Dva rudé pozdravy z pekla

Jsou vína, u nichž pravděpodobnost nákupu během dovolené/služební cesty stoupá díky efektnímu názvu. Žena takhle z návštěvy Milána, odkud chtěla dovézt něco lokálního (= víno z Lombardie), přitáhla láhev vína jménem Inferno. No neberte to, když je na vinětě peklo! Netušila, že kupuje láhev jedné ze zajímavějších italských apelací, Valtellina. Při další cestě (a po ochutnání prvního vzorku) už šla po tomhle místě cíleně. Valtellina se nachází na severním cípu Lombardie, v podstatě už u hranic se Švýcarskem, a práce na vinicích je tu extrémním sportem, šplhají totiž do strmých nestabilních (a kvůli vínu zterasovaných, jinak by to ani nešlo) svahů na úbočí Alp. Dramatickou krajinu se zbytky opevnění z První světové války si plánoval Mussolini & spol. jako místo posledního odporu proti spojencům, dokonce do oblasti začali posílat munici a jídlo, ale plán se nakonec neuskutečnil. V oblasti najdeme několik specifických poloh (obcí) s DOCG, ve kterých vznikají asi ta nejslavnější místní Valtellina Superiore vína – Grumello, Inferno, Maroggia, Sassella a Valgella. Na vinětách zdejších suchých červených můžete najít ještě nápis Sforzato (Sfursat, Sfurzat), pro milovníky hudby známý termín a zde použit v podobném smyslu, čeká vás úvodní úder alkoholu (nejméně 14.5%) a dalších koncentrovaných složek vína, které je vyrobené ve stylu Amaronne, z vysušovaných hroznů. Jinak se tu ale vinaří klasicky a základem místních vín je odrůda Chiavennasca, což není nic jiného, než jiný název pro Nebbiolo (proslavené v Barolu a Barbarescu, ale moc fajn z něj bývá i Gattinara; mimo Itálii se sice Nebbiolo pěstuje, ale zatím jsem nic moc zajímavého nepil). Poloha Inferno, nejmenší z výše jmenovaných podoblastí, pak své jméno získala díky extremním teplotním špičkám, se kterými se lze na jejích svazích v létě setkat. Jak se to projevuje ve víně?

Začnu až druhou ochutnanou lahví. Je jí Inferno 2005 Valtellina Superiore DOCG z vinařství Conti Sertoli Salis. Firma sídlí už v podstatě na hranicích se Švýcarskem a je to podnik větší, s exportním zastoupením všude možně po světě (i v ČR), ale podle dostupných informací dost slušný. Jejich Inferno je z 95% Nebbiolo doplněné trochou místní odrůdy Brugnola a kapkou Merlotu. Zraje dva roky ve velkých slavonských sudech. Viněta mne docela baví, navíc obsahuje vzadu i nějaké ty doplňující informace. Láhev khaki tvaru bordó, kovová záklopka, korek z drti s pevnou dvojploškou (dost nečekaně, u vína, kde sami doporučují až osm let zrání). Barva nijak hluboká, nazrálejší, taková pinotová. Pěkná ovocitá vůně s trochu ostřejší kovovou linkou. Objevují se lehce živočišné tóny, náznak bylinko-čajové nazrálosti, herbální aromata. V chuti suché, nijak plné ale tak akorát a vyvážené, dost pěkných kyselin, již spíše uhlazené tříslo, delší dochuť. Nijak zásadně komplikované, přijde mi to jako slušné „běžné“ víno, kterému se podařilo hezky nazrát. Ve vinařství za něj chtějí okolo 10€, ve vinotéce v Miláně stálo k patnácti.

Druhým (ale v pořadí chutnání prvním a tím, které nakoplo další nákup) je Inferno 2006 Valtellina Superiore DOCG z podniku Nino Negri. Jde o celkem prestižního producenta, který se výrazně zasloužil o propagaci své domovské oblasti. Jejich peklo obsahuje malý přídavek odrůd Pignola a Pinot Nero. Víno leželo dva měsíce v nerezu a následně dalších osmnáct ve velkých sudech. Opět khaki láhev, ale tentokrát těžší a trochu zkosená, s kovovou záklopkou a plným kvalitním korkem. Barva je pěkná rubínovka, na prsty si skrz víno vidíte, nic přestřeleně hlubokého. U vůně jsem na začátku poněkud na rozpacích, protože evokuje lehkou korkovou vadu, a tohoto dojmu se po celou dobu nezbavím. Divné ale je, že ta „vada“ tak nějak nevadí a v podstatě vínu sedí. Je to totiž celé takové zvláštně zemité, komplikovaně bohatě zvláštní nad vrstvou vyzrálého sladšího červeného ovoce. V chuti suché, vyvážené, s hezkou kyselinou, příjemným ovocem, ještě poměrně výraznou tříslovinou, ale také výbornou délkou a celkově skvělým projevem. Připomíná mi to vyzrálejší teplejší Pinot. A to jde, prosím, o jejich „základní“ červené, které následují vyšší řady (v případě původu čistě v Infernu jde o Mazèr). Cena byla zhruba 13€ a za tu rád udělám další experiment, zda jsem měl ujetý vzorek či to takhle vypadá vždy.

O Valtellině se kdysi rozepisoval Ondra Kopička, básnil o hodně ujetém projevu, rezavých trubkách a tak. Je fakt, že kousek od Nino Negri (pokud byl v kondici) rozhodně úplně „konvenčně“ nepůsobil, ale Inferno od Sertori Salis bych se nebál nalít ani běžnému konzumentovi. Ve Valtellině hodlám občasně (záleží na frekvenci manželčiných služebních cest) pátrat dál :o)

Zobraz celý článek →

Krásný „podpultový“ ryzlink k suši

Náhodné objevy jsou úplně nejlepší, taková ta nečekaná překvapení, kdy z ničeho nic dostanete do sklenky víno, která vás vyloženě nadchne. V případě ryzlinků z Německa mi vždy přeběhne mráz po zádech očekáváním už jen přečtením viněty. No řekněte, není to krása: Weingut Ratzenberger Riesling Spätlese Steeger St. Jost 2007 trocken (a to ten jazyk nijak zvlášť nemusím) :o) Co odhalí dekódování celého textu? Weingut Ratzenberger je v obci Bacharach (oblast Mittelrhein, Střední Rýn) sídlící rodinné vinařství a sice to není jedno z vyloženě slavných jmen, ale v těhle místech jde rozhodně o podnik významnější, specializují se logicky na ryzlinky, ale docela výrazným podílem mají ve vinících zastoupen i Grauburgunder a Spätburgunder (Rulandské šedé a modré). Riesling je jasný, Spätlese napovídá pozdní sběr a vyzrálejší hrozny. Steeger St. Jost je pak strmější vinicí s výrazným podílem jílu a břidlic a poloha velmi vhodná především k produkci suchých vín. Ročník 2007 je v Německu považován za špičkový a trocken znamená, že víno bude pěkně suché. No nenatěšilo by vás to?

Upřímně se přiznám, že jsem tohle víno měl už třikrát a nikdy si neudělal detailní poznámky. Proč teda vlastně páchám dnešní zápisek? Je to prostě zase „zpověď“ z ryzlinkové závislosti po příjemném zážitku. Tenhle ryzlink je skvěle zkomponovaná záležitost, tak nějak nevolá po analýze, ale jasně připomíná, k čemu víno je: k pití, ideálně ve společnosti dobrého jídla a dalších lidí! Svěží, výrazné, medové, kořenité a trochu exotického ovoce, krásně čisté, středně plné, kupa kyselin, šťavnatost, slušně dlouhá dochuť, mineralita, vyvážené. Pohoda na celý večer.

Proč mám v titulku, že jde o ryzlink podpultový? V restauraci Hanabi Hibachi (psal jsem o nich třeba tu, v přehledu článků za rok 2009 se zase zmiňoval o jejich posunu více k suši baru) na lístku oficiálně není, ale na požádání láhev vyštrachají a přinesou. K těm místním specialitám se poměrně hodí, chuťovky se syrovou rybou a wasabi křen krásně spláchne a naladí na další pochoutky.

Na Ryzlinku od Rýna, Mosely, z Nahe i dalších částí Německa (ale ostatně i třeba z Alsaska) mne baví, že i v těch úplně základních podobách to nebývá průšvih a stačí „přitlačit“ finančně jen trochu a snadno můžete být nadšeni. V tomhle směru je třeba Burgundsko dost problematické, tam k vínům, jež vás opravdu dostanou, je většinou potřeba vyhodit už dost peněz a ty vyložené základy bývají opravdu těžká nuda (která doplní oběd ve francouzském bistru, ale na doma bych si ji neotevíral). Ryzlink jde obvykle pít mladičký chvilku po nalahvování a zároveň dokáže fantasticky zrát. Je univerzální ke strašné spoustě jídel a nabízí neuvěřitelné množství stylů a podob. A takhle na jaro, kdy ještě zafouká chladně ale sluníčko už přitom svítí do oken, je to bezchybné pití. A vůbec, co vám to znova opakuju, však už dávno víte, že ryzlinky nekriticky obdivuju :o)

Zobraz celý článek →

Slepá láhev a výborná netradiční růžovka

Když jsem v prosinci psal o láhvi s tajemným obsahem (dodnes netuším, co to bylo), nečekal jsem, že se mi to stane znovu. Ale minulý týden zase jednu anonymní láhev obdržel, ovšem tentokrát k ní dostal samostatně v obálce vinětu. A tak si víno v klidu přechutnal, sepsal poznámky a odhadl, o co se asi jedná, a pak s trochou obav (jelikož u nás byla návštěva a já se nechtěl ztrapnit úplně mylným tipem) víno odhalil. A mé ego zase jednou poskočilo, odrůdu i místo původu jsem měl správně. O pár dní předtím mne ale jedna sommeliérka krásně ztrapnila, když jsem pěkné (křupavě svěží, trocha medových tónů, minerální) víno označil za ryzlink, aby se ukázalo, že jde o trochu netypický sauvignon ze Sonberku, takže tím se to asi vyrovnává. Každopádně k dalšímu „tajemnému“ vínu (zelená bordó láhev, plastový špunt bez potisku) jsem si napsal toto: „Pěkná barva, hlubší, do zlatavé. Svěží, intenzivní vůně, medová s květinami, kořenitost a mineralita, dost slušné, jemně náznak barev & laků (botrytické hrozny) a reduktivních tónů. Ne vyloženě mladé (07+), suché s hezkou kyselinou, středně plné, lehounká hořčina, fajn délka, dobře pitelné.“ Samozřejmě odhadnout to takhle z popisku, bez toho celkového pocitu z přičichnutí, který textový popis nikdy nenahradí, není snadné. Ale klidně to zkuste, odhalení až na závěr článku :o)

A teď už k růžovému, kde je původ i vinař znám, ale přesto si zachovává něco „tajemna“. Na webu je popsáno (úryvek) jako „Excentrické růžové víno. Směs asi deseti blíže neurčených odrůd ze starších vinic. Všechny hrozny byly nejprve společně pošlapány a po několikahodinovém odležení lisovány na malém vřetenovém lisu.“ Jedná se o víno z vinic a sklepa Richard Stávka, Divý Ryšák 2008. Tuhle láhev jsem si otevřel „na uklidnění“, frustrován z návštěvy „gala“ přehlídky Salonu vín v Praze, a dopíjel ho druhý den. Barevně pěkná šípkočajová růžovka, trochu matnější. Voňavé, moc zajímavý zemitější mix všeho možného. Řebříček, aromatické bylinky, náznak charvátoidních lesních jahod. Většina se opakuje i v příjemné chuti, dominuje kvantum pěkných kyselin, zemitost, svěžest. Výborně pitelné víno, živé, klouže do vás samo, k tomu slušná délka… prostě fajn. Nic nepředstírá, působí důvěryhodně, přirozeně. Láhev jsem zakoupil po loňské návštěvě vinařství, projížďce po okolí a vinicích (na koňském povoze) s občerstvením v podobě domácího kozího tvarohu a výborného žitného chleba, to vše částečně za deště. Atmosféru to mělo, ani nevím, proč jsem se nerozepsal víc.

Na videu výše najdete takový malý vtípek, Richard Stávek nalévá na vinici Špigle sklenku bílého cuvée právě z této vinice, úžasného vína co mne vyloženě nadchlo. A popisuje jej tak, jak si mnozí obvykle bio(dynamická) vína představí. Realita je ale obvykle jiná, byť nějakou tu perličku a ne úplně jiskrnou čirost můžete očekávat s velkou pravděpodobností (a není na tom nic špatného) :o)

A odhalení vína z úvodu? Můj tip byl mikulovský vlašák, konkrétně někde od Pálavy. V lahvi se skrýval Ryzlink Vlašský 2008 botrytický výběr z hroznů z vinařství Palavín.

Zobraz celý článek →

Od Fino po Oloroso – dvanáct podob sherry

Pokud chcete z bytu vyhnat návštěvu, která vám likviduje zásoby vína a nemůžete se jí zbavit jinak, nalijte jí suchou sherry :o) Pro běžného konzumenta, který bude očekávat něco trochu jako sladké portské, je první setkání se suchou klasikou obvykle provázeno nepochopením, rozpačitým výrazem a případně i nějakým tím vulgárním výrazem. Pokud budete chtít z bytu dostat mne, rozhodně suchou sherry neotevírejte, to se mne pak hned tak nezbavíte :o) V rámci cyklu ochutnávek netypických (ve smyslu známosti a oblíbenosti mezi konzumenty v ČR) záležitostí jsme nedávno doma otevřeli hned dvanáct sherry různých stylů a producentů a rozhodně šlo o zážitek, který mi potvrdil, že v tomto typu vína je strašná spousta úžasných kousků za ceny, kterým srovnatelně příjemné běžné víno jen těžko může konkurovat. Ale je to jako s olivami. Prvních pár skleniček vám možná nebude chutnat, k sherry je třeba se propít. Když objevíte její kouzlo, už se jí nevzdáte (ne nadarmo jednu dobu fungovala sherry i jako měnový ekvivalent). A rychle začnete litovat, že je jich na našem trhu tak málo.

Na úvod k sherry, technologii výroby, přehledu odrůd a jednotlivých typů, bych doporučil moc fajn článek P.J. z degustace Valdespino na webu O Víně. K tématu najdete nějaké věci též v nedávném zápisku z degustace dvanácti různých fortifikátů a v každé pořádné encyklopedii (+ samozřejmě jsou desítky výborných článků v angličtině), nějaké informace též rozpustím u degustačních poznámek. Ochutnávky se účastnil i jeden velký nadšenec do těchto druhů vín, který zároveň dodal většinu vzorků, pravidelně si je totiž objednává z různých obchodů ve Španělsku a dalších zemích. Leckteré uvedené ceny tedy nejsou běžné MO v ČR, ale jsou přepočteny z eura + poštovné + decentní zaokrouhlení nahoru.

Hidalgo La Gitana Manzanilla
O tomhle kousku jsem se zmiňoval už nedávno, jedná se o jednu z vůbec nejprodávanějších manzanilla sherry ve Španělsku a je velmi oblíbená na trhu v UK, navíc z v podstatě rodinného podniku. Barvou velmi bledá, aromaticky naprosto klasická suchá lehká (rozuměj 15% alkoholu) sherry, jemná, čistá, vyvážená. I v chuti velmi lehké a hodně suché s jakýmsi náznakem sladkosti v podobě karamelizovaného jablka, delší, vyvážené, klasika. Krásné pití „jen tak“ či třeba k lehce ogrilované bílé rybě. Tenhle typ sherry (manzanilla, fino) se obecně doporučuje vypít do půl roku od nalahvování, kdy je nejlepší, a v otevřené lahvi nenechávat déle než týden. Ale vydrží i déle, kvalita klesá velmi pomalu. Cena okolo 185,- Kč.

Williams & Humbert Dry Fino (verze pro M&S)
Jedním z mála míst, kde v ČR vždy, spolehlivě a relativně levně (do 200, spíše okolo 150 a při různých akcích ještě méně) najdete sherry jsou sekce s pochutinami v řetězci Marks & Spencers. Výhodou sherry je, že i ty úplně nejobyčejnější jsou obvykle dost v pohodě a leckdy moc fajn. Tahle je aromaticky intenzivní, slanější, mořská a lehce jakoby reduktivně „zaprděná“, mám tu v poznámce „vyschlé řasy a další podivnosti v odtoku do moře“, leckdo na ochutnávce používal mnohem méně romantické výrazy. Po lehkém nadýchnutí celkem slušné. V chuti krásně suché, výrazné, ostřejší dojezd se znatelným alkoholem, dochuť standardně dlouhá. Korektní, běžné dobře udělané pití. Cena 199,- Kč.

Emilio Lustau La Ina Fino
Zde je „lehký zmatek“ s producentem a snad jsem příběh studiem tiskových zpráv rozklíčoval správně. Původně značku La Ina, která se stala jednou z nejrespektovanějších když se řeklo fino sherry, produkovalo vinařství Pedro Domecq. Ty do svého portfolia získala v roce 2005 skupina Pernord Ricard (u nás pod ně spadá Becherovka), aby následně část značek střelila skupině Osborne a od nich je (opět ale jen část) velmi záhy převzal Emilio Lustau. Je to chaos, leckdy na webech najdete tohle víno stále pod Domecq, každopádně aktuální čerstvá La Ina, i když láhev zůstala tvarově stejná, je určitě už Lustau (dle drobného nápisu na zadní vinětě). Krásně to ilustruje stav celé produkce sherry, kdy trh ovládají spíše velcí hráči a vyloženě rodinné podniky zas tak často nenajdete. I v případě Lustau už jde o velkou firmu, je to ale zároveň jeden z vůbec nejlepších tradičních producentů, který krom větších řad opravdu výborných sherry produkuje i různé speciální maličké šarže od jednotlivých (a na vinětě konkrétně uvedených) almacenistas. Což jsou menší rodinní zpracovatelé (a někdy i pěstitelé, ale často spíše nakupují od farmářů) sherry ve svých vlastních sklepích, ale bez licence na její lahvování. Tradičně almacenistas prodávají hotové sherry pro míchání značek u velkých producentů, Lustau nabízí vybrané kousky i samostatně.

La Ina se prezentovala zvláštní, velmi výraznou a až těkavě do nosu lezoucí vůní, komplikovanější než předchozí vzorky, s tóny kůže lakované barvou ve spreji. Vlivem vzduchu se až překvapivě mění a objevují hromady zajímavých variací. V chuti suché a intenzivní, nijak těžké, krásně pitelné s pomalým nástupem čisté dochuti, která pak ale trvá hodně dlouhou. Druhý den se trochu uhladila, ale stále šlo o trochu „podivnější“ styl, ovšem hodně lákavý ke zkoumání. Cena zhruba 200,- Kč.

Valdespino Fino Dry
O producentovi se něco dozvíte na webu dovozce a v již dříve zmíněném článku od P.J. z degustace. Tohle Fino kupuji celkem pravidelně a společně s Cream Isabella (bude řeč později) šlo pro mne o ukázku opravdu výborných kousků, jedněch z nejzajímavějších na našem trhu. Při ochutnávce bohužel toto Fino předvedlo, že v ČR holt není obrat tak velký a lahve nejspíš leží skladem dost dlouho, protože z kvality, kterou si pamatuji, dost znatelně ztratilo. Původně bledá záležitost byla v barvě již lehce nazlátlá, vůně mírně oříškově medová, jakoby přislazená a naoxidovaná. V chuti suché, stálé čisté, slušně dlouhé, příjemně pitelné, ale dávno pryč je ona křupavá svěžest, kterou víno mělo ještě před pár měsíci. Nebo jsem měl možná smůlu na láhev. Někdy je z vinět dost složité rozklíčovat, kdy bylo víno lahvováno. Cena okolo 300,- Kč.

Osborne Coquinero Fino Amontillado
Osborne je větší skupina s bohatým portfoliem všemožných produktů (vína, šunčičky z iberijského vepříka a tak). Toto víno je ve vůni opět hodně intenzivní a k tomu bohaté, s úvodním úderem kerosinu :o) Ale s dostatkem delikátnějšího projevu a jemnějších nuancí zatím. V chuti plnější, výrazné, oříškové, dochuť se rozjíždí a trvá, efektní, vyvážené, příjemné pití, kde jen trochu zazlobí alkohol. Stylem těžko zařaditelné, už ne Fino a ještě ne Amontillado. Cena nějakých 285,- Kč.

Emilio Lustau Palo Cortado Península
Palo Cortado je poměrně vzácný styl sherry, přirozeně takto vznikne jen do dvou procent celé produkce. Vtip je v tom, že sud původně určený na fino či amontillado  (a dolihovaný na 15%) samovolně přijde o vrstvu flóru chránící ho před oxidací. V ten moment je jedné čárce značící typ sherry (více o tomto systému na Gurmetklubu) provedené přeškrtnutí (a z toho vychází jméno Palo Cortado) a víno dolihováno na 17.5%, aby vzduch vydrželo. Pokud je nutné později přidat další alkohol, provede se další přeškrtnutí (dos cortados, tres cortados, …), je to jednoduchý a funkční systém značení, co se v sudu děje.

Oříšková barva, intenzivní, efektní vůně, bohaté, rozinkově sladší, komplikovanější. V chuti perfektně suché, velmi výrazné a přitom dokonale vyvážené, čokoládo-oříškovo-dřevité, efektní, krásné, příjemné delší doznívání. Komplexní, elegantní sherry. Možná dokonce lepší, než jejich Oloroso Don Nuňo popisované minule, které jsem pak pomalu dopíjel několik týdnů a nemohl se no nabažit. Cena již nějakých 580,- Kč, ale za tyhle prachy podobně úžasné klasické víno seženu jen těžko a tohle mi navíc vydrží déle, po malých sklenkách k zpříjemnění mnoha večerů.

Osborne Bailén Oloroso Dry
Tmavá hnědá barva, velmi výrazné, sladkost, rozinky, alkohol, bohatost, krásná klasika. V chuti stále suché, výrazné až explozivní, oříšky, mineralita, doznívání opět v takovém tom bujícím, neustále se rozvíjejícím a měnícím stylu. Dlouhatánské, krásné, jen kvanta alkoholu o sobě občas dají vědět až příliš. Za 285,- Kč je to ale výborné…

Pedro Domecq Río Viejo Oloroso Dry
Řada Río Viejo bude podle všeho též nově spadat pod Lustau, takže o producentovi Pedro Domecq se zde rozepisovat nebudu, byť za touto konkrétní lahví ještě stojí oni. Barva krásná hnědá/oříšková, bohaté a sladší ve vůni, s výraznou linkou dobrého vinného destilátu vyzrávaného ve dřevě. V chuti suché, hodně dominantní kyseliny, plné, dlouhé a intenzivní, efektní příjemné pití. Cena zhruba 285,- Kč.

Gonzalez Byass Solera 1847 Oloroso Dulce
Gonzalez Byass je opět větší skupina a obecně známa především pro řadu Tio Pepe, ale má i špičkové kousky. Je jedním z podniků, které se doporučuje nevynechat při návštěvě Jerezu, část budov jim navrhoval Eiffel a turistickou atrakcí je obrovský sud El Cristo o kapacitě 157.000 litrů, který je obklopen dvanácti menšími „apoštoly“, sudy o kapacitě 6000 litrů. Všechny jsou určeny na sherry, jen Jidáš je pro vinný ocet. Skladové zásoby v (nejen) systému solera a jsou okolo 45 milionů litrů sherry a brandy.

Barva temně hnědá, vůně výrazná, vyzrálá s jasnou sladkostí z odrůdy Pedro Ximenez, linkou jitrocelového sirupu. Efektní, čisté, pěkné. V chuti sladké, likérové, vyvážené a dlouhé, sladkou jitrocel doplňuje dostatek kyselin, kulaté, dřevo, čistota projevu. Jo, takhle bych si slaďák dovedl představit. Nic vyloženě komplikovaného, ale výborné pití. Cena 240,- Kč opět působí směšně nízce, navíc když si člověk uvědomí docela složitý postup výroby a nutnou dobu zrání.

Williams & Humbert Rich Cream (verze pro M&S)
Pěkná hnědá, sladká vůně s trochu kyselejšími tóny, těkavější alkohol, ořechy, rozinky, jednodušší. Hodně sladké až lehce lepivé v chuti, dřevitější dozvuk, ne úplně vyvážené (chybí minimálně něco kyseliny), obyčejné poněkud přeslazené. Pro mne jasný adept na „víno pro babičku“, kterou vyloženě nadchne :o) Ale upřímně stále slaďák, který působí mnohem méně nudně, než leckteré dražší sedmičky různých „výběrů“, které často vznikají v naší drahé vlasti, ale zároveň si na žádnou specialitu nehraje. Běžná cena 199,- Kč (v akcích i 150,-).

Valdespino Oloroso Cream Isabella
Lehce načervenale hnědá barva, svěžejší vůně s jasným cukrem, bohaté, mix oxidativních tónů a oříškového oloroso stylu, drahé dřevo, alkohol decentně zatěká, zajímavé, možno hledat komplikovanější nuance i se tím jen tak bavit a pít „na chuť“. V chuti sladké ale s vyvažující kyselinou, byť cukru by pro mne klidně mohlo být o kus méně. Přesto stále dostatečně vyvážené, bohaté, rozinky, med, koření, pěkná délka, efektní velmi dobré pití, které má šanci hodně zaujmout začátečníky v sherry a bavit i nadšence. Na ochutnávce vyvolalo mezi dvěma účastníky rozhovor na téma „a nepojedeme do Jerezu na dovolenou?“. Lepší trochu nachlazené. Něco jsem psal i dříve z jedné vánoční degustace. Cena okolo pětistovky.

Emilio Lustau East India Solera
V dobách dávno minulých používala španělská flotila sudy se sherry jako stabilizační prvek pro lodě při cestách do Indie. Tato sherry je vyrobena v podobném stylu, prostě trochu tak, jak se typicky dělá spíše Madeira, a to včetně stylu popisu na lahvi (viz titulka článku). Barva hlubší hnědá. Vůně efektní, bohatá, zajímavá a krásná. Oříšky, kandované ovoce, rozinky, trochu přismažené a decentně „petrolejové“ tóny. V chuti sladké s vyvažující kyselinou, plné, efektní a líbivé v naprosto kladném smyslu, trochu připečené a dlouho doznívající. Zajímavý kousek, který mi z těch všech chutnaných nejvíce evokoval posezení v britském klubu u krbu. Cena přibližně 510,- Kč.

Nevím, jak to přišlo ostatním účastníkům, ale já si prostě jen ověřil, že sherry má smysl se věnovat. Vyhledávat, zkoušet a vybrané kousky pít. K rybě, k tapas, jen tak k různým „televizním“ pochutinám (solené brambůrky, olivy, sýry), k dezertům, když je vám zima a venku chladné lezavo (sladké cream), když je vám teplo (manzanilla a fino), když si čtete, když posloucháte hudbu a prostě jen tak pro příjemný večer. Zkuste to taky! :o)

Zobraz celý článek →

Burgundské zastavení aneb ochutnávka slušně

Skoro vždy, když mám možnost se zúčastnit nějaké vinařské akce v zahraničí, přepadne mne následně trochu nepříjemný pocit, že nás tady doma ještě čeká dlouhá cesta. A vzhledem k povaze mnoha Čechů možná ani nikdy nedorazíme do cíle. A to nemluvím jen o akcích otevřených běžným konzumentům, ale i těch pro odbornou veřejnost, k mé velké lítosti. V neděli jsem, v krásných prostorách u kostela v ospalém městečku Tournus, ochutnával produkci sdružení Bourgogne de Vigne en Verre (seznam vinařů) a říkal si, jak málo vlastně stačí k příjemnému pocitu z takové prezentace. Vzhledem k 110+ ochutnaným vzorků se o poznámky a objevy podělím později, dnešek je spíš takový výkřik do tmy o drobnostech okolo.

Nebudu řešit blbosti jako občerstvení, toalety (které zrovna zde naprosto nezvládli) a tak, spíše věci, které podle mne pohodlí ovlivňují nejvíce. Prvním takovým detailem, který zde zatím není příliš dobře chápán, je nutnost na podobných akcích plivat. U nás jsou nejčastější malá plivátka umístěná na jednotlivých stolcích u vín, ke kterým se občas prakticky nejde probojovat. Zde bylo po celém prostoru umístěno mnoho velkých a pro tento účel vyrobených nádob, u kterých byla otázka okamžiku se naklonit a odplivnout. Žádné držení vína v puse minutu, tlačení skrz neústupnou skupinku u stolku či pobíhání po sále a hledání nějakého volného plivátka.

Další drobnost je degustační karnet. Nepotřebuji nutně superdetailní rozpis všech vín s jejich všemi technickými detaily, ale dostatečně velký bloček s kroužkovou vazbou, kde má každý podnik samostatnou sekci, menším písmem zhruba rozepsanou nabídku (samozřejmě přesný seznam se taky hodí) a především velký prostor na poznámky je ideální. I zde se něco takového občas podaří a pár dovozců na svých „gala“ průřezových degustacích zvládá (ostatně jako se zde občas podaří akce na úrovni, která nevypadá, že se tam většina účastníků přišla jen opít), ale typicky je místo na vlastní poznámky hrozně mrňavé. Ale jo, pevné desky a pár bílých papírů to taky řeší :o)

Co je ale vůbec nejdůležitější? Lidi. A to jak účastníci, tak ti vinaři a jejich zástupci za stolky se vzorky. Na téhle akci se vám nestalo, že by někde zodpovědná osoba chyběla (pokud ano, rychle se vás ujal někdo od vedle) či se s někým pro ni důležitým vykecávala pět minut a okázale vás ignorovala. Stačilo se přiblížit k vínům a během chvilky (pokud byla jen o něco delší i s úsměvem a „pardon!“) byl ve sklence degustační vzorek a v případě zájmu i sděleny základní informace. Ó jak mi to tu chybí…

Rozdíl největší jsou však účastníci. V Tournusu se sešla pestrá sbírka různých národností, od novinářů a prodejců z Francie, Velké Británie, Německa, Belgie až po Bulharsko či ČR. Pravá strana sálu oplývala především vzorky řekněme „méně slavných apelací“, pestrou přehlídkou toho úplného základu bílých a červených z Burgundska, čelo se postaralo o jakýsi „přechod“ a pravá strana pak prezentovala místa z nejprestižnějších (byť ne od vinařů těch nejzvučnějších jmen). Klasika v ČR je „kobylkování“, pokud je cena akce fixní a nejde o systém víněnek, tak se dav nahrne k tomu nejlepšímu, u každého stolku požádá jen o vrchol produkce, zlikviduje vinaři dovezené zásoby a pak se dopíjí „obyčejnějšími“ víny. Tady po několik hodin nebyla u těch slavnějších jmen skoro ani noha a prakticky všichni poctivě dělali svou práci, zkoumali vína od základu nabídky sdružení a postupně se sunuli od Mâconu po Dijon, od vín „na pití“ a často i směsek s Gamay či Aligoté, po velké Chardonnay a Pinoty z Chassagne, Cortonu či Nuits-Saint-Georges. A, světe div se, i na úplném konci bylo k dispozici kterékoliv z těch vín co na začátku.

Jasně, jak se přiblížila šestá hodina, tak už se i nějaká ta zábava rozproudila, většina měla degustováno co potřebovala, hladina hluku stoupla, méně se plivalo a více pilo. Problém je, že u nás k totožné situaci nedochází hodinu před koncem degustace, ale po jejím začátku. A stejně se chovají domácí hromadné výpravy, které takto často přepadnou (na všemožné pofiderní údaje, jde o akce pro profesionály z oboru a pozvané) akce jako Grands Jours de Bourgogne či Découvertes en Vallée du Rhône, automaticky tak udělají z Čechů suverénně nejzastoupenější národnost (když nepočítáme místní) a našemu národu rozhodně nedělají dobré jméno. Vyloženě se těším právě na Grands Jours, kde už si B.I.V.B. (Bureau Interprofessionnel des Vins de Bourgogne) letos stěžovalo, že počet registrací z ČR je podivně vysoký a volalo do některých časopisů, jestli vůbec ty za ně se hlásící osoby znají. Smutné. Člověk se skoro stydí na vinařovu otázku „odkud jste“ odpovědět…

Zobraz celý článek →

Paviáni, můry, magické sklo, bloggeři a hype důležitější produktu

Když tak procházím novinky ze světa vína, nestačím se občas divit. Je celkem normální, že vinice na našem území trpí pod útoky špačků a ožírají je srnky (na Perné jsem jich viděl obrovský dav, převalujících hrozny v tlamě a očividně spokojené, ale ani nestačil vytáhnout foťák jak rychle zmizly po výstřelu ze strážní věže). V Jižní Africe to ale též nemají jednoduché, hrozny jim tam žerou paviáni! A neplatí na ně současné módní trendy, protože jim nejvíc chutná Chardonnay, které je mezi lidmi na ústupu. I když… ono se to týká jen přebarikované varianty, ty křupavě svěží a mladé šardonky naopak posilují, takže opice konzumací čerstvých hroznů vědí co dělají :o) A snadné to nemají ani v Americe. Na přelomu 19. a 20. století od nich přišla mšička révokaz a zdecimovala nám vinice v celé Evropě, teď „na oplátku“ dorazila na ty jejich zase evropská můra, obaleč mramorovaný. Způsobuje těžkou hlavu vinařům především v Napa valley a na dalších okolo. Děs a hrůza :o)

Před nějakou dobu jsem tu informoval o podivném stojánku, který umí zestárnout víno o několik let, a ve stejném článku upozorňoval i na speciální „dýchající sklenky“ ze skláren Eisch, které údajně zajišťují lepší provzdušnění vína a rozvinutí aromatu. Nejen mně to přišlo divné, za falešné tvrzení to považoval i Riedel (společně s dalšími sklárnami spadajícími pod ně, Nachtmann a Spiegelau) a rozhodl vyřešit u soudu. A podařilo se jim vyhrát. Kompletní info vyšlo v Decanteru. Ale takových „zázračných zařízení“ jsou kvanta, jen výrobce nikdo nežaluje. A myslím, že i ten Eisch pro kupu lidí fungoval. Autosugesce je mocná :o)

V Itálii se povedla docela pěkná věc, která rozjela zajímavé téma. I hodně čtený vinný blogger je vnímán především jako „jen konzument“ než jako „média“. Dovozci a vinařství jej často považují za snadno ovlivnitelného tuhle lahvinkou zdarma či pozváním na nějaký výlet, protože (na rozdíl od profi vínopsavců) je to pro něj výjimečná záležitost a musí tudíž nutně hýkat blahem. Itálie si takhle pozvala na velkou akci Barbera Meeting 2010 skupinu bloggerů z USA a trochu ji překvapilo, že udělali přesně to, co tahle sorta lidí typicky dělá… nahlas, okamžitě (ještě v průběhu akce) a důrazně říkali, co si opravdu myslí. Dostatečně nahlas, aby to přetiskl i italský deník a následně jim přizvukovala i velká část „oficiálních profesionálů“. Šlo především o problém s tzv. „Super Barberas“, víny vyrobenými jakoby podle modelu z Toskánska, s hromadou dřeva (tak, že přebíjí vše pod ním) a vlastně příliš neodpovídajícím místu původu a typickému projevu odrůdy. Bude to ještě zajímavá debata. K tématu píše třeba Vinowire či (skvěle) Tom Maresca.

Hype důležitější vlastního produktu? U filmů to známe asi všichni, Hardy na Dirty South Wine krásně předvedl současné trendy téhož u vína. Vezmete nějaké neprodejné základní víno, vymyslíte cool název, zapojíte sociální sítě a už to jede. V článku na ilustrativním případu smyšleného Crazy Bear Charbono-nay. Vtipný krátký článek, doporučuji z něj proklikat všechny odkazy.

A to je pro dnešek vše. V době, kdy vychází tento článek, bloumám někde po Burgundsku, takže vás určitě čeká kupa poznámek odtamtud ve dnech následujících…

Pozn. foto můry pochází z vinograd.info

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Typické voňavky a vy“

Další anketa je u konce a tentokrát nám to tu zavonělo, tématem byla vína z výrazně aromatických odrůd. Zvolil jsem do hlasování takové ty nejtypičtější na našem území, ale definice pojmu „aromatická odrůda“ trochu pokulhává, opravdu intenzivně může vonět leccos (někdo by do seznamu jistě zařadil třeba Sauvignon a kdo ví co dalšího). Hlasovalo vysokých 122 návštěvníků blogu a nejtvrdší boj nakonec svedl Tramín, odrůda tradiční a rozšířená po celém světě, s Pálavou, z Moravy pocházejícím křížencem odrůd Tramín červený a Müller Thurgau. Boj to byl tedy v rámci rodiny, ale rodič nakonec potomka porazil a na stupni vítězném stanuly Tramíny, pro které hlasovalo 36 (29%) z vás. Odstup Pálavy nebyl velký, druhé místo drží s 32 hlasy (26%). Třetí největší počet hlasujících, 30 (24%), tahle voňavá vína příliš nemusí. Odstup Muškátů je velký, hlasovalo pro něj jen 13 (10%) z vás. A dalších 10 (8%) preferuje jinou aromatickou odrůdu. Podělíte se, jaká že to je?

K anketě o „voňavkách“ mne trochu nakoplo jejich časté podceňování lidmi, kteří se už o víno zajímají trochu více, takové to „na muškát dobrý“ při ochutnávkách vína. Jako by velmi intenzivní vůně byla známkou toho, že degustované víno nepředvede nic navíc a je primárně určeno nadchnout „prosté davy“, až podbízivě se zalíbit. Já do té skupiny tak trochu spadám a často se přistihnu, že vínům z aromatických odrůd prostě věnuji méně pozornosti, než si třeba zaslouží. A vlastně mnohem více ocením tramín, který takovou tou častou explozivní exotickou vůní vůbec nedisponuje. Ale to je můj boj :o)

Hlasujte v další jednoduché anketě. Hypotetická možnost, že budete moct pít vína jen z jedné podoblasti vinné Moravy, je sice děsivá, ale přeci jen zkuste vybrat tu vašemu srdci nejbližší. Až vyjdou výsledky, určitě se budu těšit na důvody vašich voleb. A kdyby někdo chtěl, může mi svou ódu na tu či onu podoblast poslat mailem (cerovsky@jizni-svah.cz) předem. Jestli se sejdou nějaké pěkné ke každé ze čtyř podoblastí, rád je v článku s výsledky uveřejním.

Zobraz celý článek →

Vinařství roku 2009 a ujetá oslava

Původně jsem si říkal, že krátký výkřik na téma galavečera s vyhlášením výsledků soutěže Vinařství roku 2009 (neplést s Vinařem roku, to je úplně něco jiného) a představení Salonu vín 2010 v Praze ponechám jen v zápisníku na facebooku, ale neudělám to. Národní vinařské centrum, Svaz vinařů ČR ani Vinařský fond, tedy tři strany za akcí stojící, mne neživí a nemohou odvolat z funkce redaktora tohoto blogu :o) Hodit text i sem mne nakoplo několik spíše souhlasných reakcí dalších účastníků právě na FB, například poznámka „stejný zážitek dostaneme degustací vína v metru, v ranní špičce“, což je dost přesný popis celé té „gala“ akce. Samotné vyhlášení výsledků vedené Vojtěchem Bernatským (stejně jako pozdější dražba vín, kde je nutné ocenit 140 tisíc vybraných pro centrum Paraple) mělo podle většiny reakcí švih a styl, ale následná volná zábava u „degustace“ krásně prezentovala, že s kulturou pití vína máme v téhle zemi opravdu ještě hodně co dohánět. Uf.

Nejdřív trocha faktů. Soutěž vyhrál, kdo by to vzhledem k prvnímu ročníku soutěže a jistého spojení se Salonem vín čekal, Vinselekt Miloše Michlovského. Právě on Salon od počátku okupuje největším počtem vzorků. Přeju mu to, napříč různými řadami a stovkami tisíc litrů, které jejich podnik produkuje, si drží stabilně moc dobrou kvalitu. I běžné marketové řady jsou spolehivě slušně pitelné (a leckdy opravdu dobré), jeho špičková vína pak patří mezi to nejlepší, co se dá na Moravě najít. Vypadalo to, že ho výhra potěšila.

Akce se konala v divadle Hybernia a lidi se tam nevešli pohodlně ani s velkou představivostí, rozhodně ne do přízemí s většinou vín a prvního patra s představením finalistů Vinařství roku (více prostoru se prý našlo v pátém patře se slaďáky, netestoval jsem). Místo snahy pohybovat se rozumně to zde spíše fungovalo na principu rozzuřeného nosorožce, zadupáváním slabších jedinců do země a odstrkováním pupkem od lahví se vzorky.

Doutníky a cigárka kouřená u vchodu s jejich typickým smrádkem vnikajícím i do sálu s víny. Vydýcháno a dusno, což podporovalo pocení se vším, co k tomu patří. Proti čemuž bojovaly dámy hektolitry parfémů, úspěšně tak přehlušujíce jakákoliv jemnější aromata vína. Krásně bylo ale cítit gulášek, typickou to pochoutku k vínu. Známé postavičky, které si místo degustačního vzorku dají nakotit rovnou plnou sklenku (na fotce má ale jeden ukázkový případ už upito) v podstatě čehokoliv a korzují prostorem (= doufají, že jim dav uhne). Tříštěné sklo a nastupující „společenská únava“, jinak též ožralost, u některých účastníků. Pocit trapnosti…

Asi tam byla fajn vína, ale já měl tak silný dojem, že mezi ten dav nepatřím, až raději po hodině odešel a jednu pěknou Moravu si otevřel v klidu a pohodě doma. Zkusil jsem sice ochutnat přibližně deset vzorků, ale poznámky jsou krátké a nic moc neříkají, to prostředí prostě vychutnání vína nepřálo ani v nejmenším. Je mi líto, třeba to příště bude vypadat lépe. Pokud si místní zásadní vinařské instituce takhle představují vrcholnou akci pro podporu vín z Čech a Moravy, tak je mi trochu úzko. Možná by jim prospěl krátký výlet do zahraničí či alespoň návštěva galadegustací některých prestižních domácích dovozců, které jsou přeci jen někde naprosto jinde.

Potkal jsem i pár „vinných“ známých z různých jiných degustací (jinak zde byla z velké části pestrá sbírka různých „celebrit“ a profláklých obličejů, což možná z části mohlo za poněkud zvláštní atmosféru) a měnili jsme si snad až trochu provinilé výrazy „co tady vlastně děláme?“. Ta akce se sice konala u vína, ale z mého pohledu o něm příliš nebyla…

Zobraz celý článek →

Hvězdičko blýskavá… od Michelina

„Těžko tě získávám, lehko tě ztrácím, já vím“ :o) Omlouvám se všem, kterým se při vzpomínce na tuhle skladbu zježily všechny chlupy na těle. Já si ji naneštěstí rovnou pustil na YouTube a teď nemohu dostat z hlavy, děs a hrůza. O co jde? Praha má stále jen jednu hvězdičku, obhájilo ji Allegro a přibylo jen pár „bibů“ (jeden pro již zavřený podnik, opakuje se jemný trapas z loňska, kdy šlo ale rovnou o hvězdu), doporučení pro kvalitní kuchyni za dobrou cenu. Je to tu zas, Michelin rozděloval ocenění. Jejich pohled na gastronomii v ČR (či spíše v Praze, jak to tak sleduji) vzbuzuje v  nadšencích do dobrého jídla silné emoce, mišelinští komisaři to tu stále jako nějakou baštu špičkového jídla nevidí. Chce se mi citovat dalšího českého klasika, největšího spisovatele, skladatele, lyžaře a vůbec: „Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno co proti tomu můžeme dělat.“

 (Vchod do restaurace Le Foch v Remeši)

(Je ten prst snad vzkazem pro komisaře Michelinu? :-) 

Hlasité dohadování, jestli si hvězdu zaslouží La Degustacion (a to třeba rovnou dvě), zda ji (spíše než Biba) má mít Alcron, La Finestra, Aromi, Le Terroir, Divinis či kdo ví kdo další nám nepomůže, Michelin je ve zkoumání těchto zapomenutých částí Evropy poněkud pomalejší a staří komisaři se asi bojí riskovat, tak raději bydlí v hotelu Four Seasons a chodí jen do hotelového podniku. Jsme na tom podobně jako Maďarsko s Budapeští, tam také už roky doufají. Letos se dočkali u podniku typu „bílé rukavičky a stříbro“ jménem Costes, byť místní favorizovali spíše jiné (Bock Bisztro, Tigris Restaurant). Jediné, co má smysl, je ochutnat pár hvězdičkových podniků ve Francii či jinde a udělat si obrázek, zda těm našim opravdu něco málo nechybí.

Loni na podzim, během návštěvy Champagne, jsem povečeřel ve dvou hvězdičkových podnicích, Le Foch v Remeši a Les Berceaux (Restaurant Patrick Michelon) v Épernay. V obou případech to byl úžasný zážitek ze skvělého jídla, vína a obsluhy (v případě Les Berceaux ještě okořeněný scénkou, kdy po zdrcujícím množství jídla a alkoholu důchodkyně u vedlejšího stolu prostě zkolabovala, zásah číšníků byl rychlý a naprosto profesionální se vším všudy) ve stoprocentně nekuřáckých podnicích, kdy důraz na různé drobnosti, detaily, všemožné drobné zábavné a vyšperkované amouse bouche prostě a jednoduše předčil většinu „adeptů na Michelina“ z výše jmenovaných, ale zároveň nestál o moc víc (a to, prosím, v obecně nijak levné Francii). Co se jednotlivých pokrmů týče, tak kupa domácích restaurací nemá naprosto žádný problém dosáhnout stejné kvality či předvést i kousky mnohem lepší, ale pokud se počítá komplet, celkový dojem, jakési logické sestavení nabídky a její představení hostovi, jsou tu rezervy. Nemohu hodnotit konzistentnost po jedné návštěvě, v ČR však bývá právě toto častým kamenem úrazu. Když k tomu připočtete tradičně vyděračské ceny i běžných vín v našich restauracích, nakrásně se vám může stát, že s lahví něčeho mnohem lepšího zaplatíte ve francouzské hvězdičkové restauraci za kompletní menu méně než u nás.

(Petit fours v Les Berceaux, v ten moment už ale moc sil na jakékoliv jídlo nemáte a sotva vnímáte okolní svět) 

Na oblíbené téma cen vína jsem si absolvoval rozhovor v restauraci SaSaZu (psal jsem o nich delší text dříve a navštívil je znovu, ale ač jídlo je prostě úžasné, tak že je celý podnik kuřácký a dělá z lidí debily cenami vína či vody prostě nepřekousnu), u lahve sice slušného, ale nesmyslně předraženého ryzlinku. Když jsem servírce na dotaz, zda mi víno chutná, sdělil, že je sice fajn, ale stojí přehnaně mnoho a další si nedáme, vysvětlila mi, že „jste přeci v luxusním podniku, to je úplně normální.“ Není!

(Holub z Anjou, šípková omáčka, hrušková povidla a kaštanové pyré... v kombinaci s Pinot Gris Réserve Altenbourg Cuvée Laurence 2001 z Domaine Weinbach šlo o téměř nadpozemské chuťové spojení... aneb La Degustacion v plné síle)

Specifickým případem je špičková La Degustacion (kde ale marže na víno zrovna vyloženě mimózní nejsou). I tam sice někteří nebudou souhlasit, ale hvězdičku si tenhle podnik prostě zaslouží, byť cenami se už dostávají k částkám, které si běžně účtují leckteré podniky se dvěma či dokonce třemi hvězdami, což je opravdu úlet. Restaurant Gilles Goujon (součást Auberge de Vieux Puits), letošní čerstvý držitel tří hvězd, má menu na sto eurech, což už není příliš více, než 2250,- požadovaných v La Degu.

(Našlehaný sýr munster, smažená cibulka, chlebík... opět La Degu, aromatická bomba)

Je to celé taková jedna velká hra a zábavné sledovat. Chce se mi říct, že poctivý talián od Dolejších hezky doma poskytne možná stejně úžasný zážitek, jako večeře ve skvělé restauraci, ale asi bych lhal. Kašleme na hvězdičky, Biby a podobné věci. Stejně jsou nejlepší osobní doporučení a tipy na „skryté poklady“, místa s nějakou specialitou, jídlem pro které stojí za to jet přes půl Prahy (či republiky), byť jako celek podnik nikdy na nálepku s kytičkou/hvězdičkou aspirovat nebude.

(Talián od Dolejších s domácí lepenicí)

 (Typický pohled do La Degu zvenku skrz žaluzie, vidět restauraci i zevnitř si běžný milovník dobrého jídla opravdu nemůže dovolit příliš často…)

Myslím, že moc pěkně se k tématu ocenění už dříve vyjádřil Buridanův geneticky modifikovaný osel, bych to prostě všechno nebral tak vážně, je to stále jen jídlo… :o)

Zobraz celý článek →

Degustační narozeniny v košířském sklípku

O narozeninové oslavě bych na tomto místě asi obvykle nepsal, ale tentokrát musím udělat výjimku. Slavila totiž „winebloggerka“ (proč je jich tak málo?; na degustacích vidím žen čím dál více, ale do psaní se moc nehrnou) Evas a celou akci pojala jako vinnou degustaci, částečně s jejími oblíbenými víny a něco novinkami, které ještě neznala. Vše se konalo v moc příjemném Vinném sklípku Musílkova, o kterém jsem sliboval rozepsat se již dříve, ale pak se na to nějak vykašlal. Je to sklípek malý, milý, umístěn pod barákem v Košířích a otevřen jednou do týdne na pár hodin (po domluvě ale i jindy), prostě domácké prostředí. Oplývá výběrem fajn vín především od menších a středních vinařů z Moravy i Čech za ceny veskrze příjemné, od osmdesáti korun do dvou stovek. Ideální místo na zásobení víny „na pití“, ale s několika báječnými kousky s mnohem většími ambicemi. Prostě fajn. Na narozeninové ochutnávce padlo celkem dvanáct vzorků, vezmu to rychle :o)

Na zavínění posloužilo jakostní Veltlínské zelené 2009 z vinařství Šilinek (trať Staré hora v Pavlově), víno svěží, nerušivě krásně pitelně mladé, lehce pepřové, suché, čisté, na jakostku spíše překvapivě plnější, fajn nekomplikované pití. A pokračovalo se stejnou odrůdou, Veltlínské zelené 2008 kabinet vinařství Šalša (podoblast slovácká, obec Ježov,  trať Horky). Aromatické jemnější až poněkud nevýrazné, sevřené, trocha minerality, nějaké květiny. V chuti čisté, suché, uhlazené, bezproblémově pitelné, ale nějak zásadně neoslovilo. To Školní statek Mělník a jeho Sylvánské zelené 2008 jakostní (původ hroznů v mělnické podoblasti) zaujalo o něco víc svých „listnatým“ projevem, příjemnou decentní květinovou aromatikou mixnutou s dubovým listím (nebijte mne, pocitovka). Suché, spíše lehčí a poměrně neutrální v chuti, ale tak nějak má svůj charakter a moc dobře se pije, potěšilo.

Asi největší bílou hvězdou večera se naprosto právem stal oblíbenec oslavenkyně, zemský Ryzlink vlašský 2008 sur lie od vinařství Koráb, u kterého najdete naprosto vyčerpávající detaily na Veltlínu. Krásná, živá a ve sklence (i lahvi) se neuvěřitelně měnící záležitost. Kvasnice, decentně zeleně jablíčkově oxidativní charakter, květiny, exotičtější ovoce. Suché, živé, krémové, bohaté, opravdu velmi dlouhé… skvělé pití! Ryzlink vlašský 2008 kabinet z vinařství Šilinek (Pavlov, trať Boží muka) to neměl po „kvasničáku“ vůbec snadné a samostatně by možná zapůsobil mnohem lépe, takhle mám v poznámkách „jen“ svěží, čistý, poměrně typický dobře udělaný lehčí vlašák na denní pití, nic víc ani méně.

Jako další přišlo Rulandské bílé 2007 pozdní sběr sur lie z vinařství Stanislava Vyskočila (sídlí v Blatnici pod Svatým Antonínkem, hrozny na toto víno pocházejí z Boršic, trať Molvy) bylo poměrně jasně nazrálé a již se sunoucí do medových tónů, zároveň ale s lehkou sklepní zatuchlinou, stejně se víno projevovalo i v suché chuti. Neuburské 2004 od vinařství Nečas z Rakvic (trať nejspíše Kozí horky) bylo raritou „mimo soutěž“, ale drželo se docela slušně. Lehce sirkově zaprděné, ale suché, lehčí a slušně pitelné, přežilo :o)

Prvním červeným se stal Modrý portugal 2008 jakostní vinařství Ladislava Musila z Kounic (ale přesný původ hroznů neuveden). Lehčí, peckovinová, odrůdová záležitost jemně „selského střihu“. Suché, čisté, jednoduše pitelné peckovinově ovocité. Od Musila se postupně propíjím několika vzorky (včetně pár „archivů“) doma a sepíšu časem nějaký souhrn. Druhým červeným byla zemská Frankovka 2008 vinařství Doleček z Valtic (trať původu v poznámkách chybí), projevem takový „moderní“ ovocný styl s dost výrazným dřevem, v chuti suché, slušně plné, ovocité, měkčí, delší a opět výraznější dřevo (možná až moc). Ale za stovku víc než slušné. A pokračovalo se k vinnému sklepu Rakvický mamut (Miloslav & Kamil Vajbar) a jejich Zweigeltrebe 2008 (trať Kozí horky), vínu aromaticky výraznému, kde se ovoce míchá s kmínovým chlebem a vůbec je to celé takové divočejší. V chuti suché až trochu trpčí, dost kyselin a ne stoprocentně vyvážené, ale stále slušně pitelné a v podstatě v pohodě, nic vyumělkovaného a trochu rustikálnější styl, holt víno s mamutem :o)

Závěr patřil dvěma červeným z vinařství Krásná hora, dalšímu z oblíbenců oslavenkyně, viz její report z degustace. Pinot Noir 2007 (Starý Poddvorov, trať Krásná Hora) je temnější, efektní a opravdu pěkný ukázkový barikovaný pinot se vším všudy, kde dřevo zatím trochu zastírá šťavnaté peckové ovoce, ale tohle víno má ještě hodně před sebou. Suché, pěkné kyseliny, vyvážené, ovoce švestko-višňové, dřevo, delší. Skvěle pitelná záležitost které ještě přidá čas, hodně pěkně postavené víno, na mne až tak nějak „matematicky přesně“, jako bych v pinotech podvědomě hledal nějaké lehké úlety (na tohle téma je jeden moc pěkný zápisek P.J., konec druhého odstavce části z 8. března). A možná i díky tomu mne od stejného vinařství skoro více bavil Pinot Noir 2006, víno bledší barvy, nazrálejší, překvapivě působící „chladněji“ než nulasedmička (čekal bych to naopak), přirozené, tmavší lesní ovoce v mixu se dřevem, suché a čisté v chuti, výrazné, vyvážené, skvěle pitelné s delší dochutí s mírnou hořčinkou. Velmi pěkné pití, takové „vzrušivější“ než nulasedmička, která je ale „preciznější“. Ideální ochutnat oboje :o)

Zobraz celý článek →