středa 15. května 2013

Hodnocení vína je hovadina

selosse_version_originalePoměrně velký zájem vzbudil v poslední době článek „Wine tasting is bullshit. Here's why“, viděl jsem ho linkován nejen na spoustě míst v zahraničí, ale i na sociálních sítích u nás. Naprosto to chápu, on totiž dělá strašně dobře těm, kteří se ve víně moc neorientují, což je vždycky populární. Vlastně pro víno učinil mnohem víc, než hromada odborníků, kteří ve výsledku dělají z vína něco děsně složitého, takže v tomhle směru text oceňuji :-) O většině bodů, které článek používá jako argumenty, jsem tady nebo jinde sám psal – naprosto nekonzistentní výsledky vín v rámci soutěží (zlatá na jedné neznamená, že víno na jiné soutěži neodejde s bronzem či bez medaile), tlupa studentů prestižní vinařské školy popisující bílé obarvené na červeno pojmy pro červené víno, zásadně lepší hodnocení totožného vína dle viněty (přelité do lahve drahého vína dopadá lépe), vyšší ocenění vína v korelaci s cenou (opět nezávisle na obsahu lahve, běžnému konzumentovi prostě čtyřdolarové víno chutná tím více, čím vyšší cenu mu řeknete), zásadní roli hraje kdy a s kým víno pijete… všechno tohle se děje, je běžnou součástí světa vína. Závěrem je, že vysoké cenovky na víně a profesionální hodnocení jsou hovadina. Fakta jsou správně, závěr už tolik ne. Což neznamená, že se okolo vína nenakecá spousta kravin, nedělá z něj děsná snobárna a tak, hromada textů skutečně je naprostý bullshit. Ale celý obor úplně marný není :o)

Jeden ze zásadních bodů, se kterým autor článku pracuje, je že profesionálové mají tendenci užít si dražší (kvalitnější) vína, zatímco u běžných konzumentů tato pozitivní korelace při slepé ochutnávce není a naopak preferují vína levnější. Z toho tvoří závěr, že rada profesionála co pít je pro běžného konzumenta nanic, považuje tenhle stav za něco divného. Ale upřímně… není to stejné úplně, ale úplně ve všem? V jakémkoliv oboru se orientujete máte vyšší nároky a jste schopni ocenit často subtilní (ale pro vás důležité) rozdíly, které „běžný zákazník“ prostě nevidí. Víno, čaje, káva, destiláty, jídlo… to je všechno jedna skupina. Parfémy či oblečení? Zesilovač či gramofon? Helma a oblečení na motorku? Pelíšek pro fretku! Prostě cokoliv :-) Profík by měl umět odbočit od svých vinných úchylek a zvládnout doporučit vína přístupná normálnímu konzumentovi, taková která splní jeho nároky, chápat proč jim to či ono sedí. V tomhle ohledu třeba já profík nejsem, protože tu nepokrytě a bez varování vychvaluji i okrajové úchylárny, arogantně smetu polosladké unylé Chardonnay co jinak sbírá medaile, občas něco náročnějšího doporučím i v tisku a doufám v inteligentního čtenáře a konzumenta :o)

Jsou lepší a horší degustátoři, větší a menší profíci. A mění se to v čase :-) Robert Parker býval skvělý degustátor a výjimečně konzistentní v hodnoceních i na slepo, postupem čase ale drobátko „zblbnul“. Richard Juhlin vám naslepo pozná prakticky jakékoliv Champagne mu nalijete a i taková, která nikdy nepil, je schopen poměrně přesně zařadit třeba do konkrétní vinařské obce a ročníku. To, že jeho následná hodnocení jsou naprosto subjektivní, a s jeho vkusem se naprosto nemusíte sejít, je věc jiná, ale nic to nemění na jeho schopnostech vína popsat a precizně se v nich orientovat. Jestli je to k něčemu běžnému zákazníkovi nechť si každý posoudí sám :-) Osobně si myslím, ač tu sám hýřím ovocnými vůněmi, dochutěmi, mineralitami a zemitostmi, že ve výsledku je nejdůležitější nějaká obecná charakteristika vína a příběh okolo, který vám umožní si k tomu vínu utvořit bližší vztah. Prostě že 89 bodů a případně popis receptu na ovocný salát mají menší význam, než základní „suché voňavé víno“ a následně příběh malého vinaře, který oživuje starou odrůdu v oblasti, kde většina na vinaření už rezignovala. Ale to jsem já a většinový trh si myslí něco jiného.


Pokud jde o různá anonymní hodnocení, tak slepé ochutnávky podstupuji moc rád, umožňují vybičovat paměť, znalosti a zkušenosti. A i když se třeba spletete, a někdy opravdu hodně a i profík totálně ujede, ten samotný proces je výborný. Vinorum na Twitteru linkovalo povedenou kanadskou degustační sérii. Přizvou si vždy několik profíků a ti soutěží v identifikaci vína naslepo, mají určit odrůdu, zemi a ideálně i oblast původu, ročník a také odhadnout, jaká by mohla být běžná cena. Je fajn sledovat, jak ti lidé vrší argumenty a podle čeho se dostávají k výsledku. U hodně tradičních vín jsou obvykle přesnější než u méně slavných, jindy ale ujedou i na naprosto typické záležitosti pro nějakou oblast. Krásně to ukazuje nejen naše omezení, ale i jak se vinné styly přesouvají po světě, jedna oblast napodobuje jinou úspěšnou a podobně. Jasně, tohle všechno může být běžnému zákazníkovi jedno, ten chce pít super víno za málo peněz. Uznává, že všichni ti odborníci jsou namyšlení polopodvodníci, ale stejně chce ideálně víno s medailí a když potřebuje doporučit „něco lepšího“ mimo jeho běžnou výdajovou skupinu, tak se obrátí na někoho zkušenějšího… :-)

O bodováních, hodnoceních atd. jsem se tu rozepisoval několikrát: Tolik medailí až oči přecházejí | *****, 20, 100 – degustace plná bodování |Hodnocení ryzlinků | Tragédie hodnocení a poučná dvacetibodová tabulka | Scorevolution |Něco mi v tom víně plave… | Proč neboduji vína

P.S. Jako úvodní fotku jsem použil láhev z včerejšího závěru Champagne degustace, respektive takové soukromé afterpárty (do rozpočtu samotné akce se to bohužel nevešlo a distributor měl navíc jen jednu láhev, ne potřebné dvě). Přesně ten typ vína, u kterého budou odborníci a vinní nadšenci hýkat blahem a mazlit se se sklenkou, dostane někde mezi 90-100 body dle vkusu degustátora, ale běžný konzument dost možná bude naštvaný, že vyhodil nechutné peníze za Champagne, co je tak divné a navíc skoro nebublá. Je to špatně?

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails