úterý 3. února 2009

Lékárny a bylinkářství v lahvi

Jsou ochutnávky, na které je velmi snadné mne nalákat. Stačí prohodit klíčová slova jako „Burgundsko“ a třeba přihodit nějakou číslovku značící vyzrálou láhev a máte vyhráno. Tentokrát mne takto dostala společnost Tomáše Domince, šlo o stojací víněnkovou degustaci v jejich provozně na Radlické. Potěšilo mne rozšíření prostor (mnohem pohodlnější to teď je, dokonce i posadit se můžete), méně už zvýšení ceny jedné víněnky z dvacky na třicet, čímž se degustační vzorek u těch papírově nejlepších vín vyšplhal k částce 270,- Kč a to je na mne poněkud moc, obzvláště pokud toho chci ochutnat co nejvíce a přímo vedle sebe srovnat dvě polohy z jednoho vinařství a ročníku. Naštěstí se lze vždy domluvit s přáteli, takže naše komando „relativně sociálně slabších“ si nechávalo nalít poloviční porci (která je ve skutečnosti rozumnou degustační dávkou, dvojnásobek už byl spíše na pití), o kterou se navíc poctivě dělilo. Za ušetřené peníze jsem pak odešel s lahví sylvánu z Alsaska a jedním fajn Blanc de Blanc crémantem z Burgundska, co se podával jako sklenka na uvítanou :o) Každopádně chutnaná vína vůbec nebyla špatná, šlo především o kousky z mladičkého ročníku 2006 s pár staršími na porovnání. A právě to srovnání zanechalo asi nejsilnější dojem.

Základem ochutnávky byla vína z Domaine Bertagna, vlastně docela mladého podniku (tj. žádná staletí) vedeným německou rukou, majitelé stojí též za Reichsgraf von Kesselstatt na Mosele. K jejich vínům jsem si, přes možnost četných ochutnávek, zatím moc cestu nenašel (= jsou velmi dobrá, ale žádné mne zatím vyloženě nenadchlo), takže nějaké případné detaily třeba později nad nějakou celou lahví, až jednou zvolím. Ono srovnání proběhlo u polohy Vougeot 1er Cru „Clos de la Perrière“, na vinětě s kouzelným slůvkem „Monopole“, malé horní části „Petis Vougeots“ (a takto může být Clos de la Perriére také značeno) a místa doslova obklopeného ze všech stran slavnými názvy – na jedné straně Grand Cru „Clos de Vougeot“, na druhé legendární „Les Amoureuses“ a seshora pak Grand Cru „Musigny“ (mrkněte se na mapku). Přesto má vinice svá specifika a mikroklima, hrozny zde obvykle dozrávají o něco dříve (Bertagna zde sklízí vždy nejdříve), což v kombinaci s dobrým odvodněním může způsobit katastrofu ve velmi horkých letech jako 2003. Průměrné stáří keřů se pohybuje okolo 35 – 40 let.

V jedné sklence se skvěl ročník 2006, v té druhé pak 1998. Jedno z vín bylo očividně mladičké, velmi svěže ovocité, již nyní s jistou dávkou elegance a tóny lékárny. Suché v chuti (přijde mi důležité to stále opakovat, byť je to samozřejmost), s kyselinkou jež se hlásí o slovo opravdu výrazně, delší a s hodně znatelným tříslem, ovocité ale spíše trochu trpce než sladce. To druhé pak stáří nezapřelo, ovoce už nenabízelo nějak výrazně, ale nahradilo jej pytlíkem bylinek a sušených květin a trochou živočišných tónů. Opět perfektně suché v chuti i výrazné kyseliny, tříslo uhlazenější a ovoce, tedy spíše jeho zbytek, znovu spíše trpčí, pěkná délka. Srovnáváte, snažíte se najít styčné body a pochopit, jak se roky mění jedna ta vůně do druhé. V jedné sklence máte čerstvě otevřenou moderní lékárnu v nákupním centru, kde při každé platbě vyjede lístek z elektronické registrační pokladny. Jde to rychle, spolehlivě a na předpis dostáváte to, co očekáváte. V té druhé nalézáte vesnické bylinkářství či městskou apatyku tak, jak asi vypadala před stovkami let. Babička se pomalu šourá od džbánku ke džbánku a snaží namíchat tu správnou směs pro vaše potíže. A nejúžasnější na tom je, že v tom víně vývoj nepokračuje od „zastaralého“ k modernímu, ale přesně naopak, vrací se hezky do minulosti. Tedy alespoň do té, kterou máme v našich romantických představách.

Ne vždy se romantické představy naplní. Chassangne Montrachet „La Goujonne“ 1990 z lahve magnum od Huberta Lamyho sliboval zajímavý zážitek, ale výsledek byl dost sporný. Vůně některým přišla podivná a nehezká, dalším tak podivná, až zajímavá. Prostě záleží na tom, jak velký fanoušek zemitých a temnějších tónů jste, jestli vás baví čichat pohorku obalenou jehličím po celodenním výletu. V chuti ovšem narazíte na takovou suchost či spíše „vyschlost“ a trpkost, že po nějakém dalším napití víno moc nevolá. Jak asi chutnalo před deseti lety?

A ta ostatní vína? Mladá, spíše naznačující směr, kterým se v letech následujících budou ubírat, přesto hodně zajímavá. A vlastně krásně vidět rozdíl mezi 1er Cru víny a Grand Cru „Clos de Vougeot“ (asi nejen díky terroir, ale i díky intenzivnější práci se sudy atp.), kdy ta první už se snaží něco málo navíc prozradit (tuhle bylinka či támhle houba, trochu méně větvemi zaházená cesta k chuťovému požitku), ale „velké víno“ prostě pouze zavoní tou mladičkou pichlavou ovocitostí a ať mícháte jak mícháte, nic víc nedá. V chuti má sice styl, krásnou strukturu a vůbec slibuje mnohé, ale takhle z OIVky a na lavici kdesi ve vinotéce prostě zatím nedokáže zasáhnout. Je však krásné snít o tom, že si podobné víno jednou otevřu v klidu doma, až bude v ideální formě, bez příliš technicistního přístupu a debat z degustací. Nepoštěstí se to často, ale když ano, jsou to nádherné zážitky. A o ty, krom prostého pití fermentovaných hroznů, jde u vína především. Nakolik za nimi stojí vlastní nápoj a co dělají lidé, kteří jej s vámi sdílejí, to už si každý musí posoudit sám.

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails