O víkendu jsem se bavil s čerstvě plnoletou sestřenicí, která narazila na zajímavý problém. V restauraci si s kamarádkou objednala víno, prošla trapným momentem „kdo bude ochutnávat“ a následně víno přijala. Jenže ve skutečnosti jim nechutnalo, bylo kyselé a divně nedobré. Nevěděly, co přesně ale říct, jak by celý proces odmítnutí lahve probíhal, tak raději srkaly to, co jim bylo doneseno. Zní to jednoduše, odmítnout špatné víno, ale vzpomeňte si, kolikrát se něco podobného stalo vám. A že asi máte mnohem větší praxi :o) Ta divná nejistota, zda to není jen váš problém, jestli to víno nemá přesně takhle vypadat a zda i další otevřená láhev nebude úplně stejná. V kombinaci s neschopností běžného personálu předem popsat, jaké že to víno v lístku asi je, dost špatně řešitelné. Nebo ta klasická situace, kdy se usmějete na číšnici, znovu upijete z dvojky rozlévaného vína, úsměv z tváře zmizí a spolustolovníkovi pošeptáte něco jako „to víno je ale děsnej patok“. A kdyby se to dělo jen v restauracích…
Třeba u prarodičů, jako se to stalo o víkendu mně, je to v pohodě. V místní sámošce se jim podařilo ulovit „pěkně“ vypadající víno, navíc po ochutnání se jim rozzářila očka, jak je to „dobré a sladké“. Dovozce o něm říká: „CABERNET - Velmi příjemné, jakostní, červené polosladké víno, vyrobeno z odrůdy Cabernet-Sauvignon, která se pěstuje na jihu Moldávie. Obsahuje 10 % alk. Víno Cabernet má tmavě granátovou barvu, jemnou vůni šafránu a fialky a jemnou cabernetovou chuť.“ Realita je taková, že jde o téměř nepitelnou příšernost, falešnou, uměle sladkou, nedobrou, s dochutí hadru na podlahu. Od stejné firmy (Asconi) Kagor je přeci jen o pořádný kus pitelnější. Dělal jsem všechno proto, abych to víno nemusel pít, ale zároveň jim nechtěl sdělit, že mi opravdu nechutná. Jenže to se dá pochopit, babička s dědou se snaží co mohou, synkovi nedobrému zahraniční víno seženou, a já bych jim ho měl hodit na hlavu? Pokaždé se snažím přivézt něco slušného, co rychle otevřu dříve, než na tuhle Moldávii dojde řada. Někdy se to ale bohužel vypije příliš rychle a pak se jí nevyhnu. Asi by bylo lepší jim prostě jednou říct, že mi to moc nechutná. Třeba se pak další lahve ve sklepě neobjeví…
Horší je přetvařování třeba u vinaře nebo na degustaci. Vzpomeňte si, kolikrát jste hledali nějaké vhodné slovní spojením, kterým odpovědět na dotaz, jak vám chutná (dle vás nepovedené) víno. Jak často to bylo „zajímavé, ale víc mi seděl…“ či něco ve stylu „možná potřebuje ještě čas“. Proč se tak často bojíme prostě říct do očí „tohle mi nesedí proto a proto“. Máme strach, že nám vinař omlátí o hlavu „terroir“ nebo něco podobného a bude se snažit nás přesvědčit, že tomu prostě nerozumíme a ta hořká pachuť v závěru tam má být? A i kdyby, co je na tom špatného, že nám (ač to může nastokrát být vliv suchého ročníku či něco podobného) to vadí a víno pro nákup diskvalifikuje? To, že s úsměvem potvrdíme „ano, svěží“ a přejdeme k dalšímu vzorku, ničemu nepomůže.
V neděli jsem pil své první víno ročníku 2009. A, světe div se, šlo o Chardonnay z Uruguaye (Traversa Vinos finos, dle dovozce „Bílé suché víno se světlou žlutou barvu se zelenkavými reflexy doprovází výrazná vůně tropického ovoce, především ananasu a banánu, doplněna tóny dubu. Chuť je svěží a vyvážená se smyslným tělem. Výtečné k přírodním sýrům, mořským plodům a dezertům, pro svou delikátní chuť rovněž výborné samotné“). Tentokrát jsem se snažil netajit svůj názor, že jde o velmi jednoduché, ale čistě udělané a svěží základní Chardonnay, přes alkohol 14% nepůsobící nějak těžce, takový ten naprosto unifikovaný jednorozměrný styl (ovšem bez tónů dubu, ten popis musel být převzat kdo ví odkud) co v téhle cenové kategorii najdete prakticky shodný po celém světě. Což je tak jediné, co mi na téhle lahvi za šedesát korun v supermarketu vadí a vadit může. Naprosto korektní víno, pokud vám netrhá žíly, že místo původu by šlo legitimně zařadit na půlku planety. Věta „a není jedno, že není poznat odkud to je, když se to docela dobře pije“ visela ve vzduchu, ale nepadla. Všichni spokojeně pili, jen já to řešil. Jenže tohle je zase úplně jiné téma na mnohem delší povídání…
Na trochu podobné téma jsem tu už dříve páchal zápisek “Hostům klokan, sobě Grand Cru?”…
