Winecaching, fotosoutěž a nahá nymfa

Víkend (a pro někoho možná začátek dovolené) je tu, tak co třeba pár cestovně-vinně-zábavných tipů? Například takový Winecaching mne docela zaujal :o) Vlastně to není nic složitého, jde o vinařskou volnou variaci na geocaching, hledání „skrýší“ u kterých znáte jen zeměpisné souřadnice, obvykle za použití GPS navigace. Jen v tomhle případě vše organizuje několik vinařství (skupina V8 a pár dalších) a ve skrýších se skrývá kupon na volnou řízenou degustaci vína. Mám rád neotřelý marketing a tohle mezi něj patří :o) Geocachingu jsem nikdy nepropadl, ale hledání pár schránek se účastnil (a samozřejmě si to zkusil sám v momentě, kdy jsem koupil telefon s GPS) a může to být docela zábava. Hlavně pokud to není jen o souřadnicích ale spojeno i s nějakou zábavnou hrou, ke schránce vede pěkná cesta, skrývá se na místě se zajímavou historií, budovou čí výhledem do krajiny, na místě kam byste náhodou vůbec nezavítali. A tyhle vinné „kešky“ vás zavedou třeba do vinic, navíc je půjde objevit i jen s vytištěnou mapou a bez navigace.

Další zajímavou akcí, která vás „donutí“ projít si vinice a můžete ji spojit s hledáním vinných keší, je fotosoutěž „Zaostřeno na Moravské vinařské stezky“. Jde vlastně o promo na Festivaly otevřených sklepů, ale i tak záslužné :o) Cestu za focením můžete spojit s nějakou tou vinařskou akcí, v létě je jich dost.

 
Včera mne hodně pobavila zpráva z Decanteru, že stát Alabma zakázal „pornografickou“ vinnou vinětu, na které je reklamní malba z konce devatenáctého století. Nevím jak vám, ale mně na tom nic pornografického nepřijde. Ve srovnání s běžnými obálkami (a obsahy) všech možných „lifestylových“ časopisů je to vyloženě umění. A tohle není problém jen v Alabamě, podobně před nějakou dobou rozrušila v londýnském metru nahá Venuše, klasické dílo použité na reklamní plakát galerie. Skončilo to docela zábavnou kampaní s „oblékáním“ (pravda, většinou jen v Photoshopu) uměleckých děl. Takový Michelangelův David prostě trenýrky potřebuje, jinak by mohl urazit! :o) Příjemný víkend přeji.

Odkazy: http://www.winecaching.cz | Fotosoutěž

Decanter, Géčko, vlašáky, kamínky, Stavekgnac…

Když se takhle sejde pár vínomilců, aby prodegustovalo několik lahví (Cuketka mi na Facebooku vpálil, že tomu máme přestat říkat ochutnávky, když chceme prostě je normálně vypít pár lahví :o), je to většinou dost zábava. Tolik zásadních věcí se probere a odhalí. Kteří biovinaři prostě jen „stříkají v noci“, čí produkce se pokazila, kdo má jaké problémy a jeho vinařský projekt je ekonomicky nesmyslný a dlouhodobě nefunkční bez podpory supermarketů, jak některá vína musejí kupovat buď jen podivní zbohatlíci nebo ti největší patrioti… prostě normální drbárna je to, jen místo celebrit se řeší lahve vína a vinaři :o) Včera se jedna taková narychlo sezvaná „degustace“ docela vyvedla, většina drbů asi zůstane mezi námi, ale o pár vinných poznámek se podělím.

I když jeden drb bych mohl… domácí mutace Decanteru oficiálně končí, důvodem je pozastavení licence ze strany jejího majitele v UK. O důvodech se šušká mnohé, podle všeho (pokud v tom nejsou i nějaké ekonomické ukazatele) však jde o prozaické porušení licenčních podmínek. Kupa věcí se ještě může změnit, podobné spory jsou vždycky boj. Do žádných detailů se pouštět nebudu, „oficiálně“ mi nikdo nic nepotvrdil a nechci zase řešit nějaké obsílky od právníků, jako tomu bylo v případě časopisu Víno & Styl. Je mi to docela líto, časopis zdaleka nebyl dokonalý a měl jsem k němu výhrady (viz třeba Nevydařená vína, hromadění lahví a Decanter #3, Decanter v ČR podruhé, České vydání Decanteru na stáncích! Vítat?), přesto si v něm vždy něco zajímavého našel. Nu což, nedá se nic dělat. Dost mne mrzí, že nebude dokončena skvělá série o vinařství ve starověkém Římě. Snad ji Bogdan Trojak udá někde jinde, nebo alespoň „vydá“ na Veltlínu (kde je momentálně například fantastický článek o Mělničině, zprávy o škodách způsobených krupobitím nejen na Moravě a vůbec se z toho stává příjemné čtení, na webu je jich čím dál víc a tištěné časopisy solidně nahradí).

Ale teď už ty vína. Neodolal jsem a, ač čerstvě po převozu, otevřel Le "G" de Guiraud 2008, o jehož mladším bratříčkovi ročníku 2007 jsem se celkem obšírně rozepsal v článku Báječné suché víno z ráje sladkých loni. Aktuální ročník má spíše méně výraznou, bledší barvu. Vůně zdaleka není tak expresivní jako ta loňská (nulasedmička byla pro bílá špičkový ročník a hlavně všechna vína jsou obecně k pití dříve), hutněji ovocitá, především různé exotické bílé ovoce, grepfruit, zelený angrešt a decentní náznak práce se dřevem. S mícháním a časem se výrazně rozvíjí a dalším lahvím dám před otevřením pár měsíců času. Chuť je intenzivní, s páteří pěkné kyseliny, delší, ovocitá a minerální, svěží, důrazná. Valí se to do krku úplně samo, super pití. U nulasedmičky mi přišlo, že byla dokonalá hned po nalahvování a pak poměrně rychle „odešla“ (méně než za rok), respektive podstatná část toho nejživějšího aroma zmizela a celé se to dost zjednodušilo. Nulaosmička naopak potřebuje k rozvinutí nějaký ten čas, kdo má ať zatím neotevírá.

 
O Cailloux 2005, VdP Côtes Catalanes z vinařství Domaine de la Serre jsem tu už psal, ale neodpustím si opakování. Opravdu velmi pěkný jih Francie, který za požadované peníze stojí za to ochutnat (a po včerejšku mi to doufám v komentářích potvrdí i někdo další). Za pozornost rozhodně stojí všechna vína z vinařství Koráb, ať už ročníku 2007 nebo velmi slibně se ukazující nulaosmičky. Já z archivu postupně tahám průřez jejich sortimentu ze začátku produkce, tedy ročník 2006, a jsem dost často na rozpacích. Naposledy u pozdněsběrového vlašáku „sur lie“ z vinice Psinky. Aromaticky mi to vlašák moc nepřipomínalo a po tři dny, kdy jsem ho chutnal, jsem se stále nemohl rozhodnout, zda je to „zvláštní“ pěkně, nebo spíš tak nějak divně. Nakonec jsem se přiklonil k „divnosti“. Aromaticky svěží, tóny letních skleněných jablek, v chuti suché, hodně lehké, nějaká ta mineralita, delší pečená dochuť. Nezní to špatně, ale nějak na mne nefungovalo, celek působil dost rozháraně. Máte jejich nulašestky v archivu? Jaký je vás názor?

Otevřel jsem nedávno a včera dával ochutnat Ryzlink Vlašský 2000 ze Zemědělské a.s. Čejkovice, pozdní sběr z viniční trati Sysle. Zlatavá barva, velmi nazrálé, ovšem stále dost svěžesti, medové a kořenité, vymícháváním vyleze trochu sirných aromat a vůně benzínu, celek překvapivě zajímavý a dost fajn. Ovšem ta chuť… suchý a intenzivní úvod je vystřídán extrémně nepříjemnou palčivostí a výraznou hořkostí přetrvávající i v dochuti, je tam kupa síry a celkově je dost neharmonické. Po třech dnech hořkost a sirnost opadne na snesitelnou míru, přesto to má k zábavnosti dost daleko.

Pila se i nějaká další vína, třeba rosé frankovka od Mikulici, a nakonec došlo i na speciality od Richarda Stávka, třeba báječnou Višňovku 1997. A, bůh nás chraň, dokonce i sklenka Stavekgnacu začala kolovat. O tomto nápoji jsem něco málo psal v reportu ze Slowfood setkání pro O Víně. Dovolím si převzít sem…

„Z likérů a destilátů nutno vyzvednout především Stavekgnac, vínovici, která zrála rok v sudu z akátu a dalších šest let v dubu. Při prvním lahvování (po čtyřech letech v sudu) měl tento nápoj 56 % alkoholu, nyní je to 47 %. Tento destilát je jedna z největších úchyláren, jakou jsem za poslední léta pil. Úžasná výrazná vůně (ten akát se asi hodně podepsal), hrubá a smysly masakrující chuť, prostě podivnost nad podivnost. (Doma jsem zkoušel z dovezeného vzorku vytvořit “mícháním” jemnější podobu, ale směs “půl napůl” s běžnou brandy se vůbec neprojevila, Stavekgnac stále vedl. Další stejný díl sherry taktéž nepomohl a dolití marsalou (sicilské dolihované víno typu porto, v tomto případě volná variace z Malty) způsobilo pouze to, že Stavekgnac voněl a chutnal prakticky stejně jako nezředěný, jen byl o něco sladší. Opravdu úlet :o).“

Schválně jsem večer dal čichnout ženě k odlivce, ve které skončil i méně než malý panák Stavekgnacu. A co myslíte že řekla? „Stavekgnac!“ :o) Jestli budete někdy v Němčičkách a u Richarda Stávka ve sklepě, nenechte si oblíznutí téhle zvláštnosti ujít.

Pstruhařství Mlýny

Když jsem před pár lety narazil na tenhle podnik, bylo to trochu jako zjevení. Ztracen na kraji malé vesničky stál nenahozený dům a velký nápis vedle informoval, že jde o pstruhařství. Další cedule pak o tom, že celý projekt je realizován za podpory EU (první investice byla okolo jedenácti milionů, unijní fond poslal asi půlku). Zazvonili jsme, vešli, z jedné ze tří nevelkých (z přilehlého toku Spůlka napájených) nádrží „na dvorku“ nám bylo vyloveno několik pstruhů a o pár desítek minut později už jsme je opékali na másle. Skvělé to bylo! Od těch dob se tam vracíme pravidelně, každý rok alespoň dvakrát během letního tábora, který sídlí poblíž. Dům je stále nenahozen, ale v jeho okolí najdete další EU tabule, dokončené moderní nádrže, sortiment se rozšířil i třeba na jesetery (taky mají siveny, štiky, kapra či candáta). Viděl jsem v domě schovanou a nerezem svítící chladírnu a balírnu ryb, zaparkované auto s chlazeným nákladovým prostorem, ryby i udí, v temnu sklepa jsou další nádrže na odchov malých ryb. Trocha té předchozí romantiky „malé pstruhárny kdesi v Žáru“ pominula. Ale ryby mi chutnají stále stejně.

A i přesto, že podnik má odběratele v mnoha restauracích (z Prahy třeba La Veranda) a rozhodně nejde o nějakého nadšeneckého drobečka, stále bez problémů funguje přijít a téměř ukázat do nádrže, kterou rybu chcete. Když si zvolíte duhové pstruhy, určitě vám zkusí prodat na zkoušku (za stejné peníze) sivena, zkuste. A taky přihoďte jednoho pstruha lososového, o tolik víc nestojí a jde o moc zajímavé maso. Za víkend takhle prodají i několik metráků ryb. Jako doplňkový prodej tam mají nějaké koření. A když už tam vždy někdo je a mají otevřeno, proč nenabízet i med kolegy z nedalekého okolí, byť s rybami si zrovna tuhle ingredienci často nespojíte? Baví mne, že i na místě takhle zastrčeném někdo vybudoval podnik, do kterého se vyplatí zajet, místo toho aby si stěžoval, že v okolí není práce. A jen čekám, kdy někde vyloženě poblíž vznikne rybí restaurace, třeba jen malý rodinný podnik na večeři, s jejich sortimentem… pokud se toho nechytnou oni sami, tak snad někdo další ano :o)

Příznivci bio si možná budou stěžovat, že všechny ty ryby jsou krmeny granulemi, což není přirozené a ryby tak zdaleka nebudou stejně dobré jako ty, které si vylovíte jako „přírodní“ z potoka. Něco pravdy na tom bude. Mezi lidmi z okolí se traduje, že mnohem lepší pstruhy má další rybárna o kousek výš u pily, kde majitel „šetří“ a ryby granuluje méně (prý se živí z potoka a dokrmuje rohlíky :o). Kdo ví, nakoupit jsem zkoušel, ale bylo zavřeno. Možná to prostě bude jen závist, možná má kolega ryby opravdu o tolik lepší. Zkusím znovu příští rok. Do té doby, pokud budete mít cestu někam kus od Vimperka, zkuste tenhle podnik. Třeba vám zachutná jako mně.

Odkazy: http://www.pstruharstvi.cz

La Galerie vínu zaslíbená

Na nový podnik La Galerie na Albertově mne upozorňovalo hned několik lidí od vína s tím, že tam prostě MUSÍM zajít. Inu řídil jsem se jejich radou a rozhodl udělat si příjemný večer před odjezdem do divočiny. Objednáváme se už na šestou, u stolů zatím prázdno, teprve v závěru našeho pobytu se začne podnik trochu plnit (byť to stale nejsou žádné davy). Hned u vchodu narážíme na vinnou révu, což je mi sympatické :o) A v duchu příjemných vinných zážitků se ponese i celý zbytek večera. A ano, i dost slušné jídlo tam mají :o)

Pro takové ty obecné informace doporučím web podniku, jako názor profesionála si můžete přečíst recenzi pana Cuketky. Já se zaměřím jen na to, co mne zaujalo, prostě dojmy z jedné večeře. Tak na úvod je to chef’s table, tedy možnost sedět u prosklené kuchyně a sledovat, co se tam děje, co mezi sebou kuchaří řeší, jak se vyrovnávají s problémy (například dorazivší skupinka s nějakou celebritou, kde všichni najednou chtějí steak co oficiálně na lístku nenajdete a není na něj dost čerstvého masa, zábavné) a pozorovat detailně dokončování pokrmů před expedicí na stůl. Není to nic neobvyklého, ale v našich podnicích se nevidí moc často, takže oceňuji. Několika dalším příchozím byl stůl u kuchyně nabídnut, nikdo neměl zájem. Nechápu.

Co zaujalo hned potom je sommelier Jiří Kačerovský, který bere svou práci s obrovským nadšením. Protáhl nás sklepem (s bonusovou sklenkou fajn rulandského šedého k příležitosti první návštěvy), popsal čeho se snaží v sortimentu dosáhnout, debatoval o vínech, doporučoval (skvěle) a vůbec dělal to, co od sommeliera ve špičkové restauraci očekávám. La Galerie pod jeho vedením nedisponuje jen sbírkou vín Château Mouton Rothschild „na chlubení“, ale i hromadou dalších skvělých vín v běžném vinném lístku a desítkami dalších ve „sklepní rezervě“. Právě u rezervy jsou navíc ceny nastaveny na úroveň, která může směle soupeřit s maloobchodem. U běžného lístku jsou marže, vzhledem k běžné praxi v ČR rozhodně, téměř zázračné. A navíc mnohá vína dostupná i po skleničce. Aby toho nebylo dost, tak lze většinu vín zakoupit i sebou. Tuhle možnost má kupa restaurací, obvykle vám sleví nějaký 15 – 30% z ceny na lístku, ale výsledná částka je většinou stále nesmyslná. Ceny v La Galerie jsou spíše solidní vinotékové, u mého nákupu šlo zhruba o polovinu ceny lahve zkonzumované v restauraci. Mrkněte se na nabídku sami (PDF, na webu je jinak uvedena jen malá část; prodej sebou neplatí pro sklepní rezervu). Prostě když vám tam něco zachutná a chcete si lahev odnést domů, tak ta možnost je a přitom nemusíte složitě řešit, jestli to nebude stát 2x tolik než u nějakého běžného prodejce.

Na večeři volíme menu dle volby šéfkuchaře, ve kterém jako předkrm přichází klasická kulajda se ztraceným vejcem (servírka ho mylně a nesmyslně uvádí jako vejce sázené). Fantastická, bezchybná záležitost. Kdokoliv má o kulajdě pochybnosti a kopr ho o svých kvalitách zatím nepřesvědčil, tak vřele doporučuji zkusit tuhle podobu. Jako víno byl nabídnut Grüner Veltliner „Rotes Tor“ Federspiel z Wachau od vinařství Hirtzberger, po krátké debatě pak v druhé sklence skončil ještě Riesling 2007 od Dönnhoffa z Nahe. Oboje nádherná, čistá, živá a typická vína. Veltlín, sommeliérova volba, fungoval s jídlem o kus lépe. Ale ten ryzlink jsem prostě chtěl zkusit, bylo to nedlouhou po degustaci tohoto vinařství a zajímalo mne, jak vypadá jejich základ o rok starší než jsem chutnal.

Hlavní chod byl tak trochu zklamání. Kachnička se zelím je klasika, v tomto případě byla doplněna nudličko-noky jako přílohou. Z celého jídla si nejvíce pamatuji perfektně ochucené, skvělé zelí, které navíc dokonale souznělo s vínem. Samotná kachna byla tučná, chutná, ale nic výjimečného. Nudličky tuhé, nevýrazné a bez šance se u jídla jakkoliv prosadit, bohužel naprosté vítězství “červíkovité” formy nad obsahem. Ovšem to víno…

Doporučeno bylo Massif d’Uchaux Côtes du Rhône Villages „Gabriel“ 2006 z vinařství La Cabotte / Domaine d´Ardhuy (web), kterou běžně po sklence nenalévají, ale stejně ji otevřeli (asi tušili, že nakonec vypijeme celou láhev). Jde o směs Syrahu (60 – 65%) a Grenache Noir (35%), objevit se může i trochu Cinsaultu. Staré keře, poměrně nízké výnosy (pod 30hl/ha), kompletní odstopkování, mixování samotoku a výsledku lisování, krátký pobyt ve dřevě a lahvování před letními horky. Roční produkce okolo pěti set bedýnek, tedy nějakých šest tisíc lahví. Nádherná, živá aromatická záležitost, jižní ovocitost působí mnohem svěžeji a méně přezrále než je zvykem, kupa bylinkových tónů (rozmarýn a tymián hlavně, viněta nelže), i přes 14% alkoholu nijak těžké a skvěle pitelné, vyváženém, s dostatkem kyseliny, jemným tříslem a příjemnou dochutí. Krásné pití a po dlouhé době Rhôna jedoucí na úplně jiné notě, než jsem zvyklý. Jestli je to tím, že vinař pochází a stále ještě vinaří v Burgundsku, nebo snad proto, že se jedná o biodynamiky (oficielně od ročníku 2007), netuším. Co však vím je, že krom lahve v restauraci jsem si odnesl ještě jednu domů :o)

Dezert v podobě vanilkového krému s jablečnými knedlíčky (zde malý otazník, přesné jméno jídla jsem si nezapsal) nezklamal, opravdu výborné. Jako vinný doprovod volíme opět Rakousko, vinařství Kracher z Burgendlandu a jejich Beerenauslese Cuvée Kracher 2006. Přemýšlím, ve které domácí restauraci bych si mohl dát sklenku od jednoho z nejslavnějších specialistů na slaďáky (byť třeba jejich základního vína jako je toto), aniž by mne to zruinovalo :o) Inu poštěstilo se. Víno je postaveno na Chardonnay a Ryzlinku Vlašském, aromaticky velmi intenzivní do medu, ananasu a dalšího tropického ovoce, s nějakou tou meruňkou, sušeným citronem a vůní vanilky. V chuti sladké ale nijak těžké nebo ulepené, perfektně podpořeno kyselinou, opět s hromadou tropických tónů, kořenitostí a dlouhou dochutí. Nádhera.

Šéfkuchař Mikuláš Gottwald dohlížel na kuchyni i hosty, pravidelně odbíhal a několikrát se zastavil prohodit pár slov. Prostě příjemný večer. U jídla lze polemizovat, jestli náhodou není moc drahé (menu stálo 750,- Kč, ale běžně jsou samostatné předkrmy třeba za 300,- a hlavní chody okolo pěti stovek). U vína jsem tenhle problém poprvé po dlouhé době v restauraci prakticky neřešil a možná především kvůli němu se tam ještě vrátím. A taky se podívat skrz plot na přilehlý bytový komplex, protože na první pohled to vypadá, jako by tam snad byla vysazena vinice :o)

Výsledky ankety „Odradí vás restaurační marže na víno dát si co opravdu chcete?“

Na úvod týdne jeden evergreen, marže na vína v restauracích. Výsledek ankety, která probíhala poslední tři týdny a hlasovalo v ní celkem 139 čtenářů, se dal docela dobře odhadnout předem. Vysokých 45% (63 hlasů) má kvůli navýšení ceny problém dát si tu láhev, kterou k jídlu chtějí, skoro vždy. Dalších 41% (57 hlasů) pak velmi často. Téměř 9/10 milovníků vína jde vlastně do restaurace už s tím, že ceny proti maloobchodu (tj. tomu, jaké u jednotlivých vín znají) jsou tam pro ně neakceptovatelně vysoké. A to není hezký výsledek. Dalších 11% (16 hlasů) zvolilo možnost „stává se to“, pouhé 2% (3 hlasy) naráží na tento problém výjimečně. Pro možnost, že ceny jsou vesměs korektní, nehlasoval nikdo…

Pokud vynecháme typickou neschopnost (i leckterých velmi kvalitních) domácích restaurací víno podávat odpovídajícím způsobem (teplota, sklo, …) a především o něm něco vědět, umět jej prezentovat a správně doporučit k jídlu (a alespoň tak trochu obhájit nesmyslné navýšení ceny), pak cenová politika je asi tím největším problémem, který konzumaci vína k jídlu komplikuje. Psal jsem o tom v (zastarávajícím, nabídka se lepší) Děs a bída vinné nabídky, vracel v článku Patriot X krát 6 (podnik již nefunguje) a na téma narazil i v Třikrát restaurační opruz a dalších článcích. Hloupé na tom všem je, že přepalování cen štve i dovozce a prodejce vína, kteří svůj sortiment (za ceny znatelně zajímavější než naše maloobchodní) restauracím prodávají, pravidelně je na to slyším nadávat. Sami moc dobře vědí, že snížení cen by odbytu jejich lahví dost pomohlo a možná trochu odsunulo na druhou kolej ty nejlevnější sudovky a supermarketovky. Jenže to bude ještě dlouhý boj…

Prostě restaurací, kde by si člověk dal víno s chutí, protože mu zkušený personál doporučí k jídlu tu správnou lahev za cenu, která neodradí, tu moc nenajdete. Nedávno jsem večeřel v jedné, kde to fungovalo skvěle, ale o tom bude samostatný článek. Každopádně vaše tipy na podniky, kde si při objednání vína nebudete připadat, jako že vás někdo okrádá, uvítám v komentářích :o) A rovnou jsem přidal ještě další anketu k tomuto tématu. Můžete si zahlasovat, kolik by tak ve slušné restauraci mělo maximálně stát víno, které si můžete běžně pořídit za 150,- Kč.

Nejen ryzlink v přírodě

Po dvou dnech vedra se z ničeho nic zatáhlo, nad táborem začalo kroužit neuvěřitelné množství vážek (předtím jsem neviděl ani jednu) a lovit hmyz, o pár minut později již dorazila bouře a přívalový déšť. I teď prší, sedím v teepee u ohně a datlím článek. Vypadá to nepatřičně, stejně jako témata, ke kterým jsem si tu připravoval poznámky. Prostě nějaké vlivy apelací na kvalitu vína a jeho ceny či sirné vůně považované za mineralitu si nechám do Prahy, sem víc zapadne předčítání indiánských pohádek.Všichni jsme tu plni šrámů, škrábanců (poznámka až si to po sobě budu číst doma: zjistit stav očkování proti tetanu) a modřin. V lesích okolo jsou hromady hub, hlavně lišek. Pobyt se ale blíží ke konci a všem nám je to dost líto. Ale co, příští rok se zase vrátíme.

Bag-in-box vína z minulého dopisu už jsou pryč, došla přesně v tom pořadí, jak mi i chutnala (a očividně i ostatním). První růžové, pak červené a končilo se bílým. Podobný ukazatel kvality je lepší než jakékoliv body. Tak trochu jsem to nevydržel a v obchodě s květinami a dárkovými předměty, kde mají i víno, si během cesty pro nutné zásoby zakoupil jednu dobrou láhev. Vlastně tu skoro nejdražší, za skoro dvě stovky, normálně se prý prodává vlastně jen v dárkovém balení. Šlo o Ryzlink Rýnský 2007 v pozdním sběru z Moravína Valtice, s hrozny původem na trati Valtická. Lípa, med a jemné barvy & laky (petrolej) a trochu bílé ovoce, v chuti hromada snad až příliš ostrých kyselin, víno hutnější a plnější, má takový „těžký došlap“ a postrádá eleganci, ale prezentuje kupu typických ryzlinkových znaků a pil jsem ho docela s chutí.

Takové pití vína na louce u lesa má svá specifika a to především kvůli hmyzu, který se vám ve sklence v jednom kuse topí (více v červeném než v bílém, zvláštní). Je nutné si neustále dávat pozor a před každým napitím nezvané návštěvníky odstranit. Když to neuděláte, tak vás třeba bodne vosa do rtu, jako se to stalo mně. Taky je zvláštní (a možná je to jen nějaký můj podivný pocit), že vínu tu ve sklence oxiduje nějak jinak, trochu rychleji a odlišněji než doma. Jako by nasávalo okolní vůně. Možná už mi to tu leze na mozek. Tak od příštího týdne zase z města...

Chladnička na dvě vína

Nedávno mi dorazil zajímavý tip na obohacení kuchyně / obýváku a likvidaci dalších pár desítek wattů elektřiny. Na rozdíl od již dříve popisované designové chladničky na jedno víno je dnešní hračka určena pro lahve dvě, každé může udržovat jinou teplotu (= je možno tam mít společně bílé a červené a oboje nachlazené správně) a navíc umí z otevřené lahve odsát vzduch a tím zajistit, že vydrží v kondici přeci jen o něco déle. Ostatně na webu prodejce je to pěkně s fotkami a videem. Rozumný způsob jak utratit skoro 300€? K dispozici je ještě jedna podobná záležitost, ale ta je určena spíše k okamžitému nachlazení otevřených lahví.

Máte doma nějakou podobnou (téměř zbytečnou, ale efektní) vinnou hračku? Kde je podle vás hranice toho, co jsou ještě užitečná příslušenství, a kde začíná „magoření“ společné všem fanouškům nějakého tématu? Je mi jasné, že pro některé mé známé či příbuzné bude za hranicí normality i obyčejný dekantér, sklenky specializované na různé typy vín pak budou považovány nesmyslné vyhazování peněz. Kde je hranice pro vás?

Další vinné kravinky do sbírky: Úplně univerzální sklenka | Zestárněte (víno) o deset let | Designová chladnička na jednu láhev… | ZORK přichází, bojte se! | Graf intenzity chuti vína | Co bude umět korek pro velká vína? | Tesco víno v plechovce – „Coca-cola culture“ | Frankovka želé (… v supermarketu nehledejte) | Páteční korkohrátky | Je libo Beaujeaule či Chardenang? | Degustujeme jako profesionál… nebo ne? | Jak správně vyslovovat jména vín… | Zachraňujeme domácí vinařství. Mirakulínem! | Emisní povolenky na víno?

Když Müller-Thurgau nadchne

Představte si malé jihotyrolské vinařství, vlastně spíš takovou farmu, v nadmořské výšce skoro devět set metrů. Pěstují kaštany, jablka (na jídlo, mošt, sušení a dokonce i výbornou pálenku „Golden Delicious“ tam připraví), švestky, dýně i vinnou révu. Chovají krávy, prasata i nějakou tu drůbež. To vše s co největším respektem ke krajině a přírodě. Jsou dokonce certifikovaní bio(dynamici), ale to vlastně není důležité, nejde o nějaký marketingový trik, spíš životní filozofii. Na asi jednom hektaru vinic roste nám dobře známé odrůda Müller-Thurgau. Je tam i trocha červených - Zweigeltrebe, Pinot Noir a Modrý Portugal - a končí spíš společně ve směsce než jako čistě odrůdová vína. Doplňte si, již tak dost lákavý, obrázek o následující kratičký příběh ze zápisků na Veltlínu: „Kousek odtud je Havlíčkův Brixen. Havlíček Borovský, když jej odváželi do tyrolského exilu, popíjel cestou mělničinu (lze dohledat v Tyrolských elegiích). Pak užíval jako antidepresivum místní "vlašské" víno. Je velmi pravděpodobné, že to byly moky ze strání, kde dnes hospodaří Norbert.“. No řekněte, může vám pak taková milerka nechutnat?

Řec je o Norbertu Blasbichlerovi a vinařství / farmě Radoar. Schválně zaskočte na jejich webové stránky, já si nemohu pomoct, ale přijdou mi neuvěřitelně sympatické. Není to nějaký unifikovaný produkt, typický template s doplněnými vlastními texty a fotkami a dílo anonymní počítačové firmy, ale dost unikátní a lehce podivná záležitost, očividně jejich vlastní dílo. Ve sklence pak mám víno pojmenované ETZA, stoprocentní Müller-Thurgau ročníku 2007. Vysoká hnědá pistole s  hezkou vinětou, tlustá kovová záklopka a kvalitní plný korek, s tímhle vínem to myslí vážně. Následující „senzorické hodnocení“ je jedna z největších pocitovek za dlouhou dobu u takhle „obyčejné“ odrůdy. Čím více mne víno zaujme, tím rychleji bobtnají poznámky, plní se vším možným (v závěru klidně věcmi, které si vzájemně skoro protiřečí), nemají už přímou souvislost jen s vínem samotným a absorbují další věci okolo. „Objektivní“ hodnocení by se dalo shrnout na kvalitně připravený a aromaticky dost typický Müller muškátového stylu, v chuti plnější a hodně ovocný, pěkné víno. Jenže já takhle krátím nerad…

 
A tak tedy trochu obšírněji, s tímhle vínem jsem se mazlil podstatnou část večera :o) Manželka se dokonce přeslechla a měla pocit, že nemluvím o milerce, ale o milence :o) Víno má pěknou žlutou barvu, trochu matnější se zelenkavými odlesky, s lehounkými nečistotami. Se zbytečnostmi jako výrazná filtrace, které z vína krom nečistot odstraní i část jeho charakteru, to ve vinařství nepřehánějí. Vůně je sice svěží, ale není to taková ta mladá přímočará svěžest, sice to evokuje kyselost, ale působí poněkud usedleji. Objevuje se kořenitost, muškátové tóny, trochu podzimně melancholické zahradní ovocitosti, zaznamenávám „pomočené“ aroma typické spíše pro Sauvignon. Je tam trochu lehké zatuchlinky, vůně pařníku a slupek ostrouhaných z okurek hadovek. Přičichnutí k prázdné lahvi upomene na mandarinkový kompot. Vůně hodně záleží na teplotě, posunuje se od živější a veselejší při podchlazení po tajemnější a „podzimnější“ při zteplání. Baví mne! V chuti je nejprve hezký úvodní suchý a svěží nástup, který se v ústech rychle rozvine do intenzivního, plného sladčeji ovocného kulatého projevu. Sladká stará přezrálá jablka, harmonie kyselin, cukru, alkoholu a vůbec všech složek, dostatečně dlouhá dochuť s mírně nahořklou linkou.

Popíjím, dolévám, čmárám do notýsku další a další řádky a usmívám se. Ano, je to pocitovka. Pro mnohé to bude možná a jen ten plnější Müller s muškátovým aroma za, na tuhle odrůdu každopádně, nesmyslně moc peněz (byl to dárek a na webu ho zatím v katalogu nevidím, ale bojím se částky okolo tří stovek), mne však to víno dost zasáhlo. Vím, že napodruhé bych měl poznámky možná o trochu jiné, chutnat to jindy a jinde, nebo třeba naslepo, mohou se lišit opravdu o hodně. Ale při tomhle „poprvé“ mne víno opravdu bavilo a předvedlo mnohem více, než bych od něj kdy čekal.

Další „čisté“ (nejraději ji ale stejně mám, když se řízne třeba ryzlinkem) milerky tady na blogu: Müllerka zatracovaná i milovaná | Müller Thurgau ve třech podobách

7x ryzlinkové překyselení žaludku

Doufám, že už tu nejsem s ryzlinky otravný. Rád a dobrovolně přiznávám, že je to pro mne odrůda číslo jedna, suverénně nejčastěji konzumovaná a nejlépe zapadající do mého vkusu. Dnes to budou poznámky k sedmi vínům, zhruba polovině z nedávné ryzlinkové degustace (viz též ten starší článek s experimentem a následné grafy). Ještě dvě vína mi popsat zbývají, ale u těch text bobtná a dovolím si je uveřejnit samostatně, protože si to prostě a jednoduše zaslouží. Tedy ne že by si leckteré z těch následujících vín samostatný delší text nezasloužilo, jen tentokrát pro mne bylo hvězdou něco jiného. Takže hurá na to, vína jsou tam od stovky jedné po víc než tisícovku, každý si vybere :o)

Tak trochu na zavínění přišel Vinný sklep Sovín a jejich jakostní Ryzlink Rýnský 2008 (původ podoblast slovácká). Tohle vinařství pod novým majitelem tak trochu „vstalo z mrtvých“. Víno je voňavé, mladičké, jednoduché, hodně svěží s kyselinou občas až trochu nepříjemně „řezavou“ (citrónovou) a nijak dlouhé, ale na osvěžení celkem příjemné. Stokorunová supermarketová (Billa tuším) záležitost, nebál bych se jí.

Osvěžit se šlo i sklenkou Crémant d'Alsace Riesling Brut vinařství Lucien Albrecht. O tomto víně padlo pár slov v článku Vína z Alsaska v hladomorně, o jejich sektu z Chardonnay pak v Od Rossijskoe po Champagne…, tiché víno Luciena Albrechta dostalo prostor v Gewurtztraminer Cuvée Martine Albrecht 2004. Aromaticky hodně intenzivní, jablíčkově navinulé, hodně svěží, velmi výrazná kyselina, trocha kořenitosti. Příjemné pití, byť trochu jednorozměrné. Sic jde o sekt neročníkový (= do mladého vína nejspíše míchána i nějaká rezerva a snaha o nějaký typický projev nepříliš odlišný v čase), tak je každý rok trošku jiný, obvykle se projevuje komplexněji a zajímavěji, tentokrát šlo „jen“ o příjemné a velmi dobře udělané bubliny. Na trhu za ceny různé, tohle koupeno za zhruba 300,- Kč.

V Alsasku ještě chvíli zůstaneme, ve sklence je Riesling 2006 z polohy Hagenschlauf od vinařství Jean Becker. Láhev se pyšní zlatou medailí ze Štrasburku. Vinařství je z valné většiny „bio“ (tahle konkrétni vinice podle všeho v nějakém přechodném období), do osmdesátých let to byla spíše négociantská firma, poté změnila směr a pustila se především do přípravy vlastních vín se zaměřením na „terroirové“ kousky ze specifický lieux-dits okolo Zellenbergu. Hagenschlauf se nachází severovýchodně od obce poblíž hřbitova, prý je to místo proslulé bouřemi a krupobitím, ale když zrovna přežije, dává skvělé hrozny :o) Vůně tohoto vína je svěží, ale poněkud zvláštní a zastřená, postupných vymícháváním se objevují především ovocité tóny. V chuti suché, svěží a intenzivní, řízené pěknou kyselinou, poměrně bohaté a dlouhé. Zatím trochu nevyhraněná záležitost na dobré cestě, dal bych mu více času. Cena něco pod tři stovky tady, od stejného dovozce bude řeč o jedné z největších hvězd večera později, jak už jsem naznačoval v úvodu.

Alsasko potřetí, v podobě Léona Beyera a jejich Riesling Comtes d'Eguisheim 2000. Tohle víno bylo, je a ještě dlouho bude v mém ryzlinkovém Top 10 (které ve skutečnosti nemám, ale kdybych ho sestavoval, tohle víno řeknu určitě). Delší článek jsem sepsal už dříve, v něm je ostatně i popis, který bych použil i tentokrát. Na téma vín tohoto vinařství je zde třeba ještě článek Beyerův prachově suchý terroir. Tohle je archetypální vyzrálý RYZLINK, petrolejový, bohatý a elegantní. Víno čisté, plné a zároveň jemné a delikátní, dlouhé, s krásně zapracovanou kyselinou a harmonickým projevem. Vlastně nijak komplikované, nenabízí příliš složitých nuancí, ale přesto funguje dokonale. Přijde mi, že svého vrcholu dosáhlo a již začíná pomalu sestupovat, ale na trhu se objevil neméně skvělý ročník 2002 :o) Víno na popíjení celý večer i dokonalý průvodce k jídlu. Ještě pár lahví k dostání u AdVivum, cena už bohužel přesahuje tisíc korun.

Návrat na Moravu se nesl v duchu vín se zbytkovým cukrem. Jako první se představil polosladký Ryzlink Rýnský 2005 pozdní sběr od Znovín Znojmo ze slavné polohy Šobes. Ovocité, medové ale dost přímočaré, vlastně spíš jednoduché a „nekonfliktní“ víno. Celkem slušně se to pije, i nějaká kyselina tam je a cukr nějak vyloženě nevyčnívá, ale věhlasu polohy neodpovídá. Od podobných vín čekám mnohem více. V poznámkách k nákupu mám 0.5l/110,- Kč a to bych ještě celkem snesl (za Šobes a jako zkušenost), ale mám obavu, že jsem si to napsal špatně a ve skutečnosti platil běžných zhruba 240,- Kč.

Ovšem proti vzorku následujícímu je to stále zázrak. Nové Vinařství a jejich Ryzlink Rýnský Léger 2007 je totální úlet. Ono to vlastně není víno, oficiálně to deklarují jako „částečně zkvašený hroznový mošt“. Tahle obludka má být příjemným nízkoalkoholickým pitím (na vinětě označují jako pití „lehké“), ale projevuje se spíše jako hromada cukru rozpuštěného ve vodě s jemným dochucením hrozny, tlamolep bez čehokoliv navíc. Další výraz z jejich vlastního popisu, „extravagantní“, určitě nelže. Navíc ve vůni se objevují jakési nečisté tóny. A oni přitom udělat dobrý ryzlink umí, tohle dílo mezi ně nepatří. Částku 190,- Kč (vinotéka Cellarius) jsem měl investovat jinak. Tento vzorek také jako jediný zůstal po degustaci nedopit, snad nikdo si nedolil.

Na zlepšení je tu Trčkovo rodinné vinařství a jejich polosladký Ryzlink Rýnský kabinet 2004, víno připravené v „německém stylu“ na 9.8% alkoholu, původem v oblasti velkopavlovické a vinic Podhoří. S víny toho vinařství nemám moc zkušeností, vlastně jsem si jen před lety absolvoval jednu degustaci a sem tam narazil na jednotlivou láhev, ale spíš výjimečně. A po pravdě je mám spojeny spíše s „aférou“ na O Víně, bylo to jedna z mých prvních drsnějších srážek s vinařem ohledně názoru na jeho produkt a obsah článku. Tohle víno voní jako zralejší ryzlink, s medem, citrusy a jemně petrolejovými tóny. V chuti sladké, ale vyváženo kyselinou, slušně dlouhé, velmi dobře udělané víno. To vše i přes lehký náznak korkové vady. Povedená tečka na závěr. Schválně jsem si pak vylovil poznámky ke kabinetu 2004 z degustace v lednu 2006. Tenkrát mi přišla vůně naprosto o ničem a v chuti mi víno připomínalo „burčák“ (viz třeba i další hodnocení). Vína se v čase mění, někdy až neuvěřitelně, a jejich degustátoři ostatně také. Při hledání, zda šlo o stejnou šarži (čemuž se mi opravdu nechce věřit, ale bohužel detailní foto té starší lahve nenašel), jsem objevil web rodinnavinarstvi.cz, kde je o Trčkových desetiminutové video.

Odkud byl Ryzlink Rýnský, který vám chutnal vůbec nejvíce? Rozbuší se vám srdce při vyslovení „Alsasko“, nebo spíše „Mosela“? Nebo snad Čechy či Morava? Příjemný letní víkend přeji!

Třicetilitrový dopis z tábora

Drazí rodičové,

píší vám první dopis z tábora. Máme se tu dobře, ale úvodní dny jsou ve znamení likvidace škod po velké vodě, takže už jsme pořádně unavení.Ale to nevadí, baví mne to (byť na nošení těžkých břemen asi nikdy nepřivyknu, to už raději práce s rýčem a krumpáčem) a jinak je tu krásně, nemusíte pro mne jezdit. Zatím vaříme nekomplikované věci, ty pořádné přijdou až budeme zabydleni. Ale hutná červená omáčka na těstoviny a buřty na pivě jsou taky skvělé jídlo. Jo a máme tu víno, třikrát deset litrů z jihu Francie. Bílé, růžové a červené, v takových těch pytlích v krabici, bag-in-box se tomu říká. A nejsou ta vína úplně blbá.

To bílé pochází od družstva Cellier du Pic, jmenuje se to Fenassieres Blanc a odrůdy netuším. Ze všech tří je nejobyčejnější, poněkud nudné neutrální bílé bez výraznějších znaků. Prostě víno na pití na nějaké velké párty, případně styl vín rozlévaných v leckterých restauracích. Růžové je opět z velkého družstva (Cellier de Marrenon) vinařů Luberonu, dokonce se chlubí jak hrozny rostou v oblasti jejich národního parku, řada Les Méridiennes, Vin de Pays de Vaucluse. Růžové (70% Grenache, zbytek Carignan) má barvu jahůdkovo-malinovou a takovou i vůni, příjemně ovocitou a svěží. V chuti kyseliny i lehounce cukr, vyvážené a příjemně pitelné. V podstatě, být to v sedmičce, s tím nebudu mít problém ani doma na večer. Červené (půl napůl Grenache a Syrah) je stejná řada/vinařství, voní tmavě lesně ovocně, s trochu ostřejším „technologickým“ projevem, v chuti plnější, ovocité, poměrně výrazné, nějaké tříslo tam je a projevuje se lehce natrpkle. Ale v zásadě ujde.

Všechna tři vína jsou technologicky v pořádku, korektní, bezproblémově pitelná. Nenadchnou, nedokáží vyvolat nějaké pořádné emoce, ale to od nich asi nikdo neočekává. V přepočtu na sedmičku vycházejí pod šedesát korun, což je velmi slušné. Navíc by, a to je trochu problém, jakákoliv subtilnější aromata byla přebita vůni lesa, potoka a kamenů okolo něj, posečené louky a, méně romanticky, repelentem a trochou toho potu.

Nevýhodou bag-in-boxů jsou v táborových podmínkách vlastně jen dvě věci. Tou důležitější nemožnost udržovat vhodnou teplotu, kterou tu řeším přetáčením bílého a rosé do malých PETek a skladováním v potoce. Druhou nevýhodou je pak to, že papírové bagy rychle vlhnou a následně se rozpadají, zůstane vám tedy jen samotný pytel. Ale jinak je to fajn věc, dají se v ní najít i pěkná vína (Kupmeto má v sortimentu jedno povedené Cotes du Rhone a fajn Chablis) a dobře se transportují. Tož tak :o)

Mizím do luhů a hájů Šumavy…

Už je to tak, příštích 14 dní strávím v tee-pee kousek od Šumavy. Tedy alespoň v to doufám, taky můžeme přijet na místo a zjistit, že tam po přívalových deštích a povodních dní minulých leží hluboké jezero a zase vyrazit domů. Ale k tomu snad nedojde. Jak to tam vypadá, když se z ničeho nic přižene pořádný přívalový déšť a z poklidného potoka udělá během pár minut zuřivou řeku, to už máme vyzkoušeno. Odpluje vše, co si v potoce chladíte a nestihnete odnést, i to dobře zatížené. Víme i co se stane, když spadne tlustá souvislá vrstva krup velkých jak palec. To zase máte, pokud je shrnete na pořádnou hromadu do stínu stromů, na několik dní perfektně funkční chladničku až mrazničku :o) Ale nic z toho nás snad letos nečeká. Červenec sice letos proběhl už někdy v dubnu a co je tohle za měsíc není jisté, ale tím si radost kazit nenecháme :o)

Zkusíme znovu připravit porci ručně sbíraných šneků? Nebo se na to, po loňském neúspěchu, vykašleme? Určitě mne čeká nová zkušenost s několika bag-in-box víny, možná zase učiním nějaký objev :o) Ať tak či onak, už se moc těším, že vypadnu z města a od nutnosti trčet půl dne u počítače. Vlastně trochu prchnu i od vinných poznámek a degustací, taková pauza neuškodí, chvílemi to začínala vypadat spíš jako práce než koníček. Ale po všem se mi bude trochu stýskat. A jak se znám, tak možná občas zkusím z telefonu hodit něco na Facebook (číst to jde i bez registrace nebo zařazení do fanoušků webu), beru si sebou pár vinných knih, tak se třeba dozvím něco zajímavého a zásadního, o co se budu chtít podělit. V dílech Bordeaux / Burgundy: A Vintage Rivalry a Wine: The 8,000 Year-Old Story of the Wine Trade by snad pár věcí objevit šlo (v té první určitě, tu už mám rozečtenu). A taky jsem nastavil k automatickému publikování asi tři články, které se tu během těch dvou týdnů objeví.

  Nepředpokládám, že by se za dobu mé nepřítomnosti stalo něco zásadního. Dost možná i k vám doputují zajímavé zvěsti o českém vydání Decanteru, ale zatím ještě nic z těch informací nemám potvrzeno oficiálně (ač jinak proudí ze všech stran a vypadají důvěryhodně) a tudíž je sem psát nebudu :o) Možná z tábora hodím krátkou noticku, až vše bude jisté. Na Kampě proběhne francouzský trh (Le Marché Français), dost možná otevře nový winebar, ve viničním altánu se odprezentuje Vinařství Krásná Hora… ale holt nemohu být všude. Však já to zase doženu. A pln sil po návratu snad dokončím něco, co si na vás chystám už dlouho, ale stále nemohu dotáhnout. Těšte se!

Doufám, že dohled nad naším bytem správně pochopí, že pít se mohou vína označená křížkem. V opačném případě mne čeká po návratu nepříjemné překvapení :o) Mějte se pěkně, ať už budete kdekoliv.

Ryzlinkový experiment i s vínografy

Jeden z účastníků ryzlinkové degustace, který má přeci jen poněkud větší zkušenosti s analýzou podobných věcí (je to doktorand botaniky momentálně se zabývající právě sběrem a zpracováním dat pro výzkumnou práci na téma „populační biologie rostlin infikovaných systémovými patogeny“), mne požádal o surový (a anonymní) soubor údajů, ze kterého jsem čerpal pro článek „S vůní petroleje aneb ryzlinkový experiment“. Upravil si to do vhodné formy, prohnal softwarem a vytvořil několik zajímavých grafů, které si zde dovolím i s komentářem uveřejnit. Vidíte to, degustující, přispíváte k téměř vědeckému výzkumu! :o)

… posílám nějaké obrázky z mnohorozměrných analýz. Jejich čtení chce sice trochu cvik, ale dá se to. V zásadě – všechna data se nasypou do programu (pro zasvěcené Canoco), upraví se škály, aby byly mezi vlastnostmi srovnatelné, a pak se udělá analýza. Program zjistí, ve kterém směru toho n-rozměrného prostoru je nejvíc variability a tu odečte z dat (to je tzv. první osa) a pak se postupuje stejně dál. V zásadě první tři osy nesou nejrozumnější informace. Když se člověk na toho ježka podívá, tak ty šipky, které jsou spolu jedním směrem, hodně korelují. Které jdou opačným tak korelují negativně, které jsou kolmo, tak jsou +/- nezávislé... ale tady je háček, všechny ty šipky se jaksi vzájemně ovlivňují, takže to nelze brát na úplně na 100%. A když se vynese třeba graf 1 a 3 osy, tak to zase bude vypadat jinak. Jen pro úplnost v téhle analýze bylo zjevně málo nezávislých vzorků (odborně se tomu problému říká pseudoreplikace), správně by se taková analýza ani neměla dělat, ale to neznamená, že nemůže ukázat nějaké zajímavé trendy.

Vlastnosti: tohle je taková základní analýza (PCA), která nebere v potaz ani vzorky ani lidi, čili je to jenom o korelacích mezi vlastnostmi v celém tom souboru dat (jedním měřením je jeden názor člověka na jedno víno). Graf znázorňuje první (x) a druhou (y) osu. Je tu vidět třeba to, že typické ryzlinky jsou podle účastníků minerální, medové a i docela petrolejové, ovocné a květinové chuti šly obvykle spolu, kořenité naopak s nimi nešly atd...

Vlastnosti 1-3: analýza první a třetí osy (y), je to proste jenom náhled na jinou složku těch dat, tu další nejdůležitější. Posílám spíš pro ukázku, že ty grafy se musí číst opatrně.

Vína a vlastnosti: tohle už je zajímavější, tady byla data jaksi napasována na pohled „rozdíly mezi víny“ (je to tedy RDA) a naopak rozdíly mezi lidmi byly odsud odfiltrované. Šipky jsou tudíž trochu jinak orientované než u předchozích, ale v zásadě se v tom dá číst, které víno mělo jaké charakteristiky v tom souboru - Anakena barva a petrolej, Loosen lipové, Baloun tak od všeho trochu nebo spíš každý v něm viděl něco jiného. Třeba ta Roudnice je zajímavá, ze je brána jako naprosto netypicky ryzlink a spíše bez nějakých zásadních znaků, ale to může být zavádějící, protože možná s něčím koreluje na třetí ose a tak… :-)

Hodnotitelé: toto je naopak analýza bez vlivu vzorku vína a ukazuje, kteří degustující hodnotí vína podobně...

Nenapadlo by mne, že se jednou budu bavit u podobných věcí, jako je graf intenzity chuti vína, co dává na své lahve Vinium. Což mi připomíná… nechcete si na příští akci něco takového nakreslit? :o) Pro účastníky ochutnávky, ze které vzešla data v grafech výše, je zde samozřejmě nabídka, že jim zašlu jejich číselný kód, pokud je zajímá, jak si v té tabulce stojí. H7 s H9, H1 s H11 či H6 s H10 se k sobě očividně „ryzlinkově“ hodí :o) Příjemný víkend všem, ať až mají na grafu s někým shodné chutě, nebo jsou trochu „mimo“…