pondělí 10. listopadu 2008

Třikrát restaurační opruz

Opakování je prý matkou moudrosti a pro dnešek hodlám zopakovat tři klasické nešvary našich pohostinských zařízení, které jsem si v posledních dnech všechny v praxi ověřil. Vzhledem k tématu blogu tu nejčastěji omílám nesnesitelné marže na vínech ve většině slušných restaurací, které jsou ruku v ruce s cenami obyčejné vody. Včera jsme si zaskočili zavzpomínat na Japonsko do restaurace Millhouse Sushi, kde se dá v neděli najíst za paušál, ale je tam dost velký provoz na to, aby vše bylo čerstvě připraveno. Paušál není nízký, ale ještě snesitelný. Suši, až na některé zbytečné experimenty (zelené pálivé jikry, kalifornská rolka se zeleninou zalitá pálivou omáčkou „jak ji znáte z lahviček prodávaných v korejských obchodech“), je celkem slušně udělané, jezdí okolo vás na pásu a láká ke zbaštění. Ryby jsou lepší i horší, i během jedné návštěvy můžete dostat lososa podprůměrného a skvělého, ale v zásadě se to dá. Průměr v Praze. Průšvih jsou, jak už naznačeno výše, ceny nápojů.

Nejsem idiot a vodu u nich pít nebudu. Propagovat tam „známé značky“ v ceně 80 – 130,- Kč za třetinku je nehorázné, navíc když opravdu o žádný luxus nejde. Jednu mají v přilehlé trafice za 24,- Kč, druhou hned vedle v drogerii za dvacku. Třetinka japonského piva je taktéž za 130,- Kč, což by se dalo snést, kdyby šlo o nějaký exkluzivní dovoz. Ale když ho licenčně vaří ve Staropramenu, jde o urážku. A ta vína? Základní kabinetní mullerka, byť slušná, začíná na 330,- Kč. Tedy trojnásobku běžné prodejní ceny. Nakonec jsem šel touhle cestou a víno si celkem užil, protože něco pít potřeba bylo a u čehokoliv jiného bych se nakonec dostal na vyšší cenu. Zajímavější vína začínají na troj až čtyřnásobku maloobchodní ceny, za jedno běžné Chablis (ano, sice slušné 1er Cru, ale obrovského a obyčejného producenta) tam chtějí skoro tři tisíce, když běžná cena v zahraničí se blíží spíše 15€. Takže je mi líto. To, že u nás jde stejné víno koupit za tisícovku a tedy, stejně jako u millerky, je to trojnásobek nákupu, skutečně problém neřeší. A trojnásobek ceny je v Praze ještě „mírný“, setkat se s pěti či šestinásobkem není nic neobvyklého. Rád bych v té restauraci vypil opravdu pěkné víno, ale raději (když už tam půjdu) budu srkat jednu láhev millerky. A ano, nebudu ani zdaleka tak spokojený, jak bych mohl být. Copak je to tak těžké? Opravdu to nejde jinak? A nebo sbírce turistů, které jsem tam viděl, je to prostě jedno?

Naštěstí mi náladu zvedla porce Edamame (alespoň tohle jméno se vžilo), což jsou mladé sójové boby svařené ve slaném nálevu a obvykle ještě bohatě posolené. V Japonsku jsem jim úplně propadl, je to báječná záležitost na takové to baštění večer ke sklence s přáteli, místo našich slaných tyčinek a brambůrek. Vřele doporučuji vyzkoušet, rozhodně neprohloupíte!

Na druhý problém jsem narazil v jedné jinak docela fajn restauraci poblíž Smíchova. Přišlo nás tam na pozdní oběd asi deset, jídelní lístek byl obsáhlý a vybrat si trvalo docela dlouho. Objednávka konečně odešla, po chvilce z kuchyně vylezl (šéf)kuchař a k číšníkovi pravil (dostatečně hlasitě, abych to slyšel) něco vy stylu „Idioti! To si každý musel vybrat něco jiného?“. Bohužel nejsem ten typ, co by mu šel vpálit odpověď přímo do obličeje, a tak jsem jen polohlasem pronesl: „Nemáš mít na lístku 160 různých jídel, debile!“. A upřímně, už mi potom rozhodně nechutnalo tak, jak by mohlo. Celkem fajn článek (nejen) na tohle téma byl nedávno v Reflexu. Doporučuji k přečtení.

A na závěr tradiční postesknutí nad úrovní obsluhy. Někdy je tak snadno poznat, kdy je číšník nějakým způsobem zainteresován na obratu (víc než dýškem) či přímo majitel podniku. Po výletu do lesů v okolích Štěchovic naše skupinka zkusila zapadnout do jednoho místního restaurantu, celkem oblíbeného místa cyklistů i místních. Vnitřní prostor není velký, ale je tam obrovská zahrádka. Venku se udělalo pěkně, stoly s lavicemi byly rozestaveny, slunečníky otevřené. Inu sedli jsme si ven. Uvnitř byl sice jen pár štamgastů, ale i těm se povedlo v podniku udělat dost nesnesitelnou kouřovou mlhu. Podnik měl i o víkendu polední menu a sadu hotovek. Deset lidí mělo v plánu dát si předkrm/polévku, hlavní jídlo, pár čajů a piv. Číšník, jako by snad měl uvnitř nějak narváno, nám oznámil, že bohužel ven neobsluhuje. Nabídli jsme mu tedy, že zaplatíme předem a jídlo si ven přineseme sami a zase odneseme nádobí zpět. Doslova na nás zařval, že „zahrádka je zavřená!“. Nevím, zda běžná hospoda si dneska můžeme podobné věci dovolit, ale prostě nás vyhodil. A tak jsme tedy šli. Jestli čekal, že po tomto výstupu si půjdeme pokorně sednout do uzené vnitřní části, tak se dost spletl. Chtěli jsme tak moc?

Tož asi tak. Prostě jsem měl dneska náladu si postěžovat, zítra se zase vrátím k nějakým příjemnějším vinným zážitkům.

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails