Nedávno jsem tu řešil viněty na lahvích vína a už dříve párkrát házel odkazy na různé zajímavé lahve a vůbec celkové balení alkoholu. Nedávno pak narazil na web www.zarbchampagne.com, projekt návrhářského studia THEY z Amsterdamu, a jejich velmi specifické způsoby prezentace šampaňského. Zarb by mělo ve francouzském slangu znamenat něco jako bizarní a rozhodně to sedí. Jejich poslední kolekce na téma podmořské potápění vypadá fakt pěkně, ovšem speciální magnumka „hasící přístroj“ mne dostala. Teď je jen otázka, jak chutná samotné šampaňské (mělo by to být docela fajn pití od středně velkého producenta z Charly-sur-Marne). Za pár dní do Holandska vyrážím a možná vyzkouším. Jeden hasičák bych doma zvládl, byť asi nebude nejlevnější, normální sedmičky u nich totiž stojí okolo 35€ a tohle bude víc než dvakrát tolik.
V Barových novinách se objevil článek s titulkem „Češi neřeší, z jakých sklenic pijí víno“. Podle průzkumu prý „z vinných sklenic ho výhradně pije pouze každý třetí a jen každý pátý zná rozdíl mezi skleničkami na bílé a červené víno.“ Cože? Já jsem možná na vinné sklo úchyl až moc (viz třeba výsledky ankety „Speciální sklenky na různé odrůdy/oblasti…“), ale tohle je dost děsný výsledek. Zajímavé je, že průzkum zadalo Vinium Velké Pavlovice, jeden z domácích vinných podvodníků, kde u podstatní části jejich produkce se rozhodně není nutné trápit výběrem kvalitního skla a poslouží skoro cokoliv. To ale na výsledku nic nemění. Kolik různých typů sklenek pravidelně používáte vy? A jakou nejčastěji? U mne je to jasně ryzlinkovka od Riedelu na většinu bílých (krom věcí výrazně na sudu, typicky všemožná Chardonnay) a lehčí červená, na druhém a třetím místě se pak bude přetahovat velká „bordeaux“ sklenka od Rony (na výraznější červená, často barikovaná) se sklenkou na burgundské od Schott Zwiesel (na vína odrůdy Pinot Noir a jim příbuzná). A na těch 10+ dalších tvarů a typů, krom různých sklenek na destiláty, přichází čas jen výjimečně. No však to říkám, trošku úchyl. Možná někdy uspořádám charitativní dražbu přebytečného skla a výtěžek věnuji na boj proti alkoholismu. Mám pocit, že jsem to tu navrhoval už dřív.
A teď drobná střelba do vlastních řad. Už mnohokrát jsem tu upozorňoval, že degustační poznámky jsou v podstatě zachycení kouzla okamžiku, vína v jeho aktuální podobě v kombinaci s atmosférou místa, náladou degustátora, tím co měl k obědu a případně i pohybem na trhu s bavlnou. K tomu přidejte ještě reálné variace mezi jednotlivými lahvemi díky skladování a máte skoro jistotu, že váš vlastní popis toho či onoho vína bude skoro vždy trochu jiný. Na jednom švýcarském blogu se můžete mrknout na degustační poznámky ze slepé ochutnávky šesti červených vín. Skóre 85 až 91, různé popisy a logická snaha hledat v nich rozdíly, jak už to na degustacích bývá. Nakonec se ukázalo, že šlo o 6x Château Léoville Poyferré 2001, ovšem každé koupené někde jinde :-) Je alespoň potěšující, že nejlépe dopadl vzorek získaný přímo z château.
Což mi připomíná další zajímavý článek, na který jsem narazil na Slate. V něm je dost zábavná analýza výrazů objevujících se v recenzích na vína (celkem 3000 vzorků v cenách 5 až 200 dolarů), ze které autor získává slova „levná“ a „drahá“, tedy s jakou četností se ta či ona objevují u vín z této kategorie. Zjišťuje, že z popisu lze poměrně dobře odhadnout cenu vína, jak u dražších vín jsou mnohem častější unikátní nové výrazy a podobně. Drahá vína mají typicky jednotlivá specifická aromata, například tabák a čokoláda, zatímco vína levnější obvykle končí s univerzálnějšími výrazy jako ovocný, čistý, chutný, šťavnatý atp. Drahá vína též dostávají spoustu exkluzivně znějících výrazů jako elegantní či cuvée, zatímco u vín levnějších se častěji setkáte s termíny jako osvěžující či zábavné. Levná vína jsou doporučována ke kuřeti a pizze, ta dražší k vepřovému a korýšům. Autor takhle vygeneroval statisticky „nejdražší“ popis: „A velvety chocolate texture and enticingly layered, yet creamy, nose, this wine abounds with focused cassis and a silky ruby finish. Lush, elegant, and nuanced. Pair with pork and shellfish.“
Jeden z mých oblíbených vinných žurnalistů, Eric Asimov píšící pro New York Times, se tématu degustačních poznámek věnoval už několikrát. Dost zajímavé čtení je zápisek Wine in Two Words (ve zhuštěné verzi jako Summing Up Wine in Two Words), kde mluví o zbytečném bobtnání degustačních popisů a tom, že v podstatě každé víno by šlo zařadit do kategorie buď „sweet“ nebo „savory“ :-) A dost pěkně to rozebírá na mnoha příkladech. Má to něco do sebe, psaní zápisků z degustací by mi to hodně usnadnilo, ale… asi do toho nepůjdu :-)
Ale dost čtení, co takhle trocha vinné jógy?
Pár odkazů (skoro) bez komentáře:
- Vinaři kvůli loňské špatné úrodě zdražují až o deset procent (E15, česky)
- Decanter Man of the Year 2011 - Giacomo Tachis (Decanter, anglicky)
- Histamin, bolení hlavy a geneticky modifikované kvasinky (Dr.Vino, anglicky)
- Tiskovka k průvodci Michelin po Francii 2011 aneb žádná další tříhvězdičková restaurace ale kupa nových levnějších výborných podniků (Michelin, anglicky)
- Zdrobněliny a legrácky, to jsou hlavní nešvary českých jídelních lístků (Lidovky, česky)
- Poděbradka přestala označovat svoji ochucenou minerálku jako cider a přejmenovala svůj drink s příchutí na Cide (Cuketka, česky)
