středa 13. července 2016

Tichá elegance Grace Koshu

Jelikož se domnívám, že má smysl psát i o vínech špatně dostupných a (zatím) spíše okrajových, protože svět vína se mění velmi rychle a co platilo dnes může být za pár měsíců úplně jinak, zaskočíme si dnes do Japonska. Ano, nejraději bych tam zase na pár týdnů odjel, ale to zatím nehrozí tak alespoň formou vína. Tamní vinařství slaví stále větší úspěchy, vína se lepší, vyhrávají v soutěžích a tak. Sice se prakticky vše patrioticky vypije na místě, kde i nejsnáze nakoupíte, ale už i do Velké Británie či USA exportují a další země se přidávají. Nikdy se nestanou vinařskou velmocí, jako to dost možná čeká Čínu, ale tamní vína se ochutnat vyplatí, když máte tu možnost. Daří se jim leccos, dnešním tématem ovšem bude tamní unikátní odrůda Koshu (甲州), která docela nabývá na popularitě a mluví se o ní výrazněji i mimo Japonsko. O jejím původu zatím moc nevíme, jedna legenda třeba, praví že byla objevena už před skoro tisícem let coby divoce rostoucí. Zásadní dílo Wine Grapes naopak tvrdí, že jde o přivezenou evropskou vitis vinifera, ale za těch pár let od vydání už začíná zastarávat a nejnovější výzkumy (Nami Goto-Yamamoto, 2015) ukazují, že jde o vitis vinifiera z asi 70 % a zbylou část DNA tvoří východoasijské odrůdy, nejspíše z divoké vitis davidii.

Koshu má veliké světle nafialovělé bobule s tlustou slupkou a typicky je pěstováno na pergolách, jedna rostlina se rozkládá na ploše mnoha desítek metrů čtverečných. Původně bylo a stále je používáno hlavně na jídlo, výroba vína přišla až později. S výsledky… no… rozporuplnými :-) Ochutnal jsem toho kvanta přímo v Katsunumě, kde prý také první víno z Koshu v roce 1877 vzniklo (coby dílo vinařů jménem Masanari Takano a Tatsunori Tsuchiya, oba byli vyslání nastudovat si problematiku do Francie) a i dnes zde sídlí několik desítek vinařství a vzniká podstatná část japonské produkce, a většina byla nezajímavá, extrémně řídká a nudná. Ale dneska experimentují s vedením na hlavu či dlouhý kordon, s vysazováním na zajímavějších polohách, s výraznou redukcí sklizně i různými technikami školení (včetně macerace na slupkách dávající zajímavé aromatičtější růžovky). Dělají vše od suchých po sladká, fortifikují, bubliny tvoří… prostě se hledají. Ale hlavně v tichých lehčích bílých lze najít čím dál lepší kousky, které prostě působí dost „japonsky“ a velmi se hodí k jejich kuchyni. Oficiální materiály a také Jancis Robinson to popisují jako „zenová ryzost“ a celkem pochopitelně.

Sepsat těchto pár řádků mne vyprovokovala včerejší možnost si zase nějaké Koshu ochutnat (děkuji Markovi Komínkovi, který z cesty do Japonska láhev dovezl, a podělil se ve vinotéce Flavours). Láhev pocházela od jednoho ze známějších a právě již i do docela hodně zemí exportovaných producentů, Chuo Budoshu aka Grace Wine. Stále ještě rodinný podnik vznikl v roce 1923 v Katsunumě a dnes jej řídí čtvrtá generace s pátou zodpovědnou za vinařské práce. Grace je právě jedním z pionýrů vinohradnických metod (experimentují i s pěstováním révy přímo ze semen a tak), čistého Koshu připravují hned několik variant různě se školením na kalech, ve dřevě, ze specifických jednotlivých vinic a podobně. Ale úplně klasické je jejich „základní“ čistě nerezové Grace Koshu, v tomto případě ročník 2015. Čirá bordó láhev se šroubovým uzávěrem. Hodně světlounká nažloutlá barva. Čerstvá, jemnější ovocná vůně. Dotyk zeleného jablka, kvasnicový tón, jemná mineralita a kouřovost, troška pepřovosti a rybízové listnatosti. I v chuti jemnější, vše je tam v takových příjemných náznacích a přitom zřetelné, kopíruje vůni, středně plné ale lehkonohé, vyvážené, s dobrou kyselinou ale spíše uhlazenější. Částí projevu připomíná lehčí typ veltlínu. Harmonické, vlastně docela elegantní, takové diskrétní a vyžadující pozornost. Ve světě, kde mnoho populárních vín možná až zbytečně „křičí“, příjemné osvěžení.

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails