Už delší dobu jsme si s jedním pravidelným komentátorem na vinných blozích, Macerovaným Tramínem, říkali, že by bylo fajn uspořádat ochutnávku starších vín z Dobré vinice, ke které máme oba silný vztah – já jakožto konzument jemuž produkce tohoto vinařství hodně sedí, on částečně i jako vinař a vysokoškolský student, který na analýze některých jejich vzorků postavil svou diplomovou práci. Slovo dalo slovo a nakonec se vše podařilo. Pozvání nečekaně přijal i samotný vinař Petr Nejedlík, díky čemuž jsme měli informace z první ruky. I vzhledem k lehce neřízenému otevírání dalších vzorků v průběhu akce se vše posunulo do téměř autentického posezení s vinařem ve sklípku do noci, jen v pražském bytě. Přítomnost vinaře ze začátku trochu komplikovala typické komentáře „od plic“, na které jsem při domácích ochutnávkách zvyklý, ale i tohle se celkem podařilo zvládnout. Vína byla totiž i po 6+ letech hodně zajímavá a leckterá skvělá. Dobrá vinice je možná vinařství ne úplně tradiční, ale pokud někdo tvrdí, že bílá Morava neumí pořádně zrát, tak bezvadně poslouží coby důkaz opaku. Jaká vína se chutnala a co z toho všeho vyplynulo?
Po úvodním vzorku přišla první dvojice na srovnání – Pinot Gris (řada Premium, vinice Zadní hora ve Velkých Bílovicích) ročníků 2004 a 2005. Čtyřka se ve sklence převaluje trochu líněji, aromaticky nazrálé, stále ještě ovoce, dřevo, mineralita až do křísnutí křemenem. V chuti suché, kulatější, delší, dobře pitelné. Méně kyseliny než bych si přál, ale ne fádní, slušné bílé. Ročník 2005 byl bohužel korkový.
Pokračujeme trojicí Chardonnay (řada Premium, vše by měla být Zadní hora ve Velkých Bílovicích). Ročník 2003 je hodně nazrálý až spíš už nalomený a pro mne za zenitem, v chuti suché, kulaté, ne úplně vyvážené s karamelovou dochutí. Zde se podepsal horký ročník a nejspíš nedostatek kyseliny. Ročník 2004 je krásně nazrálý, krémově ovocný, efektní. V chuti středně plné, skvělé kyseliny a stavba, délka, mineralita. Velmi pěkné. Padá výraz „Saint-Aubin“ a není od věci. Ročník 2005 je mnohem příměji ovocný a znát více je i dřevo, jakoby trochu odtržené od zbytku a ne úplně zaintegrované. Suché, kulaté, mix květin a ovocitosti, dlouhé, méně kyselin než předchozí ročník ale vyvážené. Dost fajn, ale v přímém srovnání jasně vede čtyřka. Možná nechat ještě zrát a uvidí se.
Další série je hned o pěti vínech a jedná se o pro mne to hlavní z produkce Dobré vinice, tedy směsi postavené na burgundských odrůdách. Začínáme „menšími víny“ s Cuvée Holánek-Nejedlík 2004, což je směs Pinot Gris a Pinot Blanc. Aromaticky výrazné, nazrálé a mírně naoxidované, hodně minerální. V chuti plnější, kulaté, fajn kyselina, vyvážené a pitelné, výrazný vliv dřeva a trochu divný dojezd. Slušné byť (na poměry Dobré vinice) nic zásadního. Pinot-Chardonnay 2004 (řada Natura) je jedno z mých vůbec nejoblíbenějších vín, měl jsem ho desítky lahví a další si doma syslím, viz třeba článek Čtyři odrůdy, čtyři roky potěšení. Otevřeli jsme dvě lahve, ta první byla ze začátku dost divná, příměji ovocitá a méně nazrálá než je běžné, ale postupně se srovnala. Druhá (jiná šarže, lahvování s novou vinětou o něco později) tak výborná jak si pamatuji a je popsáno i ve výše linkovaném článku, byť víno bylo čerstvě vytažené z chladničky a zasloužilo by si rozdýchat a vyšší teplotu.
Zbylou trojicí jsou pak Velká dobrá bílá, vlajková loď vinařství, byť v roce 2004 toto víno nevzniklo (vinař si původně myslel, že ročník nemá dostatečnou kvalitu) a nahrazuje jej Cuvée Dobroslav. Velké dobré bílé 2003 – aromaticky bohaté a hodně vyzrálé, překvapivě až jakoby ryzlinkové petrolejové tóny. Plné v chuti, překvapivě docela dobrá kyselina, kulaté, delší, čisté, hodně slušné. Následuje Cuvée Dobroslav 2004, jakási vylepšená verze Pinot-Chardonnay (to bylo v sudech na jemných kalech při teplotě okolo 15°C „jen“ 7 měsíců, kdežto Dobroslav si takto poležel rok a další rok v chladnějším prostoru ve sklepě). V zásadě se jednalo o velké bílé víno burgundského střihu se vším všudy a jedno z vůbec nejlepších domácích barikovaných bílých co jsem kdy pil – to, co nacházím v Pinot-Chardonnay, je i zde – mineralita do křísnutí křemenem, krémová ovocitost, čistota, kyseliny, délka a vyváženost, ale nejen v koncentrovanější podobě, ale i rozvinuto do dalších rozměrů, celkově velmi elegantní a komplexní. Prostě paráda. Velké dobré bílé 2005 to po něm nemělo vůbec snadné, byť jde o nazrálé, komplexní, silné a kulaté bílé víno, s bezvadně zakomponovanou kyselinou, delší, efektní.
K vínům občas doplnil komentář další vážený host toho večera, sommelier Ivo Dvořák
A to už se dostáváme k červeným. Nejdříve třikrát Frankovka, na úvod jeden relikt minulosti v podobě ročníku 1999. Výrazně nazrálé, aromatika posunutá od ovoce k bylinkám a polévkovým ochucovadlům, v chuti suché, čisté, výrazná kyselina, vlastně úplně v pořádku pitelné. Frankovka 2004 barrique (řada Natura) je naopak víno stále ovocité a překvapivě mladě působící ve vůni, suché, čisté, ovocité i v chuti, kde je již lahvové zrání ale o dost znatelnější. Víno čisté, lehčí, fajn pitelné. Frankovka 2005 mne nadchla opakovaně už dříve a tentokrát tomu nebylo jinak – mladé, svěží, suché, živé, čerstvě ovocité, vyvážené s výraznější kyselinou, bezvadná červená Morava na „jen tak“ pití i vychutnávání celý večer.
Poslední dvě vína byla opět červená, tentokrát Cuvée Andrea (řada Natura), směs postavená na odrůdách Zweigeltrebe a André, s občasnou malou příměsí Frankovky. Andrea 2004 je aromaticky znatelně nazrálá, trochu připomíná některé starší domácí pinoty. V chuti dost kyseliny a slušná délka, stále ještě trochu ovoce, korektní červené byť žádný zázrak. Andrea 2005 je naopak efektní, výrazné, ovocné červené s linkou kořenitosti, středně plné, vyvážené s výraznější kyselinou, harmonické, delší a skvěle pitelné. Frankovka mi seděla asi víc, ale i tohle je bezva červené.
Trochu mimo pořadí, na úvod a v průběhu degustace při debatě o oxidativních vínech (klasické „otevírání lahví pod vlivem“, znáte to, takhle nakonec padla i Oxana 2007 a na srovnání jedno víno z Jury) jsme ochutnali Národní park 2009 (nadšeně jsem psal nedávno) a polosuchý VOC Ryzlink rýnský 2009 – na vínech se opravdu šetřilo sírou a dvě ze tří byla více či méně rozkvašená, prostě zde je naprosto zásadní velmi kvalitní skladování a dovolil bych si tvrdit, že pro více méně základní vína je tenhle až trochu extrémní nesířený přístup dost riskantní. Vtipné ovšem je, že polosuchý ryzlink opravdu pěkně perlil a projevem se posunul do zajímavého sektu, respektive hodně připomínal kvalitní francouzský cider. Takže vlastně zkažená láhev byla ve výsledku dost sympatické pití.
Ochutnávkou jsem se utvrdil v tom, že Dobrá vinice je možná vinařství trochu netradiční a někdy extrémní, ale zároveň suverénně jedno z vůbec nejlepších co v ČR máme. Ročník 2004 v bílých vínech předvedl, že kvalitní hrozny s dostatkem kyselin a práce se dřevem dokážou na Moravě divy. Sám vinař ročník ze začátku trochu podcenil a já se tak mohu (či spíše mohl) těšit z top vín za ceny na méně než polovině než by bylo obvyklé. V červených zase zazářila nulapětka, byť se nechutnalo Velké dobré červené, ale „jen“ základní řada Natura. Když si vzpomenu, jak dopadají pravidelné ochutnávky domácích, často elitních a drahých, pinotů po pěti letech, tak doufám, že se objeví více Dobrých vinic a vín určených nejen na spotřebu ideálně „do roka a do dne“.
