Cabernet Sauvignon na Moravu nepatří!

No dobře, ne že by se nedal vypěstovat dost slušný, pár takových už jsem měl a ten dnešní mezi ně určitě patří, přesto si za tímhle názorem budu stát. Horký rok a pořádná redukce na keři možná dělají skoro zázraky (v roce 2003 bylo báječných cabernetů spousta, sada od Vinných sklepů Valtice neměla chybu), přesto si myslím, že Frankovka, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe či Rulandské modré dávají o řád lepší a především zajímavější výsledky. A i mimo tropické ročníky. Ale což. Dneska to bude cabernet, konkrétné pozdní sběr ročníku 2005 z vinařství Bíza.

Víno je umístěno v zelené lahvi tvaru bordó se zlato-černou vinětou s velkými prohnutými nápisy. To mi přijde tak trochu nevkusné, ale jiným se třeba libí. Na zadní vinětě najdeme senzorický popis vína přímo z vinařství, něco o technologii (studená macerace, odbourání kyseliny jablečné) a doporučenou archivaci. Viněta mluví i o párování s pokrmy (velmi široké uplatnění, až zázračně se snoubí jak s kořeněným hovězím, tak s těstovinami, kachnou a zvěřinou… trochu mi to připomnělo článek Tomáše Domince v posledním Víno & Styl, vřele doporučuji k přečtení). Záklopka plastová, korek krátký ale kvalitní plný. Důležitý je ještě alkohol 12.2% a především trať Stará hora v obci Čejkovice. Ale pojďme na hodnocení…

Barva je pěkná, jiskrná, stále mladá fialka bez výraznějších stop nazrávání. Dojem z vůně, hned po otevření a bez možnosti dýchat, vyloženě „cabernetový unifikát jakých jsou miliony“. Naštěstí se víno během hodin hezky otevře a zavoní příjemně ovocitě, dominují jahody. Objevuje se sladká červená paprika a zajímavé „zeleninové“ tóny – kořeněný zelný salát (překvapivě příjemné). Chuť je středně plná, ovocitá, tříslo je velmi jemné a uhlazené, víno působí nasládle (alkoholem to není, tipuji trochu vyšší cukr), kyselinky je tak akorát a neruší. V chuti je to takové dost líbivé, jednoduché a hezky pitelné. Rozhodně neurazilo a vypili jsme ho celkem s chutí. Vinařství doporučuje pít okamžitě či archivovat 8 až 10 let. Já se, vzhledem k vyhlazenému tříslu a nízkému alkoholu, přikláním k okamžitému vypití. Víno padlo s kusem hovězí roštěnky a spařenou brokolicí (přelitou lehce sýrovou omáčkou, naše oblíbená příloha k masu) a celkem to fungovalo. Byť bych k tomuto vínu volil spíše něco k těm nasládlejším tónů, takový kus vepřového zapečený s nějakým camembertem a ovocem. Bízova vína nejsou levná, tohle jsem dostal jako dárek, ale podle webu se prodává někde na hranici 250,- Kč. A za tyhle peníze máte, bohužel, dva minimálně srovnatelné typické cabernety z Nového světa.

Zobraz celý článek →

Slaďounká Pálava a tříbarevný piškot

Článek před pár dny, ve kterém jsem nadával nad aktuální cenovou politikou našich vinařů, mne nějakým zvláštním způsobem nakopl k vypíjení archivů Moravy a Čech. Už padlo pár zajímavých vín, dnes to bude slaďounká voňavá líbivka ze Znovínu – Pálava 2005 výběr z bobulí, z trati Vinohrady v obci Dyjákovice (mapka).

Víno je uloženo do zelené půllitrové lahve, s pěkným korkem a tradičně povedenou znovínskou vinětou – jasně uvedena vinice a doplněna rovnou i perokresbou, pro zájemce kompletní analytiky (alkohol 11.5%, cukr 54.5 g/l, kyseliny 6.7 g/l, bezcukerný extrakt 27.4 g/l), párování s pokrmy a doporučená archivace. Tak to má (u domácích vín, než se nějak pořádně vyprofilují a bude jasné, co lze v lahvi očekávat) být.

Pálava má slušně zlatavou barvu, ale zaujme především vůní. Ta je hodně výrazná, sladší, dominuje kořenitost a lesní med, objevují se tóny citrusů, trocha dalšího exotického ovoce, lehce muškát, květiny a bylinky (voňavý pytlík pod polštář, tak to působí). Nijak složité, přímočaré a příjemné, ale rozhodně ne prvoplánové (a po čase nudné). Chuť je díky cukříku plnější, víno je sice dost sladké, ale kyselinka jej slušně vyvažuje (i když nějaký ten gram navíc by mi vůbec nevadil). Jsou tu medové a citrusové tóny, pěkně v harmonii s vůní. Dochuť je delší, zábavná, lehce kořenitá. K dezertu nebo třeba kuřecímu s broskví skvělé! Láhev stála 150,- Kč (tedy asi 225,- přepočteno na sedmičku) a cena kvalitě rozhodně odpovídá (a je jen o vkusu, jestli si vychutnáte ony kořenité tóny, nebo za stejné peníze sáhnete po možná o trochu zajímavějším sladším ryzlinku z Německa).

O Pálavě v její sladší podobě se někdy říká, že je to tzv. „Ano víno“. Po pár skleničkách vám prý žádná neřekne ne. Nevím, nemám ozkoušeno. Ale před pár lety jsem ale nafotil právě s lahví pálavy sadu reklamních kýčů, jeden na ukázku máte výše.

Víno padlo ve společnosti tříbarevného piškotu, o recept se přítelkyně laskavě podělila :o) „Nejdříve uvařte vanilkový, smetanový, kokosový nebo karamelový puding dle návodu a nechte zchladnout. K pečení si připravte dortovou formu, kterou vymažte a vysypte. Dle velkosti formy zvolte množství piškotu (buď ze tří nebo čtyř vajec): oddělte bílky a žloutky smíchejte s tolika lžícemi krystal cukru, kolik jste dali vajec. Pak přidejte stejně tolik lžic hladké mouky a půl pytlíku prášku do pečiva a znova zamíchejte do tuhého, ale hladkého těsta. Z bílků vyšlehejte sníh a ten opatrně vmíchejte do těsta. Nejvíc se mi v této fázi osvědčilo míchat klasickou červenou gumovou stěrkou. Těsto vlijte do formy, rozetřete a hned si připravte hnědou vrstvu stejným způsobem, jen místo dvou lžic hladké mouky přidejte dvě lžíce holandského kakaa. Před pečením opatrně vložte do těsta po lžících paprskovitě puding. Pečte na cca 200 stupňů, piškot je hotový, když se přestane lepit na špejli. Po vychladnutí vyndejte piškot z formy a vršek potřete zakysanou smetanou, ve které jste rozmíchali dle chuti cukr, skořici a citrónovou kůru.“

Zobraz celý článek →

Trable s archivním boxem

Tak jsem v pátek, k mé velké lítosti, stěhoval kompletní obsah archivního boxu. Na jiné místo, kde doufejme vydrží déle. A to původní úložiště vypadalo tak nadějně. Dobré reference, nádherné místo (tedy pokud opět nepřijdou nějaké velké povodně), dobře dostupné. Ale časy se mění. Na následujících řádcích přináším malou rekonstrukci těch trablů okolo. Vlastně nic zásadního, možná to celé pro vás bude jen „administrativní nuda“, ale což…

V době, kdy jsem vína do archivu uložil, jej začala provozovat jiná firma, která rozjíždí po Praze kupu dalších aktivit. Kladné reference najednou přestávaly tak trochu platit, sklepmistr očividně chvílemi nezvládal skloubit všechna svá působiště. Ten tam byl téměř idylický popis „prostě si předem zavoláš co chceš vyskladnit a kdy si přijdeš a bude na tebe čekat krabice s víny“, ale o tom později. I realita závozu vín byla taková, že lahve jsem (krom prvního balíku) nechával v krabici na obchodě, protože domluvit nějaký konkrétní termín se sklepmistrem bylo dost problematické („Jistě, budu tu celý den“ konfrontováno s tvrdou realitou po příjezdu „zrovna tu není“). Stejně tak se mi nepodařilo realizovat možnost jednou za čtvrt roku zdarma využít jejich sklepní degustační prostory. Tři pokusy o zamluvení vždy skončili odpovědí „teď toho tu máme moc, zkuste to za 14 dní“ nebo jí velmi podobnou. Každopádně stále u mne převažovalo, že místo je to pěkné, cena snesitelná a navíc jsem skutečně nechtěl ta vína zase převážet, čím méně se s nimi hází tím lépe. A ostatně mezi zanecháním na prodejně (pokud tam v teple nestojí měsíc) a předáním přímo sklepmistrovi by neměl být takový rozdíl…

Ke konci ledna letošního roku mi dorazila faktura za pronájem archivního boxu na další rok, společně s novou smlouvou a výpisem obsahu boxu. V zásilce mne zarazilo hned několik věcí:

• Faktura byla po splatnosti (a takto již odeslána, dle data na dalších dokumentech v zásilce)
• Požadovaná částka se rovnala tří a půl násobku ceny za předchozí rok
• Ve výpisu z boxu chybělo 27 lahví

Samozřejmě jsem se proti těmto zábavným faktům ohradil a bylo mi sděleno, že se stala chyba a omylem mi byla fakturována cena za největší box místo nejmenšího, že na splatnost nemám brát ohled a lahve dohledají (poslal jsem jim kompletní seznam dle mé evidence). Zároveň jsem však byl upozorněn, že cena za skladování (jako prý vše, však to znám sám…) stoupla. Box zdražil o 70%, což je meziročně dost slušné a rozhodně by firma neměla přepokládat, že na něco takového bez předchozího upozornění přistoupím.

Tohle byla poslední kapka, rozhodl jsem se vína prostě převézt jinam. Samozřejmě až se všechna najdou. Po pár dnech mi dorazila odpověď na mail, že mnou zaslaný soupis vín souhlasí a na cestě je nová faktura, smlouva a jakožto její příloha i aktualizovaný seznam. Na mail jsem reagoval, že pokud šla cena skutečně nahoru u 70%, nemám o další uskladnění zájem a jsem maximálně ochoten zaplatit za měsíc leden (původní cenu, že neumí poslat fakturu a smlouvu včas je jejich chyba). Na mail nikdo nereagoval, pouze poštou dorazila faktura i správný seznam. Bez většího otálení jsem kontaktoval přímo sklepmistra a domluvil si vyzvednutí kompletního obsahu archivu.

V den „D“ jsem pak všechna vína s pomocí zde též komentujícího P.J. (díky!) převezl (mimochodem vína měla být připravena předem a nebyla, sklepmistr nestíhal) a zároveň zjistil, že v boxu fyzicky chybí devět lahví, celá v listopadu dovezená sada. Vypadalo to, jako že osoba, které jsem svůj seznam zasílal, jej nejspíš prostě přepsala do skladové evidence a neověřila. Kde lahve jsou sklepmistr netušil, ale prý je dohledá a ozve se mi hned v pondělí dopoledne. Báječné. Takže je možné, že všechna ta vína jsou odložena někde v teple na prodejně v kartonu, ve kterém jsem je přivezl? Nebo na stojáka u zdi ve sklepě? V lepším případě je má v boxu někdo jiný. Zábavné na celé věci je i to, že při naskladnění i vyskladnění se neřeší jakákoliv potvrzení a seznamy, takže v případě sporu by to bylo slovo proti slovu.

V pondělí, když do tří hodin nikdo nezavolal, zvedám telefon sám. Na mobilním čísle sklepmistra to opakovaně nikdo nebere. Telefon uvedený na webu je neustále obsazen, po nějaké době se mi zadaří na jinou pevnou linku (uvedenou na webu mateřské společnosti archivu). Sklepmistr problém vyřešil (ale nedal mi vědět), prý mám dvojdílný box a on to dal do jeho druhé části a úplně na to zapomněl. No dobře, budu jim věřit. Vína jsou připravena k odvozu. Ale prý je nesmí vydávat u těch, co nemají zaplacenu fakturu (očividně nejsem jediný, kdo zvýšení ceny neskousl a chce pryč). Takže posledním kolem celé téhle peripetie bude dohodnout se ohledně platby za leden. Osobně si myslím, že vzhledem k okolnostem bych nemusel platit nic. Uvidíme, jaký bude názor archivu…

Takže když to sečtu, tak se sice vše vyřešilo (vína našla, ať už byla kdekoliv), ale jako bonus tu máme podivné zacházení s lahvemi, problémy v komunikaci, na mé straně příjemný stresík, mnoho hodin ztraceného času a peněz. Děkuji pěkně, doporučím vás dál… ideálně někomu, koho nemám rád %-) No nic, možná je to prkotina, ale aspoň jsem se z toho naštvání vypsal.

(snad) úplný závěr celé story:
Dnes po poledni jsem převzal zbývající lahve. Sklepmistr nebyl přítomen, milá přítomná paní krabici naštěstí předem vyhledala. K mému překvapení se našlo ne devět lahví, ale hned deset! Na jednu jsem ve svém seznamu úplně zapomněl, čímž se potvrdilo, že archiv můj seznam (viz dohad výše) pouze přepsal. Naštěstí fyzicky tam ta láhev byla, asi tento nový objev ze samé radosti hnedka vypiju :o) Jo a co se peněz týče, tak jsem doplatil leden dle původních cen. Což je nabídka, kterou nyní dávají všem (při přebírání lahví zrovna někdo nespokojený volal). Takže asi tak…

P.S. nepokrytě závidím všem, kteří bydlí v domku a mají k dispozici nějaký ten sklípek. Kombinace pronajatého archivního boxu a vinné chladničky doma je sice fajn, ale úplně ono to rozhodně není. V článku jsou použity fotky poněkud luxusnějších „sklípků“ odsud a odtud.

Zobraz celý článek →

Zjednodušme si to…

V pátek jsem stěhoval archivní box, tedy jeho obsah. Celou story o nenadálých problémech s původním uskladněním přinesu v průběhu týdne, čekám totiž na informace o několika „ztracených lahvích“ (byť úplným finále bude asi spor o platbu za leden). V novém sídle mého skromného archivu jsem viděl chlapíka, jak si natočil ze sudu do lahve litr kabernetu, zaplatil šest pětek a šel spokojeně domů. A v tu chvíli mne napadlo, zda si ten život nějak zbytečně nekomplikuji.

Ale ne, nemá smysl předstírat, že je cesty zpět. Krom nějakého propadnutí do těžkého alkoholismu a kompletní ztráty příjmu už není. Kdo jednou podlehl poctivým dobrým vínům, už si běžnou průmyslovou produkci nikdy pořádně neužije. Tenhle zápisek vlastně odkáže jen na jedno zábavné video, jak to s vínem třeba bude vypadat ve velmi vzdálené budoucnosti…

Více informace najdete na www.usbwine.com. Celé tohle video je vlastně jen reklama na „vinný klub“ a e-shop, ale podpořit podobně vtipný virální marketing mi vůbec nevadí. Mimochodem – s „USB vínem“ přišla i další partička, tentokrát v podobě velmi slušného Château Pontet Canet z Pauillacu (mají zábavný web, současná úvodní stránka s fotkami koní je skvělá!). Začínají totiž prodávat flashku ve tvaru lahve vína s jejich vinětou, na které jsou videa, promo materiály, nějaký ten software a samozřejmě lze vše smazat a používat pro vlastní data.

No proč ne, lepší než velká vína z Bordeaux zavírat pod plast či screw-capy, podobné hrátky okolo ničemu neubližují. Rozhodně jsou nevinnější, než různé WinePody a jiné zhůvěřilosti.

Zobraz celý článek →

La Dégustation Bohême Bourgeoise

Ano, řeč bude skutečně o restauraci, jejíž jméno je v poněkud nenápaditém názvu článku. Jméno podniku totiž přesně vyjadřuje, o čem to celé je. Prostor, kde se usadíte a strávíte několik (hodně!) hodin nad nápaditou kuchyní kombinovanou s víny. A budete se BAVIT! Na stole prostě přistávají jednotlivé chody a „amuse-bouche“ jeden za druhým a vy se nestačíte divit, co za úžasné chuti lze vykouzlit. Elegantní prostor do L-ka, kuchyně na jedné a bar na druhé straně, žije pohybem číšníků. Ale o tom všem určitě ještě napíší další účastníci večera, ostatně vše nalinkuji v závěru článku (jak se jen jejich reporty objeví).

La Dégustation, nejluxusnější člen sítě Ambiente, se usídlil v ulici Haštalská, ke které mám tak trochu citový vztah, protože jsem tam sedm let bydlel. V oknech restaurace se odráží lampy a kostel sv. Haštala. Restaurace tu vyrostla naštěstí až v době, když už jsem bydlel jinde, jinak by mne asi zruinovala :o) Ale nebudu to protahovat, nejdůležitější ze všeho je tentokrát jídlo, navíc zkombinované se sedmi víny (jako sommeliér nás ten večer obsluhovala Klára Kollárová a každé víno doplnila zajímavým popisem i důvody, proč bylo k tomu kterému chodu zvoleno). Následující reportek se týká setu „Dégustation Bohême Bourgeoise“, který restaurace popisuje takto: „menu sestavené šéfkuchařem Davidem Diazem Delgado představuje nejmodernější kuchařské techniky a trendy současnosti. Podstatu tvoří vyspělý francouzský základ, moře, hovězí "Kobe style" a katalánský přístup.“. Asi nebudu unavovat snahou o nějaké dlouhé popisy, spíš nahodím dokumentární fotky a nadšené výkřiky.

První kolo – amuse-bouche maison

Na úvod čokoládová pralinka s foie gras a karamelem, kde nejdříve sladké složky naprosto dominují, ale pak, jako ještě mnohokrát ten večer, se zázračně vynoří další chutě a ohromí. Báječné. Brčko s houbovým consomé je úchylárna, takové trochu demo na restaurace typu El Bulli či Per Se. Brčko do pusy, pořádně nasát a pak si vychutnat podivnou houbovou nudli, která do vás vklouzne. Ano, jídlo je zábava! :o) Mnohem klasičtější a fantasticky jemná byla pěna z foie gras. Ovšem naprostý luxus je závěrečný tataráček v křupavém obalu, báječné čerstvé syrové hovězí, které držíte v ruce a přikusujete jak slanou oplatku. Chci znova! :o) No a celým večerem nás provázelo Tyrolské biomáslo, hrubá mořská sůl a výborné domácí chlebíky.

Druhé kolo

Entrée – foie gras grillé, raviola s kapustou a červenou řepou, šalvějové glacé. Játýrka výborná, celé mi to přišlo, a snad se nikdo neurazí, jako takové zvláštní „hovězí po burgundsku co chutná jako kachna“. Raviola absolutně bezchybná, plněná čerstvoučkou křupavou zeleninou, snová. Kombinace s Gewurztraminer Grand Cru „Pfersigberg“ 2006 (Paul Ginglinger, Alsasko) velmi povedená, víno je minerální, ovocné, medové, kořenité, sladké, bohaté, dlouhé a specielně s foie gras má šmrnc. Na zkoušku v druhé sklence (mimochodem na každé víno odpovídající Riedel, „drobnost“ co potěší) skončil Tramín 2005 ve výběru z hroznů od Sonberku. Samo o sobě výborné víno působilo ve společnosti Alsaska jako chudý příbuzný, ale svou výraznější svěžestí fungovalo lépe s raviolou (byť tedy dělit ji na dvě porce byla téměř chirurgická práce :o)).

Soupe du jour – krém z jeruzalémských artyčoků, pomerančové gelée a pečená paprika nad očekávání báječné, obzvláště ten podtón snad ogrilované papriky mne odrovnal. Párováno s Pinot Blanc Réserve 2005 (Lorenz, Alsasko), poněkud nudnějším a neutrálním bílým, který ale tak nějak kouzelně zapadlo do dochuti polévky. Samostatně bych ho však nedoporučil.

Poché – australské Wagyu “kobe style beef” Jacks Creek, miso shiru, řeřicha, shiitake, zázvorové chutney. Neuvěřitelně chutná miso shiru, maso jsem krájel lžící a slastně vrněl. Zázvorové chutney „odložené“ na okraji talíře jako by tam nepatřilo, při ochutnání na sebe vždy strhlo veškerou pozornost. Vlastně nevím, zda se mělo s něčím spojit či tam bylo právě jako zajímavý asijský kontrapunkt. Shiitake skvělé, byť tedy preferuji jinou úpravu. Jako víno přislo Cuvée traditionelle „Vieilles Vignes“ 2006 (Pierre-Marie Chermette – Domaine du Vissoux, Beaujolais). Z této domény jsem letos chutnal dvě mladé „božolé“ a jak mají hodně dobré jméno, tak byl ukázkově zklamán. Jejich staré keře jsou přeci jen jinde, vůně je sice stále přímočaře ovocná, ale celé je to velmi pěkně vyvážené, s hezkou kyselinkou, překvapivě dlouhé a díky jakémusi „uzenému“ podtónu se báječně skloubilo především s hovězím.

Jako amuse-bouche de poisson přistála na stole panna cotta snad z uzené ryby s rukolovým olejem. I poslední ždibíček jsem vyškrabal a chlebem vytřel :o)

Třetí kolo

Fumé du jour maison – čerstvě vyuzené francouzské kachní prso Rougié, mangová esence, pyré z bio dýně Hokkaido, polníček. Dokonale vyuzené maso s neuvěřitelně dlouhou chutí, který doslova křičí „doprovoď mne burgundským“. A to také dostává, v podobě Gevrey Chambertin 2004 (Domaine Trapet Pere et Fils, Burgundsko). Víno má nižší, již lehce nazrálou jiskřivou barvu. Ve vůni je především velmi „sexy“ ovocné, v chuti pak jemné, s příjemným tak akorát tříslem a vyloženě delikátní. V kombinaci s pyré, mangem a masem fungovalo, ale upřímně k masu jako takovému bych nejspíš zkusil nějakou trošku „uzenější“ a živočišnější variantu pinotu, byť tedy i tohle bylo těžce za hranicemi úspěchu kombinací v našich domácích podmínkách.

Braisé du jour – pomalu pečená novozélandská jehněčí kýta, sušené tomaty, konfitovaný česnek, petrželové pyré, jehněčí jus. Maso se doslova rozpadalo pod příborem, bylo tak jemňoučké. V kombinaci s některými doplňky na talíři působilo chvílemi ale až trochu nevýrazně. Dojmem ho pro mne překvapivě převálcovalo petrželové pyré (na fotce vidět, že je dokonce na talíři tak nějak nakresleno do tvaru toho kořene), pěnově jemné, nasládlé a tak neuvěřitelně dobré… musím zkusit doma :o) Jako vinný vzorek posloužilo Côte Rôtie „Terres Sombres“ 2004 (Yve Cuilleron, Côtes du Rhône). Stoprocentní Syrah překvapil jemně elegantní ovocnou vůní jen s lehkým živočišným řízem, ovšem v chuti už nastoupilo, tedy krom ovoce, i dost třísla a drsnější dochuti. Párování si moc nepamatuji, opájel jsem se petrželí :o)

Za malý literární mezichod posloužila zábavná kuchařka Marie B. Svobodové, zdroj to kuchařských postupů pro menu „Dégustation Bohême Traditionnelle“, obzvláště doporučena je kapitola o klasickém okurkovém salátu, o jehož zvláštní verzi bude řeč za chvilku.

Amuse-bouche du jardin – avokádová pěna s extra panenským olivovým olejem. Nějak nevím, jak to popsat. Avokádo, příjemně kyselejší, s prostorem k vyniknutí kvalitního oleje… povedené.

Grillé – argentinský entrecôte Black Angus, omáčka bordelaise, San Marzano marmeláda, máslový bio černý kořen, hranolky v arašídovém oleji. Poznámky podezřele mlčí, vidím tu jen nějaké vykřičníky. Ale v zásadě skvěle připravený kus masa s trochu netradičním aranžmá hranolek, nic víc a nic méně. Mnohem víc informací jsem si napsal k ždibíčku „okurkového salátu“ z menu od kolegy. Ten salát je totiž podáván ve formě amarounu, tedy sulcujícně se klepající průhledné zelené kostky. Nic komplikovaného, dobrý okurkový salát stačí rozmixovat, přecedit a udělat z něj želé – ale je to zatraceně efektní a navíc chuťově bezchybné. Kdo umí, ten umí :o) Ale ještě zpět k masu, doplnilo jej totiž mladičké Bordeaux, konkrétně Château Les Ormez de Pez 2004 (Cru Bourgeois Exceptionnel, Bordeaux). Víno barvy fialkově mladé s ale již lehce oranžovějícím okrajem, sevřenější ovocitou vůní (jemné jahůdky) a mírně nastupujícím živočišným nádechem. V chuti prostě dobré mladé Bordeaux, s výrazným tříslem, slušně dlouhé a tak, ale na můj vkus popraveno opravdu moc brzy.

Kolo čtvrté a poslední

Amuse-bouche au fromage – zmrzlinka z buvolího mléka, gorgonzoly a kdo ví čeho ještě, jedno sousto rovnou na lžičce. Ledové, sýrové, skvělé! Hezká past na nějaké nevinné dítko.

Amuse-bouche sucré – citronový sorbet s malinovým pyré a pistáciemi. Pyré mělo až k breku blízko stylu, kterým ho dělala moje babičky. Takže další citovka do sbírky a objektivita kdesi v dáli :o) Moc dobré.

Sucré – ganache z lískových oříšků a čokolády Valrhona Jivara 40%, banánové pyré, rumová zmrzlina. Podáváno velmi efektní způsobem, plněná koulička je pomalu zalévána čokoládou a po chvilce vykoukne její krémový chutný obsah. Čokoláda skvělá, zmrzlina to samé. Jako víno tento dezert doplnilo sladké Château Haut–Theulet 2001 (Monbazillac), botrytické víno z odrůd Sauvignon Blanc a Semillon, stylově podobné Sauternes. Až měděno-zlatavá barva, nazrálá dekadentní vůně s mixem hrušek, ananasu a oxidativních tónů, v chuti dlouhé, slaďoučké ale podpořeno příjemnou kyselinkou, dost povedené.

A pak už jen sada různorodých bonbónů – černý rybíz s čokoládou a chilli, cosi jako mini cheescake… kdo si to má pamatovat? Poslední potěšení ke kávě či dižestivu (pěkný výběr za slušné ceny) před bodem úplně posledním, který mám tak nějak rozostřený :o)

Snažím se najít nějakou vadu na tom všem, ale vlastně mne nic nenapadá. I ten servis, dost často vada i ve špičkových restaurantech, tady fungoval na výbornou (od druhého chodu mi číšník například začal dávat příbor opačně, když si všiml, že si vidličku a nůž vždy přehazuji). Možná jen v pozdějších nočních hodinách občas zavanul od baru cigaretový kouř, na který jsem (obzvláště při podobné, smysly napínající, večeři) dost přecitlivělý. Ale jinak nic. Tak nevím, jako recenze podniku to moc nevypadá, spíš jako lehká literární onanie na téma „co všechno jsem snědl a kolik to stálo“. Ale což, v případě podobného zážitku se nešlo nepodělit. Tenhle večer v La Dégustation jsem možná neochutnal ta nejlepší jednotlivá jídla, ani to nebylo to nejlepší večerní menu v mém dosavadním životě, ale zároveň jako celek, koncept a tenhle styl „zábavného“ jídla to nemělo chybu! A pokud podobnou jízdu předvádějí každý den, pak kloubouk dolů! Ano, je to drahé. I po výrazné slevě, kterou naše tlupa měla domluvenu, to stejně přišlo na obludnou částku. Nelituji ani jediné koruny. A až budu jednou mít chuť si opravdu užít večer s báječným jídlem, pitím a ve skvělé atmosféře, vím kam jít. Zkuste to taky!

Další reporty: Na večeři s F*Blogery (Matesola) | Le Masakr (Cuketka)

Zobraz celý článek →

Rulandské modré 2006 ze Strachotic

Dnes budeme pokračovat v týdnu s červenými z Moravy. Viniční trať U kamenů v obci Strachotice byla hlasitě oslavována v souvislosti s Rulandským modrým ročníku 2003 ze Znovínu, vínem poněkud zvláštním (na odhadech jeho lahvového zrání si vylámal zuby skoro každý, včetně sklepmistra Znovínu). Tenhle článek bude o dalším vzorku z této trati, stejné odrůdy i s totožným přívlastkem „výběr z hroznů“, ovšem nedávného ročníku 2006. Vínem mnohem bližším klasické podobě odrůdy v našich krajích.

Víno se skrývá v zelené sedmičce tvaru bordó s typickou vinětou Znovínu, kterou mám moc rád. Navíc oproti běžným prvkům je tu zlatá medaile z výstavy Festwine. Záklopka plastová, korek plný 45mm, nic zásadního. Potěší i kvalitní zadní viněta s analytikami, doporučením k jídlu a překvapivě kvalitním popisem vína. To má slušně vysokou barvu (na pinot určitě), mladě fialkovou s již lehce nazrávajícím okrajem, takovou ale spíše matnější bez nějaké větší jiskry. Vůně nedává šanci pochybovat nad odrůdovou příslušností, celkový dojem je prostě ukázkový pinot jak ho mám rád! Z jednotlivých tónů se objevuje třešeň, kořenité tóny, střelný prach, trocha lékořice a štiplavěji alkohol. Vůně je spíše jemnější, nijak hutná či agresivní. V chuti je víno středně plné, v prvním nárazu poměrně hodně suché (až trpké), po chvilce cukřík (dle analytik cukr 3.1 g/l, kyseliny 4.3 g/l) zabojuje a víno možná trochu líbivě ohladí. Chuť je pěkně ovocitá (lesní plody, brusinka… klasika), více než slušně dlouhé a „teplá“ díky alkoholu. Moc hezky se to pije, další dva roky mu určitě ještě přidají (poslední půlrok dost pomohl, vývoj je pozitivní) a pak se uvidí. Víno jde v klidu pít již nyní a díky ceně není problém prochutnávat pravidelně.

Pro mne hodně povedené víno a za 145,- Kč výborný nákup, tohohle pinotu ještě pár lahviček naskladním :o) A jen taková zajímavost na závěr. Viniční trať U kamenů, kterou máte zakreslenu na fotce výše, v podstatě tvoří část hranice s Rakouskem :) Takže hrozny ožírají nejspíš i zahraniční srnky a ptactvo, jako v té reklamě z článku o adopci špačka. Kliknutím na fotku se dostanete do on-line verze mapy, pokud se chcete pořádně zorientovat.

Doplněno: Tak fotka vyměněna, původně jsem totiž sice vyznačil trať U kamenů, ale část spadající pod Slup (která skutečně kopíruje hranici s Rakouskem). Nyní by to měla být správně část Strachotická.

P.S. omluvte foto lahve v květináči, nikde jinde nebylo místo, pokud si dobře pamatuji. Rozhodně nejde o nějaký umělecký záměr :o)

Zobraz celý článek →

Velké dobré červené zklamání?

U některých příspěvků v minulosti to mohlo vypadat, že dělám placenou reklamu vínům z Dobré Vinice. Nebylo tomu tak, prostě mi jejich styl vyhovuje a v poslední době jsem pil kupu vín, která mne nadchla. Jednou se to ale zlomit muselo. Ke kusu opečeného srnčího (ostatně ke zvěřině jej samo vinařství doporučuje) padla jedna z vlajkových lodí vinařství – Velké dobré červené. Inu nevyjde to každý den…

Velké dobré červené 2005 je směskou Zweigeltrebe 40%, Pinot noir 30%, André 20% a Frankovka 10%, na 13% alkoholu a vyzrávané po dobu 11 měsíců v dubových sudech (225 l a 450 l, Allier, Tronçais a Rakousko), navíc ponechané 15 měsíců na kvasnicích. S tímhle vínem nemám velké zkušenosti, vlastně jsem chutnal jen ročník 2002 a 2003, ale především nulatrojka mne naprosto nadchla.

VDČ je z takzvané řady „Premium“, která se vyznačuje k přírodě šetrným pěstováním hroznů na vlastních vinicích, nižšími výnosy, použitím kvalitních bariků a tak. Ostatně více na webu www.dobravinice.cz. Viněty téhle řady se mi dvakrát nelíbí, nový design řady „Natura“ – viz třeba Pinot-Chardonnay – mi vyhovuje o dost víc. Láhev je klasická zelená bordó, záklopka plastová (tohle víno by si zasloužilo kov), korek ucházející plný s potiskem vinařství.

Barva vína je nazrálejší rubínovka, s terakotou na okrajích, poněkud řidší. Teda pamatuji si něco mnohem mohutnější, že by změna stylu? Ve vůni nejprve praští do nosu taková ta kořenitá džemovitost (nejen) přezrálejších domácích červených, naštěstí ale rychle odvane a oxidací a vymícháváním se objevují ovocné tóny (višeň, třešeň), tóny kvasícího ovoce, celé je to takové podivně komplikovaně rozhárané a z vína také ostřeji vanou jakési těkavé tóny (byť tedy odlakovač na nehty to ještě není). Víno dostalo šanci celých 24 hodin a postupně se objevila sada tónů brusinek, jahod a šípků, ale vše v takové spíše těkavě nalomené podobě, tak trochu jako některé pinoty z Chrámců když odcházejí. V chuti víno působí spíše lehčím dojmem, otravuje velmi výrazná kyselina, tříslo skoro není přítomno. Je to celé takové podivně ovocně-kyselé, neharmonické. Den na vzduchu víno prakticky neovlivnil ve vůni, v chuti jsem měl pocit posunu k brusinkám a delší dochuti, ale to může být autosugesce a touha tam konečně něco najít. Celkově spíše zklamání. Nakonec k jídlu padla jen sklenička a zbytek večeře doplnila (skvěle) lahvová Plzeň…

Závěr:
U jiného vinařství bych si řekl, že víno nevydrželo zrání v lahvi a zhroutilo se. V případě Dobré vinice jsem spíše nakloněn věřit tomu, že šlo o podivnost jedné lahve, a čtyřsetkorunovou investici udělám ještě jednou. Když si vezmu, jak báječná je nyní Andrea 2004, tak tohle víno nemůže být o řád horší. A zároveň je tato zkušenost dalším potvrzením faktu, že žádný záporný názor na víno by neměl být postaven na základě jedné lahve a je vždy vhodné koupit alespoň dvě.

Závěr o pět hodin později:
Dopsal jsem článek a vrátil se k poslední sklence VDČ, která stála na pracovním stole asi pět hodin, s úmyslem srknout si a víno vylít. Tak nějak netečně přičichnu a… sakra!!! Po těkavkách ani památky, ze sklenky si line nádherné jemné aroma, které má nejblíž asi pinotu, ovocnému želé, je hravé a zajímavé. I v chuti víno překvapivě silně připomíná nějakou trochu tenčí burgundu, je slušně dlouhé a ústa plní brusinkovo-švestkový mix s podtónem kávy. Tak takhle to asi vypadá, když nějaké víno možná není v úplně ideální kondici, ale každopádně je otevřeno mnoho let před svým vrcholem a navíc v recenzi shozeno, byť si to nezaslouží. Víno žije a očividně o něm vím stále ještě zatraceně málo. S podrytým sebevědomím někoho, kdo to zase podělal, dopíjím sklenku a jdu spát…

Měla jsem v prstech drahý klenot
a šla jsem spát.
Byl teplý den, vál nudný vánek –
proč se oň bát?

Procitla jsem a lála prstům –
skvost byl tentam.
A v mysli stopa z ametystu
je vše, co mám.

Báseň 245, Emily Dickinson v překladu Jiřího Šlédra (v knize Neumím chodit po špičkách, vydalo Argo)

Na úplný konec ještě doplním příspěvek od MT, který zpracoval malé srovnání vín Pinot-Chardonnay 2005 a Velké dobré bílé 2005, tak trochu jako reakci na recenzi a následnou diskusi u Pinot-Chardonnay zde na Jižním svahu.

Vína byla otevřena 22. 1. a průběžně jsem je pil do minulé neděle, 27. 1. Nebudu vypisovat nuance aromat, neb vše bylo určitě testováno a popsáno, ale spíše takové charakterové srovnání.

Po otevření jednoznačný vítěz P-CH ve všech směrech. Ve vůni je patrný deficit kyslíku na plné rozvinutí VDB, zatímco P-CH stačí pořádně rozmíchat a je to tu. Avšak v chuti přijde VDB hrubé, jakoby moc přetaninované. Vrchol P-CH přišel po několika hodinách a sebevědomí si uchovávalo ještě druhý den, kdy o sobě naopak dalo vědět VDB, které se do kondice pro vůbec nějaké hodnocení dostalo třetí den a drželo si tvář až do neděle.

Ač váhám, více mě oslovuje přímočarost P-CH, kterou nádherně uhlazuje klaret z modrého pinotu (tuhle kombinaci zbožňuji). Modrá burgunda víno prostě zlidšťuje, zjemňuje a je pro mě přístupnější, než rádoby nafintěné aristokraticky působící VDB, které ač super, tak je z něj cítit jakoby dobře vychované ale rozmazlené děcko z lepší rodiny :-)

Je to vtipné dávat ta vína spolu do duelu, protože jsou charakterem spíše k jídlu a ke vhodné náladě na tu či onu gastro kombinaci. Závěrem – momentálně chuťově vítězí P-CH. Ale každopádně oboje jsou excelentní vína – VDB hádám spíše delší dojezd a zajímavější budoucnost.

Zobraz celý článek →

André z Bořetic 2002

Jak jsem měl občas „problém“ na degustacích vinařství Stapleton & Springer, tak jsem si doma naopak opakovaně velmi užil některá jejich vína. Především tedy Frankovku z Bořetic ročníku 2002, ta za cenu necelé dvě stovky byla prostě neskutečná. Nedávno objevená láhev André z téhož ročníku okamžitě skončila v chladničce a nedávno jsem ji podrobil pečlivému zdegustování.

Ambaláž nepřekvapí, zelená láhev bordó tvaru, záklopka velmi (!) kvalitní kovová, korek plný byť spíše krátší. Design vinět osobně považuji za jeden z nejpovedenějších v ČR, ale to je věc vkusu, počítá se především obsah lahve (a jeho hodnocení je taky o osobních preferencích, ale což…). V barvě víno dost překvapilo, je totiž pěkná, slušně vysoká ale jiskřivá průhledná, ovšem stále spíše do fialkových tónů a bez větších známek nazrávání. Šest let stáří nenalézám.

Ve vůni se projeví především ovocné složky – švestky a višně – ovšem velmi svěží, čerstvé a živé. Několikahodinovým okysličováním se vůně překvapivě rozvíjí, objevují se nazrálé kořenité tóny, lehce čerstvě mletá káva (opravdu jen mírně, ale velice příjemně) a později se vše slévá do komplexnějšího, hutnějšího dojmu. Víno chce po otevření nějaký čas, aby ukázalo to nejlepší. V chuti se projevuje lehčím tělem, výraznější ale příjemnou kyselinkou, chutí po peckovém ovoci. Hezké. Třísloviny nejsou nijak moc výrazné, ale mají takovou hrubší nehezkou texturu, dochuť je pak spíše obyčejná, nic dlouhého. Víno se moc pěkně pije, kdybych se nehlídal, asi zmizne láhev děsivě rychle. Pokud ho náhodou máte v archivu, nebál bych se jak pít, tak ho tam ještě nějaký ten pátek nechat.

Frankovka, jakožto jeden z rodičů André, se za svého potomka stydět nemusí, přesto se tentokrát tak velké nadšení nekonalo. Frankovka 2002 zvítězila s velkým náskokem, nejen díky tomu, že jsem ji ještě loni kupoval pod dvě stovky a za André dal 266,- Kč (s výprodejovou slevou). (P.S. Do rovnice "koupit či nekoupit příště" nezapočítávám nabídku Frankovky a Zweigeltrebe z Burgenlandu, to bych Moravu pil spíše výjimečně a navíc ušetřil... :-/)

Zobraz celý článek →

Epické „mexické“ placky

Ve čtvrtek večer jsem byl sám doma, což zavdalo ideální příležitost, oproštěn od bdělého dohledu přítelkyně, spáchat nějaký pěkný jídelní paskvil. Tímto „receptem“ jsem si tak trochu zavzpomínal na osamělá léta s vybílenou ledničkou, jídly ze zbytků a sortimentu nejbližší večerky. Vítejte ve světě kulinářských zázraků z temných zákoutí programátorské duše :o)

No dobře, tak hrozné to nebude. Tenkrát jsem se živil opravdu nechutnými sajrajty, i dnes jsou použitelné snad jen zapečené těstoviny a jedno mooooc dobré rizoto, ale s těmi vás seznámím, až zase někdy příště budu bez dohledu. Dnešní placky trochu připomínají jeden recept Jamieho Olivera (už nevím kde přesně to je, každopádně na jednom z těch šesti DVD, které vydala Mladá Fronta), ovšem ze znatelně menším podílem čerstvých surovin a v mém podání bez špetky tanečního nadání a elegance.

Základní suroviny jsou tyto: cibule, česnek, sýr (eidam stačí), plechovka mexické směsi (fazole v červené pikantnější omáčce), nějaké uzené maso nebo slanina, paprika, možno rajčátka, sůl, pepř, chilli (čerstvé papričky nebo sušené namleté, v případě malých čerstvých pečlivě odstraňte semínka a papričky pořádně properte) a tortillové placky. Všechno hezky osmahnout na pánvi a prohřát do mazlavé směsi, na kterou pokládáme placky. Když se placka zahřeje, naplníme ji směsí a zbaštíme. Tentokrát jsem neodolal a vzhledem k tomu, že se v ledničce nacházela již téměř procházející zakysaná smetana, trochu si to na talíři zjemnil. Je to báječné, rychlé a vůbec! :o)

Vinný doprovod obstaralo Épico z Bodega Dominio de Eguren ročníku 2005, stoprocentní Tempranillo z hroznů původem především z Riojy. Vyšší typ bordó lahve, překvapivě kovová záklopka, uzavřeno plastem místo korku, celkem fajn viněta… proč ne. Víno je pak velmi vysoké, byť ještě ne neprůhledné, fialově mladé barvy, s výraznou ovocitou vůní především jahod a švestek a trochou tónů nejvíce evokují vyuzený kus gumy (to bych čekal spíš od Syrahu, ale jinak je projev hodně odrůdový a Tempranillo by možná i šlo uhodnout, nenechte se vyděsit :o). V chuti víno působí na první dojem docela lehce a příjemně pitelně, byť alkohol je na 13.5 % a po chvilce o sobě nechá v ústech znát. Víno je pěkně suché, tříslo decentní, ovocnost kopíruje projev ve vůni, dochuť překvapivě dlouhá, celé je to takové měkké a líbivé. Pije se to dobře, nenutí přemýšlet a spíš láká nalít další sklenku, i taková vína jsou potřeba. Vůně i chuť působí poněkud „uměle“, ale mají daleko k tomu, abych je popsal jako „chemické“, což je případ mnohých alkoholizovaných ovocných koncentrátů (čti „vín“) běžných v supermarketech. Láhev stála 167,- Kč (Domaine R&W), cena mi přijde adekvátní a pro nenáročné večerní pití k jídlu či nějaký večírek s grilovaným masem bych neváhal ani minutu.

Zobraz celý článek →

Adoptujme špačka!

Vína z Čech a Moravy odpudivě podražují. V době, kdy je tu obrovská konkurence z celého širého světa, až překvapivě výrazně. Cena slušných přívlastků se dostává na úroveň, kdy mohu za stejné částky stejně tak koupit bílá z Alsaska a červená třeba ze Sicílie, ovšem obvykle ve vyšší kvalitě. V cenách okolo 150,- Kč se začínají objevovat vína vyloženě nudná a obyčejná. V poslední době mám tak čím dál silněji pocit, že některá domácí vína kupuji vlastně jen z pocitu jakéhosi patriotismu.

Je to paradox. Dříve si člověk mohl říkat, že platí zbytečně moc, protože jde o „víno z dovozu“ a jsou tu hromady nákladů okolo, různých cel a tak. Dnes je to naopak. Jako bych platil navíc daň za skutečnost, že jde o víno vypěstované na našem území. Především ale dochází ke stavu, kdy sice kvalita vín neustále stoupá, ale ceny mnohem rychleji. Stále častěji tedy přestává obsah lahve odpovídat ceně. Měl jsem rád svěží suché domácí kabinety a lehká příjemná červená, oboje za velmi slušné ceny. A dneska abych svěží bílé sháněl ve Francii nebo Itálii. A lehké dobře udělané červené za příjemné peníze? Nenechte se vysmát, vše jde do vysokých přívlastků a stejně vysokých cen (a nebo je to nepitelná průmyslová záležitost). Ještě relativně nedávno jsem pil domácí vína versus svět někde v poměru 8:2, dneska při pohledu do poznámek vidím, že už je to spíš půl napůl a zahraničí začíná dominovat. A to mi zatraceně vadí. Proto jsem se rozhodl uspořádat protestní akci!

Jakmile se sejde 1.000,- Kč, slovy jedentisíckorunčeských, adoptuji v ZOO Praha na jméno tohoto blogu špačka, velkého nepřítele domácích vinic, který to dotáhl i do poněkud obskurní reklamní kampaně z peněz Vinařského fondu. Ještě nejsem rozhodnut, zda půjde o špačka rudokřídlého či špačka tlustozobého, o tom ostatně můžeme uspořádat anketu. Adopční certifikát zde následně vyvěsím a scan v pořádném rozlišení zašlu všem platícím :o) Tedy pokud má někdo podobný problém jako já a přispěje :o) Vůbec nic to nezmění, ale podpoříme ZOO a společně vyjádříme odpor vůči současnému stavu. Sice mám již adoptovanou Ketupu Malajskou, ale to je sova a hrozny nejspíš nežere, takže ji nemohu použít :o)

Kdo by se chtěl přidat, nechť zašle svůj příspěvek (libovolnou částku a následně mail s informací o použitém variabilním symbolu) na můj účet č. 1164838103 / 0800 (Česká Spořitelna). Slibuji, že za došlé peníze ptáka adoptuji a peníze nepropiju :o) Když si jich nesejde dost, holt to doplatím sám. A myslím to celé úplně vážně, byť teda toho tempranilla bylo víc než dost :o)

P.S. Jistě jde sehnat skvělá domácí vína stále i relativně levně, ale já mluvím o vínech dostupných bez složitého hledání, předobjednávek a konexí. O vínech, která si mohu běžně zajít koupit do vinotéky a nemusím objet dvacet vinařství po celé Moravě, abych pár kartonů sehnal. A samozřejmě uznávám, že kupa vín má své vysoké ceny naprosto oprávněně, protože jsou skvělá. Ale dříve vysoká cena obvykle znamenala kvalitu, dneska hodně často jen „pokus co to udělá, když jiní za tyhle peníze taky prodávají“.

Zobraz celý článek →