pondělí 30. listopadu 2009

Divné vůně, vzpomínkové chutě

stary_kozel Pravidelně jsem fascinován tím, jak silně mne dokáže zasáhnout čichová paměť. Vlastně mám pocit, že leckdy jsou ty zastrčené vzpomínky, které připomene nějaká zvláštní vůně, silnější než vzpomínky vyvolané zrakem či sluchem, tak nějak intenzivnější a hlubší. Nedávno jsem četl poetický článek Bogdana Trojaka „Mlčeti o víně“, kde si tak trochu dobírá dlouhé popisy vůní u vína. Sám jsem vinen a psal o tom třeba v „Jemný dotyk konfitovaného krtka a myších oušek“ a o oblíbených ovocných salátech z vinět a recenzí se zmiňoval v článku „Višně, švestky a petrolejový král“. Jenže si nemůžu pomoct. Když se sejdou ta správná aromata, tak z paměti vyplouvají vzpomínky jedna za druhou. I o tom, jak otevřete láhev vína a kvůli vůni začnete lovit staré fotky, jsem tu už psal (a zase to bylo u ryzlinku, zvláštní). Dneska tohle všechno datlím kvůli dvěma lahvím. Jedna vyvolala hromadu vzpomínek na dětství, druhá zase voněla tak podivně, že si vysloužila dlouhé debaty na téma o stylech vinaření, vadách a dalších věcech okolo.

baumard_clos_st_yves_2004 Nejdřív tedy ta podivnost. O odrůdě Chenin Blanc a apelaci Savennières jsem se tu zmiňoval, třeba v článku o jedné moc pěkné lahvi. Mám skoro dokončen report o degustaci jen vín této odrůdy z jihu Francie, ale nějak se mi nedaří ho doklepnout, snad časem. Dnes je řeč o Domaines des Baumard (mám k nim „citový vztah“, dělají povedené bublinky a zvolil jsem je jako přípitek na svatbě) a monopolní vinici Clos de Saint Yves ročníku 2004. Z vína jsem měl pocit, jako by se někdo trochu snažil o oxidativní ujetiny ve stylu Nicolase Jolyho, ale vymklo se mu to z rukou. Víno bylo jasně nazrálé, trochu naoxidované, velmi velmi suché, ale především extrémně důrazné jednou dominantní vůní. A tou byl zápach starého kozla :o) Kdybych chtěl být slušnější, tak řeknu, že šlo o velmi výraznou ostřejší vůni takových těch malých kozích sýrů, bochánků okolo sto gramů pokrytých tlustou slupkou mnohobarevné plísně. Mám tohle aroma rád, ale když vám při každým zatočením sklenky začpí do nosu, tak to úplně příjemné není. Rozjetá láhev? Jaká tak konkrétní vada by to mohla být? Nebo snad terroirový projev vinice? Nevěřím, že tohle víno měla vypadat právě takhle. Ale pro tu zkušenost a ověření si snad jednu láhev i koupím.

samos_nectar_2000 Druhý zážitek byl o poznání příjemnější. Před nedávnem jsem otevřel a po dobu několika týdnů pomalu upíjel jako dárek obdrženou (díky!) láhev Samos Nectar 2000, víno od hlavního producenta hroznů na ostrově (Union of Vinicultural Cooperatives of Samos). Samos má vlastní apelaci a Nectar je velmi zajímavou variantou zdejších sladkých vín. Hrozny jsou po několik dní sušeny na slunci a víno na výsledných zhruba 15% alkoholu fermentuje přirozeně, nepřidává se destilát. Výsledkem je silné sladké víno, které dále vyzrává tři až čtyři roky v dubových sudech. Láhev je průzračná, nezabarvená, uzavřena plastovou záklopkou a krátkým pravým korkem. Víno pěkné bronzové barvy se valí do sklenky líně, táhne se a jako by z lahve ani nechtělo. Vůně je hodně výrazná, taková „včelí“ – mix různých produktů, nejen medu. Je tam hromada oříšků, trochu oxidativní nádech, lehce těkavky, ale vyzrálá medovost převládá. V chuti sladké, sirupové, intenzivní a dlouhé. Hromada cukru není dostatečně vyvážena kyselinou a jde to pít spíše jen jako malá sklenka „na dobré spaní“ či jako doprovod (opět v množství půl deci, víc ne) třeba k štrůdlu. Píšu o tom ale kvůli něčemu jinému. Když jsem byl malý, za pochoutku jsem považoval rýžové burizony. A jednou za čas, třeba během nějaké nemoci (často), se mi poštěstilo baštit jejich sladkou variantu, chemicky barevné Arizonky. Samos Nectar 2000 mi chuť téhle sladké rýžové záležitosti neuvěřitelně připomínal, jen plnou pusu arizonek všech dostupných barev doplnil ještě velkou lžíci medu. Po prvním napití jsem se vrátil do peřin k verneovkám, televizi a animovaným seriálům v němčině.

Opakuji se, ale přesně tohle mám na víně rád. Schopnost připomínat zážitky a pocity z let dávno minulých, nejen těch přímo spojených s nákupem konkrétní lahve (třeba na dovolené), ale díky pestré škále vůní a chutí i věcí nesouvisejících, momentů zdánlivě ztracených. A i tohle je důvod, proč mnohá technicky naprosto korektní a dobře připravená vína nějak zvlášť neosloví, pokud nedokáží nabídnout něco navíc a alespoň trochu roznítit představivost. Jsem vinen dlouhými a napůl zbytečnými popisy vůní a chutí, když každý tam stejně ucítí něco trochu jiného. Pokud ale víno dokáže podobné dojmy vyvolat, když pobaví a potěší, objevují se všechny ty ovocné saláty na papíře sami od sebe. Pro většinu současné produkce by však stačilo připravit si sadu pár desítek zkratek ve stylu ZMV (základní mladý veltlín) či VTFR (velkoprodukční trpká frankovka). V některých vínech se skrývají vzpomínky a příjemné chvíle, v jiných jen budoucnost v podobě cirhózy jater.

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails