Do hrnce s vodou hodíme rýži v pytlíku, na pánvi  zatím osmahneme cibulku a rozmrazíme mix různé zeleniny, kousků salámu a  podobných pochutin. Až se rýže udělá (často odbíháme, takže bude nejspíš trochu  rozvařená), prskneme ji do pánve, bohatě zasypeme pepřem, solí, nešetříme kari  a na vrch rozkydneme jedno či dvě vajíčka. Vše necháme pěkně spojit, pak  ozdobíme odpovídajícím množstvím kečupu a podáváme. Ach! Kde jsou ty časy  podobně zábavných studentských jídel, pochutin ze zbytků a útrob mrazáku. Inu  dost často na talířích v mnohých „restauracích“, ale to je zase jiný  příběh. V internet sledujících domácnostech jede rizoto pravé, dle  italských receptur, pečlivě připravené, poctivé a chutné. V tyhle horké  dny nejlépe s lahví vychlazeného bílého vína. 
No dobře, s tou pravou italskou recepturou i poctivostí  jsem to možná trochu přehnal. Risotto vzniklo jako odpověď na první kolo  „pekelné výzvy“ u Cuketky.  Docela se mu daří mne na ty jeho projekty zblbnout :o) U prvního pokusu byl  v podstatě přesně zachován recept tak, jak jej popisuje v článku.  Jako víno posloužila decka rulandského šedého od Znovínu, o tom bude řeč dále.  A vývar taktéž nebyl nějak zázračný, kostka zeleninového bujónu od Knorru. Místo  běžné cibule šla na pánev šalotka. Ve spolupráci s rýži Arborio a snahou  mít výsledek opravdu „al dente“ bylo risotto celkem příjemné konzistence (ale  přesná množství surovin opravdu nepovím, vše jsem házel od oka), dost chutné a  celkově a vůbec na první pokus dost v pohodě. Ramsay by mne s ním nejspíš  vyhodil, jako předkrm padlo s nadšením.
Jelikož se decka vína  v podstatě okamžitě vypaří, rozhodl jsem se pro druhý pokus použít decky  dvě, tentokrát Chardonnay  od Anakeny (ovšem byl to ročník 2005, pod plastovým špuntem a trochu méně  zajímavý). Výsledkem byla bohužel znatelně překyselená rýže. I vývar byl  tentokrát nějak moc intenzivní a přebíjel vše okolo. V risottu nakonec  krom hrášku skončil ještě chřest a kousek slaniny. K nějaké klasice to má  daleko, ale upřímně… jedlo se to hodně dobře. S lahví bílého (mínus ty dvě  deci co jdou do jídla v úvodu) v tomhle vedru celkem příjemné a  relativně lehké jídlo.
A ten šeďák od Znovínu? Jde o víno jakostní ročníku 2006  z trati Weinperky, v případě objednávek  šarže 6079. Barva nijak hluboká, spíše běžná s lehce zlatavým nádechem. Ve  vůni dominuje mix chleboviny, trochu rozinek a medových tónů, při teplání se  velmi rychle rozpadá do kompostovaných květin, nutno udržovat chladné. Ale  jinak proč ne. V chuti spíše lehké, nijak dlouhé a tak nějak líbivě snadno  pitelné. Kyselinka úplně nezvládá bojovat s cukrem a celkový dojem je mírně  nasládlý a poněkud tupší. Trochu víc alkoholu a méně cukru by vínu asi dost  pomohlo (cukru šest gramů a alkoholu 11.5%). Jen tak na pití na zahradě ujde,  tohle byla moje třetí láhev a stejně jako ty předtím zmizla rychle a bez  pocitu, že si zbytečně ničím játra. Ale Znovínu se v téhle kategorii vín  daří docela často i zábavnější kousky. 
