Už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy věnoval Champagne Krug (smutně dodávám, že to platí nejen pro texty na blogu, ale i možnost jejich víno pít), a dnes přišel čas téma uzavřít. V prvním díle seriálu jsme se podívali na vinařství tak nějak obecně, v druhém díle se tématem stalo jejich hlavní víno, Grande Cuvée, v bílé i raritnější růžové podobě. Kromě tohoto „základu“ Krug ovšem nabízí i několik dalších vín, v kvalitě přinejmenším srovnatelné a v určitých ohledech vyšší, respektive vína něčím vyloženě specifická. Cílem domu bylo dělat jedno či dvě vína, onu promyšlenou víceročníkovou směs a v případě, že tomu obzvláště dobré podmínky přejí, další víno. Dnes je sortiment širší a minimálně dvě vína jdou vlastně trochu proti dřívějšímu přístupu, ovšem snadno jim to odpustíte.
Důležitou částí nabídky Krugu jsou vína ročníková. Opět jde o promyšlené směsi z mnoha poloh a desítek různých vín a se stejnými postupy, ale vždy jen s hrozny jednoho ročníku a připravované pouze pokud tento dovolí připravit víno špičkové. Cílem Grande Cuvée je každý rok znovu stvořit velké víno určitého jasného stylu, vína ročníková pak musí plně odrážet právě charakter ročníku. Někdy ročníkovky vlastně nestojí o tolik více než víno neročníkové (rozuměj třeba o tisícovku víc, spíš než násobně), a vlastně i projevem může jít o trochu jiný pohled na stejné téma než víno nutně výrazně lepší, což bývá celkem normální stav u jiných větších producentů. Pokud se vám podaří narazit ještě na ročník 1996 pak neváhejte, lepší vína v Champagne vznikají jen výjimečně, byť chápu že jde o radu ve stylu „když budete mít možnost projet se v novém LaFerrari, tak neodmítejte…“, ale stejně si ji nemohu odpustit :-) Měl jsem možnost opakovaně pít, samostatně i k různým jídlům, Krug 2000, víno z trochu zvláštního ročníku (bouře a krupobití na začátku sezóny a následně až extrémně teplé léto), projevem vlastně hodně mladé byť již bez problémů připravené k pití, mohutné, až exoticky aromatické, dlouhé, minerální, strukturované, krásné. Ale svým způsobem jsem si vlastně minimálně stejně a někdy i o něco více užíval Grande Cuvée.
V případě ročníku 1998 ale nebylo co řešit, ten mne nekriticky odrovnal. Nějak takhle chutná… Prostě pokud dvoutisícovka byla poslech precizní studiové nahrávky oblíbené kapely doma, tak ročník 1998 je totéž v kotli na pořádném rockovém koncertě :-) Energické klavírní sólo v podobě Folsom Prison Blues Johnnyho Cashe, které předvedl nadějný britský pianista Stephen Ridley, k tomuhle vínu dokonale sedlo a zůstane pro mne nezapomenutelným zážitkem. Naprosto mi uniká, jak je možné připravit víno které si vrstevnatostí a projevem v ničem nezadá s těmi nejlepšími bílými vyzrálými burgundskými co jsem měl kdy možnost pít, ale zároveň je neuvěřitelně čerstvé, svěží, až svým způsobem až rozdováděné, máte chuť ho klopit po půllitrech. Tohle pro mne byl určitě nejlepší „mladý“ Krug a jedno z největších vinných setkání za hodně dlouhou dobu. Mimochodem starší velké ročníky v momentě, kdy po delším zrání ve sklepích vstoupí do nové odlišné fáze projevu, Krug uvolňuje jako součást tzv. Krug Collection, nyní je to ročník 1989.
No a na závěr tu máme dvě speciality z monopolních vinic – Clos du Mesnil a Clos d’Ambonnay. Tato vína vznikají vlastně mnohem jednodušeji než ostatní produkce Krugu, jde totiž vždy o hrozny jednoho ročníku, jedné jediné vinice a pouze jedné odrůdy, školeno stejným způsobem jako ostatní vína byť s delším zráním na kalech v lahvi. Zdí ohrazené Clos du Mesnil, 1.84 ha vinice v srdci obce Mesnil-sur-Oger, produkuje hrozny odrůdy Chardonnay. Ty zde mají tendenci dozrávat o něco dříve než v okolí, Krug už opakovaně musel žádat o výjimku, aby mohl začít sklízet ještě před povoleným datem (mimochodem v Champagne začala sklizeň v polovině minulého týden, zhruba o dva týdny později než je desetiletý průměr). Původně vinici brali jako zajištěný zdroj špičkových hroznů pro své směsi, dělat z ní samostatné víno byl na Krug hodně překvapivý krok. Výsledná vína jsou neuvěřitelně svěží a přitom vyzrálá, komplexní, možná až slaně minerální, s neuvěřitelnou finesou, bohatá, zároveň taková dost „přísná“, se strukturou a důraznými kyselinami předurčující jim obrovský potenciál zrání, a jasně rozeznatelným (byť možná méně výrazným než u ostatních vín) rukopisem školení Krugu. Určitě jeden z vůbec nejlepších Blanc de Blancs v Champagne.
Clos d’Ambonnay, zde již pouhých 0.68 ha, nabízí naopak pohled na čistou odrůdu Pinot Noir. I na takto malé ploše dále dělají výběry, v jednom roce kupříkladu bouře poničila jen půlku vinice. Při pohledu na maličký zídkou ohrazený pozemek, se sklenkou Clos d’Ambonnay 1998 v ruce a možností si kdykoliv nechat dolít, jsem se jen těžko ubránil myšlenkám na to, že existuje jen pár tisíc lahví, každá atakuje či někde výrazně překračuje cenu čtyřiceti tisíc korun, a jde o dost možná poslední příležitost, kdy tuto raritu mohu volně pít (či alespoň ochutnat). Samotné víno, alespoň pro mne, kvalitou nějak výrazně nepřekračovalo jejich dostupnější vína (Clos du Mesnil 2000 byl o kus lepší), což je ale spíše důkazem netypicky vysoké kvality Grande Cuvée a „běžných“ ročníkových vín, kterou lze překonat jen těžko. Možná bych jen netipoval čistý Pinot Noir, i přes hodně vinný charakter a navinulejší ovocitost bych si byl díky svěžesti, mineralitě a struktuře a výraznému rukopisu domu jistý, že tam nějaké Chardonnay je.
Je ale téměř neuvěřitelné, jak jediný dokonalý terroir a moment v čase, malá vinice na perfektním místě v dobrém ročníku, dokáže nabídnout stejnou nebo větší komplexitu, než měsíce složitého míchání desítek a stovek jednotlivých vín. Clos du Mesnil a Clos d’Ambonnay jsou jedny z nejdokonalejších vyjádření moci přírody, kterou v Champagne můžete najít, vždy ale s jasným dotykem umu sklepmistrů Krugu a jejich nezaměnitelného stylu. „Postupy jsou jasné a teoreticky napodobitelné, prakticky nás ale nikdo zkopírovat nedokázal“, hrdě prohlásil Olivier Krug a měl naprostou pravdu. Vín připravených v podobném stylu už jsem pil docela dost, ale… prostě ne :o)
Při dvoudenním zkoumání Krugu se nás dům nesnažil omámit slavnými jmény a kuchaři se třemi hvězdami Michelin, i když by klidně mohl, raději nás pohostil v jídelně starého sídla a nechal vařit mladého nadšeného samouka z Burgundska. Pravda, závěrečná večeře v podzemí pařížské opery Palais Garnier už byla trochu úlet, ale přesto dominantní roli vždycky hrála vína a nic z luxusu nebylo potřeba. Výjimečnost demonstrovala vína stejně dobře v sálech opery, v kuchyni i na vinici, bylo to úplně jedno. Na nekritické omámení nás všech prostě úplně stačil obsah sklenek. Je těžké nemluvit v superlativech a netvořit text, který ač naprosto upřímný vypadá jak čisté PR, pokud se produkt, o kterém píšete, dotýká dokonalosti…
Další díly série: Champagne Krug část I. – O co vlastně jde | Champagne Krug část II. – Grande Cuvée
