů vyloženě spotřebního pití. Navíc vráží obrovské peníze (milony eur) do vinařského výzkumu, přes neintervenční metody analýzy hroznů na vinici po nové systémy vedení révy. Láhev se pyšní nálepkou vítěze The Drinks Business Sustainability Award, v zásadě jde o ocenění jejich „zelených“ snah o minimalizování dopadu vinařského provozu na přírodu, za systémy recyklace vody či přesun provozů do chladnějších podhorských oblastí. Prostě sice je to velkoproducent, ale docela sympatický.

Chutnané víno je jejich „střední třída“ (kterou následují kousky jako Mas la Plana či Gran Muralles) z katalánskách výsadeb odrůd Garnacha Tinta (ve víně z 60%), Mazuelo (25%) a Syrah (15%), vyzráváno v dubových sudech. Láhev zelená „burgundská“, těžší typ, kovová záklopka, plný kvalitní korek. Hluboká, tmavá barva. Zralá vůně, jak ve smyslu jižně vyzrálých hroznů, tak vlivu ležení v lahvi. Mix tmavého a červeného ovoce, kořenitost, vanilka ze sudu a vůně starého dřeva. V chuti plnější, výrazné, šťavnaté ovoce, dost kyselin a tříslovin, ale působí vyváženě. Stále na cestě a může v klidu zrát, volá po kusu pořádného červeného masa a větší sklenici, než jsem měl sebou (vypito na táboře, viz starší zápisky). Každopádně povedené slušné jižní červené, žádná nuda. U nás stojí čtyři stovky, tohle byl dárek dovezený ze Španělska a odhaduji to v obchodě tak na 10 až 15€, podle toho jaké máte štěstí. Pokud jste na dovolené a chcete sáhnout na jistotu a nelovit v neznámých vodách menších producentů (což bych teda doporučil), tak je to dobrá volba.

Odskok do Slovinska, ve sklence je Pinela 2006 z vinařství Stegovec Sveti Martin. Již jsem tu psal o jejich roséčku, postupně se propíjím většinou jejich sortimentu. Slovinsko disponuje kupou hodně zajímavých vinařů a často experimentátorů, pár z nich už je i docela slavných (Kristančič, Simčič, Lavrenčič či Gravner, byť ten sídlí kousek za hranicemi v Itálii). Narůstající povědomí o jejich vínech v kombinaci s příchodem eura trochu nakoplo ceny, takže už to není taková krása, jako byla dřív. Ale za kvalitu se má platit :o) Zpět k vínu Pinela, což není známka, ale jméno bílé odrůdy, momentálně pěstované vlastně jen ve Vipavské dolině. Víno je z ní tvořeno ze sta procent, jde o nejvyšší (souzeno dle ceny 13€ přímo ve vinařství a o dost více jinde) produkt vinařství v suchých vínech. Technologicky žádná nuda, pomleté hrozno leželo pět dní na slupkách za teploty 16°C, po vykvašení víno zrálo 15 měsíců ve 500l akátovém sudu a před lahvováním nebylo filtrováno.

Skrývá se v zelené bordeaux lahvi s plastovou záklopkou a plným kvalitním korkem, baví mne dělená viněta. Po nalití hlubší živá barva do zlaté, ve víně plavou menší částečky. Velmi výrazné a efektní, medovost v kombinaci s oxidativním nádechem a vlivem dlouhého ležení na slupkách, trochu těkavek (odvětrají), jakoby pivní kvasnice a do toho exotický projev banánového džusu (schválně někdy zkuste weißbier, pšeničné pivo u nás často označované jako kvasničák, půl napůl s banánovým džusem… výborný koktejl) . Komplexní, nutící ke zkoumání. Ale nic pro přiznivce současné reduktivní ovocité klasiky. Přivonění připravuje smysly na sladké víno a v chuti je první dojem hodně kulatý, hebký a hutný, člověk si tu sladkost až sugeruje, ale není tam. Víno je však teplejší a má méně kyseliny, než bych si přál. Přesto nabízí náznaky netradiční ovocitosti, trochu třísla a vůbec zajímavé vrstvy. Je to hodně zvláštní a těžko uchopitelné. Mám takového věci rád, ale tady jsem byl přeci jen zmaten. Víno postupně odpíjel tři dny a stále se nerozhodl, jestli mi chutná, nebo mne jen baví ho zkoumat. U jejich základního kousku odrůdy Zelen jsem to neřešil, to bylo prostě dobré a přitom stojí jen něco málo přes půlku :-)

Zobraz celý článek →

Vypijete více vína z velké sklenice?

Asi znáte takový ten oblíbený kreslený či fotovtip, na kterém je týpek s gigantickou sklenicí nějakého destilátu a komentář ve stylu „Doktor mi nakázal, že smím jen jednu sklenku alkoholu denně. Myslím, že s tím dokážu žít.“ Ale velké sklenice jsou zajímavé téma, nejen pro vtipy. Znova mne to napadlo včera, když jsme na ochutnávce rozlévali víno do velkých buclatých burgundských sklenic… „degustační dávka“ tak nějak samovolně nabobtnala. A už dříve jsem se přistihl, že pokud nějaké víno piju z velkých sklenic, má tendenci mizet o trochu rychleji (= zvyšuje se pravděpodobnost otevření další lahve), než u sklenek malých. Možná i proto obvykle rychleji vypijeme láhev červeného než bílého. Máte podobnou zkušenost? Čím to asi je?

Na jedno rozumné naplnění velké sklenice (aby nepůsobila prázdně) padne více vína, než na stejný stav u sklenky malé, to je tak nějak logické. A pak možná v klidu a pohodě upíjíte, ale podvědomě trochu zpomalíte, kdy se zásoba vína ve sklence limitně blíží nule. Případně se člověk ve společnosti zakecá či víc zabere do knížky nebo filmu, takže si ani neuvědomí, že už má půl hodiny dopito. Kdežto u velké sklenice, ve které máte v pohodě nalito třeba dvě deci vína, prostě dochází k těmhle „konzumačním pauzám“ méně často. Jiná teorie?

Nedávný experiment na Cornell University (která mimo jiné vydává i velmi zajímavou vinnou literaturu, šlechtí nové odrůdy a provádí hromady podnětných výzkumů v oblasti vína) s naléváním různých nealko nápojů (s vínem by to bylo zábavnější, takhle ale šlo zapojit i děti) ukázal, že lidé mají výraznou tendenci nalévat více nápoje do nízké a široké sklenice než do vysoké a úzké (obě měly stejný objem, samozřejmě), ale zároveň si myslí, že nalili přesně naopak (více do té úzké). Koukám, že Burgundsko si tvar ideálních sklenic promyslelo dobře, zatímco Champagne to tedy pořádně prokaučovala! Už chápu, proč se v poslední době tak snaží všechny přesvědčit, že klasická „flétna“ není na kvalitní šampaňské to pravé a aroma mnohem lépe vynikne ve větších tulipánových, dole rozšířených, sklenicích. Vyšší a užší sklenice negativně ovlivňují (zpomalí) konzumaci. Prý se více zaměřujeme na výšku než na šířku a máme tendenci v širokých sklenkách přelívat, dávat si najedou větší porce.

To, že vinné sklo je věda, a drobný rozdíl ve tvaru sklenky dokáže výrazně ovlivnit vůni i chuť vína, vinní nadšenci tak nějak přijímají, ač názory na velikost „Riedel efektu“ se různí (viz i výsledky ankety „Speciální sklenky na různé odrůdy/oblasti…“). A teď si k tomu ještě přidejte možnost, že velikost sklenice významně ovlivňuje vaše zdraví, protože korelace spotřeby vína a jeho efektu na vás, i kdyby jen ve výkonnosti druhý den dopoledne, je celkem dost zřejmá. Téma pro podrobnější zkoumání! Jak prohlásil jeden moudrý muž, když se ho zeptali, zda je lepší Bordeaux či Burgundské: „Rozhodnutí v tomto zásadní sporu vždy rád odložím na příští den, abych mohl pečlivě zvážit další důkazy.“

A na závěr jedno povedené video k tématu „jen jedna sklenka denně“ (vpravo od fotky je ikona „video“ která spustí přehrávání; díky Dr.Vino za tip).

Zobraz celý článek →

Velká vína severní a jižní Rhôny

Dobrovolně přiznávám, že z těch oblastí Francie, která produkují nejslavnější vína, mi právě teplejší jih a záležitosti z Rhôny sedí asi nejméně. Respektive se mi mnohem méně často stává, že mne nějaké víno opravdu nadchne. Ne že by tam nešlo najít skvělá vína za rozumnější ceny než třeba v Burgundsku či Bordeaux, přesně naopak, jen mne prostě ta běžnější produkce přijde tak nějak na jedno brdo (a cenově dostupných zajímavostí se sem nevozí zrovna moc). Což mi nebrání ometat ochutnávky zaměřující se na vína z apelací Saint-Joseph, Hermitage, Châteauneuf-du-Pape a dalších a snažit se objevit, co tahle místa dokážou. K mému překvapení se občas setkám s vínem, které nabídne takový zážitek, jež mi obvykle přináší jen ta nejzajímavější Burgundska. Jako se to stalo na konci června v AdVivum, při rychlém průletu severem i jihem Rhôny na sedmi vzorcích. Krom úvodního vzorku se vždy chutnala vína v párech, naslepo proti sobě. Tak hurá na ně…

François Villard Syrah Rosé 2007 „Rosa Rosa Rosam“
O vinařství Françoise Villarda nelze říct, že by mělo velkou historii, do téhle práce se vrhl (bez větších zkušeností či vinařských kořenů) teprve v roce 1991. Byl ovšem vybaven v oboru trochu podobném a na chutích a vůních si zakládajícím, živil se jako kuchař. Dnes působí na přibližně 19ha vinic v apelacích Condrieu, Côte Rôtie, Saint Peray a Saint Joseph a ročně produkuje okolo stovky tisíc lahví. Nejde o žádnou modernu, základem je vždy „terroir“, tradiční postupy, maximálním způsobem vyjádřené místo původu. Svým vínům dává obvykle různá zvláštní jména či podtitulky a pravidelně tak mate konzumenta, zda je to nějaké „cru“ té či oné apelace či ve vztahu ke konkrétnímu vínu něco znamená. O pár jeho vínech jsem se zmiňoval již dříve v zápisku Wine & Food Festival podruhé.

Rosa Rosa Rosam je stoprocentní růžový Syrah, základní víno na letní pití a posloužilo jakožto zavíňovací vzorek. Na rosé hlubší efektní barva s tónem do oranžové, intenzivní vůně lehce lahvově nazrálá, což není u růžovek zrovna zvykem. Vařené ovoce, trochu uzených tónů, překvapivě bohatší a „zkoumatelné“, stylově mi trochu připomíná pinot a to i v chuti. Suché, živé, ovocitost v podobě jahod, slušná dochuť s lehkým náznakem hořčiny a překvapivě i jemnou tříslovinou. Roséčko, které jde pít „jen tak“, ale nenudí. Potěšilo, byť cena přes tři stovky je už dost.

François Villard Saint Joseph blanc 2008 „Mairlant“
Bílá Rhôna je víno velmi specifické, obvykle postavené na odrůdě Viognier. Mairlant jakožto ne úplně častý bílý Saint Joseph stojí na odrůdách Roussanne a Marsanne (které se mohou v malém množství přidávat i do zdejších červených), hezky půl napůl, školených v sudu. Bledší zlatavá barva, zajímavá vůně do citrusů, výrazná mineralita až směrem ke kouřovému křísnutí křemenem, dřevo. Velmi mladé. Suché a plné v chuti, až takové „objemné“, hubu zaplní. Kulaté, vyzrálé hrozny ale s pěknou kyselinou, kupa minerality, dřevo, znát trochu zbytečně moc vyšší alkohol, dochuť spíše jen „dobrá“. Mladičké hutné bílé, pro příznivce tohoto stylu. Cena 750,-Kč a více (s degustační slevou zhruba 30%, totéž platí i u cen dalších vín).

François Villard Condrieu 2006 „De Poncis“
Jde o čistý Viognier a jednu z vlajkových lidí producenta, víno velmi oblíbené mezi personálem dovozce. Již dříve jsem tu psal něco k ročníku 2005. Pochází ze 17-letého vinohradu v blízkosti městečka Saint Michel sur Rhône s podložím ze žuly bohaté na slídu. Víno se sbírá ručně do košů po 20kg, po fermentaci zraje zhruba rok na dubových sudech (nové z necelé poloviny) za pravidelné batonáže po dobu prvních osmi měsíců. Tmavě zlatá barva, velmi intenzivní, bohatá nabušená vůně, koncentrovaná. Květinový med, pečená jablka, štrúdl s křupavou kůrou, rozinkami a vlašskými ořechy. Delikátní, komplikované, decentně oxidativní a nazrálejší, než je typické (a čekal bych u čtyřletého vína). Kulaté a plné v chuti, poměrně dost znát alkohol a teplý dojem trochu připomíná tekoucí ohřátý med, ale víno je suché a má i dost kyselin. Třísloviny, složitější složky, hodně zajímavé. Po 15 minutách zbytek vína ve sklence voní jako zákusek s citronovou krustou. Tohle víno chce čas na rozdýchání a spoustu prostoru v klidu, aby se mu člověk mohl věnovat, ne vzorek na degustaci. Cenově 1500,- Kč a více.

François Villard Côte Rôtie 2005 „Le Gallet Blanc“
A stále zůstáváme u stejného producenta, tentokrát v červeném postaveném na odrůdě Syrah. Hrozny pocházejí ze tří vinohradů: Côte Bodin, Le Grand Taillis a Fontjean. Víno zrálo 23 měsíců v dubových sudech, nových přibližně z poloviny. Temně švestková barva a vysrážený depot. Intenzivní, bohatá a živočišná vůně, ušlechtilé dřevo, grafit, pryskyřice. V chuti suché, ovocité, zvláštní divočejší linka směrem k „maggi“ a podobným kořeněným ochucovadlům, středně plné a spousta perfektní kyseliny, víno připravené na delší cestu ale již nyní skvělé. Delší dochuť. Nic zbytečně koncentrovaného a přezrálého, moc fajn. Hodně ve stylu Bordeaux, na slepé ochutnávce bych nejspíš právě tuhle oblast původu tipoval bez většího váhání.

Alain Graillot Crozes-Hermitage 2005 „La Guiraude“
O vinaři si dovolím jen několik poznámek z prezentace dovozce, ale mám v úmyslu o něm zjistit co nejvíce. Doména A. Graillota se rozkládá na 20 hektarech nejkamenitější části Crozes-Hermitage, půda je zde velmi chudá na živiny a je tvořena převážně písčitými naplaveninami řek Rhône a Isère s velkými oblými kameny, které dobře akumulují teplo. Menší část výsadeb, 2.7ha ve stáří okolo 20 let, jsou odrůdy bílé – 80% Marsanne a 20% Roussanne. Zbylých 17.3ha je Syrah, nejmladší keře mají 10 let a nejstarší až 50. Vinařství pracuje bez herbicidů a další chemie ve vinohradu, mezi řádky se půda pravidelně obdělává pluhem, aby se kořenový systém vyvíjel co nejvíce do hloubky. U chutnaného vína předchází fermentaci macerace za studena. Samotný kvasný proces trvá 15 až 21 dní za pravidelného přečerpávání a prolamování kvasného klobouku. Po malolaktické fermentaci je část vína přetočena do dubových sudů (pouze desetina nové, zbytek 1 až 3 roky staré), na kterých si poleží rok. Před lahvováním se víno nečiří a lehká filtrace provádí jen ve vyloženě nutných případech.

Velmi tmavá barva, čisté, efektní. Intenzivní, mladá vůně. Koncentrovaně ovocité, pepř, jasně zřetelný a decentně těkavý vyšší alkohol (ovšem tak nějak tam sedí). Ve sklence se postupně rozvíjí, komplikuje. Kouř, uzené maso, vrstva za vrstvou. Neuvěřitelně mne baví. V chuti krásně suché, mladičké, opepřené ovoce (trochu směrem do Cabernetu Franc), délka, tříslo, bylinky, kyseliny. Skvělá struktura, víno volající po zkoumání a pitelné již nyní, ale která má to nejlepší ještě před sebou. Nadchlo. Cenově 1000,- Kč a víc.

Château des Tours Vacqueyras 2001 Reserve
Toto vinařství vlastní Emmanuel Reynaud, kouzelník z legendárního Château Rayas, o kterém bude řeč u dalšího vína. Château de Tours sídlí v oblasti Vacqueyras pár kilometrů severně od Sarrians a hospodaří na přibližně 40 ha vinic a olivových hájů, ze kterých připravují jak A.O.C. Vacqueyras, tak „běžné“ Côtes du Rhône, jak v bílé tak v červené. Jejich Reserve Vacqueyras pochází ze čtyřicetiletých vinohradů na jílovo-vápencová půdě a odrůdově jde o Grenache s lehkou příměsí Syrahu (4%). Víno zraje jen v použitých starších sudech zhruba rok.

Příjemná nazrálá vůně, červeně ovocité s jablíčkovou linkou, přímočaré, fajn. V chuti suché, nazrálé, vyšší kyselina, dobře pitelné. Prostě slušné nazrálé lepší Côtes du Rhône, ale pro mne nic víc. Možná utrpělo přímým srovnáním s dalším vínem, které prostě strhlo pozornost na sebe. Cena 700,- Kč a více.

Château Rayas Châteauneuf-du-Pape 2001 „Pignan“
Château Rayas založil avignonský notář Albert Reynaud v roce 1880, kdy ohluchl a rozhodl se pro změnu povolání. Důvod, proč je tohle vinařství moderní legendou a jejich vína velmi vyhledávána (tak, že ani nemusí moc řešit starosti s prodejem, získat oficiální zastoupení pro ČR trvalo AdVivum několik měsíců a desítky faxů, i tak mají k dispozici v podstatě jen jednotky lahví a pak se uvidí), asi není úplně snadné specifikovat. Určitě v tom hrají roli velmi staré keře, chudé písčité půdy a velmi nízké výnosy v kombinaci s hodně tradičními postupy. Žádný nerez, kontrolované teploty kvašení ani nové barikové sudy, úplně stačí staré dřevo a chladný sklep. Který je prý tak „zanedbaný“, že návštěvník, na kterém se zachytává pavučina, nevěří vlastním očím. No a navíc je Château Rayas dost netypickým Châteauneuf-du-Pape, protože nemíchá několik odrůd, ale je to stoprocentní Grenache Noir. Vyrábějí i podobně špičkové a ještě méně dostupné bílé. Krom téhle největší hvězdy stojí stejný tým za výše zmíněným Château des Tours a také za Château de Fonsalette v apelaci Côtes du Rhône Village „Massif d'Uchaux“. Každé vinařství má ale úplně samostatné sklepy.

Pignan je jakési „druhé víno“ z Château Rayas, ale ne ve smyslu třeba mladších keřů, vyšších výnosů, doby na sudech (rok ve starých) nebo jiné techniky zpracování, ale spíše hrozny nepocházejí ze specifické části jejich vinic, kde vzniká víno první. Hodně nazrálá barva a stejně se projevující i vůně. Delikátní, bohatá, sofistikovaná. Komplex jemnějších i výraznějších aromat, vrstevnatý, neuvěřitelný. Překvapivě výrazná linka sušené papriky. Suché, lehce pálivě kořenité, ovoce, perfektně strukturované, exotické, dlouhé, nádherné. Mám v poznámkách nesmysly jako „gulášová polévka s oslem“ a opakovaně velkým písmem DOKONALÉ, což se mi zrovna často nestává. Velké víno se vším všudy, pocitovka. Hodně by mne zajímala, jak vypadá ze stejného ročníku první víno, když Pignan je „menším“ bráškou. Cena někde nad 2800,- není zrovna „lidová“, v zahraničí lze tohle víno získat o tisícovku levněji, ale tak nějak mne až příjemně překvapila. Čekal jsem ještě větší průšvih. Pro mne jeden z největších vinných zážitků za dost dlouhou dobu.

Zobraz celý článek →

Zklamání z romantické vesničky

Když jsem v březnu odjížděl z Burgundska (fotodeníček), nejsilnější dojem jsem si odvážel z romantické vesničky Pernand-Vergelesses. Možná k tomu přispěla i záplava vín z Cortonu, která se tam chutnala (z vesničky je krásný výhled především na Charlemagne, bílou část tohoto kopce), ale myslím, že podobně nadšen bych byl i bez nich. Dost mne mrzelo, že z časových důvodů prostě nešlo ulovit některá místní vína. A pak se na mne štěstí usmálo při nákupu proviantu na cestu domů v supermarketu v Beaune. Krom balíků pětieurových crémantů „na letní popíjení“ jsem tam ulovil i Pernand-Vergelesses 1er Cru „Les Fichots“ 2006 od známého producenta Maison Moillard z Nuits-Saint-Georges. Měla investice 13€ smysl?

Víno se skrývalo v klasické burgundské lahvi s kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem. Barva nijak hluboká, jiskřivá rudá, pěkná. Aroma spíše jednodušší do třešní, čisté ale obyčejné. Ať zkoumám jak zkoumám, tak žádné zajímavé nuance neobjevuji, jen s vyšší teplotou přijde něco těkavek. V chuti suché, středně plné, je tam ovocitost, výraznější kyseliny, slušná dochuť. Taky něco ostřejších hran a dojem nevyváženosti. Tvrdší pinot, u kterého si nejsem jist, jestli třeba jen není ve své „hloupé fázi“ (uzavřen někde mezi odchodem výraznější úvodní ovocitosti a ještě daleko od aromat z lahvového zrání), nebo spíš poněkud nudný. Ale vzhledem k věku a místu nákupu bych se klonil spíše k druhé možnosti. Jinak řečeno splňuje mou představu o tom, jak vypadá pinot ze supermarketu, ale už ne o čtyřletém 1er Cru z Burgundska. A pro mne hodně silně dokládá fakt, že terroir je sice skvělá věc, ale jméno vinaře na vinětě má důležitost snad ještě větší.

Moillard je tradiční velký producent především vín z  Côte de Nuits, na trzích všude po světě lze najít jak miliony lahví jejich běžných spotřebních vín, tak i záležitosti z legendárních poloh, často velmi kvalitní a cenově dostupnější než u konkurence. Vína vypouštějí pod hromadou různých jmen („domů“), bohužel dosti sobě podobných, která mají jakýs takýs systém podle toho, pro jaký trh je víno určeno, zda jde o vlastní či nakupované hrozny a tak podobně. Produkce čistě z vlastních vinic a jejich nejlepší věci najdete pod jménem Domaine Thomas-Moillard, Moillard bez ničeho na mé lahvi pak dle všeho znamená nakoupené hrozny a víno do běžné obchodní sítě. Nejedná se ale jen o nápis na vinětě, jednotlivé značky se obvykle liší postupy i prostory pro vinifikování hroznů a zrání vín (obrovské sklepy Moillardů jsou oblíbená turistická atrakce), přesto vše působí lehce zmatečně. Produkci z vinic v Languedocu a Rumunsku, kde mají pár desítek hektarů, si naštěstí s lahvemi z Burgundska nespletete, alespoň že tak.

Moillard prochází v posledních letech sérií ne úplně příjemných změn, které lze z velké části svalit na klasický průšvih s dědickým právem ve Francii. Počet majitelů postupně nabobtnal do obludných rozměrů, část rodiny, ta která se aktivně nepodílela na řízení společnosti a tvorbě vína, se nejprve rozhodla získat co nejrychleji peníze a odprodat ty nejlepší vinice (Chambertin, Romanée Saint-Vivant, Bonnes-Mares, Vosne-Romanée 1er Cru Malconsorts, …), následně (rok 2008) pak odhlasovala prodej celé firmy, tedy krom vinic v Rumunsku, obchodní společnosti Jean-Baptiste Béjot. Všechno tohle se nemusí nijak podepsat na kvalitě vín a nejspíše jsem měl jen smůlu na nezajímavý kousek (kdo ví, třeba je to kombinací ročníku a blbou náladou sklepmistra, že mu sestřenice prodala vinici na Cortonu…), ale to asi ukáže až čas…

Zobraz celý článek →

Vinná podprsenka, dopis pinotu, oběšený vyděrač, krávy na víně, …

Je tu pátek, tak trochu odlehčíme, tedy většinou. Na úvod něco pro přítelkyně vinných nadšenců, spíše ty s menším poprsím. Jistá americká firma začala prodávat podprsenku, která vám zvětší objem tak o dvě čísla, jako výplň je použit obsah lahve vína. Prostě takové bag-in-bra to je :o) Nápoj lze samozřejmě následně servírovat, technologicky to není řešeno nakojením skrze ventil ve falešné bradavce (návrh na vylepšení, ty jsou totiž teď populární), ale trapně jen pomocí připojené hadičky. I tak myslím večírkový hit! Firma je genderově vyvážená a pro pány zase nabízí umělý pivní pupek. Obejdu se bez obou variant, ale musím uznat, že třeba do kin, která zakazují nošení vlastního pití a jídla, by to bylo hodně praktické :o)

Novinář zabývající se vínem, W. Blake Gray, sepsal poměrně dost povedený dopis na rozloučenou Pinotu Noir (anglicky). Ač prý vždy bude tuhle odrůdu milovat, musí se s ní rozejít, protože od dob, kdy se seznámili, se hodně změnila. Přibrala, spává se Syrahem a vůbec. Prý je to možná tím, že na svých cestách po světě potkala Cabernet a chtěla být tak trochu jako on. No prostě se to hezky čte a jistě pobaví milovníky burgundského pinotu, kterým uniká smysl jeho novosvětských přezrálých variant. A pro ty ostatní je tu i povedená odpověď.

A když už jsme u pinotu… není to dlouho, co jsem tu psal o jak z filmu vystřižených problémech legendárního vinařství Domaine de la Romanée-Conti (a také Domaine de Vogüé, stejný pachatel i postup), které se kdosi pokusil vydírat a požadoval milion euro, nebo jim otráví jejich vzácnou vinnou révu. Zločinec byl dopaden, stylově na místním hřbitově při přebírání (falešných) peněz. Další rozměr celá kauza dostává posledními zprávami, vyděrač se ve své cele oběsil. Před soudem stane jen jeho syn jakožto spolupachatel. Teď už se na scénáři pracuje skoro jistě, dovolil bych si tipovat.

„Modern and oily Gewurztraminer. Begins with orange peel, underdone raisin and cedar. Drink now through 2012.“ (Moderní a olejovitý Tramín. Začíná pomerančovou slupkou, nedovařené rozinky, delikátní cedr. Pijte nyní až skrze 2012). Na adrese http://www.gmon.com/tech/output.shtml najdete webovou aplikaci, která si dělá srandu z degustačních poznámek k vínu. Je postavena na velmi jednoduchém principu šablony (odrůda, přídavné jméno, silný výraz, vůně, chuť atd.), do které se doplňují náhodná slova. Lze si vybrat z režimu „běžně hloupých“ a „extra hloupých“ výsledků.

A na závěr krávy. Co pijí víno. A pak po něm na sebe více bučí a vůbec jsou víc v pohodě… článek na tohle téma objevil Dr.Vino. Farmář v kanadském Okanagan Valley dává svému skotu plemene Angus tak litr místního červeného denně, někdy přímo a jindy v jídle. Prý jim chutná a když se blíží čas napájení, přicházejí rychleji než bylo dříve obvyklé. A kdo by se divil, že! Resveratrol ve víně může pomáhat jejich zdraví a navíc prý produkují méně metanu, prostě asi míň prdí, takže to má i ekologický přínos (a ekonomický, krásně tím půjde zlikvidovat neprodejné přebytky třeba francouzské vinné produkce, pokud se metoda rozšíří). Výraz „hovězí na víně“ tak dostává úplně nový rozměr, krávy jsou v podstatě už předmarinované. Připomíná mi to slavné japonské hovězí z Kobe, kde zase krávy prý dostávají masáže (a říká se, že i pivo a saké, ale tomu nevěřte už vůbec) :o)

Zobraz celý článek →

Když je terroir plný manga a papáji

Včera večer jsem otevřel hodně povedený, trochu exotický Sauvignon. V zelené lahvi burgundského tvaru, s plným kvalitním korkem a fajn vinětou. Barva spíše zelenkavě žlutá. Hodně intenzivní, velmi svěží, slinosbíhavá vůně s lehce vegetativní linkou, kupou rybízového listí a angreštu, fajn. Výrazná příjemná kyselina až do grepu maskuje trochu zbytkového cukru, víno je krásně živé, šťavnaté, vyvážené a perfektně pitelné, s delší dochutí sladkého exotického ovoce, je tam mango a snad i papája. Aromatické, příjemné pití, které zmizí velmi rychle. Průšvih je v tom, že na vinětě není napsáno Sauvignon z Nového Zélandu, ale jde o kousek s „citlivým přístupem ke školení, aby si víno uchovalo nenapodobitelný charakter a originalitu terroir“, konkrétně pak Neuburské 2008 pozdní sběr z vinařství Proqin a původem ve vinici Punty u Velkých Němčic. A to mne trochu trápí…

To víno mi přišlo s poněkud „sauvignonovým charakterem“ už na degustaci, kdy ale bylo čerstvě po nalahvování. A v posledních letech jsem narazil hned na několik vín, a to i z vyloženě přírodní a nemanipulované produkce, která měla v tomto mladičkém stádiu velmi podobný štych, do pár měsíců je ale opustil. Takže jsem opatrnější s výkřiky o aromatických kvasinkách a fermentacích za nízkých teplot. Tohle víno ale už mělo rok a půl na lahvi a žádná změna, vzhledem k popisu na webu producenta takhle exoticky vypadat dokonce má. Jistě, Neuburské může některé ty sauvignonové znaky (kopřivy, broskve) mít, ale pokud vypadá jako tohle, prostě mne nutí přemýšlet spíše nad technologií výroby, než kde asi vyrostlo. A to jsem ochoten tolerovat spíše u vín supermarketového střihu a ne ambiciozních záležitosti za 275,- Kč přímo od vinaře.

Víno však mělo jedno pozitivum (krom toho, že při odmyšlení odrůdy bylo opravdu moc fajn), nakoplo mne vrátit se k přípravám „bio“ článku, se kterým se peru už dlouho. Připomnělo mi totiž nedávné rozhodnutí Evropské komise, která uložila k ledu novou regulaci k bio vínům. Dnes totiž „bio“ znamená v zásadě jen způsob pěstování hroznů a už moc neříká, co s nimi vinař udělá potom ve sklepě. A to je podobné i u „terroiru“, technika zpracování hroznů ho může podpořit i zamaskovat. Regulace měla omezovat použití některých technologií a možných „aditiv“ (včetně nového limitu síry), ale neprošla. Ovšem o tom více později. U nás je zase takové počasí, že na vinicích hnije co může a Svaz vinařů České republiky žádá o zvýšení počtu postřiků a dávek mědi pro hospodaření v integrované produkci. A já tu piju údajně „terroirový“ neuburk a přemýšlím, že je někde něco děsně špatně a jestli jsem jen já zbytečně přecitlivělý, nebo s tím mají problém i jiní…

Zobraz celý článek →

Fascinace bublinkami z Les Vignes de Vrigny

V minulých týdnech jsem se tu rozepisoval hlavně o vínech, která vám jen těžko rozproudí krev v těle, zato u žaludečních šťáv se jim to může podařit velmi snadno. Dnes odskočím od supermarketů k velmi prestižní oblasti původu, jednomu z nejlepších producentů a jeho asi nejzvláštnějšímu (ale zároveň nejlevnějšímu) vínu. Dům Egly-Ouriet sídlí v jedné ze slavných Grand Cru obcí Champagne, Ambonnay, a specializuje se na svébytná, plná a suchá šampaňská (a jedno tiché červené) postavená dominantně na modrých odrůdách a Pinotu Noir především. Většina světových kritiků, kteří se o Champagne zajímají, jej řadí mezi úplnou šampaňskou špičku. Jde o takzvané „growers champagne“, rodinný podnik Francise Eglyho a jeho otce Michela, který si na necelých deseti hektarech pěstuje hrozny sám, žádné nenakupuje a má plnou kontrolu nad jejich kvalitou. Původ jen v Grand Cru polohách (Ambonnay, Bouzy a Verzenay), staré keře (30-50 let), minimalizace chemie ve vinohradu (netvrdí, že v případě krize nestříknou, ale jinak se tomu vyhýbají), výrazná zelená sklizeň (jejich vína mají obvykle vyšší alkohol než je v Champagne obvyklé), fermentace čistě v dubových sudech, bez filtrace a čiření před lahvováním, minimalizace síry, dlouhé zrání ve sklepě (3-4 roky minimálně), uvádění doby zrání i data degoržování na vinětě … zní to lákavě, co říkáte?

Já otevíral jejich Les Vignes de Vrigny, což je jediné „pouze“ 1er Cru v jejich nabídce, z jihovýchodně situované výrazně křídové vinice u Vrigny v Petite Montaigne de Reims. To nejzvláštnější je ovšem odrůda, jde o čistý Pinot Meunier (a víno je tedy Blancs de Noir). Tahle odrůda sice často tvoří podstatnou část šampaňských, ale nedosahuje slávy a kvalit Pinotu Noir a Chardonnay a moc se o ní nemluví a už vůbec se nezpracovává samostatně. V tomhle víně jde o staré keře (40+ let) v kombinaci s velmi nízkými výnosy a pozdním sběrem, prostě pokus udělat z otloukánka něco víc. Daří se to?

Těžká zelená šampaňská láhev, povedená viněta s údaji o době zrání na kvasnicích a datu degoržování, příjemné. Víno se po nalití prezentuje tmavou, zlatou barvou, hustou pěnou a pěkným perlením středně velkých bublinek. Aromatika je bohatá, zralá a velmi efektní. Mísí se v ní ovocitost, opečený toast s džemem, tvarohový koláč (hrozně mi to připomínalo takovou tu mřížku, kde je v jednom okénku džem a v druhém tvaroh a takhle se to střídá), fíky, trochu kouře. V chuti hodně suché, uleželé, zralé a dlouhé a pěkně zaplňující ústa pěnou. Ovocitost do opečeného jablka, povedená struktura, krásná kyselina, hodně minerality. Velmi „vinné“, jako by perlení byl jen další rozměr navíc k výbornému tichému vínu (vsadil bych si, že i vybublané by to bylo moc dobré). Prostě moc povedené. A přitom považováno za méně komplexní pití, než i jejich základní neročníkový brut a spíše zajímavost, čemuž se mi nechce moc věřit. Bohužel zkoumání dalších vín tohoto domu není zrovna snadné, dostupnost je spíše horší (malá produkce a kupa nadšených obdivovatelů) a i tenhle jejich nejlevnější kousek mne přišel na zhruba dvanáct stovek. Nelituji ani v nejmenším. Snad se mi časem poštěstí alespoň nějaká průřezová ochutnávka.

Unikají vám některé výrazy/postupy výroby v článku? Co takhle si přečíst Jak vzniká šampaňské v obrazech? :-)

Zobraz celý článek →

Mléčná benzínka a zbylá vína chlazená v potoce

Jaké je nejlogičtější místo pro propagaci unikátních regionálních produktů? Kde se často zastavují lidé krajem jen projíždějící, kteří nemají vyloženě v úmyslu odbočovat do menších obcí a městeček a hledat, co oblast nabízí? No jasně, benzínové pumpy! Není to žádná originální myšlenka, pokusy s regionálními koutky na unifikovaných pumpách probíhají v Itálii, Francii i Německu, s větším i menším úspěchem. Má to svoji logiku. Jakožto vinný nadšenec či milovník sýra projíždíte nějakou oblastí a vidíte svahy pokryté révou či pasoucí se ovce/krávy/kozy, ale nemáte čas začít zkoumat, kde kdo co vyrábí. Ale palivo dost možná brát budete, nebo se zastavíte na kafe či vyčůrat na pumpě. A tam, hezky viditelně, bude stojan. A v něm prezentace místních „apelací“ (ať už se to v tom státě jmenuje jakkoliv), přehledné info o tom, jaké sýry tam vznikají a které odrůdy či jména si s oblastí máte asociovat. Zakoupíte, doma ozkoušíte a příště se třeba zastavíte na delší dobu a z dálnice odbočíte. Jednoduché, funkční. Možná, někdy. Ale vlastně to píšu kvůli pumpě, kde už dost fajn sýry koupit jde :o)

Ta pumpa je trochu obskurní, je totiž „rocková“, na místním parkovišti pravidelně pořádají koncerty. Vystupují tam i kapely jako Smokie, Slade či Nazareth, prostě drobátko úlet :o) No a krom toho nabízejí sýry, pravidelně každou středu zaváží čerstvé a bohužel to tu výše zmíněnou funkci už neplní úplně beze zbytku, protože část je na objednávku a vykoupí ji místní, je z toho spíš distribuční než propagační centrum. Ale nám se opakovaně poštěstilo. Sýry jsou z mlékárny na farmě Vlčí Jámy poblíž Volar, již v CHKO a NP Šumava a nadmořské výšce okolo osmi stovek metrů. Na několika stovkách hektarů tu se svým stádem plemene Chester (čestr, krycí termín pro „český strakatý“) hospodaří rodina Hošnových. Původně šla většina mléka do Madety, dnes už i do jejich vlastních sýrů (a mlékárny v Německu). Díky podmínkám CHKO (např. omezení hnojení) by asi neměli větší problém přejít na bio, tohle označení ale nenesou (zdůrazňují zdravost a čerstvost a to prý stačí). Farma spolupracuje s Jihočeskou univerzitou (studenti zde analyzují pastviny i mléko, učí se sestavovat krmné dávky a tak) a vůbec působí sympaticky. A sýry mají povedené! Chutnal jsem jen čerstvý nezrající ochucený sýr Viktorie, nadprůměrný. A výtečný Vlčí samet, prostě hodně dobrý hermelín s tlustou sametovou vrstvou plísně, ovšem za výrazně nižší cenu. Jen tak dál!

Sýry z Vlčích jam jsou letošní „táborový“ objev, loni jsem tu psal o pstruhařství v Mlýnech. U vína asi v téhle oblasti žádné zásadní objevy neučiním, byť je kousek od Strakonic obec jménem Mutěnice. A stále budu odkázán na sortiment místních marketů a sámošek. V zápiscích přímo z tábora jsem pár fajn vín našel a narazil i na několik zrůdností. O dalších vínech jsem se zmínit nestihl, něco napravím teď. Kupříkladu je zřejmé, že v těchto obchodech často končí jinak problematicky prodejné zboží, není problém narazit na „starší ročníky“ vín, která měla být už dávno vypita. Ukázkovým příkladem byl jakostí Müller Thurgau 2006 ze ZD Sedlec, naprosto odporně zoxidovaná záležitost. Brrr. Ač normálně mám rád vína s trochou toho lahvového zrání, při krizových marketových nákupech radím sahat po vínech co nejmladších.

Obavu, že půjde o naprostou katastrofu, jsem měl z Ryzlinku Vlašského 2008 polosladký pozdní sběr značky Diana Moravia, původ v mikulovské podoblasti. Podle všeho jde o „nízkonákladovou“ řadu přívlastků typických pro tu či onu oblast od producenta zastupovaného v distribuci Moravskými vinařskými závody Bzenec. Čirá bordeaux láhev, plastová záklopka, korek lepený z drti s pevnou dvojploškou. Spíše bledší barva, výrazná odrůdová vůně do kořenitého medu, lehce citrus, dost příjemné a veskrze slušné, naslepo snadno zařaditelné. V chuti středně plné, sladší ale kyselinou dobře držené, medové, slušná délka, dobře pitelné. Za 87,- Kč v Sparu hodně příjemné překvapení. A jedna z výjimek pravidla, že levná marketová vína jsou obvykle suchá.

S vína různých řad od MVZ Bzenec jsem z marketových nákupů slavil nadprůměrné úspěchy, ale ne vše se vydařilo. Kupříkladu jejich jakostní Chardonnay 2008 zklamalo divným mixem „umělého“ tropiko ovoce, lehké oxidace a nevyváženosti, v chuti byl znát zbytkový cukr a vůbec z ní čouhala kupa věcí. Pitelné, ale naprosto nezajímavé. Upřímně… mohu od vín okolo osmdesáti korun čekat víc? Mohu, ale nepříliš často v obchoďáku dostanu.

Po příjemném zážitku s Cabernetem Moravia od Vinařství Sedlák jsem ozkoušel jejich polosuché zemské Rulandské šedé 2009 (cena 108,-, tedy více než přívlastky a na sámošku v „exkluzivní“ kategorii). Zelená bordeaux láhev, plastová záklopka i špunt. Výrazná ovocitá vůně do exotických plodů, třeba dost manga. V chuti spíše lehčí, dotyk zbytkového cukru ale dost kyseliny, fajn délka a ovocitost opět do tropika, manga a žlutého melounu. Slušně pitelná „moderní“ líbivka.

Další letošní „táborové“ zápisky: Chlazeno v potoce, odplaveno, poštípáno | Čtvero vín z večerek a supermarketů | Kvalita měřená na můry | Portugal, Zweigelt a Muškát

Zobraz celý článek →