Domains Devillard – Interkontinentální degustace

Společnost AdVivum, specializující se na prodej vinného skla Riedel, uspořádala další z rady zajímavých degustací. Do vinného portfolia si vybírají vinaře něčím zajímavé, často špičky regionu, ze kterého pochází. Novým přírůstkem se stalo Domains Devillard, rodinný podnik sdružující několika skvělých vinařských domén Burgundska. Vína prezentoval přímo zástupce „právě aktivní generace“, Amaury Devillard, který do Prahy dorazil i se svou ženou Pauline.

Domains Devillard sestává z Domaine de la Ferté z Côte Chalonnais, Château de Chamirey z Mercurey a Domaine des Perdrix z Côte de Nuits. Rodina Devillard kontrolovala i negociántský dům Rodet, který ovšem před několika lety prodala finanční skupině Sequana Capital, aby se mohli pořádně věnovat „svým“ vínům (byť třeba Domaine des Perdrix se pod jejich kontrolu dostalo až v roce 1996). Devillard disponuje několika špičkovými terroir, mimo jiné i kouskem Grand Cru Echezeaux. O vinice se starají co nejpečlivěji, hrozny sbírají ručně do malých bedýnek a ve vinařství dále striktně protřídí… však to znáte, to už se dnes stává standardem. Amaury Devillard doporučuje jejich vína nedekantovat, i mladá nechat raději nějakou dobu rozdýchat v lahvi. Považuje je (a prodeje to potvrzují) za špičková především do vyšší gastronomie, restaurací. Doporučuji zaskočit na www.domainesdevillard.com a podívat se na prezentaci jednotlivých domén, web obsahuje detaily o vínech z různých ročníků, mapku apelací s označením vinic i kupu fotografií. Já pomalu přejdu k degustaci …

Ta se odehrávala v salónku hotelu Intercontinental, chutnalost se z odpovídajících sklenek Riedel, a ke skvělým vínům bylo připraveno i jídelní degustační menu malých porciček všemožných lákavě vypadajících chuťovek, které představil osobně šéfkuchař hotelu a prezident AKC ČR pan Miroslav Kubec. Vína pak vždy představil přímo pan Devillard, z francouzštiny překládal pan Čejka. Našlo se dost prostoru na diskuzi i na případné „emoce“ víny vyvolané, tedy to, co ve víně Amaury Devillard chtěl hledat nejčastěji.

Bourgogne Chardonnay “Le Renard“ 2005
Carpaccio z tuňáka Yellow Fin a opečený plátek tuňáka s tartarem ze salátové okurky
Řada „Le Renard“ (lišák) z Maison Devillard byla vyrobena poprvé právě v ročníku 2005. Má se jednat o „základní“ vína, za rozumné ceny, ale v takové kvalitě, aby zákazníka přesvědčila o schopnostech vinařství a případně přilákala k jejich dražším vínům z vyhlášených terroir. Bílá varianta je čistá šardonka, pouze velmi jemně (10% při kvašení) v sudech. Víno překvapilo vyšší barvou, krásnou čistou květinovou vůní, svěží a překvapivě bohatou. V chuti středně plné, s harmonicky zapracovanou kyselinkou, krásnou mineralitou a tóny citrusů. Na základní víno hodně slušné (byť tedy cokoliv s prodejní cenou přes 550,- Kč těžko nazývat základním). Doprovod čerstvého tuňáka zvolen skvěle, carpaccio jsem si užil trošku víc než opečenou část. Moc pěkný úvod večera!

Mercurey 1er Cru „La Mission“ 2005 Château de Chamirey
Marinované mušle svatého Jakuba v citronovém oleji na pyré ze sušených tomatů
Poloha „La Mission“ je monopolem o rozloze 1.8 ha, vína odtud tedy vyrábí pouze Château de Chamirey. Vysoká barva, výrazná vůně, vyvážené, květiny se mísí s ovocem, tóny sudu vše jen krásně podtrhují – vymazlená aromatika minerální barikované chardonnky jak ji umí snad jen v Burgundsku. V chuti slušně plné, velmi suché, čisté bez jediného rušivého elementu, vše v harmonii, krásná mineralita, dlouhé… co víc si přát? Nic, jen osobně dávám přednost variantám s méně sudu. Toto víno si poleželo ve dřevě 18 měsíců, ze 40% šlo o sudy nové, zbytek jeden či dva roky staré. Doprovod v podobě mušle svatého Jakuba (naloženo v citruso-medové směsi) byl skvělý, šťavnatý, k vínu pasoval výborně. Kdo umí, ten umí. Kdo neumí, tak o tom jen píše :o)

Bourgogne Pinot Noir “Le Renard“ 2005
Šafránové nudle s tempurovaným prsíčkem z jarního kuřátka na zázvorové trávě, omáčka ze zázvoru a Yakiniku
Stoprocentní Pinot Noir z lišáčí řady pochází z keřů starých 20 až 30 let a jako entrée k červeným posloužil skvěle. Jiskrná, pěkná barva, s jemnou nazrálostí na okrajích. Ve vůni svůdně ovocné, především červené peckové ovoce (třešně), trocha hutnějších tónů typu zpocené kůže, mírně agresivnější alkohol, šípky a brusinky. Chuť středně plná, odrůdově naprosto klasická, s lehce trpkou ovocností, malinami, možná přímočařejší, ale určitě ne jednoduchá nebo nudná, s delším kouřovým závěrem. Hodně povedené víno! Párováno s výborným kouskem kuřátka a „nudlemi“ vytvořenými prý dle postupů moderní „molekulární gastronomie“. Inu chutnalo a vypadalo to trochu jako želé z masového vývaru, technika přípravy by mne více než zajímala. Ale k tomuto vínu bych nejspíš volil pokrm jiný.

Mercurey 1er Cru „Les Ruelles“ 2005 Château de Chamirey
Terinka z jeleního hřbetu s brusinkovým confitem
Zásah do černého… či spíše rudého. Krásná ovocná aromatika (třešně), sud, alkohol, opět ony „tóny kůže“, elegantní, byť zatím ne úplně harmonický a trochu uzavřený projev, ale s jasným potenciálem pro další vývoj. Plnější, expresivní chuť koncentrovaného pinotu, ovoce se zatím trochu hádá s výraznějším tříslem, alkohol působí lehce nasládle a v delší dochuti postupně vyskakují jednotlivé ovocné tóny. Chce nějakou dobu ležet a bude to fantastické! Víno bylo podrženo jelení terinkou s brusinkami, dokonalá volba. Ostatně jakákoliv slušná paštika a brusinky vám budou s dobrým pinotem ladit skoro vždy, pro mne se jedná o nepostradatelnou součást menu, kde je pinot přítomen. K vínu, postupně se otevírajícímu v poloprázdné lahvi, jsem se během večera ještě několikrát vrátil, opravdu krásné. Některé z dalších vzorků večera jsou možná „objektivně“ lepší (například Nuits-Saint-Georges skoro jistě), přesto bych do archivu volil toto…

Nuits-Saint-Georges 2004 Domaines des Perdrix
Španělská sušená šunka s pikantním kuskusovým salátem a fíky
Velmi slušná, lehce nazrálá barva. Výrazná, typická vůně. Jemná ovocná aromatika se stopami čaje a šípků. Plnější, naprosto klasická chuť s dobrou kyselinkou, tříslem, ovocem a delší dochutí. Takhle si představuji „encyklopedický“ skvělý pinot, ale osobně mi tam chybělo něco trošku navíc. Očekával bych, že přesně takhle to víno bude chutnat a vonět, přesto právě ty různé zajímavé drobnůstky navíc nakonec rozhodují o koupi. Sušená šunka byla příjemným doprovodem, kuskus chutnal famózně. Jak jen to dělají? To ty kousky fíků a asi cibule? Netuším…

Nuits-Saint-Georges 1er Cru 2005 „Aux Perdrix“, Domaine des Perdrix
Konfitovaný hovězí krk s burgundskou omáčkou a pečenými pak-choiovými listy
Velmi vysoká barva, až nepřirozená na oblast a odrůdu. Možná za to může netypická a extrémní koncentrace keřů na vinici, je jich tam 13,000 na hektar. Víno je kupáží z keřů ve stáří 80, 42 a 22 let, fermentovaných zvlášť a následně pečlivě prohnaných sudem. Vůně je velmi výrazná, ale poněkud uzavřená, ven se dere zatím pouze primární ovocnost a hrozny. V chuti je víno plné, koncentrované, s drsnějším tříslem a dlouhou dochutí. Přiznám se, že z tohoto vína jsem měl ne úplně burgundský dojem, jako by šlo spíše stylem obrovské „novosvětské“ koncentrace než „burgundské“ elegance. Ale kdo ví, nejspíš mate ten první sevřený dojem, jednalo se o „vraždu neviňátka“, víno zatím není připraveno k běžnému pití, ovšem za pár let…
Degustační jídélko potěšilo, jak blízko bylo tradičnímu „boeuf bourguignon“ netuším, ale chutnalo. Víno ale přeci jen v kombinaci značně dominovalo.

Vosne Romanée 2000, Domaine des Perdrix
Rolovaný jehněčí Paillard s restovanými houbami a špenátem
V pozvánce bylo slíbeno i překvapení nad rámec předem známých šesti vzorků, stalo se jím Vosne Romanée. Již znatelně nazrálá pěkná barva nabudila pozornost na další smyslové zážitky. I vůně je krásně vyzrálá, výrazná, uleželá a ušlechtilá, z nějakých konkrétních tónu se snad vylupuje obligátní červené peckové ovoce, možná mírně živočišné aroma a humus. Chuť je tenčí, než bych očekával, výraznější je kyselina, objevují se trpčí ovocné tóny, kořenitost a celé doznívá dost dlouho. V ústech přetrvává příjemný dojem z krásného vína, ale osobně mne nezasáhlo. Možná jsem čekal něco víc, ještě o kousek více elegance, přeci jen plnější dojem (jistě, je to Vosne Romanée, ale stejně), nevím… přeci jen, bavíme se o víně za více než dva tisíce. Ovšem kombinace s jehněčím a houbami proběhla na výbornou, skvělá volba.

Celkové hodnocení? Krásná vína za vyšší ceny, výborně připravené chuťovky ze špičkové restaurace, příjemná atmosféra… lze si přát víc? Nemyslím. Jen více takových akcí! A jedna zajímavost – na stole s víny se nacházely tři dózy, každá se zeminou některé vinice. Všechny jsem poctivě očichal a promnul mezi prsty a pak, po vzoru Garyho Vaynerchucka, ochutnal železitou půdu „Les Ruelles“ a zapil ji vínem, které na ní vyrostlo… zážitek? Zkuste si sami, je to hlína! :o)

Na úplný závěr si dva trefné úryvky od člověka, který pinotům a logicky i Burgundsku propadl. Snad se Vám budou líbit…

"K pochopení Burgundska neexistuje žádná zkratka… Chcete-li se stát expertem, připravte se na nutnost zapamatování tisíce jmen, kurz správné francouzské výslovnosti a počítejte s tím, že se ztratíte v bludišti apelací. Navíc si přichystejte pořádnou zásobu drobných – vína z Burgundska jsou drahá. Je to trochu jako kupování značkových vín, platíte i za jméno. A o co je ta která apelace menší než jiná, tím vzácnější vína a vyšší cena."

"U Pinotů nedávám číselná hodnocení – jen užitečné komentáře. Stejně jako dobrý sex, i dobrý Pinot je absolutně smyslový zážitek a nemá nic společného s čísly (bylo vaše poslední romantické setkání 91 nebo 92/100?)"

Zobraz celý článek →

Úvod do molekulární gastronomie aneb hovory s Mojmírem

Při psaní článku o degustaci Domaines Devillard (vyjde zítra) jsem kvůli jednomu chodu degustačního menu začal pátrat, co za zajímavé knihy vyšlo v ČR k tématu „molekulární gastronomie“. Na domácí „teoretické“ scéně nejvíce stezek směřovalo k Miroslavu Raabovi z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR. A právě od něj se na netu nachází několikastránkový textík o roli chemie a fyziky v „běžné“ kuchyni. Mrkněte na něj, já se dobře pobavil :o) A pro navnadění krátký úryvek…

Onehdy jsem zastihl přítele Mojmíra právě při svačině. Na stolečku měl bílý ubrousek a mazal si na rozkrojenou housku cosi z malé červené misky.
„Tato pomazánka,“ pravil s plnými ústy, „ je názorným příkladem toho, jak důležité pro chuť potravin jsou mechanické vlastnosti. Má tři složky: kousky plísňového sýra, natvrdo uvařená vajíčka a majonézu. Díky své různé konzistenci přicházejí na jazyk postupně a výsledkem je báječně proměnlivá chuť. Nejlíp bude, když to znázorním graficky.“
A hned začal kreslit na okraj ubrousku složitou křivku s mnoha maximy.
„A teď si představ,“ pokračoval přítel, „že bych tu pomazánku zpracoval v mixéru. Chemické složení se pochopitelně nezmění, ale chuť bude úplně jiná. Řekl bych – méně atraktivní.“
Přítel se napil mléka, utřel si ústa a hned pokračoval v přednášce: „Mechanické vlastnosti, hlavně pevnost v tlaku a tuhost, jsou podstatné pro chuťový dojem z kaviáru, znojemských okurek i těstovin; proto chutnají špagety jinak než třeba flíčky a dokonalý labužník by možná dokázal jazykem i přečíst jednotlivá písmenka těstovinové abecedy do polévky.“

Zobraz celý článek →

Café Savoy aneb kavárenský Wiener schnitzel

V rámci průzkumu zajímavých pražských podniků padla pro páteční večeři volba na Café Savoy, člena skupiny Ambiente, a místo, o kterém jsem slyšel mnoho dobrého obzvláště v souvislosti s jejich dezerty. Ovšem připravují tu nejen sladké, jejich „Gourmet menu“ oplývá spoustou lákadel. Tak hurá na ně…

Na úvod něco o prostředí, ve kterém se debužírování bude odehrávat. Café Savoy se nachází v moc pěkných prostorách v centru Prahy a jak název napovídá, vnitřní koncept nejvíce připomíná kavárnu. Malé stolečky jsou někde tak trochu natěsno (v podstatě koukáte lidem do talíře, ale zase se třeba s někým seznámíte..,), ubrus na stole nečekal, ale přistál záhy (po zjištění, že tam nejsme na otočku a jednu kávu, ale hodláme povečeřet), stejně jako kompletní příborový servis. Trochu mne zamrzelo, že ač v nekuřácké části, zápach cigaret občas přilétl. Nijak výrazně, ale nepotěší. Jídelní lístek je rozdělen na tři části – denní menu, běžný jídelní lístek (proslavené snídaně či párek Savoy) a především výše zmiňované „Gourmet menu“, kde najdete příjemný set předkrmů, hlavních jídel i dezertů. Ostatně kompletní seznam je k nahlédnutí na www.ambi.cz. Stejně jako další podniky ze skupiny disponuje i tato restaurace slušným vinným lístkem s poměrně rozumnými cenami. Běžná vína si můžete dovolit a ta luxusní jsou „předražena snesitelně“. Opět na webu vše k nahlédnutí. Přiznám se, že v podniku se nám podařilo způsobit menší chaos objednáním jídel u dvou různých číšníků (jeden předkrmy, druhý hlavní chod) a jednoho vína taktéž u nich, zatímco druhého (chtěl jsem červené otevřít společně s bílým, aby se trochu nadýchalo) u sommeliéra. Vše se ale nakonec podařilo vyřešit a pokrmy dorazily ve správném pořadí a rozumně rychle, sommeliér se o nás postaral, sklenky dolil, o víně pokonverzoval… pohodička. Ale dojem mírné chaotičnosti a poněkud neosobního „postaráme se o vás všichni, ale nikdo perfektně“ podniku bohužel přetrval. Zanechme stížností a přejděme k jídlu a pití…

Nejprve se na stole zaskvěl Riesling Trocken 2006 od německého vinařství Dr. Loosen z údolí řeky Mosely. Svěží, květinové, minerální, s pikantní kyselinkou… povedený základní čistý ryzlink, cenově trochu těžící ze slavného jména. Vinař Ernst Loosen byl opakovaně oceněn právě za své ryzlinky doma i ve světě, časopis Decanter mu udělil prestižní ocenění „Man of the Year“ pro rok 2005 a úspěchy slaví i jeho spojenectví s Chateau Ste. Michelle ze státu Washington, kde produkují mimo jiné Riesling Eroica, opakovaně oslavován jako jedno z nejlepších bílých vín USA a od doby uvedení na trh v roce 1999 pravidelně v TOP 100 vín roku časopisu Wine Spectator).

Ryzlink byl zdegustován ve společnosti Escargots à la bourguignonne (šneci zapečení s česnekovým máslem), bez ulit ve speciální misce a s opečeným chlebem. Šnečci mi chutnají, tito připraveni bezchybně. Fantastický byl i marinovaný losos "Label rouge" s bramborovými rösti (ryba položena na „podušce z hrubě strouhaného bramboráku“ :o), crème fraîche a špenátovým pestem. Špičkové, čerstvé lososové maso, jaké by mohlo leckteré domácí sushi v znatelně dražších podnicích závidět, pro mne nejlepší chod večera. Neodolal jsem a zkusil i místní čerstvé ústřice, dle lístku bretaňské či normandské ústřice kvality prestige, podávané s vinným octem, nasekanou cibulkou a citrony. Přiznám se, že ústřice mne obvykle nenadchnou (poslední pokus s údajně ideálním ryzlinkem právě k ústřicím skončil po první porci rozhodnutím, že nemá smysl si to víno kazit), ale tentokrát jsem byl skoro až nadšen. Šťavnaté, mořské, slizce chutné… ach jo, a já už doufal, že na tomhle předkrmu do budoucna ušetřím :o)

Přichází víno červené v podobě mladého Solo Rosso 2006 z vinařství Josefa Pöckla. Mladé, výrazné, kořenité, ovocně šťavnaté, se znatelným dotykem sudu, velmi kvalitní červené, ovšem popraveno zbytečně brzo, za tři roky to bude (v ceně, za kterou se prodává v maloobchodě) malý zázrak. Dle vinařství obvykle kupáž (ve zhruba shodném poměru) Zweigeltrebe, Blaufränkisch a Pinot Noir. Vinařství Pöckl je jedním z nejuznávanějších v Rakousku, pokud přijde řeč na červená vína. Existuje již od začátku minulého století, na špičku se ale dostává až v osmdesátých letech, kdy jej přebírá právě Josef. V posledních letech je zodpovědným sklepmistrem jeho syn René, ale kvalita tím nijak neutrpěla, ba naopak. Jak bylo řečeno výše, specializují se především na vína červená a v drtivé převaze jde o směsi několika odrůd. Pouze Pinot Noir a občas Zweigelt jsou dělány jako čistě odrůdové. Jejich zweigelt je, z osobní zkušenosti, fantastický. Vína Mystique a Rêve de Jeunesse mají téměř kultovní statut, Admiral a Rosso e Nero (Savoy má v lístku ročník 2004) jsou považovány za jedny z nejlepších rakouských červených vín, osobně jsem chutnal jen Rosso 2001 a vyzrálým noblesním projevem ani trochu nepřipomínal běžné Rakousko. Hvězdou je i Pinot Noir z keřů starých přes 15 let, směs z 23 různých klonů z pěti různých poloh s půdou štěrkovo-písčitou i silně jílovitou, vyzrávající 18 měsíců v nových barikových sudech. Pinot ročníku 2001 byl mým prvním setkáním s víny tohoto producenta na jedné víněnkové degustaci. V průběhu večera jsem si zaplatil vzorek ještě třikrát a koupil láhev domů (bral bych karton, ale cena i po slevě na degustaci překračovala tisíc korun a podobné záležitosti jsou v mém případě vyloženě „nákupem v afektu“, ovšem málokdy jich – krom pohledu na výpis z účtu – lituji). Solo Rosso se možná úplně nehodilo ke zvoleným jídlům, ale já prostě nemohl odolat ho vyzkoušet.

Volba hlavního chodu nebyla snadná, bez problémů se nám podařilo shodnout pouze na filetu ze žlutoploutvého tuňáka grilovaném rare, s čerstvým fenykl na másle a kapary. Tuňák, tak trochu „mořská kráva“, je v co nejvíce syrové podobě chuťově úchvatný a tento nezklamal. Fenykl není dvakrát častou přílohou a v tomto případě fungoval skvěle, stejně jako máslové brambory. Jednoduchost chutí, podtržená absolutní čerstvostí masa a bezchybnou přípravou. Váhání nad telecím karé s lanýži, svíčkovým steakem (z plemene Angus, na výstavě mastného skotu suverénně nejchutnější kousek, z mladého býčka pokrm bohů :o) a tataráčkem dle pařížské receptury skončilo rozhodnutím dát si, jakožto jakýsi prubířský kámen restaurantu, „klasiku“ – vídeňský řízek! Jak se s tímto pokrmem, který každý baštil už tolikrát od maminky, babičky i v desítkách restaurací jako polední menu, popralo Café Savoy? Inu kuchař řízeček připravil z čerstvého šťavnatého telecího, doplnil brusinkami (nikdy bych nevěřil, jak skvěle to bude ladit!) a opečeným brzlíkem. Tradiční a přitom nové. S více než chutným bramborovým salátem mne tento chod zaplácl takovým způsobem, že jsem doslova trpěl nad nabídkou dezertů, ale prostě neměl prostor na jediný vzorek. Nakonec jsem se odvážil objednat dvě belgické pralinky – jednu plněnou whisky a druhou likérem Grand Marnier. Zde, v očekávání nejsilnější stránky podniku, tedy dezertů, jsem byl trochu zklamán. Grand Marnier pralinka byla vyloženě nudná, ta whisková dobrá, ale žádný zázrak. Po čokoládě jsem se najednou cítil na nějaký přídavek, ale raději prchnul domů…

Závěr? V Café Savoy skvěle vaří! Navíc za docela „rozumné“ peníze. Vinný lístek je široký, každý si vybere. Stejně jako z hromady kvalitních destilátů a likerů za přijatelné ceny. A to nemluvím o kávě, širokém sortimentu čajů, koktejlech… Café Savoy je ale především místo, kde si dovedu představit hodinku po práci s kávou, sklenkou něčeho dobrého, dortíkem a novinami. Pokud chcete ochutnat výborně připravené pokrmy s kvalitním vínem, neutratit majlant a nemá se jednat o romantický večer ve dvou (takže oželíte i poněkud rušnější prostředí), vřele doporučuji!

Zobraz celý článek →

Moulin d’Issan 2004 – Není třetí víno moc?

Včera odpoledne se nám doma objevil balík hub. Ne, že bych jimi byl už přejeden, ale přeci jen… vzali jsme zavděk receptem, na který nedávno odkázala DolceVita, tedy salátem ze syrových žampionů. Pravda, v našem případě nahrazených hříbky, ale bylo to úžasné! Jen musím zopakovat – jezte houby, ryby a hovězí syrové! :o) Recept doporučoval konzumovat salát společně s francouzským vínem, ve sklenkách se tedy jedno objevilo. Moulin d’Issan ročníku 2004 je jakýmsi „třetím až čtvrtým“ vínem Château d´Issan, již se ale nenachází v apelaci Margaux, jde o „obyčejné“ Bordeaux Superieur.

Přiznám se, že nyní si surově „vypůjčím“ a jen lehce upravím svůj starší text z jiného webu, který jsem psal o druhém víně vinařství, a doplním jej o degustační poznámky vína třetího. Když jsem na degustaci průřezu Bordeaux mluvil o tom, že „o château Talbot přišel hrabě ze Shrewsbury a místodržitel Akvitánie po bitvě u Castillonu“, vzbudilo to trochu úsměvů a možná rozpaků. Podobné informace na kvalitu vína mají rozhodně malý vliv, ale jsou jednou z těch krásných věcí okolo Bordeaux. Ten závan historie okolo každé lahve, aura výjimečnosti, kterou si vinařství samozřejmě nechávají dobře zaplatit. Není nutné všechny tyhle údaje vědět, aby bylo možné si víno vychutnat. Ale když je znáte, zážitek se přeci jen umocňuje. Protože dobrá vína nepijeme proto, abychom „něco“ pili, ale právě pro ten konkrétní a často něčím výjimečný kousek. Proto i dnes budu otravovat trochou mýtů i historických faktů, než se dostaneme k vinicím, technologii a vlastnímu vínu.

Château d´Issan se společně s Ch. Lagrange, Ch. Giscours, Ch. Kirwan či Ch. La Lagune nachází ve třetí třídě původní klasifikace z roku 1855. Jeho historie se ale táhne mnohem dál, do středověku. Budova Château i mohutné šedé zdi okolo vinic mají mnohem blíže k malému hradu spíše než k typickým roztomilým „zámečkům“. Legenda praví, že vína z pozdějšího Ch. Issan se pila na svatbě Jindřicha II. Plantageneta (pozdějšího krále Anglie a předchůdce Richarda Lví Srdce) s Eleonorou Akvitánskou (jednou z nejbohatších žen té doby a jak bývá v legendách zvykem, prý i nejkrásnějších) a že Jindřich své manželce servíroval snídani právě na zámku tehdy zvaném Ch. Théoban. Château v následujících stoletích prošlo rukama mnohých (Ségur, rodiny Salignac a La Vergne,...), aby jej v 17. století získal Pierre d´Essenhault. Ten původní stavbu z větší části srovnal se zemí a převedl ji do dnešní podoby již se jménem Château d´Issan. Roku 1723 můžeme číst v dopise adresovaném sklepmistrovi prince z Walesu: „Ještě nikdy jsem nechutnal tak dobré Château d´Issan jako tento ročník“ (referuje asi k ročníku 1722, dopis je z ledna). Roku 1776 došlo k další obměně majitele a rodina Candale pak Château překřtila na, nečekaně, Château de Candale. Začínají osazovat mnohem větší plochy vinicemi a plně se věnují jeho výrobě a získávají mu velký věhlas. Château de Candale bylo velmi ctěno a v průběhu 19. století si vysloužilo statut 3e Grand Cru Classée. Ale nečekejte nějaké klidné pokračování příběhu. Jako majitel Château se vystřídal Gustave Roy (Château Brane-Cantenac), Grange (po 1. světové válce majitel Château Giscours) aby po sérii špatných ročníků a celkového úpadku přešlo Château roku 1945 pod Emmanuela Cruse (stál částečně i za Château Rauzan-Ségla). Ten se postaral o rekonstrukce sklepů, nové vysázení vinic a obnovu budovy do její původní slávy, včetně dobového nábytku. Rodina Crusových stojí za vinařstvím dodnes a syn původního majitele jej pomalu ale jistě dostává na výsluní. A odkud pochází ono vznosné motto z brány zámku a viněty vína – Regum Mensis Arisque Deorum – „Na stoly králům, na oltář bohům“? Z 19. století, kdy si vína velmi oblíbil František Josef a celý Rakouský dvůr. Ale už vás dál nebudu trápit a přikročíme k trochu aktuálnějším informacím...

Z celkové plochy pozemků je 52 ha osázeno vinicemi. 30 ha se nachází v původní klasifikované oblasti Margaux a pochází z nich první víno Château d´Issan i druhé Blason d´Issan. Dalších 11 ha najdete v apelaci Haut-Médoc a víno pak jako Château de Candale. Zbylých 11 ha klasifikovaných jako Bordeaux Supérieur produkuje hrozny pro Moulin d´Issan. Keře v Margaux rostou převážně na štěrku a odrůdové složení je 70 % Cabernet Sauvignon, 30 % Merlot při průměrném stáří výsadby okolo 35 let a hustotě 8500 keřů na hektar. Typický výnos se pohybuje okolo 45 hl/ha. Sběr hroznů je ruční, byť u ročníků z počátku 80. let minulého století se můžete setkat s chvilkovým „zatemněním mysli“ a použitím mechanizace (a obecně nemá v případě Issanu smysl hledat historické ročníky, opravdový vzestup nastává až v 90. letech minulého století). Víno si poleží na slupkách okolo 21 dnů, fermentace probíhá v nerezových tancích za kontrolované teploty. Následně víno prochází barikem po dobu 16 až 18 měsíců, sudy jsou nové ze zhruba 50 % (první víno, pro Blason jde jen o 35 % a u vín mimo AOC Margaux pak o 30 %). Prvního vína se produkuje asi 120.000 lahví, druhého 65.000 lahví. Château de Candale a Moulin d´Issan je ročně produkováno 70.000 lahví. Rozdíl mezi prvním a druhým vínem je tradičně především ve stáří výsadeb, ze kterých pocházejí hrozny. Moulin d´Issan je pak směsí Cabernetu a Merlotu v poměru 50:50 a v sudu si poleží zhruba 15 měsíců. Jako každé lepší Château mají u Issanů vlastní web, najdete jej na adrese www.chateau-issan.com.


Ambaláž Moulin d´Issan je proti jeho „vznešenějším“ bratříčkům výrazně levnější a jednodušší, nečekejte žádné efektní zlaté viněty. Viněta je obyčejná, ovšem i u tohoto relativně „levného“ Bordeaux (láhev stála 275,- Kč, tedy zhruba polovinu maloobchodní ceny Blason d’Issan) najdete kvalitní kovovou záklopku a především velmi slušný plný korek délky 50mm. Navíc je láhev doplněna o zadní vinětu s infem o odrůdovém složení, zrání v sudech atp.

Barva vína je slušně vysoká, mladá rubínovka s mírnou nazrálostí na okrajích. V lahvi už je trocha vysráženého depotu, určitě není na škodu víno dekantovat.

Vůně se primárně projevuje trošku „unifikovanou“ ovocností, takovým tím lehce štiplavým a obyčejným aromatem, které najdete v každém druhém víně této kategorie a lepších supermarketovkách. Vylupují se menší červené plody, maliny, „kuprexit“ (pokud si někdo trochu hrál s elektronikou, tak je to taková vůně, jako když zlomíte tištěný spoj, případně jej lehce přismahnete páječkou; v technologických červených jej nalézám docela často, nejspíš jde o nějaký mix síry a čehosi dalšího, ale jist si nejsem), později při delší oxidaci mírně tóny sudu a v závěru se konečně objevují docela příjemné bylinkové tóny, ovocný džem a chlebová kůrka. Víno je to, alespoň z mého pohledu, spíše technologické než „poctivé“, ale nijak urážlivě. Určitě se bude v lahvi ještě celkem zajímavě vyvíjet, za nějaké tři roky by mne výsledek zajímal…

Chuť je středně plná, spíše kratší, prvoplánově a jednoduše ovocná, s decentním tříslem a trochu vyšší kyselinkou. Nějaký více komplexní dojem se nedostavuje. Na první dojem působí víno nudně, ale když ho začnete popíjet k jídlu, najednou mizí docela rychle. Začnete zjišťovat, že se vlastně více než dobře pije, je svým způsobem moc příjemné. V tomhle směru funguje skvěle… jako doprovod k jídlu. Samostatně myslím nemá valného významu.

Přiznám se, že od Château d´Issan (tedy podle těch několika málo ročníků prvního a druhého vína, co jsem mohl chutnat) nečekám nic jiného, než výraznou líbivou aromatiku a příjemnou šťavnatost. Vína z Château d´Issan nejsou komplikovaná, ale (první víno) dokáží být docela elegantní a okouzlující jak to Margaux umí a (druhé víno) jsou ideálními víny, které nalijete návštěvě, jež má víno ráda a chybí jí zkušenosti s Bordeaux. Třetí víno je dle očekávání o pořádný kus za víny přímo z apelace Margaux… slušné jídelní červené. Technicky zvládnuté, ale za tři stovky bych sáhnul po jiném, především Nový svět nabídne téměř jistě víc.

Mimochodem – stále sleduji vývoj ročníku 2007 (viz článek Katastrofický ročník 2007 v Bordeaux?). Zatím to vypadá, že nulasedmička nebude ročník na nějaké dlouhé archivování, žádný zázrak. Půjde o vína na vypití, bez aureoly dalšího „výjimečného“ ročníku. Tedy pokud se vinaři chytí za nos a trochu srazí ceny, En Primeur 06 bylo stále cenově totálně přestřeleno a těžilo z úspěchu již dnes legendárního ročníku 2005. „Bohužel“ třeba u Palmerů si na kvalitu hroznů vůbec nestěžují, právě včera jim první tanky prokvasily „do sucha“, tedy drtivá většina cukru je již kvasinkami konvertována na alkohol, a vládne dobrá nálada… a já pomalu začínám šetřit, ti hajzlíci to totiž určitě zase nějak „zaonačí“ a minimálně pár vín bude stát za nákup. Jako vždy.

P.S. Fotografie sklepa a vinice převzata přímo z webu vinařství. Omluvte sníženou kvalitu viněty Moulinu, láhev se stala obětí drobné nehody ve skladovacích prostorách :o) Na grafu je srovnání teplot a srážek letoška a roku 2005 na pozemcích Palmeru v posledních třech měsících.

Zobraz celý článek →

Maltská kulinářská expedice – část I.

Tentokrát se ujala zápisku na jižní svah přítelkyně a pokusí se Vás na chvíli zavést ze zdejšího chvílemi babího léta do středomoří. Bude řeč především o jídle, byť tedy na Maltě se dělají i moc zajímavá vína. Ale o těch třeba někdy příště, případně využijte pod článkem odkazů na texty, které jsem na toto téma psal již dříve. Nyní je načase předat slovo…

… z loňské další cesty na můj tak říkajíc srdeční ostrov Malta jsem si přivezla dvě kuchařky plné receptů na jídla ze zeleniny, mořských plodů a ryb vůbec a také překvapivého množství receptů na pečení. Tenhle týden jsem tři recepty realizovala, tak trochu i proto, abych investici do knih ospravedlnila.

Mořské plody můžu na kdejaký způsob – od syrového stavu na sushi po pizzu frutti di mare, vybrala jsem tedy recept s chobotnicí, protože jsem si opakovaně ověřila, že v Hypernově se dá celkem bez problémů zakoupit čištěná, lovená z moře, žádná sádka. Tak tedy:

Stuffat tal-qarnit neboli vařená chobotnice
– celá chobotnice (půl kila až tři čtvrtě), olej, 2 cibule, hrst oliv, čerstvá máta, 5 stroužků česneku, plechovka loupaných rajčat (o moc lepší než protlak), čtvrt litru červeného vína, citron, sůl, pepř, čtvrt kila mraženého hrášku

Díky zde panu domácímu jsme se drželi receptu mnohem více, než je u mne běžné. Málokdy postupuji podle návodu a těžko tak dosáhnu dvakrát stejného výsledku. Očištěnou chobotnici jsme nakrájenou vařili ve slané vodě asi půl hodiny. Nebuďte překvapeni, chobotnice pustí do vody zbytky svého barviva a voda tak získá poněkud šarlatové zabarvení. Mezitím jsme na oleji osmažili cibulku, česnek a přidali rajčatové pyré (nakrájená loupaná rajčata) a okořenili solí a pepřem, k tomu jsme přidali scezenou a zpola uvařenou chobotnici. Spolu jsme dusili dalších cca 20 minut. Celková doba vaření chobotnice záleží hlavně na jejím stáří, pod hodinu se ale dostanete málokdy. Když je chobotnice skoro hotová, přidají se na kolečka nakrájené olivy a nasekaná snítka máty a úplně na závěr, jen aby se prohřál, hrášek. My jsme měli dost malou chobotnici, takže v době jejího přidání k základu omáčky jsme přidávali ještě očištěné kalamáry nakrájené na kolečka, protože ty se zdaleka nevaří tak dlouho jako chobotnice. Uvařenou směs jsme podávali s těstovinami a sýrem Grand Moravia, domácí volnou variací na parmazán. Příprava jídla probíhala u rodičů a nějak jsme zapomněli na fotoaparát, takže se budete muset obejít bez dokumentárních záběrů (krom vařící se chobotnice převzaté z iStockPhoto).

Během doby, kdy se vařila chobotnice, jsem připravila jednoduchý

Torta Ta’l-irkotta, tedy slaný koláč s ricottou
– 1 balení listového těsta, 400g ricotty (nebo smetanového sýru „Fénix“ napůl s Lučinou), 3-4 vejce dle velikosti, hrášek nebo vlašské ořechy, pepř, sůl, sekaná petrželka

V malém (quassat ta’l-irkotta) jsme tuhle věc na Maltě jednou posnídali a tehdy jsem si málem koupila chlazené těsto s sebou. Tentokrát jsem použila běžné listové těsto, protože se tomu maltskému docela podobá. Plátem vyváleným ze 2/3 těsta se vyloží dortová forma nebo skleněná zapékací mísa. Těsto musí po stranách přečnívat, aby se posléze dalo zahnout dovnitř přes náplň. Ta vznikne smícháním rikotty s vejci a kořením. V originálním receptu přidávají do náplně hrášek a petrželku, já jsem poprvé zkusila vlašské ořechy (na fotografii je ovšem již druhý pokus s hráškem; ořechová varianta mi chutnala víc, Belcarnen výrazně preferoval původní hráškovou, byla prý šťavnatější). Plátem zbývajícího těsta se náplň přikryje a přečnívající okraje se zahnou směrem dovnitř, aby náplň nevytekla. Povrch dortu jsem ještě potřela rozšlehaným zbytkem vajíčka, které jsem si dala stranou při přípravě náplně. Dort se peče dle návodu na listové těsto asi hodinu. Když si můžu vybrat mezi slaným a sladkým pečivem, volím k snídani spíš to slané, takže tenhle „dort“ je přesně pro mě.

Poslední náš maltský počin vznikl napůl z potřeby zlikvidovat nějaké hospodářské přebytky zeleninové zahrádky, které jsme v týdnu obdrželi, a dílem nutkavou potřebou zkonzumovat něco „zdravého“ po absolutním přežrání den předtím.

Qarabali Biz-Zalza Pikkanti tedy cuketka v pikantní omáčce
3/4kila cukety (nebo patisonu, papriky, lilku apod.), 2 cibule, tomatové pyré, cukr, hrst oliv, lžíce kaparů, vinný ocet, česnek, sůl, pepř, olej

Zelenina a omáčka se dělají každé zvlášť, což je super, protože zelenina tak zůstane křehká, jen osmažená nebo ogrilovaná, a nerozmáčí se v omáčce na konzistenci dušené mrkve ze školní jídelny. (Jazyková vsuvka: protože maltština je mix jazyků fénických, arabských, angličtiny a italštiny, jsou některé názvy jídel s trochou snahy pochopitelné, jako například dnešní zalza; neplatí to ale zdaleka vždy, třeba ve slově hxejjex bych jeho význam „zelenina“ hledala jen těžko a přečíst nejde bez informace, že x se v maltštině čte jako š)

Qarabali neboli maltská cuketa se té naší podobá chutí, žíhanou zelenou barvu má trochu světlejší než naše a tvar úplně jiný. Maltská cuketa je kulatá velikosti rajčete až grapefruitu. Ale zpátky k omáčce, zalze: na oleji se osmaží dvě nakrájené cibule spolu s česnekem na kolečka. Než začne cibule hnědnout, přidá se rajský protlak. V kuchařce píšou 3 lžíce, já jsem ho ale dala víc než půl konzervy, zase jsem pak nemusela omáčku podlévat a tak ji ředit. Po pár minutách se přidá cukr, nasekané olivy a kapary a vinný ocet. Když se tohle všechno smíchá, omáčka se dochutí solí a pepřem. Zvolna se pak vaří tak 15-20 minut. Během čekání v klidu krájíme zeleninu (původní recept na fotografii v kuchařce obsahuje jen cuketu na kolečka, naše varianta pak sem cukety, půlky patizonu a pěti červených paprik hezky na kostičky či menší křupavé kousky), kterou jsme na troše oleje zprudka opekli. Hotová omáčka se zamíchá do osmažené zeleniny. Podává se teplé, jak jsme pojedli mi, nebo i studené, jak také doporučuje kuchařka.

Pokud jsem Vás čistě náhodou dnes nepřesvědčila o tom, jak je Malta a vše okolo ní hodné prozkoumání, pak se nemusíte bát, určitě budete přesvědčeni při některé z dalších příležitostní, které díky mé náklonnosti a slušné zásoby receptů určitě přijdou.

Vinný doplněk: k jídlu padla jedna z našich posledních lahví z Malty (krom fantastického Cheval Franc, čistého Cabernet Franc, který si šetříme), 1919 – cuvée pojmenované podle roku založení vinařství Marsovin. V číslovaných lahvích, každým rokem s obrazem od jiného místního umělce na vinětě, najdete nekomplikovaná snadno pitelná a přesto osobitá a povedená vína. V námi vypité bílé variantě jde o cuvée Chardonnay a Girgentiny (původní místní odrůda), kde Chardonnay jasně dominovalo (Girgentina bude spíš trochu marketingovým tahem pro místní patrioty i turisty, na výrobu vína s moc nehodí). Pokud vás Malta a její vína zajímají, odkáži vás na můj seriál článků na O Víně (případně komplet v trochu uhlazenější formě vyšel v jedné Víno Revue minulý podzim).

– Malý úvod k poznávání vín na Maltě
– Putování po Maltě II. - vinařství Marsovin
– Putování po Maltě III. - Meridiana Wine Estate
– Ulysses 2004 Syrah - Marsovin Winery
– Nexus 2004 - Meridiana Wine Estate

Zobraz celý článek →

Bolgheri Rosso i Bianco – degustační výlet do Itálie

Pravidelní návštěvníci tohoto blogu se brzy naučí rozeznávat příspěvky psané „pod vlivem“ od těch „střízlivých“. Tento, po 16 vzorcích a dalším aktivním přechutnávání „vítězů“, se jasně řadí mezi ty pod vlivem. Bolgheri. Oblast v Itálii, kterou dovozce pro účely degustace označil jako „Grand Cru“. A upřímně… jaká vína Vás při spojení „nejlepší vína Itálie“ napadnout? Bude to nějaké konkrétní Barolo, Amarone nebo Chianti či spíše „známky“ Sassicaia, Solaia, Masseto, Ornellaia, Grattamacco či Guado al Tasso? Všechny z maličké apelace Bolgheri (viz mapka, jedno z posledních DOC v Itálii, byť ještě před udělením tohoto statutu se vína z Bolgheri prodávala za neuvěřitelně vysoké ceny). Bolgheri je moderní fenomén masivně podporovaný časopisy v celém světě. Apelace, která konkuruje Bordeaux jak v cenách, tak částečně i v odrůdovém složení. Apelace, jejíž vína jsem si dnes večer alespoň mírně propil. Nadšení? Inu…

Degustaci pořádala společnost Best Wines, vína pak prezentoval její šéf Karel Hlavenka, příjemně uvolněným způsobem, kterému úplně nevyhovovalo prostředí – salónek „Eden“ v hotelu Corinthia Panorama by byl skvělý pro nějakou prezentaci či školení, k vínu mi přišel neosobní. Na druhou stranu – dostatek světla, hromada čistých OIV skleniček, občerstvení (krom výborné bagetky na prokládání vzorků i chuťovky z Itálie jako pecorino, salámy, rajčátka…), papíry na psaní, pohodlná křesílka… nestěžuji si. Ochutnávka probíhala poměrně zajímavým způsobem. Byl předem rozdán seznam 16 vzorků, jejichž ochutnávka proběhla ve čtyřech „vlnách“. Jedno bílé na zavínění, následně slepá ochutnávka třech bílých a dvě slepé ochutnávky šesti červených (dva kvalitativní stupně Bolgheri Rosso). Díky dostatku sklenek měl každý na stole v té které vlně postupně všechny vzorky a mohl srovnávat, v klidu si napsat poznámky a do bodovací tabulky k číslu vzorku i své hodnocení, které si pořadatel následně zkopíroval. Docela se mi to líbilo, neovlivněn jménem a cenou vína jsem si vybral favority a přidělil jim bodová hodnocení. V tabulce mne na závěr potěšilo, že nejvíce bodů jsem naslepo udělil ve všech kategoriích stejnému vinaři, k mé velké radosti ne tomu nejdražšímu. Na degustaci jsem se spíše snažil hledat „shodné znaky vín“ (případně si tipnout vzorek dle odhadovaného odrůdového složení) než rozdíly mezi nimi (přeci jen když už je to průřez oblastí, kterou skoro neznám...). Ale vrhněme se na konkrétní vína a mé skromné tipy…

Zavínění obstaralo La Bruna Vermentino 2006 (Baroncini, Toskánsko ale ne Bolgheri), jiskřivé, svěží, květinové, lehké (v poznámkách mám „Chardonnay Lite“), levné a pro účel ideální. V bílém setu pak o přízeň bojovala tato vína:

1 – Giovanni Chiappini – Le Grottine Bianco IGT 2006 (70% Vermentino, 30% Viognier, nebarikované, alkohol: 13%) – Květinové, svěží s až minerálními tóny (opět se mi dere na jazyk to srovnání s lehčím Chardonnay) a aromatem citrusů. Svěží i v chuti, plnější, vyvážené, slušná dochuť – moc hezké víno! Giovanni Chiappini je prý samorostlý starý vinař vyrábějící víno „pro sebe a bez ohledu na trendy“ a tenhle kousek se mu moc povedl. Běžná cena 309,- Kč.

2 – Poggio al Tesoro – SoloSole Bianco IGT 2006 (100% Vermentino, nebarikované, alkohol: 13,8%) – prý typické Vermentino, na mne působilo ve vůni poněkud „zatuchle“ (vzorek z jiné lahve ale vadu nepotvrdil), decentní mix květin a citrusů, v chuti svěží a příjemné, ale trochu nudné, neoslovilo. 499,- Kč nevidím.

3 – Michele Satta – Giovin Re Bianco di Toscana IGT 2006 (100% Viognier, nebarikované, akohol: 14%) – překvapení večera. Nepřipomíná Viognier z Rhôny, Austrálie ani Chile, svébytné dílko. Explozivní aromatika hutných těžkých tónů nejvíce připomíná rumové pralinky a naftu, ale objevují se i meruňky a citrusy. Chuť plnější, efektní, ovocné koláče říznuté rumem, pralinky, dost dlouhé. Ležením určitě získá. Nevěřil jsem, že víno nebylo barikováno. Zkoumání viněty potvrdilo, že sice víno neleželo v barikových sudech, ale bylo v nich fermentováno. Tak trochu úlet, ke kterému jsem se několikrát vrátil. Michele Satta je bohatý podnikatel, který „prchl“ do Toskánska teprve před několika lety, skoupil pozemky od místních malých vinařů a rozjel to ve větším. A že se mu to povedlo. Giovin Re Bianco di Toscana je krásné, byť již poněkud dražší víno – 869,- Kč.

Síla Bolgheri tkví ale ve vínech červených, nalijme si první šestku…

4 – Campo di Sasso – Insoglio del Cinghiale 2005 (Cab.Sav., Cab.Franc, Merlot, Syrah, Petit Verdot, zrání: 8 měsíců v bariku, 4 měsíce v lahvích). Tak trochu nultý vzorek v červených, údajně hodně oblíbené víno. Mně přišlo celkem obyčejné, běžnější slušná ovocná aromatika a chuť, byť poněkud unifikovaná, průmyslová. Za 609,- Kč moc drahé, podobný profil a kvalitu dostanu z Nového světa za třetinu a méně.

5 – Michele Satta – Piastraia Bolgheri Rosso DOC 2002 (25% Merlot, 25% Syrah, 25% Cab.Sav., 25% Sangiovese, zrání 12 měsíců v bariku, alkohol: 13,5%) – u mne na druhém místě v celkovém bodování. Vysoká, nazrálá barva. Velmi výrazná a krásná aromatika. Mix květin, ovoce, selských tónů a kůže. Středně plné tělo, ale v chuti perfektně harmonické a vyvážené, jemné. Tmavé ovoce, švestky, pěkně zakomponovaný sud, dlouhá dochuť. Výborné a již nyní vyzrálé! Běžná cena 899,-, akční na degustaci o dvě stovky nižší… a za tu jasná koupě a konkurence výrazně dražším Bordeaux.

6 – Poggio al Tesoro – Sondraia Rosso IGT 2004 (65% Cab.Sav., 25% Merlot, 10% Cab.Franc, zrání 18 měsíců. v bariku, 6 měsíců v lahvích, alkohol: 14,5%) – mladě působící vysoká barva, zvláštně nasládlá aromatika až do „candy“ tónů. V chuti neoslovuje, sice má všechny ty důležité aspekty dobrého vína (plné, delší, tříslo předurčující delší zrání, ovocitost…), ale jako celek působí trochu obyčejně. 699,- Kč je moc. Většina, co jsem tak slyšel pokřikovat, by ale rozhodně sáhla spíš po tomto víně než mou preferované pětce. Holt asi můj vkus směřuje k živočišnějším a vyzrálejším vínům – předhoďte mi ve sklence oslí stáj a budu hýkat nadšením :o)

7 – Enrico Santini – Montepergoli Bolgheri Rosso DOC 2003 (40% Merlot, 35% Cab.Sav., 20% Syrah, 5% Sangiovese, zrání 16 měsíců v bariku, alkohol: 14%). Vysoká, jemně nazrálá barva. Zajímavá a efektní vůně kvasícího ovoce, vyzrálých hroznů, kůže, lehce živočišnost a pěkné vlašské ořechy. Slušně plná chuť, šťavnatá, výrazné tříslo, tmavé ovoce, živočišnost a dlouhá dochuť. Krásné! Další z favoritů, z červených čtvrté místo. Cena již vůbec ne optimistická, 1259,- Kč.

8 – Micheletti – Guardione Bolgheri Rosso DOC 2003 (Cab.Sav., Merlot, zrání 15 měsíců v bariku, alkohol: 13%). Vysoká, nazrálejší barva. Přímočařejší ovocná vůně se zakomponovaným sudem, aromaticky velmi silný „Bordeaux“ štych. V chuti středně plné, s vyváženou ovocností a alkoholem a pěkně zakomponovaným sudem. Výrazné tříslo, chce ještě uležet, ale bude to skvělé víno. Opravdu hodně připomíná taková ta „běžnější“ Cru Classée z Bordeaux. Cena 1079.- Kč odpovídá kvalitě (podobná vína ze starého kontinentu se za takové ceny prostě prodávají, ať chceme nebo ne).

9 – Giovanni Chiappini – Guado de´ Gemoli Bolgheri Rosso Superiore DOC 2003 (80% Cab.Sav., 20% Merlot, zrání: 12 měsíců v bariku, alkohol: 14%). Vyšší, nazrálejší barva. Slušná vůně, klasičtější aromatický profil (opět „Bordeaux“ štych), vyzrále ovocné tóny, trochu selské. Povedené. V chuti plnější, výrazné tříslo a delší dochuť, přímočaré a nekomplikované, ale dostatečně zajímavé. Za cenu 889,- Kč přeci jen ale čekám trochu víc.

A nastupuje poslední šestice těch nejlepší „Superiore“ vzorků. Jdeme do nich…

10 – Batzella – Tam Bolgheri Rosso Superiore DOC 2004 (60% Cab.Sav., 40% Cab. Franc, zrání 24 měsíců v bariku, 6-8 měsíců v lahvích, alkohol: 13,5%). Zde nebyl po přičichnutí problém odhalit, o které víno jde, můj oblíbený Cabernet Franc se prezentoval více než silně. Vůně je kořenitá, až do pepře, s tóny černorybízového džemu. V chuti ovocité, s velmi výrazným tříslem, dlouhé ale neuhlazené a hrubé. Možná za pár let se srovná, ale nějaká bomba to asi stejně nebude. Cena 839,- Kč.

11 – Argentiera – Argentiera Bolgheri Superiore DOC 2004 (Cab.Sav., Merlot, Cab. Franc, zrání 14 měsíců v bariku, 12 měsíců v lahvích, alkohol: 14%). Velmi vysoká barva, aromaticky mi tak nějak naskočilo „naparfémované Margaux“, velmi slušný komplex ovocnosti, květin a tónu ze sudu. V chuti plnější, ovocné, se zatím dominujícím tříslem. Určitě se posune do více než zajímavého mohutného vína, ale tady jde více než kde jinde o „vraždění neviňátka“, počkejme si pár let. 1399,- Kč je slušná pálka…

12 – Podere Sapaio – Sapaio Bolgheri Rosso Superiore DOC 2004 (70% Cab.Sav., 10% Cab. Franc, 10% Merlot, 10% Petit Verdot, zrání 18 měsíců v bariku, 18 měsíců v lahvích, alkohol: 14,5%). Mladičká barva, aromaticky v uzavřené fázi „pěkné barikované červené“ trochu škoda. V chuti mohutné a efektní, drsnější, ale ne nějak obludně tříslovinové, sud se projevuje krásně a ladí s ovocem. Hodně dobře udělané víno, opět za pár let bych si dal říct. 1219,- Kč.

13 – Michele Satta – I Castagni Bolgheri Rosso Superiore DOC 2003 (70% Cab.Sav., 20% Syrah, 10% Teroldego, zrání 18 měsíců v bariku, 18 měsíců v lahvích, alkohol: 13,5%). Pro mne suverénně nejlepší vzorek večera. Mladá, jen lehounce nazrálá barva. Ve vůni živočišné tóny, ukázkový pavilon slonů v zoo. Podivně selské, aromaticky omamné, krásné! Chuť již naleželejší a harmonická, slušně plná, ale nijak explozivně. Efektní, živočišná, se skvělou tříslovinou a dlouho dochutí. Nádherné víno, přesně taková mám rád, navíc bude určitě ještě zrát do krásy. 1199,- Kč.

14 – Ornellaia – Le Serre Nuove Bolgheri Rosso DOC 2003 (40% Cab.Sav., 40% Merlot, 15% Cab. Franc, 5% Petit Verdot, zrání 16 měsíců v bariku, 6 měsíců v lahvích). Jeden z papírových favoritů, druhé víno z dnes již legendárního vinařství Tenuta dell' Ornellaia. Velmi vysoká barva, výrazná a trochu zvláštní aromatika, krom ovocných tónů i nějaké trochu nečisté, druhá láhev snad o něco lepší, ale stále to není ono. Takové docela obyčejné. V chuti slušně plné, ušlechtilé dřevo, jemnější s již nyní slušně ohlazeným tříslem. Nezasáhlo. A 1399,- Kč je sakra hodně.

15 – Guado al Tasso – Guado al Tasso Bolgheri Rosso Superiore DOC 2003 (70% Cab.Sav., 15% Merlot, 15% Syrah, zrání 14 měsíců v bariku, alkohol: 13,5%). Třetí místo v červených. Jedna z legend Bolgheri. Hodně vysoká barva, opět výrazná efektní vůně s živočišnými tóny, alkoholem, vrstevnatá a elegantní. Chuť mohutnější, se stále ještě svíravým tříslem, které si určitě v následujících letech ohladí. Ovocnost, ušlechtilost, dlouhá dochuť. Krásné víno, ovšem za 1959,- Kč.

Objevem večera se pro mne stal Michele Satta, jehož vína se pokusím sledovat a sem tam přechutnat. Bez problémů obsadil první i druhé místo v červených, navíc svým „slabším“ vzorkem zastínil (alespoň pro mne) i většinu vín z vyšší kategorie. Celkově mi Bolgheri dost sedlo, chuť vína jsem měl v ústech ještě několik hodin po návratu z degustace, výrazem mi vína hodně připomínalo Bordeaux namixované s nějakou tou živočišnější Rhônou, tak se mi to líbí.

Smutnou zajímavostí bylo taktéž potvrzení statistiky okolo 5% korkových lahví – 16 vzorků, každého otevřeno 2 až 3 lahve, celkem „korkových“ (nebo podobně poškozených) dva až tři kousky (u jedné jsem se neshodl, ale osobně ji za korek považoval). Nečekaným zpestřením degustace byla účast Martiny Severy, který odprezentoval jím dováženou dekantační nádobu Ovarius, takového „bažanta“, který údajně víno za pár desítek vteřin otevře stejně, jako běžný dekantér za dvě hodiny. Nádoba i funguje, ale nejsem si jist, zda vínu opravdu pomáhá. Mám pocit, že to celé funguje na principu nějakého oxidačního šoku díky probublávání vzduchu při nalévání, překvapivě to tak nějak zjemňuje tříslo u mladých vín, ale zároveň mi přišlo, že utláčí aromatiku. A nebo to celé byla davová sugesce :o)

Zobraz celý článek →

LIVI Dubňany – je chyba ve mně?

V některé dny na zajímavou degustaci nenarazíte a v jiné se jich sejde hned několik. Zvolil jsem výlet do centra a po dlouhé době se rozhodl navštívit Dům vína u Závoje. Degustace z řady “jak se vám líbí“ (slepá ochutnávka s tipováním vína) byla bohužel pro nezájem zrušena. Další varianta v řadě, testování skleniček Riedel, odpadla pro nemoc. Ochutnávku průřezu sortimentem dovozce Milana Krále jsem nestíhal. Nakonec tedy zvolil až poslední možnost v podobě zajímavě vypadající degustace 13 vzorků ze sortimentu vinařství Livi Dubňany (mnou opomíjená firma, v minulosti jsem se párkrát spálil a od té doby je nezkoušel, navíc se Livi namočilo do aféry dovážených vín s padělaným dokladem původu) ve Viničním altánu. V sortimentu jsou ale ryzlinky i modré rulandy, proč tedy váhat…

… a je po degustaci a já datlím poznámky. Nebudu to protahovat, ve sklence mám něco na spravení chuti (po pravdě jsem z výsledku ochutnávky tak trochu naštván a chuť si spravuji „hodně“, takže je to uzený kolomazový desetiletý Talisker). Původní plán napsat informace o vinařství, o integrované (ekologičtější) produkci a tak podobně se rozpadá vniveč, svůj čas a energii mohu investovat lépe. Odkáži vás tedy přímo na stránky vinařství – http://www.livi-dubnany.cz – a pustím se do krátkého popisu ochutnávky a vín.

V překvapivě poloprázdném Viničním altánu prezentovala vína obchodní zástupkyně po Prahu, paní Michaela Platzerová. Elegantní dáma ve vojenské zelené promluvila o vínech, viničních tratích, technologii – docela kvalitně, bez větších problémů. Vína prodává, naprosto „mimo“ popisy vín jsem se už naučil u těchto lidí přecházet s úsměvem. Slovy hlavního hrdiny filmu „Děkujeme, že kouříte“ – každý musíme platit hypotéku. Vinařství pojalo degustaci zajímavým způsobem – proti sobě skoro vždy stálo víno z běžné produkce (2000+ lahví) a maličké šarže (400 - 600 lahví) z nové hypermoderní produkce z vinných sklepů Šidleny. V tomto sklepě se testují nové technologie, stejná surovina je zpracovávána v několika šaržích (pomletí hroznů, lisování celých, různé typy kvasinek atp.) a výsledkem má být nalezení optimálního postupu pro nasazení do „velké“ produkce. Proč ne.

Na zavínění posloužilo Veltlínské zelené v pozdním sběru ročníku 2006. S příliš vysokou kyselinkou a bez výrazu, skutečně jen na úvod (byť já si poctivě dávám sklenku bílého před každou degustací, abych oním syndromem „prvního vzorku“, který většinou dopadne špatně, tolik netrpěl). První duel „vyšší produkce“ versus „experimentální šarže“ obstarala odrůda Ryzlink rýnský. V běžné Bordeaux lahvi s barevnou vinětou stál pozdní sběr 2006 proti pozdnímu sběru 2005 „LV 212“ (katastrální číslo Šidlen) v elegantní lahvi burgundské, z experimentální šarže „A“, s pomletím celých hroznů (pokud se nepletu, byl v tom lehce chaos). Běžný ryzlink se prezentuje neuhlazenou aromatikou do muškátových tónů, snad lehce lipovinou, víno se musí ještě srovnat na lahvi. V chuti naprosto obyčejné, s příliš výraznou kyselinou, trochou kořenitosti v závěru. Experimentální ryzlink je jiná kategorie – vůně je krásná, klasičtěji ryzlinková, kompaktní blok medovosti, lehce petrolejových tónů a květin. Jakým obrovským zklamáním je lehká, tenká (až vodovatá) chuť, vlastně „obsahově“ v pořádku, až na ten zředěný dojem. Zvláštní, nepochopitelné.

Druhé kolo souboje měl obstarat experimentální zemský Hibernal 2005 proti sladšímu Hibernalu 2006 ve výběru z hroznů. Bohužel celá šarže (350 lahví) onoho zemského kousku se před degustací vyprodala do nějakého hotelu, takže zůstal „pouze“ výběr. Zlatavější barva, trochu „zelenější“ a sauvignonová (tedy jak si domácí Sauvignon spousta konzumentů představí) aromatika následovaná hrubší a přecukřenou chutí, kterou kyselinky nemají šanci srovnat. Květinovo-medová dochuť se táhne docela dlouho, ale základ chuti je prostě jen sladkost. Škoda. Rychle k Sauvignonu. Pozdní sběr 2005 „LV 212“ proti výběru z hroznů 2006 z běžné produkce. Není co řešit, výběr je opět (byť docela pikantní) cukrová voda a nemá šanci. Pozdní sběr je naopak na Sauvignon aromaticky celkem decentní, projevuje se tóny hluchavky a zeleného jablka, nevlezle a příjemně. V chuti je krásně suchý, pikantní, svěží s velmi zajímavým závěrem, docela povedené suché bílé jaké bych si klidně koupil domů – kdyby za něj výrobce nechtěl 260,- korun, to se poohlédnu jinde a pořídím lépe.

Rychlým tempem jedeme dál, čeká nás šest vín červených, konečně slušný počet, já je mám nějak raději. Jakostní Cabernet Moravia 2004 „LV 212“ proti pozdnímu sběru 2006 nemá vítěze. Experiment, technologicky jistě zajímavý, totiž totálně zhatilo nesprávné použití barikového sudu. Nacpat morávii v této kvalitě (s méně výrazným tělem na 12% alkoholu) do asi dost čerstvého bariku je zvrhlost, odrůda nemá šanci se projevit a výsledkem je vanilkovo-kávové cosi, v čem by odborník možná poznal konkrétní místo původu dubů na sud (mimochodem francouzské, výrobce Mercier), ale odrůda je zahrabána kdesi daleko vzadu. Výlevka, na podobné pokusy nemám náladu. Cena 345,- Kč působí jako totální výsměch. Jistě, ten sud stál spoustu peněz, to chápu. A na něčem se vinař musí naučit jej používat, ale ať se to nesnaží prodávat jako „exkluzivně naceněné špičkové víno“. Za tyhle peníze koupím třeba Château Beaumont (v letošní en-primeur kampani 244,- Kč s DPH a stejný ročník jako morávie, tedy 2004, aktuálně na našem trhu za 375,- Kč) a budu mít jistotu, že dostávám kvalitně barikované více než slušné konzumní červené. Z Bordeaux, s maržemi dovozců a vůbec vším tím okolo. Bez nálepky „exkluzivity malé šarže“, ale kvalitativně řádově jinde. Vřele doporučuji našim výrobcům, ať přestanou blbnout a zaměří se na vína, která zde mají šanci obstát. Podobné pokusy se možná budou nějakou dobu prodávat, ale pak zákazníci prohlédnout a začnou nakupovat jinde. Uf, jsem se nějak rozjel, zpět k degustaci a druhému účastníku souboje. Běžný pozdní sběr morávie zavoní na odrůdu klasicky, mladá divoká vůně jak ji mám rád, možná s trochou „víka od sudu se zelím“, hezká (ale kdo má rád vyzrálé „makové“ morávie, ten bude zklamán). V chuti středně plné, příjemné a … zakončené až odporně hořkým ocasem. Co to? Inu jdeme dál, čeká nás Frankovka. Pozdní sběr 2005 „LV 212“ je na tom stejně jako jeho sestřička morávie, totální zabití sudem, v tomto případě možná aromaticky více do čerstvě mleté kávy. Kde jsou hrozny? V jiných vínech, bych si tak tipoval. Třeba ve výběru z hroznů téže odrůdy ročníku 2006? Vínu s velmi vysokou barvou, výraznou aromatikou kvasících hroznů a obecně „přešlého“ ovoce (višně), v chuti středně plné a takové selské, drsnější a delší, prostě červené z Moravy v takovém tom klasickém domáckém štychu. A ono je to docela dobré, na nic si nehraje! Ale stojí 290,- Kč, takže je opět ze hry, konkurence nespí.

A na závěr má milovaná odrůda – Rulandské modré. V případě experimentální šarže „A“ řady „LV 212“ označeno jako Pinot Noir (důvod dvojího pojmenováni v rámci jedné firmy mi nebyl sdělen), výběr z hroznů 2005. Nižší, celkem tradiční barva, lehce nazrálá. Aromatika jemná a odrůdová (14 měsíců v sudu se nepodepsalo tragicky, dřevo bylo očividně již někdy použité a navíc surovina měla sílu s ním bojovat), krom ovocných a dřevitých tónů se objevuje i aroma lehce živočišné, Gary Vaynerchuk by jej možná přirovnal k jeho oblíbeným „zpoceným ponožkám“. Chuť nejprve nastupuje příjemně, odrůdově… aby se následně neharmonicky rozložila a atakovala ústa hořčinou. Ležení asi moc nepomůže. Vysoký přívlastek výběr z bobulí ročníku 2006 již očekávám s velkou skepsí a nemýlím se. Barva opět nižší, ale v rámci odrůdy naprosto v pořádku, je následována aromatikou spíše nalézanou v rosé – jahodovým kompotem. Vůně je jemná, ale upřímně na vyzrálé červené nijak typická. Chuť je nezajímavá, příliš sladká (ze všeho nejvíce připomíná přeslazený ovocný čaj „lesní směs“), delší, ale to asi i díky výraznému alkoholu a tříslovině. Nechápu, neocením, nechci…

Degustace Livi mne nenadchla. Ba naopak. Vína šla až tragicky mimo mé chuťové preference (i to, co považuji za „objektivní“ ukazatele kvality, byť taková vína třeba nevyhledávám). Nejspíš budu muset tenhle článek uveřejnit hned potom, jak ho dopíšu, protože s čistou myslí po ránu bych ho nejspíše celých přepsal a odstranil „konfliktní“ části… takže bych ho neuveřejnil vůbec. Nevím, možná mne naštvalo několik drobností a pak už se to vezlo. Třeba holedbat se tím, jak nějaký proces výroby vína dokonale řídí počítače, tím si mne nikdo nezíská. Vývojem počítačových aplikací se živím a ve víně hledám něco jiného. Ona „technologická přesnost“, která má za následek často unifikovaná a pouze „korektní“ vína, je přesně to, co se mi příčí. Ta jistá nevypočitatelnost, zavilost na tisíci různých faktorů, odlišnost jednotlivých vinařů je to, co čím dál více lidí vyhledává. Je jistě záslužné dělat hromady šarží a pokusů s kvasinkami, ale upřímně pokud je ta prvotní surovina o ničem, špičková technologie ji nezachrání. Měla by si to uvědomit i paní Platzerová a větší důraz dát právě na onu integrovanou produkci, kterou vinařství aplikuje, spíše než na technologické experimenty (pokud to tak dělá i vinař). A vůbec.

Vína z Livi dostávají hromady medailí. Ta, která jsem chutnal a zde poněkud „strhal“, se honosí oceněními z časopisů, velkým zlatým pohárem z Víno a Destiláty… názor na řádcích výše tedy berte tak, jak píšu v patičce. Jako čistě můj amatérský pohled, který nemá s „objektivním“ bodováním nic společného. Můžete si přečíst i značně kladnější názor na jinou degustaci této firmy na O Víně (včetně popisu stejných vín). A až budete pít sladké rulandské modré, udělejte si vlastní názor a dejte mi vědět…

Rozloučím se zopakováním poučky „nebarikuj, co nemá smysl barikovat, víno tím nezlepšíš“, nalitím další sklenky Taliskeru, a textem básničky, která visela na stěně Altánu pod fotografií pořezaného dřeva.

„Kosti stromů,
paměť ukrytá do dřeva,
tiše naslouchám.“
(Werk Soltan)

Zobraz celý článek →

Co se právě píše o víně…

Dnes téměř vynechám „vlastní tvorbu“ a nadělím pár tipů na zajímavé články o víně (nejen) na internetu. Pokud nečtete všechny tematické a zpravodajské weby, třeba pro vás budou některé nové. A jestli máte nějaký další tip, šup s ním do komentářů :o)

Se sloganem "Na vínu se pozná, jestli švindlujete, nebo jste precizní a důslední" si na webové verzi Hospodářských novin můžete přečíst rozhovor s Vilémem Krausem. A další rozhovor s vinařem, tentokrát s Josefem Peřinou, najdete na Šumařově blogu. Jedná se o nezkrácenou verzi rozhovoru, který vyjde (asi jako mírné PR o domácím vinařství) v jednom zahraničním médiu.

Docela jsem se pobavil u článku „Může být milionář komický?“, dle iDnes „okénku milionáře Martina Reinera“, který se obouvá do všech, kteří nad vínem pronášejí věty jako „úchvatná vůně drobných horských plodů, dochuť teplá, glycerolová.“. V lecčems s ním nelze než souhlasit, i proto si (pro někoho také trochu trapně) píšu poznámky a na degustacích raději nic moc neříkám. A na závěr jen vzkazuji, aby si pan Reiner vzal tip z komentářů k článku a krom své oblíbené whisky Cragganmore zkusil i odkazované Talisker a Caol Ila (nevím, kdo to tam psal, ale jde shodou okolností o mé dva „nemilionářské“ oblíbence, pro tyhle destiláty bych snad obětoval i některá ze svých nejoblíbenějších vín).

Na webu O Víně právě probíhá „týden s odrůdou Sauvignon“, o slepé degustaci třinácti vín této odrůdy jsem zde již psal, nyní si můžete přečíst i názory dalších účastníků.

A co dál? Určitě nevynechejte článek „...až 60 lahví vína za večer“ na Matesolově blogu. O návratu do pohostinství v roli sommeliéra, hostech restaurantu a tak vůbec… pěkné čtení. Pokud vás štve, že v našich končinách prakticky nejde koupit víno s předchozím ochutnáním, zaskočte na blog pana Skleničky a přečtěte si o novém projektu Global Wines jménem Wine Depot. Snad se blýská na lepší časy.

A posledním tipem je článek „Slast a bída českého vína“ v aktuálním čísle časopisu Týden (to se Svěrákem a Smoljakem na obálce, ukázka článku zde). Někdy mírně patetický popis aktuální situace vinařství v oblasti Čechy, o vzestupu vín z okolí Mostu a úpadku na Čáslavsku. Každopádně je fajn, že se o podobných věcech píše, je to potřeba.

Zobraz celý článek →

Houby kam se podíváš a výhody ochutnávky

O víkendu jsme vyrazili na výpravu „po stopách prvních skautů“ , počasí nám přálo a místa byla krásná, a nakonec dorazili i do hospody, kde Hašek napsal Švejka (pivo tam prý točí jeho vnuk). Celou cestu především v lesích na Vysočině nás provázela neuvěřitelná záplava hub. Já vím, říkají to všichni a celý domácí web je plný receptů, ale nedá mi to. Každý les doslova svítil nejen muchomůrkami (víc najednou jsem jich v životě neviděl), ale i houbařský zoufalec jako jsem já nacházel desítky hříbků. Při stanování na mýtině bylo nutné nejdříve „sklidit“ houby, neuvěřitelné.

S propanbutanovým vařičem na tábořišti těžko ukuchtíte nějaké efektní jídlo, takže úprava hub spočívala především v klasické smaženici, ovšem bez vajíček. Další pochoutkou se stal kuskus s prefabrikovanou bešamelovou omáčkou opět říznutý hříbky. A vznikla i volná variace „Francouzská polévka z pytlíku s houbami“. A všechno to bylo, ač to tak možná nezní, sakra dobré! Otázkou je, kolik dělá to místo a lidé okolo. Celou dobu jsem se ovšem těšil na extrémně jednoduchou úpravu hříbků v domácím prostředí – tenké plátky, lehce osolené a opepřené a zakápnuté olivovým olejem. Křupe to, chuť hub je zde v jejich čiré, tepelně neupravené formě, a jako předkrm doslova fantazie. Zkuste někdy překonat pocit, že vše musí být alespoň lehce osmaženo, a zbaštěte houby (stejně jako ryby, hovězí…) syrové. Třeba budete příjemně překvapeni.

V závěru výpravy, na pouti ve Světlé nad Sázavou, jsem si opět ověřil, jak dokonale funguje možnost degustace před zakoupením. Tentokrát ne u vína, ale u medoviny. Bodrý chlapík (celkem dost „společensky unavený“, abych byl přesnější) se nás ujal po prvním zálibném pohledu na lahve. Postupně nám vrazil několik různých vzorků (sladší, hořčí, bylinková…) a nakonec jsem si, ač původní úmysl takový vůbec nebyl, koupil tu láhev, která mi chutnala nejvíc (hořká medovina z Výzkumného ústavu včelařského, anebo jak se taky může výzkumák živit). Ani ne tak z pocitu, že bych prodejci za tu volnou ochutnávku něco dlužil, ale prostě proto, že mne minimálně jeden ten vzorek o své kvalitě přesvědčil. Kdy si prodejci vín (tedy ti, kteří si za svými produkty opravdu stojí a vědí, že neprodávají humus) uvědomí, jak zásadní je možnost ochutnat? Samozřejmě nepočítám, že mne někdo nechá propít se celou svou nabídkou Grand Cru z Burgundska či Bordeaux, od toho jsou řízené degustace, ale základní sadu vín, která bude tak či onak tvořit stěžejní část obratu, bych měl mít možnost bez větších problému ochutnat. A když ne, tak holt nakoupím jinde…

P.S. bohužel stále nemám vlastní digitál a do lesů jsem půjčenou zrcadlovku tahat nechtěl, takže omluvte nedostatek dokumentárních záběrů :o) Tak alespoň vypitá medovina a talíř s oslavovanými křupavými houbičkami.

Zobraz celý článek →

Tenuta di Capezzana – Barco Reale di Carmignano 2004 (Itálie)

Hned na úvod se musím k něčemu přiznat. Na vína z Itálie jsem svým způsobem „rezignoval“ a bez degustace skoro nikdy nekupuji. Zklamání bylo až příliš mnoho a momentů, že se ta či ona láhev trefila do mého vkusu, jak šafránu. Raději se nechávám překvapovat na návštěvách či degustacích. Nevím, čím to je. Jistě, velká vína typu absolutně úžasného merlotu Masseto, legendárních kupáží Ornellaia, Sassicaia či Solaia vás nenechají na pochybách, že pijete něco výjimečného. Ale v kategorii běžných slušných vín jsem měl velmi často pochybnosti, zda jsem své peníze investoval dobře. Možná je to tím, že velká část italských vín opravdu perfektně funguje až s vhodným jídlem. A možná jsem prostě a jen naladěn na jinou „vinnou frekvenci“.

O posledních čtyřech vínech z Itálie zdegustovaných v září jsem nenapsal ani čárku. Dvakrát Barbera d’Alba a dvakrát Dolcetto (d’Alba a di Dogliani), ač v cenové kategorii 180 až 300,- Kč, byla vše obyčejná konzumní vína, tak trochu nudná a vlastně jen technicky dobře připravená. A upřímně za tyhle peníze čekám přeci jen trošku víc. Proto jsem se rozhodl nabořit smolnou sérii lahví mnohem slibnější - Barco Reale di Carmignano 2004 z vinařství Tenuta di Capezzana, podniku s mnohasetletou historií a nyní v rukou šlechtické rodiny Contini Bonacossi. Pil jsem od nich fantastické Trefiano Carmignano 1999, překvapivě zajímavé Chardonnay (byť na webu ho vůbec nepropagují) a v archivu čeká jejich „vlajková loď“ Villa di Capezzana Carmignano. Vyrábějí i neuvěřitelně dobrý (a cenově tomu odpovídající) olivový olej, doporučuji vyzkoušet. Do sklenek ovšem nalijeme mladou verzi carmignana – Barco Reale – ovšem se stejným odrůdovým základem: 70% Sangiovese a 20% Cabernet Sauvignon s přídavkem 10% odrůdy Canaiolo.

Klasická zelená bordeaux láhev má plastovou záklopku a je uzavřena plným korkem s potiskem vinařství. Viněta je docela hezká, ale to je otázkou vkusu každého, takže sami posuďte z fotografie. Barva vína je velmi vysoká, moc pěkná mladá s rubínovými odlesky a lehkou nazrálostí na okrajích. Vůně je trochu ostřejší, znát je alkohol, ale přeci jen dominuje výrazná ovocnost, trochu mentolu, vůně je jemnější a příjemná, taková… ten výraz „italská“, ač je to země obrovská s desetitisíci různých vín, se mi prostě dere na jazyk. Chuť je středně plná, poměrně šťavnatá s dostatkem ovocnosti a zajímavou dřevitou dochutí. Víno se pije moc hezky, nenudí, technicky nemá žádnou chybu, ale pro mne bohužel chybí onen „X“ faktor, prvek nadšení. Možná, kdybych k vínu přistupoval bez velkého očekávání, vše by dopadlo lépe. Toto víno totiž dostalo od Roberta Parkera skvělých 90 bodů a stejně skvělé „dvě skleničky“ v magazínu Gambero Rosso. A devadesát bodů, tedy pro mne jakousi spodní hranici snad až výjimečnosti, tu opravdu nevidím. Na druhou stanu následný letmý pohled do ceníku prozrazuje fér prodejní cenu 290,- Kč (Braňo Chovan).

Co říci na závěr? Toto víno je pro mne dalším důkazem, že běžnější Itálie mi v něčem prostě uniká. Mám velká očekávání a to víno je nakonec „jen“ dobré a pokud zvolíte vhodné jídlo, více než skvěle jej doplní. A o tom to možná je. V našem případě víno doprovodily (nebo naopak víno doprovodilo jídlo? Někdy nevím, co k čemu vlastně vybírám…) těstoviny s houbovou omáčkou (či spíše smaženicí), ale dovolím si tvrdit, že nějaká rajčatovější varianta těstovin by fungovala lépe.

Odkazy: Tenuta di Capezzana | Braňo Chovan

Zobraz celý článek →