čtvrtek 12. června 2008

Zase jednou Itálie... Rosso Piceno 2006

Vína z Itálie se na tomto blogu objevují naprosto minimálně a to z prostého důvodu – nějak jsem si k nim nenašel cestu a ve sklence mi končí spíše výjimečně, obvykle spíše na degustacích než doma. V posledních dnech se konalo, právě koná a ještě konat bude hned několik italských degustací, k mé velké lítosti se ale ani na jednu z nich nezvládnu dostat.A tak jsem si alespoň otevřel zajímavě vypadající láhev z méně exponovaného regionu Marche, konkrétně provincie Ascoli Piceno.

Rosso Piceno ročníku 2006 z vinařství Saladini Pilastri je bio certifikovaná směs 30% odrůdy Montepulciano a 70% Sangiovese. Jde o základní D.O.C. té oblasti, s minimálním pobytem v sudu (6 měsíců, ale projevem spíše ne sudech nových).Více o vinařství a jejich dalších vínech najdete na webu www.saladinipilastri.it, já tentokrát nějak nemám sílu ani chuť informace překládat. Takže jen k vínu. Hnědá láhev bordó tvaru, plastová záklopka a kratší korek lepený z drti. Překvapivě střízlivá a decentní viněta, docela se mi líbí. Nějaké obecné informace o vínu jsou na zadní vinětě i v angličtině.

Barva vína je velmi hluboká mladičká fialka, silně barvící vše, čeho se dotkne. První dojem z vůně je taková ta lehce unifikovaná mladičká ovocitost, přímočará a jednodušší. Později, když ten prvotní dojem odvane a víno se trochu nasytí vzduchem, se výrazně objevuje čistší peckové ovoce, trocha pepřové kořenitosti, nějaké květiny, ale zároveň i takový ten „kuprexit“ tón (nebo bakelit, k tomu to má blízko), který často nalézám ve spotřebních supermarketovkách. Ne úplně špatné, ale dost mimo můj vkus, takový nevhodný parfém :o) V chuti středně plné, dost kyselinek i drsnějšího třísla, slušná ovocitost a lehký náznak kávy v normálně dlouhé dochuti, ale celkově spíše jen na běžné pití než nějaký větší zážitek. Celkem pěkná struktura, slušně udělané, ale prostě ten celkový pocit je daleko od stavu, který vyhledávám. Při nějaké hodince v lahvi se víno trochu zlepší, ovšem nijak zásadně. Tříslo pořád nepříjemně dře, nechat víno zrát je možné a nejspíš i žádoucí.

Láhev u mne skončila, stejně jako většina dalších z Itálie, jako dárek. Při krátkém hledáním na internetu zjišťuji, že na našem trhu se pohybuje okolo 180,- Kč, což je snesitelná cena. Ale mne prostě neoslovilo. Itálii bych naslepo tipoval na prvním místě, ten dojem z vína je dost podobný mnohým Sangiovese, která jsem chutnal na degustacích a jiní z nich byli nadšeni. Takže své zákazníky si určitě najde. Já to nebudu, každopádně tuhle recenzi uvádím tak trochu z toho důvodu, abyste měli možnost udělat si o mém vinném vkusu lepší obrázek, až zas budu něco dalšího hanět či doporučovat :o)

P.S. Víno absolutně nefunguje s (navíc nevábně vypadajícím) sépiovým risottem, v ústech po něm zhořkne a stane se vyloženě nechutným. Za tuhle zkušenost, jak může také vypadat „snoubení“, to stálo. Tentokrát prostě pokus o netradiční spojení nevyšel, s kusem opečeného masa to bude rozhodně lepší :o)

Zobraz celý článek →

středa 11. června 2008

Výsledky ankety „Při nákupu vína se nejčastěji řídím...“

Další anketa skončila minulý týden a týkala se faktorů, které Vás nejvíce ovlivňují při nákupu / výběru vína. Celkem 66 hlasujících vytvořilo docela zajímavý přehled a velmi by mne zajímalo, jak by celá anketa dopadla v případě, že by proběhla na nějakém obecně zpravodajském webu. Dominovala by odrůda a vinařství ještě víc? Kdo ví, to se asi hned tak nedozvíme. Ale i odsud snad výsledky o něčem vypovídají, byť pouze naznačují, jak se řídí osoby přeci jen trochu poučené či vyložení nadšenci. Takže jak to dopadlo?

Nadpoloviční většina z Vás se řídí především jménem vinařství (53%) a s lehkým odstupem pak odrůdou (51%). První trojici uzavírá, k mé velké radosti, zkušenost z ochutnávky (46%). Velmi vysoko se umístilo místo původu (42%), všechny ostatní faktory již hrají výrazně menší roli, překvapivě i doporučení přátel či v obchodě (kolikrát já se jen nechal na nějakou láhev ukecat prodejcem ve vinotéce, obzvláště pokud ten trochu znal můj vkus a byl schopen vybrat vína zajímavá). Celou tabulku si ostatně můžete prohlédnout níže…

Ještě by mne v komentářích zajímalo, co kdo myslel při zaškrtnutí „něčím jiným“ a co zásadního jsem tedy v přehledu vynechal. A každopádně je v běhu další anketa, takže hlasujte!

Zobraz celý článek →

úterý 10. června 2008

Francie versus Morava – 3:0

Ve dnech fotbalových výsledků přináším malou reportáž ze souboje na poli vinném. Celé jméno ochutnávky bylo „Zaměřeno na odrůdu – Francie versus Morava“, kdy versus bylo spíše menším písmem a mohlo jej nahradit klidně písmenko A. Ale znáte to, souboje každého baví, porovnávat je sranda. A tak u AdVivum měl každý dvě sklenky (Riedel odpovídající odrůdě v případě pinotu a ryzlinku, sauvignon se degustoval z ryzlinkovky) a v jedné z nich zástupce odrůdy z Moravy a v druhé z Francie. Celkem na třech párech (bohužel, budou to třetiny a ne poločasy) šlo krásně demonstrovat, jak „mít rád Sauvignon“ může znamenat lásku k naprosto odlišným vínům. A vůbec jak je ten svět vína bohatý. A ať už „zvítězil“ kdokoliv, vždycky šlo o zajímavá vína. Jen… tentokrát měla ta Francie prostě navrch :o)


Riesling 2006 Léon Beyer, Alsasko, Francie (487,- Kč)
Alsasko se prezentuje spíše běžnější barvou, nijak zásadně hlubokou, ale krásně čistou a jiskrnou. Vůně je naprosto klasika, svěží takovým způsobem, až se vám začnou sbíhat sliny. Silné minerální tóny, náznak barev& laků, vlhkého kamene, lehce citrusů a medových tónů. V chuti intenzivní, krásně suché a na kyselince postavené, velmi výrazné a krásné. V dochuti zvláštní květinový dojem. Skvělý ryzlink do gastronomie.

Ryzlink Rýnský 2005, Premium, Dobrá Vinice, Morava (390,- Kč)
Morava má znatelně hlubší barvu, již s lehce zlatavým nádechem, a ve sklence se převaluje i trochu bublinek vzduchu. Vůně výrazná a do sladkých tónů (ale ne tak vyloženě „candy“ jako se projevovala ještě před rokem), znát vůně kvasnic, trochu ostřeji alkohol, ale celkově hodně příjemná. V chuti působí velmi mladičce, ještě zaperlí na jazyku, a poněkud sevřeně. Projevuje se především sladce ovocitě s pikantnějšími tóny a kyselinkou, která je jakoby „hranatá“, ne úplně ideální. Dochuť je velmi, velmi dlouhá a příjemná.

První kolo mělo dost silné zástupce a k obou vinařstvím jsem si už vybudoval, díky několika neskutečně skvělým vínům, dost obdivný vztah. Ale být to úplně naslepo, asi se přikloním spíše k Alsasku. První třetina tedy končí 1:0 pro Francii.

Sauvignon Blanc „Attitude“ 2007, Pascal Jolivet, Loire, Francie (495,- Kč)
Loira má barvu velmi nízké intenzity, skutečně slabou se zelenkavými odstíny. Vůně je ukázková bomba černého rybízu, angreštu, čerstvě nakrájené papriky, kiwi a lehce i broskve, neuvěřitelně svěží a intenzivní. V chuti dojem pokračuje v naprosté harmonii, víno se krásně pije, je řízné a hezky dlouhé. Jak projev Sauvignonu nemusím, tak tohle mne dostalo.

Sauvignon Blanc Opuka 2006, Premium, Dobrá Vinice, Morava (390,- Kč)
Morava (na vinětě se dozvíme přesné geologické složení vinice, ale její jméno ne) se prezentuje naopak barvou velmi vysokou, zlatavou. Vůně je opět zajímavě nasládlá, projevem jde o „milování ovoce se sudem“, snad nějaká ta broskev, opět tóny kvasnic, moc pěkné. V chuti mladičké, svěží, se sladkostí ze sudu i velmi intenzivního ovoce a opět fascinujícím způsobem dlouhou čistou dochutí.

V druhém kole bych, pokud by tématem bylo něco jiného, asi hlasoval pro barik od Dobré Vinice, ale Sauvignon bych u tohoto vína prostě ani náhodou netipoval. Při tématu „zaměřeno na odrůdu“ jde tedy můj hlas jasně k Pascalu Jolivetovi, kde je odrůda vyjádřena mnohem silněji. Francie nám už vede 2:0.

Sancerre Rouge 2005 „La Bondenotte“, Pascal Jolivet, Loire, Francie (1013,- Kč)
Sancerre má nádhernou barvu, sice nijak hlubokou, ale jiskřivě rudou a přitažlivou. Vůně je, a lépe to popsat neumím, neuvěřitelně ženská. Elegantní, sexy, svůdná. Naprosto čisté ovocné tóny nenarušené dřevem, šťavnaté višně a švestky (čerstvé, i s peckou, opečené… jsou tam všechny), trocha jahod. Chuť není mohutná, je spíše jemná a lehčí, ale perfektně svěže ovocná a dlouhá, s pomalu se ohlazujícím trochu trpčím tříslem. V dochuti se občas objevuje nějaký nepříjemný tón, který mne dráždí, ale není nijak výrazný. Víno na pítí již nyní a nějaká menší archivace mu nemůže uškodit, ale není moc důvodů.

Pinot Noir 2005, Stapleton & Springer, Morava (685,- Kč)
Víno z Bořetic má barvu slušně hlubokou, již nazrávající, ale odrůdu nezapírá. Vůně je hodně intenzivní, s tóny klasického pinotového ovoce (švestky, třešně) v trochu kvasící podobě, dominancí sudu, likérovými tóny, ostřejším vystupujícím alkoholem a ne úplně příjemnými těkavými tóny. Občas se objeví i mírný a příjemný živočišný závan. V středně plném těle se hodně projevuje sud, šťavnatá kyselinka a ostřejší tříslo, celé to není ještě úplně v harmonii a nejspíše chce ležet, ale já tenhle pokus nepodstoupím a počkám si na nějakou degustaci za dva roky.

AdVivum mohlo do souboje s jedním z nejslavnějších pinotů Moravy (alespoň na mne marketing tak působí) postavit i znatelně levnější víno, z jejich sortimentu třeba Bourgogne „Le Renard“ 2005 od Domaine Devillard, a stejně by Francie zvítězila. Dokázala to i v případě vína z Loiry, která se pinotem zas tolik neproslavila. Jolivetovo Sancerre Rouge mne nadchlo už podruhé, naopak Pinot od Stapleton & Springer mne nechává spíše chladným (až na Roučí 2004, ale to je jiný příběh…).

Celkový výsledek je tedy 3:0 pro Francii. Pravda, možná spíše 2:1 kdybych si vybíral z každého kola svého favorita a nemyslel přitom na to, že víno má být ta která odrůda. Výsledek nenaznačuje vůbec nic. Každou podobnou „soutěž“ lze sestavit tak, aby vyhrála jedna nebo druhá strana. A při této konkrétní příležitosti bych preferoval Francii. Obě vína od Dobré Vinice jsou ale skvělá domácí bílá, která bych si kdykoliv otevřel moc rád. A když tu tak v podvečer ten článek dopisuji, nejspíš si pro nějakou jejich láhev rovnou zajdu…

Zobraz celý článek →

pondělí 9. června 2008

Japonsko, Francie i Čechy… víkendové snoubení

Ač se v poslední době snažíme „nežrat“, nějak se nám povedlo přesně tohle dělat celý víkend. Těch lákadel je prostě moc. Jedno z nich byla akce L'apéritif à la française, aneb Francouzský aperitiv (www.francouzsky-aperitiv.cz). Podle popisu na webu se mělo jednat o jakousi oslavu francouzského životního stylu, tržiště se spoustou zajímavostí na ochutnání i zakoupení, od sýrů a salámů, přes vína až po ušlechtilé destiláty. A to celé doprovozeno živou hudbou. Toho malého výletu jsem nelitoval, ale rozsah nabízených pochutin mne přeci jen trochu zklamal.

Čekal jsem trochu víc, než dva objekty z do kruhu sestavených stánků, na kterých byl prezentován sortiment jen několika málo dovozců. Snad nejsilněji bylo zastoupeno právě víno (Le Bouchon, Passion Vin, Bar Grand Cru), tam by si člověk rozhodně vybral, ale u sýrů, salámů, paštik či hořčic šlo vždy jen o jednoho dovozce či dokonce výrobce, takže velmi úzký pohled na celý ten svět francouzských delikates. Ne že bych si na báječných klobáskách nepochutnal, ale těch masných specialit je přeci tolik a i do ČR se dováží. Hořčice byla fajn, ale prostě Maille mají už dneska všude a čekal jsem spíše nějaké menší, zajímavé věci. U sýrů mne potěšil objev dost chutného Morbieru, který se tu shání blbě, navíc za nějakých 38,- Kč za deset deka, to je jasný nákup :o)

Trochu jako pěst na oko působila barevná prezentace Bonduelle, ale což, dalo se u nich ochutnat pár příjemných věcí. Čekal jsem i nějaké mořské produkty, ale nikde ani škeblička, škoda. Prostě jsem se nechal zlákat reklamou a čekal větší akci, než nakonec dostal. Což nic nemění na faktu, že brzce odpolední sklenka matolinové pálenky z Burgundska, Armagnacu ročníku 1977 či fajn suchého Cheninu od Château de Fesles vám může zbytek dne docela zpříjemnit :o) Podobná tržiště by to ale chtělo pravidelně a na víc místech, ne jako vyloženě výjimečné akce s velkou reklamou. Místo, kam člověk bude pravidelně chodit pro kus dobrého sýra či nějakou tu zeleninu. Klasické tržnice uprostřed města tu prostě chybí a nebo na nich lze koupit spíš podivnosti pro turisty…

Během sobotní návštěvy příbuzenstva, při které padla kupa vín různých druhů, jsem si zase ověřil, že bych některé předsudky měl nechat stranou. K chutnému roastbeefu (recept níže v tomhle článku) se pil mimo jiné Cabernet Sauvignon ročníku 2005 z Kalifornie, z řady Twin Oaks a produkce nedávno zesnulého Roberta Mondaviho. Supermarketová záležitost, zakoupená cestou na večírek kdesi ve večerce, příjemně překvapila. Do Evropy se to víno sice dováží v tancích a lahvuje kdesi v Bristolu, ale na nějakou velkou párty se svým přímočarým, intenzivním a šťavnatě ovocným projevem hodí. Takový ten klasický štych všech vín tohoto typu nebyl zas tak výrazný a celkově bych víno na slepé degustaci zařadil nejspíš do kategorie 200,- Kč a víc. Tak doufám, že u nás stojí méně, protože bych nějakou láhev klidně ještě zkusil :o)

Mimochodem opravdu rychlou a skvělou chuťovkou na tyhle různé večírky jsou rolky z listového těsta plněné všem možným, třeba zelím a slaninou. Je to jednoduché. Stačí rozválet to těsto, poskládat pochutinami, zarolovat (okraje slepit žloutkem), nakrájet na plátky a upéct. Představivosti při plnění se meze nekladou. Faktem tedy je, že k zelno-slaninové variantě se, spíše než nějaké dobré víno, hodí pivo, ale to je případ i mnoha sofistikovanějších pokrmů…

A do třetice všeho příjemného pořádala kamarádka malou suši párty, na kterou jsem přitáhl několik svých oblíbených vín s tím, že můžeme vyzkoušet, co se k suši bude hodit nejvíce. Bude to Dr. L? Nebo snad Pinot-Chardonnay? Možná Prestige Brut od Bohemia Sektu? (pozn. u Prestige Brutu se celkem znatelně liší jednotlivé šarže, někdy jede na vyloženě řízné kyselince, jindy má zase trochu medovější nádech). O vítězi se ten večer nerozhodlo. Ale naše domácí snahy v tomto smyslu zatím skončily u lahve dobře vychlazeného sektu jako ideálu. A další zkoumání trochu narušila návštěva Japonska, kde si skoro každý k suši dával…. ano, točené pivo :o)

Zobraz celý článek →

pátek 6. června 2008

Hudba a víno podruhé

Před nějakou dobou jsem přidával jako zápisek tu na blogu odkazy na set moc pěkných článků o hudbě a vínu. A dneska na BBC News narazil na již trochu starší článek o „výzkumu“ na téma „ovlivní hudba chuť vína?“. Jistě předem tušíte, že ano. Konzumenti si pochvalují, že pokud zní Orffova mocná Carmina Burana (předpokládám, že šlo o nejprofláklejší část O Fortuna), hutný Cabernet Sauvignon jim chutná víc. Stejně tak můžete správnou skladbou podpořit svěžest Chardonnay. No není to krása? :o) Dejte mi také 250 studentů (co se zadarmo napijí) a dokáží vám prakticky cokoliv. Ale nebylo by krásné, kdyby doporučená skladba Rock DJ od Robbie Williamse skutečně o 40% zvedla pocit svěžesti vína, pokud vám náhodou přijde trochu moc tupé a chcete ho něčím vylepšit?

Profesor North, který výzkum prováděl, vyloženě naznačuje, že výrobci by měli hudební doporučení uvádět na lahvi. Už to vidím – doporučeno k hovězímu steaku, tvrdým sýrům a při poslechu nového alba Rammstein. Ovšem skoro zajímavější je další výzkum, na který v článku upozorňují. Opět zvolte vhodnou hudbu, ideálně dechovku z Bavorska, a zákazníci v supermarketu budou do košíku cpát vína z Německa místo Francie :o) Je to věda! Tak mějte příjemný víkend a hlavně zvolte k lahvi svěžího letního vína nějakou lehkou, nenáročnou živou hudbu! Následují doporučení od vinařského guru z Chile, Aurelia Montes.

Cabernet Sauvignon: All Along The Watchtower (Jimi Hendrix), Honky Tonk Woman (Rolling Stones), Live And Let Die (Paul McCartney and Wings), Won't Get Fooled Again (The Who)

Chardonnay: Atomic (Blondie), Rock DJ (Robbie Williams), What's Love Got To Do With It (Tina Turner), Spinning Around (Kylie Minogue)

Syrah: Nessun Dorma (Puccini), Orinoco Flow (Enya), Chariots Of Fire (Vangelis), Canon (Johann Pachelbel)

Merlot: Sitting On The Dock Of The Bay (Otis Redding), Easy (Lionel Ritchie), Over The Rainbow (Eva Cassidy), Heartbeats (Jose Gonzalez)

Zobraz celý článek →

Chenin Blanc ze Savennières

Jestli někdo napjatě čekal, co vyleze z vína „mezi psem a vlkem“ z minulého týdne, tak se právě dočkal. Stále ve mne hlodá pochybnost, zda jsem to s jeho popisem nějak moc nepřekombinoval. Je to takový ten typ vína, u kterého propadám do zvláštně povznesené nálady, a silněji než jindy si uvědomuji, jak subjektivní mé hodnocení bude. Ale zároveň je to už několikáté víno ze stejné oblasti, které mne tímto způsobem nenechalo chladným a velmi překvapilo svým projevem. Na pořadu dne je suchý Chenin Blanc, odrůda slavící úspěchy v Novém světě, obzvláště populární v Jižní Africe, Austrálii, Argentině a Kalifornii. Ovšem dnes chutnané víno pochází z pravlasti této odrůdy, údolí Loiry.

Konkrétně pak oblasti Savennières, jež je považována za zdroj jedněch z nejlepších suchých Cheninů na světě (i když milovníci právě toho novosvětského a rozhodně ne nezajímavého stylu možná nebudou souhlasit). Na podloží vulkanického původu, břidlici, pískovci a žule roste Pineau de la Loire (Chenin Blanc) a je připravován v mnoha různých podobách, především ale jako koncentrované suché víno. Objevují se však i sladká botrytická vína a různé přechody mezi těmito dvěma extrémy, především podle toho, jaké počasí příroda nadělí. Ještě přesnější určení místa původu dnešního vína je La Roche-aux-Moines, samostatné A.O.C., asi třicetihektarová výjimečná „grand cru“ poloha, v mnoha částech velmi strmý svah jež je nutné obhospodařovat ručně bez zásahů techniky (jeho součástí jsou ještě různé malé speciální podoblasti jako „Clos de la Bergerie“, ze které připravuje víno Nicolas Joly). Z oblasti Savennières jsem pil jen pár vín a skutečně nemám přehled, jaký je tak průměr kvality. Vyloženě z La Roche-aux-Moines je toto víno pak mé teprve druhé, kdy prvním byl vzorek od Nicolase Jolyho, který má k běžnému vínu z této oblasti skutečně hodně daleko. Navíc jsou v těchto místech (dle encyklopedií a dalších učených zdrojů) obrovské rozdíly mezi ročníky, vína velmi efektně vyzrávají mnoho let a v čase se značně mění, takže k nějakému „poznání“ bude ještě dlouhá cesta. Pokud by kvalita byla podobná dnes chutnanému vínu, budu poznávat rád :o) Ovšem ročník 2002 je prý obzvláště vydařený, tak kdo ví, jaké budou další zážitky.

Château de Chamboureau – Savennières Roche aux Moines „Cuvée d’Avant” 2002
Château de Chamboureau, pokud si odmyslíme několik set let staré sídlo v názvu, je podle všeho poměrně nový projekt. Kupu informací lze nalézt na jejich docela pěkných webových stránkách. Posledními změnami je úplný příklon k organickému zemědělství (od roku 2006) a najmutí Stéphane Derenoncourta jako konzultanta (od ročníku 2007), ale tyto klíčové změny se ročníku 2002 netýkají a pokud budou k lepšímu, tak čekám velké věci :o) Hrozny na toto víno napadla ušlechtilá botrytická plíseň, bylo však prokvašeno úplně do sucha, ovšem za cenu vysokých 14.5% alkoholu. Sběr probíhal ručně ve třech fázích, následně mošt prokvášel pomalu v dubových sudech, z nichž asi deset procent bylo nových. Víno leželo v sudech na kvasnicích až do září roku 2003, za občasného drobného promíchávání (bâtonnage) a následně došlo k scelení jednotlivých sudů v tancích, kde zůstalo další zhruba rok, než bylo lahvováno. Jde tedy o poměrně tradičně připravené víno, navíc zamýšlené pro běh na delší trať, schopné zrát a vydat ze sebe to nejlepší v průběhu následujících let. I z toho důvodu jsem sice většinu vína vypil hned první den, ale něco okolo dvou deci postupně zkoumal další čtyři, celou dobu vystavené přímému vlivu vzduchu. A že to byla zajímavá zkušenost!

Víno se skrývá se ve vysoké zdobené lahvi, s kovovou záklopkou a kratším plným korkem, již výrazně prosáklým. Viněta oplývá hromadou různých fontů a celkově mi přijde dost nepřitažlivá, naštěstí to je to poslední, co víno v lahvi ovlivní. Barva nápoje je velmi hluboká, krásně zlatá. V průběhu dní získává mírně měděný nádech. Vůně je pak v prvním plánu explozivně výrazná, s velmi hutnými medově-ovocnými tóny, jemným dotykem dřeva, svěžestí, citrusy a hruškou. Projevuje se jako „likérový nabarikovaný Ryzlink“ a zároveň dává hromady tónů typických pro Chardonnay. Zábavné a matoucí, navíc díky pomalému převalování vína ve sklence, barvě i sladké vůni máte pocit, že víno po napití bude nutně sladké. Ale není tomu tak, chuť je krásně suchá, opulentně ovocná a koncentrovaná, s krásně dlouhým minerálním dozníváním s náznakem mandlové hořčinky a bonbónů Mon Chéri. Možná bych si představoval trochu výraznější kyselinku, v některých momentech je celkový dojem trochu únavný. V dalších dnech se ve vůni objevuje ananas, výrazně začíná dominovat pampeliškový med, intenzita ustupuje trochu delikátnějšímu projevu, ale zároveň mne to „exotické ovoce v medu“ ve vůni baví trochu méně. Den třetí vývoj výrazně posouvá a objevují se i petrolejové tóny, opět hrající na ryzlinkovou strunu, ale alkohol začíná znatelněji vyčuhovat, což ze začátku nebyl problém. Avšak stále je to víno ve skvělé kondici, jen jiné než na začátku, přesto výborné. Teprve čtvrtý den se objevuji vyloženě oxidativní tóny, jablečné slupky (což je v poslední době typické pro velká vína od Jolyho, a mnozí to moc nechápou) a v chuti pecky z meruňek a nepříjemná kyselost, celé to přestává být harmonické a chutné. Dopíjím poslední „malý panák“ a začínám se těšit na další láhev…

A na závěr cena. Pětikilo u Domaine R&W. Dal jsem ho rád a dám znovu. Zda tohle víno zapadá do kategorie „velká“ nechám na posouzení jiným, každopádně pro mne bylo rozhodně větším zážitkem, než jiné násobně dražší lahve, které toto označení obecně mají. A budu pokračovat ve vyhledávání dalších vín z této lokality. Stojí za pozornost. A ne že mi někdo příšerně vynadá, že si to víno koupil a byla to děsná nuda a Chenin jako každý druhý :o)

P.S. naprosto dokonalý aperitiv v momentálně docela horkých dnech je sklenka suché sherry, třeba téhle (no dobře, to je spíše vyšší dívčí v tomto typu sherry, dá se pořídit dost slušná i kupříkladu v Marks & Spencers a tuším i Tescu, tedy řetezcích z UK). Funguje bezvadně jen tak, na navnazení chuti, ale i místo běžného vína k rybě nebo (ideálně!) mořským plodům. Klasické oxidativní aroma, flór, květiny, dotyk pampeliškového medu s vlašskými ořechy v podobě nějaké cukrovinky lehce zakápnuté kávou (ach ta bujná představivost! :o) a suchá, osvěžující a vlastně docela elegantní chuť. Malý zázrak, kdo nevyzkoušel neuvěří. Nějak jsem si na něj vzpomněl při psaní téhle recenze a musel dát skleničku, dvě a nakonec čtyři. Za tři stovky takhle skvěle sladěné běžné víno jen těžko pořídíte. Bohužel jde zároveň o ten typ nápoje, který si buď zamilujete, nebo vám přijde odporný a nepochopíte :o) Ale zkuste láhev, ať zjistíte, jak jste na tom vy…

Zobraz celý článek →

čtvrtek 5. června 2008

Tak nakonec přece… výsledky fotosoutěže

Chvilku to vypadalo, že do soutěže nepřijdou skoro žádné fotky. Pak zase nikdo nechtěl hlasovat, ale i to se obrátilo. A po předvčerejší výzvě dorazilo ještě několik dalších hlasů, čímž se povedlo roztrhnout plichtu a určit vítěze fotosoutěže. Po chvilku vypadající rovnosti na druhém a třetím místě přišel ještě včera v noci ještě jeden set bodů a tím se rozhodlo i toto pořadí, byť stejně mám cenu jen pro místo první a ostatní dostanou pouze čestné uznání (a bod do dosud nevyhlášené prázdninové hry) :o) Trvalo to celé dlouho, ale dočkali jste se. Jak to tedy dopadlo? Kdo je vítězem a co dostane? Čtěte dál! :o)

U autora vítězné fotografie č. 3 bohužel netuším jméno, pod kterým zde komentuje :o) Každopádně fotografii poslal s textem „odpolední pohled na hrozny v době vinobraní 2007 z Moravské oblasti v Mutěnicích“. Jako vítězi mu náleží odměna za dobré oko, kterou je víno ze sklepů režiséra Francise Forda Coppoly. Samozřejmě takové, které mi přišlo zajímavé a chutnalo, protože jinak vína z USA moc nevyhledávám a produkce F.F. Coppoly není výjimkou. Tak snad si ho užije.

Na druhém místě se umístila fotografie číslo 13, jejíž autorkou je Evas. V doprovodném mailu jsem se dozvěděl, že „z té poslední fotografie jsem si nechala udělat velký obraz na zeď a vypadá fakt zajímavě“. A líbila se i tady.

A třetí místo obsadilo foto č. 9, autorem je P.J. Zasláno bez většího komentáře, ale ze vzhledu fotek očividně příjemné hrátky s nějakým starým středoformátovým přístrojem.

Vítězi gratuluji a ostatním děkuji za příspěvky. Pro příště si připravím něco jednoduššího, zase nějakou hádanku nebo tak něco. Čím komplikovanější zadání, tím víc práce s tím je a méně lidí se účastní :o)

Odkazy: Zadání soutěže | Příspěvky & hlasování

Zobraz celý článek →

středa 4. června 2008

Soufflé a polosladký Sylván

Třetí a poslední kolo „pekelné výzy“, tentokrát doslova. Řine se ze mne pot, trouba sála, ale soufflé úspěšně provedlo efektní erekci. Cukrář ze mne ale nikdy nebude, to už jsem tu jednou psal. Ono dělat tyhle cukrářské recepty nejen bez zkušeností a šikovných rukou, ale navíc i bez váhy, je téměř zaručená cesta k neúspěchu. Nu což :o) Pro příště ponechám čokoládové pochutiny přítelkyni a asi i zůstaneme u tradičních brownies, je s tím méně starostí a ve výsledku, tedy báječné pečené čokoládové chuti, nás to uspokojí podobně. Možná to není tak efektní, ale snáze se dostaneme k (pro nás) ideální podobě, více než chutné. Dnešní soufflé úplně ideální nebylo a pro příště ho nechám profíkům :o) I když taková tragédie, jako první pokus o Crème Brûlée, to zase nebyla.

O co přesně šlo v tomhle posledním kole? Kompletní recept i s videem opět najdete u Cuketky. Moje verze začala nešťastně hned u surovin, zakoupená pořádná čokoláda (85%) měla jen 125 gramů, takže byla doplněna normální čokoládou na vaření. Navíc, jak už jsem psal v úvodu, nějak nemáme (netuším, kam se poděla) váhu. Některé suroviny jde naměřit dost přesně v odměrce, dvacet gramů škrobu jsem prostě netrefil a z prvních dvou deci mléka jsem vytvořil chuchvalec následně ucpávající odtok dřezu :o) Druhý pokus už prošel lépe, i když na měchačce nalepená koule čokolády taky z počátku vypadala dost tragicky. Co selhalo výrazně bylo šlehání sněhu, prostě nevyběhl tak jak má. Svádím to na příliš velkou teplotu okolí :o) Na a pak už to šlo, snad jen se hmota pekla spíše dvanáct než avizovaných šest minut. Výsledek byl tak nějak slušně nadýchaný, prakticky celý propečený (tekutý byl tak půlcentimetr uprostřed) a jedlo se to mooooc fajn. Ještě nám jich, teď už ošklivě spadlých, zbylo několik. Chutná snídaně to bude, s jogurtem :o) Tolik soufflé za večer se totiž nedá sníst, jedna miska mne zaplácla místo celé večeře. A navíc se poslední dny snažím konzumovat méně, ale je to marná snaha, lákadel je příliš mnoho :o) Třeba takové párování dezertu se sladším vínem…

Silvaner, Sylvaner, Sylvánské zelené… ať už zvolíte jakékoliv jméno, tak faktem je, že tahle dříve velmi populární odrůda je poněkud na ústupu, ke škodě všech, protože umí neuvěřitelně zajímavá vína. To dnes chutnané navíc pochází z místa Silvaneru zaslíbenému (byť jednu dobu ho tam pořádně převálcoval Müller), oblasti Franky. Zkoumání lahve prozrazuje, že jde o víno původem z obce Großlangheim a vinice Kiliansberg. Jedná se o přívlastek Spätlese s doprovodným označením „Lieblich“, máme co do činění s vínem sladším. Navíc ročníku 2000, takže docela pěkný archiv. Za vínem stojí sdružení Die Winzergemeinschaft Franken a označení (kovovou plaketkou) 1er Traübe zase říká, že se jedná o jejich speciální selekci ze špičkových vinic a keřů se silně redukovaným výnosem. U vín z Německa se vždycky trochu zapotím, než vinětu rozluštím :o) Víno se nachází v typické lahvi Bocksbeutel, která byla dříve známkou kvality a i dnes do ní přicházejí pouze vína jakostní a přívlastková. Tenhle tvar lahve je jednou z mnoha věcí regulovaných EU, krom vín z Franken se s ním lze setkat ještě třeba v Portugalsku (třeba pro Vinho Verde) či Řecku, ale jinak je zakázáno tento tvar lahve svévolně použít.

Víno má intenzivní zlatou barvu. Ve vůni je již znatelně ale elegantně nazrálé, medové tóny mají dominantní part, aromaticky vše připomíná bylinkový čaj s hodně medem, příjemně je znát je vůně podbělu, úplně se mi vybavil sběr na váhu na základní škole :o) Povedené. U středně plného těla hraje v chuti prim květinová kořenitá sladkost, naštěstí doplněná živou kyselinkou. Víno je delší, jde o „mazlavější“ druh sylvánu, ale ostatně proč ne. Potěšilo, k dezertům (byť asi méně intenzivním, než výše popisovaná čoko bomba, se kterou by si lépe poradilo nějaké Portské, Madeira či případně Cream Sherry; ale tohle víno jsem už měl otevřeno a tak padlo...) se hodí. Cenu naprosto netuším, byl to dárek. Každopádně šlo o další důkaz, kolik úžasných a zajímavých vín lze nalézt i v nejbližším okolí ČR, aniž by člověk musel pátrat v dalekých zemích. Příště při tomhle tvaru lahve zbystřím.

Zobraz celý článek →

úterý 3. června 2008

Svíčková Wellington a mladý hrabě Talbot

Ve včerejším příspěvku jsem se pokoušel spáchat pravé risotto a projít si tak prvním kolem „pekelné výzvy“. Dnes to bude kolo druhé a klasický pokrm Beef Wellington, svíčková obalená v listovém těstě, navíc s dalšími pochutinami okolo. A co k takovému kusu pěkného masa? Bez snahy o nějaký patriotismus říkám, že láhev červeného Bordeaux. Kupříkladu jednoho z mých velkých oblíbenců, druhé víno z Château Talbot, oblíbeného Cru Classée ze Saint-Julienu.

Tak nejdříve k tomu kusu masa. Postup přípravy, včetně instruktážního videa od Gordona Ramsayho, najdete u Cuketky. Celek nevypadá nijak zásadně komplikovaně, ale chce to dodržet kupu drobností a leccos se může velmi snadno podělat (ostatně jako skoro u všeho). A navíc čtyřsetgramový kus svíčkové, pokud má být dobrý, stojí nemálo peněz. A i sehnat kvalitní maso může být problém. Naše oblíbené řeznictví si tentokrát připravilo drobný podvůdek. V celofánu byl zabalen úplně ideálně vypadající kus svíčkově, ale po rozbalení všech těch vrstev se ukázalo, že se vůbec nejedná o perfektní válec, ale spíše pečlivě naaranžovaný delší pruh. Příště jim to omlátíme o hlavu. V zásadě to uškodí především vzhledu jídla a navíc se mnohem hůř (vlastně je to prakticky nemožné) zatahuje maso na pánvi. Ale což, budeme pracovat s tím, co máme. Jinak příprava probíhala celkem bez komplikací, ale celkový výsledek by u Ramsayho asi neprošel. Úplně jsem zapomněl potřít svíčkovou hořčicí. Maso se nám podařilo propéct trochu moc (medium byl cíl), z wellingtona vyteklo i dost šťávy. Maso nebylo vysušené, ale na ideální stav jsem spíš tak decentně z povzdálí pomrkával. Navíc jsem to i přepískl s hrubou solí na vršku, v některých momentech zaškrundala mezi zuby. No co, příště to bude lepší :o) Ale v zásadě nevidím moc nějakých tipů a triků, pokud člověk pojede podle receptu (a toho videa), musí alespoň zhruba uspět. Náš výsledek se dal zbaštit více než snadno :o)

Víno pak nezklamalo ani v nejmenším, ale přiznám se, že pro Talbota mám slabost a možná mu trochu nadržují. Detaily o vinařství mohu tentokrát vynechat, psal jsem tu totiž už o dvou jejich vínech. Nejprve o Connétable Talbot 2001 a následně o Château Talbot 2000. Tyto články (především ten o connétablovi) můžete brát jako úvod k dnešnímu hodnocení.

Láhev je klasická zelená bordeaux, viněta se mi líbí a rozhodně nevadí, že neobsahuje žádné doplňkové informace, jen jméno vinařství, místo původu, ročník a obsah alkoholu (a i ten vlastně není nutný, ale holt zákon ho vyžaduje). Kovová záklopka, kvalitní dlouhý plný korek, prostě klasika pro slušná vína. Důležitý je obsah. Barva je mladičká fialka, nijak zásadně hluboká, ale přirozená a fajn. Zatím bez velkých stop nazrávání, byť v lahvi již trochu depotu je. Poznámky o vůni i chuti pocházejí ze zkoumání v průběhu asi čtyř hodin od otevření, od nalití z čerstvé lahve, po víno dlouho dýchající v karafě, a z různých sklenek (holt mám ještě další lahve a tak zkoumám, co od vína čekat, jak si ho nejlépe užít a kdy to tak pootevírat :o); příště už to bude hezky bez experimentů a jen na maximální pohodu). Vůně se veze na vlně intenzivního tmavého ovoce, pěkně doprovozeného sudem a pro toto víno docela typickou lehkou živočišností. Zprvu je ostřejší, nervózně mladičká, s dřevitými tóny. Později se objevují bylinky na divočinu, lékořice, tóny pečeně (ne, maso ještě zdaleka nebylo hotovo :o) a vůbec trochu divočejší projev. V prázdné sklence hořká čokoláda. Jako celek veskrze příjemné, zajímavé a myslím nad průměrem této cenové kategorie. Víno je středního těla, chuť zprvu krásně ovocitá, s ostřejším tříslem, tmavá, šťavnatá a příjemně (byť nijak výjimečně) dlouhá. Po nějaké době se vše v karafě trochu uhladí, krásně a skoro samo se to pak celé pije. Očividně potřebuje ještě v klidu ležet, karafa sice dost pomůže, ale další lahvi dám nejméně rok a pak se uvidí. Každopádně je to úplně klasický Connétabl, dost mne baví, k jídlu jde skvěle a těším se, až bude v úplné formě :o) Aktuální cena na domácím trhu je okolo 450,- Kč, v En Primeur se pohybovalo něco přes tři stovky.

Zobraz celý článek →

pondělí 2. června 2008

Risotto, rizoto a čas bílých vín

Do hrnce s vodou hodíme rýži v pytlíku, na pánvi zatím osmahneme cibulku a rozmrazíme mix různé zeleniny, kousků salámu a podobných pochutin. Až se rýže udělá (často odbíháme, takže bude nejspíš trochu rozvařená), prskneme ji do pánve, bohatě zasypeme pepřem, solí, nešetříme kari a na vrch rozkydneme jedno či dvě vajíčka. Vše necháme pěkně spojit, pak ozdobíme odpovídajícím množstvím kečupu a podáváme. Ach! Kde jsou ty časy podobně zábavných studentských jídel, pochutin ze zbytků a útrob mrazáku. Inu dost často na talířích v mnohých „restauracích“, ale to je zase jiný příběh. V internet sledujících domácnostech jede rizoto pravé, dle italských receptur, pečlivě připravené, poctivé a chutné. V tyhle horké dny nejlépe s lahví vychlazeného bílého vína.

No dobře, s tou pravou italskou recepturou i poctivostí jsem to možná trochu přehnal. Risotto vzniklo jako odpověď na první kolo „pekelné výzvy“ u Cuketky. Docela se mu daří mne na ty jeho projekty zblbnout :o) U prvního pokusu byl v podstatě přesně zachován recept tak, jak jej popisuje v článku. Jako víno posloužila decka rulandského šedého od Znovínu, o tom bude řeč dále. A vývar taktéž nebyl nějak zázračný, kostka zeleninového bujónu od Knorru. Místo běžné cibule šla na pánev šalotka. Ve spolupráci s rýži Arborio a snahou mít výsledek opravdu „al dente“ bylo risotto celkem příjemné konzistence (ale přesná množství surovin opravdu nepovím, vše jsem házel od oka), dost chutné a celkově a vůbec na první pokus dost v pohodě. Ramsay by mne s ním nejspíš vyhodil, jako předkrm padlo s nadšením.

Jelikož se decka vína v podstatě okamžitě vypaří, rozhodl jsem se pro druhý pokus použít decky dvě, tentokrát Chardonnay od Anakeny (ovšem byl to ročník 2005, pod plastovým špuntem a trochu méně zajímavý). Výsledkem byla bohužel znatelně překyselená rýže. I vývar byl tentokrát nějak moc intenzivní a přebíjel vše okolo. V risottu nakonec krom hrášku skončil ještě chřest a kousek slaniny. K nějaké klasice to má daleko, ale upřímně… jedlo se to hodně dobře. S lahví bílého (mínus ty dvě deci co jdou do jídla v úvodu) v tomhle vedru celkem příjemné a relativně lehké jídlo.

A ten šeďák od Znovínu? Jde o víno jakostní ročníku 2006 z trati Weinperky, v případě objednávek šarže 6079. Barva nijak hluboká, spíše běžná s lehce zlatavým nádechem. Ve vůni dominuje mix chleboviny, trochu rozinek a medových tónů, při teplání se velmi rychle rozpadá do kompostovaných květin, nutno udržovat chladné. Ale jinak proč ne. V chuti spíše lehké, nijak dlouhé a tak nějak líbivě snadno pitelné. Kyselinka úplně nezvládá bojovat s cukrem a celkový dojem je mírně nasládlý a poněkud tupší. Trochu víc alkoholu a méně cukru by vínu asi dost pomohlo (cukru šest gramů a alkoholu 11.5%). Jen tak na pití na zahradě ujde, tohle byla moje třetí láhev a stejně jako ty předtím zmizla rychle a bez pocitu, že si zbytečně ničím játra. Ale Znovínu se v téhle kategorii vín daří docela často i zábavnější kousky.

Zobraz celý článek →