Svatomartinské, skvělá cava a Molitor z Lidlu

Otevřel jsem Svatomartinské! Je červené, přímočaře ovocné, teče to. Sklenka se při vymývání usazenin zbarvila do netypické podezřelé světle modré barvy, ale třeba je to… přirozené. Je to špatné víno? Nemá žádné vady a je technicky zvládnuté. Je dobré / chutné / zajímavé? Řekl bych to tak, že slouží určitému účelu, který se liší od toho, co jako dobré víno v životě potřebuji (uvažoval jsem o slově chci, ale co si budeme nalhávat…) já. Mnoho jiných osloví, potěší a užijí si ho. Hodí se k huse? Méně než dobře vychlazený český ležák nebo trochu nazrálejší moravský pinot s výraznější kyselinou, který jsem k ní otevřel já. A bez ohledu na to, co si o podobných vínech myslím, jich nejspíš i příští rok na trhu přistane zase skoro dva miliony lahví. Prosím pijte vína z Čech a Moravy, i kdyby to měla být Svatomartinská! Nakolik jsou některá lepší než jiná, bylo by obecně o hodně (hodně!) lepší, kdybyste pili spíš běžné poctivé kousky než uspěchané mlaďochy, ale všechno lepší než domácí produkci ignorovat úplně… Čímž bych toto téma protentokrát uzavřel! :-)

O korku v prestižní restauraci

Ochutnal jsem (a nebo vypil) v posledních týdnech spoustu zajímavých a leckdy fakt skvělých nových vín a u některých klasik si ověřil, že si kvalitu stále drží. Znovu jsem prezentoval oblast Beaujolais nadšeným vínomilcům a také se zúčastnil hodnocení vzorků šestnácti vinařství z letošního Vinařství roku a vůbec se u toho nenudil. Občas něco přidávám na Instagram, ale nějak nestíhám psát články a je mi to líto. Furt doufám ve zlepšení, držte palce! Dnes se alespoň podělím o jednu snad zajímavou historku z nedávné návštěvy dobré restaurace a budu zvědavý na váš názor…

Potěšení s El Rapolao

Už jsem se tu opakovaně zmiňoval (dokonce, hrůza z covidových časů, ve formátu videa…), že mám rád odrůdu Mencía a dost vyhledávám vína hlavně z Bierza, obzvláště z okolí Valtuille de Abajo. A taky že mezi mé oblíbené vinaře patří Raúl Pérez, rocková hvězda současného španělského vinařství. Raúl má… jednu takovou „charakterovou vadu“. Dělá strašně moc různých vín! A to i když nepočítáte projekty na kterých je jen konzultantem. Občas je upřímně trochu problém se v tom vyznat, v těch různých kombinacích názvů, vinic coby podtitulek jména projektu a naopak projektů nesoucích jméno vinice či obce a podobně, ve výsledku navíc s dost podobnými vinětami. Stručnost webových stránek (mírně řečeno!) podpořená tím, že chaos a rozporuplné informace mají i různí dovozci a distributoři, ničemu nepomáhá. Viděl jsem opakovaně špatně uvedená vína na lístku v restauracích, ale sám v tom občas trochu plavu a uspořádat si různé varianty vín Ultreia, Vizcaína, Valtuille či jen Raúl Pérez chvilku zabere :-) I jen všemožná lahvování s nápisem El Rapolao se mohou lišit velmi dramaticky, od desítek let rozdílu věku keřů, přes zpracování ve velkých sudech přes malé ovlivněné flórem až po amfory. A cenovka může lítat stejně dramaticky :-)

Bubliny Huguet de Can Feixes a Josep Coca

V rámci nedávné větší objednávky šumivých zásob přímo ze Španělska jsem samozřejmě přihodil i nějaký ten Corpinnat, mimo jiné též Huguet de Can Feixes Brut Nature. Tohle víno sleduji od ročníku 2010 a pár jsem chutnal i ve formátu magnum. Poprvé jsem tu psal v tomhle článku, znovu se zmiňoval třeba v souvislosti s výbornou masterclass sdružení. Za poslední roky se stylistika trochu proměnila, po fermentaci a půlroce v nerezu následuje trochu „kratší“ zrání než dříve, což stále znamená minimálně pět let (bývalo spíše k sedmi). Také se zmenšila produkce, tohoto vína nyní dělají jen okolo 26 tisíc sedmiček + pár set déle vyzrávaných magnumek. Nezměnil se nadpoloviční podíl odrůdy Parellada a dále pak Macabeo a menší díl Pinot Noir, samozřejmě ruční sběr a bioprodukce z vinic na vápenci a štěrku. Parellada jako dominantní odrůda není zas tak častá, v místě – vlastně na severní hranici Penedès a nejdále od středomořského vlivu – je nazývána Montonec alias „hrozen hory”.

Nový svět na pěti vzorcích a Japonsko navíc

Už mi to trochu chybělo a tak jsem se ve středu zas jednou postavil před publikum a povídal něco o víně. Tématem byl konkrétně nový svět (tedy něco, co ode mne asi úplně nečekáte, ale už brzy zase budu vyprávět o svém oblíbeném Beaujolais a celkově půjde myslím o dost zajímavou akci) a šlo o doprovodný program ke galadegustaci Kupmeto. Ve vyhrazeném čase jsem se snažil předat fakta i můj osobní pohled na „problematiku“. Od celého generalizujícího a trochu koloniálně znějícího pojmu nový svět, co ve víně znamenal v minulosti a co si pod ním představit dnes a tak. Došlo na slavný Judgment of Paris z roku 1976 i Berlínskou degustaci v roce 2004, mudrování o „klasickém“ pohledu na velká vína vždy jasně spojená se specifickým místem / vinicí versus jasnému stylu (viz Penfolds Grange míchané z několika různých regionů), řeč byla o starých keřích i mladých vinařských regionech, průměrných teplotách a nadprůměrných bodových hodnoceních a celé to bohužel asi trvalo déle než mělo :-) Ale alespoň jsme u toho nebyli nasucho a ve sklenkách skončilo, po solidním argentinském cabernetu na zavínění, pět vín ze tří různých zemí. Kousků vysoce nadprůměrných či patřících mezi ikony té které oblasti.

Jura s Domaine de la Touraize

Do Prahy dorazila Victorie Morin z Domaine de la Touraize (web), jsme tedy v Arbois a zásadní části vinařské oblasti Jura. Chutnal jsem jejich produkci už několikrát a jedno jejich víno měl i na nedávné přednášce/masterclass k Juře, ale ještě k nim nic nepsal. Tak dneska ve zkratce napravím :-) Rodina se odkazuje k pěstování révy od roku 1704 a už osmi generacím vinaření. Moderní historie se ale začíná psát až od roku 2009, kdy se André-Jean Morin rozhodl opustit místní družstvo, prodat menší část vinic a z výnosu zafinancovat vlastní vinařství. Dnes společně s manželkou Héléanou pracují na celkem 10 ha v okolí Arbois, část výsadeb má až osmdesát let a disponují i vyhlášenými polohami jako Curoulet, Sur la Côte či Les Corvées. Victorie je generací devátou, aktivní poslední dvě sklizně a do podniku se vrátila po škole a praxi v jiných vinařstvích (třeba Lapierre v Beaujolais). Bude to asi právě ona, kdo časem vinařství převezme, zda ve spolupráci s bratrem či sama je zatím nejisté :-)

Paltrinieri a jiný pohled na Lambrusco

„Není to blbý, ale furt nějak nevím, proč bych měl pít červený s bublinama…“ Takto pravil kamarád potom, co jsem ho o víkendu potrápil lahví Surlìe! z vinařství Mirco Mariotti (a pak mu zlepšil náladu skvělými ryzlinky). A vlastně ho docela chápu, má rád klasické crémanty a šampaňské a prostě červené v šumivé podobě, ale především víno s výraznými tříslovinami a k tomu bublinami, ze zažité podoby hodně vybočuje. Já už se zde v minulosti k faktu, že mám rád poctivé klasické Lambrusco, přiznal opakovaně. A moc si užívám i naturální kousky od Mariottiho. Domů jsem si teď pořídil, krom právě pár jeho vín, také dva kousky z vinařství Paltrinieri (web, Soc. Agr. Paltrinieri Gianfranco), podniku s téměř stoletou historií sídlícímu v obci Sorbara kousek od Modeny. Tohle vinařství jde považovat za zásadního a svým způsobem referenčního producenta apelace Lambrusco di Sorbara, nakolik to pro milovníky slavné velké Itálie asi nebude pozice s nějak velkou prestiží :-)

Riesling Pur Mineral od Fürsta

V poslední době otevírám spíše osvědčené klasiky, ale sem tam i něco nového. Jako třeba Riesling Pur Mineral 2023 (VDP.Gutsweine) ze slavného franckého vinařství Rudolf Fürst (web). Budu o nich psát určitě trochu víc, až bude téma červené. Nezastírají, že právě na jeho produkci ve špičkové kvalitě je jejich vinařství aktuálně navrženo a směřováno. Bezesporu patří mezi německou špičku pokud je řeč o odrůdě Pinot Noir a také jeho dříve dozrávající mutaci Pinot Noir Précoce (aka Frühburgunder nebo též Jakubské). Dělají i skvělé bílé burgundské odrůdy a pozornost si samozřejmě zaslouží i jejich ryzlinky, nakolik je jejich hlavní zaměření jinde. Pur Mineral patří do základní řady a cílem je zde krystalicky čisté svěží vyjádření vinic na červeném pískovci, původ je na vícero Erste a Grosse Lage, školení probíhá na jemných kalech asi půl roku a to částečně v nerezu a ve velkých neutrálních sudech.

Moric nově usazený v Tokaji

Měl jsem nedávno, ve Vin de Marie, opět možnost ochutnat pár novinek z ročníku 2023 od vinařství Moric aka Rolanda Velicha, viz starší zápisek k tématu. Kdo by odolal vyrazit na maďarské furminty! Konkrétně na čtveřici z Tokaje a vína, která už nespadají do jeho řekněme negociantské řady „skryté poklady“, ale jde již o jeho vlastní projekt v oblasti. Podobně jako dříve s frankovkou v Burgenlandu (Lutzmannsburg bych tak rád pil častěji, ale spíš jen sem tam ochutnám…) tam najdete velmi chutný základ a k němu výrazy specifických vinic, za rapidně vyšší ceny. Na vínech s ním stále spolupracuje Gergö Filep, po několik let Velichův hlavní partner v oblasti.

Vertikála Ratzenberger Riesling Steeger St. Jost

Stává se mi pravidelně, a je nemalá pravděpodobnost že jsem se tu o problematice za těch 18+ let co píšu blog, a už předtím o víně psal jinde, opakovaně zmiňoval, že se mi doma hromadí lahve, které „je nutné otevřít dohromady“. A teď, co se z velmi častých domácích degustací stala spíše příjemná vzpomínka, je to ještě horší. Pravidelně dostávám chuť na vína, která ale neotevřu, protože si je šetřím. Ne proto, že by šlo samo o sobě o víno drahé, vzácné nebo výjimečné, ale protože jsem přesvědčen, že by bylo fajn otevřít je s nějakým konkrétním vínomilcem, který si ho obzvlášť užije. Hodně častá je také situace, že bych víno chtěl mít vedle sebe s nějakým dalším a při běžném večeru to nedává smysl. V nemálo případech je to nějaká horizontála, další vína stejného vinaře a téhož ročníku či další vína ze stejné vinice od jiných producentů. Anebo vertikála, více ročníků téhož, co by prostě chtělo hezky srovnávat s podobně „vědecky“ naladěnými nadšenci (sofistikovanými alkoholiky). A čím déle trvá set otevřít, tím větší riziko, že bude doplněn o další láhev a vše se jen zkomplikuje!