Bordeaux už je navždy nesmazatelně spojeno se jménem vinného kritika Roberta Parkera, pár řádků o něm jsem psal v článku „Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec“. Pokud někdo má moc nad cenami a prodejností vín, ale především v letech minulých ovlivnil i jejich celkový styl, pak je to právě on. A každý, asi je to v lidské povaze, samozřejmě rád využije jakoukoliv příležitost k tomu, aby ho usvědčil z nějaké chyby či dokázal, že by se těm jeho bodů rozhodně nemělo slepě důvěřovat (ale u všech „investičních“ nabídek vína se bez nich stejně neobejdete). Hodně zajímavé, ale tady mu hodně hrající do noty, bylo nedávné nové obodování téměř třicítky zásadních vín z ročníků 1982 a 1990, kde se u většiny vín udržel pouze s malou korekcí a celková změna u všech vín je prakticky zanedbatelná. Jinak už působí reportáž z účasti Roberta Parkera na slepé ochutnávce 15 špičkových vín ročníku 2005, navíc vín předem známých (tj. ochutnávka nebyla „dvojitě“ slepá, pokud předem víte, co se chutná, je to o kousek snazší, byť stále komplikované… na tohle téma třeba jedna zábavná starší degustační historka). Ve sklenkách končil Lafite, Haut Brion, L’Eglise Clinet (ten rok od Parkera plná stovka bodů) a mnohá další velká vína. A Parker, společně s ostatními, je seřadil podle kvality (byť konkrétní body neudělil). Zároveň si i odvážně tipnul, co v které sklence bylo. Věřte tomu nebo ne, ale ani jeden z tipů nebyl správně. A třeba to stovkové L’Eglise Clinet považoval za Cos d’Estournel, tedy si spletl víno z Pomerolu a dominantně Merlot s kouskem z druhé strany řeky, Saint Estèphe, a vínem naopak postaveným na Cabernetu. O Lafitu si myslel, že jde o Latour. A to, co považoval za Lafite (tedy jedno z vín vyloženě kultovních a často označované za „neomylně rozpoznatelné“, víno asi nejpopulárnější na nových trzích v Asii a to, s jehož cenami dělají prohlášení Parkera vyloženě divy), byl ve skutečnosti Troplong Mondot. Co to napovídá o Parkerovi nebo současném Bordeaux obecně?
Především to, že hodnocení a bodům nelze úplně věřit, což snad každý ví, ale vyplatí se to stále opakovat. Hodnotit víno naslepo (ale ostatně i v případě, že víte, co pijete) může dávat hodně „depresivní“ výsledky, které jsou ale každopádně hodně subjektivní záležitost a podléhají tolika okolním vlivům, že stejné víno může o den později a po těžkém dnu v práci dopadnout o třídu jinak. Napovídá to, že ani člověk s nachutnanými desítkami tisíc lahví a největší světový odborník na Bordeaux nemusí, v dnešní moderní době a u vín nabušených a dotažených do extrému, rozlišit dvě různé zásadní odrůdy, o kterých by jinak leckdo řekl, že si je přeci splést nejde. Jenže jde. Asi má smysl informovat o tom, že vinař X má takovou a makovou historii, vína rostou na určitém typu půdy a jsou zpracována nějakým způsobem či mají svůj specifický styl. A že vína chutnají tak a tak, ale to už samozřejmě s určitou rezervou. Lze srovnat typické znaky různých ročníků, oblastí a podobně. Co ale moc vážně brát nelze jsou prohlášení, že víno X je lepší než víno Y proto, že má 96 a ne 93 bodů. To je nebetyčná kravina. Která, pokud byla vína chutnána současně, říká pouze jediné: „v ten moment jen a pouze mně X přišlo lepší než Y“. Pokud byla vína chutnána v různých prostředích a dnech, pak to říká ještě méně.
Takže asi tak. Občas je tohle téma dobré připomenout. Body jsou fajn věc, všichni si je rádi čteme a máme dobrý pocit, pokud zrovna pijeme něco, co bylo hodnoceno pětadevadesáti. Ale je dobré to s nimi nepřehánět a při nákupu se rozhodovat i podle jiných faktorů. Samozřejmě jen v případě, že nekupuje celou bedýnku místo akcií, to pak berte jedině podle bodů :o) Ale posuňme se. Třeba něco k ročníku 2009 v Bordeaux? Vinaři nešetří chválou. Ano, už i srovnání s 2005 se objevují. Nebo je taky přímo od vinařů přirovnáván k ročníku 1982, protože ve vínech je prý „o něco méně kyselin jako tenkrát“, ale vlastně by mohl být i lepší, protože je nutné brát v potaz pokroky ve sklepních technologiích. Takový ten hype let předchozích se úplně nekoná, všechna ta prohlášení se zatím drží trochu více při zemi, hodnocení jsou zatím veskrze pozitivní, ale nejsou nám cpány rovnou do obličeje a gigantickými titulky na úvodní stránce novin Le Monde. Možná mají vinaři strach, že podobná oznámení už v poslední době poněkud devalvovala a nechtějí zbytečně své zákazníky vytočit moc dopředu, než ohlásí ceny, které skoro jistě od ročníku 2008 zase skočí nahoru.
Chvála jde především směrem k fenolickým složkám vína, které se prý letos hodně vyvedly :o) Kupříkladu na Château Palmer, jejichž blog je skvělý a vyplatí se sledovat, mluví takto: „Počet semínek v hroznu je od 1 do 4, v závislosti na ročníku. Tento rok má Cabernet Sauvignon průměrně dvě semínka, což je poměrně vzácné. Zdrojem fenolických složek vína pro tento ročník budou především taniny ve slupce, měkčí a hladší než ty v semínkách.“ Od několika vinařů, třeba enologa Château Cheval Blanc, zase zaznělo varování, že „ve velkých ročnících, jako je 2009, mohou vinaři falešně očekávát, že každý kousek taninu bude perfektně vyzrálý a tak se asi potkáme s přeextrahovanými víny.“ A dodává: „s počasím tak pěkným a hrozny skvěle vyzrálými si lidé myslí, že mohou potápět matolinový klobouk jak dlouho se jim zachce, ale ještě nikdy jsem neviděl tolik přeextrahovaných vín jako v ročníku 2005.“
Moc zajímavá je také aktuální debata o „nové apelaci“, kterou po INAO žádá zavést sdružení vinařů. Měla by se jmenovat Bordeaux Premier Cru a stát nad Bordeaux Superieur. Rozdíl nebude ve výnosech, povolených technologiích či místech, kde se víno smí produkovat. V zásadě se jen zvýši (tedy pokud to projde) povolený maximální objem alkoholu a komise vína posuzující by měla být přísnější. Tato nová apelace má přinést „prestižněji znějící“ jméno pro některá vína z kategorie Bordeaux Superieur, která se nyní prý v systému poněkud ztrácí a dojíždějí na lepší hierarchii v jiných regionech. Upřímně… vína z Chile či Austrálie nemají (zatím) kategorie skoro žádné a poměrem ceny ke kvalitě právě tuhle třídu z Bordeaux válcují. Problémem není kategorizace, ale hromada nudných vín, která už nikdo nechce pít (i v ročníku 2005 šlo obrovské množství vín z Bordeaux na přepálení a následně jako příměs do benzínu, prostě se neprodalo). Celý článek, navíc i s nějakými těmi komentáři, má na stránkách Decanter.
Ale teď už k lahvi Château de Fonbel 2004, Grand Cru (byť v této oblasti poněkud nadužívané) ze Saint-Emilionu. Na tomhle podniku jsou zajímavé tři věci. Vinice totiž leží hned pod těmi legendárního Château Ausone, ale jejich půdní složení je trochu odlišné (štěrkopískové především, u Ausone je více vápence a jílu). Na 16ha pěstují Merlot (70%), Cabernet Sauvignon (20%), Petit Verdot (7%) a, což je ta druhá zajímavosti, Carmenere (3%). Tahle odrůda byla dříve v Bordeaux jednou z nejrozšířenějších a stála ze jejich úspěchy třeba v osmnáctém století (skvělý pohled do historie Bordeaux je kniha “Bordeaux, its Wines and the Claret Country” z roku 1846), nyní přináší slávu mnoha špičkovým vínům v Chile a ve Francii ji už moc nenajdete. No a třetí zajímavostí je stejný majitel jako u Ausone a tedy dohled přísného perfekcionisty Alaina Vauthiera nad víny. Ročně vyprodukují asi 80.000 lahví, přiznávají občasnou částečnou mechanickou sklizeň, vína se školí v nerezu za kontrolované teploty a dále zrají zhruba rok v dubu (nový ze 30%). A když jsem tak na předchozích řádcích nadával na body, tak si je teď neodpustím. Parker dal ročníku 2004 tohoto vína celých 90 bodů a označil jej za „Ausone pro chudé“. Wine Spectator se při En Primeur ochutnávkách pohyboval v rozhraní 89-91 bodů, při pozdějším hodnocení skončil na 88. Jancis Robinson mu udělila, opět při en primeur ochutnávce, 15.5/20 a ve slovním hodnocení bych se asi nejvíce shodnul právě s ní (So dark purple it is almost blue. Very sharp, almost harsh nose which gave way to a creamy palate reminiscent of the violet cream in a chocolate assortment. A little bit overworked with lots of acidity but with well managed tannins. An Alain (Ausone) Vauthier wine. Drink 2010-16), viz řádky níže.
Těžší zelená bordó láhev, kovová záklopka a pěkný plný korek. Viněta mi přijde tak nějak „odfláknutá“ a moc mne neoslovuje. Po vytažení korku se na úvod se vyvalí intenzivní temnější a lehce živočišné aroma, které se drží i na korku. Barva je nádherná, temná a lehce nazrálá, ale stále spíše mladistvá nafialovělá. Čerstvě po otevření ve vůni dominují ty živočišné tóny, tmavé ovoce, projev je trochu ostřejší asfalto-grafitový, je tam něco kůže a příjemného koření (hřebíček). Žádná přezrálá ovocitá bomba, je z toho cítit trochu starosvětského chladu. Později se vůni rozvíjí, z „tmavé“ a lehce do „maggi“ ochucovadlových tónů se posune ke svěžejšímu projevu a červenému ovoci. Postupně se stává vrstevnatější, zajímavější, měkčí, komplikovanější. To víno jsem dost podcenil, nedal mu čas se otevřít a tak předvedlo tradiční vtípek „poslední sklenka je ta nejlepší“ :o) Chce ještě trochu času v lahvi a nebo přes hodinu v karafě. V chuti pěkně suché, s příjemnou výraznější kyselinou, hezká chladnější šťavnatá ovocitost, tříslo nijak zvlášť výrazné ale takový ten sušší typ (ne tak „vyschlý“, jako v současném stavu mnoha levnějších vín ročníku 2004, ale to je na delší povídání při popisu několika vín, které jsem v posledních měsících otevřel), dostatečná délka. Klasické slušné Bordeaux toho ročníku. Nijak těžké, spíš lehčího střihu, vyvážené a moc pěkně pitelné. Cenu bych si možná představoval i nižší než 400,- Kč, ale nákupu nelituji. Uvidím, co další láhev příští rok…
