Výsledky ankety „Vy a bílé vs. červené“

U poslední ankety jsem si opět ověřil, že čím jednodušší a jasnější možnosti, tím větší počet hlasujících :o) Celkem 117 návštěvníků blogu odpovídalo na dotaz, zda preferují bílé či červené víno. To, že zvítězí bílé, bych býval i čekal. Ovšem stalo se tak s velmi značným náskokem. Zvolilo jej 51% (60 hlasů), tedy těsná nadpoloviční většina. Červené pak pije častěji 24% (29 hlasů) z vás, v obou barvách vyváženou konzumaci zastává 22% (26 hlasů). A pouze dva hlasující vlastně netuší, která vína pijí častěji, ale určitě to teď začnou počítat :o). Zajímalo by mne, nakolik se na výsledku podepisuje mýtus „na Moravě není pro červená dost sluníčka“ a tedy častější nákupy domácích v bílých v naději, že budou o tolik lepší než jejich červení bratříčci…

Současná anketa je zase trochu komplikovanější a budete holt muset jednu možnost zvolit i v případě, že nejraději chodíte na ochutnávky čehokoliv s vínem v názvu :o) Já sám se teď nejvíc těším na degustaci vína z ostrova Sylt, snad to v roce 2012/2013 půjde někde sehnat :o). Ale ač se blíží prázdniny, kdy množství běžných ochutnávek dost polevuje, přesto je stále z čeho vybírat. A čekají nás i různé otevřené sklepy a podobné akce. Kam se chystáte vy? Zobraz celý článek →

Ardbeg aneb úder kouřovým beranidlem

Whisky z ostrova Islay je jen těžko zařaditelná do kategorie těch jemných, hebkých či líbivých. Obvykle je to slušná pecka rašeliny a vysokého alkoholu. A pokud je řeč o produktech palírny Ardbeg, pak se na jazyk derou spíše výrazy velmi hrubého ražení. První setkání s produktem Ardbegu může, a to i pokud Islay znáte, skončit určitým nepochopení a zmatkem. Jejich whisky se nese ve znamení rustikální drsnosti, zvláštní hrubosti, nepřízně počasí, těžkého života a tvrdé práce. Je to whisky, u které jsem měl snad nejsilnější pocit, že vyjadřuje místní „terroir“. Nezamiloval jsem si ji, jde poněkud mimo mne, ač jinak sbírá všemožná ocenění všude po světě. Ale podařilo se mi objevit jeden na ní postavený „zředěný“ kousek, který mi naopak velmi vyhovuje. Více na následujících řádcích…

Ardbeg (doporučuji jejich fajn web!) je palírnou s „divokou“ historií, původní důležitý podnik (je to v podstatě soběstačné malé městečko pro zaměstnance) poblíž Port Allenu byl opakovaně zavírán a zase spouštěn, nedávno dokonce prakticky rozebrán a o několik let později velmi náročně (přesné kopie destilačních kotlů) rekonstruován. Jednu dobu jej zakoupil stejný vlastník, kterého měl i Laphroig, a rozhodl se zaměřit na marketing právě Laphroig a z Ardbegu udělat v podstatě jen zdroj whisky pro míchání. Dnes podnik vlastní The Glenmorangie Company, která je sama součástí skupiny luxusních produktů LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton). Ale na původních procesech se to očividně moc nepodepsalo. Stále stejné sudy, stále totožný objem produkce (okolo milionu litrů ročně a jedou 24/7/365), voda z přilehlých jezer (hlavně Uigeadail – v překladu „temné tajemné místo“) tekoucí skrze rašeliniště (je hezky rezavá), zrání na břehu moře přímo na Islay. Snad jen sladování a sušení nad rašelinou probíhá v centrální provozovně v Port Allenu a ne přímo u nich. Pokud jste momentálně zmateni a některé informace (jako sušení nad rašelinou) vám nic neříkají, odkážu vás na starší fotoreportáž z celého procesu výroby whisky na Islay.

Typická pro Ardbeg je již výše popsaná rustikálnost, jistá zvláštně poetická hrubost, podporovaná velkým podílem rašelinových tónů. Velmi často lahvují v sudové síle, nově i bez studené filtrace. Na trh pouštějí, v efektně tvarovaných lahvích s dost povedenými vinětami, různé speciální směsi. Třeba taková Airigh Nam Beist (úkryt příšery) vypadá dost lákavě :o) Největší úspěchy (mimo jiné vítěz World Whisky of The Year v Jim Murray`s Whisky Bible pro rok 2009 a 97.5 body ze sta, nejvyšší hodnocení co kdy udělil; ovšem v roce 2008 vyhlásil za nejlepší jejich „běžnou“ desetiletou, očividně mu tento styl vyhovuje) momentálně slaví Uigeadail, v sudové síle lahvovaná směs vyzrávaná ve dřevě po Bourbonu a Sherry. Velmi zajímavá záležitost, kdy všechny klasické atributy Ardbegu doplňuje dotyk sladkosti. Dalším hitem je Supernova, opět v sudové síle lahvovaná speciální edice, která byla „zakouřena“ na vysokých 100ppm (standardně má Ardbeg okolo třiceti, ale i tak působí, prý kvůli specifickému tvaru destilačních kotlů, kouřověji než jiné whisky se stejnou hodnotou). Skoro šedesát alkoholu, hořící rašelina a dehet. První přivonění a doušek vám vyrazí mozek z hlavy a odpálí ho na oběžnou dráhu (jmenuje se to dost vhodně). Bez pečlivého naředění prakticky nepitelná exploze, v kombinaci s vodou neuvěřitelně bohaté a komplexní. Myslím, že sedmička by mi vydržela hodně dlouho :o)

 

Prakticky všechny palírny se momentálně potýkají se stoupajícím zájmem o Single Malt lahvování, což znamená, že snižují podíl prodávaný do whisky míchané. V Ardbegu se rozhodli do směsek neprodávat ani minimum své produkce, což je škoda, protože některé speciality (o jedné bude řeč už brzy, byl to jeden z nejpříjemnějších objevů našeho výletu) ztratí část svého charakteru. Problém je, že whisky musí zrát. A trvá to třeba i deset let, než je co k čemu. Výpadek podstatné části financí na několik let si nikdo dovolit nemůže. Proto většina palíren přichází s různými triky, jak se části mladší whisky zbavit za slušné peníze. Ardbeg na to šel velmi vtipně a vymyslel projekt „Peaty Path to Maturity“ (rašelinová cesta k dospělosti), kdy začal postupně lahvovat „meziprodukt“ na cestě k jejich klasické desetileté whisky, navíc v jeho krásně nezkreslené sudové síle (neředěný) a lze tak sledovat i pokles objemu alkoholu. Nejdříve šla pálenka do lahví ve věku pouhých šesti let jako „Very Young“ (velmi mladá), následovala sedmiletá „Still Young“ (stále mladá) a poté osmiletá „Almost There“ (skoro hotová). Závěr patří již finální a známé desítce, lze se setkat i se speciálním lahvováním „Done!“ (hotovo) zapadajícím do této řady.

Ian Macleod Distillers pak na trh nedávno vypustil whisky pod názvem „Smokehead“ (i stránky k ní mají), která (alespoň dle diskuzí na webu, některých encyklopedií a po ochutnání i mého názoru) je postavena na mladším Ardbegu zředěném na 43% alkoholu. V balení, které v mraku degustačních popisek, s důrazem kladeným na ty nejčastější používané u whisky z Islay, se skrývá báječný nápoj pro chladné večery a dny, kdy máte pocit, že vám nic nejde. Smokehead je samozřejmě kouřová, s hektolitry moře a tunou rozlámaných ulit, jódem a řasami. Intenzivní, koncentrovaná, klasika. A druhý den voní prázdná sklenka jako uzená makrela :o) Zkuste! Zobraz celý článek →

Jemný dotyk konfitovaného krtka a myších oušek

Je jedna věc, která mne dost vytáčí u informací o víně v běžných (tj. nespecializovaných) časopisech a novinách. Mám totiž pocit, a nejsilněji je to vidět na zvolených doprovodných fotkách, že specielně z degustování vína se dělá větší věda, než to ve skutečnosti je. A ve výsledku může být dost kontraproduktivní. Ne, na typické ochutnávce nejsou pánové v oblecích, ženy ve velké večerní či kostýmcích a s dokonalým make-upem. Netvrdím, že takové degustace neexistují, ale v poměru k naprosto běžným a pravidelným akcím je jich minimum. Ne vždy je nutné vína popisovat přehnaně složitými výrazy a pomocí hromady exotických přirovnání (zde jsem vinen i já). Není nutné dělat z ochutnávek cosi vyhrazeného horním deseti tisícům a lidem ochotným zaplatit za to, že ke svým pár sklenkám budou mít na stole připraven kaviár, humra a složité kanapky. Tak to přeci není a mnohé, kteří si rádi něco dobrého doma otevřou, podobná představa odpuzuje. Víno a jeho ochutnávání je a měla by být především zábava!

Znovu jsem na tohle narazil u nedávného článku v Týdnu, schválně se na něj mrkněte. Možná je úplně v pořádku, třeba neobsahuje nesmysly, ale nedovedu si představit, že by nakopnul nějakého nového nadšence do vína, který ovšem zatím popíjí jednotlivé lahve doma, aby vyrazil na svou první degustaci. Ono už to slovo, degustace, evokuje cosi určeného jiné sortě lidí, než kým začínající nadšenec je. Vidím to na některých kamarádech a známých, kteří si vůbec nedovedou představit, jak taková akce probíhá. Bojí se, že je tam někdo bude zkoušet, a když neucítí „rozvařené brusinky na teplé briošce“, tak budou za pitomce. V tomhle směru jsou skvělé různé domácí akce, ochutnávky ve známém prostředí s partou kamarádů. Něco spáchat je vlastně docela jednoduché a velmi snadno může nakopnout lidi k účasti i na běžných degustacích dovozců, vinařů a prodejců. A vlastně docela fungují i různé velké festivaly a košty, které jsou sice davové a pro pořádné zkoumání vína ne úplně vhodné, ale zase tak nějak anonymní a bez stresu, že po vás někdo bude chtít odpověď na tu zásadní otázku, které se děsíte: „co v tom víně cítíte?“ :o) Chce to z ochutnávání vína setřít ten nános prachu ze zámeckých tanečních sálů a místností v sídlech vyšší společnosti…

Koukají se na vás občas „nevinní“ lidé divně, když řeknete, že jdete na degustaci? A co děláte proto, aby z tohohle slova nádech snobismu zmizel? Něco jako Gary Vaynerchuk? :o)

Odkazy: Kalendář degustací (nejen) v Praze | Kalendář vinařských akcí Zobraz celý článek →

Kam s ní…

… a jak ji potom najít? Řeč je samozřejmě o lahvi vína. Ne té koupené cestou z práce a určené k vypití ještě týž den k večeři, ale spíše kousku určeného k uložení na kratší či delší období. Ještě nedávno bych nevěřil, že budu podobné problémy řešit, ale jde to tak snadno. Ani nemusíte mít nějaký sklípek či něco podobného, úplně stačí domácí chladnička na nějakých těch 150+ lahví. Hezky poskládané proti sobě v několika vrstvách a nalezení konkrétního vína, o kterém víte, že tam přeci MUSÍ být, se stává peklem :o) Navíc typicky novější lahve, které mají ležet nejdéle, štosujete na ty starší. A celé to potom přerovnávat jde úplně proti principu, že víno by mělo být po dobu svého zrání co nejvíce v klidu. Je to boj!

Nechci si dneska jenom stěžovat, tohle jsou celkem příjemné problémy a řeším je rád, spíš položit pár dotazů do pléna. Určitě jsou tu další, kteří řeší podobné věci, a mohou mít dobré tipy a triky. Samozřejmě pokud máte obrovský vinný sklep, lahve ukládáte do kojí po dvanácti kouscích či přímo skládáte v originálních dřevěných bednách a máte katalogizační systém s RFID čipy či čárovými kódy, je to všechno sranda :o) Ale i klasický sklep a třeba popsané kartonové krabice musí fungovat lépe. Jenže taková vinná chladnička či typický pronajímaný box na stovku a víc lahví, to je udržet v nějakém řádu kumšt!

1. Seznam vlastněných lahví? Kus papíru, dokument v Excelu, nějaký zajímavý a snadno ovladatelný software? (zkoušel jsem hromady různých programů a nějaké sám začal psát a možná i někdy dokončím, ale ten Excel nakonec zvítězil; má to daleko k dokonalosti, ale je tak nějak nejrychlejší, nejméně mne to otravuje a navíc jej otevřu i v telefonu; ovšem ztracené lahve a naopak náhlá zjevení kousků v seznamu neexistujících jsou naprosto běžná)

2. Obrázek s umístěním jednotlivých lahví v boxu / chladničce? Papír či nějaký specializovaný software? (testováno opakovaně, nemám trpělivost si při každé změně ten obrázek upravovat; ovšem asi by to bylo o dost rychlejší a šetrnější, než to neustále překládávání)

3. Značení lahví? Číslo na dně odpovídající identifikátoru v seznamu, visačka na hrdle, něco jiného? (čísla na dně jsem zkoušel, ale bez nějakých těch visaček na hrdle je v tom stejně bordel)

4. Nějaký jasný, jednoduchý a neprůstřelný systém řazení lahví? Dle barvy, vinaře, ročníku a odrůdy? :o)

Ono to může znít, pokud máte doma pár lahví v lednici či nějakém stojanu, jako vtip a problémy pro nějakou partu šílenců či zbohatlíků. Ale počkejte, až si jednou radost nějakou tou chladničkou uděláte. Z ničeho nic (třeba dva roky utečou jako voda), podobně jako třeba u knížek, se to začne plnit. Stačí jeden výlet do nějakého vinorodého kraje a návrat s plným kufrem auta, navíc když si pak některé ty lahve začnete šetřit jako vzpomínku na příjemně strávený čas. Navíc, když je máte kam ukládat, začnete mít u vinařů tendenci si těch levnější vín, co vám navíc chutnala, brát více než jednu či dvě lahve. Však je máte kam dát, hned tak se nezkazí a navíc je ochutnáte v průběhu zrání. Jen počkejte, vy co si teď klepete na čelo :o) A to vůbec nemluvím o tématu „puzzle“, tedy kombinování lahví různých tvarů a velikosti v jednom malé prostoru, to je teprve umění! :o)

Odkazy: Trable s archivním boxem | Výsledky ankety „Kolik lahví vína máte obvykle doma?“ Zobraz celý článek →

Müller Thurgau ve třech podobách

Dříve jsem mohl bez velkého přemýšlení říct, že mnohem častěji piju červená vína. Teď už to tak jisté není a karta pomalu obrací (ostatně na tohle téma je aktuální anketa, hlasujte!). V průběhu předchozích dní jsem přechutnal tři „milerky“, ze třech různých míst původu a od tří velmi odlišných vinařství. Řada přišla na Müller-Thurgau jakostní ročníku 2007 z vinice Sukov, tedy kousek z Vinných sklepů Kutná Hora. O kabinetním bratříčkovi tohoto vína jsem psal článek před pár měsíci, doporučuji jej jako úvod, minimálně popis lahve a viněty nemusím opakovat. Před rokem tu zase byla reportáž přímo z návštěvy vinařství, takže teď se mohu vrhnout přímo na konkrétní víno.

Barva dost bledá, na korku je vysrážený vinný kámen. Vůně je velmi svěží, působí hodně mladistvě, ovšem naslepo bych tipoval bez váhání Sauvignon (žena dokonce hlásí „počůraný“ jako první reakci po přivonění). V chuti suché, řízné a výborně pitelné, pouze s lehce nepříjemnou nahořklou linkou ke konci. Ovšem celkově opět do rybízovo-angreštového sauvignonového stylu. Opravdu hodně zvláštní výsledek přirozeného kvašení, nebo tentokrát přišla na pomoc nějaká ta „ušlechtilá“ kvasinka? V poslední době jsem pár kousků posunutých tímhle směrem chutnal, přičemž ale šlo vždy o „bio“ záležitosti ve vinici i ve sklepě (a s důvěrou ve vinaře), takže ten úplně nejjednodušší soud se mi nechce vynést. Víno to v zásadě vůbec špatné není, ale nějak jsem očekával dost odlišný projev.

„Osmdesátikorunovek“ od Znovínu Znojmo mi nedávno skončila doma slušná zásoba, jako taková malá vzpomínka na doby, kdy jsem je znal opravdu dobře a pil pravidelně. Ale o tom bude řeč zase někdy jindy. Teď je na řadě Müller-Thurgau jakostní 2008 z vinice Weinperky. Svěží hroznová vůně s decentním dotykem muškátu, kořenitosti a něčeho, co mi nejvíc připomíná mátu. V chuti svěží, odkulí se do vás ani nevíte jak, má příjemnou kyselinku a působí plněji než bych čekal. Což je dost možná způsobeno nějakým tím gramem zbytkového cukru, vínu sluší trochu nižší teplota, jakmile vám ve sklence byť jen trochu zteplá, harmonie se ztrácí. Víno na pití, bez nějakého předstírání a snah o cokoliv víc.

A na závěr má oblíbená Dobrá Vinice, řada Cuvée Natura, a Müller-Thurgau pozdní sběr 2004 z vinice Pod lesem (obec Popice, znojemská podblast, Národní park Podyjí). Pokud si někdo říká, že jsem blázen archivovat pět let Müller, tak na svou obhajobu mohu prohlásit, že jsem toto víno kupoval nedávno jako nulasedmičku. Ale na vinětě je 2004, tento ročník uvádějí i další zdroje a v případě Dobré Vinice, delších dob na kvasnicích i klidně zapomenutí v nějakém tanku to skutečně může být oboje (ale něco mladšího bych stejně tipoval spíš a naopak o jedné jejich nulačtyřce bude řeč za pár dní). Barva spíš hlubší a lehce nazlátlá, ve sklence zakrouží hromada bublinek a pomalu mizí, jemné nečistoty ovšem zůstávají. Vůně je ze začátku, tedy hned po otevření, až nepříjemně „zaprděná“ a moc k napití neláká. Jenže se postupně mění a za několik desítek minut (či spíše hodinku až dvě) se vyloupnou citrusové tóny, žluté ovoce, náznak krémových tónů a smetany i mineralita. V chuti suché, s výraznou rolí kyseliny, spíše lehčí a jednoduše pitelné. V dochuti se drží cosi zvláštního, kamenitě říčního, vůbec na to nemůžu přijít a v hlavě mi naskakují různé traviny z břehů potoka, nic konkrétního. Prý je to víno „na každodenní pití“, já se u toho celkem bavil a kus ještě nechávám v ledničce pro další pozorování :o) To je jedna z věcí, která mne na Dobré Vinici oslovuje. Ne vždy mne jejich vína nadchnou a přijdou opravdu skvělá, ale jen málokdy vyloženě nudí. 

Müller? Kupujete a pijete? Nějací oblíbenci a zajímavé tipy? A na závěr pár fotek včerejší oblohy nad Prahou, nejdříve to vypadalo dost dramaticky a pak zase velmi efektně, navíc s duhou jako bonusem k věžákům :o) S vínem to sice nemá nic společného, ale když už jsem to (po lahvích na parapetu) vyfotil… Zobraz celý článek →

Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem…

… na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to. Ani nevím proč, ale tenhle citát z Dobytí severního pólu od Divadla Járy Cimrmana se mi vždycky vybaví, když otevřu nějaké zbytečně staré víno, které se mělo vypít už dávno. Vlastně mne to teďka už napadá ještě před otevřením lahve, když koukám na vinětu a říkám si, co bych ostatním u podobného vína doporučil jako „archivačni maximum“, pokud by jej kupovali rok od sklizně. Ale „papírové“ předpoklady nejsou všechno. No vezměte si takové pozdněsběrové Chardonnay ročníku 2000 (obec Březí, trať Liščí vrch) od Mikrosu, navíc s krátkým korkem a v lahvi 0.5l, tedy žádné velké předpoklady pro dlouhodobou archivaci (legáčci obřadně odnášejí korek na hřbitov...). Otevřel jsem ho nedávno, byl to dárek, prý že už to asi bude mít za sebou, ale mám ozkoušet. A co myslíte?

Jásat lze nad nádhernou zlatou barvou, ale jinak skutečně ne. Klasický přezrálý Mikros (= jeden projev pro mnoho různých suchých bílých a poměrně dost nezávislý na odrůdě a ročníku) se všemi jeho sklepními aromaty, čajovými bylinkovými výluhy a slupkami od lískových oříšků. Nezní to tak děsně a opravdu není, když se k tomu přidá ještě mineralita, tak jde sice o víno těžce za zenitem, ale ne vyloženě mrtvé. V chuti je to pak hodně suché, opět s nějakou mírnou sklepní zatuchlinou a lehce hořčinou na konci, ale jinak překvapivě vyvážené, s výrazným tónem medu a OK délkou. Přestárlé jistě, nechutná mrtvola ne. Do výlevky půjde, přesto vlastně příjemně překvapilo. To je takový standardní eufemismus u mnoha milovníků vína, tohle „příjemné překvapení“, které maskuje zklamání nad vínem, co nám nechutná :o) Alespoň že na vinětě je Kočičí árie od Jiřího Anderle, obraz ze sbírky společnosti Sazka, pro kterou bylo ostatně toto víno lahvováno. Takže fajn přírůstek naopak do mé sbírky vinět :o)

Dalším vínem, u kterého bych (při základní sadě informací a bez ochutnání) doporučil ho už dávno vypít, je jakostní Rulandské modré 2005 od Znovínu (viniční trať Volné pole). Tahle firma sice píše na viněty obludně vysoká čísla, po která mohou lahve zrát, ale znáte to. Otevírám a nestačím se divit. Barva je výrazně nazrálá, cihlová. Vůně taktéž známky zralosti nese, ale stále je dostatečně ovocitá, možná přezrálé třešně, s trochou živočišných a paprikově kořenitých tónů, naprosto jasně pinotová a příjemná. Takové to „sklepní bramborovatění aka Makedonie“ se skoro ještě neprojevuje, začíná se objevovat až při delší oxidaci (24 hodin a déle, láhev jsem dopíjel druhý den večer). I v chuti moc příjemný, suchý, snadno pitelný pinot s decentním tříslem a fajn dochutí. Ono tedy tohle zas tak velké překvapení nebylo, Znovínu se podobné jakostky (ať už z Volného pole nebo trati U Kamenů) daří celkem běžně. A při pohledu na analytiky překvapí vysoký bezcukerný extrakt, celých 33,8 g/l. No prostě investice 90,- Kč za láhev nelituji a jsem rád, že jsem vzal karton :o)

Další vína na pokraji propasti či už přímo v ní si nechám zase na jindy, nebudeme tu při pátku vytvářet pohřební náladu :o) Jen se zeptám… jak často otevíráte vína, u kterých víte, že už nejspíš měla být vypita? Nebo spíš častěji „vraždíte neviňátka“ a otevíráte vína příliš mladá? (když jsme u těch vražd… narazil jsem na takovou děsně pitomou internetovou hru, zkuste to taky; když mne vytočí někdo v práci, tak je docela fajn si pustit jedno kolo a nechat mého bojovníka někoho pořádně zmydlit :o). Hledíte při odhadu archivačního potenciálu na „papírové předpoklady“, nebo si vždy raději alespoň jednu láhev přechutnáte a zkusíte to odhadnout sami? Zobraz celý článek →

Radioaktivita, biovína, ženy a vagón splašek

Dneska si zase trochu zatěkáme, chci se podělit o pár odkazů/textů, na které jsem teď narazil. Nejdříve teda radioaktivita, jakési lehce podivné promo (odhaduji) jaderné elektrárny Dukovany za použití Rulandského šedého od PPS AGRO Strachotín (soudím dle vlhy pestré na vinětě a zajímalo by mne, zda o tom ví :o). V zásadě jde o to, jak si můžete přečíst na Neviditelném psu, že „vypití sedmičky chladící vody by zatížilo lidský organizmus radiační dávkou 0,02 mikroSv (µSv). Špičkové Rulandské šedé by vás zatížilo radiační dávkou desetkrát vyšší, tedy 0,2 mikroSv (µSv).“. Nikdy jsem neměl v úmyslu, ač z toho žádné obavy nemám, pít chladící vodu z jaderné elektrárny. A nyní, i přes její menší radiační nebezpečnost než láhev vína, plány nepozměním :o) Každopádně je docela vtipné, co všechno si lidi nevymyslí srovnávat. A Jihočeské matky aby se teď staly abstinentkami…

Biovína, a jejich „vyšší úroveň“ v podobě vín biodynamických, jsou stále obestřena hávem tajemna. K tomuhle tématu se dostávám často a určitě budu i nadále. Plno nejasností je u nich jak pro konzumenty, tak pro samotné vinaře. Docela zajímavý text na toto téma vyšel ve Fortune magazínu (komplet v PDF i s tabulkou zde), mimo jiné i proto, že krom tradičního plácání a hádání se prostě ve slepé ochutnávce postavili vedle sebe 10 vín běžných a 10 jejich biodynamických bratříčků. Hodnotila je, což je bohužel trochu škoda, pouze skupina opravdových profíků a lidí, kteří mají s těmito víno poměrně velké zkušenosti. Možná i proto byl výsledek 9:1! Pouze v jednom případě bylo konvenční víno označeno jako lepší než biodynamická varianta. Určitě jde spekulovat o složení degustačních dvojic a kupě dalších věcí, přesto mne ten výsledek moc těší. Je mi mnohem příjemnější, než číst článek „Co je a co není povoleno při výrobě biovína?“ od Ing. Milana Hluchého Ph.D. z Ekovínu v posledním Vinařském obzoru. Ten v podstatě jasně říká, že legislativa mluví pouze o organicky vypěstovaných hroznech a zatím není nijak pořádně ošetřeno, co s nimi následně lze provést ve sklepě. A že je to tak správně, pouze se do budoucna ořeže několik „nejhorších“ záležitostí a jinak by se mělo biovínům nechat ve sklepním hospodářství dost prostoru, aby byla konkurenceschopná. Možná nebudou povoleny geneticky modifikované záležitosti, ale s kvasinkami, enzymy, ostrou filtrací a kdo ví čím dalším si netřeba dělat starosti. Nějak mám o biovíně, terroir, přírodních produktech a vůbec všech těchto věcech jinou představu. Ale chápu, že mnohým jde jen o tu „nálepku“. V případě biodynamiky, jak spekulují v článku, může mít největší efekt to, že vzhledem k náročnosti a rizikům to prostě dělají především lidé, které víno opravdu baví, dávají mu vše a věnují se mu více, než producenti vín běžných. Koho to zajímá a ještě nečetl, může zaskočit na starší report o setkání s Nicolasem Jolym.

Na následující blog jsem nenarazil při běžném brouzdání webu, ale překvapivě díky odkazu na Twitteru britského vydání Decanteru (očividně tam nejsou žádní suchaři). Jmenuje se „Women With Wine“ a jeho autor skutečně nemá problém s přípravou příspěvků. Prostě na netu hledá fotky žen se sklenkou či lahví vína a publikuje je u sebe. Inu proč ne, každý se bavíme jinak. Nepřestává mne udivovat, co všechno si najde své věrné publikum :o)

A na závěr, a snad už s tím nejsem otravný, jeden povedený úryvek z En Primeur mailu od Tomáše Domince. Mimo jiné je na něm krásně vidět, jak leckdy funguje obchod s těmi nejslavnějšími víny. Prostě pokud chcete alespoň pár lahví, musíte s k nim vzít i hromadu něčeho jiného. V lepším případě jde o slušná a dobře prodejná vína stejného vinařství/skupiny, v horším o neprodejný balast. Ostatně i loni na tohle téma jeden mail přišel (je to hned druhý úryvek). Ten letošní taktéž pobavil: „A přejít mlčením nemohu ani dva velikány - Ch. Le Pin a Ch. Pétrus, ač bych tak rád učinil. Sám totiž nevím, jakou cenu vlastně vyhlásit - ta nákupní se z různých zdrojů lišila až o 200,- EUR za láhev. Jen ta nejdražší byla bez vedlejších podmínek, naopak ta nejlevnější znamenala zakoupit současně vagón vín, s nimiž bych mohl úspěšně pohostit snad jen delegaci Spolku chuťově postižených. Ale celkově přepočítáno mi jako korektní cena vychází částka okolo 24.000,- na láhev.“ Zobraz celý článek →

Drambuie – pomoc v případě zimy

O pátečním podvečeru jsme vyrazili na výlet pod stany. Počasí nám zrovna do karet nehrálo, ale doufali jsme ve zlepšení. Taková hrášková polévka z pytlíku, když k tomu na telefonu čtete reportky z Prague Food Festivalu o krevetách, tuňácích a kdo ví čem dalším, je celkem bizarní zážitek. Ale na pytlíkovku nebyla vůbec špatná, po pravdě, tohle se Vitaně celkem povedlo. Kdo ví, kolik restaurací něco podobného kupuje ve velkém a běžně z toho vaří obědy :o) Když v sobotu výrazné zlepšení počasí nepřišlo, srabácky jsme to zabalili a jeli domů. Každopádně jsem si v hnusném, deštivém a chladném počasí ověřil, že jako zbraň proti němu skvěle funguje Drambuie, hutný likér postavený na whisky.

Vznik tohoto nápoje je obklopen příběhem, ve kterém hraje hlavní roli Charles Edward Stuart, častěji označovaný jako Bonnie Prince Charlie (gaelsky Teàrlach Eideard Stiùbhairt). Ten údajně předal, v roce 1746 po prohrané bitvě u Cullodenu a vypsání odměny na jeho hlavu, recept na Drambuie kapitánovi Johnu McKinnonovi jako odměnu za poskytnutý azyl na ostrově Skye (odkud pochází oblíbená a báječná whisky Talisker). Recept se v devatenáctém století dostal do rukou Jamesi Rossovi, hoteliérovi na ostrově Skye. Ten jej lehce upravil (vylepšil) a vyráběl nápoj pro své přátele, jeden z nich mu vymyslel jméno Drambuie – v překladu „nápoj, jež uspokojí“. Výraz dram se ve Skotsku používá také obecně pro „panáka“, dávku whisky blíže neurčené velikosti. Od rodiny Rossových recept přešel shodou náhod k jiné rodině MacKinnon, která jej od začátku dvacátého století vyrábí a prodává ve větším.

Drambuie je postaveno na malt whisky a medu s příměsí mnoha různých bylin, jistý je šafrán a velmi pravděpodobný anýz. Celé to má sirupovou konzistenci a je velmi intenzivně sladké, první kořenitě sladký úder v ústech je až ujetě výrazný, ovšem velmi rychle vystřídán horkem alkoholu. Má to 40%, takže žádná slabota (kdo čekal něco jako Bailey's se sedmnácti, byl nejspíš dost překvapen). Horko a medové tóny přetrvají v ústech velmi dlouho. Upřímně v tom nějakou výraznější (nebo starší) malt whisky necítím a skoro bych si tipoval na větší podíl nějaké mladé grain, ale kdo ví :o) Na popíjení po sklence doma je Drambuie příliš podivné, ovšem za deště a zimy v lese jde o úžasný nápoj :o) Ostatně se dříve distribuoval britskému vojsku sloužícímu v zahraničí.

Znáte Drambuie? Váš oblíbený likérový nápoj? Zobraz celý článek →

Bubláme s Grandioso Brut z Valtic a Champagne Philipponnat

Když je venku je vedro, což se momentálně děje v jakýchsi náhodných vlnách, a krom (ze všech stran se valících) růžovek, mi jako ideální pití na večer a k lehkým jídlům přijdou šumivá vína. Ve dnech nedávno minulých jsem jich pár zlikvidoval, o dvou je třeba se zmínit, z důvodu toho či onoho, trochu více. Grandioso Brut pochází z produkce Vinných sklepů Valtice (mělo by to být jedno z jejich elitních vín, ale na jejich webu o něm informace nenalézám) a jde o šampaňskou metodou zpracovanou směs hroznů Ryzlinku Rýnského a Chardonnay (původ oblast Mikulovská). VSV jsou jednou z našich největších vinařských firem vůbec a nelze od nich čekat vína nějak výjimečná, ale občas hodně příjemně překvapí (v jejich úplně nejlevnější řadě mne často potěší Sylván, v roce 2003 a řadě Valvin Club se jim povedla až neuvěřitelná červená) a pravidelně okupují, ať již z pozice „síly“ či s opravdu fajn víny, spoustu míst v Salonu vín. Grandioso je pak jejich elitní víno, na které jsem slyšel a četl spoustu chvály i dalších zajímavých popisů. No a asi měl špatnou láhev či co…

Tedy láhev sama o sobě je efektní, těžká zelená. Viněta mne nechává naprosto chladným, vás třeba bude bavit. Po nalití se objeví spousta pěny, která rychle opadne a je nahrazena trvalým, efektním a velmi pěkným perlením. Samotné víno je barvy trochu hlubší se zelenkavými odlesky. Vůně pak svěží, velmi jemná, sevřená. Tak jemná, až vlastně spíše dost nevýrazná. Možná lehkou autosugescí mi trošku připomíná Ryzlink, vylovím něco zeleného jablka, ale celkově dost „neutrální“. Chuť nabídne podobě sevřený a neutrální projev, kde dominuje jasný dojem lehce odtrženého cukru z dozáže a trocha medovosti, kyseliny je dostatek. Celé je to jakoby „vyvážené“, nikde nice neruší nebo tak něco, žádná vada tam není, perlí nádherně, ale na jazyk a do poznámek se mi dere „neutrální sektový základ pro další dochucení“. Špatná láhev? Koupeno v hypermarketu za dvě stovky, takže kdo ví. Dám jim ještě jednu šanci, tohle první setkání spíš zklamání.

Champagne Philipponnat mám rád a opakovaně si to ověřil, očekávání u každého chutnaného vína jsou tedy velká. Na úvod si dovolím vypůjčit jeden svůj starší text z článku o mnoha různých vínech odrůdy Pinot Noir pro O Víně, kde jsem popisoval setkání s jejich elitním Clos de Goisses 1992 na degustaci vedené přímo Charlesem Philipponnat. „Rodinný podnik, nyní sídlící v Mareuil-sur-Aÿ, se zaměřuje především na velmi suchá šampaňská s výrazným podílem Pinot Noir. I v základních cuvée používají pouze samotok z hroznů především z 1er a Grand Cru vinic, druhé a třetí lisování prodávají dál. Přiznám se, že jsem nadšen i z jejich „základního“ vína, ale dnes ochutnáme vrchol produkce. Hrozny na tento skvost pocházejí, a to je v Champagne poměrně unikátní přístup, pouze z jedné vinice. Je jí Clos des Goisses, zídkou ohrazený jižní svah o sklonu 35 - 45° a rozloze 5,5 ha, shlížející na řeku Marne. Tuto exkluzivní polohu vlastní Philipponnat celou a i když hrozny na ní dozrávají v drtivé většině ročníků skvěle a obvykle má výsledné víno o 1,5 - 2 % více alkoholu než průměr v Champagne, přesto víno pod tímto jménem produkují pouze v těch nejlepších letech a v množství 15 až 20 tisíc lahví. Vinice je primárně osázena Pinotem Noir a menší část Chardonnay. V ročníku 1992 je pak Pinot Noir obsažen ze 70 %, tedy skutečně asambláž ovládá. Víno má vyšší, krásnou jiskřivou barvu, po nalití silně zapění, ale následné perlení je velmi jemné.

Vůně mne sraží do kolen. Mohutná, nazrálá, přesunuje se od chlebových tónů, čerstvých podzimních jablek a šťavnatého ovoce, přes vůně ovocné brandy až po aromata lískových oříšků a sherry. Dojem je velmi komplexní, omamný. Jak chuť obvykle nenabídne tolik co vůně, zde se jedná o dokonalou harmonii a prodloužení původního vjemu. Koncentrované, velmi suché, plné a mohutné, ale přitom ne ubíjející a při této síle jemné a elegantní. Nazrále medové tóny se snoubí s ovocností, oříšky, vše doplňuje řízná kyselinka a zakončuje dlouhá, velmi dlouhá dochuť. Úžasné. Co dodat na závěr? Vinař doporučuje víno buď vypít, nebo klidně i další roky skladovat. Konzumovat jen tak i k výraznějším jídlům typu zvěřiny s omáčkami či paštikám. Ideálně před konzumací dekantovat, aby se veškerá aromatika opravdu otevřela. Pro lepší orientaci ohledně doby zrání je na každé lahvi uveden datum degoržování. A já jenom nadšeně tleskám, byť skoro tři a půl tisíce za láhev prostě neutratím. Pro významnější příležitost si třeba koupím a otevřu jejich cuvée Le Reflet či neročníkové Royal Reserve za třetinovou cenu, které je taktéž skvělé, a někde daleko mi bude hlodat vzpomínka na tento degustační zážitek...“

Le Reflet (cuvée 60% Pinot Noir a 40% Chardonnay), mne tenkrát opravdu hodně bavil a nakonec jsem jej skutečně zakoupil. A, možná poněkud zbytečně, váhal s jeho otevřením. Toto víno se již od roku 2000 nevyrábí, zakoupená láhev je téměř úplně postavena na ročníku 1999 a k degoržování došlo v listopadu 2004. Viněta docela ujde, pozornost strhávají holografické prvky, asi ochrana proti padělání. Víno se prezentuje hlubší zlatavější barvou a jemným, krásným perlením. Vůně je pak očividně nazrálá, se spoustou květinových tónů a řekl bych již něco za zenitem. Když si s tím hrajete, dokáže co umí dobře udělané Champagne… víno se postupně rozvíjí do medových tónu, chleboviny, výrazně komplikovanějšího burgundského projevu (dobrý test „velikosti“ Champagne je nechat ho sklenku úplně vybublat a zkusit ochutnat bez matení smyslů perlením, ale kdo by to dělal, že). A v chuti značně nazrálé, uhlazené, kupa minerality a fajn délka, opět postupně okysličováním bohatne, rozvíjí se a „burgundští“. Vyvážené, stále ještě svěží, ale přiznám se, že před těmi pár lety šlo o živější záležitost, než byl tento zadumanější projev. Philipponnat ale očividně zrát umí, neupadlo to, nezlomilo se, vyzrálo do odlišné podoby. A to se cení. A pokud budete chtít někdy pravé a opravdu hodně povedené, univerzální Brut šampaňské za ještě „snesitelnou“ cenu, zkuste jejich Royal Réserve. Odzkoušeno i na lidech, co normálně brut bubliny opravdu neocení, a fungovalo skvěle. Něco málo jsem vlastně již psal dříve, v článku i fotka milé zástupkyně vinařství :o) Zobraz celý článek →

Plusy a mínusy Prague Food Festivalu 2009

Obsah foodblogů teď nejspíš bude tak trochu na jedno brdo a působit poněkud monotónně, čeká nás smršť reportů z Prague Food Festivalu. Ale myslím, že do pár dní budeme zase originální jako dříve :o) Něco málo jsem sepsal už v pátek po první návštěvě, dnes doplním další fotky, tipy na pro mne nejpovedenější jídla a vůbec pohled na plusy a mínusy celé akce. Kupa plusů bude mít i odpovídající mínus, tak už to v životě bývá. A především se nemohu ubránit tomu, abych srovnával akci s loňským ročníkem. Obecné informace o PFF nejspíš není nutno opakovat, pro případ potřeby je najdete třeba na oficiálním webu. Takže hurá na nadšené výkřiky i (častěji) kritiku.

+ kupa opravdu špičkových a úžasných jídel na jednom místě
+ doprava na lodičkách i s výkladem o památkách té části Prahy, prostě to mělo atmosféru a dávalo všemu další rozměr
+ u vchodu rozdávána nejen vidlička, ale kompletní příbor
+ mírné oživení zájmu o suroviny jako kroupy, pohanka, kapusta, kedlubna a podobné (ať už v rámci „krizového“ vaření či čehokoliv jiného)
+ i přes odporné počasí zájem lidí o celou akci
+ (nejen) u toalet možnost umýt si ruce (pokud zrovna nedošla voda)

– doprava na lodičkách NUTNOSTÍ pro přepravu mezi hlavními částmi prostoru a ne MOŽNOSTÍ (což je, hlavně pokud jste v té menší části u Karlova mostu, otrava)
– příbor nebyl kovový, ale plastový; k těm jídlům se to ale ani trochu nehodilo; stejně jako plastové tácky
– prostor celkově takový nudlovitý a rozplizlý, bavil mne o dost méně než loňský Žofín (a rozhodně nešlo jen o počasí). Vznikalo tam několik úzkých míst (kde pak došlo k totální devastaci trávy v okolí), někde dokonce bylo nutné řídit dopravu (pouštět na schody lidi z jedné a pak druhé strany).
– davy, fronty, ten poněkud „překombinovaný“ prostor tomu všemu nepomáhal
– pitomý systém záloh na vinné sklo (záloha dva grandy, následně nutno sklo nosit stále s sebou, protože po navrácení na odběrném místě dostal účastník zpět peníze a ne grandy (naštěstí se mi dvě OIVky přesně vejdou do prázdného prostoru po foťáku v brašně :o); Což moc nechápu, protože u piva se nic takového nedělo. Tam se ale zase stávalo, že sklo úplně došlo (a třeba Master se pak točil do třetinek místo 0.4l, ale nehezky za stejnou cenu).
– u lístků z předprodeje „penalizace“ stáním dvou front – nejdříve na vstup do areálu a následně u budky na výměnu lístku za grandy
– nechutně řvoucí hudba poblíž baru Cloud 9
– velmi průměrná a obyčejná (až nudná či vyloženě nedotažená) jídla
– často nesmyslná cenová politika, dát za vzorek dezertu či předkrmu podobné peníze, jako mne bude stát v restauraci, je kravina
– nesmyslně velké a drahé porce, které likvidují koncept „ochutnej více různých věcí“
– loni jsem z toho měl lepší pocit, přišlo mi to přeci jen více „na úrovni“ než letos, v některých momentech to nyní vypadalo spíš jako vývařovna (prostě když vám někdo degustační porci za sto pade kydne na plastový tácek s výrazem kuchařky ve školní jídelně, protože tam má frontu a vyloženě nezvládá, tak to dojmu nepřidá), možná i kvůli tomu blátíčku, nepořádku a konzumaci často z plastu (a plastem) u stolečku s odporně špinavým ubrusem.
– vzhledem k počasí by se (místo zmrzliny Häagen-Dazs, která asi moc velký obchod neudělala) hodilo, jako doprovod stánků s pivem, servírovat i Becherovku a rum :o)
– proti loňsku značně omezený sortiment vína, v podstatě to celé ovládla firma Global Wines s jen lehkým přispěním skupiny Bohemia Sekt a něco málo lahví (ale spíše jako doplněk) U Závoje. Sice jsem si některá globálí vína užil (možná napíšu časem více), ale loni to bylo pestřejší.
– změny cen během dne, přeškrtané nabídky s odpudivými chybami a špatně napsanými názvy; boty i v názvech restaurací (V Zátší a podobně).

Takže asi tak. Za poměrně dost peněz (aby si to člověk užil naplno a bez nějakého zásadního omezování, nechal zde ve dvou klidně částku odpovídající večeři v některé z těchto elitních restaurací, kde by možná odcházel s podobným či větším zážitkem) zde bylo možno ochutnat, čím se chtělo několik špičkových a (především) pražských restaurací či gastroskupin prezentovat široké veřejnosti. Ne vždy to stálo za požadované peníze a nalákalo k návštěvě přímo u nich. Letos mne to rozhodně bavilo o pořádný kus méně než loni, přišlo mi to (a opravdu nevím, kolik dělalo počasí) na nižší úrovni, uspěchanější. Stále zajímavé, ale nadšení z loňska se nekonalo. Následuje několik fotek především jídel, které mne (z různých důvodů) nejvíce zaujala, se zklamáními se mi nechce ztrácet čas…

Zásah do černého byl Alcron, tataráček z tuňáka s chřestovou pěnou (ochucená citrónovou trávou, na fotce už poněkud opadlá) špičkový, stejně tak candát s šafránovým rizotem a pestem. Chci znovu a více! :o)

Restaurace Piano Nobile předvedla výborný „hovězí pupek z Jičínských býčků dušený s citronovou trávou, podávaný s kroupami a ochucený kopřivou“. Jemňoučké maso šlo krájet plastovou lžičkou (fotka je ale mázlá). Povedený byl i „srnčí svatojiřský hřbet na plátkách červené řepy marinované v červeném víně doplněný hruškami a medovým dresinkem“, bohužel sosík poněkud utrpěl tím, že jedno z použitých vín bylo naprosto zřetelně korkové a s výslednou chutí pořádně zamávalo.

Pochutnal jsem si na produkci restaurace King Solomon, na fotce je šoulet. Pustí mne k nim i bez jarmulky?

Le Terroir Groupe, pod které spadá luxusní Le Terroir i lahůdkářství Jan Paukert, mělo v nabídce několik zajímavostí. Studený „konfitovaný králík v majoránce s ledvinkami a zeleným chřestem“ mne nechal chladným, výborně jsem se však bavil u toho, jak zásobují především zahraniční turisty jedním párkem v rohlíku za druhým :o) Ovšem jejich „teplá šunka od kosti se zadělávanou kapustou a plněným bramborovým knedlíčkem“ neměla chybu! Slyšel jsem ódy i na jejich set tradičních českých dezertů, ale neochutnal.

U Rickshaw jsem ochutnal jen báječného tuňáka v pepřové (chuťově byl ovšem dominantnější sezam) krustě s wasabi jogurtem a chutney. Na tenhle podnik jsem před nějakou dobou psal recenzi pro PragueOut, takže už další grandy neinvestoval. Za pozornost, i přes obludné ceny a podivné hotelové prostředí, určitě stojí. Ale konkurence různých menších podniků je tvrdá, obzvláště u specialit z Asie se toho objevuje čím dál víc.

Následující fotka z jídla od restaurace Esprit v Holiday Inn skutečně nenapovídá, že jsme na Prague Food Festivalu a ne v závodní jídelně :o) Ovšem kedlubnové pyré bylo skvělé, sosík skvělý a ve vakuu připravovaný vepřový bok taktéž paráda.

Cloud 9 Sky Bar & Lounge připravil, mimo jiné, Crème brûlée (myslím, že bych jen na PFF našel hned několik chybných forem zápisu tohoto jména) z kachních jater s armaňakovou krustou. Chuťově velmi svérázná záležitost si nejspíš našla jak nadšené obdivovatele, tak kupu nepochopených výrazů :o)

U Rybího trhu dost zachutnala „Francouzská Bouillabaisse – s kusy ryb, mušlemi, La Ratte brambory a omáčkou Rouille“. Někdy bych si ji rád zopakoval :o) Na zadělávané dršťky u Obecního domu leckdo pěl ódy loni, i letos se jedna variace urodila. A opět skvělá! Pohankové risotto s lesními houbami a hoblinami sýru parmazán u Žofín Garden velmi chutné.

K návštěvě mne nalákala restaurace Le Grill hotelu Kempinsky. Schwarzwaldský višňový dortík a Bavorský krém s vinnou pěnou více než dobré, ovšem „Grilované Tygři krevety na pyré ze zelených hrášků a s čipsem z Panchety“ špičkové, dokonale ochucené a vůbec. Jen ta pancheta (či spíše Pancetta, názvy kopíruji z webu PFF a ne vždy upravuji) nějak chyběla, až k nim zaskočím na večeři, tak si o ni řeknu :o)

Skvělé byly jarní závitky z pekingské kachny (ale fotka rozmazaná) u restaurace Essensia hotelu Mandarin Oriental, i na další jejich jídla jsem slyšel chválu. Dost vtipná byla nabídka skupiny Ambi, která se z širokého portfolia podniků mohla prezentovat skoro čímkoliv, ale zvolila domácí klasiku… plátek hovězího, knedlík a k tomu na výběr čtyři druhy omáček. Zkusil jsem veskrze průměrnou rajskou a překvapivě výbornou znojemskou. Maso bylo špičkové a šlo krájet plastovou vidličkou. Myslím, že při této malé porcičce za padesát korun mohl být z PFF celkem slušný zisk :o)

U Yasmin – Noodles se sortiment celkem dost měnil, na fotce jsou „Čerstvé domácí špagety promíchané s omáčkou z lišek a mascarpone, žlutými cherry rajčaty a sypané sýrem Pecorino“. Při čtení názvu a pohledu na fotku si můžeme zahrát na „hledejte tři rozdíly“ :o) Každopádně těstoviny výborné, lišky fajn.

RBG Bar & Grill potěšil především špičkovou ústřicí „Fine de Claire“ s volbou několika zálivek, na fotce balsamiko se šalotkou. Přímý souboj s ústřicí od La Provence (a vůbec celým jejich setem mořských plodů) vyhrává o několik délek.

A aby byl gastronomický zážitek kompletní, dorazil i kluk, co si přišel hrát s kamením (na fotografii vidět i všudypřítomný podprdelník od Apetitu, v tom hnusném počasí se celkem hodil) :o)

Odkazy na starší PFF články: Prague Food Festival pod vodou | Prague Food Festival za minimální rozpočet | Prague Food Festival podruhé a lépe | Prague Food Festival – dějství první Zobraz celý článek →