Nervózní a zmatený v Bořeticích

Jsou články, na které potřebuji nějakou „speciální“ náladu, abych je vůbec sepsal. Takovou, kdy mi nevadí, že si vlastně píšu spíš deníček pro sebe než cokoliv jiného. A tak trvalo skoro měsíc, než jsem spáchal tohle. Jako „nervózní a zmatený“ se totiž 8.8.08 v 8 večer před davem okupujícím jeho sklípek (tedy ten „kulturní“ nazvaný Zájezeří, vinný má o kus dál) označil Bogdan Trojak a zahájil tak již čtvrtý ročník Trojčení, kulturního večera odehrávajícího se v Bořeticích, respektive v jeho přilehlé „svobodné republice Kraví Hora“. A jak jsem ten den odjížděl na Moravu s trochu blbou náladou, večer mi ji dokonale zvednul. Dokodrcat se vláčkem až do Bořetic nakonec nebyl vůbec problém, liják ničemu nevadil a dav účastníků vypadal, že si to užívá stejně jako já. Co že přesně se tam dělo?

Já samozřejmě vyrážel tak půl napůl za vínem a kulturou, ale Trojčení je spíše o tom druhém. Ve sklepení totiž proběhlo velmi příjemné pásmo hudby a poezie. Zněly verše Bogdana Trojaka a Odilla Stradického ze Strdic (Petra Stančíka), spíše dramaticky je přednášel Bořivoj Navrátil, naopak jemně a procítěně zase Věra Slunéčková. To vše za podkresu tónů kytary Lenky Dusilové, která společně s Beatou Hlavenkovou mezi verši i zazpívala, a to jak své známé skladby, tak i několik novinek, z nichž k některým napsal texty právě Bogdan Trojak. Dost lituji, že jsem jenom fotil a nenatočil alespoň jednu z těch skladeb na video. Někomu možná přišlo, že některé z těch veršů se k veřejnému přednesu moc nehodí a jsou to spíš záležitost na večerní rozjímání v klidu, a pár takových tam myslím skutečně bylo, ale bohatě je vynahradila zásoba jiných, které na posluchače fungovaly skvěle. Mne to celé dokonale sedlo do aktuálního rozpoložení, pomohlo mi zapomenout na balík v té době řešených starostí a hlavně mne přivedlo nejméně ke dvěma sbírkám, které si musím někde pořídit a přečíst celé.

Po vystoupení následovala volná zábava, vystupující a autoři se promísili s hosty a do pozdních nočních hodin se povídalo, popíjelo a jedlo. Nezapomenutelný byl čerstvý kozí tvaroh od Richarda Stávka okořeněný pepřem a šalvějí, uzená klobása s jalovcem a propadl jsem miniaturním indiánským rajčátkům. A hromada v kotlíku nad ohněm vařených párků přijde ve dvě ráno také k chuti! :o) A samozřejmě i víno bylo, spousta a různých druhů i kvalit, ale skoro všechna především něčím zajímavá, však je také poskytla „vinařská falanx Autentisté (Koráb-Stávek-Ševčík-Trojak)“. Takový klaret z Frankovky, který ovšem ležel na kalech z Ryzlinku rýnského, to v supermarketu nekoupíte :o) Objevem pro mne ovšem byla báječná červená z produkce Oty Ševčíka, po jeho Cabernetu Sauvignon bych byl snad ochoten vzít tuto odrůdu (tedy v její podobě z Moravy) na milost.

Povídalo se dlouho a o všem. Od problematiky vinařské ze všech stran (témat bylo na desítky - potíže se zničeným Merlotem, peronospora a oidium, milejší potíže konzumentů vína s vhodným párováním s pokrmy, zmrzačení „mladého vína“ do technologické nudy pro supermarkety a co s tím...), po problémy s nekvalitami současné literární kritiky, až po témata obecná, běžná či naopak soukromá a nepublikovatelná. Prostě mne to tam baví a to moc. Zatím jsem se zúčastnil jen (vyloženě na skok) akce „Staré hory“ a naopak celého a báječného zasedání Slow Foodu, ale tak nějak mám z celého toho místa moc dobrý pocit. A slibuji, že příště (pokud počasí bude vlídné) se konečně zúčastním i prací na vinici Zázmoníky! Zobraz celý článek →

Bílé Burgundsko a Alsasko ze supermarketu

Výraz „supermarketové víno“ se tak nějak zabydlel mezi milovníky fermentovaných hroznů révy vinné jako označení něčeho podřadného, nezajímavého, bez potenciálu k archivaci, určeného pro masy „běžných konzumentů“, kteří vínu vlastně moc nerozumí a pijí jej jen tak, pro radost, k jídlu, bez velkého zkoumání… prostě tak, jak se má. Což nás uráží, protože si nedělají poznámky! :o) Nechám nepovedeného humoru a půjdu k věci. V (super/hyper/mega)marketech, mluvím-li o těch v ČR a pokud nebudeme uvažovat jejich občasné vinotékové sekce (kde lze občas najít i Château Cheval Blanc a Grand Cru burgundské), je obvykle sice k dispozici široký výběr různých lahví s vínem, ale milovník tohoto nápoje si tam jen těžko vybere, protože se většinou jedná o dost nudné pití až chemicko-technologické experimenty s přírodním vínem pouze vzdálené příbuzné. V srpnu jsem dost chodil po známých a opakovaně (= 2x) narazil na vína, která mne docela bavila, přičemž šlo o stokorunové záležitosti koupené v Hypernově. No co myslíte, udělal jsem si výlet a zase jednou nakoupil v místech, kde se po vinných zážitcích obvykle pídit už ani nesnažím. První dvě ze zhruba desítky zakoupených „low cost“ lahví jsou dnešním tématem…

Najít v supermarketu láhev něčeho, co vypadá jako pitelné burgundské, je malý zázrak. V Hypernově zastupuje tuto oblast značka Honoré Lavigne spadající pod giganta Boisset, a najdete tu hned několik variant bílých i červených. Krom základního Bourgogne Pinot Noir je to i Mâcon, ale zde se nenechte zmást, v lahvi je odrůda Gamay. V bílých je tu pak minimálně dvakrát Chardonnay, jedno jako základní Bourgogne a podruhé v podobě Mâcon-Villages 2007, dnes chutnaného, za cenu 129,90,- Kč. Paradoxně stojí o třicet korun méně než základní Bourgogne, možná proto, že na hlavní vinětě nemá „nápovědu“ v podobě slůvka Chardonnay.

Zelená burgundská láhev, kovová záklopka a korek ve variantě lepené z drti s pevnou dvojploškou. Viněta je docela fajn, krom místa původu, ročníku a alkoholu 13% v zadní části prozradí i vhodnou teplotu a nějaké gastro tipy k podávání. Barva vína není nijak hluboká, světlejší, zelenkavá a ne úplně čirá (občas zaplave nějaká drobná částečka). Ve vůni svěží, přímočará nebarikovaná šardonka s tropickým ovocem a trochu jablkem, nijak výrazné. Pomáhá trošku vyšší teplota. V chuti suché, s pěknou kyselinou, jemně ovocité, tak nějak běžně dlouhé. Složky nejsou úplně ideálně sladěné, sem tam vykoukne jedna část a jindy zase jiná. Jde však o slušně pitelné bílé, které dobře fungovalo k jídlu, ale na samostatné pití večer bych si ho neotevřel. Respektive po skončení večeře sklenku zkusil, ale poté odsál vzduch a uložil do chladničky. Jídelní bílé, fajn na zahradu ve vedru. Nic víc a nic míň. Neurazilo, nenaštvalo, druhé si nekoupím. Tahle volba tedy tak úplně nevyšla (i když… čekal by někdo víc?).

Druhým vínem je Riesling 2007 z Alsaska, od družstva Cave de Beblenheim, další velká produkce (ostatně jak jinak). V sortimentu mají ještě jejich Pinot Blanc (už je doma) a nějaká další vína, nejprve jsem ale samozřejmě chutnal Riesling, obzvláště při lákavé ceně 89,90,- Kč (v supermarketech Albert a běžně v Hypernově za 129,90,- Kč, ale je v nějaké již skoro trvalé slevové akci). Víno se skrývá v klasické vysoké zelené lahvi, s jednoduchou žlutou vinětou, pod plastovou záklopkou ale plným korkem. Barva spíše méně intenzivní, ale pěkně čistá. Vůně je příjemná, ryzlink na první očichnutí, mladý a svěží, s dominancí citrusových a květinových tónů. Nijak explozivní, ale určitě ne nevýrazná. V ústech napoprvé mírně zaperlí, chuti dominuje výrazná kyselina, víno je řízné, spíše lehčí ale dobře udělané, s trochu delším minerálním závěrem. Fajn se to pije a ryzlink z Alsaska bych rozhodně tipoval spíše, než u výše testovaného Chardonnay na původ v Burgundsku. Za devadesát korun slušné víno do gastra (jen kdyby taková byla běžně v nabídce), na sedmičku pro společnost k předkrmu či jako aperitiv. Koupím další lahve, při téhle ceně nemám proč váhat, domácí ryzlinky snadno dostupné v téhle cenové hladině jsou (obvykle) kvalitou znatelně horší.

Jak do Hypernovy normálně nejezdím, protože ji mám dost z ruky, tak teď možná budu (po zkušenost s dalšími lahvemi, ale ty zase někdy příště). Ten nákupní prostor mi přišel tak nějak „vzdušnější“ než jiné obchody tohoto typu, u vinné sekce je k dispozici terminál (zabudovaný do „sudu“) s detaily o mnohých z prodávaných vín (lze vyhledat v katalogu nebo přiložit láhev s čárovým kódem, ale touhle metodou jsem úspěch moc neslavil). Narozdíl od jiných marketů mne lákalo více lahví, než jsem byl schopen pobrat. V jiných obchodech spíše marně bloumám mezi regály a abych ukojil svou touhu něco zakoupit, tak odejdu s Bohemia Prestige Brut nebo Freixenetem. Celkově jsem tam měl méně výrazné nutkání co nejrychleji prchnout a někoho přitom praštit, které v super/hyper/mega marketech často mívám. A navíc je to kousek od haly na badminton, takže budu moct doma předstírat, že mne přepadla touha po sportu, když ve skutečnosti… :o)

Kupujete víno v super/hyper marketech? A pokud ano, tak v jakých? Nějaká konkrétní značka vína, kterou tam pravidelně mají levněji než kde jinde a je podle vás skvělá? :o) Aneb informací není nikdy dost a proč se nezeptat, že. Zobraz celý článek →

Zůstává rozum stát…

Doplňoval jsem pár akcí do Kalendáře degustací a narazil na několik vtipných zajímavostí. Například to, že Praha 3 a Praha 2 se holt nejsou schopny domluvit, a tak budou v jeden termín v centru Prahy, vyloženě kousek od sebe, hned dvě „vinobraní“ – jedno na náměstí Jiřího z Poděbrad a druhé na náměstí Míru a v Havlíčkových sadech (Gröbovka) – snad není ani tak vtipné, jako spíš smutné. Tou vtipnou částí ovšem je, že generálním sponzorem druhé jmenované akce se stal Budweiser Budvar. Nu což, mohlo být i hůř.

Třeba mohl někdo dostat výpověď, podobně jako reportérka rádia Impuls, která připravila „živou reportáž“ z Pálavského vinobraní v Mikulově, kterou ovšem rádio odvysílalo o týden dříve. Ale hlavní je, že se tam lidem líbilo, burčák tekl proudem a na konci policisté odváděli opilce z náměstí. Doporučuji tam zajet (v sobotu 13. září) a ověřit, zda nelhala! Ve stejném termínu bude další velká akce ve Znojmě a na dalších místech Moravy, v Praze se bude oslavovat na vinici sv. Kláry (resp. v Trojském zámečku), vinobraní je v ten termín i na Kuksu... každý si vybere! Zobraz celý článek →

Rulandské modré 2005 od Sůkala

Po komentářích u včerejšího článku mi to nedalo a večer jsem otevřel láhev červené burgundy z Moravy. Tedy nebudeme tu zavádět zmatek s místem původu, jde samozřejmě o odrůdu Pinot Noir aka Rulandské modré pěstovanou na jedné z vinic podoblasti Slovácké, pouze odhaduji Krásnou Horu v Podvorově. Vinař ji totiž na lahvi neuvedl, což mi přijde dost škoda, už vzhledem k tomu, že jinak k vínu mám jen velmi málo výhrad. Konkrétně se totiž jedná o výběr z hroznů ročníku 2005 od Milana Sůkala.

Víno najdete v zelené burgundské lahvi, pod plastovou záklopkou je korek lepený z drti s plnými plochami na okrajích (zde bych očekával komplet plný kvalitní korek). Viněta operuje s názvem jak Rulandské modré tak i Pinot Noir, jen ať si konzument zvyká. Prozradí alkohol 13%, zrání 18 měsíců ve francouzském dubu, senzorické hodnocení (pro mne velmi přesné) a doporučení k jídlu. Nadprůměr. Pouze teplotu podávání 10-12°C považuji za nehezký omyl (nejspíš klasický problém Ctrl+C při předělávání viněty k něčemu bílému).

Barva je příjemná višňová, na okrajích pak nazrálá, do barvy terakoty. Vůně velmi intenzivní a „nabušená“, višně v likéru a čokoládě, třešně v podobě kompotu, obecně tahle třešňo-višňová ovocitost podtržená sudem. Svůj part hrají kořenité tóny a ve velké balónové sklenici trošku výrazněji i alkohol, občas provázeny ne úplně ideálním „bakelitem“ (ideální je sklo někde mezi, v malé OIV je vše zase velmi sevřené). V prázdné sklence se vůně drží krásně desítky minut právě v té podobě třešňového kompotu s dotykem čokolády. Chuť je plnější, hebká, s dotykem sladkosti ovoce i alkoholu. Tříslo velmi jemné a dobře zakomponované. Višně tu stále hrají prim, hezká a výrazná je kyselina, dochuť fajn a příjemný višňovo-čokoládový pocit zůstává na patře ještě dlouho. Velmi dobře udělané Rulandské modré, víno na pití jen tak i skvělé k pokrmům. Byť se mu nepodařilo mne vyloženě „zasáhnout“, abych extaticky přivíral při každém přivonění oči :o), ta vůně mi přeci jen přišla tak trochu „rozostřená“ (další z mých subjektivních dojmopojmů, co mám obavu nikomu nic neřekne) a nakonec jsem láhev nedopil a uložil k přezkoumání dnes večer. Možná trocha více elegance přijde s časem. Další láhev určitě pořídím, už pro pokus s archivací, za těch necelých 250,- Kč to stojí (a kdo ví, jaká je cena přímo u vinaře).

Takže k Rulandskému modrému z ČR pouze (opět) doplňuji, že skvělá až špičková vína se tu najít dají! A ano, v zahraničí (občas? často?) lze, a to i s náklady na dopravu, nakoupit stejnou či lepší kvalitu levněji (a to nezapočítávám výrazně odlišné příjmy). Ale to není jen problém vinařství, stejný průšvih je v téhle zemi s jídlem a pitím obecně, týká se i oblečení a elektroniky a kupy dalšího zboží. Bohužel. Čímž vinaře nechci obhajovat, jen ať zlevní, nakoupím u nich mnohem víc na úkor kolegů z přilehlých zemí :o) Zobraz celý článek →

Rulandské jako rulandské a gravlax

O úrovni vinné kultury v našich restauracích a hospůdkách, obvykle v kombinaci s nadávkami na nesmyslně vysoké ceny, už toho bylo napsáno habaděj. V pátek jsem seděl s davem přátel a známých v jednom fajn podniku v centru Prahy a natěšen po nedávném celkem příjemném zážitku s vínem od Krista si objednal jeho výběrové Rulandské modré. Když se číšník vracel ke stolu, už zdálky bylo poznat (tedy krom toho, že sklenky mají naprosto tragický tvar), že v chladící nádobě nese víno bílé. S trochou obav jsem tedy nadhodil: „Já objednával Rulandské modré, možná jste se přeslechl a přinesl Rulandské bílé.“ Číšník mne naprosto odrovnal. Připravil si vše k otevření lahve a pronesl: „To modré jsem nenašel, tak jsem vám přinesl šedé.“ Hotovo, šmytec. A to prosím není úplně běžná hospoda, ale podnik, kde je na lístku něco málo ze světa a několik desítek různých přívlastkových vín z Moravy. A pak se divte tomu, když vám přinesou víno se špatnou teplotou nebo jiným „drobným“ problémem.

Každopádně jsem požádal znovu o víno červené (s preferencí Rulandského modrého) a číšník po nějaké době vítězoslavně přinesl onoho Krista, že už ho prý našel. Šlo o výběr z hroznů ročníku 2003, ale láhev jsem si neodnesl a detaily neopsal, nemělo to smysl. Víno aromaticky skoro bez ovoce s dominancí koření, kmínu především. V chuti hodně lehké až řídké, nezajímavé. Možná bylo fajn rok po nalahvování, kdo ví. Ale takhle řídké muselo být už na začátku. Tak třeba příště budu mít štěstí, opět zkusím něco jen jakostního či zemského, s jeho přívlastky mám prostě smůlu.

Při pondělku nechám negativních poznámek, dějí se i příjemné věci. Třeba bych mohl udělat „reklamu“ na můj oblíbený obchod s rybami a jinými mořskými potvornostmi, SeaFood Shop. I když nepředpokládám, že by je někdo z Prahy neznal, na čerstvé ryby jsou v maloobchodě špička, byť ceny mají taktéž spíše exkluzivní. Včera nabízeli naprosto fantastický gravlax, už pro ten tam stojí zajít! Co že to vlastně je? Možná pomůže etymologický původ názvu tohoto jídla, pracovat budeme se skandinávskými jazyky. Jde o spojení „grav“, tedy slovo pro hrob či díru v zemi, a „lax“, což je zase výraz pro lososa. Doslova jde tedy o pohřbeného, v zemi zakopaného lososa, a takový je i tradiční způsob výroby tohoto pokrmu ve středověku. Ryba se prostě nasolila a pár dní nechala „nakvasit“ zahrabaná v zemi kousek za hranicí přílivu. Dnes se losos nechává jednodušeji několik dní marinovat ve směsi soli, cukru a kopru. Výsledek, alespoň ten co zrovna prodávají v seafoodu, je báječný. V kombinaci s trochou výraznější hořčice a třeba křupavého knäckebrotu nemá chybu, krásně jsem si zavzpomínal na pobyt ve Finsku :o)

Mimochodem v obou SeaFood obchodech, ač se to moc neví, lze některé věci i přímo zkonzumovat, něco jsou schopni i tepelně upravit. Pokud máte rádi ústřice, tak ty jejich jsou čerstvé a skvělé (vůbec nechápu, jak jsem ještě před pár lety mohl tvrdit, že ta chuť je nezajímavá...), za cenu pro odnos domů vám je přímo na místě otevřou a nabídnou s limetkou či citrónem. Doporučuji vyzkoušet, levnější (a chuťove lepší) ústřice v Praze jen těžko pořídíte, tady navíc můžete zdegustovat „kusovku“ :o) Zobraz celý článek →

Burčák a pár pátečních reklam

Tak jsem včera vypil svůj první litřík „burčáku“. Ano, je to v uvozovkách, ten pravý burčák ve své ideální podobě to nebyl a v obchodě daleko od vinaře bude jen výjimečně. Šlo u müllerku z mikulovska, konkrétně od vinařství Forman z Perné. Příliš sladké, ale voňavé a takhle parkrát za rok vlastně proč ne. Mám to trochu podobně jako s Beaujolais nouveau, taky si každý rok láhev dám, byť nějaké zásadní potěšení mi nepřináší. Burčák mne baví přeci jen o něco víc, při výletě po Moravě v jeho období je to příjemné pití. Z PETek u silnich a v různých večerkách po Praze už ne tak zajímavé, ale naštěstí se lze setkat i s vinotékami, které mají burčák s jasným určením původu a jen krátkou dobu, o které informují něco málo předem. Na mnoha místech můžete zakoupit spíše „částečně zkvašený hroznový mošt“, což je v podstatě burčák, ale vyrobený z hroznů (či kompletně zakoupený) mimo území ČR a v mnohých případech (v těch lepších) navíc pokřtěný vodou.

Vůbec burčák je zvláštní fenomén, krom sturmu u našich kolegů z Rakouska to ve světě není moc častá záležitost, pokud vím. Tady mi přišlo, že funguje často jako ekonomicky velmi výhodná záležitost. Předloni ve Věstonicích se ve sklípcích turistům běžně prodával litr za podobnou cenu, jako sedmička hotového vína. Ale vlastně proč ne :o) Na burčák se zaměřuje i Státní zemědělská a potravinářská inspekce, již nejméně dva roky pravidelně kontroluje prodejce, výsledky najdete na jejich webu. Minimálně z nich jde vyčíst (nejen z té poslední kontroly, projděte si i ty starší), že u firmy WOODEX z Prahy 6 loni zákazník kupoval především vodu. Tak uvidíme, s čím přijdou letos :o) Na téma burčáku je jeden velmi zajímavý článek na O Víně. A můžete se mrknout i na to, jak mi loni burčáková mixela málem explodovala.

Včera večer jsem si při popíjení těch zkvašených hroznů znovu pustil reklamu z článku o pikniku a vzhledem k již několik dní trvající „japonské“ náladě se postupně proklikal na další videa. Takhle při pátku se podělím o několik reklam na japonskou whisky, která je skvělá, bohužel v ČR velmi těžko dostupná. Má poslední desetiletá Yamazaki od Suntory už dochází a nevím, co budu dělat potom :o) V ČR se nejspíš prodá jen pár lahví a ceny jsou nesmyslně vysoké, vlastně vyjde levněji (a to i s dopravou, která nebude trvat o moc déle) koupit si byť i jedinou láhev na e-shopu z Velké Británie. No možná kdyby se našlo pár nadšenců, kteří se budou ochotni složit na degustační set, tak do toho půjdu :o) Můžeme to rozlít do lahviček jako ve Vom Fass. Ale teď už ty reklamy...

Na úvod mladičký Keanu Reeves v sexy a tajemné reklamě na Suntory Reserve.



Skot jako poleno a propaguje Suntory! To mu doma asi nezapomenou :o) Aneb jediný pravý James Bond...



Několik reklam na Suntory spáchal (nebo v nich alespoň byl) i Akira Kurosawa. Objeví se v nich i jeho kamarád Francis Ford Coppola, jehož dcera Sofia později natočila film, ze kterého budou ukázky níže.



„For relaxing times, make it Suntory time.”



A úryvek z filmu Ztraceno v překladu, kde se tato reklama objevila. Doporučuji shlédnout jak ukázku, tak vlastní film. Je skvělý!



Mám obavu, že videa výše pobaví spíše jen mně a pár dalších nadšenců, ale což. Přeji příjemný víkend, ať už s burčákem nebo s whisky… Zobraz celý článek →

Piknik v parku a bez pokuty

Včera navečer jsme vyrazili s přáteli na piknik do parku, vypít pár lahví, něco malého zbaštit (receptury níže v článku) a zahrát si pétanque. V Praze je něco podobného teďka docela nebezpečná zábava, musíte si nejdříve ověřit na webu, zda vámi zvolený park náhodou nespadá mezi veřejná prostranství, na kterých je zakázáno konzumovat alkohol. Máme poblíž bytu Bezručovy a Heroldovy sady, ale tam se pít nesmí. Naštěstí v sadech Havlíčkových (tedy Gröbovce) nikdo víno pít nezakázal, však by to taky bylo v parku s vinicí trapné :o) Ale stejně je celá ta vyhláška taková divná. Strážníci prý často využijí možnosti „pouze domluvit“, jindy pokutu napaří. Podle čeho se rozhodují? Jestli to je pár na romantickém posezení s lahví slušného vína, nebo dvojice v ošumělém oblečení a s krabicákem? Domluví mi, když si budu v parku s někým povídat a popíjet přitom Frankovku, ale napaří mi pokutu, pokud tam budu sedět sám s lahví a knížkou? Dostanu pokutu, pokud půjdu podnapilý s lehce nejistým krokem přes „omezený“ park a několik lahví ponesu v tašce (což se mi po nějaké degustaci v centru může v klidu stát), ale přímo na tom místě pít nebudu? Není lepší zaměřit se spíše na to „pohoršování“ jako takové (ať už pod vlivem alkoholu nebo ne), než na akt konzumace alkoholu samotný? Vše má své pro a proti, ale zaběhnout do některé ze zakázaných oblastí s lahví od rumu (v hnědém sáčku, ať je nějaká švanda) naplněné čajem a čekat na strážníky mne začíná lákat čím dál víc :o)

Ale zpět k tomu pikniku. Naše část osazenstva přispěla chutným Torta Ta’l-irkotta (chutný je ovšem jen v případě, když osoba zodpovědná za mix náplně nezapomene na pepř a především sůl, takže takhle varianta byla díky mé roztržitosti zbytečně nasládlá) a pak jednou oblíbenou rychlou chuťovkou. Rozválíte listové těsto, na jednu půlku pokladete hromadu dobrůtek, druhou trochu potřete žloutkem (případně celým rozkvedlaným vejcem, jde jen o to slepení) a hezky zarolujete. Krájíme na zhruba centimetrové plátky a ty pak pečeme v troubě, dokud nevypadají hotově. Náplním se meze nekladou, funguje sýr a šunka (ale to je trochu sušší, takže je pak vhodné zakápnout při konzumaci třeba kečupem, když budu za gastronomického heretika), vyloženě skvělé je zelí a slanina (či uzené maso).

Do parku jsme přitáhli pár lahví vína, spíš věci, které si partička užije na trávníku při „sportu francouzských důchodců“. Jedním z nich byla šumivka ze Španělska, ročníková Cava 2005 Brut ze sortimentu obchodu Marks & Spencers, kde některým vínům (i jídlům, ale především sherry) rád podléhám. Podle viněty víno pro obchod vyrábí Gabriel Suberviola, člověk zodpovědný za vína Segura Viudas a dalších vinařstvích, která jsou součástí skupiny Freixenet. Víno je ve velké těžké zelené lahvi, s pěkným korkem pod drátěnou agrafou. Barva je spíše bledší, zelenkavá, víno hodně pění a bublinky jsou poměrně veliké, hrubé. Vůně je naopak velmi jemná, květinová, s trochou nazrálých tónů a čerstvých jablek. Příjemná, ale jednodušší. Stejně jako lehká svěží chuť, jemně ovocná, s drobnou „pecičkovou“ hořčinou na konci. Nekomplikovaná šumivka, takhle do parku či na zahradu příjemné pití, těch dvou stovek jsem nelitoval, ale příště sáhnu spíš jinam.

Jako další víno padlo Cuvée BioRosé 2007 od Richarda Stávka. Měl jsem ho vlastně poprvé, do této chvíle pil z jeho rosé ročníku 2007 jen Špigelský ryšák, ale tohle roséčko je kvalitativně mnohem dál. Barva zajímavá a vyloženě lákavá, zvláštně pomerančo-růžová. Ve vůni velmi netypické, navinule ovocné, s květinovými tóny i lehce jahodovým kompotem, později mi jednou vrstvou vůně neuvěřitelně moc připomíná legendární vinnou pálenku Stavegnac (která nějakou dobu zrála v akátovém sudu). Chuť nečekaně intenzivní ale nijak těžká, mladičká a svěží, krásně suchá a evokující letní ovoce bez jeho sladkosti (vodní meloun). Vše navíc příjemně dlouhé s lehkou hořčinou na konci. Nádherně se to pije! Pro zájemce přikládám popis, který k tomuto rosé dodává přímo vinař, a jež stojí za přečtení:

„Lehké, svěží růžové víno z vinice Novosády, která je pěstována v režimu přísnějším podmínkám organického a ekologického zemědělství. Koktejly chemických preparátů na ochranu před chorobami a škůdci či syntetická strojená hnojiva, stejně jako obdělávání za použití systémů fosilní energie, jsou vyloučeny. Vinice Novosády je živou zahradou – ožínanými letorosty a přetrhávanými listy krmíme kozy, 2-3x ročně ve vinici posbíráme několik desítek hlemýžďů, které připravujeme v kuchyni na domácí lahůdky, léčivé bylinky rostoucí v meziřadí sbíráme do salátů, polévek či na čaj, ostatní byliny vyžínáme srpem a kompostujeme nebo sušíme na seno. Hnojíme zásadně odleželým hnojem od koní či brzy i koz, ošetřujeme pouze bylinnými výluhy a odvary nebo výjimečně ekologicky tolerovanými přípravky na bázi elementární síry či mědi. POPIS VÍNA: barva je lehounce světlá, s odlesky koroptvího oka. Vůně je jemná, s tóny sušených meruněk a kytičky fialek. V chuti, která je nevtíravá, ale přitom dostatečně důrazná a dlouhá, se kombinuje příjemná pitelnost s nevtíravou svěžestí, kterou bezesporu zajišťují použité odrůdy (pořadí dle poměrného množství zastoupeného v cuvée): Ryzlink rýnský, Svatovavřinecké, Frankovka a Tramín.“

Ten večer se nám také podařilo opět zavzpomínat na Japonsko, kamarád nám odtamtud totiž přivezl CHU-HI (Chūhai, チューハイ, 酎ハイ), jeden z nápojů, který jsme si tam velmi oblíbili, především díky jednomu večeru v tradičním ubytování v oblasti Hakone (kdo četl knihu Haruki Muramakiho „Na jih od hranic, na západ od slunce“, tak si jistě pamatuje, že právě na chatu do nádherného Hakone jede hlavní hrdina Hadžime se svou femme fatale, Šimamoto). Tenkrát se nám podařilo úplně vypít místní nápojový automat, navíc oblečeni do stylových oděvů. Chu-hi vyrábí mnoho různých firem v desítkách příchutí, ale nejčastější a „původní“ je citrónový, velmi častý pak grepfruitový či limetkový, chutnali jsme i hroznové (brrrr...) či pomerančové.

V zásadě jde o ovocnou limonádu (kde ovoce nepůsobí úplně uměle a chemicky) alkoholizovanou někam k 5 – 6% pomocí shōchū (však jméno toho nápoje je zkratkou z shōchū highball), což je tradiční japonský destilát z ječmene, sladkých brambor či rýže. Turisté (a nejen ti, v některých obchodech v zahraničí i prodejci) si tento destilát častou spletou se saké a pak jsou překvapeni, protože shōchū má zhruba 25 – 30% alkoholu a chutná (obvykle) spíš jako špatná vodka. Ono těm omylům se nelze divit, protože „saké“ je obecný výraz pro alkohlický nápoj a shōchū se často podává i zředěné vodou a ohřáté, takže turista je zmaten snadno. A mnoho z těch, kterým saké přijde hnusné, vlastně nikdy toto pravé rýžové víno nepili. Ve skutečnosti to bylo (zředěné) shōchū :o) Samostatně mi přijde nepitelné, v téhle mixele je skvělé.

Opravdu moc rád jsem si zase tři různé „čůhaje“ ochutnal, mimo jiné i poprvé s příchutí Yuzu, zvláštního ovoce připomínajícího především mandarinku (lehce říznutou jinými citrusy). Je škoda, že se to sem nedováží. Ale myslím, že trocha hrátek s perlivou vodou, ovocnou šťávou a vodkou přinese své výsledky. Budu informovat! A mezitím se mrkněte na japonsky úchylnou reklamu na chu-hi s Benem Stillerem v hlavní roli.

P.S. na fotce výše máte cestou lanovkou z Hakone, v obludné mlze. Právě tato cesta měla být jednou z příležitostí, jak krásně spatřit horu Fuji. Určitě tam někde vpravo byla... :o) A na úvodním záběru zase najdete ježka, připochodoval za tmy a dostal od nás už jen ohryzek. Chvilku se tvářil nedůvěřivě, ale pak si ho odnesl. Navíc tam lítalo hned několik netopýrů. To by člověk nevěřil, co toho v centru Prahy žije:o) Zobraz celý článek →

Kvéčko a „hladový programátor“

Nedávno jsem vyhrabal prehistorické zdrojové kódy napsané v QBasicu. Byla to docela švanda sledovat, co jsem tenkrát vyváděl (ano, stále mám ještě „sentimentální“, ono to přejde). Ale alespoň to bylo trochu tvůrčí, dneska už kvéčko jenom piju :o) Konkrétně Cuvée Q 2005, směs 40% odrůdy Müller Thurgau, stejného množství Ryzlinku rýnského a doplněno 20% Rulandského šedého, to vše v produkci mé oblíbené Dobré vinice, ale lahvováno specielně pro účely firmy Kupmeto CZ, která je jinak známa spíše jako dovozce vín. Nechal jsem se touto netypickou směsí zlákat a naslepo zakoupil pár lahví. Mělo to smysl?

Zelená bordó láhev, zajímavá viněta (i když mému vkusu zrovna moc nevyhovuje), plný korek. Původ hroznů je identifikován pouze jako „Morava“, nic bližšího. Víno má hlubší barvu, takovou pro mne dost těžko popsatelnou „žlutou“, kterou se mi nedaří k ničemu přirovnat (a plakát „Barvy vína“ jsem vyměnil za láhev vína, kdo by odolal dámě v nesnázích, která ho nemůže sehnat...). I vůně mne nechává na rozpacích, ostatně u podobné směsky se není co divit a na nějaké slepé degustaci by mohlo víno nadělat pořádnou paseku. Navíc se vůně neuvěřitelně mění při různých teplotách a v průběhu tří testovacích dní. Výraznější ovocitost a trochu krémově-citrusový dojem (ač je víno uvedeno jako bez bariku, tam mám podezření, že třeba ten ten šeďák si sudem prošel) se efektně míchá s květinovými tóny. Někdy mám dojem, jako kdyby šlo o „Pinot-Chardonnay Light“, jindy zase tápu u jemného náznaku muškátových tónu a květinového medu. Při troše tepla a vlivu vzduchu se objeví lehce candy tropické vůně. A celkově to vůbec není nuda, spíše zábavný experiment. Chuť je překvapivě výrazná, s krásně zakomponovanou kyselinou, vyváženě suchá, květinová, s občasným dotykem kořenitosti. Víno ve skvělé kondici, nijak komplikované, velmi univerzální partner k jídlu i jen tak na pití. Ne úplně zaostřené, směs vytvořila pro mne trochu příliš „nekonkrétní“ pití, něco na pomezí jednodušší spotřeby a komplexnějšího nápoje s většími ambicemi. Těžko se to popisuje, jsou to prostě a jen dojmy a ne encyklopedické a všemi přijímané pojmy. Ale smysl ten nákup měl, vlastně se těším na hrátky s další sedmičkou :o)

A proč hladový programátor v titulku článku? Před nějakou dobou jsem tu psal o tom, co si spáchám k jídlu, když jsem zrovna sám doma. Já sice upeču chleba, udělám soufflé i Beef Wellington, ale většinu mých kreací přítelkyně označuje spíše jako pokrmy „hladového programátora“, variace na jedné pánvi či (zdánlivě!) nelogické kombinace zbytkových surovin z lednice. Co třeba takový domácí chleba s pořádnou vrstvou vajíček usmažených se slaninou a zbytkem sýrové omáčky předchozího dne? Zbytkovky jsou nejlepší!

Cuvée Q jsem snoubil s jednou z oblíbených rychlovek. Z Japonska jsme si totiž přivezli hrnec na rýži, úžasnou to věc. Udělat perfektní a dokonale lepkavou rýží v tomhle zařízení zvládne i cvičená opice. Takže jí (rýže, ne opice, tu musíte zpracovávat nejspíš mnohem složitěji) připravíte dostatečnou porci, vezmete si celé pláty mořské řasy a vyrábíte obrovské plněné rolky (jakási variace na maki suši) plněné čím se vám zamane. Marinovaná chobotnice? Tuňák z plechovky s cibulí? Okurka? Sardelová pasta? Levný supermarketový kaviár z capelin? Kus uzeného neby i syrového lososa? Je to jen na vás! Lze přikusovat ke knížce či televizi podobně jako bagetu. Netrapte se nějak vyladěným vzhledem (byť i toho lze dosáhnout), klidně spáchejte něco jako na fotce v jednom starším článku. Není třeba každý večer kreslit na talíř efektní obrazce z balsamikového octa a zdobit maso ornamenty z obalované cibule, to by si jich člověk pak už ani nevážil :o)

Když nevařím doma sám, dopadá to přeci jen trochu lépe, viz třeba ta fotka výše s telecími závitky. Ale té práce okolo! A pak to vše poděláte špatnými bramborami (ono je to už vidět na jejich barvě) a naprosto nevhodným „snoubením“ s vínem z Rhôny, konkrétně Cairanne 2003 od Les Grandes Vignes du Roy (psal jsem už dříve, ale tentokrát tam živočišnost necítil ani omylem a poznámky mám jak k jinému vínu, což mne pořádně deptá, každopádně víno je to moc dobré). Jestli pak není lepší jednoduchá rýžová rolka s univerzálním svěžím bílým? :o) Občas určitě. Ale to už zase divně plkám, nějak se mi to v poslední době děje. Včera to pivo, dneska zase tohle. Slibuju, že zkusím dokončit něco „vážného“, třeba reportáž z degustace alsaských vín… Zobraz celý článek →

Pivní orgie v „The Pub“

Tohle je sice web, který se primárně zaměřuje na víno, ale k „radostem života“ patří i to pivo. A točená plznička určitě. Koncept „The Pub“ dovedl konzumaci tohoto pěnivého moku na další úroveň. Nyní, ve stavu lehké mentální inkompetence, musím ocenit marketingovou genialitu celého řešení. Sedíte u stolku s vlastní pípou, zapomínáte přepnout na „svůj profil“ (něco jako kdybyste u šipek házeli v momentě, kdy je na tahu spoluhráč, takže na konci neznáte svůj průtok a množství zkonzumovaného piva stejně jen odhadujete), a točíte jeden půllitr za druhým. Pivo chutná, ale doposud nic zvláštního. Ale když se na plátně rozzáří výsledky konzumace jiných stolů, a to nejen v té vaší hospodě, ale po celé republice, probudí se ve vás zvíře. Jakási uvnitř skrývaná soutěživost, touha porazit tu neschopnou partu u stolku č. 4 v Brně (Hradci, Plzni, ...). A najednou se vše zrychlí, plníte půllitr jenom proto, že chybí jen jedna čárka do druhého místa toho večera. A Brno bude poraženo!

Je to taková strašná kravina, kuchyně v tom podniku je veskrze průměrná (ale k pivu se chodí skvěle), přesto má svůj smysl. Pivo je pro mne spíše nápojem k některým konkrétním jídlům, nic na popíjení celý večer. Přesto jsem se nechal tak nějak strhnout a vypil toho nejvíc od poslední špatné zkušenosti (bylo to tuším den před tím, než zahynula princezna Diana; děsný večer, krom piva ze sudu se špatně fungující pípou a nutností stále upíjet tam jelo ještě Amaretto, a díky nějaké psychosomatické vazbě jsem pak pivo nemohl snad dva roky, stačilo mi decka a šlo to ze mně ven), jen už jsem asi odolnější a jsem schopen páchat tenhle zápisek. Je to zvláštní. Proč by měl někdo chtít „porazit“ jiný stůl v tom, kolik piv vypíjí? Navíc pokud je ten stůl na druhé straně republiky. Přesto to funguje. Bezchybně, mohu-li soudit.

Dobrou noc, dobré ráno, dobrou chuť! A gratuluji Praze 2 ke skvělému výsledku, při odchodu okupovala první čtyři místa a náš stůl byl tuším třetí! Vinohradýýýýý! :o) Ehm.... Zobraz celý článek →

Vinařské slavnosti v Dobřichovicích

Přemýšlel jsem, co o Vinařských slavnostech v Dobřichovicích vlastně napsat. Měl jsem a stále mám obrovskou chuť podělit se o příjemný pocit z celého sobotního výletu (nejen) za vínem, ale nějak nevím, jak to celé pojmout. Vlastně víc, než všechna ta prezentovaná vína (a že jich bylo několik stovek) mne zaujalo, jak se z vlaků rojí chumle lidí a putují kamsi do městečka, které si s vínem jinak (skoro) nikdo nespojí, na takovou malou vinnou pouť (ve smyslu putování a zábavy s kolotoči, i těch se tam v zákoutí u řeky pár našlo). Možná mám zrovna jakousi sentimentální náladu, ale ten zájem o víno mne moc potěšil. Samozřejmě jsem sám i pár desítek vzorků ochutnal, velké degustační poznámky nemám, ale podělit se přesto zkusím, trochu nesourodě a chaoticky…

V Dobřichovicích, konkrétně prostorách místního zámku Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, bylo možné ochutnávat (víněnkovou metodou s možností smlouvat menší a levnější dávky či vyloženě jen „oblíznutí zdarma“) u zhruba třiceti stánků a ještě více vinařství na všech stranách spektra – od velkoproducentů (Znovín, Michlovský), přes podniky střední velikosti (Ampelos, Nové Vinařství) až po malé rodinné firmy a specialisty (Vinné sklepy Zapletal, Josef Konečný, vinařství Koráb...). I pro zájemce i vína ze zahraničí se tu něco našlo, prezentoval se tu sortiment z Chile, Itálie i Francie. Morava však převažovala. Ochutnat všechno nebylo možné, já se vykašlal na tabulkové výsledky soutěže Vinař roku (která slavnostem předchází) a vyďobával tak různě a všelijak, jak mne zrovna chuť vedla.

U stánku Víno-Klubu jsem ochutnal veskrze příjemný Ryzlink Maidenburg a Pinot Blanc od Reistenu, navíc slečna v kroji nabízela vzorky zdarma výměnnou za registraci v jejich firmě a tedy pravidelné zasílání nových nabídek. No kdo by odolal?

U vinařství Kolby jsem se zase utvrdil v tom, že jejich produkci mohu s klidným svědomím vynechávat a vlastně mi přijdou zajímavá jen vína v nižších cenových hladinách (vlašák, bílé cuvée).  Ta jsou přeci jen vhodnější na můj styl konzumace vína, jsou totiž blíže vínům suchým. Zbytek jsou vysoké přívlastky se zbytkovým cukrem, v případě nazrálého Neuburského 2002 navíc skoro bez dostatečných kyselin na vyrovnání. Obsluha stánku se podělila o spoustu informací (i tu, že vysoké přívlastky a cukry jsou styl, kterým jdou a jít chtějí), Kolby mají úžasná dárková balení a prý o jejich vína projevil zájem dokonce Hong Kong (ruší vývozní clo, nezapomeňte!), ale já si holt vyberu jinde :o)

Potěšil jemný pozdní sběr Neuburského 2007 od Lahoferu, lehký a toastový Crémant Pinot Chardonnay 2005 od Vinselektu Miloše Michlovského (tamtéž i velmi povedený Laurot, ale zabte mne, ročník a šarži napsanou nemám). Určitě domů zakoupím Neuburské 2007 a Zweigeltrebe 2007 od vinařství Koráb. Neodmítl bych kabinetní Sylvánské 2007 od Ampelosu a určitě domů ještě koupím višňák od Maňáka :o) Ale bylo toho prostě moc a průměrná kvalita podávaných vzorků vysoká.

Pobavil mne reklamní tým Vino Italiano, který s bezelstnou otázkou „vaříte ráda italskou kuchyni“ (a odpověď „nevařím vůbec“ nebral jako dostatečnou) distribuoval reklamní letáky s recepty a lákal k návštěvě jejich stánku ochutnání vzorků z vinic daleko od Čech a Moravy. Jak úspěšně nevím, ale bylo to roztomilé. Potěšila nabídka pochutin, u Českého archivu vín (organizátor akce, v Dobřichovicích mají i stálou degustační expozici) především báječných sýrů jako Comté či Morbier, u stánku Povltavských mlékáren (Sedlčanské sýry) jsem opakovaně neodolal Modřenínu a všechny známé posílal ochutnat (pokud neznáte, tak je to zrající sýr s modrou plísní, skvělý v běžné podobě a nejlepší jako přezrálý, stačí nechat pár dní projít). U stánků se servírovala spíš taková ta klasika – od buřtů a různých pečených plátků masa, po nakládané sýry, sem tam salát a našel jsem i halušky. Upřímně a bez studu – k obědu jsem si tam dal do kelímku točenou jedenáctku Bernard.

Prostě a jednoduše příjemné den zakončený pochodem směr Praha a skoro jistě akce, na kterou se pokusím jezdit pravidelně. Zanechala příjemné pocity. Kdybych měl něco vytknout, tak možná ne ideálně komunikovaný čas zahájení (kupa lidí tam byla zbytečně brzo a nebyla vpuštěna do areálu) a samozřejmě davy v pozdějších hodinách, po druhé odpolední se areál začal povážlivě plnit, ale to už jsem měl zdegustováno a prchnul. Kritizovat občasnou vysokou teplotu vzorků nechci, protože to je záležitost jednotlivých stánků a vinařů, kdo chtěl měl ledničku a vzorky vždy pěkně nachlazené. Stejně tak ceny vzorků, servis okolo, ochota o vínech se bavit atp. je věcí jednotlivých vinařů a zde mi přišla, tedy na začátku akce a před návalem davů, nadprůměrná.

P.S. Při psaní článku jsem otočil katalog z akce a na jeho zadní straně je velká reklama na filtrační desky a zařízení s tím, že firma tato zařízení vyrábějící a dodávající je zároveň hlavním partnerem Národního salonu vín. Nevím jak  vás, ale mně to skoro rozesmálo :o) Zobraz celý článek →