středa 28. listopadu 2012

Co by měl vědět správný milovník vín

co_by_mel_vedet_spravny_milovnik_vinaDostala se mi do rukou kniha Wese Marshalla, texaského vinného žurnalisty a školitele, Co by měl vědět správný milovník vín (nakladatelství Ikar, brožovaná, 384 stran, 15,5 × 20 cm, doporučená cena 349,- Kč, v originále se kniha jmenuje What's a Wine Lover to Do?). Podobné záležitosti už nekupuji, doma mi končí spíše různé specializovanější kousky (v míře větší než kdy dříve, je to taková lehká úchylka), ale zaslání výtisku zdarma na zhodnocení jsem bral jako dobrou příležitost prozkoumat, na jaké úrovni jsou dnes u nás vydávány obecné vinné knihy pro čím dál větší dav těch, co se o víno začínají zajímat. Výsledkem je poněkud ambivalentní pocit z dobře strukturované a pro naprosté začátečníky i obsahově zajímavé knížky, v kontextu publikací o víně v ČR i relativně dobře přeložené (hlavně pokud jde o převod odborných termínů a různých zavedených názvů, což dříve často končilo slušným fiaskem), které se ale nevyhnulo několik více či méně (záleží, kdo to bude číst a proč) závad.

Nejprve pozitiva. Knížka odpovídá na spoustu začátečnických (a nejen jich) otázek ze světa vína. Takových, které mnohý vinný nadšenec slýchá od svého okolí dost pravidelně, všech těch „kde…, jak…, kolik…, s čím nejlépe…, co znamená…“ běžných dotazů. Celé je to připraveno formou zkratkovitých a jasných sloupků, které vám nezaberou moc času, žádné elaboráty, ideální pro současnou generaci schopnou udržet pozornost jen pár desítek vteřin (a tedy jako sloupky na internetu či do běžných mainstreamových novin, třeba). K nim autor přidává jednoduché tipy a triky i pro ty, kteří už to myslí trochu vážněji, třeba na pořádání domácích ochutnávek či psaní degustačních poznámek. Vše v jednoduché, jasné a přehledné formě, dokonce i na ořezu jsou barevně odlišeny různé sekce. U některých generalizací či zjednodušení určitých pojmů jsem sice skřípal zuby, ale povětšinou jim fakticky příliš vytknout nešlo (a těmi tématy se zabývají celé specializované knihy násobně většího rozsahu než je tato, takže alespoň tohle přiblížení ve stylu „jak blufovat o víně“ lze přijmout). Je tam fajn sada tipů od různých vinných celebrit (některých světových, jiné budou znát hlavně v USA či hodně velcí nadšenci), některé opravdu hodně zajímavé a přínosné i pro pokročilejší vínomilce. Co by měl vědět správný milovník vín je ještě relativně kompaktní záležitost, dá se pohodlně číst. Opravdu bych se ji nebál doporučit jako dárek těm, kdo se o víno teprve začínají zajímat (hlavně pokud žijí dlouhodobě v USA), tedy pokud nechtějí zainvestovat trojnásobek do něčeho jako je Světový atlas vína (Hugh Johnson, Jancis Robinson), který splní účel úvodní vinné knihy o dost lépe a je i kvalitní referenční publikací pro období vinně více než pokročilé. Potud dobrý a za tři stovky, což je cena jednoho až dvou fajn víc, proč ne. Jenže…

kombinace_vina_syr

Většina spotřebitelů, kteří se v Rakouském víně nevyznají, kupuje pronikavé kořenité bílé víno z odrůdy Grüner Veltliner.“ Mohl bych k této velevětě dodat „A ti, co se v Rakouském víně vyznají, kupují Veltliner taky.“ Autor má na Rakousko vůbec pifku a tvrdí, že „agroturistika je tu stále v plenkách“ (a přitom doporučuje jet do Wachau, kde to zrovna funguje pěkně). Tak ano, ve srovnání s vinným Disneylandem v údolí Napa možná, ale v tomhle srovnání by agrotorustika v ČR byla ještě před fází pohlavního styku :-) Mohl bych přidat tvrzení „Obě vína postrádají pronikavou vůni grepu a ananasu, typickou pro novozélandské a kalifornské verze.“, což je to první, co se dozvíme o Sauvignonu ze Sancerre a Pouilly-Fumé. Tahle krásně negativní věta dobře ilustruje autorův vinný vkus, který (v knize neustále zdůrazňované rozdělení) jasně leží v tzv. Novém světě. Mohl bych to ilustrovat i spojením „hubeným, strohým burgundským Chardonnay“ (toto je z bodu nazvaného Vysoce kvalitní Chardonnay v USA) a považovat část článku s  kritikou za dostatečně výmluvnou. Ale pojďme se na vše mrknout detailněji.

Kniha byla napsána pro US trh a bohužel je to na ní silně poznat, její přínos pro US čtenáře je významně vyšší než pro našince, od tipů na vína po turismus. Sice proběhla určitá snaha některé její části převést do našeho prostředí, ale toto rozhodně neproběhlo systematicky a v některých případech bylo dost odfláknuto. Praktickým příkladem jsou třeba doporučené e-shopy s vínem, v originále jde o devět webových adres a u každé je uveden důvod, proč je právě tento obchod uveden, čím je specifický. Lokalizovaná verze nabízí adres sice hned deset, ale jako prostý seznam, bez důvodu uvedení. Navíc tento seznam zabírá jeden roh stránky a hezky ukazuje jeden nešvar knihy, kterým je plýtvání prostorem. Při lokalizaci bylo několik věcí „zjednodušeno“ (překladatelka si nedala práci je převést, ale zároveň z nejasných důvodů považovala za asi příliš nepochopitelné pro čtenáře v ČR), například originál mluví o legendární restauraci French Laundry a jemných odstínech pokrmů šéfkuchaře Thomase Kellera, překlad pak pouze o exkluzivní restauraci a delikátních kreacích. Proč tohle zmizelo, když tam pak zůstávají tipy na vína v US supermarketech či obskurní rady o tajném předávání spropitného sommelierovi? Část textů by měla být uvozena slovy „v USA“ (třeba taková doporučení, že bezva snadno dostupné a cenově přístupné jsou ryzlinky od Trimbacha, ten úplně základní u nás má běžnou MO cenu 359 Kč a jen tak někde ho nemají), protože se prostě nevztahují na náš trh a i na jiné jen okrajově.

doporucene_weby

Sem tam jsem narážel na dost divné obraty a formulace. Za všechny třeba jeden k tématu světa plného vín, která prostě nikdy nemůžete ochutnat všechna. Tam se objevuje věta: „To na jednu stranu vytváří spoustu příležitostí pro šťastlivce, ale zároveň představuje velkou výzvu.“ Zde zařádilo slovíčko serendipity, věta podle mne měla znít spíše „To na jednu stranu přináší mnoho příležitostí pro příjemná překvapení, ale zároveň představuje velkou výzvu“, což je myslím o chlup logičtější. V překladu se objevují tvrzení jako „čím starší keř, tím náchylnější na různé choroby“, přitom v originále je to myšleno spíše tak, že staré keře jsou vzácné i tím, že za dlouhou dobu jejich růstu bylo více příležitosti, kdy je mohlo něco zahubit. Překladatelka si navíc sem tam opomene přeložit výraz jako „většinou“ či „zřídkakdy“, v originále je jimi výrok zjemněn a v překladu pak působí jako hodně kategorické tvrzení. Příklady? „V Itálii však tento systém mnoho neznamená.“ x „In Italy, though, the quality levels don’t necessarily mean much.” Řeč je o DOC, DOCG, IGT a podobně. „A proto nechávat nedopité víno na jindy není dobrý nápad“ x „so saving leftovers is seldom a good idea“. Pominu-li, že autor má fobii ze vzduchu a nejspíš pije hlavně primárně ovocitá přímočará vína, která se mu na vzduchu hned rozpadají a ztrácí svěžest, tak tady cítím rozdíl dost výrazně. Ujelo i pár věcí, kdy jde o prostou překladatelčinu neznalost vinných reálií ve Francii, to měla odchytit odborná kontrola. „Mám rád Côtes du Rhône od Guigala nebo Perrin z Beaucastel, obě za velmi přijatelné ceny." Znalý pochopí a zakroutí hlavou, začátečník nemá moc šanci. Originál praví "I like Côtes du Rhône from Guigal or Beaucastel's Perrin, both of which are very affordable." Taky poněkud šroubované, ale je z toho poněkud jasnějším, že autor doporučuje základní Côtes du Rhône od vinařů Guigala nebo Perrina (druhý jmenovaný je slavný hlavně díky Château de Beaucastel).

Narazil jsem tam na drobnosti jako záměnu mili za deci, zbytkový cukr za cukernatost, chaos u jmen francouzských vinařů. Kapitolu s názvem „Proč jsou na etiketách Chianti kohouti?“ ale v textu pouze informující od kdy tam ten kohout jde a na jaké kategorie se Chianti dělí, odpověď chybí (i v originále). Jsou tam nesmyslná spojení, kdy za cru v Beaujolais jsou označování konkrétní producenti. Kapitola o grand a premier cru oplývá hned několika chybami, která jdou za všemi zúčastněnými – autorem, překladatelkou i odbornou kontrolou. Tvrdit, že alsaští vinaři Grand Cru na svých vinětách raději neuvádějí, je kravina. Tedy pokud překladatelka zase nevypustila slovíčko „někteří“ :-) V St. Émilionu se jako Grand Cru neoznačuje 66 nejlepších vín, ale znamená to nižší hektarové výnosy a o půl procenta vyšší nároky na množství alkoholu, zatříděná top vinařství v téhle oblasti jsou ta označená Grand Cru Classé. Rozdíl nevelký, ale pro kupujícího dost zásadní. „Sedmnácti vinicím kategorie „grand cru“ bylo povoleno účtovat za hrozny 100 procent běžné sazby nejvyšší povolené ceny a „premier crus“ si mohly účtovat 98 až 99 procent.“ Tak předně šlo o celých sedmnáct obcí a všech jejich vinic, to je hodně podstatné. Asi by bylo lepší napsat něco jako „pro ten rok stanovené maximální výkupní ceny“ a hlavně rozmezí pro Premier Cru obce je 90 až 99 procent. Detaily, jsem hnidopich, já vím. Třeba mi i vadí, že v Champagne označení Blanc de Noirs dle autora znamená víno z odrůdy Pinot Noir, naprosto zapomíná na Pinot Meunier. A pod „podrobné regionální mapy“, které slibuje obálka, si představím něco jiného, než to co kniha obsahuje.

detailni_mapa

Tož asi tak. Výsledek výše je ze zběžného čtení, kdy jsem navíc s originálem srovnával jen v případě podezření na selhání překladatelky či když mi něco nebylo jasné, a uvedena je pouze část. Kdyby náhodou vydavatel chystal reedici, rád poskytnu své služby a pomohu knihu uvést do lepší podoby. Jenže… to bych asi musel měnit i názory v některých z původních textů, což asi není moc košer :-)

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails