Důvěřujete hodnocení časopisu Víno & Styl?

Víno & Styl je jedním ze dvou nejznámějších časopisů o víně na našem trhu, tedy pokud se budeme bavit o cílové skupině spíše nadšenců a běžnějších konzumentů, kteří se chtějí o tomto nápoji dozvědět něco více, či získat tipy pro nákup. Při jeho vstupu na trh jsem byl lehce rozčarován hodnocením, které mi přišlo poněkud „zvýrazňující“ produkty v nabídce firmy Primeur Czech (Beumont, Malleret, Poggio Antico, ..,). Ale podobné pochybnosti musel vydavatel, při tak těsném spojení s firmou dovážející víno, očekávat. A celkově je počet větších dovozců na našem trhu tak malý, že obviněním z propagace toho či onoho se lze jen těžko vyhnout. Stále se tam totiž těchto dovozců (či ještě lépe inzerentů) a jejich vín bude točit stejná skupina. Postupně se ovšem dojem zlepšil, rozsah informací i hodnocených vín zvýšil. Sice jsem stále přemýšlel, zda nějaký „objektivní“ tým všechna ta vína skutečně hodnotil, nebo jde čistě o názor jednotlivce či bodové hodnocení nastřelené podle Wine Spectatoru, ale jako celek mi časopis rozhodně nepřišel zbytečným. Rozsahem publikovaných informací především o různých vinařstvích neměl u nás konkurenci a rád jsem ho kupoval.

V posledních měsících mne zamrzel odchod (či odejití) některých autorů, stále silněji jsem přestával hodnocením a doporučením vín věřit (v tomto směru je soutěž ve Víno Revue s jasnými pravidly naprosto někde jinde). Trochu mne zarážela četnost změn na postu šéfredaktora, některé podivné excesy v obsahu (například komentář ke sklu Riedel z vydání květen/červen 2008, kvůli kterému jsem psal jak časopisu tak dovozci skla, abych se dozvěděl, o co tady jde) či články silně připomínající PR (jako reklama neoznačené) vydávané za profily vinařství, tedy pro mne jednu z nejdůležitějších částí časopisu. I přes všechny výhrady (a vůbec nevím proč) u mne stále převládal pocit, že o něco přijdu, když si další číslo nekoupím. A teď se mi dostal do rukou komentář k současné situaci od pana Zdeňka Reimanna a dopis (nyní již opět bývalého) šéfredaktora Miroslava Jansy, které momentálně veřejně kolují po různých tematických webech. Celkem drsné texty. A chvílemi spíše podpásovky, než běžné informování o nevyhovujícím stavu. Ale autorství textu jsem si u pana Reimanna ověřil. A druhá strana hraje totožnými metodami. Takže tady to máte a názor si už udělejte sami. Já sám nevím, co si o tom všem myslet…

Zde se původně nacházel text pánu Reimanna a Jansy. Ten jsem, po zralé úvaze a komunikace s právním zástupcem pana Kaliny a časopisu Víno & Styl, odstranil. Více o celé této aféře si můžete přečíst v zápisku Víno & Styl, dějství třetí.

To se nám to ale na tom našem malém vinném písečku mele, že? Nejen v domácím vinařství, kde skončila částečným nezdarem iniciativa SVČR – Vize 2008 (sice neuspěla při volbě do představenstva Svazu vinařů, ale každopádně pořádně rozhýbala dění na této scéně a ještě přinesla zábavnou detektivku v podobě odhalení, že tvrdě diskutující „anonym“ František Dobrovolný z jejich webu je ve skutečnosti ing. Marek Babisz, jedna z osob zodpovědných např. za soutěž Salon Vín), ale teď ještě tady ta vtipná aférka s Víno & Styl. K tomu všemu samotný časopis obesílá své inzerenty s varováním, že pan Jansa v redakci v podstatě ukradl fotoaparát, nedodržuje termíny, údajně je zde „déletrvající nesoulad v chápání významu elementární slušnosti v rámci mezilidských vztahů“ a tento varovný e-mail má prý předejít dalším „smutným zkušenostem s touto velmi zvláštní osobou“. Celkově e-mail příliš neodpovídá zásadám komunikace mezi obchodními partnery a na mne funguje spíše jako házení špíny na všechny strany. Minimálně nepůsobí důvěryhodně, že takovouto „zvláštní osobu bez elementární slušnosti v mezilidských vztazích“ někdo zaměstná na post šéfredaktora časopisu, který má krom slova víno v názvu i styl. A nedivím se tedy veřejné reakci pana Reimanna.

No alespoň se vinný nadšenec jako já nenudí :o) A stále pevněji se řídí tím, co je pro něj nejdůležitější. Tedy vlastními smysly. Chutná, voní, nechutná, nevoní… důležité je, jak tohle máte vy. Kolik bodů vínu udělil časopis Víno & Styl (či pan Kalina), Víno Revue nebo Wine Spectator může být vodítkem, po čem se asi tak v obchodě poohlédnout, ale nemělo by být zásadním rádcem pro slepé nákupy. Chce to věřit vlastním smyslům. Pijete vína podle ostatních (a encyklopedických pouček) „příliš mladá“, protože právě tak vám chutnají? Je to vaše volba a klidně si je tak pijte dál! Stejně jako je naprosto legitimní pít je přestárlá, s coca-colou či jakkoliv jinak. Tohle je na vás a nenechte si do toho kecat. Jen o tom míchání s colou mi sem do komentářů, moc prosím, nic nepište :o)

V Bordeaux se vůbec nic nezměnilo

„V Haut Médocu je po vinobraní, kvalita vína ještě není jistá, ale neočekává se, že by byla velmi vysoká. Vína je však o 40 až 50 % méně než obvykle. Majitelé vinařství zvedají ceny zásob a bude zvláštní, pokud se toto zdražování nestane pravidlem.“

Zdrojem není nedávné číslo časopisu Decanter či Wine Spectator, ale The Times z 6. listopadu roku 1879. Prostě se vůbec nic nezměnilo a jako bych četl loňské či předloňské reportáže. V The Times máte nyní možnost nahlédnout do historie, jejich web nabízí nově 20 milionů článků od roku 1785 do roku 1985. Zatím zdarma, tak toho využijte. Zákeřně sem tohle doporučení cpu na příkladu vína, ale samozřejmě web stojí za návštěvu z mnoha jiných důvodů. Příjemné čtení!

Originální text: „The Haut Médoc is now in full vintage, the quality is not yet ascertained, but is not expected to be very high; while the quantity is in general 40 or 50 per cent. below the average. The owners are raising the price of their stocks, and it will be strange if this rise in price does not become a general rule.“

Výsledky ankety „Vinné publikace? Vrážím peníze do...“

Uteklo to nějak děsivě rychle a po nevysokých padesáti šesti hlasováních jsou tu výsledky posledního „výzkumu“, kde jsem se snažil zjistit, do jakých vinných knih, časopisů či webů vrážíte své těžce vydělané peníze, za které by jistě mohlo být nejedno chutné víno. Nejspíše si to uvědomujete i vy, protože většina (46%, 26 hlasů) žádné vinné publikace nekupuje a vystačí si s tím, co najde na internetu. Taková zodpovědnost nepsat ani sem úplné kraviny! :o) Jaké jsou další odpovědi?

Na druhém místě se umístily obecné encyklopedie (37%, 21 hlasů), s malým odstupem následovány časopisy typu Víno Revue (32%, 18 hlasů). Celkem 21% hlasujících kupuje odborné časopisy jako Vinařský obzor, knihy o technologie výroby a také o víně něco sem tam napíše. V těhle třech kategoriích asi půjde o silný průnik hlasujících osob (vinařů a odborníků). Pár hlasů dorazilo i pro knihy specializované na konkrétní vína (typy vína), nějaký ten bodík získaly i speciality o geologii, historických vazbách a tak podobně, dokonce sem tam někdo zakoupí i investiční katalog či přístup na placené weby :o) Kompletní tabulka níže…

A máte tu další anketu, tentokrát ještě méně vážnou, než je tu obvyklé. Přeji příjemný víkend. A kdo už si vybírá svůj díl dovolených, tak i zajímavé vinné zážitky, ať už zmiznete kamkoliv. A vůbec… chystáte se někdo na vyloženě „vinnou“ dovolenou, nebo alespoň s vínem jako podstatnou částí programu?

Holánek a výběrové Rulandské modré 2005

Už je to docela dlouho, co jsem tu naposledy psal o domácím vínu odrůdy Pinot Noir. Ne že bych od té doby žádná další nepil, ale buď už tu o nich řeč byla, nebo mne ta vína tak nějak zklamala a neměl jsem chuť jakýkoliv článek páchat. Možná zpracuji souhrn „nebavilo mne“, uvidíme. Nedávno mi ovšem ve sklence skončilo víno od Hynka Holánka ve výběru z hroznů ročníku 2005. A to už si pozornost rozhodně zaslouží. Tak hurá na Moravu, do mikulovské podoblasti a vinařské obce Ivaň, konkrétně pak viniční trati… no budeme jí říkat třeba Aeibis.

Proč ten zvláštní přístup ke jménu vinice? Snad to nějak nepopletu, vyžadovalo to trochu patrání :o) Aeibis je původní latinský název obce Ivaň převzatý z obecní pečeti z r. 1714. (SIGIL DER GEMEINDE AEIBIS). Do roku 2004 se Aeibis používalo jako název speciální řady těch nejkvalitnějších vín z okolních vinic (s vlastní adjustáží lahví, obzvláště nadšený jsem byl pravidelně z Rulandského bílého právě od Hynka Holánka), schválených místním sdružením vinařů. V roce 2004 došlo ke sloučení malých tratí s poetickými názvy pod jednotné označení a, jak jistě už tušíte, stalo se jím právě Aeibis. Marketingově jistě zajímavý a nejspíše úspěšný krok, původní „exkluzivita“ označení se ovšem vytrácí. A navíc mi přijdou, obzvláště při dnešním boji za VOC systém, podobná slučování vinic naprosto proti logice vyzdvihování jasných mikroterroir a specifických poloh. Ale budiž, už se stalo a nejspíš bude stávat dál. Pokrok nezastavíš…

Pro informace o vinařství vás odkáži na web www.holanek.com, v podstatě nic moc víc stejně nevím, takže bych jen papouškoval informace tam obsažené. A teď přímo k vínu. Hnědá láhev tvaru bordó, plastová záklopka a kratší celokorek. Historizující viněta je docela fajn, obecní pečet je navíc trochu vystouplá, byť tento styl nepreferuji. Informacemi nehýří, poskytuje spíše jen ty zákonem dané (třeba alkohol 12.5 %), ale proč ne. Barva vína není hluboká, méně intenzivní rubínová na okrajích přecházející do nazrálé světlé terakoty. Vůně okamžitě prozrazuje odrůdu z našich chladnějších krajů. Burgundsko to není, ale má své osobité kouzlo a já opět podléhám. Velmi výrazné, z ovocných tónů především sladší třešeň a pak „ovocný čaj lesní směs“ (a snad trocha brusinek). Kořenité tóny, vůně chlebové kůrky s kmínem. Je to svůdné, moc příjemné. V chuti opět není co řešit, spíše středně plné tělo, ovocitost mírně trpčího střihu, sladká červená paprika, již slušně ohlazené tříslo a dostatečně dlouhá dochuť a pocitem kontakt s dřevěným sudem. Harmonické, pěkně pitelné.

Celek není nějak komplexní, ale zároveň nejde o jednoduchou nudu. Víno na pití jen tak večer ke knížce i jako partner k jídlu. Vůně mne bavila hodně, v chuti mi chyběl nějaký ten „X faktor“, ale i tak jsem prostě dost spokojen. Láhev přišla na 251,- Kč (10€, pro ty, co nakupují především v zahraničí :o) a nejspíš si pořídím pár dalších. Tohle se neztratí :o)

Projekt RAR 2002

Pokud na tento článek klikl nějaký příznivce komprimačních programů, bude zklamán. Označení RAR nese speciální cuvée 60% Cabernet Sauvignonu a 40% Merlotu od Raula Anselmo Randona pro brazilské vinařství Miolo, z hroznů pěstovaných v nadmořské výšce více než tisíc metrů v oblasti Muitos Capões (Campos de Cima da Serra, stát Rio Grande do Sul). Nadmořská výška, výrazné změny teplot mezi dnem a nocí, chladnější vzduch… to vše přispívá ke zvláštnímu charakteru hroznů z této oblasti. Tak alespoň mluví informační materiály. Jak ale chutná již vyzrálejší hotové víno?

O detailech technologie výroby se zde zmiňovat nebudu, stejně jako nemusím psát nic o vinařství. Dovozce má všechny tyto údaje dost pěkně zpracovány na webu, stojí ho za to navštívit už kvůli nádherným fotkám z Brazílie. Mohu se tedy vrhnou přímo na víno.

Zelená láhev bordó tvaru, ale o něco vyšší a lehce zkosená (ale ještě ne tak výrazně, jako bývají lahve vín z Argentiny). Kovová záklopka, pěkný dlouhý korek. Viněta jednoduchá a docela pěkná, navíc s kontravinětou se spoustou informací a to včetně nálepky od dovozce, kde je vše přeloženo. Takže se dozvíte nějaký ten popis, doporučený způsob servírování (otevření předem, já bych doplnil i dekantaci) a vhodné párování s pokrmy. Barva vína je hluboká rubínová, se znatelným přechodem do nazrálé oranžové. V lahvi je dost depotu, dekantace či velmi opatrné nalévání je na místě. Ve vůni dominuje nazrálá ovocitost s kapkou živočišnosti a sladšími tóny z barikového sudu, spíš kokos než vanilka. Po rozdýchání jemnější a delikátnější vrstvy, vůně čerstvých bylinek, příjemné. A působící hodně „old world“, tak trochu jako nějaké Bordeaux zákeřně nacpané do amerického dubu :o) Chuť se projevuje rustikálně, drsněji. Ovoce (výrazně švestky až do slivovice), alkohol, dost třísla, kyselinka i slušná dochuť jsou sami o sobě v pohodě, jen by bylo potřeba je více skloubit dohromady, působí trochu jako samostatné entity a chuť nemá tu správnou harmonii. Baví mne náznak rajčat s bazalkou, vůbec ta „zeleninovost“ a bylinky jsou tam znát hodně. Slušné víno, po hodně hezké vůni jsem čekal od celku o něco víc, cena 430,- Kč je příliš vysoká na to, abych zakoupil znovu. Jako zajímavá zkušenost proč ne, ale na pití najdu za tyhle peníze (pro mne) znatelně zajímavější Cabernet/Merlot směsky…

Ze zástupců Nového světa mi vína z Brazílie sedí asi nejvíce. Jsou pro mne, samozřejmě pokud se zadaří, zajímavým skloubením starého a nového vinařského světa. Pokud pijete Chile, USA, Austrálii či Argentinu, rozhodně dejte šanci i Brazílii. Má to smysl!

P.S. Na včerejším večírku jsem postupně chutnal několik vín z Nového světa ve spíše té běžně dostupné kategorii, byl to fajn exkurz. Jmenovitě šlo o Rawson´s Retreat Shiraz-Cabernet 2003 od Penfolds (Austrálie), základní Carmenére Varietal 2005 od Anakeny (Chile) a Merlot 2006 od Misiones de Rengo (Chile). V tomto pořadí bych je i volil pro další nákup na stůl, bohužel jsou seřazeny i podle cen (sestupně). Ten Shiraz-Cabernet určitě zkusím znovu, tohle byla sice trochu nazrálá láhev, ale vypadá to, že i mladé víno bude hodně zajímavé, byť asi výrazně přejeté sudem. Obě Chile měla překvapivě podobný štych, Carmenére se přeci jen projevovalo o něco vrstevnatěji (a to mne při první lahvi před pár měsíci vůbec nebavilo a přišlo mi jako vyložená spotřeba, ale šlo i jinou šarži než kupuji teď, uzavřenou klasickým korkem místo plastu, a dost mne překvapuje tak výrazný rozdíl, který ve vínech této třídy nebývá obvyklým). Merlot z Misiones je vyloženě nenáročné přímočaré pití s jedním rozměrem novosvětsky koncentrovaného moštu, ale nepůsobí jako tradiční „chemie“, kterou lze v této kategorii běžně koupit. Ke grilování bych neváhal ani chvilku, obzvláště při ceně 89,- Kč v místní večerce. A zároveň si říkám, jak bych tato vína hodnotil na nějaké slepé degustaci a ne při pití v milé společnosti přátel…

Odkazy na další Brazílii: Velká ochutnávka vín z Brazílie | Merlot Desejo 2004 – Salton (Brazílie) | 5x Chardonnay & (vs.) Riesling

Nepoužitelná degustace vinařství Koráb

Když jsem tu nedávno popisoval Svatovavřinecké z vinařství Koráb, tetelil jsem se blahem. A z důvodů, které pěkně popsal P.J. ve svém článku na O Víně, se nemohl dočkat, až přechutnám větší část sortimentu tohoto (na poměry Moravy) trochu netradičního vinařství. Příležitost se naskytla minulý týden v restauraci Thrakia, kde ochutnávku uspořádala Abakukova vinice. Je mi líto, že zrovna u této poměrně oblíbené firmy musím napsat, že ochutnávka byla svým konceptem naprostá tragédie a vína se měla hodně co snažit, aby se s podmínkami vyrovnala. Bohužel mne to vše okolo semlelo do tak špatné nálady, že poznámky asi valného smyslu nemají. O co šlo?

Možná jsem prostě jenom zmlsaný z komorních degustací u některých dovozců a podobných akcí, ale ochutnávka s vinařem mi při počtu okolo 50 účastníků nepřijde vhodná, což samozřejmě může být jen má preference. Ale pokud navíc účastníky rozdělíte do celkem tří různých místností, dostáváte se do podivného stavu, kdy vinař pobíhá sem a tam a říká stejné věci několikrát, někde odpoví na něco a jinde zase na něco jiného. A je to celé divné. Pokud jako bonus sedíte v jedné místnosti přímo u kuchyně (= cítíte naprosto vše, co se tam děje, ale už méně delikátní přirozená vína) a v té druhé je zase intentivně zápáchá dezinfekce z toalet, taky to náladě nepřidá. K tomu na posouzení vůně vína absolutně nevhodné sklenky (nakonec se mi podařilo získat jednu trochu lepší, ale dalším účastníkům nezávidím) a jako pozornost podniku malé občerstvení, tedy k jemným bílým vínům mastný kebab s hranolkami a kečupem… už si připadáte, jak ve špatném snu. A pohled k okolním stolkům, kde degustující prokládají vzorky vína pivem a coca-colou, vám k bizarnímu dojmu z celé akce jen přidá. Takže asi tak. Tahle konstelace mne prostě dovedla do stavu, kdy jsem se sice snažil vína nějak ocenit, ale moc to nešlo. Měl jsem raději jít domů. Úplně nadšeně ze situace nevypadal ani Petr Koráb, který vína prezentoval. Nedivím se mu. Ale snažil se, jak to jen šlo. Nebýt příjemného rozhovoru s ním před odchodem, odcházel bych úplně zklamaný.

Něco k vínům? Když tak koukám do poznámek k mladým vínům ročníku 2007, zjišťuji, že společným znakem „korábů“ jsou dlouhá dochuť a minerální tóny. Vína dělaná plně přirozeně jsou spíše jemnější, delikátnější, ty zakvašené ušlechtilými kvasinkami se projevují intenzivnější aromatikou. Preferoval bych ty přirozené, ale to může být i nějaká autosugesce, kdo ví, co bych zvolil úplně naslepo. Nadchnul Veltlín, zklamal Ryzlink. Za nějaký ten rok bych chtěl vidět, kam se posune velmi slibné Neuburské. Zamiloval jsem si Zweigeltrebe. A Sauvignon Blanc mi zase přišel jako běžná líbivka. A tak vůbec a všelijak. Tak snad příště to vyjde lépe.

Michlovského bublinky ročníku 1999

Na dnešek jsem původně spáchal úplně jiný zápisek. Něco o snobismu u vína, lahvi předraženého ale krásného Bordeaux u narozeninové večeře a tak. Ale pak se začetl do druhého dílu Slovníku floskulí od Vladimíra Justa, znovu se podíval na svůj text, navršené prázdné fráze a smazal ho. Možná jindy. S tématem mi pomohl až kolega z práce a v blízkých týdnech můj svědek na svatbě, který oznámil předčasný ale úspěšný porod syna Jana. Takže důvod otevřít nějaké ty bublinky na oslavu! V tomhle vedru se více než hodí…

Konkrétně ve sklenkách skončil Crémant de Vinselekt Brut s podtitulem „Classic Riesling Sekt“. Nic víc, krom minimálního alkoholu 11%, viněta neprozrazuje. Podle všeho byla na lahvi ještě provázkem přidělaná nějaká visačka, ale tu jsem někde potratil. Každopádně více o termínu Crémant a hodnocení ročníku 1996 obdobného vína jsem tu už dříve psal. Láhev je těžší, buclatý typ. Bez kovové záklopky, jen s korkem drženým agrafou. A co zašumí ve sklence?

Hlubší barva do medově zlatavých tónů a krásným perlením s dlouhými jemnými řetízky a obrazci na hladině. I ve vůni dominuje efektní medovost, bohužel mám s Michlovského riesling sekty zkušenost spíše jen v této velmi vyzrálé podobě, která není špatná, ale určitě něco z původní charakteristiky stírá. Luční med, květiny, perník na strouhání… lehce zasmušilejší a vážnější styl, navíc ale stále ještě s dostatkem svěžesti. Nedosahuje bohatosti ročníku 1996, přesto je hodně pěkná. Ani ve spíše lehčí chuti se medu nezbavíme, dokonce vyvolává dojem mírné nasládlosti, ale je podpořen příjemnou kyselinou a víno má poměrně dlouhou dochuť s občasnou lehkou hořčinou (jako lehce přepálený cukr, karamel). Střední část chuti proběhne docela rychle, bohužel. Jedná se o slušnou ukázku toho, do jaké podoby mohou domácí ryzlinkové sekty vyzrát, že to umí a „zapomenuté“ staré lahve není nutno zatracovat, ryzlinkové bublinky stárnou kvalitně. Tedy pokud máte rádi med :o)

I na letní popíjení na zahrádce bych si otevřel něco jiného, tohle je přeci jen tak nějak vážnější pití, prostě z něj mám takový dojem. A k narození dítěte bymožná byla vůbec nejlepší sabráž šampaňského a pití rovnou z lahve. No třeba příště :o) Cenu tohoto crémantu si nepamatuji, jako u jedné z mála lahví ji nemám zapsanou (vlastně jsem na tohle víno náhodou narazil při hledání úplně jiné šumivky), ale matně si vzpomínám na něco okolo tří stovek. No proč ne. Údajně toto víno mají ve Vinném humidoru Makra, takže kdo má přístup k jejich ceníkům, může ji ověřit.

Prague Food Festival za minimální rozpočet

Prostě se nám nepodařilo odolat a dnes vyrazili na Prague Food Festival znovu, místo „oběda“. Tak trochu zjistit, jak to tam vypadá v den, kdy je očekáván největší nápor. A zároveň si vyzkoušet, zda se tam člověk může pobavit i za základní vstupné 350,- Kč. Pravda, náš test proběhl ve dvou, takže za dvojnásobek. Ale myslím si, že dobré jídlo (a pití) je třeba sdílet. A stejně, jako na pěknou večeři člověk obvykle nechodí sám, i PFF je akcí ideální pro dvojice či skupiny.

Co se od stavu ze včerejšího reportu změnilo? Rozhodně tam bylo mnohem víc lidí, ale Žofín stále vypadal, že nápor celkem v pohodě zvládá. Ovšem nezáviděl jsem těm, kteří stáli v obludně dlouhé frontě na lístky, které se utvořila někdy ke třetí hodině. Táhla se přes most a zatáčela za roh směrem k Mánesu. A sluníčko svítilo. Ale od toho byl předprodej, tak to je na (skoro) všech větších a úspěšných akcích.

Včera jsem také úplně zapomněl zmínit další možnost trávení času na PFF, tedy účast na všemožných přednáškách a prezentacích, navíc technicky dost slušně zajištěných (projekce detailů vaření na velké plátno). Já dneska zvládl jen ukázku kuchyně Zdeňka Pohlreicha, který prezentoval různorodé variace na téma „vajíčko“. Dobře se na to koukalo, sliny se sbíhaly a jeho „Bum!“ při pepření jídel si budu dlouho pamatovat (dost připomnělo kuchaře Elzara ze seriálu Futurama). Kdo se přišel něco dozvědět, měl možnost. Jídlo tu prostě bylo přítomno v mnoha podobách, krom praxe i v teoretické podobě :o)

Každopádně tématem bylo, zda se tam jde pobavit za dva základní vstupy. Inu naší výhodou byla účast i včera, ale i tak si myslím, že nemožné to nakonec není. Naše skóre obsahovalo malou Plzeň, jeden černý Master a sklenku základního červeného Bordeaux. A v jídle se nám podařilo nacpat do zbývajících 15 Grandů celkem dost chuťovek. Například velmi slušný a pikantní špíz z krevet a chipolata párečku u Žofín Garden a tamtéž i mini hovězí burger (dost chutný, hodně mu přidal plátek sýra, tuším čedaru). Jedním z vrcholů obou dní byl určitě kohoutek dušený na víně se smetanovým bramborem u Obecního domu. Tamtéž se nám do rozpočtu povedlo vecpat zadělávané telecí dršťky s provensálskými bylinkami (slušné, ale daleko od nadšení) s čerstvým chlebem (naopak fantastický!). A vlastně u úvodního piva ještě padl pikantní páreček z domácí udírny s kysaným zelím a česnekem od Pikansů (na fotce již trochu ujedený :o). Takže ve dvou veskrze příjemný a chutný „lehký oběd“ :o) Zda to (společně s Pohlreichovou performancí) dohromady stálo za investované peníze, nechám na Vás, já nelitoval.

U Cuketky v anketě hlasovalo dost lidí pro možnost, že nepůjdou, protože PFF je snobárna (pravda, anketa byla myšlená spíš jako vtip a pro ty, kteří nejdou, tam jiná možnost nebyla :o). Ale že je to snobárna jsem slyšel i z jiných stran. A jelikož jsem tam byl hned dvakrát, tak nějak cítím potřebu to obhajovat. Jistě, člověk tam mohl vidět celebrity (ale očividně si užívající dobré jídlo), hromady „designových“ párů s velkými slunečními brýlemi s obrovským logem známých návrhářů a taky stovky úplně normálních lidí, pro které to byla skvělá příležitost, jak zjistit, o čem že ta vyšší kuchyně vlastně je, případně relativně „levně“ ochutnat spoustu specialit. A třeba zjistit, co tak bude vhodné si dát v některé z těch vyfintěných restauracích, až se tam k nějaké speciální příležitosti vypraví (či zda to pro ně vůbec má smysl). Poslechnout si přednášky o tom, že třeba i z jednoduchých surovin a jen díky pár trikům (či troše investovaného času) lze vykouzlit úžasné pokrmy, ne jen úplně nudné. Je snobárna dát v přepočtu 50 – 100,- Kč za malou porci perfektně připraveného masa či neuvěřitelně chutného dezertu? Nemyslím. Snobárna je jít do špičkové restaurace jen proto, abych tam byl vidět. Jen proto, abych dal najevo, že na to mám. Obětovat nějaké peníze na ochutnávku ve stylu PFF mi nepřijde snobské ani v nejmenším. Příští rok, pokud se PFF bude konat, se rád zúčastním znovu. Letos to byla (a ještě stále je!) opravdu pohodová a příjemná akce.

Odkazy: PFF 2008 – první report | Web PFF | Report z loňského ročníku

Prague Food Festival podruhé a lépe

Tenhle víkend se toho nahromadilo nějak moc, spousta lákavých akcí na různých místech (hlavně neúčast na otevřených sklepích v Poddvorově mne mrzí), rodinná návštěva a ke všemu jsem dítě letního slunovratu, takže bych rád oslavil narozeniny. Pro pátek padl los na návštěvu druhého ročníku Prague Food Festivalu a byla to šťastná volba. Pořadatel se z minulého ročníku rozhodně poučil, vše šlape mnohem lépe a celkový pocit z akce je více než příjemný. Následující článek bude vyloženě rychlopřehled dojmů s pár fotkami. Je to spíše pocitovka, nečekejte vyčerpávající reportáž. Ostatně o téhle akci se píše skoro všude, další informace si najdete snadno.

Prvním obrovským plusem proti loňsku jsou větší prostory. Žofín je vzdušnější, stánky jednotlivých restaurantů jsou dál od sebe (některé i stylově ozdobené, třeba Essensia), stánků s nápoji je dost, je kde sedět (stolečky s židlemi, zídky u řeky, lavičky, …), výhled do okolí nádherný. Prostě pohoda! Ze začátku jsem popíjel pivečko (malá Plzeň ze jeden Grand = 25,- Kč, 0.4l skvělý černý Master za Grandy dva), později přesedlal na vína. V těch je výběr hodně široký, volit můžete z desítek druhů a různých zemí. Pít lze vína domácí, různé sekty, výběr z Itálie i Francie. Já si opakovaně dal velmi slušné základní bílé i červené Bourgogne od Oliviera Lefleiva (2, resp. 3 Grandy), fajnou Valpolicellu od vinařství Tedeschi a tak, prostě není problém si vybrat a mít se dobře!

Jídlo! V pátek tam bylo tolik lákadel! Vypíchnu jen ty největší úspěchy a jídla, která nás nadchla. Názvy obvykle kopíruji z webu akce :o) Naprosto perfektní byl rillete z lososa uzeného v teplém kouři s fenyklovým salátem a hořčicovo-medovou omáčkou od Alcronu, fascinující záležitost, navíc skvěle naaranžovaná. Velký úspěch slavila rybí polévka á la bouillabaisse z restaurace U Lípy. Doporučuji! Famózní je vepřový bůček upravovaný ve vakuu v česnekovo-šalvějovém jus, doplněný o pyré ze sladkých brambor v restauraci Esprit (Holiday Inn). Nutné zkusit! Restaurace Essensia hotelu Mandarin Oriental svou práci umí, jejich thajské červené curry s tygřími krevetami, thajskou bazalkou a lilkem nemá chybu. Nadchlo Café Bistro hotelu Hilton především nekompromisní raviolou z červené řepy plněné artyčokem a pancettou. Za jeden Grand nelze vynechat! Ovšem jejich tomatový rosol s uzeným hovězím jazykem na křupavém celerovém salátě též stojí za pozornost. Ale raviola víc, klidně dvakrát či třikrát :o)

Vůbec by mi nevadilo si znovu absolvovat celé menu u stánku restaurace Ada (Hoffmeister). Chlazená hrášková polévka se šunkovou pěnou a letním lanýžem, glazírované králičí filé (drobátko sušší, ale vše okolo tomu více než pomohlo) na mladé karotce a artyčokách s raviolkou plněnou králičími játry (!!!) a rebarborový dezertík. Navíc jsou trochu stranou, s pěknými stolečky, u kterých vás i obslouží. Skvělé! Výborný (ale v kvalitě prý nekonzistentní, nám to ovšem vyšlo) byl bio vepřový řízek s bramborovým salátem od Žofín Garden. Nadchnul mne i humr na grilu s bylinkovým máslem od Food Service Makro, ten jsme si dali napůl s Cuketkou, přeci jen stál celý paklík deseti Grandů :o) A vůbec to mělo veskrze příjemnou atmosféru.

Na kolik to přijde? Stejně jako loni nepočítejte, že se za vstupních 350,- Kč (100,- Kč vstup + 10 Grandů) nacpete, za tyhle peníze se spíše příjemně předkrmíte. Aby se člověk opravdu poměl, nemusel to řešit a dával si různé lahůdky a prokládal to vínem či pivem, tak tam nechá 850,- až 1100,- Kč na osobu (případně víc, pokud půjdete do těch nejdražších jídel, šampaňského a tak…). Ve dvou lidech a při degustování porcí napůl je útrata dva tisíce zárukou obrovské hromady nádherných jídel a výborného pití. Což je cena, kterou jsem za podobný zážitek jednou za čas ochoten zaplatit bez výčitek (a teď ji i mohu nacpat do toho narozeninového rozpočtu). Navíc jako bonus jsem se tam potkal se spoustou „přezdívek“ z webu, příjemně si popovídal, poseděl na nábřeží…

Mimochodem po centru Prahy bloudili „kuchtíci“ ověšení příbory a s reklamními tabulemi na celou akci, možná lákali na pátek více lidí, protože hlavní nápor se předpokládá v sobotu (dnes mi to přišlo počtem lidí opravdu tak akorát). Přímo u vchodu na Žofín se zase točila partička děvčat s podivným kruhem okolo těla, některé pod ním měly jen krajkové kalhotky. K čemu tam jsou, netuším, ale možná měl pořadatel vyslat do města je, asi by se jim podařilo nalákat davy :o)

Odkazy: Web PFF | Report z loňského ročníku

Pozdravujte pana Charváta!

V poslední době se mi v chladničce množí lahve bez vinět a v některých případech i bez jakéhokoliv dalšího určení, co je vlastně uvnitř. Některé jsem pořídil sám a tuším, u jiných šlo o dárek a obsah napovídají zkratky typu „RR07“. A u poslední lahve jsem trochu získal dojem, že jde o jakýsi zvláštní pokus, co to se mnou udělá :o) Neoznačená láhev skrývala, jak mi bylo nakonec prozrazeno, víno z odrůdy Charvát, kterému se přisuzují mimo jiné i halucinogenní účinky…

Ale tak strašné to asi nebude, odrůdu známou také jako Chorvát, Slovák či v Itálii Fragolino (v bílé i červené podobě) pěstuje a snad bez následků pije spousta nadšenců. Co na tom, že není v ČR odrůdou uznanou a dle zákona je zakázáno (jelikož jde o americký hybrid vitis labrusca x vitis vinifera) ji uvádět na trh jako révové víno. Podobně ani v EU nesmí být podobné hybridy zařazeny jako vína a končí v neoznačených lahvích v restauracích či pod jiným názvem než víno. Ale po ochutnání naprosto chápu, proč si našlo toto víno, ať už vyvolává halucinace, má afrodiziakální a léčivé účinky či se z něj blbne, své obdivovatele. Okolo Čejkovic i v dalších místech odrůda jede a je vysazována, má docela vysoké výkupní ceny hroznů a vůbec poutá pozornost.

Hlubší moc pěkná barva, ve sklence zanechává dlouhé mosty, čistá. Vůně neuvěřitelně intenzivní hroznový mošt, vyloženě sladká a líbivá. Jahody v několika podobách, především ty maličké lesní. A navíc sladký žlutý meloun. Celý ten projev velmi silně připomíná vína z odrůdy Koshu (ať již bílé nebo červené varianty), která je velmi oblíbená v Japonsku a několikrát mne její ovocně-moštová vůně tak zmátla, že bych přísahal na víno z jiného ovoce než hroznů. Chuť naopak překvapivě velmi suchá, s tvrdší a svíravější kyselinou, opět s dominancí lesních jahod, slušně dlouhá, ucházející. Pro mne daleko od toho, co od dobrého révového vína očekávám, ovšem zajímavá zkušenost, byť bez vlnících se fialových stěn a duhových koní na obloze :o)

Nemám nejmenší tušení, kdo to hrozno vypěstoval a víno vyrobil, natožpak místo původu či ročník. Prostě anonymní láhev s panem Charvátem :o) Nevím, jestli se budu pídit po dalších lahvích, přeci nebudu riskovat, že na zvěstech o demenci a halucinacích něco je :o) Ve skutečnosti je ve víně údajně jen o něco více metanolu, ale kdo ví, nebudu tu legendu bořit ;-) Jsem za tohle setkání rád, už pro tu nečekanou a intenzivní připomínku Japonska. A jen tak pro zajímavost jsem článek obohatil o záběry z vinice s Koshu v provincii Jamanaši, pro měřítko velikosti keřů i s vinařkou.

Degustace portského Real Companhia Velha

V úterý se ve vinotéce Cellarius konala prezentace portských od Real Companhia Velha, prezentována dovozcem Global Wines v zastoupení Jana Haspekla. V rychlém sledu, během necelé hodiny, byla představena oblast původu, obecně styl portských i něco o tomto konkrétním vinařstvím. Nacvičený projev, kterým pan Haspekl jistě již mnohokrát nabízel vína restauratérům či do obchodů, měl švih a rozhodně nebyl nezajímavým. Navíc k tomu všemu byla i hezká brožurka :o) Nemělo to úplně takové to „srdce“ degustací přímo s vinaři, ale rozhodně stálo za pozornost. Pro mne byla pěkná zkušenost propít se sedmi portskými jednoho výrobce, z nichž většinu znám, ale obvykle je pil jen samostatně a bez přímého srovnání. Tawny? Ruby? Colheita 1976? Sladká doporučení na následujících řádcích…

Jednou z nejzajímavějších informací degustace byl údaj, že ve spotřebě fortifikovaných vín (tj. nejen portského, ale i sherry atp.) samozřejmě jasně vede Velká Británie, ale ve spotřebě na hlavu je prý ČR celosvětově na pátém místě! Ani se mi tomu nechce věřit, budu muset ověřit v chytrých knihách :o) Stejně tak zajímavý byl i údaj, že v UK jasně vede styl Ruby Porto (naprosto drtivě, nad 95%), zatímco v ČR je s Tawny velmi vyrovnané (lehce nad 50%). Ale dost statistik, pojďme na vína…

Royal Oporto Extra Dry White
Bílého portského se vyrábí naprosté minimum, je to spíše rarita. Barva do měděných tónů, oxidativní ale trochu nevýrazná vůně, jablka, květiny a med. Chuť dlouhá a dost plná, cukr je znát a né že ne, trochu tvrdší a navíc alkohol vystupuje v nepříliš příjemné podobě. Považujte to třeba za prasárnu, ale nejlepší bude smíchané s tonikem! A že si pochutnáte, to garantuji ;-)

Royal Oporto Ruby
Hlubší, švestková barva. Ve vůni dominuje peckové ovoce, které se přenáší i do chuti. Vše je dost přímočaré, cukr hodně znát a společně s ním tříslo, spíš mi to přijde jako trochu ovocná líbivka. Nezasáhlo.

Late Bottled Vintage (LBV) 2002
Opět hluboká švestková barva. Jemnější ovocitost, ale celkově vůně tak trochu zastřená a nevýrazná. V chuti tak trochu elegantnější ovoce, opět dost výrazně cukr i alkohol, docela dlouhé. Přijde mi ne úplně sladěné dohromady, pro mne tomu něco chybí.

Royal Oporto Tawny
Barva o něco méně hluboká než u předchozích vzorků, s jasným hnědnoucím gradientem k okraji. Opět pecková ovocitost, ale překvapivě o něco svěžejší, více „kyselé“ plody. Lehce příjemné tóny matolinové pálenky. V chuti plnější, sladké ale vyvážené, kulaté a příjemné pitelné. Čistá delší dochuť. Povedené!

Quinta das Carvalhas Tawny
Můj oblíbenec a pravidelný společník mnoha večerů, sedm let staré portské z jedné konkrétní vinice. Pěkná, méně intenzivní barva. Výrazná ovocitost opět s matolinovou pálenkou, ořechy v medu, pomerančová kůra… zábavné, zajímavé. V chuti plnější, cukr poměrně dost výrazný (z pití doma si ho pamatuji méně intenzivní), elegantněji nazrálé, trochu svíravější a dlouhé. Povedené.

Royal Oporto 10 Years aged Tawny
Nejmladší z portských v této směsi bylo v sudech deset let, část i více než patnáct. Méně hluboká, průzračná barva. Jemná a elegantní vůně, výrazný projev sudu, ořechů a vůně dobré vinné pálenky (koňaku, spíše než matolinovice u předchozích vzorků, zajímavé). V chuti plnější, kulaté, všechny intenzivní složky (alkohol, cukr, ovoce) v harmonii, docela dlouhé. Příjemné pití.

Royal Oporto Colheita 1976
Nejedná se o „vintage“ portské, ale o Tawny ročníku 1976, které do roku 2005 leželo v sudu. Měděná barva, která připomíná spíše staré sladké bílé (třeba takový bílý Grenache z Rousillonu) než vyzrálé červené. Aromaticky evokuje „dovíněný vinný destilát“ spíše než opačný proces, vůně je intenzivně květinová, komplexní a velmi, velmi zajímavá. Jasně poznáte vlašský ořech, ale jinak je to spíše pocitovka. I v chuti je vše velmi uhlazené a jemné, ale přitom silné a důrazné (takhle umí jednat ženy s muži :-D). Rozbíjet chuť na cukr, alkohol a podobně nemá smysl, vše hraje dohromady ve skvělé harmonii, navíc doplněno džemovitě sladkou dlouhou dochutí. Dost povedené portské! Škoda jen, že v ČR stojí dvojnásobek toho, co v civilizovaných zemích.

Bylo to sladké, netrvalo to dlouho a za návštěvu stálo! I proto, že jsem se na ochutnávce potkal s dalšími dvěma nadšenci, které jinak znám jen jako přezdívky z internetu. Každopádně pokud máte rádi portské, je nabídka na domácím trhu obrovská. Real Companhia Velha je jednou z možností, především u základního Tawny a Quinta das Carvalhas (při ceně přímo u dovozce) asi chybu neuděláte. Ale stále mám tak nějak pocit, že sherry je zábavnější pití :o)

Odkazy: Více o portském | Ochutnávka vinných specialit | Zajímavá vína, speciality a koňaky na Jánském vršku | Global Wines – nabídka Real Companhia Velha

Co bude umět korek pro velká vína?

Prakticky každý řekne uzávěru vinné lahve „korek“, byť tímto materiálem je uzavřeno čím dál méně lahví a pomalu ale jistě se plný kvalitní korek přesouvá do kategorie tak trochu luxusu určeného pouze pro ta nejkvalitnější vína. A i velká vinařství se kvůli čím dál vyššímu procentu znehodnocených lahví poohlížejí po alternativách. Zatím spíše v rámci experimentů (například legenda Austrálie, Penfolds Grange, leží již mnoho ročníků ve sklepích vinařství paralelně pod korkem, plastem a šroubovým uzávěrem), ale již dnes je zřejmé, že není daleko chvíle, kdy se i velká vína z Burgundska a Bordeaux objeví místo korku pod…?

Nejspíše to nebude kovový screw-cap, ani skleněný vino-lok a už vůbec ne dnes již velmi obvyklý plastový špunt. Budoucnost patří sofistikovanému zařízení, které bude plnit nejen úkol uzávěru, ale mnoho další činností. Jakmile skončí výzkumy, kolik přesně kyslíku skrze běžný kvalitní korek do vína probíhá (a jak velké procento zrání vína je díky tomu zbytečku vzduchu, co zůstal po lahvování pod uzávěrem), začnou se objevovat první systémy, které toto dávkování zajistí uměle. A když se tam ta technologie bude cpát, proč nenaučit ten kus plastu dalším kouskům? Proč do uzávěru nezabudovat systém kontrolních a analytických senzorů, které na požádání (přejetí speciální „čtečkou“) vydají balík dat…

• Potvrzení pravosti lahve (padělků je čím dál více) a kompletní sada všech údajů, které jsou o víně při lahvování známy
• Záznam průběhu teplot, kterým byla láhev v průběhu zrání vystavena, minima i maxima, průměry, kompletní statistika. Včetně malého displeje, který přímo na lahvi i bez čtečky upozorní, že došlo k překročení minimální či maximální povolené teploty pro zachování vína v ideální podobě.
• Záznam z letištních a celních kontrolních stanovišť, kudy láhev za svůj život putovala
• Informace o tom, zda se v lahvi nezačínají uvolňovat nějaká nebezpečné látky značící nadcházející problém (ve sklepích budou čtečky automaticky sbírat data z lahví v pravidelných intervalech a na problematický kousek upozorní)
• Samozřejmě upozornění, zda nebyl korek vytažen a přendán jinam.

A kdo ví, co ještě dalšího. Děje se to už dnes, velká vína končí ve speciálních lahvích, s vinětami pokrytými 3D holografickými štítky či rádiovými (RFID) čipy, ale padělají se stejně. RFID čipy se objevují i v plastových špuntech, byt spíše pro účely logistiky ve velkých řetězcích. V inteligentních „korcích“ ovšem vidím velkou budoucnost. Ale stejně dříve či později někdo přijde na to, jak podvrhnout do pečlivě zabezpečeného systému svá vlastní data a já si koupím padesátikorunový cabernet z Číny, o kterém bude má vinná čtečka tvrdit, že je to třeba Château Croix Mouton :o) Aneb takové malé vinné sci-fi. Něco jako možnost, že se při globálním oteplení bude na Moravě pěstovat opravdu špičkový Cabernet Sauvignon při srovnatelných nákladech, jako v jižních zemích ;-)

Odkazy: Svět vína v roce 2058 dle Berry Bros. & Rudd

Letně bubláme s Champagne Baron-Fuenté

Nedávno se mi do rukou dostala sada třech různých šampaňských z produkce vinařství Baron-Fuenté a tak jsem uspořádal malou slepou bublavou ochutnávku, kdy jsem k těmto vínům zařadil ještě standardní Freixenet Cordon Negro Brut ze Španělska (odtajněn společně se šampaňskými až na konci, nejprofláklejší cava a jedna z nejprodávanějších šumivek na světě vůbec, ale za dvě stovky stále slušné letní pití!) a nechal hosty se k jednotlivým lahvím naslepo vyjádřit. Následující informace jsou jakousi kompilací názorů účastníků akce a mých poznámek. Baron-Fuenté je jedním z nejlevnějších šampaňských na našem trhu, což vždy působí trochu podezřele. Takže o co se jedná?

Co se vinařství týče, tak tam popis hezky shrnul dovozce tím, že oblíbená větička „rodinný podnik“ je tak to jediné s romantickým nádechem v celém procesu přípravy vína. Vinařství sídlí v Charly-Sur-Marne a bylo založeno roku 1967, šest let potom, co Gabriel Baron zahájil práce na pouhém jednom hektaru vinic. Dnes spravují hektarů pětatřicet a z dalších 55 hrozny nakupují. Všechny procesy jsou především maximálně efektivní, zpracování probíhá v moderní klimatizované hale, setřásání lahví na počítačem řízených gyropaletách… tedy skutečně bez romantiky sklepmistra celé dny posunujícího lahve :o) Na základním šampaňském tohoto domu je zajímavé, že v něm dominuje odrůda Pinot Meunier, která obvykle hraje roli spíše „toho vzadu“ ve společnosti Chardonnay a Pinot Noir.

Baron-Fuenté Champagne Grande Réserve Brut
Základ produkce tvoří neročníková směs 30 % Chardonnay, 60 % Pinot Meunier a
10 % Pinot Noir původem z Charly-Sur-Marne v suché podobě. Víno má běžně hlubokou barvu s lehce zlatavým nádechem a ve sklence perlí jemně, s rychlým drobným řetízkem. Aromaticky jasné Champagne se vším, co k tomu patří. Ukázková klasika, navíc docela výrazná. Hutnější ovocitost, opečená jablka (či ještě přesněji štrúdl), trocha citrusů, dotek mléka a kvasnic. V ústech spíše lehčí, ale krásně čisté, živé a svěží, s říznou linkou kyseliny a minerality. Dochuť překvapivě delší, svěží dojem přetrvává. Velmi povedené a výborné do gastronomie, hodně mne baví. Přímočaré a nekomplikované, ale i díky tomu bych si dovedl představit láhev nebo dvě v létě na zahradě :o)

Baron-Fuenté Champagne Grand Cru Brut
Tentokrát tradiční směs 55 % Chardonnay (původ grand crus v Côte des Blancs) a 45 % Pinot Noir (grand crus z Montagne de Reims). O něco hlubší barva než u základního vína, ale zároveň znatelně jemnější a méně výrazné perlení. První dojem z vůně je hodně rozpačitý, působí sevřeně a trochu ploše. Objevuje se zajímavá dřevitost, jablečná slupka, květinové tóny a trochu másla, ale celek rozhodně neuchvacuje. Až po pár minutách se víno otevírá a objevují se jemnější, delikátnější tóny, začíná to být zajímavé. Prostě to není na otevření a okamžité nalití do sklenky, jak ovšem drtivá většina i velkých šumivých vín skončí. V chuti o něco plnějšího těla, svěží a minerální, ale kyselinka je přeci jen méně výrazná než u předchozího vína, celek působí kulatěji, uhlazeněji. Dochuť fajn, příjemně dlouhá s lehkou hořčinou jablečné pecky. Jako celek velmi slušné víno, ale upřímně mne nenadchlo a byl jsem z něj spíše na rozpacích. Grande Réserve Brut je levnější a přijde mi o něco zajímavější, byť struktura chuti tohoto vína je přeci jen „bodově“ asi lepší. Ale kdybych měl volit, tak na bodech záležet nebude.

Baron-Fuenté Champagne Grande Réserve Demi-sec
Stejné odrůdové složení jako základní Brut, pouze dozážním likérem převedeno do polosladké podoby. Hlubší barva a opět spíše velmi jemné perlení. Ve vůni svěží, intenzivně ovocné, s pečenými tóny a trochou minerality v podobě křísnutí kamenem. Chuť je ovocná v trochu pečené podobě (jablka v ohni), svěží a minerální, ovšem s výrazným cukrem. Není ještě úplně „ulepená“, ale zároveň to celé není tak energické a živé jak od šampaňského očekávám. Prostě na „demíčko“ nejsem správná cílovka, k nějakému dezertu se bude určitě hodit dobře, ale kvůli tomu bych asi nekupoval polosladké šampaňské. Proti základní, nedocukřené verzi, je to pro mne obrovský krok zpět.

Co říci závěrem? :o) Především základní neročníkové cuvée mne dost bavilo a za šest stovek (na náš tradičně předražený trh docela slušná cena, v EU se běžně pohybuje někde okolo 21 - 24€, ještě levnější je jejich Brut Tradition za nějakých 15 - 17€) se jedná o dobrý nákup. Ale přijde mi (byť degustační poznámky se tolik neliší, jde spíše o pocit), že připlatit si tu stovku na Drappier či případně i Piper-Heidsieck se vyplatí. V případě, že bych tohle šampaňské viděl v restauraci a zrovna slavil, neměl bych s ním problém.

P.S. Anonymní degustace mi přišla jako ideální způsob, jak ta vína ohodnotit, vzhledem k tomu, že šlo o dar od dovozce champagneshop.cz k objednávce, jako vzorky na objektivní recenzi. Sice jsem je varoval, že skutečně napíšu to, co si o vínech myslím, ale rozhodli se to risknout :o) A jen blázen, i kdyby měl stokrát v paměti slavnou větu z „Jáchyme, hoď ho do stroje!“, odmítne šampaňské zdarma :o)

Odkazy: Celý sortiment Baron-Fuenté | Další bublinky tu na blogu

Lososový Riesling Cuvée des Comtes d'Eguisheim 2000

Jsou vína, která mne nadchnou při ochutnávce, v afektu je zakoupím, uložím a čekám na správnou příležitost, kdy je otevřít a vypít. A ta nepřichází, ještě několik jich tu takhle syslím. Hledám nějaký výjimečný moment, šetřím si je. A pak vlastně nevím, jak chutnají „doopravdy“, protože i při dalších ochutnávce bude to víno propojeno s nějakým důležitým momentem a nedostane šanci vyznít samo o sobě. A tak jsem jednu takovou láhev otevřel před nedávnem bez nějaké neopakovatelné události, prostě k příležitosti příjemné návštěvy, která je dobré víno schopna ocenit. Tak je to totiž nejlepší. A zároveň se bál, jestli dostojí té aureole jednoho z nejlepších ryzlinků, které jsem kdy pil, i při celé lahvi v klidu domova.

Prakticky všechny ryzlinky od Beyera, které jsem měl možnost pít, se vyznačují stejným základem – dokonalá svěžest a čistota chuti i vůně, perfektní suchost a mineralita, náznak barev a laků (petrolej, říkejte tomu jak chcete) a pak věci navíc, ve větší či menší míře. O dnes chutnaném víně jsem před více než rokem napsal: „První vzorek lze popsat jediným slovem - FASCINACE. Riesling Cuvée des Comtes d'Eguisheim ročníku 2000 momentálně stanul na piedestalu „nejlepší ryzlink“ a zároveň si sebejistě uzurpoval i pozici „top suché bílé víno“ v mém osobním žebříčku. Toto je pro mne archetypální ryzlink v jeho vyzrálé podobě. Med s petrolejem (barvy & laky, benzín... prostě „to“ ryzlinkové aroma), květiny, vše výrazné a krásné a dokonale sladěné. V chuti řízně suché, bohaté, minerální a klasické. Ve vůni navíc evokuje syrového lososa a další ryby a přímo volá po kombinaci se sushi nebo mořskými potvorami. Musel jsem mít při pití tohoto vína na tváři dost přihlouplý výraz. Informace na webu dovozce říkají, že „Cuvée des Comtes d'Eguisheim je u Leona Beyera vrcholem produkce suchých vín z odrůdy Riesling. Hrozny pochází výhradně z vinic klasifikovaných v Grand Cru Pfersigberg, ale na etiketě toto označení Léon Beyer odmítá uvádět. Riesling Cuvée Comtes d'Eguisheim je produkován pouze v mimořádně skvělých ročnících a vyžaduje minimálně 4 až 5 let k plnému rozvinutí svého výrazu.“. V roce 2000 bylo skutečně něco mimořádného vyprodukováno. „ Takže s tímto textem v paměti otevírám ten malý poklad doma…

Vysoká zelená láhev, flétna, se zlatou kovovou záklopkou a dlouhým kvalitním korkem. Viněta je skoupá na informace, vlastně se dozvíme jen úplně to nejzákladnější, ale ostatně nic víc není potřeba. Vzhledově mi viněta přijde jako dost velký kýč, vám se třeba bude líbit. V barvě je víno krásně zlatavé, intenzivní. Ve vůni se za ten rok o moc nezměnilo, intenzivněji vnímám lipový čaj s medem, ale barvy & laky ve zvláštně úchvatné podobě tu hrají prim. Očekával jsem trochu větší komplexitu a nějaké jemnější tóny navíc, přijde mi to přeci jen trochu málo „komplikované“. Ale což, stále z toho vína mám přihlouplý úsměv na tváři :o) Chuť je skvěle stavěná, s páteří kyseliny a minerality, květinově bohatá, šťavnatá a dlouhá. A celé to skutečně (což může být sugesce) volá po lososovi, stejně jako minule. Tentokrát ho zkouším, syrový plátek ryby se s vínem v ústech krásně spojí a je to úžasný zážitek. Protentokrát jedna vzpomínka, která byla jen oživena a ne úplně převrácena naruby. A stále ryzlink na vrcholu mého žebříčku, byť v bílých vínech byl už od té doby sesazen a více než jednou :o) Pokud nechcete utopit v láhvi tohoto vína kupu peněz, prostě zkuste od Beyera ten základ, docela často je na degustacích v AdVivum. A uvidíme, jestli chcete jít i dál, nebo vám ten styl prostě nesedne. Já tu teď srkám jeden ryzlink z Moravy (ročník 2006 od Čebavu), hodně dobře udělaný a velmi příjemný, ale naprosto nadbytečně „nabušený“ vyšším alkoholem i trochou zbytkového cukru, a žízním po čistotě a suchosti tohoto Alsaska…

Mimochodem ten večer návštěva donesla fascinující biodynamické burgundské. A doufám, že o něm něco napíše :o) Pokud ne, zkusím se toho ujmout sám… ale já v tom vinařství, na rozdíl od nich, nebyl :o) A tak trochu přemýšlím, jestli by ten fajn večer vlastně nepomohl jakémukoliv vínu, které by se pilo. A už ani nevím, jaká hrála hudba :o)

Odkazy: Syrově lososově s Léonem Beyerem | Francie versus Morava – 3:0 | Vánoční degustace v AdVivum | Téměř dokonale slepá degustace |

Zábava u seriálu En Primeur 2007

Letošní období nabídek En Primeur se pomalu blíží ke konci, objevují se poslední velká vína a definitivně tak uzavřou velmi zajímavou kampaň. Tedy jak pro koho, určitě je zajímavější pro nezávislého pozorovatele, než pro ty, kteří v ní mají velké peníze. Cena některých vín proti minulému roku znatelně klesla, někdy i o překvapivě hodně (desítky procent), přesto je často zájem menší. Nenakupuje USA, své alokace opouští spousta tradičních odběratelů (ano, za cenu předraženého vína je letos možnost získat alokace, které jsou jinak nedostupné), některá tradičně kriticky málo dostupná vína lze získat jen společně s víny naprosto obyčejnými a vůbec je to švanda. Ale takhle při pátku (a navíc třináctého) vás chci spíš pobavit několika komentáři Tomáše Domince, díky kterým jsem se musel mnohokrát usmívat v průběhu předchozích týdnů. Skoro každou nabídku nových vín totiž provází velmi vtipné glosy, trochu ironický pohled na celou tuhle hru a popisy vín a vinařství plné netradiční poetiky. Takže pro dnešek se trochu přiživím na cizí práci a pár jich sprostě zkopíruji…

Vína ze samotné apelace "Médoc", ležící v nejsevernějším cípu oblasti, obvykle neuchvacují filigránskou jemností, ale nabízejí poetiku spíše dřevorubeckého rázu.

„obchod v Bordeaux začíná v posledních dnech nabývat čím dál tím více pleistocénní podobu ("já tobě tři oštěpy, ty mně mamutí kly"), jen namísto těch čtvrtohorních rekvizit se podobně obchoduje Margaux, Haut Brion apod. Tedy přesněji řečeno - ten dialog spíše vypadá takto: "Chceš medvědí kůži? Tak si vezmeš taky tucet tupých pazourků. - "Tupé pazourky nechci, to už radši tady ty plesnivé borůvky." - Tak dobrá - plesnivé borůvky, k tomu hrst shnilých jahod a kůže je tvoje."

vždycky mě na Cosu fascinuje ta okolnost, že celé chateau bylo vystavěno jen a jen pro víno, ne pro lidi - to se to potom snadno zraje do noblesní podoby! A připočteme-li ještě vstupní dveře, pocházející z harému sultána ze Zanzibaru (zaslal je tehdy extravagantnímu hraběti Estournelovi darem spolu s mladou černoškou), je jasné, že vínu nemůže chybět ani trocha pikantnosti...
Ch. Cos d´Estournel (St. Estephe) 1970,- (-18% proti loňsku, loni to bylo -34% proti 2005)
A taky vždycky přemítám, co pak dělal sultán s tou dírou po dveřích?

Ch. Dauzac (Margaux) 520,- (stejná cena jako loni - potřebují vydělat, staví okolo chateau nový plot :-)))

V příloze navíc naleznete všechna zbylá hodnocení a textové přílohy. Trvalo to dlouho, vím - a do budoucna se polepším. Body si vína přivezla už dávno z Bordeaux, ale docílit toho, aby to celé mělo logiku nejen ve vzájemném porovnání, ale též ve vazbě na předcházejíci roky a mezi apelacemi navzájem, je docela oříšek.
Ze všeho nejvíce času ale zabere luštění vlastních, nemožně naškrabaných poznámek. Čmáranice jsou důsledkem časového stresu - za 5 dní je třeba okomentovat přibližně 700 vzorků. Ani ne tak u stylu, tvrdosti, ovocnosti apod. - tam pomůžou zkratky, ale spíše k samotnému popisu. Navíc jsou mnohdy skutečně podivuhodné. Jestliže např. "alepozdiztohonepolezu" se dá ještě pochopit, tak co si počít s dešifrovaným záznamem "za mříží vyhráno" nebo "jedí hady" - to opravdu nevím. Kdyby to alespoň byly "hadí jedy"....
P.S. - s tou zdí, to byl Mouton :-))))

Na ty, kteří svodům lahodného Margaux odolali bez problémů, mám políčenu zcela jinou past: Ch. Haut Marbuzet (jedno z devíti elitních "cru bourgeois exceptionnel") není totiž ani jemné, ani měkké, ani elegantní. Jeho klasický, hrubosrstý projev St. Estephe získává na mohutnosti v nových sudech a potěší ctitele docela jiného stylu.

Dobrý den dnes především těm, kteří občas pochybují o tom, zda tomu vínu vůbec rozumí.
Ch. Cantemerle mě letos zamotalo hlavu měrou opravdu nebývalou. Živé, neklidné a nespoutané víno s patrnou tříslovinou se zcela vymykalo stylu všech ostatních Haut Médoců. Nevěděl jsem, co s tím, a tak jsem se radil s "mistry - znalci", které jsem v Bordeaux potkal. A co jsem se dozvěděl? Úplně všechno. Od "naprostý propadák" (J.-M. Quarrin) až po "nejlepší Cantemerle všech dob" (F. de Luze). Tak si vyberte...
Z čehož plyne jednak poučení, že si člověk stejně musí poradit sám, a jednak uklidňující zjištění, že tomu stejně vlastně nerozumí vůbec nikdo.

A to je tak všechno. Za sebe mohu říct, že letos nakupuji naprosté minimum. Bojuji sám se sebou, pár vín bych rád objednal, ale… uvidíme :o) Nejspíš ty peníze investuji lépe. Zájemce o další texty ze série En Primeur nabídek odkazuji na www.enprimeur.cz a další články na téma En Primeur 2007 tady z blogu najdete například tu: Bordeaux 2007 – kampaň se rozjíždí | Ochutnávka „sudových“ Bordeaux 2007 | En Primeur Bordeaux 2007 – bez velkého nadšení | Nepříjemná pravda o Bordeaux 2007? | Začíná kampaň En Primeur 2007 | Drastická selekce aneb sázka na Bordeaux 2007 | Katastrofický ročník 2007 v Bordeaux?

Zase jednou Itálie... Rosso Piceno 2006

Vína z Itálie se na tomto blogu objevují naprosto minimálně a to z prostého důvodu – nějak jsem si k nim nenašel cestu a ve sklence mi končí spíše výjimečně, obvykle spíše na degustacích než doma. V posledních dnech se konalo, právě koná a ještě konat bude hned několik italských degustací, k mé velké lítosti se ale ani na jednu z nich nezvládnu dostat.A tak jsem si alespoň otevřel zajímavě vypadající láhev z méně exponovaného regionu Marche, konkrétně provincie Ascoli Piceno.

Rosso Piceno ročníku 2006 z vinařství Saladini Pilastri je bio certifikovaná směs 30% odrůdy Montepulciano a 70% Sangiovese. Jde o základní D.O.C. té oblasti, s minimálním pobytem v sudu (6 měsíců, ale projevem spíše ne sudech nových).Více o vinařství a jejich dalších vínech najdete na webu www.saladinipilastri.it, já tentokrát nějak nemám sílu ani chuť informace překládat. Takže jen k vínu. Hnědá láhev bordó tvaru, plastová záklopka a kratší korek lepený z drti. Překvapivě střízlivá a decentní viněta, docela se mi líbí. Nějaké obecné informace o vínu jsou na zadní vinětě i v angličtině.

Barva vína je velmi hluboká mladičká fialka, silně barvící vše, čeho se dotkne. První dojem z vůně je taková ta lehce unifikovaná mladičká ovocitost, přímočará a jednodušší. Později, když ten prvotní dojem odvane a víno se trochu nasytí vzduchem, se výrazně objevuje čistší peckové ovoce, trocha pepřové kořenitosti, nějaké květiny, ale zároveň i takový ten „kuprexit“ tón (nebo bakelit, k tomu to má blízko), který často nalézám ve spotřebních supermarketovkách. Ne úplně špatné, ale dost mimo můj vkus, takový nevhodný parfém :o) V chuti středně plné, dost kyselinek i drsnějšího třísla, slušná ovocitost a lehký náznak kávy v normálně dlouhé dochuti, ale celkově spíše jen na běžné pití než nějaký větší zážitek. Celkem pěkná struktura, slušně udělané, ale prostě ten celkový pocit je daleko od stavu, který vyhledávám. Při nějaké hodince v lahvi se víno trochu zlepší, ovšem nijak zásadně. Tříslo pořád nepříjemně dře, nechat víno zrát je možné a nejspíš i žádoucí.

Láhev u mne skončila, stejně jako většina dalších z Itálie, jako dárek. Při krátkém hledáním na internetu zjišťuji, že na našem trhu se pohybuje okolo 180,- Kč, což je snesitelná cena. Ale mne prostě neoslovilo. Itálii bych naslepo tipoval na prvním místě, ten dojem z vína je dost podobný mnohým Sangiovese, která jsem chutnal na degustacích a jiní z nich byli nadšeni. Takže své zákazníky si určitě najde. Já to nebudu, každopádně tuhle recenzi uvádím tak trochu z toho důvodu, abyste měli možnost udělat si o mém vinném vkusu lepší obrázek, až zas budu něco dalšího hanět či doporučovat :o)

P.S. Víno absolutně nefunguje s (navíc nevábně vypadajícím) sépiovým risottem, v ústech po něm zhořkne a stane se vyloženě nechutným. Za tuhle zkušenost, jak může také vypadat „snoubení“, to stálo. Tentokrát prostě pokus o netradiční spojení nevyšel, s kusem opečeného masa to bude rozhodně lepší :o)