pátek 10. října 2008

Tak trochu vinná exotika

Včera večer se mi stala taková zvláštní příhoda. Stál jsem na zastávce tramvaje a v ruce držel karton vín (objevů od malých vinařů z Čech a Moravy). Z ničeho nic mi v pootevřené krabici přistálo dvanáct korun. A prý na co že to vybírám, jestli nějakou nemocnici či léčbu leukémie… Takže jsem to lehce přiopilému pánovi „já jsem takový dobrák“ vysvětlil a nabídl navrácení obnosu. Prý to není nutné, řekl. Tak ho využiji na nějaký bohulibý účel. Každopádně tohle je přesně jedna z těch věcí, která mne baví na Praze. Dvě cesty městskou hromadnou dopravou a máte, pokud jste zrovna spisovatel beletrie, materiál hned na několik bizarních postav. A touto obezličkou se dostávám k něčemu, co mne baví i na víně. Různé zvláštnosti, podivné kombinace odrůd, zvláštní lidé s jejich úchylkami a neuznávanými směry vinaření, překvapivá místa původu hroznů… Možná ne vždy je výsledek úplně ideální (a nedopitá láhev je v lednici tak dlouho, až se úplně zkazí a je tedy snazší ji vylít), ale je to osvěžení od vín předvídatelných, od těch, u kterých polovinu popisu můžete vystřelit ještě před otevřením lahve. Jistě, taková vína jsou základem, bez těch se obejít nejde (a lze jen doufat, že budou mít něco navíc tomu předvídatelnému, což se ne vždy daří), ale zkuste otevřít dveře i experimentům. Víno je zábava!

V posledních dnech jsem měl možnost okusit či přímo doma pít tři pozoruhodné záležitosti. Začnu tou nejexotičtější co se místa původu týče, ale paradoxně nejméně zvláštní. Je jím „Maduro Vinho“ od vinařství Souryu, tedy jedna z našich vinných akvizic v provincii Jamanaši (člověk by nevěřil, jak jen pár desítek kilometrů od Tokia bude najednou v jiném světě, s horami okolo a až neuvěřitelně vyššími teplotami) za necelých 2000 JPY, v přepočtu něco přes tři stovky. Víno totiž, a název to jasně napovídá, dost přesně kopíruje senzoriku běžného staršího dolihovaného vína z Portugalska. Naslepo budete možná váhat mezi Tawny a Ruby, ale Porto tipnete skoro jistě. Tahle snaha napodobovat známé a slavné typy vín je patrná všude, každá druhá země se snaží vyrobit Cabernet jako v Bordeaux a Pinot Noir jako v Burgundsku. Místo toho, aby se snažila o svůj unikátní výraz té které odrůdy, pokud ji vůbec má smysl v té oblasti pěstovat. V Japonsku je naštěstí národní hrdost natolik vyvinutá, že brání odrůdě Koshu a dalším lokálním specialitám ve vyhynutí. Ale jinak tu zkouší barikovat Cabernet, Merlot i Chardonnay. S větším či (častěji) menším úspěchem. Proč ne. Každopádně se jim podařilo bezvadně napodobit obyčejnější portské :o)

U dalších vzorků už zůstaneme doma. Co takové Baco Noir? Kříženec klasické Vitis vinifera (révy vinné), konkrétně odrůdy Folle Blanche (znáte z koňaku), a neznámé odrůdy severoamerické Vitis riparia. V tomto případě víno z produkce Richarda Stávka, pěstováno v korunách stromů „jako u starých Římanů“ (Používá na nebezpečnou práci ve výškách otroky, nebo speciální trénované pracovníky, kteří mají ve smlouvě uvedenu doložku, že zaměstnavatel za ně případně rodině zaplatí pohřeb? Tohle se ve starém Římě totiž řešilo...) poblíž Němčiček. Jde o ročník 2006 a vyrobeno bylo snad jen patnáct litrů (ano, litrů, ne hektolitrů ani sudů). Hodně hluboká barva, vyloženě podivná expresivní vůně (navíc rychle se měnící v čase) připomínající dobrý segedínský guláš, ochucovadla do polévek, to vše říznuto lesním ovocem a kořenitostí. A s bonusem hromady aromat, která nejsem schopen přirovnat k čemukoliv jinému. Divné! V chuti nejprve trochu perlilo, i později je víno dost živé, s hodně výraznou kyselinou, šťavnaté, zajímavé a hodně netypické. Nic tak prvoplánového jako dříve popisovaný hybrid Charvát, ale dost zajímavá záležitost. Ne že bych to chtěl pít celý večer, za tu zkušenost jsem ovšem vděčný. Byť teda encyklopedické poučky mluví o vysoké barvě a výrazné kyselině, o guláši se tam nic neříká :o) Asi lokální specifikum nebo mé dočasné zatmění smyslů.

A do třetice odrůda úplně normální, Tramín červený jakožto zemské víno ročníku 2006. Ovšem v produkci Jitky a Jiřího Munzarových, kteří se pustili do obnovy zámku Domousnice a jemu přilehlých viničních poloh, konkrétně třeba trati U Sv. Jiří. Kde že je Domousnice? Spadá pod podoblast mělnickou a najdete ji zhruba mezi Mladou Boleslaví a Jičínem, kousek od oblíbené „středověké hospody“ v obci Dětenice. Víno se prezentuje překvapivě jemnou až elegantní květinovou vůní, velmi povedenou, příjemnou. V chuti plnější (přes třináct procent alkoholu) a delší, ale krásně vyvážené, s pěknou kyselinou, skvěle pitelné. Tohle že je první pokus z panenské sklizně? A navíc s bonusem té nadšenecké snahy okolo. O vinicích v této oblasti si můžete (i s mapkou a fotkami) přečíst na O Víně, na stejném webu je i reportáž z degustace ve vinotéce v Domousnicích, očividně to tam s vínem myslí vážně :o) Děkuji sklípku M-Víno za možnost toto víno poznat (a ochutnat hrozny ze sklizně v Žernosekách), určitě se časem více rozepíšu o celé té degustaci či o některém ze zakoupených vín.

Doufám, že jsem vás dneska moc nenudil. Žádné z těch vín není úplně snadno dostupné či přímo prodejné, takže jako „doporučení“ je to poněkud na prdlačku. Ale nějak jsem pojal chuť se podělit. A budu rád, když v komentářích doporučíte své „podivnosti“ a zajímavé objevy!

Což mi připomíná jednu další exotiku, kterou ovšem zatím není možnost ochutnat. Jmenuje se Edelspitz 1884 a oficiální promo texty (ponechávám včetně překlepů) jej popisují jako „luxusní bílé cuvée, jediné svého typu. Sklizeno a vyrobeno technologií roku 1884 (ruční sběr, svoz na koňkém povozu, šlapnání v kádi, historický kládový lis a 600 dní zrání v sudech v pískovcovém sklepě) s uplatněním moderních poznatků zkušených vinařů.“ Což samo o sobě zní skvěle (pokud ovšem na vinici není použita moderní chemie, mechanizace atp.), ovšem bohužel pokračuje informacemi tohoto typu: „Vy si můžete zajistit jednu z 500 číslovaných lahví. Čím dříve ji zakoupíte, tím levněji ji dostanete. Jedna jedenapůllitrová lahe vyjde v den sběru na 3800 Kč, od té doby bude její cena neustále růst o 2 Kč/den, až dosáhne své prodejní ceny v den uvedení nového ročníku na trhu, a sice 5000 Kč. Víno lze nakupovat již od chvíle sběru v tzv. režimu en primeur.“ Pominu-li scestnou cenu vína neznámé kvality (tj. platíte opravdu za jakýsi exkluzivní předmět, ne víno jako takové), tak mne vytáčí, že tento postup přirovnávají k „en primeur“ (který prostě funguje jinak, ne nějakým garantovaným a řízeným výnosem, ale o en primeur v kombinaci s víny z Moravy jsem tu již psal) a celkově ten reklamní nános okolo pro mne poněkud zastírá extrémně zajímavý záměr. Ač by mne samotné víno hodně zajímalo, tyhle věci mi dobrý pocit z nápadu úspěšně likvidují a více než jako na nadšení party vinařů (Marek Špalek, Petr Ilgner a František Špalek) a snahu vyrobit unikátní víno na to hledím jako na nějaký praktický test z učebnice marketingu. Každopádně se můžete mrknout na stránky Edelspitzu na Víno-Klubu a případně i objednat (byť tam svítí vyprodáno, tak lahve jde do košíku přihodit a to každou číslovanou i několikrát, tak vlastně nevím, jak to je, jestli už náhodou není opravdu vše prodáno a tohle jen chyba...).

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails