Nebbiolo. Trvalo mi to, jako pinotofila mne štvalo neustále srovnávání velkých vín této odrůdy s klasickými pinoty Burgundska. Vína mi přišla, hlavně tedy Barolo a Barbaresco, oproti burgundám v mladé podobě nepochopitelně nepřístupná a starší prohibičně drahá. Prostě žádná láska na první přivonění. Vylepšila to trochu apelace Gattinara a především Valtellina, tamní chladnější styl Nebbiola mi vyhovoval o hodně víc. Pak přišlo pár vyzrálých klasických velkých vín z Barola a začal jsem trochu víc chápat, co na tom vlastně všichni vidí. Barbaresco a Barolo. Jedno menší než druhé (Barolo po nárůstu v posledních 20 letech vyprodukuje zhruba 10 milionu lahví ročně a Barbaresco čtvrtinu až třetinu tohoto, což je oproti 190+ milionům z Burgundska nebo 900+ milionům z Bordeaux opravdu málo), jedno až do příchodu vinaře jménem Angelo Gaja tak trochu ve stínu, obě oblasti schopné poskytnout jedna z největších vín světa, oblasti které mají více společného než rozdílného. Oblasti, kde se pere „moderní“ s „tradičním“ (oba výrazy čím dál častěji pozbývající jasně definovatelného obsahu) a vinaři do krve hádají, zda nové barrique sudy jsou herezí vůči odrůdě, nebo konečně cestou, která dovolí vínům odhalit plný potenciál.
Několik technických informací na úvod. Ochutnávku pořádal Rostislav Kuneš z Rare Wine, velký nadšenec do starých vín, rozhodně dopuručuji úvodní degustace do této problematiky, které pravidelně pořádá na bílých nebo červených vínech. Vína byla chutnaná najednou ve dvojici vždy jedno Barolo a jedno Barbaresco a to naslepo, cílem nebylo ani tak říct A je lepší než B, ale spíše chutnat bez předsudků vůči producentovi/apelaci a zkusit odhadnout správné místo původu. Vína ročníku 97 byla otevřena a dekantována ráno před degustací, ročník 88 a 89 taktéž otevřen ráno a dekantován hodinu před degustací, vína z šedesátých let otevřena až v průběhu degustace. Chutnalo se ze sklenek na burgundské, které na Nebbiolo fungují nejlépe, ať už si o srovnáních s pinotem myslím cokoliv :-) Akce to byla dost komorní, k vínům se šlo opakovaně vracet a v podstatě je pít, nejen po homeopatickém vzorku ochutnat. Pokud jde o producenty, tak každý z nich by si zasloužil samostatný článek, ale o některých třeba zase příště :-)
Co se týče kvality chutnaných ročníků, tak šlo hlavně o špičkové a v rámci obou degustovaných oblastí se obecně příliš neliší (pokud ano, má Barolo přeci jen tendenci být na tom o něco lépe, což ale může být způsobeno prostě a jednoduše penězi spíše než počasím; na druhou stranu Barbaresco zase mívá konzistentnější kvalitu v rámci produkce, u Barola je mnohem více vín, která si tohle jméno zaslouží jen s přimhouřením obou očí).
- 1997 – výjimečně dobrý ročník v Barolu i Barbarescu, vyzrálá mohutnější vína s velkým potenciálem, která ale už začínají být přístupná k pití.
- 1989 – taktéž výjimečně dobrý ročník s obrovským potenciálem, i velká vína už začínají být připravena, byť další zrání jim prospěje. Ve výsledku asi vydrží déle než devadesát sedmičky.
- 1988 – velmi dobrý rok, kvalitativně srovnatelné obě oblasti, vína spíše připravena k pití. Velikosti ročníku 89 ale vína obvykle nedosahují.
- 1969 – vína nejlepších producentů a z nejlepších vinic budou (vždy platí podmínka bezproblémového skladování) spíše v kondici, jinak ročník dobrý ale složitější.
- 1964 – špičkový rok s víny schopnými krásně zrát, top šedesát čtyřky jsou nyní v bezva kondici.
La Spinetta Barbaresco Vürsù Vigneto Gallina 1997
Decentně nazrálá barva. Vyzrálá teplejší sladší vůně, poměrně dost efektní, višně, mineralita, koktejlová třešeň, pryskyřice, dotyk kůže, hodně se mění se vzduchem, jemnější bylinkovo-ovocné linky, moc pěkné. V chuti suché, strukturované, plné, ovocné, s jemnozrnným ale výrazným tříslem, dlouhé, elegantní. Velké víno, které jde krásně zkoumat a nabízí stále něco nového, ale přitom jde krásně snadno pít. Nádhera!
Domenico Clerico Barolo „Ciabot Mentin Ginestra“ 1997
Pěkná rudá barva s decentně nazrálým okrajem. Intenzivní, zralejší, bohatší trochu sladší vůně, čokoládové dřevo, ovocnost směrem peckoviny až marmeládové, trochu lascivní zpocená linka, bylinky, pikantnost, i přes čerstvost decentní oxidativní „starosvětský“ projev (vinař je považován spíš za modernisto, ale vlastně trochu neprávem), některými projevy mírně a v dobrém připomíná likér Barolo Chinato :-) V chuti suché, intenzivní, výrazné tříslo a svíravost, stále teprve na cestě. Čistota, intenzita, dobrá délka, bohaté ale trochu sevřené, nutně potřebuje zrát. Bude skvělé.
Bersano Barbaresco Riserva Speciale Cremosina 1964
Velmi světlá barva do oranžové. Pikantní, lehce živočišná a zpocená vůně, velmi zralé, trochu dost připomíná… ehm… hodně staré burgundské :-) Suché v chuti, výrazná kovová, železitě krvavá, linka. Dobrá délka. Vůně mne bavila a ještě se hezky měnila, ale přes chuť jsem se nedokázal přenést. Postupně ta kovovost trochu odezněla, ale stejně mi to přišlo už takové nepříliš harmonické. Ne že by se víno nedopilo :-)
Fontanafredda Barolo Serralunga d'Alba 1969
Velmi světlounká barva, hodně nazrálá. A i vůně má jasně něco za sebou, je pikantní, kořenitá až do pepře, trochu divočejší ale poměrně bohatá, stále ještě dotyky peckovinového ovoce, balsamikové tóny. V chuti suché, bezva kyseliny, třísla už spíše málo a uhlazené. Štavnaté, bohatší a docela dlouhé, harmonické, krásný vyzrálý kousek co má šmrnc. U této dvojice jsem Barolo a Barbaresco prohodil, šel jsem dle ročníku a očekával, že ročník 64 bude to lepší víno a 69 horší (+ Fontanafredda je sice fajn producent, ale přeci jen dost obrovský). Nenechali jsme nazbyt ani gram kalu!
Gaja Barbaresco Sorì San Lorenzo 1988
Tmavší barva. Hutnější ve vůni, hodně syrové, dost dřeva, působí velmi mladým dojmem. Tmavě ovocné, koncentrované, pepř, pikantnost, dřevo, energie, kyseliny, špičková struktura a fantastická délka. Nabušenec co vypadá jak pětileté víno. Kvanta tříslovin ale jemných, skvělých, takový trochu dojem „mleté uhlí“ na jazyku, mineralita. Ve sklence a postupně s časem se krásně změnilo, ten „obludný“ dojem a dřevěnost začala odeznívat do bohaté intenzivního ale znatelně elegantnějšího projevu. Tohle je dost WOW kousek, který potřebuje ještě hezkých pár let zrát nebo alespoň delší dekantaci. Ale raději zrát. Chtěl bych ho potkat za dvacet let. Na fotce srovnání běžného dlouhého korku a jak to vidí Gaja, musel si kvůli tomu nechat dělat speciální lahve a upravit lahvovací linku :-)
Domenico Clerico Barolo „Ciabot Mentin Ginestra“ 1989
Relativně tmavá a jen decentně nazrálá barva. Komplexní, bohatší složitější aroma. Tabák, peckovinové sladké ovoce, pryskyřice, hromada jemných odboček. V chuti poměrně hutné, plné, suché, s výraznou sladkou ovocností ale krásnou kyselinou, pikantnější, stále mladistvé ale nastupující do elegantního jemného vyvážené komplexního projevu. Těžko popisovat. WOW, naprosté, ovšem ne tak podbízivě jako Gaja. Z tohohle jsem si sedl na zadek a šlo o asi nejlepší víno, které jsem za hodně dlouhou dobu pil, bez váhání bych ho zařadil do nějaké TOP 10 ochutnaných vín vůbec. Uááááá!
Jinak řečeno bylo to úžasné, naprosto úžasné. A pokud vás zatím nepřestalo bavit číst, tak si dovolím ještě text k odrůdě Nebbiolo, který jsem už dříve psal někam jinam:
Když se vlády ujme podzim, venku se ochladí a krajinu zahalí mlhy, chuť na červená vína jako zázrakem posílí. Co třeba na takové, které má mlhu přímo ve jménu? Nebbiolo, jedna z nejdůležitějších a nejslavnější odrůd severozápadní Itálie a Piemontu především, může být tou pravou volbou. Odrůda je to velmi stará a již v dávné minulosti zásadní, snažit se najít její předky v genetických vazbách a historické literatuře může připomínat pátraní v rodokmenech šlechtických rodů, ale zatím nebylo stoprocentně úspěšně a předpokládá se, že rodičovské odrůdy již zanikly. Nibiol či vino nibiolio se objevuje v záznamech od druhé poloviny třináctého století a na počátku čtrnáctého je již pevně zakořeněno, nedlouho poté i další synonyma (Chiavennasca, Spanna, Prünent). Říká se též, že Nebbiolo je totéž co odrůda Spionia, kterou ve svém díle z prvního století našeho letopočtu popisuje Plinius starší, ale zde jde spíše o přání otcem myšlenky a důkazy neexistují.
Jméno Nebbiolo vychází z italského nebbia, mlha. Odrůda sice raší velmi časně, ale dozrává naopak pozdně jako jedna z posledních, až v době, kdy se nad piemontskými konci převalují závoje podzimní mlhy. Jméno ale dostala, spíše než podle tohoto lokálního specifika, z jiného důvodu. Zralé hrozny totiž pokrývá poměrně silný povlak, připomínající ojínění či bobule ztrácející se v mlze. A vlastně to potvrzuje i synonymum Prünent, vycházející ze slova pruina, taktéž ve smyslu povlaku. Nebbiolo je vitální, bujně rostoucí, a vyžaduje pečlivé zelené práce ve vinici. Zároveň, pokud má být naplněn potenciál odrůdy, velmi vybíravé když jde o ideální podmínky k vývoji hroznů. V Piemonte preferuje jižní či jihozápadní slunci dobře exponované svahy v trochu vyšších nadmořských výškách (200-400 m.n.m.), zároveň místa málo náchylná k jarním mrazům, jako půda mu vyhovují vápenité jíly. Vinaři se ovšem nebojí věnovat Nebbiolu to nejlepší, vína z něj mnohdy patří mezi světovou špičku, čemuž odpovídají i ceny.
Asi nejslavnější inkarnací odrůdy Nebbiolo jsou vína z oblasti Barolo. Zde, v apelaci rozdělené na mnoho malých vinic se jmény hrdě na vinětách a víny, jež místo původu v ideálním případě skvěle odráží, vznikají vína schopná zrát i desítky let a vlastně delší zrání přímo vyžadující. Vlastně nijak temná v barvě a v průběhu času získávající oranžový nádech, expresivně aromatická, s ovocitostí připomínající čerstvé a sušené třešně, s tóny lékořice, růží, fialek, podzimně melancholickým projevem spadaného listí či podhoubí, tóny dohasínajícího ohniště či dokonce dotykem dehtu, bohatá, vrstevnatá a v čase se zázračně měnící. Vždy s dostatkem kyselin v chuti, šťavnatá a výtečně strukturovaná, v mladé podobě také s velkým množstvím tříslovin. Takový je tradiční pohled na odrůdu, ale nejen v Barolu dochází ke změnám a vinaři řeší, a občas jde spíše o spory „do krve“, zda je vhodné vína školit v malých nových dubových sudech (barrique) či naopak sudech jen velkých a navíc použitých, zda regulovat teplotu a macerovat hrozny dlouho či krátce, setkat se tak můžete i s projevy výrazně odlišnými, víny dobře pitelnými po několika málo letech zrání, modernějšími.
S Barolem soupeří apelace Barbaresco, která se může snadno měřit projevem vín, jejich kvalitou a také cenou, byť vína bývají přeci jen o trochu dříve přístupná. Pokud zůstaneme v kopcích Langhe a u řeky Tanaro, pak dobrým poměrem ceny ke kvalitě a pěknou ukázkou odrůdy mohou být vína zařazená jako Langhe Nebbiolo či ta z apelace Roero. Fantastický pohled na odrůdu přináší apelace Ghemme, Lessona či Bramaterra, ale především Gattinara. Zde je sice možnost přidávat i další odrůdy, ale většina špičkových představitelů je prakticky čisté Nebbiolo. Vína bývají lehčí, méně aromatická a o něco zemitější, zachovávají si ale komplexitu a nezvyklé, nenapodobitelné kouzlo. Mimo Piemont pak exceluje oblast Valtellina v Lombardii, kde na strmých svazích Alp vznikají klasická, strukturovaná vína s výraznou kyselinou.
I v Itálii se Nebbiolu daří jen málokde, mimo ni je pak vyloženě výjimečnou záležitostí, byť úspěch odrůdy v její domovině samozřejmě láká vinaře po celém světě odrůdu vyzkoušet a leckde jde o aktivity italských migrantů. Takto najdeme Nebbiolo v Kalifornii, státu Washington, Oregonu, zajímavé exempláře lze objevit v Brazílii, Argentině, Kanadě, Austrálii, Mexiku, Jižní Africe, ale i Švýcarsku či Rakousku. Jde ale spíše o jednotky či maximálně desítky hektarů a spíše než co jiného zajímavosti. Královstvím Nebbiola, oproti mezinárodnímu rozšíření a úspěchu jiných velkých odrůd, tak stále zůstávají relativně malé oblasti Barolo, Barbaresco a potažmo Gattinara či Valtellina.
