Odjíždím, neplačte…

Témata posledních dní se točila okolo suši, vzpomínek na dovolenou před dvěma lety, pohodičky s bublinkami. Asi jsem se pomalu připravoval k odjezdu. Ano, opustím vás, nejméně na dva týdny zmizím. Hodlám si, po docela dlouhé době, pořádně užít dovolenou. A načerpat nové zkušenosti i v oblasti vína :o) Pravda, žádná vinařská velmoc to není a zatím jsem z téhle země chutnal jen dvě lahve, ale těším se na další zážitky. Hurá do Japonska :o)

Nepředpokládám, že přímo z dovolené pošlu nějaký článek :o) Žádná živá reportáž z noční ochutnávky syrových ryb a saké se tedy konat nebude. Asi se tu objeví něco málo, co jsem naplánoval do kalendáře, ale každodenní příspěvky určitě ne. Ty ostatně asi opustím i po návratu, žere to nějak moc času. Neumím psát stručně :o) Po dobu dovolené maximálně v noci zkontroluji komentáře, prý se v některých internetových „kavárnách“ dá levně přespat, ušetřil bych za ubytování :o)

Tak tu po dobu mé nepřítomnosti nezlobte a vůbec se mějte fajn. Jo a nezapomeňte posílat příspěvky do fotosoutěže, zatím je účastníků jen pár a šance na vítězství tedy velké! No a v případě zájmu proklikejte archivy, je tam pár myslím zajímavých článků, které jsem publikoval v předchozích měsících, ale snad stále stojí za pozornost.

Pár soukromých tipů z méně navštívených textů:

- Moulin d’Issan 2004 – Není třetí víno moc?
- Bordeaux, ryzlink, roastbeef, kozí těstoviny a pohodová sobota
- Dvacet zašumění – velký den šampaňského
- Degustace Châteauneuf-du-Pape, Bandol & spol
- Zajímavá vína, speciality a koňaky na Jánském vršku
- Téměř dokonale slepá degustace
- Osm pochoutek z údolí Rhôny – Châteauneuf-du-Pape
- California Dreamin' – Cabernet kam se podíváš
- Drastická selekce aneb sázka na Bordeaux 2007
- Salon Vín 2006 / 2007 a tak okolo…
- Riesling Wineck-Schlossberg Grand Cru 2000 – Pierre Sparr (Alsasko)
- Degustace velkých bílých vín Francie
- Před zídkou za zídkou nikdo nesmí… vinifikovat terroir
- Francis Ford Coppola a degustace filmových vín

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Z bílých odrůd nejčastěji popíjím...“

V anketě o bílých odrůdách hlasovalo docela rychle poměrně hodně lidí, proto jsem se rozhodl ji ukončit a nahradit anketou o červených. V tomto zápisku se podíváme na bílé výsledky a doufejme zde vznikne i malá diskuse, proč to asi dopadlo právě takhle. Pojďme na čísla…

Celkem hlasovalo 82 návštěvníků stránek, každý měl možnost vybrat více odpovědí. S poměrně slušným náskokem zvítězil Ryzlink rýnský, který je jednou z nejčastějších odrůd u 40% hlasujících. Moc pěkné a gratuluji svému favoritovi k vítězství. Proč právě ryzlink? Pro mne je důvodem to, že je skvělý mladý, úžasně vyzrává do krásy, výborné ryzlinky se produkují i v Čechách a na Moravě a i ty opravdu špičkové, nádherná velká vína, se dají sehnat za ještě celkem snesitelné peníze. Proč zvítězil u vás?

Druhé místo (31%) patří, pro mne trochu překvapivě, Veltlínu. Ale proč ne, ty domácí jsou často výborné a hned za hranicemi, v Rakousku, dělají veltlíny opravdu skvělé. Navíc cenově vycházejí v poslední době (stoupající ceny domácích vín + posilující koruna a kurze Eura) stále výhodněji. Na třetí příčce se s 26% umístilo Rulandské šedé, odrůda dávající krásná suchá i sladká vína, možná (u mne určitě) někdy trochu neprávem opomíjená. Býval bych čekal, že třetí bude Ryzlink vlašský, kterému tato pozice o fous unikla a je čtvrtý. Další místo patří Chardonnay, následuje Sauvignon Blanc společně s Tramínem, a poté další odrůdy. Třináct procent hlasovalo pro „úplně jiné“, docela by mne zajímalo, o které odrůdy jde. Přihlásíte se?

Současná anketa se týká odrůd červených. Samozřejmě opět jich mnoho chybí, ale snažil jsem se obsáhnout nejčastější odrůdy domácí i světové. Možná chybí odrůdy tradiční ve směskách na Rhôně, ale v tom případě můžete hlasovat pro „Syrah“ a „jiné“ :o) Další odrůdy jsou zase profláklejší spíše pod jménem oblasti, kde se nejčastěji produkují. Každopádně milovník Barola jistě svou oblíbenou odrůdu v seznamu pozná. V případě, že jste propadli vínům z Bordeaux, prostě zaškrtněte Cabernet Sauvignon i Merlot. Ti, kteří milují Burgundsko, to mají snazší :o)

Odkazy: Přehled výsledků všech anket

Zobraz celý článek →

Cabernetem z vinoték do zelinářství

Nedávno jsem nakupoval zeleninu v jednom z mnoha vietnamských obchůdků v okolí a na polici uviděl víno, které mne velmi zaujalo. Mezi lahvemi od Jagoše, litrovkami různých podivností a všemožnými „klokany“ se usmíval odrůdový Cabernet Sauvignon a taktéž Merlot od vinařství Misiones de Rengo, velmi kvalitního producenta z Chile, jehož vína snadno poznáte podle kovově vypadající viněty do kříže. Barikované Carmenére tohoto vinařství mne hned v několika ročnících naprosto nadchlo, kupoval jsem ho pravidelně. I další vína pak potěšila, rozhodně nešlo o nějaké průmyslové, nudné spotřební záležitosti. Láhev mezi zeleninou mne tedy dost překvapila, obzvláště za 89,- Kč. Vzhledem k tomu, že před lety jsem za Reservy platil okolo 400,- Kč, a za tyto nebarikované varianty pak přes dvě stovky. Cena působila podezřele i proto, že viněta mluví o lahvování přímo ve vinařství, v téhle cenové kategorii se obvykle víno vozí v tancích a lahvuje všude možně. Samozřejmě jsem alespoň ten kabernet koupil, ze zvědavosti. A hnán touhou mít výborné víno v obchůdku za rohem, navíc v takhle skvělé ceně. Radost dlouho nevydržela…

Cabernet Sauvignon 2006 z Misiones de Rengo má klasickou zelenou bordó láhev, pod plastovou záklopkou je lisovaný korek s pevnou dvojploškou. Viněta se mi opravdu líbí, levnější řada je stříbrná a reservy jsou pak zlaté (hezčí). Barva vína je vysoká, mladičká fialka. Vůně výrazná, slušně ovocitá, s trochou kořenitých tónů, lehce uměle nabušená, prostě jednoduchý mladičký cabernet. Chuť středně plná, ovocitá s hromadou tříslovin, pálivým špatně zakomponovaným alkoholem (14%). Víno ke kusu grilovaných žeber či jinému opálenému masu při nějakém posezení na zahradě, samostatně spíše likvidační pití. Jinak řečeno – běžný, spotřební cabernet, jaké se dnes v cenách okolo 100,- Kč prodávají všude. Takže je to vlastně v pořádku, zázrak se nekonal. Zda se jejich základní vína zhoršila, nebo já za ty roky, co jsem je pil naposledy, z tohohle typu pití vyrostl, to už nevím. Ale nějakou reservu Carmenére zase zkusím sehnat a srovnat ji se svými posledními poznámkami z roku 2005, uvidíme.

Vzpomínám si, že před lety tohle Chile dovážela firma Coextra CZ ze Zlína, která jinak s vínem neměla vůbec nic společného. Vozila sem různé řady vín od Misiones de Rengo, své produkty dokonce jednou osobně přijela prezentovat zástupkyně vinařství. Pak bylo nějakou dobu ticho po pěšině a v posledních době lahve dováží Buda-Mont s.r.o., ale na svých stránkách nepropaguje. Navíc jsem nikde nenarazil na reserva řady, jen tyhle základní „stříbrné“.

Odkazy: http://www.misionesderengo.cl

Zobraz celý článek →

Rudý jezdec – „Cheval Franc“

Nedávno se nám podařilo zajímavým způsobem oživit vzpomínky na Maltu a příjemnou dovolenou před dvěma lety, večeří v asijské restauraci Rickshaw. Zní to trochu divně, pravda. Ale Rickshaw je součástí hotelové sítě Corinthia, která si velmi zakládá na svém maltském původu. K jídlu padla láhev maltského Chardonnay, o kterém jsem (společně s obsáhlým textem o restauraci jako takové) psal něco málo na PragueOut.cz. Celé mne to tak trochu nakoplo sáhnout do archivu a vylovit z ní ještě jeden z původních dovolenkových úlovků, téměř čistě odrůdový Cabernet Franc od Marsovinu.

O vinařství Marsovin jsem se poměrně dost rozepsal v článku na O Víně, tenkrát jsem byl z vinařství na Maltě v takové malé euforii, přišli mi úžasné, jak se opravdu snaží a baví je to. Produkují pár litrů a chtějí expandovat do světa, vinice mají rozlohu spíše jednotky hektarů a přitom mezi sebou vinařství vedou žabomyší války… vše tam bylo takové koncentrované na malé ploše, extrémně rychle se rozvíjelo. Jestli mne pak nějaké víno opravdu zasáhlo, byl to Cheval Franc. Zde si dovolím zkopírovat starší text: „Vinice Cheval Franc leží na kopcích nad St Paul’s Bay a těží z těsné blízkosti moře a chladných nočních větrů. Je osázena Cabernetem Franc a Syrahem a pochází z ní jediné víno, Cheval Franc. V číslovaných lahvích nepřehlédnutelného tvaru se nachází čistý Cabernet Franc, ač od ročníku 2005 experimentálně s lehkým přídavkem Syrahu. Aktuálně prodávaný ročník 2004 je velmi pikantní, s výraznou vůni černého rybízu a rybízového listí a se zelenou paprikou a pepřem v chuti, ideální k výrazným jídlům. Ročník 2002 stejného vína je mnohem jemnější, delikátnější a osobitější. Pokud chcete vyzkoušet pravé maltské víno, pak na úvod rozhodně volte právě Cheval Franc ročníku 2004. Na Maltě se dá pořídit za zhruba 4,50 Lm (300,- Kč). „ Vinařství tvrdí, že víno získalo své jméno spojením odrůdy a vášně zakladatele vinařství pro koně. Spíš mi přijde, že jde o takový drobný vtípek odkazující k jednomu z nejslavnějších vín Francie, Cheval Blanc, které je pravidelně postaveno na Cabernetu Franc se zhruba třetinovou příměsí Merlotu.

Jak už je zřejmé z textu výše, víno se skrývá v těžké, buclaté lahvi, s celkem elegantní vinětou. Tam najdete mimo jiné mapku s přesnou polohou vinice, každá láhev má navíc své pořadové číslo (tohle je zrovna 12.491 z celkových 19.180). Barva vína je docela vysoká fialková s nazrálejším okrajem. Ve vůni dominuje džemovité ovoce, projevuje se apatyka, spousta zelených tónů (listí rybízu), nějaká ta zelenina, čerstvá hlína, trocha namletého pepře. Chuť je středně plná, ovoce a zelenina s bylinkami, tříslo uhlazené a kyselinka nevýrazná, působí to poněkud ploše a jednoduše. Pije se celkem dobře, k jídlu určitě není problém, ale rozhodně nic úžasného.

Přímo na Maltě mne Cheval Franc dostal a naprosto nadchl, další láhev na ochutnávce v Praze taktéž a i vzoreček otevřený k jedné důležité večeři (ano, opět jsem hledal nějakou zajímavou a netypickou láhev „s příběhem“ pro návštěvu) se opět setkal s více než vřelým přijetím. Poslední dovezená láhev ročníku 2004 již působila unaveněji, čekali jsme moc dlouho. Byť tedy na Maltě jsem chutnal stejně dlouho skladovaný ročník a vše bylo více než v pořádku. Každopádně o důvod víc hnedka vypít ročník 2005! :)

Kořenitá a bylinková vína, různé tóny apatyky a to vše zmixované s ovocem, takovýhle projev vína mne prostě baví. A Cabernet Franc ho umí. Je jen škoda, že získat ho v co nejčistší podobě, tedy ve směsi dominantní či úplně odrůdové, není zrovna snadné. Vína z jihofrancouzského Chinonu tu moc neseženete, ta ze Saint-Emilionu s dominantním Cabernetem Franc nejsou z nejlevnějších. Takže jestli o nějakém víně tohohle typu víte, rozhodně uvítám vaše tipy :o)

Mimochodem na Maltě jdou věci očividně snadněji i ve státní správě. Před necelými dvěma lety jsem se s majitelem vinařství Marsovin bavil mimo jiné o „garancích původu“ (místní vinařství hodně hroznů nakupují v Itálii) a dozvěděl se, že právě zahajují jednání o formě a fungování nějakého apelačního a certifikačního systému. Ke konci roku 2007 již byla první vína s označením D.O.K. vypuštěna, při slavnostní ceremonii s ministrem zemědělství, na trh. Na „V.O.C. mikulovský vlašák“ si asi ještě nějakou dobu počkáme. Třeba dorazí společně s Eurem :o)

Odkazy: Maltská kulinářská expedice a další články

Zobraz celý článek →

Suši a Bourgogne „Cuvée Gerard Potel“ 2005

Mám rád syrové ryby, to už jsem myslím prozradil v jiných článcích. A podařilo se mi propadnout suši, naprosto a úplně. Takže se jej snažíme připravovat v domácích podmínkách. Jednou z našich oblíbených zábav je pak zkoušet párování téhle japonské speciality, s větším či menším úspěchem, s různými typy vína. Tentokrát padl los na základní Bourgogne Chardonnay 2005 od renomovaného négocianta Nicolase Potela. Suši se ten večer moc nevyvedlo, párování taktéž nebylo ideální, ale víno samo o sobě zanechalo docela silný dojem. Zaslouží si tedy samostatný a poněkud delší zápisek.

Na úvod takové malé ujasnění, co vlastně očekávám od základní kategorie slušných vín z Burgundska, tedy Appellation Bourgogne Controlée (ať již ve variantě rouge nebo blanc)? Dobré víno respektující projev odrůdy Chardonnay či Pinot Noir v oblasti původu, za slušnou cenu, kvalitní doprovod k jídlu a především, tedy u proslavených výrobců určitě, je považuji za pozvánku k premiérovým vínům. Pokud pod svým jménem někdo vypustí hodně špatné Bourgogne, pak mám důvod značně rozvážit případnou investici do nějakého jeho 1^er Cru. A samozřejmě i naopak, výjimečně dobré Bourgogne je jakousi (nepsanou a nikým nestvrzenou) zárukou, že podobná pozornost bude věnována i vínům vyšších řad a má smysl je vyzkoušet.

Négociantský dům Nicolase Potela má dobré jméno a tomu odpovídající ceny, vzhledem k jeho krátké historii až překvapivě vysoké. Ale vlastně se není čemu divit, jeho přístup k vinařství je velmi pečlivý a na vysoké úrovni, zároveň i díky slůvkům „bio“ v podstatné části celého procesu i marketingově skvěle využitelný. La Société Nicolas Potel vznikla v roce 1997, po finančních sporech a prodeji Pousse d'Or, vinařství vedeného jeho zesnulým otcem Gérardem Potelem. Nicolas donedávna všechny hrozny (či mošt) nakupoval a víno „pouze“ školil, nyní postupně získává i vlastní vinice (i díky finanční injekci od obchodního partnera). Připravuje dost přes stovku různých vín, včetně vín z legendárních Grand Cru terroir jako Echézeaux, Bonnes Mares, Clos de Vougeot či Chambertin. Ale do těchto výšin se dnes bohužel nepodíváme. Základ sortimentu tvoří vína červená, bílá pouze menší procento, což jim na zajímavosti neubírá. Nicolas vyžaduje surovinu z nejméně 35 let starých keřů, organické (a nejlépe biodynamické) vinohradnictví, zásadně pracuje s přírodními kvasinkami a spontánním kvašením, vína nechává ležet nezvykle dlouho v sudech na kvasnicích, u biovín lahvuje dle fází měsíce. Prostě se jedná o trošku jiný typ négocianta, než je zvykem. V hodnoceních dopadá hodně slušně, velmi kvalitně jsou hodnocena i jeho úplně běžná vína (= jsou nad úrovní, kterou od základu očekáváte). Ovšem tohle všechno jsem si nastudoval až po vypití lahve a sepsáni degustačních poznámek :o) Před touhle celou lahví jsem od něj pouze chutnal dvě červená village (Savigny-les-Beaune „Vielles Vignes“ v ročnících 2001 a 2003) a tenkrát mi hodně chutnala, přišla mi překvapivě komplexní a zábavná.

Bourgogne Chardonnay 2005 „Cuvée Gerard Potel“ samozřejmě nemá uvedeno místo původu hroznů, osobně mi to dost připomínalo stylem některé Meursaulty (ale že jich teda nějak vysoký počet napitý nemám), ostatně hrozny z této oblasti z velké části použil Potel i v ročníku 2004. Láhev je klasická zelená burgundská (p.s. uhodněte, která z těchto dvou sedmiček váží o půl kila víc :o) s velmi elegantní vinětou, záklopka kovová a korek kvalitní, tak se mi to líbí. Barva vína je taková slámověji zlatavá, není stoprocentně čistá, pohybují se v ní drobné částečky. Vůně byla nejdřív velmi jemná, nevýrazná a zastřená. Frenetickým vymícháváním ve sklence se začala nádherně otevírat, takže jsem víno surově přelil do karafy, víc než to víření mu neublíží. Po deseti minutách pobytu v křišťálu se víno nádherně odvděčilo. Květinové a bylinkové tóny (heřmánek), letní louka a podzimní zahrada (jablka), citrusy, nazrálé a silně podtrženo vlivem sudu, překvapivě delikátní. Později se ta nejvýraznější složka vůně „ustálí“ na jakémsi krémovém citrusu, moc pěkné. Chuť je středně plná, s nepříliš výraznou ale přitom dostatečnou kyselinou, máslově hladká a docela dlouhá. Opět dost velkou roli hraje sud, ale neruší, žádná přebarikovaná obluda to není, máslový citrus má stále dost sil nad dřevo vykukovat :o) Jako doprovod k jídlu je tohle víno úžasné, ale jde se s ním bavit i samostatně. Chutnalo mi až překvapivě hodně.

Tohle Bourgogne v mnoha ohledech splnilo svůj účel. Potěšilo, moc chutnalo, překročilo (spíš velkým obloukem přeskočilo) stín základní apelace a navnadilo na vyšší třídu vín od Potela. Zároveň ovšem nesplnilo požadavek nízké ceny, v ČR si za tuhle lahvičkou řeknou nepříjemných pět stovek (dle aktuálního kurzu 19€), u bílých tyhle investice zvládám nějak hůř než u červených. Platil jsem za jméno vinaře, nápis „Bourgogne“ na lahvi, nebo dovozce věděl, jak dobré víno v lahvi je? Netuším. Vůbec v poslední době jsem pil spoustu báječných základních Bourgogne či Village vzorků a naopak kupu průměrných a nezajímavých 1^er Cru.

Problémy v nekonzistentní kvalitě vín z Burgundska a jejich dopad na prodeje vedl před zhruba pěti lety k navržení plánu „CAP 2010“, který měl umožnit vinařům smíchat vína z různých oblastí (třeba „zahustit“ řídké Bourgogne z nějakého vlhkého ročníku vínem z horkého Languedocu), aplikovat kupy technologických triků a celé to prodávat jako „Vins de Cépage de France“. Odrůda a ročník na lahvi by musela platit alespoň z 85%, zbytek by mohl být odrůda, oblast či ročník jiný. Prý by to umožnilo konkurovat Novému světu a smetlo z trhu nedostatečně kvalitní vína, která byla „burgundským jen podle jména“, ala očekávané kvality tohoto regionu nedosahovala (a platí to obecně o všech A.O.C. oblastech). Plán byl tenkrát smeten ze stolu, přes silnou lobby skupin jako Luis Jadot či Maison Sichel. Vlastně by to znamenalo návrat do minulosti, k „ermitážování“ vín z Bordeaux a podobným operacím. Upřímně bych ale raději viděl tuhle možnost, tedy jasně označené levné směsky ve kterých zmizela nedostatečně kvalitní surovina, než kupy nepříliš dobrých vín, které kazí jméno svým apelacím (a kdo ví proč procházejí kontrolními komisemi). Třeba by to fungovalo podobně slušně jako u neročníkových šampaňských. Taková řidší burgunda ročníku 2004 zvýrazněná ročníkem 2003 (ze stejných vinic)… kdo ví, mohlo by to mít jistý smysl. Plán byl však smeten ze stolu, je však otázkou času, kdy se zase vrátí v nějaké jiné podobě do hry. Ale což, u vína platí stejně jako u jiných výrobků, že je dobré najít si svého spolehlivého dodavatele, kterému lze důvěřovat.

Článek se měl týkat i suši, ale o tom se vlastně ani moc zmiňovat nebudu, vlastně mi trochu potvrdilo, že jakákoliv samolibost ve smyslu „docela se nám daří i bez tříletého kurzu správného krájení masa“ není na místě. Možná se občas vyvede výjimečně povedená maki rolka, ale kvalitního výsledku nejsme schopni dosahovat konzistentně. V tomto případě byla, když použiji stejné slovo, vyloženě nekonzistentní rýže :o) Stačí trošku ujet, ustřelit s hrníčkem vody navíc a půlminutou vaření, a v kombinaci s tekutým octem místo práškového je katastrofa tady :o) Suši je vlastně strašně snadné, ale chce to pečlivost, přesnost a velmi kvalitní suroviny. Nic víc a bohužel ani o trošku méně. Inu není každý den svátek.

Zobraz celý článek →

První domácí chleba

Podlehl jsem. Při pohledu na ty lákavé bochníky nešlo jinak a musel jsem se zařadit mezi dav, co zkouší péct domácí chleba. Cuketka uveřejnil lákavý, polopatický a neuvěřitelně jednoduše vypadající recept, v pátek jsem si odskočil z práce místo oběda zadělat těsto a dneska odpoledne pekl. Výsledek?

Těsto bylo hodně řídké, až mne to děsilo. Ale prý je to normální. Vytvarovat bochník se mi opravdu nedařilo, natož to z utěrky nějak snadno překlopit do pekáče. Je to vidět na řezu, na několika místech je vrstva mouky. Je to takový překládaný chléb šarpej :o) Ale voní, kůrka křupe a celé to chutná… inu skvěle. Nejen proto, že je přeci domácí! Na druhý krajíc půjde sádlo s husími játry. Chutný večer i vám!

Doplněno: Tak už jsem se probral z chlebového tripu :o) Je stejně zvláštní, jak dokáže zasáhnout taková blbost, jako relativně úspěšné upečení něčeho tak běžného. U jiných, řádově složitějších jídel, má člověk taky radost, ale tady je to něco mnohem hlubšího, primitivnějšího. Možná ta jistota, že (byť tedy s moderní troubou, sušenými kvasnicemi) tuhle základní, tradiční a nezbytnou potravinu zvládnete… zvláštní :)

Zobraz celý článek →

Páteční pavědecké hrátky

V pátek nic vážného, každý už se těší na víkend. Co takhle metoda, jak zbavit víno korkové vady? Nebo zábavné statistiky nejen o víně? Ech, to nezní moc oddychově. Tak nejdříve tu korkovou vadu. Včera jsem narazil na prý funkční, ověřený a extrémně levný postup, jak korková vína alespoň trochu zachránit. Samozřejmě tomu moc nevěřil, ostatní jsem velmi rezervovaný i k různým, naopak pekelně drahým, „magickým klíčům“ a dalším vinným pomůckám. Každopádně za korkovou vadu je údajně zodpovědný 2,4,6 – trichloroanisol, což je silně nepolární složenina, které by měla být přitahována k dalším nepolárním materiálům, jako je například polyetylén. Takže do korkáče stačí nastříhat nějakou tu balící fólii, nechat hodinku macerovat a výsledek se údajně dostaví, víno se znatelně zlepší.

Vzhledem k tomu, že na večerní ochutnávce se nám na dvě korková vína povedlo narazit, jedno z nich navíc mohlo být hvězdou večera, nic nám nebránilo provést experiment. Výsledek je spíše nejistý, u jednoho z vín jsem drobné zlepšení pozoroval (ale bylo špatné samo o sobě, takže to šlo těžko posoudit), u druhého se experiment prakticky neprojevil. Možná jsme jen použili špatný igeliťák :o) Příště, až zase doma nějaký korkáč otevřu, udělám pokus znovu. Fungovat by měl i polystyrén, mohu si postavit odkorkovávací nádržku :o) Víc zkazit taková vína už stejně skoro nejdou.

A ty zábavné statistiky? Mluvím o Google Trends, které měří četnost vyhledávání různých klíčových slov v čase a jejich výskytu ve zpravodajství, umí porovnávat několik slov najednou a zároveň „odhadnout“ důvody zásadních špiček a podobně. Schválně jsem systémem prohnal zásadní červené a bílé odrůdy. Merlot očividně vede, Pinot Noir je na druhém místě a je krásně vidět skok a udržený stav na konci roku 2004 (mimo jiné premiéra filmu Bokovka, kde hraje velkou roli), Cabernet Sauvignon je až třetí. Toho asi mají všichni všude dost a nepotřebují hledat :o) Na druhou stranu z bílých se nejvíce hledá Chardonnay, Riesling následuje až s velkým odstupem. Je také krásné vidět skoky hledání vína okolo vánoc a obecně ke konci roku.

Zobraz celý článek →

Devět roztodivných frankovek

Již minulý týden jsem tu lehce naznačil cosi o ochutnávce vín z odrůdy Frankovka a položil dotaz, co od typické Frankovky očekáváte vy. Odezva zrovna velká nebyla, ale což. Tenhle článek trochu přiblíží devět vín, která jsme ochutnali, a jisté rozčarování, jež ve mně vyvolala. Ani ne tak svou kvalitou, jako spíše téměř úplným nedostatkem shodných znaků, nějakého typického projevu, jakési základní kostry nad rámec běžné „ovocitosti“. Něčeho, co by opravňovalo k výroku typu „Frankovka (z Moravy) bývá taková a maková“…

Jestli bylo z vín něco poznat, tak spíše vliv sklepních prací, určitého stylu vinaře. Možná jsem jenom špatně hledal a něco mi unikalo, ale prostě jsem měl více dojem, že piji Springera, Mádla či Znovín, tenhle rukopis dominoval nad společnou odrůdovou linkou a myslím i místem původu. Určité rozpaky bylo vidět i na ostatních účastnících a degustační večer, alespoň dle mého názoru, více otázek vyvolal než zodpověděl. Jaká vína se snažila na otázky neúspěšně odpovědět?

Prvním ze vzorků, podotýkám chutnaných naslepo (tedy u ostatních, já naléval a věděl co) se stala jakostní Frankovka 2004 od Znovínu Znojmo z trati Weinperky. Tohle víno znám, v předchozích letech ho s radostí vypil hezkých pár lahví. Je stále ještě v nabídce, bohužel již přešlo svůj kvalitativní vrchol. Barva je nižší rubínovka s nazrálejšími tóny a vodnatějším okrajem. Vůně sice docela výrazná, ale zároveň dost úzká, kořenitější, s trochou „hospodských tónů“ (hadr na podlahu, ale po nějaké době víceméně odvane), kyseleji ovocitá. Chuť nazrálá, trpce ovocitá, trocha bylinek a koření, tak normálně dlouhá. Pitelné, ale spíše nezajímavé, před dvěma lety šlo o zábavnou a levnou jakostku.

Frankovka 2002 z vinařství Kovacs mne vyloženě vytočila. Barva vyšší, první dojem tak trochu „Makedonie“ (v poznámkách mám Makedonie / Kaštelet), sladčeji ovocité až marmeládové, trocha papriky a rybízu. Chuť je měkčí, sladší, tříslo vyhlazené, přezrálá kořenitost a v pohodě dochuť, taková obyčejná líbivka. Co mne naštvalo je, že zkoumání zadní viněty ukázalo, úplně dole a drobným písmem, že víno skutečně pochází z Makedonie. Podpásovka, kterou bych od Kovacse nečekal. Že pod svým jménem lahvuje i dovozená vína jsem věděl, ale čekal bych, že původ bude jasně uveden na přední vinětě. Touhle formou je to hnus a pro mne, jak si občas rád střihnu nějaké neúčinné gesto a pózu, důvod jejich vína nějakou dobu úplně bojkotovat.

Frankovka 2006 pozdní sběr od Vinařství Zaječí (obec Bulhary, trať Nad sklepy) má nižší barvu, ve vůni se projevuje spíše jemně ovocitě, uzavřeně, s trochou jahůdek a jako bonus i lehce těkavkami. V chuti jednoduché, čisté, dobře udělané. Trocha třísla, ovoce, živá kyselinka, ale spíše kratší. Víno jen tak na nekomplikované pití, od přívlastku jsem čekal víc.

Frankovka 2006 pozdní sběr od Milana Vašíčka (obec Prušánky, trať Čtvrtky) má mladou, vyšší pěknou barvu. Ve vůni pěkně ovocité, s tóny švestky, trochu uzené (salám) a mírně i můj oblíbený „dřevěný vlakový vagón“ (podivná vůně dřeva nasáklého oleji, trochu uzené, dost často ve vyzrálých pinotech z Chrámců a mnoha ostrovních whisky). V chuti živé, ovocité, teplé, trochu sladší a delší, dost příjemné. Víno chce dost rozdýchat, v úvodu mělo ve vůni takový podivný a ne úplně příjemný příkrov.

Po odtajnění první čtveřice, ze které bych určitě volil víno od pana Vašíčka, následovala další pětka, vína s již trochu vyššími ambicemi, přívlastky a často i vlivem sudu.

Frankovka 2002 jakostní z vinařství Musilovi má vyšší rubínovou barvu, překvapivě málo nazrálou (kolikrát jsem to u domácích nuladvojek už napsal?).Ve vůni je nazrálost již znatelnější, ovoce se míchá s tóny apatyky, zeleninou (kedlubna) a je spíše sevřená, chce čas na rozdýchání. V chuti kořenité, výrazné, trpčí a trochu bylinkové. Dost fajn.

Frankovka z Bořetic 2002 od vinařství Stapleton-Springer mne opakovaně nadchla a i tentokrát dost potěšila. Vyšší barva, ne stoprocentně čirá (bez výrazné filtrace?), relativně mladá. Výrazná trochu ostřejší vůně, nazrálá, švestičky, uzené a kouřové tóny, trocha sudu a živočišnějších hutných tónů. Chuť plnější, ovocitá, nepostrádající jistou eleganci. Opět švestka a sud, stále nějaké to tříslo a docela dlouhá dochuť. Trocha likérových a bylinkových tónů. Moc pěkné! Ještě před rokem mne bavila o trošku víc, stále ovšem skvělé víno.

Blaufränkisch Reserve 2005 z burgenlandského vinařství Reichardt měla nezáviděníhodnou pozici jediného mezinárodního vzorku (když nepočítám ten podraz u Kovacse). Velmi vysoká barva, hutná vůně s projevem kvasícího ovoce a sudu, ovšem zároveň nějaká ta jablíčka a celkově dojem, že víno je zlomené. Což později potvrdil i ten z účastníků, který víno donesl, protože jej samozřejmě zná v ideální podobě. Škoda.

Frankovka 2006 výběr z hroznů od Tomáše Krista (obec Vacenovice, trať Vinohrádky) má vysokou barvu, ovšem čistou a průzračnou. Ve vůni přezrálé ovoce, sladší tóny a celé to má takový „plastový“, umělý nádech. V chuti ovocité, slušně plné, teplejší, s hezkou kyselinou a docela dlouhé, ale prostě se nemohu zbavit onoho pouťového, falešného dojmu.

Frankovka 2005 pozdní sběr barrique od Františka Mádla (obec Velké Bílovice, trať Přední hora) se prezentuje velmi slušnou barvou a ve vůni dominancí sudu, který poněkud vítězí na ostřejší ovocitostí, trochou zelenějších tónů (listy rybízu) a celkově volá ještě po nějaké té archivaci. Každopádně ten sud nevyvolává dojem otravné přebarikovanosti, spíš to ještě celé není úplně složené dohromady. V chuti středně plné, sud, tříslo, ovoce, ale vše dost mladičké. Vymícháváním se objevuje vůně angreštů v kombinaci s lehce „apatykou“, nejblíže snad francovce. Věřím, že ovoce ještě s dřevem zabojuje a v klidu bych víno uložil. Dost zajímavé.

Takže jaké je typická Frankovka? Možná jsem prostě jen zmlsán Pinotem Noir, který je každý naprosto jiný, odlišuje se radikálně dle polohy a vinaře, přesto jakýsi úvodní dojem na první přivonění odrůdu prakticky vždy „proflákne“. Tak nevím… asi těch Frankovek v následujících měsících ještě pár vyzkouším a budu hledat odpovědi dál :o)

Zobraz celý článek →

Americká odpověď na šampaňské

Amerika je země neomezených možností, to všichni víme. Dokáží vyrobit stejně dobrá vína, jako klasické regiony v Evropě. Kolik si jen Amerika vytrpěla ústrků, že u svých vín používají dobře známá označení „Puilly-Fumé“ či „Champagne“ :o) No dobře, konec srandy. Používat tahle jména nebylo košer a ta vína mají s Evropou společného jen máloco (tedy každopádně podnože, bohužel). Dnes se stejná vína jmenují „Fumé Blanc“ či mají přívlastek „Methode Champenoise“, obsah lahví však zůstává. Snaha napodobit klasická vína starého kontinentu je jasná, výsledky jsou různé. V tomto článku se podíváme na jedno velmi oblíbené šumivé víno, vyrobené klasickou šampaňskou metodou, původem z oblasti Carneros v Kalifornii.

Gloria Ferrer je poměrně velké vinařství specializující se na šumivá vína, stojí za ním přistěhovalci s vinařskou zkušeností ze Španělska a podle všeho jde o jakési „detašované vinařství“ gigantu Freixenet. Sonoma Brut je pak volnou variací na neročníkové cuvée u pravých šampaňských, tedy víno základní, které by ale zároveň mělo být typické, v každém roce co nejvíce podobné těm minulým a posloužit jako „pozvánka“ na vína velká, prestižní ročníková cuvée. Sonoma Brut je ve Státech hodně oblíbená nejen u konzumentů, ale i v hodnoceních. Pravidelně dostává kupu medailí a pohybuje se na hranici 90 bodů (Wine Spectator jej dokonce jako jediné šumivé víno z Kalifornie umístil do Top 100 vín roku). Hrozny na výrobu tohoto vína pocházejí z oblasti Sonoma, přesněji z Carneros, tedy oblasti trochu chladnější, s výrazným kontrastem denních a nočních teplot a produkující asi ta nejzajímavější bílá a delikátnější červená z Kalifornie. Ve směsi dominuje Pinot Noir doplněný o Chardonnay, tedy klasika. I způsob zpracování je tak „šampaňský“ jak jen je možné.

Nalévám víno a těším se z docela vysoké barvy zlatě-medového odstínu a jemného dlouhého perlení. Vůně je překvapivá, první dojem vůbec nepřipomíná horkou Kalifornii. Je velmi pěkná, komplexní a překvapivě blízká pravým šampaňským, hodně slušný „plagiát“ :o) Chleba s máslem a medem, sladší jablka, ananas, trocha toastových tónů, velmi svěží a příjemné. V chuti již teplejší podnebí a pěstování na jílu společně s kamením (místo křídového podloží Champagne) původní nadšení poněkud stírá. Chuť je sice velmi slušná, s nějakými těmi pečenými jablky a celkově hezkou ovocitostí, ale po příjemně suchém nástupu již klasická říznost (ta zvláštní čistá a příjemná linka, která provází celou chuť) šampaňských kyselinek nepřichází, vše je takové hladší, měkčí. I dochuť je spíše kratší. Vlastně je to úplně v pořádku, ale ta báječná vůně mne natěšila na chuťově něco lepšího, než nakonec dostanu :o)

Tohle víno se ke mně dostalo omylem, původně jsem chtěl zkusit jejich Blanc De Noir, ale chyby vlastně vůbec nelituji. Láhev mne stála $20 a tolik stojí i dnes, v různých akcích se dá sehnat i okolo patnácti. Při současném kurzu je to tedy víno za nějaké tři stovky. A za tuhle cenu nemám ani nejmenší výhrady.

Bohužel dostupnost vín z USA není v našich končinách nijak zářná. V ČR a obecně v Evropě se dají celkem snadno sehnat desítky různých průmyslových supermarketových vín a pak samozřejmě takové ty „velké“ Cabernety z Napa Valley a podobná vína, ale ta, která mne opravdu zajímají, se obvykle v klidu prodají ve státech všechna a koupit je někde po Evropě skoro nejde. Zkoušel jsem přímou dopravu přes různé kolegy a známé, ale skoro vždy se něco přihodilo. Tuhle nějací teroristé v Londýně a zákaz tekutin na palubě (takhle jsem přišel o špičkový pinot Eyrie Vineyards z Oregonu), támhle zase omyl nakupujícího a úplně jiné víno. Ale párkrát se i povedlo, třeba s archivním pinotem od Drouhina. Teď máme v kanceláři novou kolegyni, která snad bude mezi USA a Evropou cestovat pravidelně. Připravuji seznam pinotů, má velká zavazadla plná oblečení a lahve dopraví bezpečně…

Nějaké další šumivky tady na blogu:

- Od Rossijskoe po Champagne…
- Crémant de Vinselekt 1996
- Dvacet zašumění – velký den šampaňského

P.S. Obrázek v úvodu je z Wine Spectatoru, kampaň „pravé šampaňské je jen z Champagne“ :o) Možná by něco takového stálo za to uveřejnit u nás třeba v Mladé Frontě – „Neříkejte bohémce šampaňské!“ :-)

Zobraz celý článek →

Být či nebýt bio brokolicí…

Víte co je ideální způsob, jak si zkazit skoro každý pokrm? Začít příliš přemýšlet nad tím, odkud se vzala každá jeho jednotlivá součást a co přesně obsahuje za „éčka“ a další sajrajty. Začít u jídla moralizovat nad osudem kuřete či prasete, v rámci hry na city ještě lépe o krátkém nenaplněném životě jehňátka a telátka. Řešit, zda je etické baštit několikachodové degustační menu, když jinde nemají co do pusy. Báječný steak s bramborovými lupínky se může na talíři proměnit v monstrózní demonstraci stavu světa způsobeného konzumní společností. Netvrdím, že tyhle věci nejsou důležité, ale začít měnit civilizaci je asi třeba i na mnoha jiných místech. Cuketka v článku „Máma mele maso, Ema se ptá“ nastolil jistě zajímavé téma, diskuse u něj může skoro až pokazit chuť. A to mne nebaví.

Již několikrát jsem to tu psal, tématu se dotknul v zápiscích Silvestrovské suši menu a problém čerstvých ryb, Jak jsem jedl bagetu a ostatně i v upozornění na zajímavou knihu Průvodce "Éčky" v potravinách. Někdy mám takové návaly „zodpovědnosti vůči světu a svému organismu“, ale většinou mi to nevydrží dlouho. Vyhnout se éčkům v různých chutných uzeninách, jogurtech, sýrech? Prakticky nemožné, ale jíst je nepřestanu. Stravovat se čistě biopotravinami? I kdybych na to měl, stejně v bio podobě neseženu všechno. A čert ví, kolik paliva se spálilo při dovozu těhle bio kousků ze všech koutů světa a kde skončí (i pokud je pečlivě vytřídíte) plastové obaly z každého malého biovýrobku. Obzvláště mne to vytáčí ve franšíze Bio Café, jak si skupinky lidí odnášejí jídlo s sebou – s několika pytlíky, taškou, plastovou lžičkou a vidličkou na jedno použití, kelímkem s pitím, což vše za půl hodiny skončí v jednom koši. A pak nadávejte na složitý servis v kvalitní restauraci, tam alespoň umývají talíř stále dokola. I s tou dopravou je to takové ošemetné. Asi se shodneme, že je pitomá snobárna pít exkluzivní vodu v maličké lahvičce dovezenou z druhého konce světa, když je tu kupa domácích zdrojů kvalitních vod. Ale je stejně šílené jíst neuvěřitelné chutné hovězí maso dovezené z Argentiny či Japonska, když se krávy pasou i v ČR?

Občas mívám i „vegetariánskou“ špatnou náladu, nejsilnější nával přišel před několika týdny, když jsem porcoval mladé čerstvoučké maso mléčného telátka. Přiznám se, že to mléko z masa vonělo tak silně, že jsem měl sto chutí se vyfackovat a začít se zabitým zvířatům vyhýbat. Vydrželo mi to asi hodinu, než jsem vložil do úst první sousto. Málo co se takovému masu vyrovná. Nevím, zda bych to tele dokázal sám zabít (znáte to: nejezte nic, co sami nezabijete), ale jeho maso si dám rád. Zajímavou zkušeností v tomhle směru byla návštěva výstavy masného skotu, kde byla možnost ochutnat steak z mladých býčků různých plemen, přičemž u každého grilu se nacházela fotka toho zvířete. Poněkud bizarní, uznávám. Ale velmi poučné. Na téma „kde se bere maso“ je skvělá kapitola v knize Šéfkuchař na cestách od Anthony Bourdaina vřele doporučuji k přečtení. Anthony se účastní zabíjačky v Portugalsku a vlastně poprvé vidí, kde se bere surovina na všechny ty specialitky, co tak rád vaří. Je svým způsoben znechucen a otřesen, poprvé vidí umírat zvíře, cítí provinění a stud (byť dle popisu je to úplně normální zabíjačka, jakou tady v Čechách zažil skoro každý), ale stejně vše zbaští. A kapitolu končí větou: „Příště to zvládnu bez problémů“. A kdo jednou zbaštil „Lojzu“ z babiččiny králíkárny, už tyhle problémy asi taky neřeší.

Chci vědět, co jím. Zajímá mne, jaké sajrajty i naopak zdravé složky jídlo obsahuje. A mohu se snažit volit takové potraviny, které jsou šetrnější ke mně i k přírodě. Mohu třeba s dobrým pocitem kupovat vajíčka z chovu na podestýlce místo chovů klecových. Mohu se snažit najít kus hovězího z nějakého volně se pasoucího Anguse či Gallowaye, místo masa z nějaké šílené „masové továrny“, zde navíc s benefitem výrazně lepší chuti masa. Ale stejně tak vím, že když nebude dobré kvalitní rajčátko ze zahrádky, stejně sáhnu po genetickém mutantovi odkudsi z Holandska. Prostě proto, že mám na rajče chuť a do receptu je potřeba. A to vynechávám variantu, že genetická modifikace třeba zvýšila obsah beta-karotenu či odolnost plodiny, takže při jejím pěstování je právě potřeba mnohem méně různých pesticidů.

Stejně tak u vína mohu vyhledávat nefiltrovaná a nečiřená vína, výrobky z různých „bio“ vinařství, vína s minimálními zásahy chemie a dalších nepřirozených sajrajtů. V tomhle směru jsou zajímavé přelepky Coopu, na kterých je kompletní popis obsahu lahve a technologie výroby, včetně údajů o příměsích látek jako arabská guma (ovšem popis složení vína je z nějakého důvodu proti legislativě EU, navíc některé látky použité při výrobě ve víně vlastně nezůstanou). Paradoxem je, že různě „nahnaná“ vína mohou být a často jsou aromaticky i chuťově přívětivější než vína přirozená. U „ekologické zemědělství“ ještě neznamená, že ve sklepě neproběhnou kouzla s reverzní osmózou a aromatickými kvasinkami. Fakt, že vína poctivá a úplně bez sporných technologických úprav třeba nebudou tak výrazně vonět a jemně chutnat, je nutné přijmout. Často budou jednodušší a přímočařejší, selštější a na brzké vypití. Samozřejmě existují výjimky, ale kouzlo úplného „bio“ není ve vínech (a ostatně ani jídlech) vyloženě lepších chuťově či aromaticky.

Je dobré si přiznat, že tuhle planetu (s prominutím) kurvíme neuvěřitelným způsobem. A snažit se proti tomu bojovat, jak jen to je možné. U běžného „jídla na hlad“ a „pití na žízeň“ trochu rozvažovat, nesahat po prvním výrobku, co přijde pod ruku. Přemýšlet, odkud se vzalo. Preferovat výrobky lokální. Nenakupovat zbytečně moc věcí, když se vám stejně zkazí a vyhodíte je. Ale když přijde řeč na zážitky, když si chci jídlo a pití opravdu užít, jde velká část předsevzetí pryč a přestávám to řešit. Vím, že opravdu čerstvou mořskou rybou přispívám k ničení téhle planety. Jsem s tím smířen. Třeba to zase kompenzuji používáním hromadné dopravy místo ježdění autem :o)

Toto neměl být nějak objevný text. Spíš jen taková malá reakce ne výše zmíněný článek u Cuketky, diskusi u reportáže z La Degustación tamtéž, zprávy o čím dál nekvalitnějších potravinách za stále vyšší ceny (Dovoz nekvalitních potravin do Česka roste, České potraviny? Samá náhražka) a kupy jiných „depresivně-jídelních“ textů, které se na mne v posledních týdnech vyvalily. Jako by se mi někdo snažil jídlo znechutit. Ne že bych pár kilo shodit nepotřeboval, ale tímhle stylem se mi to nelíbí! :o) Nejspíš si budu muset zlepšit náladu (neuvězněným, ne jako na fotce výše) myšákem v Ratatouille…

Zobraz celý článek →