Než se vrhnu na poznámky ke zhruba desítce vín, mrkněme se na vysvětlení pojmu „supertoskánec“ (Supertuscan). Říká se, že tento termín, v italské legislativě oficiálně neukotvený a který tak logicky lze vykládat všemožně a obsah lahví tomu odpovídá, zavedl zásadní vinný kritik Robert Parker. A nebo to byl možná Luigi Veronelli. Ať tak či onak většina si pod ním představí typicky moderní, opulentnější červená vína z Toskánska, velmi často připravená s podílem či plně z internacionálních odrůd jako Cabernet Sauvignon či Merlot a výrazně vyzrávaná v barrique sudech. Efektní, bohatá, koncentrovaná. Vína, která ale nespadají či alespoň v době svého vzniku nespadala do žádné z oficiálních apelací, porušovala ji právě odrůdami i netypickým způsobem školení, byla tak odsouzena k označení jen coby základní stolní vína (vino da tavola), přestože kvalitativně výrazně převyšovala miliony litrů řídkých, zprzněných a přesto apelaci nesoucích Chianti a další toskánských vín. V době jejich největší slávy šlo kvalitativně o jedny ze špiček Itálie, s cenami úplně někde jinde než tradiční konkurence. Dnes… je situace o něco složitější. Ale zůstaňme ještě chvilku v minulosti.
První supertoskánská vína, než se úspěšná vlna rozjela a toto označení si začalo uzurpovat leccos, vznikla částečně i jako reakce na problematické apelační předpisy. Speciálně v oblastech jako Chianti legislativa v podstatě nutila vinaře přidávat bílé hrozny (ač šlo o tradiční postup ne vždy bylo ku prospěchu věci), významně omezovala délku i způsob školení ve dřevě a podobně, navíc kvalita vín padala významně dolů. Pokud chtěl vinař udělat velké víno, měl to s apelačním štemplem trochu složitější. A když už opouštíte apelační systém úplně, tak na sebe inspirace velkými víny světa, a Bordeaux především, nedala dlouho čekat. Překvapivě první a dodnes asi nejslavnější supertoskánec, Sassicaia z vinařství Tenuta San Guido, má své kořeny už ve čtyřicátých letech, kdy Marchese Mario Incisa della Rocchetta začal experimentovat s odrůdou Cabernet Sauvignon. Ostatně i název vína odkazuje ke kamenité půdě, podobně jako u Graves v Bordeaux. Víno, výrazně jiné než okolní produkce, nebylo přijato úplně pozitivně a v letech 1948 až 1967 byla Sassicaia v podstatě soukromou záležitostí vinařství a veřejně se neprodávala. Až od ročníku 1968, na trhu 1971, se víno oficiálně prodává a v této době také přichází klasické barrique sudy a další změny. Odrůdový recept se za ty roky ale neměnil, víno zůstává spojením 85 % Cabernet Sauvignon a 15 % Cabernet Franc.
Sassicaiu následovalo mnoho další vín, dnes velmi slavných jmen. Za všechny Tignanello (Antinori, první ročník 1971, Sangiovese později s přídavkem Cabernet sauvignon), Solaia (Antinori, 1978, Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc & Sangiovese), Flaccianello (Fontodi, 1981, čisté Sangiovese), Ornellaia (Tenuta dell'Ornellaia, 1984, Cabernet Sauvignon, Merlot & Cabernet Franc), Masseto (Tenuta dell'Ornellaia, 1985, čistý Merlot), Paleo (Macchiole, 1989, čistý Cabernet Franc), Guado al Tasso (Antinori, 1990, Cabernet Suvignon, Merlot & Syrah), Piastraia (Michele Satta, 1995, Cabernet Sauvignon, Merlot, Sangiovese, Syrah) či Magari (Angelo Gaja, 2000, Merlot, Cabernet Sauvignon & Cabernet Franc). Dnes se ale za supertoskánce označuje kdejaké dřevěné červené a každé druhé vinařství má nějakého v nabídce, v mnoha ohledech jde o obyčejná a v konkurenci všemožných „bordeaux směsí“ z celého světa naprosto zaměnitelná vína. Pár původních zásadních vín, která termín zavedla, si ale stále drží velkou popularitu a odpovídající (té slávě, ne nutně obsahu lahve) vysoké ceny. Prohibičně vysoké částky už se dnes ovšem platí i za vína z tradičních odrůd a pro oblasti typická, každý dnes chce terroirové Barolo ideálně z jedné konkrétní vinice (paradoxně netradiční věc, běžně se míchalo více poloh), cenovky na Sassicaie či Ornellaie už nejsou takové vybočení z „normálu“.
Co se od počátku supertoskánců každopádně změnilo je značení vín, italská legislativa na ně byla nucena reagovat. Z obyčejného stolního vína připravená tímto stylem získala možnost být značena jako zemské, Indicazione Geografica Tipica, IGT Toscana (Rosso di… Maremma Toscana, Colli della Toscana Centrale etc.), což v podstatě oproti stolním garantuje původ alespoň 85 % hroznů v Toskánsku, zatímco u stolních vín taková podmínka není. Od roku 1994 je na světě i oficiální apelace, DOC Bolgheri, která právě umožňuje respektive dokonce vyžaduje mezinárodní odrůdy, Cabernet Sauvignon od 10 do 80 % třeba, a omezuje lokální Sangiovese na maximálně 70 %. Následovalo ho Montescudaio DOC, Cortona DOC, upravená Val di Cornia DOC a tak. Jako každá sbírka podmínek to úplně ideálně nefunguje, někteří supertoskánci musí zůstat u IGT, protože podmínky apelace poměrem odrůd stejně nesplní :-) A nebo si mohou začít říkat Chianti Classico, pokud pocházejí ze správné zóny, protože tam apelační předpisy už najednou zase bílé hrozny přidávat zakazují, povolují přídavky odrůd jako Cabernet Sauvignon a úplně jinak se pracuje se školením ve dřevě. Nastává tak v podstatě i situace, kdy vinařství z marketingových důvodu vyrábí třeba jedno top Chianti a zároveň i nějak efektně pojmenovaného „supertoskánce“ především ze Sangiovese, který by ale oficiálně mohl být klidně třeba Chianti Classico Riserva. Někdy se právě tyhle Riservy vyplatí koupit spíš, bývají rozumněji neceněné. Nebo nastane situace jako u Barone Ricasoli, kde jejich elitní Castello di Brolio, stylově i odrůdově už docela supertoskánec ze směsi 80 % Sangiovese, 10 % Cabernet Sauvignon, 5 % Merlot a 5 % Petit Verdot, může být a je značen jako Chianti Classico DOCG. A zároveň mají v sortimentu na podobné úrovni víno pojmenované Colledilà, od kterého by člověk právě čekal supertoskánu, ale je to klasičtější stoprocentní Sangiovese a taky Chianti Classico :-) Neusnadňují nám to! Každopádně bez zajímavosti není, že výjimečnou pozici a důležitost prapůvodního supertoskánce odráží i samostatná apelace DOC Bolgheri Sassicaia, jediná italská apelace vyhrazená jedinému vínu a vinařství.
Proti supertoskáncům lze mít leccos. Především lze mnohým vytýkat, že se nesnaží odrážet typicitu nějaké regionu, ale spíše sledují určitý stylový recept. Jde si stěžovat, že většina špičkových a přeci jen terroir respektujících vín je vlastně značka, v očích konzumenta neodkazuje ke konkrétní oblasti a málokoho to nakonec asi i zajímá. Sassicaia je prostě Sassicaia, Masseto je Masseto. Nemluvíme o Bolgheri, Montalcinu, Maremmě… Na druhou stranu jim nelze upřít, že i díky nim mnozí začali vnímat region jako synonymum kvality a ne skrze optiku slámou opleteného „demižonu“ s řídkým Chianti. Že byla investováno spousta peněz do průzkumu oblasti a vhodnosti různých terroirů pro světové odrůdy i velké Sangiovese. No a hlavně jsou tu vína, která jsou mnohdy chuťově opravdu skvělá. Vždycky ve vzduchu visí otázka, jestli u některých Cabernet & Merlot směsek nejde levněji koupit třeba nějaké stylově podobné Bordeaux nebo i nový svět, ale to už je na každém jednotlivém konzumentovi, zda v konkrétním supertoskánci vidí cenově odpovídající odlišnosti či unikátní prvky, že jo.
