Steve Cuozzo, kritik restaurací pro New York Post, dokázal dvěma články nádherně rozvířit svět vinných nadšenců a žurnalistů a splnil tak úlohu kvalitního sloupkaře :-) Tak trochu si kopnul, z pohledu „normálního zákazníka“, do dvou oblíbených přístupů k vinnému světu. V prvním článku si v zásadě stěžuje na vinné lístky plné obskurních lahví, o kterých vás musí sommelier hezky poučit, zatímco vy spíš chcete láhev známého Bordeaux a v klidu si užít večeři. Zachází až tak daleko, že kritizuje řeckou restauraci, že má jen řecká vína, ve kterých se nikdo neorientuje. Ve druhém článku se zase pustil do bio/autentických/přírodních vín, celé ideologie okolo tohoto hnutí, o tom jak podobná naturální vína chutnají spíše jak něco co dělal jeho děda ve sklepě v Brooklynu, jak za své peníze nechce něco co v lahvi chutná každý den jinak, ale jistotu určitého projevu. A zároveň se v tomto článku hezky pouští do různých reakcí co dostal na ten předchozí. Oba články jsou pěkně napsané a pokud vám nedělá angličtina problémy, rozhodně je doporučuju.
V mnohém má totiž pravdu a ostatně jsem se o podobných věcech zmiňoval dříve i zde, třeba v článku Kupujte svá oblíbená vína. My, vinní nadšenci (no dobře, teď hodně mluvím o sobě…), často vyrážíme na křížové výpravy proti známému, obvyklému, mainstreamovému. Blekotáme nadšením nad obskurními okrajovými záležitostmi a ušklíbneme se nad těmi, kteří preferují staré známe Chardonnay vyrobené v „mezinárodním“ stylu. Jsme zemití, živočišní, nefiltrovaní, spontánně rozkvašení a často také velmi minerální, s kyselinou co loupe zubní sklovinu. Ale nedej bože, abychom se potkali s někým „mladistvým, s pronikavou hlubokou tropickou vůní a silnou chutí s vyšším alkoholem“. A pokud by byl ještě doplněn parfémem s tóny vanilky, tak to už se snad popereme. Nejspíše odrůdově ideálními sklenkami od Riedelu, to je preferovaná zbraň vždy vítězící nad arsenálem z IKEA. Často máme tendenci, když už je řeč o slavné oblasti či odrůdě, hledat její extrémní projevy. Z Champagne malého pěstitele, který zpracovává hlavně jiné než tři nejznámější povolené odrůdy a to vše navíc bez síry, Chardonnay pokud možno pěstované na ostrově Hokkaidó… je to zábava, ale normální zákazník chce vidět na lístku hlavně Moët & Chandon. Dobíráme si všechny ty vinaře, kteří „sypou“, když jde víno udělat přeci jen z hroznů. A rozčílí nás, když někdo poukáže, v jak úzkém segmentu trhu s vínem se pohybujeme a jsme vlastně „mimo“, pro jak malou skupinu zákazníků píšeme. Nohy nám pevně zarůstají do okrajových terroir a játra se plní nánosem z oxidativně připravené odrůdy Erre Mantxaua, zatímco svět chce o 90+ bodů něco jiného. A víte co? Vím o tom a je mi to jedno :-) I když…
V březnu jsem nakupoval ve Španělsku sherry a k hromadné objednávce se přidala celkem velká skupina dalších vinných nadšenců, pro některé to bylo s tímto nápojem první setkání. Před pár dny jsem od jednoho z nich přebíral tři neotevřené lahve zpět, prostě je (ani další obětní beránci, kterým nápoj představil) nedokázal pít, manzanillu popsal jako „ušlechtilé zvratky“ a byla pro něj naprosto nepřijatelná. Kolik dalších lidí ta vína pít nedokázalo, ale nechalo si to pro sebe, netuším :-) Psal jsem o sherry vyloženě nadšeně už několikrát (ale často i varoval, že je to něco trochu jiného), totéž v případě Jury a dalších obskurností. Kolik lidí se nechalo zlákat a pak bylo naštváno, co za hnus si to doneslo domů? Měl bych si okrajové věci nechat jen pro blog, navíc se speciálním varovným symbolem, a v novinách doporučovat vína, která běžného zákazníka nevykolejí, nebo je lepší čtenáře zocelit na obou frontách? :-) Dáváte se v italské restauraci víno z Itálie, v řecké víno z Řecka a v mexické to z Mexika? :-)
