Výsledky ankety „Chardonnay vs. Ryzlink“

Neustále se mluví o tom (především v kruzích jeho milovníků), jak Ryzlink rýnský (Riesling) sesadí z trůnu všechny ty Chardonnay a Sauvignony a stane se znovu králem, jak mu ostatně vždy příslušelo. A když se podíváte do regálů běžných obchodů, tak… stále nic :o) Minulá anketa měla velmi jednoduché zadání – Chardonnay nebo Ryzlink? Snad i proto se jí zúčastnilo vysokých 160 hlasujících, výsledek je navíc moc pěkně „kulatý“ a velmi mne potěšil. Ryzlink obdržel 120 hlasů, tede přesně tři čtvrtiny! Chardonnay skončilo v tomto klání druhé se 40 (25%) hlasy. Ryzlink, odrůda velmi tvárná a dle terroir schopná dávat báječná vína skoro všech myslitelných stylů, je králem alespoň zde na blogu.

Hlasování možná nebylo úplně fér, prostě se tu schází určitá skupina vinných nadšenců, co má leccos společného. V posledních dvou týdnech ovšem dorazila poměrně velká skupina úplně nových hostí (což je vidět i na počtu hlasů) a tak snad výsledek není „fanklubem ryzlinku“ zkreslená úplně. Ryzlink je mezi vinnými nadšenci momentálně hodně populární, tatáž anketa na hlavní stránce iDnes by dost možná dopadla přesně naopak, tedy ve prospěch Chardonnay.

Nová anketa je trochu vážnější, týká se povolení alkoholu za volantem. Téma je to složité, trochu odlišný názor na něj mají vlády každého druhého státu v Evropě, o zemích za oceánem ani nemluvě. Už dávno ani neplatí, že ve Francii můžete volně „degustovat“ a pak sednout za volant, i zde se limity snižují a hlasitě mluví o „nulové toleranci“ (přínos limitu na snížení počtu nehod zde byl velmi zřetelný). Některé země tolerují poměrně vysoké hladiny (např. 0.8 promile), ale velmi tvrdě trestají jejich překročení či přestupky spáchané pod vlivem alkoholu. Kudy by se měla ubírat ČR? Hlasujte!

Zobraz celý článek →

Vinař roku 2010 s mistry vína

Včera večer byl v prostorách velkého sálu Paláce Žofín na Slovanském ostrově, místě plném historie a více než prestižním, vyhlášen vítěz již osmého ročníku národní soutěže Vinař roku. Tohle ocenění je specifické v tom, že vinař přihlašuje celou kolekci vín a šanci uspět má jen ten, kdo kvalitně obsadí hned několik různých kategorií (suché bílé, červené, sladké, šumivé…) najednou. Jelikož tiskovou zprávu na tohle téma myslím zpracuje kupa různých médií (leckde už něco je: iDnes, Finanční noviny, Týden, i s videem na ČT24), pojmu krátkou „reportáž“ trochu jinak, ne úplně všechno na téhle ceně mi sedí, skoro nejzajímavější byla závěrečná tiskovka s Masters of Wine a následný rozhovor s jedním z nich, ty obecné věci projedu zrychleně. Takže kdo vyhrál?

Do soutěže bylo přihlášeno přibližně 500 vzorků, které ohodnotilo několik komisí a vyselektovalo osm vinařství, jejichž kolekce byla nejvyváženější. V Top 8 se umístil loňský vítěz Josef Valihrach z Krumvíře, Pavel Springer z Bořetic, Petr Skoupil z Velkých Bílovic, Tomáš Krist z Milotic, Vinařství Metroflora (Lubomír Gregorovič) taktéž z Milotic, Livi Dubňany (Libor Jestřáb) z Dubňan, Richard Tichý z Hrušek a Vinařství Čech (Jan Čech) z Tvrdonic. Jejich čtyřicítku vín poté hodnotila další komise sestavená z domácích špičkových odborníků (např. Ivo Dvořák či Klára Kollárová), které doplnila hned trojice (tohle číslo je HODNĚ vysoké, po celém světě jich je jen 280 a dostat tři na podobnou akci považuji za výkon hodný uznání) držitelů titulu Master of Wine – John Salvi, Jonathan Pedley a Sarah Abbott. Pedley se vyjádřil v tom smyslu, že předchozí komise za ně „položila život“, aby jim vybrala jen to nejlepší. Z jejich bodování pak vzešlo toto pořadí:

3. Vinařství Metroflora – Lubomír Gregorovič z Milotic
2. Vinařství Skoupil – Petr Skoupil z Velkých Bílovic
1. Vinařství Valihrach – Josef Valihrach z Krumvíře

Během večera byla udělena ještě dvě další ocenění, cenu za „tradiční a přírodní postupy ve vinařství“ si odnesl Richard Stávek z Němčiček a do síně slávy českého a moravského vinařství byl uveden Josef Peřina z Drnholce. O těchto dvou jménech nemám nejmenší pochybnosti a cenu si zaslouží, stejně jako po přechutnání několika vín musím uznat, že ta od vítěze dost výrazně vyčnívala nad ostatní (nečekaně famózní je směs Cabernet Sauvignon+Merlot+Cabernet Franc 2006 a kouzelné Rulandské bílé+Sauvignon 2008, samotný Jožka Valihrach byl po vítězství roztomile naměkko a fakt si to užíval, však je také prvním, kdo titul obhájil). V případě osmičky nominovaných na vinaře roku a ostatně i umístěných v nejvyšší trojici už mi to tak jasné nepřijde…

Nechápu, jak může na vítěze v podobné prestižní akci aspirovat firma, která nakupuje kvanta vína kdo ví odkud a podílela se (ať se tváří jakkoliv jako oběť někoho dalšího) na asi největším z prokázaných domácích podvodů s vínem, LiVi Dubňany. A stejně tak nechápu (a říkal jsem to už když zvítězil v ročníku 2008), že se takhle vysoko umístí Vinařství Skoupil, jehož vína jsou prostě… na jedno brdo. Technicky zvládnutá, bez vad, ale obvykle také bez čehokoliv navíc.

Důležitou součástí „problému“ (v uvozovkách, tak to vidím já) mi přijde systém soutěže, protože vítězem se může stát jen ten, kdo vyrábí hned několik (často zásadně odlišných) druhů vína, přihlásí minimálně pět vín alespoň třech různých kategorií (viz seznam). Ti nejlepší vinaři ve světě (a ostatně i u nás) se obvykle specializují na to či ono a opravdu jen výjimečně někdo dělá stejně špičková vína bílá, červená, sladká i šumivá. Leckteré vinařské legendy ve světě ani nemají pět různých vín, leda tak dvě v několika různých ročnících. Prostě proto, že ani přírodní podmínky (ten neustále omílaný terroir) obvykle neumožňují, aby všechno tohle fungovalo na jednom místě stejně dobře. Ptal jsem se organizátorů soutěže, zda tohle nevidí jako problém a prý je to určitě téma k zamyšlení. Jakýkoliv vinař se ale může přihlásit třeba byť jen do jedné kategorie a v ní se stát (ovšem v podstatě nikde výrazněji neoznamovaným) vítězem, na titul vinaře roku tímto však nedosáhne. Chápu, hodnotí se kolekce, jakýsi „poskytovatel co nejuniverzálnějšího portofolia vín“, jen toto pro mne automaticky neznamená „vinaře roku“…

Skvělou částí celé akce byla krátká tisková konference s Masters of Wine, kteří nám rozhodně jen nemazali med kolem huby (jenom trochu, například když Salvi mluvil o tom, že v jejich hodnoceném setu byla snad jen čtyři vadná nebo fakt špatná vína… což při 40 vzorcích znamená deset procent a to jako moc málo není, jestliže je to výběr vín osmičky těch vůbec nejlepších), jak je to naše vinařství úžasné a bezchybné. Později jsem se ještě docela dlouho vykecával s Jonathanem Pedleym a některé jeho názory by to chtělo tesat do kamene, tenhle pohled zvenku našeho malého písečku potřebujeme jako sůl! Takže několik „mistrovských poznámek“ (mix od všech tří v mé lehké adaptaci)…

Nejhorší z té čtyřicítky prý byla roséčka, naštěstí se vyskytovala jen dvě. To, že je rosé „snadné na pití“ ještě vůbec neznamená, že je snadné ho i vyrobit a jde o odpad při výrobě vína červeného. Na opravdu dobré rosé je třeba začít už ve vinici. Téma „rosé zklamala“ opakovali všichni dost často a myslím, že v kontextu jistě dost drahé kampaně Vinařského fondu na jejich podporu je dobré o tom mluvit. Ano, kupa domácích roséček je… růžová nuda.

Špička jsou prý vína bílá (Sauvignon obzvlášť) hlavně v jejich čistě suché podobě s živou kyselinou, měla by se častěji posílat na mezinárodní soutěže, kde mohou sbírat i ta nejvyšší ocenění. V UK se lidé momentálně odklánějí od „oak monsters“, silně alkoholických nabušených barikovaných Chardonnay a podobných záležitostí, k lehčím, pitelným svěžím vínům, kde máme hodně co nabídnout.

Ovšem ani červená nejsou špatná. I když jsme chladnější vinařská oblast, tak leckteří vinaři dokazují, že to tu jde skvěle. Ale klíčem jsou starší vinice a správné polohy pro vysazení vhodných odrůd. Povedená byla ovšem spíše ta čerstvá, živá mladá ovocitá červená, archivní působila unaveně a Padley říkal, že by si je přál ochutnat tak před dvěma roky. Z dotazu, zda tu neumíme červená vína na delší běh dělat (s vyhýbavou odpovědí, že zkušenosti na to vliv mít budou), vzešlo další zajímavé téma…

Prý se tu zbytečně moc snažíme rovnou najet na „velká vína“, nesmyslně nahoru letí alkohol a všechno ostatní (trend, který ve světě naopak upadá), ale přitom by bylo lepší zkusit dělat vína prostě dobrá, na pití, ovšem trochu výraznější, komplexnější, se zajímavou texturou. Nemá smysl konkurovat světu v barikovaném Chardonnay či Cabernetu. Tedy výtka, kterou pronáší i mnoho zdejších vínomilců. Kvalitní střední třída (což ale není jen problém vína, totéž by se dalo říct o celé společnosti) tu nějak nefunguje, vína jsou častěji buď vyloženě základní a jednoduchá, nebo jde o snahu o něco nabušeného / mohutného. A kvalitní suché strukturované kousky na dvanácti a půl alkoholu aby člověk pohledal. Podobný trend ale prý Pedley pozoruje i v Německu.

Jo a zajímavá byla i odpověď na dotaz, proč je ve Velké Británii tolik Masters of Wine, když vinic tam mají méně než ČR. Prý je to tím, že jsou alkoholici a chlastají už od deseti od rána :o) Realitou je samozřejmě to, že The Institute of Masters of Wine vznikl právě v UK a tato země byla, je a ještě nějakou dobu bude špičkou v importu a znalosti velkých světových vín. Za mnohými dnes běžnými styly evropských vín stojí právě obchodníci z UK, jejichž vliv je už po staletí obrovský.

A co ještě tak dodat? Galavečer měl fajn atmosféru (možná k tomu přispěla i láhev sektu Matthias od Proqinu, na každém stolku byla jedna pro 2-3 osoby) a úroveň, dokonce i při následné volné degustaci vín. Dostatek prostoru, stolečky, dalo se tam dýchat a najít si koutky pro klidný hovor, i při našem odchodu po půl jedenácté jsem pozoroval minimum vyloženě „společensky unavených“ účastníků. Pro srovnání s dřívějším vyhlašováním Vinařství roku v divadle Hybernia mne napadá snad jen „fanoušci Baníku po prohraném zápase v ulicích Prahy vs. návštěvníci divadelního představení v Národním divadle“. Prostě to mělo styl a úroveň, nikdo vás tam pupkem nevytlačoval od vzorků a vůbec, přitom lidí přišlo požehnaně. Kdo si chce leckterá soutěžní vína přechutnat, může příští víkend vyrazit na tradiční Dobřichovické vinařské slavnosti, o loňském ročníku jsem tu psal.

P.S. Richard Stávek při přebírání ceny za přírodní postupy ve vinařství tak nějak zamumlal, že to považuje „za omyl či provokaci“, čímž mne dost pobavil (málokdo v téhle zemi se tématem zabývá tak jako on). Na stole mám poslední číslo Vinařského obzoru (kterého je Richard editorem a bývalým, z mého pohledu pro „nepohodlné názory odstaveným“, šéfredaktorem), kde se po období „proč bych tohle měl kupovat“ vrací o dost zajímavější styl a některé články jsou pořádně kousavé, šijí do vlastních vinařských řad a stojí za zamyšlení, k tomu přibývá i kvalitních odborných textů. Asi si ho znovu předplatím…

Jedna ze stropních maleb byla velmi stylová… 

Master of Wine vs. Wineblogger… dva extrémy ve světě vína :o)

Zobraz celý článek →

Dvě červená z Vinařského dvora

Loni cestou z návštěvy vinařství Richarda Stávka jsme se zastavili ještě u jeho bratra Jana, který společně s otcem Jaroslavem pracuje na Vinařském dvoře Němčičky (na webu kupa informací). Asi nejznámějším sortimentem jsou jejich všemožná likérová vína, pokud budete mít cestu, dejte jim šanci. Mám tu report z akce, kde Jan Stávek vyučoval sylvány, ale a jinak se hodně prezentuje jako propagátor vín růžových. Já mám tenhle podnik ale už delší dobu tak nějak spojen spíše s víny červenými a směskou Karmazín především. A právě tu, společně s frankovou a roséčkem, zakoupil a odvezl si domů na popití. O rosé jsem tu psal a nebavilo mne, zklamala i jejich vítězná Frankovka rosé 09 letos na Winefestu v Mělníce a to měla průměr 88 bodů, ale možná mám jen smůlu na divné lahve. Ale teď už k těm červeným.

Obě jsou v klasické zelené bordeaux lahvi, s plastovou záklopkou a plným, kratším ale kvalitním korkem. Viněta žádné umění, ale účel splní a k těmhle dvěma vínům mi docela sedí.

Frankovka 2007 zemská (původ v Němčičkách na vinici Růžený, naposledy chutnáno v prosinci 2009) je víno tmavší, ale stále vidíte v pohodě skrz. Ve vůni peckovině ovocité, švestky, spíše jednodušší klasika s trochou těkavek, ale v pohodě. V chuti suché, lehčího střihu, decentní nasládlost ovoce a hodně výrazná kyselina, ovšem veskrze vyvážené a dobře (= celý večer a neunaví) pitelné. Po pravdě za 125,- Kč asi umím nakoupit i lépe, ale večer víno zpříjemnilo.

Karmazín 2008 zemské (směs s dominancí odrůdy Frankovka doplňuje Svatovavřinecké a trocha Modrého portugalu, naposledy jsem pil včera) je označen jako „cuvée rustic“ a prý vyroben tradičními metodami, což spočívá v častém ponořování matolinového klobouku, zrání v dubových soudcích a (ne)odbourání kyseliny jablečné spontánně, tedy nic exotického. Moc pěkná jiskřivá rubínová barva, lákavá. Peckovinová ovocitá vůně, čerstvá, nekomplikovaná ale fajn. Trošku mne tam dráždí lehká „starý sud“ zatuchlinka (u obou chutnaných lahví), podobně jako v tom roséčku Růžený, ale v chuti se neopakuje. Ta je ovocitá, se šťavnatou a trochu neotesanou kyselinou, čerstvá, lehčí s tříslem spíše decentním. Moc fajn na popíjení i takhle v létě, nic k přemýšlení a večerní meditaci.

Pamatoval jsem si starší ročníky Karmazínu trochu bohatší, tohle bylo na nic si nehrající běžnější červené z Moravy. Jsou mi v poslední době nějak sympatičtější než ty různé pokusy o „jižní vína“, přezrálé nepřirozeně temné obludy s kupou dřeva, co ale nedrží pohromadě, protože jim prostě chybí struktura. A fakt to není nedostatkem sluníčka :o)

Zobraz celý článek →

Geneticky modifikovaní hlupáci?

Pomalu ale jistě se prokousávám skvělou knížkou „The Science of Wine: From Vine to Glass“ Jamieho Gooda (mimo jiné i sledováníhodný wineblogger) a zrovna včera projížděl kapitolu o geneticky modifikované révě. Autor knihy mimo jiné popisuje stav (volný přepis), jak za pár desítek let vejdete do obchodu s víny a kdesi v rohu, tam kde dneska vidíte třeba „bio“ vína, budou lahve označené „vyrobeno bez genetické modifikace“, čímž si tak nějak uvědomíte, že všechen ten zbytek je buď z GM révy, s použitím upravených kvasinek či kdo ví jakým dalším „aditivem“. Možná to Jamie vidí příliš černě, ale je jasné, že pokud genetické modifikace umožní například větší odolnost keřů klasických odrůd (bez nutnosti neekologických postřiků, a to i v případě bio produkce, která kropí sírou a mědí, ať si jsou jakkoliv přírodní…), bude po nich docela poptávka. Vinaři v tradičních oblastech tak nějak chtějí pěstovat svůj oblíbený Pinot či Chardonnay a ne různé nové křížence, na svazích Burgundska se Regent, Phoenix či Hibernal bude prosazovat těžko :o) Asi bych o tom vůbec nepsal, nebýt události z výzkumné stanice poblíž alsaského Colmaru…

Tam na experimentální vinici, kde se prováděl výzkum, jež měl genetickou modifikací zajistit odolnost proti vějířovitosti révy vinné (GFLV - Grapevine Fanleaf Virus), vtrhla skupina asi šedesáti militantních členů hnutí les faucheurs (něco jako sekáči). Těmto magorům se podařilo výsadby zásadně poškodit a celý výzkum tak hodně zkomplikovat. Více o tom píše například Decanter, ale má stejnou tiskovku (včetně špatného jména toho viru) jako běžné zpravodajské weby, nic navíc. Aktivistům vadí mimo jiné to, že GM výzkum se dělal z veřejných peněz a testy probíhaly v otevřené přírodě. Já vám nevím…

Je jasné, že genetickým modifikacím se nevyhneme, už dneska existují třeba upravené kmeny kvasinek (běžnou kvasinku se podařilo upravit tak, že současně s alkoholovou fermentací probíhá i ta malolaktická, čímž se celý proces přípravy vína urychluje a zkracuje doba, kdy se může něco podělat) a první z nich jsou i schválené k použití v USA. Asi je potřeba bavit se o tom, co tohle přináší, jaké problémy to může či nemůže způsobit, zda zatím jen zkoumat a nenasazovat v praxi či se do toho opřít pořádně. Ale podobné formy „dialogu“ jako ta výše jsou jen a pouze hloupé. Nebo to vidíte jinak a vysazování GM rostlin mimo laboratoře a uzavřené skleníky vám také přijde až příliš velký risk a mělo by se proti němu bojovat všemi prostředky?

Ať tak či onak ve vinařské Francii to žije. Už jsem tu dříve psal o „teroristech“ vypouštějících tanky s levným dovozovým vínem a nedávno zase o vyděračích hrozících otrávit legendární burgundskou vinici. Teď zase aktivisti likvidující GM vinice. To u nás je klid, tady se maximálně míchají do lokálních vín dovozy a pančuje burčák. Teda pokud nedávný požár Nového vinařství někdo nezaložil…

P.S. Ani nevím, proč jsem k tomuhle zápisku přihodil fotku viz výše. Asi proto, že je z Alsaska, a už dlouho mi tu ležela… nic hlubokomyslného v tom nehledejte :o)

Zobraz celý článek →

Německý ryzlink osmkrát jinak

O ryzlincích jsem tu psal už tolikrát, že nic moc objevného asi pro dnešek nevymyslím. Tento článek je shrnutím degustačních poznámek k osmi vínům z Německa, pravlasti téhle úžasné odrůdy, které jako ukázku svého portfolia prezentoval dovozce Domaine R&W v prostorách salonu Paukert (sál v domě nad tím slavným lahůdkářstvím). Chutnala se vína suchá i sladká ze zásadních vinařských oblastí, od vín úplně základních po zajímavý archiv. Cílovou skupinou (alespoň tak mi to připadlo) byl spíše ten, kdo se s německými ryzlinky a víny od Domaine R&W teprve seznamuje, ale to mi nebránilo si je i tak přechutnat, dobrých ryzlinků není nikdy dost. A ještě jsem si mohl osahat různé druhy břidlice z jednotlivých ryzlinkových terroir :o)

Začínáme na Mosele s Riesling Dr. L trocken 2009 od Weingut Loosen, základního vína „na pití“ z nakupovaných hroznů, které ale při svém příchodu slavilo úspěch po celém světě a všichni se až divili, jak kvalitní může být. I já jsem nad ním halekal nadšením a to opakovaně, především v ročníku 2006 a 2007. Přiznám se, že nulaosmička mne bavila o něco méně a nedávno ochutnaná nuladevítka (ovšem čerstvě přivezená, přikládal jsem to tomu) poněkud nudila. Teď při přechutnání již odpočinuté mám v poznámkách bledou barvu, jemnou perličku čerstvého vína, jednodušší svěží květinovou vůni s trochou „candy“ ovocem. V chuti suché, svěží, ucházející kyselina, dobrá délka. Korektní pití k jídlu a na lístek restaurace, ale pro mne naprosto bez dřívějšího „X-faktoru“ a důvodu zakoupit domů.

Následující vzorek pocházel z Pfalze, od většího avšak velmi kvalitního Weingut Reichsrat von Buhl, šlo o jejich základní suchý tichý Riesling Q.b.A. 2008. Trochu hlubší barva se zlatavým tónem, klasická, nádherná čistá vůně, výrazná, lehce „petrolej“ (barvy & laky), květiny, dost povedené. V chuti suché s říznou kyselinou, avšak vyvážené, med + petrolej, délka. Na kategorii víc než povedený kousek a byť je o trochu dražší než Dr. L (240,- Kč vs. 300,- Kč běžná cena jedné lahve), tak ho poráží s obrovským náskokem. Navíc mne oslovuje i viněta. Prostě sedlo.

A v Pfalzi zůstáváme, tentokrát s Weingut J.L. Wolf (které má pod palce Loosen a jede zde „sušeji“ než na Mosele) a Riesling Jesuitengarten spätlese trocken 2007 G.G. (Grosses Gewächs, jakési „grand cru“ pro vinice s ryzlinky v Německu). Barva opět hlubší do zlaté, již trochu nazrálejší efektní vůně, petrolej, sušené bylinky, exotičtější ovocité vrstvy, propolis a k tomu všemu kdoule. Omamná a moc fajn aromatika. Chuť je suchá, čistá, vzletně lehčí ale přitom dostatečně důrazná, ovocitost s kyselinou zařezávající se do jazyka, dost povedená struktura a slušný bylinkový dojezd. To se mi hodně líbí!

Další zastávkou je Nahe s Riesling Norheimer Dellchen spätlese trocken 2004 v podání Weingut  Dönnhoff. O vinaři i tomto konkrétním víně je zde celý delší článek. Hlubší zlatavá barva, komplexní nazrálá vůně, efektní, trochu barvy & laky, lípa a lipový med, čajové výluhy, složitější a nutící čichat dál a dál. Což má smysl, protože proti nádherné vůni je chuť o trochu jednodušší, sice je tam tak nějak všechno důležité a očekávané (říznost kyseliny, sladký dotyk medu a tak), ale něco tomu chybí. Možná potřebuje další čas, je zrovna v takovém „problematickém věku“, ale krásná aromatika mne prostě naplnila větším očekáváním.

Pátý vzorek je skok dolů v žebříčku kvality a nahoru v obsahu zbytkových cukrů. Přesunujeme se do oblasti Saar (ještě nedávno to byla Mosel-Saar-Ruwer, od roku 2007 se oblasti označují zvlášť) a k Riesling Butterfly Feinherb 2008 od jedné z místních špiček, Weingut Geltz Zilliken. Feinherb na vinětě značí, že nemáme tu čest s úplně suchým vínem, ale „vyváženým“. Tenhle historický výraz má poněkud volnější výklad, někdo ho používá na vína projevující se v podstatě jako suchá, ale která se jako taková už nevejdou do zákonných tabulek co tento pojem definují. Častěji jím však vinaři nahrazují méně populární halbtrocken. Spíše bledá barva, mýdlovo-ovocně kompotová vůně, hruška, jednoduché ale čisté. V chuti nasládlé, ale s moc fajn vyvažující kyselinou, med, jednoduché, taková neurážlivá líbivá záležitost „pro všechny“ na nějakou oslavu. Jenže při třech stovkách za láhev… já vám nevím.

Posun na Moselu k dalšímu Riesling Dr. L 2009 od Weingut Loosen, ovšem tentokrát jde o variantu s nízkým alkoholem a vyšším zbytkovým cukrem. Opět spíše bledá barva, mladá a lehce bonbónová ovocitost do citrusů. Perlička, sladší chuť s dostatečnou fajn kyselinou, tak snadno pitelné až vyvolává dojem ovocného džusu. Slušná délka, v pohodě líbivý slaďák. Ten cukr je tam docela přirozeně, nepůsobí násilně a víno není ulepené.

K závěru se blížíme s Weingut Robert Weil a jeho Rheingau Riesling spätlese halbtrocken 2007, což by měl být (nejen dle jména) ukázkový „rýnský ryzlink“ v jeho polosladké variantě na nižším alkoholu. Barva nijak hluboká, ovšem vůně s již výraznějšími stopami nazrávání, barvy a laky, bylinky, med, lípa, citrusy. Vůně je taková jakoby štiplavá, chceme se mi pšíknout a do poznámek píšu „alergie na pyl“. V chuti jasný zbytkový cukr, ale vyvážen živou skvělou kyselinou, dostatečná délka, dobře pitelné. Ale hodně mladé, dal bych mu čas.

O tečku na závěr se postaral Riesling Saarburger Rausch auslese 1995 z Weingut Geltz Zilliken, tedy oblasti Saar. A levou zadní dokázal, že mladé ryzlinky mohou být výborné pití, ale teprve lahvové zrání, které zvládají více než dobře, jim dodává ten pravý rozměr a přivádí je do podoby, pro kterou tuhle odrůdu tolik lidí miluje. Hlubší zlatá barva. Příjemná bylinko-čajovo-minerální vůně, komplexní a propracovaná, barvy a laky, kouř, stará lakovaná skříň u babičky. Sladší ale vyvážené, kulaté, komplexní, exotický likér, med, dlouhá dochuť… prostě paráda a pocitovka. To vše při neuvěřitelně nízkých 7.5% alkoholu.

A teď něco pro pobavení. Němci mají trochu problém se zbytkovým cukrem, mnohá vína jedou poněkud líbivějším stylem vyšších zbytkáčů, ale zároveň se to tak nějak snaží tajit na vinětách. Pak se setkáváte s výrazy jako Feinherb (viz popis výše). Nyní se prý objevuje i další slovní spojení, který by se hodně hodil vinařům na Moravě – „harmonisch trocken“. Ano, ta „harmonie“ v suchosti spočívá v tom, že je tam zbytkový cukr :o)

P.S. Vůbec nevím, kde jsem sebral ten pitomý stín na fotkách vinět.

Zobraz celý článek →

Kanadské červené co bych pil i častěji

Mé oblíbené vinařské země v Evropě, včetně produkce Čech a Moravy, mne zaměstnávají víc než dost, ale občasný odskok někam za oceán si užiju. A to obzvláště v případě, že jde o něco vyloženě exotického a u nás prakticky neznámého. Už jednou jsem tu psal o víně z Kanady, ale to šlo o asi jejich nejznámější styl produkce, tedy víno ledové, sladké. Už tolik se nemluví o jejich vínech červených, která možná nemají tolik sluníčka jako kousky třeba z Kalifornie, což jim ale nic neubírá na charakteru. Já teď měl možnost popíjet vyorek z Mission Hill Family Estate (web), moderního velkého vinařství v provincii Britská Kolumbie, konkrétně pak v apelaci okolo jezera Okanagan (která se táhne v pruhu 160km dlouhém směrem na sever od hranic státu Washington v USA, kde vznikají jedna z nejúžasnějších červených, byť ve světě se stále mluví jen o Kalifornii či případně Oregonu), to vše pod dohledem vinaře, který se narodil a proslavil na Novém Zélandu. Chutnal jsem směs Cabernet Merlot 2003 z řady Five Vineyards, tedy vyzrálejší kousek úplného základu jejich produkce, vín míchaných z více různých částí celé té apelace (ale ne všech pěti, podmínky se v jednotlivých částech očividně dost dramaticky liší a tomu je přizpůsobena i odrůdová skladba). A kdyby takhle vypadalo více vín, to bych si mlaskal!

Jde o kombinaci Cabernetu Sauvignon a Merlotu s doplňkem Cabernetu Franc, tedy taková jakoby „Bordeaux směska“. Na lahvi kovová záklopka, korek jen lepený z drti s pevnou dvojploškou, na vinětě (vzhledem taková dost supermarketová, tahle vína opravdu jdou do běžných obchodů a restaurací) základní detaily i delší textový popis. Barva lehce nazrálá švestková. Vůně ovocitá, spíše červené čerstvé ovoce, trochu chladnější projev, zauzené, vliv dřeva, nekomplikované ale veskrze příjemné a ne vyloženě jednoduché. V chuti ovocité, šťavnaté, kyselina ve skvělé harmonii, nazrálé, tříslo spíše ohlazeno a již jen náznakově, skvěle pitelné decentně barikované červené. Spíše elegance a vyváženost než plnost a intenzita. To mne baví, dost styl starého světa, něco zpoza oceánu bych netipoval ani náhodou. Cena nových ročníků je v přepočtu někde na třech stovkách, tedy v Kanadě. Na víno určené spíše rovnou k vypití a ne archivaci nečekaně skvělý výkon.

Pili jste už někdy víno z Kanady? Vyhledáváte vzorky z málo známých regionů a neodoláte vyzkoušet nějakou podivnost, či spíše zkoumáte oblasti už jinými prověřené a známá „bezpečná“ jména? Vaše „nejexotičtější“ víno?

Zobraz celý článek →

Alkoholické pohovory, sherry pokutovaná, Moldávie zakázaná a předražené restaurace

Když budete pít alkohol na pracovním pohovoru, zvyšuje se pravděpodobnost, že práci nedostane. Alespoň to říká výsledek experimentu, který provedli na University of Michigan a University of Pennsylvania. Zástupci středního managementu (šest stovek), kteří sledovali video s dramatizací pracovního pohovoru, vnímali žadatele o práci jako méně inteligentního, pokud si místo nealka objednal skleničku rozlévaného Merlotu, a to i v případě, že si tentýž nápoj objednal i manažer. Pokud si ale manažer na videu dal nealko (colu) a žadatel o práci víno, byl „potrestán“ ještě nižším hodnocením. Kdo ví, jestli za to nemohl ten Merlot, třeba kdyby si ten člověk objednával něco stylového… :o) Jen doufám, že až budu jednou hledat práci, nenarazím na zaměstnavatele, který čte tenhle blog. To by mi objednávka pomerančového džusu asi už v ničem nepomohla…

Decanter přinesl zprávu, že Rusko celoplošně zakázalo dovoz vína (a já bych doplnil, že ruská celní správa to vzala šmahem a zákaz se vztahuje i na ostatní vinné produkty, například brandy) z Moldávie na svůj trh, který je pro tuto zemi suverénně největším. K podobnému zákazu došlo již v letech minulých, ale byl následně uvolněn. Hlavní hygienik nedávno o moldavském víně prohlásil, po zabavení 50.000 litrů z bezpečnostních důvodů, že se hodí „na natírání plotů“. Jen během tří týdnů do 15. července prý bylo půl milionu lahví označeno jako „nízké kvality“ a více než devadesát partií nesplnilo hygienické standardy. Pro Moldávii představuje vinařství pětinu národní ekonomiky a v tomto oboru pracuje čtvrtina všech oficiálně zaměstnaných. Kam asi ta vína půjdou teď? Můžeme očekávat ještě větší záplavu levných moldavských vín, a to nejen v lahvích, ale i v celých tancích putujících „potajmu“ do našich vinařství? A jak velká část sporu je způsobena zdravotní závadností vína a kolik z toho jsou důvody ekonomické či spíše politické?

V Jerezu se udělovala pokuta a docela vysoká, skoro sedm milionů euro. Devítka zásadních producentů mé milované sherry (v sestupném pořadí dle výše pokuty: Williams & Humbert, José Estévez, Barbadillo, González Byass, Emilio Lustau, Pedro Romero, J. Ferris a Caydsa, Ruiz Mateos pokutu nedostal díky spolupráci při vyšetřování), oborová organizace Fedejerez a místní apelační orgán Consejo Regulador byli usvědčeni z manipulování cenami, kartelovou dohodou na minimální cenu především základních levných sherry do běžných obchodů. Tahle devítka producentů (pokud se nelegálně spojí) na ně má de-facto monopol, dvě výše uvedené organizace to nechávaly bez povšimnutí. Oliver Styles na svém blogu téma celkem zajímavě rozebírá a provádí srovnání se současným stavem velkých Bordeaux, kde část obchodník praktik taktéž některé ty zakázané dost připomíná.

Magazín Eater připravil zajímavý článek o vinných lístcích v některých restauracích New Yorku, celkem depresivní čtení nejen o cenách, ale i dalších selháních. Od ujetých marží (1000%), přes naprosto scestné výběry vína vzhledem k typu restaurace, až po „stylové“ kombinace vín z Francie v podobě legendárních špičkových Grand Cru Classé z Bordeaux a k tomu jednoho spíše základního vína z Burgundska. Člověk má hned lepší pocit, když vidí takové věci i v civilizovaných zemích a ne jen doma. I když si myslím, že napsat něco podobného o místních podnicích by nebyl zas takový problém. Rozhodně ne pokud se budeme bavit o cenách…

Schválně jsem se po delší době mrknul do vinných lístků dvou restaurací, do kterých bych už dlouho docela rád šel zkusit jídlo, ale vždy mne odradila cenová politika u vína. Vyloženě mne vyděsil začátek lístku podniku Piano Nobile ve vile Richter, slavné (až legendární) a všem známé šampaňské Dom Pérignon 2000 má maloobchodní cenu lehce přes 3.000,- Kč a restaurace hraje se zákazníkem hru „jsi-li debil, plať!“ a láhev má v lístku za 54.900,- Kč. Pokud nejde o překlep, jsou to magoři. Jinak jsou jejich marže taková ta „klasika“, za láhev běžných tichých vín zaplatíte tak trojnásobek MO ceny. V zásadě „příjemné překvapení“, ze začátku tam i vína do dvou stovek byla přestřelena ještě výrazněji. Od lístku restaurace Céleste v Tančícím domě jsem utekl při pohledu na své oblíbené Château Chasse-Spleen, které tu nabízejí v mladém (a ještě daleko od ideálního stavu k pití, nutno dodat) ročníku 2006 a chtějí za něj 2400,-, MO cena je někde okolo sedmi stovek. Co dostanu za těch 1700,- navíc, co bude chybět u vína, na kterém mají třeba „jen“ pět stovek (Veltlín z Nového vinařství tu je za sedm stovek, v obchodě ho dáte rozhodně dost pod stovky dvě)? Dost přemýšlím, jaký zázrak bude Merlot od Vinařství Vinohrad, záležitost za 200-300,- Kč, když v Céleste stojí stovek třináct. Já vám nevím, ani se mi nechtělo hledat dál…

Zobraz celý článek →

Scuk v Las Adelitas

Dlouho jsem přemýšlel, zda tu vůbec psát o restauraci, kde jsem měl víno jen jednou a to ještě jen v dezertu, marinovala se v něm jahoda. Zároveň tam ale chodím velmi často (i několikrát týdně na oběd) a je to pro mne určitě jedna ze tří nejoblíbenějších restaurací v Praze. Trn z paty mi vytrhl pan Cuketka a jeho nový projekt – Scuk. Asi nemá smysl se o něm moc rozepisovat, tématu už se chytla i mainstreamová média a o Scuku se mluví, spuštění se zadařilo. Scuk je prostě „jídelní mapa nejen ČR“, místo s recenzemi a názory na místa, kde se dobře jí a nakupuje. Na webu vysvětlují systém hodnotitelů a vše okolo, opakovat to nebudu. No a právě na Scuk jsem se rozhodl házet různé malé recenze (vždycky mi nabobtnají do delšího textu, jinak to neumím), které jsem nějak nedokázal zpracovat sem. Když jsem ale dokončil popis Las Adelitas, uvědomil jsem si, že by z toho úplně v pohodě zápisek na Jižní svah byl, navíc i s fotkami co mi na Scuku (zatím?) citelně chybí :o) Takže ho sem teď surově zkopíruju a trochu doplním.

Las Adelitas v Americké se velmi rychle stalo místem, kam již několik měsíců pravidelně vyrážím na obědy a docela často i na večeře. Důvodem jsou (relativně) jednoduchá, ale maximálně čerstvá a poctivě připravená mexická jídla, v kombinaci s rozumnou cenovou politikou, autentickým (= komunikace v češtině občas drobátko vázne a umět španělsky či anglicky se vyplatí, ale i rodným jazykem se domluvíte bez větších komplikací) personálem a skvělou atmosférou, to vše v kompletně nekuřácké úpravě (krom venkovní zahrádky v létě).

Pokud chcete vyrazit na oběd, pak vězte, že polední menu za 110,- Kč sestává z pokrmu a nápoje (domácí poctivá přírodní limonáda v tom původním smyslu – lemonade, čerstvě připravená a málokde jinde v ČR viděná Agua de Tamarindo, cola či malé pivo), prakticky každé jídlo doprovází červená rýže a silně návykové frijoles refritos (smažená fazolová pasta). I vzrostlý jedinec se nají, jen počítejte s tím, že specielně chody se zelenou salsou pekelně pálí a v Las Adelitas se rozhodně nesnaží o nějaké „zjemnění“ chuti pro naše nenavyklé jazýčky. Aktuální denní nabídku uveřejňují vždy okolo jedenácté hodiny na Facebooku a (bohužel jen občas) na Twitteru. Z jídel na běžném lístku vřele doporučuji cokoliv „de cochinita“ či „al pastor“, s perfektním šťavnatým marinovaným vepřovým. Až bude v meníčku, tak rozhodně nevynechejte Tostadas Sinaloenses, takhle by měla vypadat dobrá směs masa a zeleniny! Mají tu také bezchybné guacamole. Ale chybu neuděláte prakticky ničím, experimentátory pravděpodobně zaujme tmavá mole omáčka s chilli a divokou čokoládou.

Na večeři doporučuji rezervaci, podnik je dost malý a bývá narvaný k prasknutí. A to nejen u stolů, ale i na stojáka u baru, před dveřmi podniku a vůbec všude, kde to jen jde. Velké procento hostů se rekrutuje z řad cizinců a cizojazyčný cvrkot celkové atmosféře ještě dost pomáhá. Možná i kvůli tomu návalu cizinců si při sklence některého z koktejlů, třeba úplně obyčejné Margarity Clásica, připadám občas jak v nějakém jiném zahraničním velkoměstě, kde jsou podobné podniky a multinárodní obyvatelstvo běžnější. Skvělá zábava tam byla okolo mistrovství ve fotbale, televize stála na stolku pokrytém mexickou vlajkou, jak oltář to vypadalo. Občas mne dostanou drobné úlety jako obrázek Ježíše zastrčený v rohu nabídky tequilly a mezcalu. Atmosféra!

Nabídka destilátů nedisponuje nějakými specialitami, ale je úplně v pohodě. A barman vám rád vysvětlí, jak se to má s různými druhy tequilly, co za blbost je červ v lahvi (když na něm někdo trvá, tak i tuhle variantu mají) a podobě. Víno v nabídce je bílé a červené (tuším mullerka z Moravy a základní běžné Tempranillo ze Španělska), nic z čeho by vinný nadšenec zářil nadšením. Červené jsem chutnal jen v dezertu a bylo naprosto ok, ale asi bych se tímhle sortimentem netrápil a šel do koktejlů či těch čerstvých nealko nápojů. I pivo točí, provařený Staropramen a Stellu, případně můžete dát lahvovou mexickou Coronu.

Restaurace má sem tam nějakou speciální nabídku, každou sobotu a neděli dopoledne (resp. do jedné, mají to s časem takové pomíchané a občas si do nás dloubnou ve stylu „přijďte dnes na menu, okolo dvanácté, vy tomu říkáte oběd“) podávají mexicko-americké snídaně (včetně palačinek s javorovým sirupem), narazíte na ohlášená i nečekaná setkání mexických ex-pats třebas i s hudebním vystoupením (a reprodukovaná hudba tan hraje neustále, občas snad až příliš nahlas), pořádají kuchařské kurzy a vůbec stojí za návštěvu. Prostě super Mexiko v centru Prahy, pohodový personál a místo pro fajn oběd i večeři, když zrovna netrváte na romantické intimní atmosféře a nevadí vám živější prostředí.

Na závěru si neodpustím dvě z jejich facebookových (jsou tam bohužel hloupě jako uživatel a ne veřejná fanouškovská stránka) pozvánek na polední meníčko:

„dobry den, dnes, protebe, ano, tykame protože je modernějši než vykani a bez straceny respekt, tak, dnes mame protebe dalši dobrotku: cerdo en salsa roja a pití k tomu za 110 Kc. To znamena vepřovi na červene omačce. Tak pod se najist, mame ti radi, nashle“

„dobry den... malem jsem zaspal :) ale Nas sef kuchar vstaval brzo a pripravil pro Vas "TOSTADAS SINALOENSES" kruprave kukuricne tousty a kure varene v zelene omacce, trosicku sice pali ale Vas nezabije.“

Zobraz celý článek →

Monzunová bílá směska a vzpomínka na vitacit

Jak už jsem tu psal kdysi dříve, můj tchán má zálibu v testování různých obskurních vín na ochotných subjektech, které „takové zajímavosti ocení“, tedy mně a manželce. A nás to opravdu baví. Na minulé návštěvě se rozhodl, že nám představí víno z Thajska. A tak i učinil. Mně nezbylo než přiznat, že ač domácí vinaři dělají stále lepší vína, jsou to stále žabaři proti marketingovým schopnostem nových vinařských zemí. Vychloubáme se tu, jak vína z naší (tradiční vinařské, v podstatě) země dostala někde medaile a že nás konečně uznávají, novopečení Thajci mají ale lahve úplně stejně olepené a snad ještě víc. K vínům ze Siam Winery (místní větší vinařství a zakládající člen tamější vinařské asociace) a konkrétně pod značkou Monsoon Valley se vyjadřuje Hugh Johnson (že jsou „fascinating“ a výborně „drinkable“), mají body od legendárního Roberta Parkera co má jinak dost starostí s hodnocením velkých vín, moderní design vinět a hezky vše v angličtině (fakt pobavil i menším písmem ročník uvedený dle buddhistického kalendáře), exportují už na kupu míst po celém světě. Kampaň je založená na tom, že není důvod, proč by na 13 zeměpisné šířce neměla vznikat výborná vína, když je tam tolik sluníčka (až moc, a navíc vlhko… ale asi s tím umí pracovat). Ve vinicích místo mechanizace používají občas i malého slona, alespoň tedy na promo fotkách (to bude něco jako kůň v Burgundsku). A některé vinohrady jsou plovoucí, na malých ostrůvcích ze všech stran obehnaných kanálem, prostě krása! No schválně se jukněte na jejich web, stojí za to. Tohle všechno je fajn, ale stejně se nakonec počítá obsah lahve…

Ta je naprosto klasického bordeaux tvaru, zelená, s kovovou záklopkou a plastovým špuntem. Šlo o Monsoon Valley Blended White 2007, konkrétně směs odrůd Colombard a místní Malaga Blanc, na poměrně nízkém alkoholu 12%. Spíše bledá barva, slušně výrazná citrusová vůně, svěží ale s již znatelným zráním (či spíše naoxidováváním, jak je pro plastové špuntíky typické), stále však čisté a živé. Dost zeleného jablka, nějaká ta mandarinka, takové nezařaditelně „uni“ jednoduché, ale v podstatě fajn. V chuti čisté, lehčí, s výraznější ale jakoby odtrženou kyselinou, ovocité do citrusů, velmi rychle vyčistí patro a připraví je na další sousta jídla (obecně ta jejich vína doporučují i k pálivé thajské kuchyni, tohle spíš k rybám nebo jako aperitiv), pije se to dobře. Přijde mi, že je tak o rok starší, než by muselo být. Dovedu si představit, že to mohlo být ještě o kus jásavější pití. Vlastně docela příjemně překvapilo a to jde o úplně základní řadu vinařství. Vypadá to, že pokud někdo pojede na dovolenou do Thajska, tak se místních vín bát nemusí :o)

Ta odtržená citrusová kyselina mi každopádně připomněla jednu oblíbenou zábavu z dětství (a to se počítá, každé víno co nabudí nějaké vzpomínky a emoce mělo smysl). Určitě si všichni vzpomínáte na Vitacit, sladkokyselou chemikálii, jejímž původním účelem bylo tuším sloužit jako základ „limonády“, ale všichni to konzumovali přímo. Hezky nasypat do dlaně a slízat. Já s kamarádem se bavil tak, že babičce kradl ze spíže kyselinu citronovou, její krystalky drtil na jemnější prášek a pak byl hodný na děti ze sousedství, nabízel jím ceněný vitacit. Fuj to bylo kyselé, na ten pocit nikdy nezapomenu! Kyselina v tom výše hodnoceném monzunu samozřejmě nebyla až takhle výrazná, ale přišlo mi, jako by ji do vína někdo později dosypal :-)

Zobraz celý článek →

O slepé jistotě nad báječnými pinoty

Sešli jsme se zase takhle jednou doma nad několika fajn víny, tentokrát ve skupince nadšenců do Burgundska a se záměrem vylovit zajímavosti ze svých archivů a popít je hezky naslepo. Aby to nebylo tak snadné, hodil jsem do setu jeden kousek z USA. Jak asi obstojí proti slavným pojmům Corton či Vosne-Romanée? Musím říct, že to byla moc velká zábava. Už jsem to tu opakoval několikrát, ale ochutnávat naslepo, když člověk odhodí ten stres že se splete a „ztrapní“ (jelikož podobně skončí všichni, tak se stejně nakonec poplácáme po rameni, že je to vlastně docela normální… a ono opravdu je, což vám potvrdí všichni od Jancis Robinson po „neomylného“ Roberta Parkera), je skvělá věc. Vaše smysly, neovlivněné nápisem na vinětě, fungují úplně jinak. Posunují a svádí vás odlišnými směry, než je obvyklé. Zaměřujete se na trochu jiné aspekty těch vín, nutí vás to více vzpomínat na dříve ochutnané vzorky a vůbec, svádí odhadnout skryté víno a hledat „důkazy“ pro to, že se nepletete. A to blaho, když některý vzorek určíte s naprostou jistotou a jste na to ochotni vsadit třeba veškerou zbývající dovolenou. Aby se při závěrečném odhalení ukázalo, že jste ale úplně vedle a vůbec nechápete, jak se to mohlo stát…

Na rozjezd jsem hodil do placu zemské Rulandské modré 2007 od Petra Kočaříka z Čejkovic. O vinaři (a jeho mladším pinotu) jsem tu už něco málo psal, stejně jako jsem se již zmiňoval o tomto konkrétním víně. Právě na základě předchozí ochutnávky jsem několik lahví zakoupil a teď doma byl trochu zmaten, víno jsem si pamatoval o dost „chladnější“. Tentokrát je v poznámkách klasická pinotová barva, nijak hluboká, moc pěkná. I velká Riedel Sommeliers Burgundy Grand Cru sklenice je plná odrůdové vůně, nazrálejší, jahody v kompotu, trochu kouře, červené ovoce, velmi příjemné, stylové. V chuti suché, středně plné, odrůda úplně jasná, vyvážené s teplejší dochutí (znát alkohol), uhlazené. Dobře pitelné, kyseliny, slušná struktura, nadprůměrné. Celkově je ten projev ale překvapivě teplejší a kulatější, na ročník je to víno až nečekaně hodně vyzrálé. Není to „velké víno“, ale za ty peníze je skvělé. V případě tohoto vzorku jsem věděl, co se pije, ale ostatní víno nezařadili do Moravy. Zazněla Itálie a dokonce prý mohlo jít o nějaký zajímavý nový svět. No vidíte je, Čejkovice…

Prvním vínem „hlavní ochutnávky“, záležitostí co způsobila ukázkový zmatek, byl kousek z méně známého vinařství ze Saint-Romainu, Domaine Henri & Gilles Buisson. Chutnal se pak Corton Grand Cru „Le Rognet et Corton“ 2002. Bio produkce (žádné pesticidy, herbicidy atd.) z keřů 50 a více let starých, fermentace přírodními kvasinkami a s částí ponechaných třapin za řízené teploty, zrání rok v dubu (jen desetina nové, zbytek 1-6 let staré), jen lehká filtrace. Temnější rubínová barva, nic obludně hlubokého, krásná. Efektní, výrazná vůně, lehce do pryskyřice a „bordó“ sudu, živočišnost, teplé vyzrálé hrozny. Středně plné ale „v ústech něco váží“, důraz v kombinaci s elegancí, živé, skvěle vystavěné v chuti, kyselin dostastek, tříslo uhlazené, delší doznívání. Později selský dvorek, náznaky podhoubí a spadaného listí, přezrálé třešně v čokoládě. Krásný pinot, vysoká liga, spíše teplejší styl a trochu mi tam chybí nějaký „X faktor“, ale opravdu výborné. Projevem jasně zapadalo do horké nulatrojky z Vosné v podání špičkového vinaře, vsadil bych si na to. A spletl se, stejně jako ostatní. Zajímalo by mne, jaké poznámky bych měl, kdybych si už někde u vůně to Vosné nepoznačil a neubíral se směrem „důkazu“ právě k němu. No nic. Dobrou zkušeností bylo přechutnání z pinotovky (Riedel řada Vitis), která obludně zvýraznila ty tóny dvorku, víno bylo neuvěřitelně zasmrádlé, až jsme tu sklenku komplet umyli a zkusili to znova do čisté. Se stejným výsledkem. Před nějakou dobou jsem psal o přesně opačném efektu, kdy víno zase nefungovalo z elitní sommelierky. Je to věda, ty sklenky :o)

Jist tím, že Vosné už jsem chutnal, přišel druhý vzorek. Ze slavné Domaine René Engel se ochutnávalo Vosne-Romanée 1er Cru „Les Brulées“ 2003. Tmavá barva s nazrálejším okrajem. Ve vůni bohatý, koncentrovaný modernější pinot. Znát hodně sluníčka, je to dost vyzrálé ale ne přezrálé, trocha kořenitosti, čerstvé presso, lehce těká alkohol. V chuti suché, dost kyselin i třísla, struktura velkého vína, mineralita. S tipem dost váhám mezi nějakým „moderně vyrobeným“ Cortonem a na Francii si hrající Amerikou, abych se nakonec přiklonil ke Cortonu. Další fail…

Jeden z účastníků dorazil se svým vínem až na druhý vzorek a bylo tedy jasné, že jím přinesené víno bude trojka nebo čtyřka, čímž se vše trochu zjednodušilo. Ve sklence skončilo Beune 1er Cru Bressandes 2002 z produkce velkého négocianta Louis Jadot (konkrétně z Domaine des Héritiers Louis Jadot a jejich vlastních výsadeb, v této vinici vlastní téměř hektar). Hlubší efektní rubín, pěkná barva. Ve vůni výrazný, nazrálejší slušný burgundský pinot. Vrstevnaté, červené ovoce, kouř, dobře postavené, lehce těkavky (ve velkém skle). Suché, středně plné, tříslo, kyseliny, ostřejší, ne úplně vyvážené ale to může být i převozem. Délka, struktura. Nazrálé tak nějak „na hraně“, jak se bude ubírat dál netuším. Slušné, fajn udělané, ale tak nějak „běžnější“, jakoby postrádá detaily a drobné nuance.

Poslední víno je pak z vinařství Hartford Court, rodinného podniku (distribucí spadají do skupiny Jackson Family Wines, jejichž master sommelier Dimitri Mesnard  láhev podepsal při návštěvě Prahy) specializujícího se na Pinot, Chardonnay a Zinfandel ze starých keřů (až sto let) v oblasti Sonoma Coast, to vše především v lahvováních vždy z jedné konkrétní vinice, terroir (na webu mají docela fajn fotky, hlavně ty staré keře jsou úchvatné). Navíc hospodaří bio (organic), na několika vinicích již přešli dokonce na biodynamiku. Jde spíše o butikové vinařství, dle ročníku a vinice produkují některých vín jen něco málo přes tisíc lahví (maximálně do deseti tisíc). Chutnal se jejich již docela slavný (pravidelně v USA sbírá různá ocenění) Land’s Edge Vineyards Pinot Noir 2005. Těžkou burgundskou lahví s tlustou kovou záklopkou a plným kvalitním korkem to ale dost připomíná velké burgundské. Hrozny pocházejí především z vinice Annapolis s výhledem na Pacifik a dalších vinic „na hraně pevniny“, jako například Seascape. Vinařství tvrdí, že počasí je v téhle oblasti chladné, často s mlhami, hrozny prý leckdy sbírají až v listopadu. Víno by mělo být samozřejmě „novosvětsky“ vyzrálé, ale díky tomu chladu i s dostatkem kyselin a komplexity. Výslednému efektu se snaží dopomoci i francouzským dubem, v případě tohoto pinotu 11 měsíců a sudy nové z poloviny

Barva vína je temný rubín, povedená. Po přivonění moderní, výrazná, šťavnatě ovocná aromatika, ale hodně komplexní, vrstevnatá, lehce zauzená. Působí na mne jako zvláštní mix špičkového Chile (docela typická linka „marijánky“) a téhož z Nového Zélandu, kam bych to víno naslepo zařadil asi nejspíš. V chuti plnější, důrazné, hutné, mladé, ovocité, fajn kyselina, vyvážené, výraznější tříslo, lehce pálivější kořenitý dojezd, na cestě. Ze všech chutnaných vín nejvíce volá po dalším zrání. Již nyní velmi efektní, strukturované víno s úžasnou mineralitou, ale určitě nabídne ještě víc později. Jelikož novosvětská vína celkem s oblibou testuji, tak mne tahle láhev nezmátla (jako Francie se vypadat ani moc nesnaží), ale ostatním se jen těžko chtělo uvěřit, že jde o Ameriku. Což byl přesně ten efekt, kterého jsem chtěl dosáhnout. Škoda jen pachuti z prohození Vosné a Cortonu, které správně uhodnutá vína pocitově posunulo někam ke „šťastnému tipu“ místo „úspěchu“ :o)

Zobraz celý článek →