Zápis z jednání anonymních alkoholiků

Včera večer se v osterii Da Clara uskutečnilo setkání třech „okolopražských“ anonymních alkoholiků (mezi sebou si říkáme „vinní blogeři“) a jednoho závisláka na jídle. Tématem schůzky bylo probrat mnoho zásadních témat, jež se týkají oboru našeho zájmu, a především se domluvit na společném postupu u projektů, které přesahují možnosti nás jako jednotlivců, ale ve větší skupině by je bylo možno zvládnout bez ztráty kytičky. Ano, nejen vinaři v uskupeních jako V8 spolupracují, dokážeme to i my! Tedy... u těch džbánků nejlevnějšího rozlévaného červeného to znělo všechno skvěle, ale znáte to, jak podobné plány nakonec obvykle dopadnou.

Ty plány, jež přesahují hranice internetu, rozvážejí se v krabicích, přispívají na charitu a zapojují „webdvanulově“ do aktivit i čtenáře, jsou „příliš vysoké a temné“, než aby o nich bylo zatím možno mluvit veřejně. Ona celá ta schůzka vlastně měla i úplně jiný zásadní podtext. Skupina lidí, jež konzumuje víno v množství o řád vyšším než je průměr ČR a vykazuje mnohé znaky závislosti na alkoholu, se prostě snažila přesvědčit sama sebe, že tento jejich problém má nějaký hlubší smysl ;-) A taky došlo na tradiční chlapské zábavy jako „měření délky přirození“, v našem případě srovnáváním návštěvnosti blogů. Celé to bylo fajn a doufám, že si to zase brzy zopakujeme. A taky bych byl rád, aby alespoň něco z toho, co vypadalo tak zajímavě při plánování, nakonec opravdu došlo naplnění.

No a aby to dneska nebylo úplně nudné, tak se zmíním o dvou hodně odlišných vínech z posledních několika dní. Poštěstilo se mi ochutnat letošní Svatomartinské odrůdy Müller-Thurgau  z produkce Vinselektu Miloše Michlovského. Víno, u kterého bych byl řekl, že má „výrazné odrůdové znaky“, kdybych zároveň nemusel jít zkontrolovat, zda je to skutečně milerka a ne Sauvignon. Müller byl natlačen do projevu broskviček a kopřiv a dalších zelených tónů, v chuti s trochou cukříku a jemného zaperlení. No jo, i takhle jde dělat víno :o)

Úplně něco jiného byl Riesling Kabinett ročníku 2004 z polohy Wehlener Sonnenuhr (sluneční hodiny Wehlenu, vinice kde prakticky nenajdete žádnou povrchovou půdu a keře se rovnou noří do drti a kusů modré břidlice, jejich kořeny jdou pořádně hluboko aby se jim vůbec dostalo nějaké vody) od Dr. Loosena. Tam si při přivonění ani náhodou nemůžete splést, o jakou odrůdu se jedná. Stále nechápu, jak to na Mosele (a dalších německy mluvících místech) dělají, ale ty ryzlinky tam umí tak dokonale vyvážit, že skoro pokaždé kníkám blahem. Tady ten je lehoučký, delikátní, nemá ani osm procent alkoholu, ale přitom je stále aromaticky i chuťově intenzivní, jsou tam krásné vyzrálé tóny, spousta minerality, je překvapivě dlouhý, i přes zbytkový cukr má nádhernou výraznou kyselinu a neuvěřitelně dobře se pije. Harmonie a pohoda stočená do lahve.

Ať už se chystáte pít cokoliv (očekávám, že u spousty z vás to budou více či méně úspěšné experimenty se Svatomartinským), tak přeji příjemný prodloužený víkend. Jestli všechno vyjde, tak já po něm přinesu reportek z jednoho zahraničního „salonu vín“, držte palce :o)

P.S. Fotky z úvodu článku samozřejmě nejsou z včerejšího sezení, ale já nefotil a nic lepšího mne nenapadlo. Ten záběr, co vypadá trochu jako zasedání ÚV, je promoce na zemědělce v Suchdole (foceno na citlivý klasický černobílý film před pár lety). Úvodní depresivní zvíře je psoun :o) Zobraz celý článek →

Decanter v ČR podruhé

Na stáncích je již druhé číslo časopisu Decanter, o jehož příchodu na trh jsem psal před měsícem. V průběhu toho měsíce jsem měl možnost si osobně popovídat jak s šéfredaktorem Jiřím Trapkem, tak (mnohem déle a velmi detailně) s redaktorem Michalem Šetkou. A nyní mám před sebou osmdesát stránek, které se snaží dokázat, že od prvního čísla došlo k pozitivním změnám. Hned v úvodníku šéfredaktor reaguje na některé ze vznesených výtek (to, jak pan primátor Bém „bez uvedení zdroje převzal“ část cizího článku je opominuto) a tak trochu si posteskne, že měl v úvodníku minulém poprosit nejen o kritiku, ale i o pochvalu, pokud se něco bude líbit. Změny od prvního čísla považuji za dobrý důvod k malému článku, od příště už bude zkoumání časopisu spíše jen na vás (o každém novém čísle Víno Revue taky nepíšu, z pochopitelných důvodů skoro úplně mlčím o Víno & Styl, které posledních pár čísel ani nekupuji, jen občas prolistuji v nějaké vinotéce). A poznámky mám i k dalším částem časopisu. Tak hurá na ně.

Úroveň překladů se zvedla, díky za to. Sice Broadbentův článek o degustacích zdaleka není tak zajímavý (spíš je z něj člověku smutno, jak se doba změnila) jako překladem zmršené sloupky v čísle minulém a ani profil Emmanuela Cruse mne nezaujal tolik, jako ten Jean-Michela Deisse, ale jazykově jsou na tom přeci jen lépe. Byť cesta ke zlepšení tu stále je :o)

Minule jsem si stěžoval na to, že vedle sebe je velmi zjednodušený článek pro úplné začátečníky a pro odborníky a nadšence (obojí Burgundsko). Bylo mi vysvětleno, že jde o „záměr“. Zasáhnou úplného začátečníky, kteří se zároveň pokusí porozumět odbornějšímu textu a snáz si uvědomí, jak široké spektrum informací ještě neví a třeba je začnou dohledávat :o) Takže je prostě záměrem, aby se zde mixovala skupina článků velmi rozdílného zaměření. Inu dobře, každý si pak snáz něco najde. Ale osobně bych očekával v základu „odbornější“ úroveň, spíše než některé lifestylové články, které najdu i na kupě další míst. Kupříkladu minule mne vyloženě nadchnul špičkově zpracovaný článek o kávě, přesně v tom stylu, co bych od tohoto časopisu očekával. V druhém čísle je článek o čokoládě, ale je to vyložené PR (byť tak neoznačené) Lindtu. A článek o lanýžích či grappě také klouže jen po povrchu. Ale když tedy říkají, že to tak má být, už na to nebudu poukazovat. Ale rozhodně se mi to nelíbí.

Na obálce tentokrát není překlep, ale rozhodně nepůsobí dvakrát lákavě, spíš jako cosi dost podivně splácaného s nesprávně vyváženou bílou u fotky. Neznám všechna typografická pravidla, ale počet různých namíchaných fontů na mne nepůsobí ani zdaleka profesionálním dojmem. Jestliže vnitřek je přesně dle grafického manuálů originálního Decanteru, pak u obálky podle mne někdo dost ustřelil. Trochu mimo je také sekce „novinek“, kde jsou často zprávy poněkud staršího data. Zarazilo mne i třeba to, že informaci o ověřování pravosti starých vín jsem nejen četl už dříve v jiném časopise, ale tam (ač rozhodně není specializován na víno, ale je to normální týdeník) byla popsána přesněji a detailněji.

Z rozhovoru s panem Šetkou jsem pochopil, že sekce Vína měsíce by mohla být potenciálně velmi zajímavou, protože systém výběru a hodnocení vín je rozhodně (v kontextu toho, jak se to tu běžně dělá) pozoruhodný. Bohužel v časopise to opět není popsáno a čtenář prostě vidí dvojstranu s šestnácti ohvězdičkovanými lahvemi, která vypadá napůl jako reklama. Informace o způsobu zařazení vín tam citelně chybí!

Rozhodně velmi zajímavé bylo první hodnocení českého Decanteru, které se týkalo Champagne na českém trhu, navíc přímo srovnané s hodnocením odborníků z Velké Británie. Oceňuji, že pro hodnocení bylo vybráno několik opravdových odborníků na Champagne a lidí, kteří mají tuto oblast napitu. Navíc je zde vidět něco celkem výjimečného na našem trhu a to krásný rozptyl od bodů velmi vysokých po velmi nízké. Hodnotitelé se nebojí udělit výjimečně vysoké body ani víno srazit. Tleskám! Na druhou stranu mne trochu zaráží, že část hodnotitelů je zároveň prodejci a dovozci vína (či konkrétně právě Champagne). Chápu, že jsme malý trh a mimo obchod s těmito víny těch nezávislých odborníků zas tolik není, ale nejlépe to tedy nevypadá.

Pobavil článek o „nejlepším vinaři mezi básníky a nejlepším básníkovi mezi vinaři“, tady si skoro říkám, jak se bude líbit dalším vinařícím básníkům. Narozdíl od pana Ctirada Králíka minimálně ještě o jednom vím :o) Vůbec článků o „osobnostech a jejich vztahu k vínu“ je v tomto Decanteru nějak víc, než mi přijde smysluplné. Ale kdo ví, třeba se to píše snáz než jiné texty.

Na celkový počet stran časopisu je tu zajímavých textů myslím docela hodně. Ne každý zaujme, ale skoro každý si něco najde. Jestli to bude umění na vinětách, profil méně známe části Toskánska či přehled největších vín Itálie už je vedlejší. Stále jsem poněkud na rozpacích z toho, jaké typy textů se zde kombinují. Ten mix mi nepřijde smysluplný. Další číslo si zase koupím, za vyhozené peníze to rozhodně nepovažuji, ale očekávání stoprocentně naplněna nejsou. Ale kdo ví, třeba pokud bude dost inzerce, tak se i počet stran a množství opravdu zajímavých článků rozroste na podobnou úroveň, jako má ten originál. Tak držím palce, kupa článku z originální verze časopisu by si překlad zasloužila. A upřímně se do Decanteru hodí víc, než rozhovor s Karlem Holasem, ze kterého jsem se toho o víně dozvěděl pramálo. Zobraz celý článek →

Mladá vína, jedno velmi potentní

Zatímco svět si připomínal válečné veterány a devadesáté výročí První světové války, na náš trh včera oficiálně vtrhla letošní mladá vína. Tedy něco bylo možno koupit už dříve (třeba „svatokateřinské“ z odrůdy Irsai Oliver od Víno Rakvice), ale 11. listopad v 11:11 je termínem oficiálním, propagovaným a s různými promoakcemi spojeným. Ale jelikož ta vína většinou nějak velký zázrak nejsou, je to takové obyčejné pití spojené právě a jen s několika týdny po uvedení na trh a navíc kvůli termínu obvykle dost technologicky uspěchané, moc pozornosti jsem jim tentokrát nevěnoval. Vlastně jsem se jen cestou na jinou vinnou akci zastavil na Staroměstském náměstí, kdy jsou nyní takové jakési „trhy“ a kde mělo být Svatomartinské slavnostně uvedeno a k dispozici. A bylo, hned několik druhů i s ochutnávkou, klidně zaskočte. Kupříkladu mne pobavil takový stánek Bunžy a jeho Bunžolé. Bunža toto víno dělá déle, než jede novodobá tradice Svatomartinského, kontrolní komisí toto víno neprochází, ale to stánku nebrání být ověšen oficiálními svatomartinskými plakátky. Drobnost, vím. A u stánku s párky v rohlíky a lahvemi mladého vína od Spilebergu jsem si uvědomil, že holt tahle reklamní kampaň na vína z Moravy a Čech je určena pro jinou cílovou skupinu, než jsem já. Stejně jako ta vína. Ale stejně jsem neodolal a doma si jedno mladé víno otevřel. Nedalo mi to, protože v poledne jsem ho měl možnost ochutnat a dost mne zaujalo.

Za vyzkoušení stojí už kvůli té vinětě. Letošní mladé víno z Dobré Vinice je, stejně jako loni, tak trošku úlet. Inu posuďte sami na fotce vpravo! Co říkáte? Mně se to tedy líbí, prý je to sluníčko ;-) Směska je to zajímavá, na Dobrou vinici nezvykle je víno označeno jako polosuché (překvapilo mne to a tak jsem položil dotaz vinaři, prý „já bych od sebe také polo nečekal, ale vinobraní začalo tak pozdě, že to byla nutnost.“… tak snad jedině doufat, že jejich klasická vína už budou suchá, protože to byl vždy ostrůvek suché jistoty v moři cukru). Barva má lehce broznový nádech, když s vínem zakroužíte, tak ten vír uprostřed pableskuje vyloženě červeně. Aromaticky je víno svěží, byť ne nějak úplně „slinosbíhavě“, spíše je to takové hravé, dost se mění s teplotou, od květinových tónů po ovoce, tam přes zralý banán až po hruškový kompot s hřebíčkem. Taková dobře udělaná líbivka. V chuti je trocha zbytkového cukru znát, ale je tu i dost kyselinky, na úvod víno jemně zaperlí a osvěží. Dost je znát ten klaret z červených hroznů v podobě „tmavší“ ovocitosti, je to fajn dlouhé a trochu minerální, jednoduše a příjemně pitelné. Líbivé v tom dobrém slova smyslu. Přiznávám, že být to naslepo, určitě budu nadšen o něco méně. Pomáhá jméno mého oblíbeného vinaře (zrovna zpracovávám report z jedné degustace, když to nebylo v klidu domova s celou lahví, tak mne některá ta vína zdaleka tak nenadchla, ale o tom později) a tak vůbec, holt to není žádná „objektivní“ slepá degustace :o).

Mladá vína využívají dost možná krátkodobé (ale u nás stoupající) popularity a jejich ceny ve vinotékách velmi často neodpovídají tomu, o jaký produkt se vlastně jedná. Stát tahle Dobrá vinice osmdesát korun, tak nakoupím dva kartony na dárky v nejbližších týdnech, protože je to fajn pití a kupu lidí by potěšilo. Bohužel běžná cena 169,- Kč za sedmičku je nesmyslná a to ani ne tak v kontextu současné nabídky vín Svatomartinských a slušných vín z Moravy (= za 150,- Kč můžete ve vinotéce koupit nějaké vyloženě průmyslové a ultranudné víno, zatímco tohle je pěkné pití z eko vinic a určitě připravené bez nějakých kvasinko-technologických experimentů), ale vlastní nabídky Dobré vinice. Podobné peníze totiž stojí i jejich čtyři roky starý vymazlený barik Pinot-Chardonnay na úplně jiné úrovni. Ale co, udělal jsem si radost. Normálně na trh pouštějí vína tak po dvou a více letech, takže jsem jim alespoň pomohl upravit cashflow po aktuální sklizni :o) I když mám obavu, že (stejně jako loni u červené ňamky) tohoto vína bude jen pár lahví.

Odkazy: Zákaz ochutnávek zdarma, jedna Itálie a Svatomartinské | Svatomartinské je tu! A jak chutná? | Svatomartinská vína – trénink na apelační systém? Zobraz celý článek →

Vinařství Kolby a ročník 2006

Po průchodu rentgenem a ověření, že do prostor restaurace Lokomotiva v Sazka/O2 Aréně nevnáším výbušniny, jsem měl minulý týden možnost ochutnat jedenáct vín ročníku 2006 z produkce vinařství Kolby. Těšil jsem se na to, protože doma jsem snad nepil ani jedinou jejich láhev a vždy je chutnal jen na různých degustacích, tuhle sklenku na otevírání vinotéky V8, támhle zase pár vín i s výkladem v Dobřichovicích. Ale udělat si ucelený obrázek o sortimentu „vín, která nejsou pro každého“, se mi zatím nepoštěstilo. Ale teď už vím, že ten jejich slogan rozhodně nelže. Ta vína určitě pro každého nejsou…

Ve velkém sále restaurace a za přítomnosti zástupců vinařství i Sazky prezentoval vína Ivo Dvořák, prostor se mu i bez mikrofonu celkem dařilo uřvat, popis vzorků prokládal svérázným humorem. Každý z účastníků dostal efektní knížečku právě a jen k ročníku 2006 s informacemi o vinařství a kartami jednotlivých vín. Vůbec takový ten „merchandising“ okolo vín mají Kolby zmáknutý, můžete je koupit ve spoustě velmi efektních balení, ručně dělaných skříněk, v kombinaci se sklem Riedel i hedvábnou kravatou. Navíc samotná vína jsou v burgundských lahvích, s myslím docela povedenou vinětou. Na dárky takhle před vánoci jako dělané a úspěch s tím budou slavit skoro jistě. Klad :o) Na webu mají o vínech dost informací (krom právě ročníku 2006, který očividně kvůli nějaké technické chybě nefunguje), disponují fajn promo materiály, chutnalo se ze sklenek Schott Zwiesel, na vína bylo tak akorát času při degustaci řízené a zároveň bylo možné volně přechutnávat i potom. Další klady. No a pak jsou tu ta vína.

U všech prezentovaných vzorků šlo o poměrně vysoké přívlastky, i v pozdním sběru asi spíše na jeho vyšší hranici, obvykle označená minimálně jako polosuché (byť tedy dle zákona by je myslím šlo označit jako suchá, protože mají sice nad 4g zbytkového cukru, ale zároveň i hodně kyselin) či polosladké a s vysokými čísly u obsahu alkoholu. Již toto, v kombinaci s cenovou politikou („základ“ v podobě pozdních sběrů za tři stovky, výběry od stovek čtyř až k hranici pěti), je zařazuje do kategorie vín pro spíše výjimečnou příležitost, pro momenty kdy pečlivě vybíráte, a ne pro běžnější pití. Což samozřejmě není nutně špatně, jen když už ten čas a peníze do výběru vhodného vína investujete, dost možná zjistíte, že konkurence z celého světa v těchto kategoriích rozhodně nespí :o) Navíc vína svým poměrně hutným dojmem hodně volají po kombinaci s jídlem, málokteré bych si dovedl představit k popíjení potom, co dojíme. V podstatě jsem u mnohých z nich sledoval stejný problém, jako jsem nastínil v dřívější recenzi Vlašáku od Mikrosu. V hutnosti chuťového projevu (zatím?) chybí nějaká grácie a lehkost, velká část vín je až těžká a únavná. V případě ročníku 2006 jsem navíc velmi často pozoroval v závěru/dochuti jistou hrubost až hořkost, zda šlo o vliv sucha (na které se to tu často svádí, u keřů co nejspíš nedokáží nasávat vodu z hlubokého kořenového systému, protože žádný nemají...) či technologie ovšem netuším.

Ale teď už něco ke konkrétním vínům ročníku 2006. Jejich detailní analytiky jistě brzy budou na webu, takže sem je kopírovat nebudu. Stejně tak nebudu opakovat ceny, jsou plus mínus takové, jak uvedeno výše. Potěšil suchý květinovo-hroznový Ryzlink vlašský v pozdním, dobře udělaný, i přes alkohol 13.5% lehce působící, svěží, opravdu pěkně dlouhý (ovšem s tou lehkou hořčinou) a krásně pitelný. Rulandské bílé v pozdním bylo hodně sevřené, nad rámec sladké vyzrálé ovocitosti toho moc nedalo, v chuti ovšem vyvážené, čisté a běžně dlouhé. Nechal bych ležet a uvidíme. Chardonnay v pozdním opět intenzivně sladce ovocné, ale cokoliv navíc je zatím dost sevřené. Aromaticky exotické mango, krémový dojem, překvapivě jahody v jogurtu. V chuti pěkná zajímavá struktura, krásná ovocitost, vyvážené kyseliny a cukry a opět hrubší ke konci. Působí hodně „moderně“. Rulandské šedé v pozdním pokračuje v trendu výrazné aromatiky, ovšem působí výrazně svěžeji, ve vůni překvapivě pomerančová kůra (až takový ten štiplavý dojem, co vám vlétne do nosu, když ji zlomíte blízko obličeje :o), v chuti plnější, extraktivní a v závěru drsnější (ale tady to ruší méně než jinde), ovšem celkový dojem tak nějak neutrální, obyčejný. A na závěr pozdních sběrů Ryzlink rýnský, kde bych ani omylem netipoval ani přívlastek, ale ve vůni bohužel ani odrůdu. Vůně je velmi koncentrovaná, přezrále sladká, ovoce jde do tónu až tropického ovoce, ananasu především. V chuti již odrůdu prozrazuje více, ta je dost hutná (14% alkohol a zbytkový cukr navíc), minerální, je tu sladkost i výrazná kyselina, ale ne úplně vyváženy a sladěny dohromady, každopádně je to dost dlouhé a zajímavé. Tady mne investice tří stovek a pokus se zráním docela láká.

Rulandské bílé ve výběru jede s intenzitou vůně ještě dál než pozdní sběry, navíc nabízí k tradičnímu přezrálému ovoci i trochu komplexnější zajímavější dojem. V chuti plné, hutné s jasným zbytkovým cukrem, ale pěkně uhlazeným a v harmonii s dostatečnou kyselinou, víno je pikantnější opět s trochu hrubším koncem a znatelným alkoholem, ale zároveň i pěknou mineralitou a dlouhou dochutí. Tohle se mi dost líbilo, byť nějak nevím, kdy bych si to doma otevřel. Hodně podobný popis by šel vlastně použít i u výběru Rulandského šedého, zde snad aromaticky o něco komplikovanější a v chuti ještě hutnější, ale stylově dost podobné. Samostatně prakticky nejde pít, tohle je nutné spojit s jídlem. Takový Ryzlink rýnský ve výběru se prezentoval velmi intenzivní citrusovo-jablečno-meruňkovou aromatikou, velmi pěknou. V chuti plné a příjemné, kyselinka cukr slušně vyvažuje a víno působí dostatečně svěže, je tu povedená mineralita, ovocitost s citrusy a sladkými tropickými plody, celé je to fajn dlouhé. Mohutný domácí ryzlink, který (zatím, snad bude pěkně zrát) postrádá nějakou tu eleganci a je na můj vkus trochu příliš „těžkotonážní“. A bílá završil Sauvignon opět ve výběru, s vůni až vlezle výraznou, mixem ovoce (broskve, angrešty), hluchavky a rybízového listí, s chuti kopírující aroma, znát cukr i kyseliny, v závěru hodně hrubé s vylézajícím alkoholem.

A červená? Modrý portugal ve výběru z panenské sklizně potěšil svěže ovocitou a trochu selštější vůní, s nějakou tou jeřabinou a peckovinami. Ovšem v chuti se ovoce nedokáže poprat s hrubšími tóny, je to hodně nevyvážené, výrazně vyskakuje alkohol, v závěru silně hořké. Vyloženě, jako první vzorek ten večer, mi přišlo chuťově opravdu nepovdené. Cabernet Sauvignon ve výběru voněl mladě ovocitě, s nějakými těmi kořenitými tóny, ale byl hodně sevřený. V chuti hutný, ale drsnější, se svíravým tříslem, až takovým „vysušujícím“ dojmem na patře, dlouhý. Nechat ležet, co s tím udělají roky následující. Nebo si za stejné peníze koupit opravdu pěkný cabernet z Bordeaux již připravený k pití, za skoro 450,- Kč se to dá zvládnout. Ročník 2005 tohoto vína mi přišel o pořádný kus zajímavější.

Co na závěr? Je mi jasné, že tento styl vín si najde velkou spoustu obdivovatelů a naprosto to chápu. Ten nabušený, intenzivní a moderní projev tady rozhodně neumí každý a svým způsobem jde o výjimečnou záležitost. A vysoké přívlastky a alkoholy v kombinaci s cukry jsou obvykle vyváženy kyselinou, vína mají daleko k nějaké ulepenosti a často je znát i pěkná mineralita. Ale můj oblíbený styl to zdaleka není a stejně si myslím, že komplexní aromaticky zajímavé víno přeci musí jít (a očividně jde) připravit i z hroznů nepřezrálých, bez alkoholu na 14% dohromady se zbytkovým cukrem. I u nás jsou vinařství, kterým se to daří. Možná ta vína byla jen moc mladá, ale jak už jsem naznačil výše, pro mne jim chybí nějaká lehkost projevu a především elegance, kterou bych v této cenové kategorii již rozhodně očekával. Zobraz celý článek →

Třikrát restaurační opruz

Opakování je prý matkou moudrosti a pro dnešek hodlám zopakovat tři klasické nešvary našich pohostinských zařízení, které jsem si v posledních dnech všechny v praxi ověřil. Vzhledem k tématu blogu tu nejčastěji omílám nesnesitelné marže na vínech ve většině slušných restaurací, které jsou ruku v ruce s cenami obyčejné vody. Včera jsme si zaskočili zavzpomínat na Japonsko do restaurace Millhouse Sushi, kde se dá v neděli najíst za paušál, ale je tam dost velký provoz na to, aby vše bylo čerstvě připraveno. Paušál není nízký, ale ještě snesitelný. Suši, až na některé zbytečné experimenty (zelené pálivé jikry, kalifornská rolka se zeleninou zalitá pálivou omáčkou „jak ji znáte z lahviček prodávaných v korejských obchodech“), je celkem slušně udělané, jezdí okolo vás na pásu a láká ke zbaštění. Ryby jsou lepší i horší, i během jedné návštěvy můžete dostat lososa podprůměrného a skvělého, ale v zásadě se to dá. Průměr v Praze. Průšvih jsou, jak už naznačeno výše, ceny nápojů.

Nejsem idiot a vodu u nich pít nebudu. Propagovat tam „známé značky“ v ceně 80 – 130,- Kč za třetinku je nehorázné, navíc když opravdu o žádný luxus nejde. Jednu mají v přilehlé trafice za 24,- Kč, druhou hned vedle v drogerii za dvacku. Třetinka japonského piva je taktéž za 130,- Kč, což by se dalo snést, kdyby šlo o nějaký exkluzivní dovoz. Ale když ho licenčně vaří ve Staropramenu, jde o urážku. A ta vína? Základní kabinetní mullerka, byť slušná, začíná na 330,- Kč. Tedy trojnásobku běžné prodejní ceny. Nakonec jsem šel touhle cestou a víno si celkem užil, protože něco pít potřeba bylo a u čehokoliv jiného bych se nakonec dostal na vyšší cenu. Zajímavější vína začínají na troj až čtyřnásobku maloobchodní ceny, za jedno běžné Chablis (ano, sice slušné 1er Cru, ale obrovského a obyčejného producenta) tam chtějí skoro tři tisíce, když běžná cena v zahraničí se blíží spíše 15€. Takže je mi líto. To, že u nás jde stejné víno koupit za tisícovku a tedy, stejně jako u millerky, je to trojnásobek nákupu, skutečně problém neřeší. A trojnásobek ceny je v Praze ještě „mírný“, setkat se s pěti či šestinásobkem není nic neobvyklého. Rád bych v té restauraci vypil opravdu pěkné víno, ale raději (když už tam půjdu) budu srkat jednu láhev millerky. A ano, nebudu ani zdaleka tak spokojený, jak bych mohl být. Copak je to tak těžké? Opravdu to nejde jinak? A nebo sbírce turistů, které jsem tam viděl, je to prostě jedno?

Naštěstí mi náladu zvedla porce Edamame (alespoň tohle jméno se vžilo), což jsou mladé sójové boby svařené ve slaném nálevu a obvykle ještě bohatě posolené. V Japonsku jsem jim úplně propadl, je to báječná záležitost na takové to baštění večer ke sklence s přáteli, místo našich slaných tyčinek a brambůrek. Vřele doporučuji vyzkoušet, rozhodně neprohloupíte!

Na druhý problém jsem narazil v jedné jinak docela fajn restauraci poblíž Smíchova. Přišlo nás tam na pozdní oběd asi deset, jídelní lístek byl obsáhlý a vybrat si trvalo docela dlouho. Objednávka konečně odešla, po chvilce z kuchyně vylezl (šéf)kuchař a k číšníkovi pravil (dostatečně hlasitě, abych to slyšel) něco vy stylu „Idioti! To si každý musel vybrat něco jiného?“. Bohužel nejsem ten typ, co by mu šel vpálit odpověď přímo do obličeje, a tak jsem jen polohlasem pronesl: „Nemáš mít na lístku 160 různých jídel, debile!“. A upřímně, už mi potom rozhodně nechutnalo tak, jak by mohlo. Celkem fajn článek (nejen) na tohle téma byl nedávno v Reflexu. Doporučuji k přečtení.

A na závěr tradiční postesknutí nad úrovní obsluhy. Někdy je tak snadno poznat, kdy je číšník nějakým způsobem zainteresován na obratu (víc než dýškem) či přímo majitel podniku. Po výletu do lesů v okolích Štěchovic naše skupinka zkusila zapadnout do jednoho místního restaurantu, celkem oblíbeného místa cyklistů i místních. Vnitřní prostor není velký, ale je tam obrovská zahrádka. Venku se udělalo pěkně, stoly s lavicemi byly rozestaveny, slunečníky otevřené. Inu sedli jsme si ven. Uvnitř byl sice jen pár štamgastů, ale i těm se povedlo v podniku udělat dost nesnesitelnou kouřovou mlhu. Podnik měl i o víkendu polední menu a sadu hotovek. Deset lidí mělo v plánu dát si předkrm/polévku, hlavní jídlo, pár čajů a piv. Číšník, jako by snad měl uvnitř nějak narváno, nám oznámil, že bohužel ven neobsluhuje. Nabídli jsme mu tedy, že zaplatíme předem a jídlo si ven přineseme sami a zase odneseme nádobí zpět. Doslova na nás zařval, že „zahrádka je zavřená!“. Nevím, zda běžná hospoda si dneska můžeme podobné věci dovolit, ale prostě nás vyhodil. A tak jsme tedy šli. Jestli čekal, že po tomto výstupu si půjdeme pokorně sednout do uzené vnitřní části, tak se dost spletl. Chtěli jsme tak moc?

Tož asi tak. Prostě jsem měl dneska náladu si postěžovat, zítra se zase vrátím k nějakým příjemnějším vinným zážitkům. Zobraz celý článek →

Sylvánské zelené devatenáctkrát jinak

Ve středu se ve vinném sklepě Lustermannský konalo další z enovzdělávacích setkání, v pozvánce uvedeno jako „příjemný večer ve společnosti sylvánů, spíše vzájemné popovídání než nějaká sofistikovaná přednáška“. Jan Stávek z Vinařského dvora Němčičky zde prezentoval nejen odrůdu Sylvánské jako takovou (obecnou teorii okolo společně s devatenácti vzorky vína z různých koutů Evropy), ale i kupu dalších informací a zajímavostí ze současného vinařství. Reakce části publika na téma enzymů, kvasinek a moderního přisypávání taninů pro stabilizaci některých složek vína mi tak trochu připomněla smutnou pravdu, že „vědění přináší strach“ :o) Kdo se chce trochu poděsit a zbavit zbytku iluzí, nechť zaskočí na stránky jednoho obchodu s vinařskými potřebami, ostatní mohou pokračovat ve čtení tohoto článku.

Kupu základních informací o odrůdě Sylvánské zelené najdete na O Víně, neodpustím si zkopírovat alespoň tu základní charakteristiku: „Při větších sklizních jsou mladá vína tvrdá a hrubá. Je-li výnos přiměřený, pak se kyselin rychle odbourávají. Sylvánské se dříve užívalo do směsí s tvrdšími víny (např. s Ryzlinkem vlašským). Většinou sloužilo jako běžně suché víno k prostým jídlům. Jeho barva je zelenožlutá, vůně při vyšší vyzrálosti mírně kořenitá, někdy angreštová, jinak bez výrazných aromatických látek. Chuť je neutrální, s větším množstvím kyselin.“ Na degustacích Sylván obecně dost vyhledávám, už prostě proto, že jde o jednu z nejtradičnějších odrůd Moravy, která ale poněkud upadla do pozapomnění. A na tuhle „vzdělávací“ akci jsem šel mimo jiné proto, abych si na celkem 19 vzorcích vlastně ujasnil, jak takový Sylván „má chutnat“, respektive jaký z jeho projevů je nejčastější a co od něj čekat.

Upřímně – o moc moudřejší po tom večeru nejsem :o) Sylván je očividně velmi tvárný a kdo chce, může mu z jeho relativně neutrálního základního projevu dopomoct k výrazu značně odlišnému. Navíc se na něm silně projevuje i místo původu, což dokázal například jeden z „čistých“ (bio, bez enzymů a různých „budeš vonět jako Sauvignon“ kvasinek) kousků z Alsaska. Poučné to ale rozhodně bylo. Kdy jindy máte možnost ochutnat sylván čerstvě dokvašený (před třemi dny) a pět let starý? Či kousek od jednoho vinaře a z jedné trati, ale čtyři roky od sebe?  Bavit se u rozdílů mezi navoněnými moderními pozdními sběry od Horta a z Vinných sklepů Valtice (dost do Sauvignonu; nakonec místo avizovaného vítěze z AWC Vienna šlo o ročník 2006) a selštějších přirozených vzorků Antonína Lůbala a Boleslava Kopřivy? A to vše navíc v kombinaci s velmi plodnou a zajímavou vinnou diskusí.

Skupina asi patnácti vinných nadšenců, jež se na akci sešla, odhlasovala po přechutnání všech vzorků tři favority. Na prvním místě se umístil Sylván 2007 v pozdním od Boleslava Kopřivy z Němčiček (vítez soutěže v Hustopečích), těsně následován vzorkem z Alsaska, Sylvaner 2006 od Dopff & Irion, a s větším odstupem pak kolegou ze stejné oblasti, Sylvaner Réserve 2006 „Clos des Capucins“ od Domaine Weinbach. Přiznám se, že mé pořadí by bylo trochu jiné – na první místo by se s odstupem dvou délek (žena mne přesvědčila, abych si přečetl nějakého jejího oblíbeného Dicka Francise, trocho z toho teď blbnu) dostal vzorek Domaine Weinbach, následován Dopff & Irion a na místě třetím by svedl těsný souboj Kopřiva, František Mádl a zástupce Slovenska, akostný Sylván 2006 od Víno Jano z Limbachu, kdy vítězství by připadlo Mádlovi. Kompletní seznam vzorků najdete na webu sklepa Lustermannský (zatím v sekci Bude, brzy spíše v Bylo :o), navíc se objevil zástupce Německa, Weingut Dr. Heyden.

Především vítěz mne naprosto dostal. Domaine Weinbach je rodinné vinařství z obce Kaysersberg vedené ženskou rukou a hospodařící na bio až biodynamických principech, jež se na vinětách (v kombinaci s tou štíhlou lahví a stylem vín myslím dost povedených) pyšní textem Clos de Capucins a obrázkem mnicha s nůší hroznů. Jejich sídlo se nachází u pětihektarového pozemku, vinice ohraničené zdmi pozemku dříve náležícímu klášteru kapucínů. Samotná vinice se nachází na úpatí kopce, půda je tvořena pískem, žulovým štěrkem a oblázky a naplaveninami, dobře kryta proti větru okolními svahy a hrozny na ní dozrávají o něco dříve než v okolí. Ač jméno „Clos du Capucins“ najdete na mnohých vínech Domaine Weinbach, obvykle z něj hrozny pocházejí jen z části a směs dále obsahuje podíl legendárního Grand Cru Schlossberg (taková ta až „kýčovitá“ vinice se zříceninou, co je na fotce v každé druhé encyklopedii, kde se píše o Alsasku), Furstentum či Mambourg. Případně je víno, ale to je samozřejmě jasně uvedeno, pouze a jen z některého u uvedených Grand Cru. Sylván je tak trochu výjimkou, protože pocházi právě a jen z Clos du Capucins. Po přivonění praštila do nosu nezvyklá vůně čerstvě nařezaných hřibů a podhoubí, který postupně vymýcháváním a okysličováním v lahvi ustupovala, ale byla zde vždy. K tomu se přidala ovocitost, velmi výrazná mineralita, krásně suchá vyvážená delší chuť a zvláštní elegance a finesa, kterou jsem v žádném z jiných vzorků neviděl. A vlastně už nějaký ten pátek nepil takhle zajímavé a krásné bílé. Bohužel následné hledání na internetu ukazuje, že u Neubauera za toto víno chtějí přes pět stovek, doufal jsem v mnohem méně. Inu další z důvodů pro cestu do Alsasaka…

Vzorek od Dopff & Irion vzbuzoval trochu obavu, zda Sylvánu nebylo lehce pomoženo Ryzlinkem, vůně byla bohatá a komplexní, ovšem krom sladce medových a květinových tónů s jasnými tóny barvy & laky (petrolej, jak se tomu říká). V chuti plné, pěkně suché a harmonické, s trochou kořenitosti a krémového dojmu alespoň lehkého vlivu sudu (alespoň nějaké velké bych si tipnul). Hodně povedené pití, ať už je to čistý Sylván nebo ne. A František Mádl a jeho pozdněsběrová panenka ročníku 2007 z hroznů od vinařství Gotberg šla zase úplně jiným směrem. Čistou svěží vůni, hroznovou, travnatou a luční s vůní podbělu následovala opět velmi čistá a lehká chut, harmonická, s pěknou kyselinkou a tóny limetky. Nádherně pitelné víno, které bych si dovedl představit na celé letní odpoledne. Možná už s nějakou tou ne úplně přirozenou „technologií“ při přípravě, ale výsledek mne dost bavil. A ostatně mne zaujalo už dříve na jiné degustaci.

Ač ne všechna vína byla nějak úžasná (především u dvou vzorků z Výzkumné stanice vinařské Karlštejn bylo jasné, že už to mají za sebou), svůj účel prezentovat odrůdu splnila. Navíc bych snad ještě rád ochutnal nějaký vzorek vyrobený vyloženě do sladka (na obdobné akci v Němčičkách byla ledovka od Habřiny), ale to říkám jen proto, abych celý text jen nechválil :o) Byla to moc příjemná akce a na nějakou další z této „výukové“ série určitě rád dorazím. Jen více takových a díky za ně. Jako bonus je sklep umístěn na moc pěkném místě, takže cesta chladnou noční starou Prahou, ke všemu zahalenou hustou mlhou, k té sylvánem navozené náladě perfektně sedla. Byl to prostě hezký večer. Zobraz celý článek →

První neúspěch u rýžového vína

Jak už jsem psal v úvodu jiného článku, přišla doba kvašení všeho, co vám přijde pod ruku. Jelikož na balkóně našeho bytu pěstujeme tak maximálně bylinky (ale jednou se povedlo i pár beraních rohů!) a shánět hrozny, i přes jejich nízké výkupní ceny, se mi nechtělo, rozhodl jsem se jít jinou cestou. Vzhledem k lehké úchylce pro gastronomii Japonska nám doma kvasí rýže :o) Jeden dlouhodobější projekt v množství několika málo litrů vesele bublá v demižonu a vypadá nadějně, ale ještě bude trvat pár týdnů, než bude připraven k pití (nebo vylití). Pokus druhý měl vytvořit sladké rýžové „víno“ za několik málo dní. Výsledek?

Následoval jsem receptu na jednom zahraničním blogu, jehož různé varianty se válí všude po webu. Pouze množství rýže omezil na kilogram, navíc sehnal (v téhle „glutinous“ variantě“) jen ochucenou jasmínem, prostě to byla impulzivní záležitost a nechtělo se mi jezdit po všech obchodech v okolí. Dopadlo to tragicky. Asi máme v bytě dost zimu (přiznávám, že takhle na podzim / v zimě tu udržujeme okolo 18 – 20°C), ale ten krám ne a ne uvolnit šťávu. Nakonec se to rozjelo asi za pět dní, ovšem vyprodukované množství se měřilo na mililitry. Sice se šťáva uvolňovala stále rychleji a ve výsledku by to třeba deci byla, ale celek voněl jako nakvašený rýžový nákyp s ovocem („rejžovník“) a chuť tekutiny byla… nehezká. Sladkokyselá a hnusná. Jediný kladný parametr je délka chuťového dojmu, jež byla skutečně nadprůměrná. Ale pokud je to veskrze nepříjemný pocit, tak se to myslím nepočítá :o) Kde jsem udělal chybu netuším, ale bude to kombinace blbé rýže, nevhodných kvasnic, zimy a špatně uzavřené nádoby s kvasící hmotou. Tak třeba to časem vyzkouším znovu.

Poučení: Nedůvěřujte zásadním vinným informacím na tomto blogu, protože jeho autor není schopen ani vykvasit kilo rýže :o) (až dokončí šarži č. 2, určitě o tom dá vědět)

No jo, holt ne vždy se zadaří :o) Ale jinak mám s vínem, tedy tím révovým, i dobré zážitky. Bohužel ne z výroby, ale pouze konzumace. V sobotu jsem v restauraci na malém městě narazil na láhev bílého Bourgogne ročníku 2005 od Maison Philippe Bouchard, základního Chardonnay od negociánta z Aloxe-Cortonu. Co mne překvapilo bylo, že nešlo o nějakou úplnou supermarketovou nudu, ale plnější, ovocité dobře udělané a stále svěží víno s lehkými tóny zrání a příjemnou máslovou krémovostí při trochu vyšší teplotě. Cena v restauraci byla 240,- Kč, teda „malý zázrak“ na domácí podmínky. Docela by mne zajímalo, za kolik se dá koupit mimo tu restauraci, respektive kolik budou stát nějaká jejich „vyšší“ vína. Ale nějak nemohu na žádnou aktuální nabídku narazit.

A včera večer jsem (v rámci spontánní akce „co to porazilo můj vzorek“ od dovozce jednoho z medailí oceněných vín, ale bodově prý spíš podstřeleného) pil Chardonnay od Trpělky a Oulehly, sice ne to vítězné z posledního čísla Víno Revue, ale pozdní sběr ročníku 2005. Nabušené, intenzivní koncentrované víno, plné sladkého ovoce a s dotykem minerality, podle projevu (ale tedy bylo dost pozdě a navíc to bylo po dvou odpoledních degustacích) nejspíš ponechané nějakou dobu na kvasnicích, poměrně dost dlouhé, již vyzrálé. Hodně povedené, i s jistou dávkou elegance, která tu není úplně obvyklá. Jestli by tedy mělo zvítězit nad klasickým barikovaným Burgundskem, které se v soutěži vyskytlo (a některá jsem i chutnal), tak to netuším. Osobně si myslím, že ne… rozhodně je líbivější, ale nedovolil bych si tvrdit, zda i lepší. Ale to je i o vkusu. A upřímně je dost pravděpodobné, že přesně tento styl vín má šanci na hodnocení „čtyři minuty v OIVce“ zaujmout spíš, než něco komplikovanějšího. Ale třeba je ten vítězný ročník ještě o pořádný kus kvalitativně dál :o) Ovšem i tenhle bych si rád zkusil doma a v klidu. Ve vinárně stál 410,- Kč, takže na maloobchodě by cena mohla být více než slušná. Když tak koukám na své staré záznamy, tak jsem od nich chutnal dříve jen Chardonnay 2004 v pozdním a to moc neoslovilo.

No a taky jsem si ověřil, že Cuvée Q je fajn a zajímavé pití, což bohužel vyrovnal už ne tak příjemný zážitek s extrémně řídkým a vyloženě nudným „bílé víno a nic víc“ Rulandským šedým 2006 pozdní sběr z Arcibiskupských vinných sklepů Kroměříž (původ hroznů v obci Hluk) v ten stejný den. Svět má rád vyváženost, jedno dobré víno na jedno blbé. Nějaký tip, jak nejlépe udělat bílý svařák? :o) Zobraz celý článek →

Crémant Blanc de Noir 2006 a dva inzeráty

Máme doma „bezmasý týden“, takový malý experiment, kdy se pokoušíme alespoň těch sedm dní obejít bez kusů hovězího a slaniny. Jde to blbě, zajít na polední menu v blízkém okolí kanceláře je prakticky nemožné. A k těm různorodým zeleninových jídlům podle všeho i v tyhle chladné dny padne pár bílých vín a nějaká ta šumivka, hutná červená si syslím k jiným pochoutkám :o) Jako první šel do sklenek crémant (více o tomto pojmu ve starším článku) „bílé z tmavých“ od Vinselektu Miloše Michlovského, klasická šumivka vyrobená z blíže nespecifikovaných modrých odrůd (Pinot Noir?) ročníku 2006. K otevření téhle lahve mne nakopl článek o degustaci Michlovského a následné komentáře na O Víně. Vlastně mnohem častěji, než že bych si podle nějaké recenze (ať již na webu nebo v časopise) víno koupil, to ve mně vyvolá náladu již vlastněné vylovit z chladničky a otevřít, což byl i tento případ.

Víno je v baňaté průhledné lahvi, agrafa držící korek je volně vidět, viněta je plastová a poněkud pokroucená, zadní nálepka navíc světle oranžová s bílým potiskem, takže blbě čitelná. Ale dozvíme se, že jde o „extra brut“, obsah alkoholu 12% a nějaké ty senzoriky i doporučení k jídlu. Víno ve sklence vytvoří bohatou hustou pěnu, ale poměrně hrubou, „jarovou“, i později perlí hodně intenzivně. Vůně je především ovocitá (maliny) s kvasnou linkou, přímočařá. Tento projev přechází i do výrazné chuti, pěkně suché a čisté (ale extra brut bych netipoval ani omylem, spíše brut na jeho druhé polovině limitu obsahu cukru, možná mate ta „sladká“ ovocitost), projev je poměrně dlouhý a v závěru trochu hrubší. Nejsou to špatné bublinky, ale jen o něco dražší (tohle stálo zhruba 230,- Kč) ročník 2005 klasické směsi Pinotu a Chardonnay stejného výrobce má o hodně lepší strukturu i aromatiku a klasičtější projev, pokud hledáte dobrý domácí sekt, sáhl bych po tomto. Právě chutnaný vzorek je spíše jednoduché a docela zábavné pití, ale postrádá nějakou drobnost navíc, kvůli které bych si ho koupil znovu.

A ty inzeráty? První se týká Pinot-Chardonnay 2005 z Dobré Vinice. Bohužel jsem zjistil, že mám poslední láhev a u mých obvyklých dodavatelů už není. Na trh momentálně vstupuje ročník 2006 (moc pěkná viněta a nový název „Quatre“, brzy přechutnám) a k dispozici jsou i nulačtyřky, ale ročník 2005 nějak ne. Nevíte někdo, kde bych ho sehnal? Případně… neodprodáte někdo pár (dobře skladovaných) lahví? Alespoň kartónek? :o)

No a ten druhý je takový složitější. Nechcete mne někdo třeba zaměstnat? :o) V dubnu příštího roku mi (konečně!) z valné většiny skončí mé současné pracovní závazky a jestli neseženu nějakou fajn (= zajímavou, dohledu nad vývojem a občasného vlastního programování webových aplikací mám plné zuby, leda by to byl nějaký nový sofistikovaný vinný web) práci, tak se nejspíš totálně zruinuji pološíleným podnikatelským záměrem, což by vás všechny jistě mrzelo, protože bych neměl na víno a musel přestat psát tenhle blog ;-) Zatím to úplně aktuální není, do toho dubna mám práce a starostí víc než dost (a kdo ví, co všechno se ještě stane a změní), ale každopádně můj mail jde snadno dohledat v profilu a klidně pište :o)

P.S. O pravidelně volném (pokud jsem dobře informován, tak pan Jemelka jej též opustil) místě šéfredaktora Víno & Styl vím, to mi nedoporučujte :o) Mám obavu, že bych jej musel strašně rychle opustit pro něco jako „zásadní neshody s jeho vydavatelem“ :o) Zobraz celý článek →

Vína z Alsaska v hladomorně

Už je to přes dva měsíce, co proběhla degustace velmi zajímavého výběru vín z Alsaska, která si krátký reportek zaslouží. Vůbec nechápu, proč jsem se k tomu nedostal dříve. Akci pro skupinu nadšenců a „ryzlinkofilů“ uspořádal Jiří Matějka, který Alsasku beznadějně propadl, v restauraci Hladomorna. Odprezentoval několik svých objevů a oblíbenců, celkem se chutnalo 13 vín, od základních kousků na „denní pití“ (tedy pokud žijete v Alsasku), až po Grand Cru pro speciální příležitosti. I nějaká ta bublinka se našla. Všechna vína pocházela od jednoho ze čtyř renomovaných podniků, jmenovitě se chutnal produkce z vinařství Pierre Sparr, Valentin Zusslin, Léon Beyer a Lucien Albrecht. O některých z výše jmenovaných vinařů už jsem tu psal, o jiných určitě ještě budu později, ale dnes tu sesmolím hlavně ty degustační poznámky.

Na úvod se ve sklenkách objevilo „víno ke svačině na vinici“, Pinot Blanc Réserve 2007 od vinařství Pierre Sparr. Jemně květinové, svěží, s tóny kvasnic a čerstvých hroznů. Pikantní, intenzivní na patře, spíše lehčí až středně plné, ale s krásným delším dozníváním. Nekomplikované, milé pití. Fajn přípravka na Riesling Selection 2005 stejného vinaře, víno květinové, s tóny lípy a lipového medu, podbělu, svěží, spíše lehčí a pěkně harmonické, s příjemnou kyselinkou, opět květinovým medem a trochou kořenitosti, v dochuti mírnou „meruňková pecka“ hořčinou. Fajn ryzlink na pití a k jídlu. A do třetice Sparr, tentokrát s Riesling „Altenbourg“ 2002 (není to Grand Cru, pouze „vybraná poloha“), vínem jemným a elegantním, vyzrálým do tónů barev a laků („vůně jako když přijdete k chlorovanému bazénu a plave v něm navíc gumová kačenka“) s ovocitým projevem pomeranče. Zní to divně, ale prostě stále to byl skvělý ryzlink v jedné z jeho dospělých podob :o) V chuti čistý, i na již pokročilý věk velmi svěží se skvěle zakomponovanou kyselinou, ale taky trochou zvláštní „bonbonové nasládlosti“ v dochuti. Víno nijak mohutné, ale přitom velmi výrazné ve všech jeho projevech, navíc krásně dlouhé. Klidně bych ho nechal ještě ležet, v chuti mi v některých momentech nepřišlo ještě úplně sladěné. Každopádně ryzlinky od Sparra mi opravdu chutnají a jeden z nich (Riesling Wineck-Schlossberg Grand Cru 2000) by se, tedy kdybych ho zkoušel sestavit, jistě umístil v mém Top 10 této odrůdy.

Následovala dvojice ryzlinků z vinařství Valentin Zusslin, biodymického podniku (certifikace Ecocert, Demeter, členství v S.I.V.C.B.D / Biodyvin) z Orschwihru. Nejprve Riesling Bollenberg 2005 s hutnou zlatavou barvou a poněkud méně hravou, usedlejší vůní, sice opět květinový med a lípa, ale úplně jinak, tak nějak důstojněji :o) Chuť je plnější, těžší, s pěknou kyselinkou, ale dotykem sladkosti, který mi úplně nesedí. Zajímavé, ale nezasáhlo. O něco více zaujal Riesling Grand Cru Pfingstberg 2005, sice hodně mladý a sevřený, ale již nyní elegantní a komplexní ve vůni, s vůní citrusů (grep) a květin, propolisu a medu a kupy dalších věcí. V chuti plný, ovocitý, intenzivní a bohatý, ale opět se zvláštním sladkým ocáskem (až karamelovým), který mi prostě nesedí. Obě dvě vína jsou z kategorie „doma bych si je nejspíš užil víc než na degustaci“ a „povedené“, ale prostě nedokázala opravdu nadchnout. Což se o něco víc povedlo éterickému Pfingstbergu ročníku 2006, jež přišel jako bonus na závěr degustace. Ale upřímně, to už jsem měl dost upito…

O poslední dva ryzlinky na degustaci se postaral Léon Beyer, jedna z absolutních špiček Alsaska. Nejdříve nastoupil Riesling les Ecaillers 2004, který znám vlastně jen v ročníku 2001 a je to jakási „střední třída“ jejich ryzlinků. Hrozny pocházejí z Grand Cru Pfersigberg. Jak mne starší ročník nadchl, toto víno mne spíše zklamalo. Výrazné květiny a jemné barvy & laky, hodně sevřené a poněkud “neurčité”. V chuti svěží, s dobrou strukturou, ale podivně přímočaré a navíc s lehkým dotykem sladkosti, naprosto netypickým pro toto vinařství. Možná jsem měl ten večer úplně zblblé chuťové buňky. Tohle chci zkusit znovu za tři roky a ověřit si, o co tu šlo. Takhle prostě typický ryzlink od Beyera nevypadá. Naštěstí dojem napravil druhý vzorek, Riesling  Vendage Tardive 1994. Květiny, bylinky, citrusy, čajové výluhy, med, přezrálé hrozny, harmonie, intenzita, délka, elegance, pikantnost… ano, prostě 14 let starý špičkový ryzlink :o) Skvělá zkušenost.

A vlastně tu byl ještě jeden ryzlink, ale bublinkatý. Crémant D´Alsace Riesling brut z vinařství Lucien Albrecht. Sekt bledý, ale aromaticky intenzivní, do navinulých jablečno-moštových tónů, ovocitý (netuším, kde se tam berou, ale cítím švestky). V chuti s říznou kyselinou, velmi svěží a s jistou dávkou elegance. Příjemné pití, byť nic „hlubokomyslného“ :o)

Druhá část se nesla ve znamení tramínu, respektive Gewürztramineru. Přiznám se, že je to odrůda, která si mne nikdy úplně nezískala, takže hodnocení berte s velkou rezervou. Nejprve se prezentoval Pierre Sparr a jeho Gewürztraminer  Sélection 2005, intenzivně sladce květinově vonící, ale vlastně dost příjemně. V chuti suché s lehce „bonbónovým“ závěrem, poměrně dlouhé, dobře udělané. Ale pro mne tomu něco chybí. Druhý nastoupil Lucien Albrecht a Gewürztraminer  Cuvée Martine Albrecht 2005, víno z Grand Cru vinic, byť opět neuváděno. Jak by člověk čekal, vůně je opět velmi intenzivní, tentokrát táhne do zajímavých „likérových“ tónů (často výsledek použití sudu, tady určitě ne), s mixem letního a podzimního ovoce ve vůni a lehkou ale dobře vyváženou sladkostí v chuti, krásně pitelné a dlouhé. Povedený tramín.

Třetí v řadě přišel Valentin Zusslin s Gewürztraminer Bollenberg prestige 2005, vínem hluboké barvy, velmi intenzivní sladce květinové vůně se zajímavými tóny květin opadávajících až lehce kvasných tónů, kořenitostí a bohužel i trochou těkavek. V chuti někde na pomezí suchého a lehce sladšího vína, harmonické a elegantní a dlouhé. Krásně pitelné zajímavé víno, byť tedy určitě ne na celý večer, chtělo by nějaký jídelní doprovod a tak maximálně dvě sklenky. A závěrečný vzorek je vyloženě na pomalé srkání, stojí za ním Léon Beyer a jde o Gewürztraminer  Comtes d´Eguisheim 2000. Víno je zlato-měděné barvy, opět s tóny „čajového výluhu“ (prostě taková ta zajímavá pěkná nazrálost) ale stále hromadou ovocitosti v podobě mandarinek, li-či, s výrazným minerálním podtónem, trochou apatyky a spoustou elegance. V chuti krásně suché, velmi komplexní a zvláštní v dobrém smyslu toho slovo, se spoustou k objevování. Je tu kyselinka a podivná dřevitost a celé je to dlouhé a krásné. Ale tak nějak bych si vždy raději otevřel spíše jejich Riesling Comtes d´Eguisheim 2000 než tramín. Ale to je už prostě vkusem :o)

Degustace to byla povedená, odnesl jsem si z ní spoustu zajímavých poznatků, které určitě v době nejbližší uplatním u nějakých alsaských recenzí. Vlastně mne docela potěšilo, že mi nesedl jeden ryzlink od Beyera, už jsem jej snad až příliš „adoroval“ :o) Bylo možné pohrát si s různými typy sklenek, prozkoumat pěkné fotky i promo materiály vinařství, ale především bylo fajn poslouchat názory ostatních a popovídat si o vínech v příjemné společnosti. Tak zase někdy příště… Zobraz celý článek →

Zákaz ochutnávek zdarma, jedna Itálie a Svatomartinské

Ve Francii je v poslední době spousta zábavy s úpravou zákonů, které se nějakým způsobem dotýkají vína. Krom toho, že mimo zákon má být postavena reklama na alkohol na internetu a mělo by dojít i ke zvýšení daní u vína, tak nejnovějším nápadem je, že nebude možné provozovat ochutnávky zdarma, vše (včetně velkých degustací En Primeur „ze sudu“, koštů na výstavách typu Vinexpo i ochutnávek pár vzorků před nákupem u vinařů) bude muset být placené. Aneb jak si zkomplikovat možnost propagace vlastních vín, když konkurence je stále tvrdší a především „konzumní“ produkci začíná dovoz drtit. I proto spousta vinařů vyšla demonstrovat do ulic a navíc vtipně zakryla dopravní značky, které nesou název apelace (např. Bordeaux či Sauternes) nápisem „censored“. Dovedete si to představit u nás? Na demonstraci vinařů třeba z „města, co si zvolilo za senátorku komunistku“ bych se snad i zajel podívat :o) Kdyby to fungovalo jako v Languedocu, kde vinaři při jiné příležitosti (problémy s dotacemi) rozdávali víno zdarma u silnic, bylo by diváků jak smetí. Někdy je opravdu zábava sledovat, co se děje „na pozadí“ lahve příjemného bílého či červeného. Ale i kdyby ten zákon prošel, tak si myslím, že francouzi si s tím nějak šikovně poradí :o)

Vře to i jinde. Nedávno jsem tu psal o aféře v Itálii, s Brunellem. Definitivně bylo odhlasováno, že apelační předpisy se měnit nebudou a víno musí být čisté Sangiovese. A dobře že tak! „Oslavil“ jsem to sklenkou jiného slavného vína Itálie, konkrétně Vino Nobile di Montepulciano, což je další Denominazione di Origine Controllata s přívlastkem Garantita postavená na minimálně 70% Sangiovese, ale právě s povolenými 30% dalších odrůd, ovšem jsou to místní Canaiolo Nero (do 20%) a další (Mammolo). Tedy žádný Syrah či Cabernet s Merlotem. Konkrétní láhev byla od vinařství CECCHI z ročníku 2004, zakoupena za 7.90€ v italské sámošce (odkud pochází i báječná Valpolicella, co jsem tu o ní psal dříve), ale podle zadní přelepky s upozornění na přítomnosti síry i v češtině bude nejspíš k dispozici i u nás (Chianti 2007 od stejné firmy jsem kupoval v Hypernově za 79.90,- Kč).

Láhev má hodně povedenou vinětu, slušný korek a kovovou záklopku, ale to je asi tak vše, čím může víno zaujmout. Byla to vlastně docela dobrá volba, tohle víno totiž přesně demonstrovalo, co vše se do těch apelací (v Itálii mi to přijde nejsilnější) schová, ať už mají dovětek „Garantita“ či ne. V lahvi je možná správný poměr odrůd z korektního místa původu, ale výsledné víno je až příliš podobné tomu Chianti 2007 za méně než polovinu, jen je o něco plnější. Přímočaré, hodně technologicky (až průmyslově) působící, jednoduché a tak nějak nevolající po další sklence. Taková ta klasická „plastiková“ ovocitost, dost svíravého a hrubého třísla, navíc barvou i aromatikou působící znatelně mlaději, než by ročník napovídal. Ani kombinace s jídlem nepomohla. Experimentálně jsem ho šlehnul na den do karafy, zda mi třeba něco neuniká a víno jen nepotřebuje rozdýchat. Druhý den bylo o něco kořenitější, více do džemu a borůvek, v podstatě se to spíše lámalo než nějak rozvinulo. Inu není každý den svátek.

A když už jsme u těch jednoduchých a především technologických vín, tak za chvilku už je tu zase Svatomartinské. Odkazy na články z loňska jsou níže, pokusím se neopakovat. Letos půjde na trh 175 různých vín od 80 firem (loni jich bylo 67, předtím 58) v celkovém počtu 800.000 lahví. Takže dojem o tom, jak vypadá víno z Moravy, bude s nějakou tou reklamní kampaní zase dělat tento ne úplně typický produkt na vyloženě rychlou spotřebu, jednoduché nenáročné pití. Ale začíná být „trendy“, jak v tiskovce píše Vinařský fond. Ale jo, proč ne, i taková vína jsou potřeba. A kdo chce kam, pomožme mu tam. Jinak letos komisí neprošla asi sedmina vín od třech různých vinařů, ostatní vzorky „náročné parametry“ prý splňují. Dáte si letos lahvinku či dvě? Berete Svatomartinské jako „regulérní“ víno, nebo spíš jako zajímavý produkt pro vinaře na úpravu cashflow brzy po sklizni?

Odkazy: Svatomartinské je tu! A jak chutná? | Svatomartinská vína – trénink na apelační systém? Zobraz celý článek →