Zaskočil jsem včera na velkou přehlídku vín z Kalifornie, jako poslední zastávka turné vinařů ze „zlatého státu“ totiž letos posloužila Praha. K širší nabídce amerických vín se nedostávám zas tak často a podobnou příležitost jsem tudíž nemohl vynechat, obzvláštně pak proto, že k ochutnání bylo více než 150 různých značek (záměrně neříkám vinařství, někdy šlo vlastně o jeden podnik s de-facto různými řadami, jindy třeba několik různých vinařství ale se stejným majitelem) a vín… no ne nepočítaně, ale nejspíše přes pět stovek ano. Akce se odehrávala v Petschkově vile, spíše zámečku, a tohoto času sídle velvyslance USA. Který měl docela vtipný proslov a degustace se sám aktivně účastnil mezi ostatními hosty. Docela mne překvapilo, že do prostor byl dav lidí vpuštěn jen na občanku (zatímco přijíždějící auta byla pečlivě zkoumána od podvozku po kufr) a všem ponechán dost volný pohyb, čekal jsem trochu výraznější bezpečností opatření, možná moc koukám na televizi. Ale třeba je ČR známa jako země, kde se hodně chlastá a ani v současné geopolitické situaci nemá na instalaci odposlechů či terorismus nikdo ani pomyšlení :-) Zpět k vínu.
Z výše uvedeného je patrné, že ochutnat vše se prostě nedalo stihnout ani omylem, rozhodně ne při pouhých čtyřech hodinách na degustaci vyhrazených. Za cíl jsem si dal na úvod projet všechna vína odrůdy Pinot Noir, každý máme nějakou úchylku, a pak podle času vypíchnout pár zajímavějších Chardonnay, klasických Cabernetů a Zinfandelů. A v závěru stejně přešel do čistě společenského režimu pokecu s dalšími účastníky a popíjení bez plivání. Pokud jde o Pinot Noir, byl to dobrý průřez apelacemi v rámci Kalifornie, úrovněmi vinařství i způsoby zpracování. Jeden ze zástupců vinařství hezky upřímně ukázal na tři jejich vinařství a tři různé pinoty se slovy „tenhle se do roka rozpadne, tenhle vydrží ale je lepší ho vypít rovnou a ten poslední bude nejlepší až za deset let“. U prvních dvou jsem s ním souhlasil, u třetího ne :o)
Šlo tedy ochutnávat vína v kategorii spíš průmyslovek a větších producentů po slavnějšího eko výrobce a butikové značky, od vín z hroznů nakupovaných po ty pyšně deklarované coby „estate grown“, od vín z nerezu po záležitosti dlouho školené ve francouzském dubu, to vše proloženo vzorky s „trochou dřeva“ kde je myšleno ponoření dubových desek. Každopádně vína byla v pořádku, odpovídala kategoriím a po pravdě ani ceny jsem nepovažoval za úplně mimo, ale… za srdce mne nechytlo prakticky nic. Ta vína byla pěkná, čistá, ovocná, dobře pitelná, uhlazenější, málokdy šlo o vyloženou „ovocnou marmeládu“ (či „havajský punč“, jak říká vinař v mém oblíbeném Dobrém ročníku). Byla tak trochu postavena jako stylový protiklad hutnějším, tříslovitějším cabernetům, smysl mají, ale prostě „to“ co hledám v pinotech tam povětšinou chybělo. A leckdy, když už šlo o strukturovanější serióznější víno, dostalo „protože nemůže být levné“ šlehu dřevem snad až moc.
Mezi úspěšnější vzorky určitě patřil u stolečku č. 4 strukturovanější Pinot Noir 2012 z Carneros od Merryvale Vineyards, od tohoto vinařství (a příbuzné Starmont Winery) mi dost sedělo i top Silhouette Chardonnay 2012 z Napa a vůbec špatné nejsou ani jejich cabernety, Merryvale Cabernet 2010 z Napa i elitní Starmont Profile Cabernet blend taktéž z Napa jsou bohatá, strukturovaná červená. Neměl bych problém se sťavnatým, svíravějším peckovinovým Benovia Russian River Pinot Noir 2012 ani Talley Vineyards Estate Pinot Noir Arroyo Grande 2012, ten byl ovocně tmavší a plnější, čerstvý, velmi dobrý. Obě stolek 14. Stolek č. 16 nabídl Borrellie Pinot Noir Reserve Sonoma 2012, takový ten typicky uhlazený efektně ovocný a docela bohatý, delší, ale i s docela zajímavou strukturou. Austerity Pinot Noir Santa Lucia Highlands 2013 u stolku 17 bych klidně pil, světlejší čerstvá šťavnatá mladá záležitost to je. Stůl 18 uskupení DIVA California nabídl čtyři značky, tři z nich v podstatě vznikající v jednom baráku a ta čtvrtá jede coby samostatný rodinný podnik. U Backhouse, Redtree i Line 39 s Pinot Noir 2013 šlo vždy o blend hroznů různě po Kalifornii a čistě udělaná docela sympatická vína, která bych si dovedl představit nachlazená na pikniku. Wente Vineyards s vínem z jediné vinice a top víno setu, Riva Ranch Pinot Noir Arroyo Seco Monterey 2012 nabídl (relativně) chladnější pikantnější styl pinotu, složitější, šťavnatý ale ne mne s příliš výrazným projevem dřeva.
U uskupení Foley Family Wines u stolku 19 šlo krásně skákat od jahodové čerstvé nerezovky Lost Angel Pinot Noir 2013, prý určené pro mladé publikum a „pijáky piva“, přes tvrdší serióznější a pěkně postavené Chalk Hill Pinot Noir Sonoma Coast 2013 a vyzrálejší poněkud „techno“ sladce ovocný efektnější Sebastiani Pinot Noir Sonoma County 2013, až po „butikový“ Two Sisters Pinot Noir 2012 Lindsay’s Vineyard Santa Rita Hills, složitější bohatší strukturované víno s dobrou kyselinou, dlouhé, s výtečně zapracovaným výraznějším dřevem, ale na mne poněkud příliš teplou až džemovou ovocností, byť utahané to nebylo. Za $75 bych prostě nakupoval jiné kousky :-) Neměl bych problém u stolku 23 s De Loach Vineyards Russian River Valley Pinot Noir 2012, vinařství patří rodině Boisset známé z Burgundska, s uměřenějším serióznějším projevem, jemnější, šťavnaté, pěkné. Překvapivě jejich ‘OFS’ Russian River Valley Zinfandel 2012 byl spíš trochu otravná marmeláda.
Chamisal Vineyards Estate Pinot Noir Edna Valley 2012 hodně ovocný, džemový, s dost dřevem, ale něco na něm bylo (byť jejich základní nerezový kousek 2013 se pil snad i lépe). U stejného stolku č. 26 bych ovšem raději sáhl po Seghesio Family Vineyards Old Vine Zinfandel 2012, bohatém strukturovaném červeném, dlouhé, plném, s parádním tříslem, kořenitém, trochu rustikálním a vůbec dost zajímavém. Prostě o řád lepší pití než ten pinot. Než většina z nich, po pravdě. Takže přeskočíme dál. Ale ne úplně, na osvěžené jsem zkusil jednu ze slavných značek Kalifornie, specialistu na bubliny Schramsberg Vineyards. I zde bylo Blanc de Noirs 2010 alias čistý Pinot Noir trošku v pozadí druhého vína, Blanc de Blancs 2011 postaveného na Chardonnay, což jsou čerstvé hodně ovocné výrazné suché štavnaté skvěle udělané bubliny. Ale… za tisícovku… tak nějak… být americký patriot možná se rozhoduji jinak, v našem prostředí sahám po lepším šampaňském a ještě mi nějaká stovka zbude :o)
Pokud je na vinětě napsáno Cabernet Sauvignon, zdaleka to neznamená čistou odrůdu, ve většině případů tam bude nemalá ale neuvedená příměs Merlotu, Cabernetu Franc, Petit Verdoti, Malbecu nebo i jiných odrůd. Nemalá se zde rovná do 25 % procent. Zástupkyně jednoho vinařství se vyloženě rozesmála, když jsem se u projevu vína zmínil, že to asi čistý Cab nebude. „In California? Never!“ A když už jde o čistou odrůdu, vinař se tím pochlubí, za běžných okolností bude ale blendovat do zákonného limitu kdy ještě lze deklarovat víno jako odrůdové. Projel jsem cabernetů jen menší část a dost si vybíral. O Merryvale se už zmínil výše. Výjimkou z pravidla, pokud jde o odrůdovou čistotu, bylo vinařství Silver Oak Cellars a jejich Cabernert Sauvignon Alexander Valley 2010, parádní strukturovaná kouřová ovocná seriózní záležitost, výrazné skvělé víno v kondici k pití nyní a s potenciálem skvěle zrát. Bavilo mne více než jejich dražší a lépe hodnocený Cabernert Sauvignon Napa Valley 2010 (což už je i trochu blend), víno teplejšího hutnějšího projevu, silné, výborně postavené, ale Alexander Valley mělo větší švih. Byť apelace je rozhodně méně prestižní než Napa. Nedalo mi to a musel jsem se zastavit u megakorkporace Constellation Brands u stolku 25, pod kterou teď spadají i značky Robert Mondavi & příbuzné. A po pravdě Mondavi Napa Cabernet Sauvignon 2012 i Reserve Cabernet Sauvignon 2010 jsou parádní tučné klasické cabernety se vším všudy a oba bych pil s chutí. Řada Twin Oaks je trochu jiný příběh… :-) Vyplatila se rozhodně zastávka u stolku č. 12, kde se prezentoval Inglenook, jedna z ikon kalifornského vinařství. Dnes značku, včetně původních vinic a všeho ostatního, vlastní Francis Ford Coppola. A upřímně je to asi to nejlepší, co produkuje.
K ochutnání byla vlajková loď Rubicon Rutherford Napa (blend s majoritou cabernetu a trochou dalších bordeauxských odrůd) v ročnících 2012 a 2011. Dvanáctka snad ještě ani není oficiálně v prodeji, ale je to parádní komplexní strukturovaný cab s minerální linkou a páteří kyseliny. Jedenáctka je trochu lahvově zralejší, ale víno naopak mírně „zelenější“, chladnější, pepřové, tvrdší, strukturované, živočišnější, nádherná. starosvětská klasika a špičkové velké červené, které bych pil kdykoliv s chutí. Jenže taky stojí pět tisíc plus, takže by sakra mělo být opravdu špičkové, že jo… Na srovnání bylo i „druhé víno“, Cask Cabernet Rutherford Napa (opět hlavně Cabernet Sauvignon) a bohužel jedenáctka už na mne nezbyla, ročník 2012 působí o něco čerstvějším důrazněji ovocnějším dojmem než Rubicon, ale stále je to strukturované skvělé červené, bohaté, vyvážené, výtečné, seriózní. I 2012 Cabernet Sauvignon 1882 je stále dost pěkné víno, byť trochu vulgárnější pokud jde o projev dřeva, ale s nadprůměrnou strukturou a vůbec dost fajn, ale prostě za cenu nejméně dvou pohodových Cru Bourgeois… já vám nevím. A to nejsem žádný nekritický propagátor Bordeaux :-)
U stolečku č. 6 trošku lehkým nezájmem trpěl vinař s různými vermuty a fortifikáty od Quady Winery, na závěr jsem vyzkoušel dost povedené suché vermuty VYA Extra Dry a VYA Whisper Dry a zemitě sklepní a naoxidovaný VYA Sweet, ten už mne nebavil, a s pocitem dobře vykonané práce odešel překvapivě pevným krokem domů…
