V rámci zodpovědného přístupu k budoucnosti evropského společenství jsem se rozhodl trochu nakopnout ekonomiku Řecka, ideálně konzumací jejich vín. Sladká z ostrova Samos u mne příliš velkého využití nenajdou, zato momentálně velmi populární (hlavně sommeliéři v USA v něm teď dost jedou) suché svěží Assyrtiko, ať už ze Santorini nebo odjinud, užití najde velmi snadno. No a pak je tu samozřejmě Retsina. V minulosti jsem měl možnost ochutnat i pár vyhlášených variant, s pryskyřicí jen jemně „elegantně“ doplňující projev vína, a dokonce i jednu biodynamickou, ale stejně jsem se k projevu příliš nepropil a pokaždé to nakonec bral jen zajímavé jako rozšíření vinných obzorů a doplnění zkušeností. Teď jsem schválně zkusil jednu běžně dostupnou průmyslovou variantu za pár korun, konkrétně asi 130 Kč v kamenném maloobchodě (na e-shopu dovozce stovka a dá se koupit dvoulitrovka pod stovky dvě), abych si pryskyřičný projev mírně osvěžil. A večer přišel na celkem fajn způsob, jak si s celou lahví hravě poradím…
Co to vlastně Retsina je, ve velké zkratce? Dnes jde o bílé (typicky odrůdy Savatiano a Assyrtiko) či růžové víno, do kterého se při fermentaci přidává více či méně borovicové pryskyřice (odtud ostatně vychází jméno), která vytvoří na povrchu vína jakýsi film, následně jsou všechny pevné části odstraněny čiřením a filtrací. Může jít o víno fakt špatné, kde se nekvalita pryskyřicí maskuje (představte si zoxidované bílé, které navíc smrdí jako leštidlo na parkety), i víno opravdu propracované, zajímavé, osvěžující a nezaměnitelné. V praxi jde tedy o víno aromatizované, ale Řecko na něj má v rámci EU výjimku a nemusí jej takto značit, je to prostě víno. Retsina vznikla tak trochu náhodou, původně se do vína aroma dostávalo kvůli utěsňování amfor právě pryskyřicí, ale už Plinius starší radil přidávat pryskyřici i rovnou při kvašení a ideálně tu z borovice alepské z vyšších nadmořských výšek, která je prý aromatičtější než ta z nížin. Dnes už nerezové tanky ani skleněné lahve těsnit pryskyřicí netřeba, ale Řecko si na chuť prostě navyklo a má ji rádo, takže se víno dochucuje i nadále. První setkání s retsinou bývá… rozpačité. Vínu je třeba přijít na chuť, je opravdu netradiční, a nakrásně si k němu taky cestu najít nemusíte (vlastně i můj případ). A to ani v případě, že jej vyzkoušíte s různými pikantními pomazánkami, třeba česnekovou, kterou jiná vína jen těžko zvládají. Na druhou stranu ten základní pokus s vůní a chutí lze udělat fakt levně.
Sáhl jsem po lahvi od vinařství Lafkioti z Peloponéského poloostrova a oblasti Nemea, jejich tradiční Retsina je odrůda Rhoditis a snad též Savatiano a pryskyřice z místních lesů, připraveno čistě v nerezu. Čirá bordó láhev, plastová záklopka i špunt. Citronová žlutá barva. Vůně… pryskyřičná, jen s decentní ovocností na pozadí, projevem to nejvíce připomíná neutrální bílé, do kterého jakoby někdo ponořil svazek rozmarýnu. V chuti suché, čisté, rozmarýnově pryskyřičné, poměrně lehké, s nijak výraznou kyselinou, spíše nevýrazně ovocné. Trošku jsem bádal, co s tím budu dělat, a po pár doušcích se mi tak nějak vybavil Gin Mare a jak krásně funguje s tonikem a snítkou rozmarýnu, takže jsem víno smíchal právě s tonikem a výsledkem byl poměrně zábavný bylinkovo-pryskyřičný nahořklý osvěžující nápoj, takže tímto způsobem padne zbytek lahve :-) Možná přidám trochu limetky a ten rozmarýn na ozdobu a budu si představovat, že relaxuji někde u moře na pláži. Teploty venku tomu pomohou…
