pondělí 8. února 2010

Historka s Lafitem

lafite_rothschild_1993 Château Lafite Rothschild.  Legendární červené víno štěrkopískových půd Pauillacu, jedné z nejslavnějších částí Bordeaux. Premier Grand Cru Classé z klasifikace roku 1855 a do dnešních dnů se držící mezi těmi nejlepšími a nejdražšími víny. Láhev Lafitu často obchází sny vinných nadšenců, naprosto pravidelně však plní sklepy vinných investorů. Lafite, nejen díky své oblibě v Asii, ale i pro dlouhověkost a možná i stovky ročníků plných zákazníků slavných jmen, je asi nejkřiklavějších případem vína, které je snad více obchodováno než pito, vlastně především o Lafitu je i zábavná kniha o „octu pro miliardáře“. Na trhu jsou ho hromady, však ho ročně vyprodukují klidně i více než dvacet tisíc bedýnek a jen přes Berry Bros. & Rudd, tradičního britského obchodníka s vínem, se jich týdně prodá v průměru padesát, ale jsou dny (a to nepočítám kampaň En Primeur), kdy podobný počet protočí denně. A stejně se to víno skoro nepije, jen převáží z místa na místo a přeprodává. I proto jsem prostě pozvání na sklenku nemohl odmítnout.

Kolega z práce dostal od kamaráda láhev ke čtyřicátým narozeninám a začal se mne trochu vyptávat, jestli to víno už může otevřít, jak ho skladovat a tak podobně. Pokusil jsem se mu dodat co nejvíce informací a mé „psí oči“, když jsem mu je přednášel, asi nešlo přehlédnout. O pár dní později mi pak sdělil, že ten jeho kamarád dorazí na návštěvu a víno otevřou spolu a pokud chci, mohu se též zastavit ochutnat. Hurá! I připravil jsem si své degustační sklo (pocit trapnosti, že si do něčí domácnosti nesu vlastní skleničku a cosi tím naznačuji, už jsem dávno začal ignorovat), přibalil dvě fajn vína (červené zajímavosti z Moravy, „soupeřit“ s Lafitem nějakým dalším Bordeaux se mi nechtělo) a vyrazil.

lafite_papir

Otevíranou lahví byl ročník 1993, který se (krom dost vysoké sklizně a relativně nízkých cen, za jaké vstupoval na trh) „proslavil“ mimo jiné tím, že v září docela dost pršelo, konkrétně o 303% více než byl třicetiletý průměr. Vzniklo mnoho slušných vín, ale obvyklá kvalita nijak špičková nebyla. Lafite v tom roce připravil „úspěšné víno“, alespoň tak pravil Robert Parker, který jej ovšem zároveň nezařadil do výběru těch nejlepších z Pauillacu, a udělených 88 bodů je hodnota, kterou často posbírá i jejich druhé víno, Carruades de Lafite. Každopádně ten ročník by měl být právě teď bez problémů k pití a ač nejde o nějaký jejich zásadní úspěch, cena se stále pohybuje v hodnotách 5000+, spíše k deseti tisícům za láhev. Obludné.

Ale tenhle zápisek jsem začal psát z jiného důvodu a pevně doufám, že se mnou kvůli tomu pár lidí nepřestane mluvit. Šlo mi o to, jak též může vypadat degustace vína. Možná jsem přecitlivělý, možná z otevírání nějakého velkého vína dělám zbytečnou vědu. Ale co, každý máme nějakou úchylku. Tak já teda začnu. Už to, že kolega (i další účastnící toho večera) kouří, mi na náladě nepřidalo. Zápach hořících cigaret je jedním z aromat, které k ochutnávání vína nepotřebuji. Stejně jako občerstvení v podobě smažených hranolek a cibulových kroužků myslím k vyzrálému Bordeaux nepatří. Ale co, však je jíst nemusím, že jo. Večer pomalu plynul a čekalo se na opozdilce v podobě štědrého dárce vína, který stále nešel. Po hodině a půl zpoždění, kdy už jsem si notně ožmoulal svou sklenku, konečně kolega svolí, že si trochu nalijeme.

Víno má na 17 let překvapivě tmavě švestkovou barvu s jen dost decentními známkami lahvového zrání. Vůně je na první očichnutí spíše chladnější příjemné Bordeaux. Stále ještě rybízově ovocité, výrazné ale rozhodně ne nějak přestřelené, tak akorát. Trocha zeleninových tónů a poměrně velká spousta u Lafitu typického „tužkového“ aromatu. Obvykle se mluví o vůni tužky čerstvě ořezané i s tuhou, já cítil především ze školních let dobře zapamatovanou vůni tužky rozžvýkané. Víno se ve sklence znatelně mění, objevuje se celkem dost jemnějších aromat a směrů (třeba náznak lékárny), zábavné. Nic mohutného, ale v té uměřenosti ani nějak zásadně komplikovaného či bohatého, i přes změny při míchání. V chuti spíše středního těla a jednoduše pitelné, dost kyselin, trochu trpčí, mineralita, vyváženost a slušná délka. Fajn pití, ale nic zásadního. Upřímně bych naslepo tipoval spíše o dost mladší víno z nižších řad Cru Classé žebříčku či nějaké povedené druhé víno z běžného ročníku. Když víte, co pijete, věnujete obsahu sklenky dost času a je to vlastně moc zajímavé. Ale mám obavu, že velkou část kouzla tvoří autosugesce a touha pít výjimečné víno, kterým by Lafite měl být, byť v této konkrétní lahvi o nic zásadního prostě nejde (ale kdo ví, zrovna bylo v plném proudu jedno z biodynamicky důležitých období, tzv. „root day“, který ovšem prý k degustaci vína není moc vhodný).

Paradis_Casseuil_2003 A konečně doráží i další host. A na úvod mne naprosto uzemní prohlášením, že jelikož to víno, kterým kolegu obdaroval, je dost staré a mohlo by být zkažené, taky raději přinesl ještě mladý ročník. Užíval jsem si svou sklenku, pokoušel nepronést nic na téma lahvové zralosti velkých vín (se speciálním ohledem k vínům postaveným na Cabernetu Sauvignon) a těšil se hned na dva ročníky pro mne jinak prakticky nedostupného vína za jeden večer. Týpek si nalévá Lafite a bez nějakého většího zkoumání křiví obličej a prohlašuje, že je to ploché, nudné, nezajímavé a za ty prachy teda fakt nestálo, že podobné věci kupuje za deset euro. A víno je tedy nejspíš už opravdu moc staré. A žádá otevřít mladý ročník a nechat jej pár minut nadechnout. Sleduji láhev ročníku 2003 na stole a tentokrát se už neudržím a tiše oznamuji, že jde tak trochu o jiné víno. Týpek zkoumá vinětu, na které se skvěje Château Paradis Casseuil s podtitulkem Domaines Barons de Rothschild (Lafite), tedy víno od stejné rodiny (respektive investiční společnosti s majetky jak v Bordeaux, tak třeba i v Chile) jako Lafite, ale v zásadě spíše základní záležitost na normální pití z oblasti Entre Deux Mers. Týpek popadne Lafite a se slovy „a co teda bylo to předtím….“ jej začne zkoumat. „Aha, Lafite, hmmm…“. Snažím se nerozesmát a problematiku „stejný majitel, jiné pozemky, úplně jiné víno“ vysvětlit, ale nejsem si jist, zda můj komentář padá na úrodnou půdu. Co naděláte, viněty jsou si trochu podobné, na obou je nápis Lafite, to si spletete snadno :o)

rano_praha_2
Naléváme Château Paradis Casseuil 2003, víno tmavé barvy, výrazné „moderní“ ovocité vůně, šťavnaté, plnější, s výraznějším tříslem a celkem hutné. Ale zároveň dost jednoduché, šablonovité a ničím nepřekvapující, po každém zatočení sklenkou prostě víte, že přivonění nabídne naprosto stejný profil jako předtím. Týpek odlévá Lafite, je nadšen čerstvě přinesenou lahví, má svůj důkaz vyšší kvality mladého vína a navrhuje celou láhev toho zkaženého vzorku vylít, čemuž úspěšně zabráním. Lafite zůstává osamocen. Dopíjím obsah sklenky, balím ji do krabice, tiše se loučím a s cigaretami načichlým oblečením vyrážím domů. Druhý den začíná úžasnými efekty na obloze a v kanceláři pak dostávám nedopitou láhev Lafitu. Snad abych si dobře zapamatoval, že ochutnávka vína může vypadat úplně jinak, než jsem zvyklý ze setkání s vinně postiženými přáteli.

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails