Café Imperiál nekonzistentní

Dneska se zase krátce připletu do práce „foodkritikům“, rozhodl jsem se sepsat něco málo ke Café Imperiál. Nakopla mne k tomu včerejší večeře v tomto podniku a to, že jsem měl v paměti jakési zvěsti, že je kandidátem na hvězdičku Michelin. Nakonec se ukázalo, že se o něm mluví spíše jako o možném příštím držiteli jejich nálepky „Bib Gourmand“ (kvalita za rozumné peníze, u nás mají celkem nelogicky podniky jako Le Terroir, které jsou spíše „hvězdičkové“), ale tím si to kazit nenechám. Vlastně bych na příkladu Café Imperiál chtěl poukázat ne jedne dost častý nešvar mnoha (nejen) místních podniků. Je jí nekonzistentní úroveň kvality jídel na lístku a časté „jako na houpačce“ zkušenosti s personálem. Chápu, kvalifikovaní zaměstnanci nejsou (jen se podívejte, na kolika restauracích visí lístek „přijmeme servírku / číšníka“), ale to není omluva.

V Imperiálu jsem byl několikrát, nikdy nepsal článek. I proto, že šlo obvykle o impulsivní návštěvu (prostě se docela často pohybujeme v místech, kde sídlí) a nikdy pořádně nenafotil jídlo, mám jen ty dvě mazanice co jsou i u tohoto článku. A stále nevím, co si o tom podniku mám myslet. Potkáte tam obsluhu nevšímavou, dost mimo, chybující, obsluhu co nemá tušení, co znamená položka na seznamu denních specialit (v nabídce byl set čerstvých ústřic v několika různých úpravách, u jedné jsem neměl nejmenší tušení, co to vlastně znamená).  A když máte štěstí, jste uvedeni ke stolu pár vteřin po příchodu, u stolu se nenápadně míhají ruce a přeskládávají příbor dle vaší objednávky a jednotlivých chodů, reagují na každý drobný náznak a maître d' se nenásilně ptá na vaši spokojenost. Divné.

Jídlo se drží spíše ve skupině nadprůměrně dobře připraveného a s některými kousky, které vyloženě nadchnou. Opakovaně nás dostala naprosto špičková bohatá kulajda se ztraceným vejcem, ta prostě nemá chybu a už kvůli ní tam půjdu znovu. Schválně jsem vyzkoušel vejce Benedikt a Florentine, které na Prague Food Festivalu prezentoval šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, a byl dost spokojen. Úžasným způsobem tam dokázali zpracovat kapustu (žena po ní propadla týdennímu kapustovému amoku a připravovala ji na všechny možné způsoby), jehněčí kolínko se smetanovým špenátem je taktéž špičkové a doporučuji vyzkoušet. Nebál bych se ani povedených halušek, ale už bych klidně vynechal předkrmovou vepřovou terinku se salátem ze zelí a křenu (nevýrazné maso, zelí moc křenu nevidělo a celkově dost nudné) a vyloženě mne vytočila svíčková. Mám ji moc rád, v Imperiálu je to očividně klasika pro hotelové hosty a turisty (navíc za cenu nižší než halušky, to mne mělo varovat) a prostě jsem chtěl zkusit, jak ji zvládají. Řídkou omáčku bych ještě docela zvládl, protože chuťově nebyla vůbec špatná, ale maso (ač špikované a pěkně měkké) bylo prakticky úplně vyvařeno z původní chuti a houskový knedlík měl k domácímu velmi daleko, strukturou, kůrkou i chutí nejvíce připomínal ty hotové „průmyslové“, které koupíte v chladícím boxu každého supermarketu a obvykle dostanete k polednímu menu za jednu stravenku v běžné hospodě. Imperiál umí tradiční jídla s trochou „něčeho nového navíc“, spoustu zajímavých receptů a nápadů někdy zpracuje špičkově a někdy jen slušně, ale tahle variace na svíčkovou byla v podobném podniku opravdu mimo. Jestli to byla náhodná vada nebo to jídlo je prostě levnější, jelikož jde o „zjednodušenou turistickou verzi“, to netuším.

Takže jsem se vypsal ze svého nepříjemného svíčkového zážitku a mohu se zase věnovat nějaké pořádné práci :o) Café Imperiál je zajímavý podnik s dobře sestaveným jídelním lístkem a spoustou hodně povedených jídel, díky jeho poloze a obvykle bezproblémovému usazení do nekuřácké části tam určitě zajdu rád znovu. Pro mne ho prostě trochu sráží problém s nekonzistencí obsluhy a šancí, že narazíte na jídlo mimo standart, který by host v podobném podniku očekával. Toť vše. Když tak koukám na starší článek od Cuketky, tak se vlastně od otevření podniku tolik nezměnilo.

P.S. V Imperiálu nějak ignoruji vinný lístek, nabídka tam sice je, ale obvykle jsem sáhnul po tmavém pivu Master, k těm tradičním jídlům mi to přišlo vhodnější :o) Pokud by se někdo chtěl zeptat, kde v Praze sehnat svíčkovou opravdu výtečnou, tak chybu prakticky nemá v Café Savoy (a to včetně servisu, kde dostanete v omáčníků pořádnou porci omáčky navíc, moc dobře vědí, že přidat si chtít budete), ale taky stojí dvakrát tolik. Do restaurací se zase chvilku plést nebudu, zítra přibude nějaká ta degustace :o)

Kvasíme rýži podruhé a lépe

Nedávno jsem tu psal o prvním neúspěchu při kvašení rýže, ale v té době již v demižonu bublala další várka pochutin dle jiného receptu, který se ostatně objevil i v komentářích. Sehnat vše potřebné bylo velmi jednoduché, je až neuvěřitelné, jak dobře může být zásoben malý zahrádkářský obchod kousek od centra Prahy. V docházkové vzdálenosti šlo koupit vše od demižonů a různých typů kvasných zátek, přes všelijaké kvasinky až po moštoměry a teploměry. Následování ověřeného receptu přineslo své ovoce, tekutina se v nádobě pěkně rozjela a připravila nám příjemných několik týdnů čekání na výsledek. Minulý týden jsem ji stočil a zdegustoval. Mohu doporučit stejný recept i vám?

No upřímně dost záleží na tom, co očekáváte. Výsledný nápoj je aromaticky řízen přidaným kořením a velmi výrazně citróny, v chuti je ovšem cukru tolik, že pro mne je to pitelné jen velmi těžko. Na kolik alkoholu to celé prokvasilo netuším (měl jsem doma jen lihoměr pro destiláty a s tím cukrovou vodu nezměříte), ale znát tam rozhodně je. Je to prostě takové citruso-cukro-kořenité, téměř nenalézám jakýkoliv vliv rýže a mám podezření, že se neprojevila tak jak měla (případně je v receptu nějaká chybka). Ale což, za pokus to stálo :o) O víkendu jsem navíc vymyslel takový malý koktejl k vánočnímu cukroví. Deci vyrobené slaďocha naředím opět deckou suchého bílého vína, k tomu malého panáka Cinzano Rosso a o něco větší dávku rumu (respektive tuzemáku). To celé zahřát a popíjet v kombinaci s vánoční atmosférou…

Vzhledem k výkupním cenám hroznů (letos opravdu hodně nízké, jak to bude vypadat příští rok nikdo neví) si říkám, že by nějaký hroznový experiment nemusel být tak nákladný a příště půjdu tímhle směrem. Tak uvidíme za pár měsíců, ať se mohou vinaři, co čtou mé zápisky, dobře zasmát. Teď mne ještě čeká rozdistribuovat „Citrusorejžák 2008, skorovíno sladké“ všem, kterým jsem láhev slíbil. Je to tak trochu danajský dar, ale snad se s tím nějak srovnají. Příbuzenstvu, které vyrábí kupříkladu báječný rybízák (už párkrát jsem si říkal, že ho zařadím na nějakou degustaci kabernetů a bude čekat na reakci účastníků), to raději nabízet nebudu :o)

Zestárněte (víno) o deset let

Ohledně stárnutí vína koluje stále hromada mýtů a scestných informací, ale celý ten proces stárnutí a následně konzumace vyzrálého (ale vlastně i pouze starého, zlomeného a podivně zkaženého) vína má zvláštní a těžko popsatelné kouzlo. Jenže lidé nechtějí čekat, proto i tradiční regiony za pomoci moderních postupů mění svá vína tak, aby byla k pití dříve než za desítky let. Hezky je to vidět na velkých Bordeaux, ale stejný osud potkává třeba i Barolo či Brunello di Montalcino (mimochodem na tohle téma se objevila krásná přestřelka na Vinowire, jejich redaktor dost tvrdě osočil Wine Spectator ze zaujatosti, v podstatě podplacených hodnocení a následně i toho, že nedokáží poznat víno klasické a potřebující vývoj na lahvi a preferují líbivější modernu; zatím poslední část aférky najdete tu, proklikat se k jejímu úvodu jde snadno). Ale krom změny vína na straně vinařů se objevují i různá podivná udělátka, která mají zajistit, že vaše láhev či sklenka „zázračně“ zestárne za pár vteřin o několik let, stejně jako by ležela ve špičkovém sklepě.

O magickém klíči „Clef du vin“ byl před nějakou dobou článek na O Víně, jeho použití jsem zažil a o výsledku přesvědčen nebyl. Neuvěřitelně rychlé otevření a „vyzrání“ mladých vín zase téměř zaručuje dekantér Ovarius, na různých degustacích ho pravidelně propaguje dovozce Martin Severa, zažil jsem efekt této nádoby opakovaně a pokaždé s velmi podobným závěrem. Rozdíl mezi lahví tři minuty otevřenou, z dekantéru běžného a Ovaria tu byl, ovšem je sporné, zda vyloženě pozitivní. Ostatně něco už jsem psal, dovolím si opakovat: „Nečekaným zpestřením degustace byla účast Martiny Severy, který odprezentoval jím dováženou dekantační nádobu Ovarius, takového „bažanta“, který údajně víno za pár desítek vteřin otevře stejně, jako běžný dekantér za dvě hodiny. Nádoba i funguje, ale nejsem si jist, zda vínu opravdu pomáhá. Mám pocit, že to celé funguje na principu nějakého oxidačního šoku díky probublávání vzduchu při nalévání, překvapivě to tak nějak zjemňuje tříslo u mladých vín, ale zároveň mi přišlo, že utláčí aromatiku. A nebo to celé byla davová sugesce :o)“. Trochu mi to připomíná i projekt sklárny Eisch, která zase nabízí „Breathable Glass“, speciální materiál, který umožní vínu v karafě či sklence přijímat mnohem více vzduchu než je obvyklé a mnohem rychleji se otevřít.

A včera jsem narazil na další kousek z téhle povedení sbírky, speciální „akcelerátor“, který se ani nesnaží naznačovat (jako výrobky výše), že špatnému vínu nepomůže a může ho naopak ještě víc poškodit. Naopak říká, že za pár sekund vylepší jakékoliv víno, hezky ho zjemní a předvede v podobě, kterou by přineslo mnoho let tradičního zrání. Výsledku je dosahováno „silným trojúhelníkovým magnetickým polem“. To jen tak k pobavení při pátku a tip na vánoční dárek :o) Ale kdo ví, třeba bych byl při otestování překvapen, že to opravdu vliv má. O nepřeceňování vědy a jiných pohledech psal včera na svém zápisníku P.J., ale dovolím si tvrdit, že tento výrobek je spíše z kategorie podvodného teleshoppingu než cokoliv jiného. Máte tři silné magnety na domácí pokus? :o)

O stárnutí vína toho zatím víme méně, než by se zdálo. Možná to, že čím nižší teplota tím je pomalejší a naopak, s obecně uznávaným vhodným středem teploty někde u 11°C. A logicky čím větší objem v lahvi/nádobě, tím pomalejší stárnutí. Ale vlastně dosud není jasné, z jak velké části se na něm podílí vzduch co zůstane v lahvi po zašpuntování, kolik toho dělá vzduch, jež tam vniká později, a co jsou další vlivy a chemické procesy. Víno vyzrávané pomalu se projevuje jinak, než když ho jen necháte rychle rozdýchat. Prudce otevřená láhev může dostat „šok“ a víno se uzavřít, trvá další desítky minut, než se zase oklepe (jak to teda dělá ten Ovarius?). Víno je živé, vyvíjí se svým vlastním tempem a cpát do pečlivě připraveného nápoje kus nějaké chemie jako „katalyzátor rychlejšího zrání“ mi přijde úchylné. Ale na druhou stranu je ten magnetický stojánek roztomilá pitomina, přímo do vína nic nestrkáte, a je mi jasné, že letos jich v USA pod vánočním stromkem pár skončí :o)

P.S. V dnešním článku není ani jedna fotka moje, vše převzato z prezentací jednotlivých výrobků, o kterých je řeč. Normálně se snažím si většinu záběrů dodat sám, ale bohužel žádný z těch výrobků nevlastním (ani se na to nechystám) a fotka pana Severy dekantujícího vás asi nezajímá :o) Nechce se mi ji ani hledat, ve starším článku ho alespoň máte pečlivě degustujícího...

Višně, švestky a petrolejový král

Přijde mi, že v poslední době se témata vinných blogů tak trochu točí okolo problémů jak hodnotit, správně popisovat, co ve víně má smysl a co ne. Jakoby na všechny padala nějaká zvláštní filozofická nálada :o) Včera večer jsem seděl u několika skleniček s jedním ne úplně typickým vinařem, popíjel jeho hodně povedený mladý živý veltlín a pustil se na tenký led senzorického hodnocení. To víno nebylo zrovna typické a o nějakou tu rozborku si říkalo. Další otevřenou lahví byl Riesling z Alsaska. Po přivonění se sbírkou výrazných aromat představil velmi důrazně, ale spíš tak aby zachoval dobré mravy. Už letmé přičichnutí při nalévání do sklenky ho jako vyzrálejší Alsasko prozradilo, nebylo pochyb (nebo by to minimálně v jakémkoliv tipování byla první volba). Skoro jsem ze začátku neměl chuť si cokoliv psát, protože to víno bylo tak typické a většinu šlo odhadnout ještě před otevřením lahve. Ale pak si řekl, že ty poznámky teda napíšu. Jenže co čtenář? Budete někdo vybírat víno podle toho, jestli už tam někdo jiný ten petrolej cítil nebo ne?

V poznámkách mi přijde vždy důležitější, jestli to víno (pro mne, někdo bude to samé cítit úplně jinak) bylo něčím zvláštní, zajímavé, zda bylo harmonické nebo z něj něco nehezky vyčuhovalo. Višně, švestky a jiné haraburdí mám u poznámek tak nějak navíc, jako „bonus“. Při pokusech o snoubení vína jdu stejně velmi často spíše naslepo, zkouším kombinace typické či pocitově „to bude fungovat“. Abych si někde přečetl, že víno voní po švestkách a kouři a následně jej zkusil spárovat se sušenými švestkami ve slanině, to se mi stane spíš dost výjimečně. A co vy? Používáte někdy ty cizí degustační seznamy, co vypadají jako seznam pro nákup v obchodě se zeleninou a ovocem, k volbě konkrétního vína? Nebo vás zajímají spíše ty věci okolo, takový ten obecný pocit z vína, spíš harmonie než ovocný salát?

Tohle téma mi připomněl jeden nedávný e-mail, vlastně ale velmi podobný dotaz přišel už loni. Takhle před vánoci mi už několik známých (i lidí úplně neznámých) psalo, zda bych jim doporučil nějaké víno jako dárek pro „znalce“, něco co mu bude určitě chutnat. Těžká a zodpovědná volba, obzvláště když nevíte, jaký má obdarovávaný vkus. Nutně spíš sáhnete po nějakém velmi dobře udělaném typickém víně, spíše než po zvláštnosti. Jeden z dotazů byl ovšem velmi konkrétní. Chtěl doporučit víno, jež bude splňovat požadavky „suché červené, ve kterém bude cítit čokoláda“. Začal jsem se prohrabovat poznámkami a hledal právě takový vzorek. Našel jich hned několik a doporučil. Ale co když to tam neucítí? A nebo, pokud to tam od začátku budou očekávat a těšit se na to, by cítili čokoládu i v mladém vlašáku? :o) A co si o tom všem myslí hrozny?

No a ten ryzlink teda? Do klasické alsaské lahve s kovovou záklopkou a skvělým korkem (navíc zalitým voskem) jej připravilo vinařství Zind-Humbrecht, jedno z těch slavnějších a větších. Najít o nich informace jde snadno, vypíchnu snad jen to, že na Alsasko se obvykle snaží o výrazně nižší výnosy (okolo 35 hl/ha z Grand Cru poloh) než je povoleno a syn zakladatelů získal (snad jako vůbec první Francouz) titul Master of Wine. Riesling má podtitul „Herrenweg de Turckheim“, pochází tedy z jediné vinice (sic ne Grand Cru), na žulovém podloží a spoustou naplavenin oplývající poloze Herrenweg jižně od Turckheimu. Barva krásně zlatavá, ve sklence se víno převaluje dost líně. Vůně je opravdu naprosto typická vyzrále ryzlinková, s již výrazně se rozvíjejícím petrolejem (barvy & laky), trochu “teplejší“ (sladší až převařené či kandované ovoce), usedlejší. Chuť elegantní, plnější a čistá, vyvážená ale opět trochu usedlejší, mám rád říznější kyselinu. Dochuť delší, se znatelnějším alkoholem a trochu nasládlým bonbónovým závěrem. Na ročník, který si myslím dokážete tipnout sami (případně označte následující šedý obdélník: 2003),je víno překvapivě typické a i té kyseliny je dost a pije se to pěkně, ale ani v tomto vinařství se s ním nedokázali poprat úplně ideálně.

Wine & Food Festival podruhé

Včera jsem se probíral papíry z degustací a do krabice házel ty zpracované, když tu narazil na karnet z Wine & Food Festivalu. O téhle moc zajímavé akci jsem se vlastně zmínil jen v rámci jednoho „blbonáladového“ pátečního článku a pak u samostatného textu o asi nejzajímavějším hostovi, kterým byl Nicolas Joly. Ale zaslouží si řádků o něco víc, byť to bude spíš takové letem vinným světem a nějaké dlouhé degustační poznámky neočekávejte. Vlastně trochu podobně, jako u minulého ročníku (z dubna 2007), o kterém jsem psal článek ještě na O Víně. Ročník druhý začal ve čtvrtek 20. listopadu tiskovou konferencí s michelinem ohvězdičkovaným šéfkuchařem Emilem Jungem (vynechal jsem), pokračoval degustací vín z pěti samostatných vinařství a výběru od jednoho négocianta z Bordeaux, a to vše následovala gala večeře (taktéž mnou vynechaná) a v pátek již zmíněná tiskovka s Jolym. Dnes tedy pár řádků k degustaci.

Konala se opět v sále hotelu Mandarin Oriental a proti loňsku tu bylo vín o něco méně, což mi vyhovovalo, šlo snáz přechutnat všechna. Ač docela davovka, obsluha zvládala bez větších problémů, často ji zastával sám vinař či zástupce vinařství s nějakou výpomocí. Chutnalo se samozřejmě ze sklenek Riedel :o) Na stolečcích se pravidelně zjevovala záplava opravdu výborných chuťovek, osobně by mi stačilo pár kousků chleba na neutralizaci chutí, ale bránit se kusu lososa samozřejmě nebudu. I voda byla pojata „luxusně“, šlo o nový přírůstek v sortimentu AdVivum, přirozeně perlivou minerálku Saint Géron z oblasti Auvergne. Prostě a jednoduše pěkně zvládnuto a za 490,- Kč myslím hodně příjemný zážitek, který lze pro případné ročníky následující jen a jen doporučit. Nějaké zásadní výtky bych snad ani nenašel, krom jednoho opakujícího-se problému skoro všech akcí tohoto typu, o kterém bude řeč později.

Moravu zastupovala Dobrá Vinice s oficiálně třemi, ale ve skutečnosti čtyřmi vzorky.  Většině jejich vín se budu věnovat ze samostatné větší degustace jindy, tady snad jen ke vzorku Rouge de Pinot Noir 2005, tedy v historii vinařství poprvé čistému Pinotu bez jakékoliv příměsi jiné odrůdy. Rozhodně fajn představitel odrůdy, ale na můj vkus v chuti až líbivý, hodně uhlazený, velmi „teplý“ (alkohol, odbouraná kyselina) až sladce působící. Nevím, v jejich sortimentu mi víc vyhovují jiné kousky. Velké Dobré Bílé 2005 zase utrpělo naléváním z čerstvě otevřené lahve, tohle víno potřebuje rozdýchat, na místě působilo prostě a jen jako „bílý krémový barik“, navíc s poněkud hrubším koncem. Petr Nejedlík otevíral jednu láhev za druhou a dopřával degustujícím skutečně bohaté dávky, možná ale nalévat o něco méně a klidně otevřít karton tohoto vína nějakou tu hodinu předem by nebylo na škodu. Ale stejným problémem trpěl i leckterý další stolek.

Degustace tohoto typu dost nahrávají šampaňskému, v tomto případě metodou „nalij si a užij“ tradičně obloudil smysly Billecart-Salmon, zastupovaný Denisem Billecartem. Jejich non vintage Brut Reservé je naprostá nádherná klasika, víc jsem psal v samostatném článku. Blanc de Blancs opět čistá klasika, jemná a delikátní, velmi svěží a až hebká v chuti, s dostatkem kyseliny, ale mám raději o něco říznější projev. Brut Rosé je uhlazená jahodo-krémovo-zakysánková záležitost, hutnější, pikantní a pěkně dlouhá, nádherně pitelná. Hodně drahé růžové bublinky, které si domů asi nikdy nekoupím, ale na degustaci nejde odolat.

Stánek Nicolase Jolyho, který byl taktéž přímo u svých vín přítomen a připraven se rozpovídat pokaždé, když k tomu dostal příležitost, mohu přeskočit (viz ten starší článek). Další Moravu reprezentoval stánek Stapleton & Springer, bohužel Jaroslav Springer nemohl dorazit a zastupovala jej manželka s dcerou. Docela mne zaujal šťavnatý a krásně udělaný Saint Laurent Craig’s Reserve. Pinot Noir 2005 už o něco méně (psal jsem o něm už tady a tady), v závěru mi přišel opravdu hodně divně trpký. Jenže vlastně ne tak zajímavé, poměrně dost sevřené ve vůni a „sladce ovocitě líbivé“ v chuti mi přišlo i Roučí 2006, které mne z celé lahve doma (sice viněta měla razítko privátní archiv / rezerva, ale šlo myslím o totožné víno) nadchlo.

Za Rhônu dorazil François Villard a jeho Condrieu Le Grand Vallon 2006 mělo v bílých myslím dost snadnou pozici, šlo o explozivně výrazné, nádherné bohaté ovocité víno s výrazným ale pěkně zakomponovaným sudem, které i v podmínkách degustace „sem tam, copak si zas dám“ okamžitě praští do nosu a donutí se soustředit. Fajn ale nijak zásadní byl i jeho Syrah Les Appels des Sereines 2006, ovšem pozornost na sebe spíše strhl Saint Joseph Mairlant Rouge 2005, klasická květinovo-kořenitá, výrazná, bohatá záležitost, velmi dlouhá, pikantní, zatím se spoustou neohlazeného třísla. I tohle víno brutálně trpělo chutnáním z čerstvě otevřené lahve, v závěru jsem měl šanci „uloupit“ trochu rozdýchaný zbyteček na dně a byl mnohem dál.

Bordeaux reprezentoval David Sichel za Maison Sichel. Více si o nich můžete přečíst v článku, který jsem psal k degustaci dvou hlavních hvězd jejich sortimentu červených Bordeaux, Château Palmer a Château d’Angludet. David byl velmi hovorný, naprosto profesionálně prezentoval jak vína tak vinařství a efektně uměl dát důraz na to „klasické a neměnné“, i na záležitosti připravované tak, aby to co nejvíc sedělo běžnějším konzumentům. Třeba takový Sirius Bordeaux Blanc 2007, tohle víno byla dříve typická bordeauxská barikovaná směs Sauvignonu Blanc a Sémillonu, ale nově je toto víno postaveno především na Sauvignonu s příměsí Muscadelle a nové barikové sudy už tu nemají místo. Výsledkem je hluchavkový, intenzivní, pikantní a lehčí typ vína, svěžejší než dříve, nádherně pitelný a trochu líbivější. Prý to lidem vyhovuje víc. Za d’Angludet bojovalo druhé víno, Moulin d’Angludet 2004 (původní jméno La Ferme d’Angludet). Nově se vinařství snaží zvýšit poměr Petit Verdotu až někam k patnácti procentům, nakolik se to projevilo na tomto víně netuším, ale mělo opravdu pevné tělo s velmi výrazným tříslem a potřebovalo ještě hodně času na uhlazení.

Přiznám se, že další červená Bordeaux mi to odpoledne nějak nesedla, nedokázala mne bavit. Výjimkou bylo snad jen Château Sénéjac 2001, víno vyvážené, překvapivě bohaté, aromaticky vyzrálé s náznaky živočišnosti, s harmonií všech složek. Na degustaci jsem asi nějak nezvládal ty mladé tříslovinové obludky a tenhle zralejší kousek zasáhl o to více. Ale Sénéjac sám o sobě je dost zajímavé Bordeaux za „rozumné“ peníze (především v en primeur), něco jsem tu už naznačoval dříve a snad brzy se k němu vrátím.

A o sladkou tečku (a závěr dnešního zápisku) se postaralo Sauternes, konkrétně Dauphin de Guiraud 2004, druhé víno Château Guiraud (nedávno jsem tu hodně nadšeně psal o jejich suchém kousku). Ve vůni na první očich velmi sladké, s kupou medu i nějakým tím obskurním aroma (plast, jarová pěna a další podivnosti), ovšem v chuti na mne sladké až příliš, respektive s méně kyseliny než bych potřeboval k vychutnání, bez dostatečné harmonie. Tenhle ročník asi nebyl u Guiraudu ideální, chutnal jsem některé jejich starší věci a vše bylo skvělé, i mladičký a nedokončený „en primeur“ 2008 byl o řád povedenější (ale je fakt, že to bylo první a ne druhé víno).

Nevinné poznámky zimních odpolední

Včera večer mi, po měsících vulgárních nadávek za pomalé fungování tomu původnímu, dorazil nový počítač. Příspěvky tady na blogu se tím nijak nezlepší, ale při troše štěstí se alespoň zrychlí zpracování fotek. Tedy až to všechno nainstaluji, což bude trvat hezkých pár dní. Ono jen dohledat všechna ta CDčka a příslušné obaly a manuály se sériovými čísly bude dost zábavná hra. Každopádně trochu nepochopitelnou (uživatelé počítačů neuklízejí?) bonusovou součástí notebooku byl automatický čistící robot iRoomba, neocenitelný pomocník každého gastrosexuála :o) Tento podivný objekt totiž jezdí po vašem bytě, vysává prach od kuchyně po předsíň, a vy se můžete v klidu věnovat s partnerkou či partnerem právě uvařené večeři a lahvi dobrého vína. Tedy teoreticky, ten krám vám totiž bude narážet do nohou (pokud mu speciálním vysílačem nezamezíte přístup do pokoje, kde právě jste) a navíc dělá děsný kravál. Ale jinak je to dost zábava, samo se to jezdí dobít k základně a vůbec to vypadá jako sci-fi. Vlastně jsem to vybalil dřív než ten notebook, ten ničím nepřekvapí :o) Zájemci si mohou níže pustit jedno video z Yotube, kde na iRoombě jezdí po bytě kočka :o)



O víkendu jsem tu měl vzácnou návštěvu a brouzdali jsme po Praze. Všude možně narážíte na „vánoční trhy“, obvykle tam mají stále dokola to samé, ale od let minulých se přeci jen daří udržovat tak trochu „tradiční“ sortiment typu dřevěných kuchyňských potřeb a hraček, místo plastových nesmyslů z Číny. Koncentraci stánků se staročeským trdelníkem jsem odhadl tak pět na 100m², medoviny a svařáku jen o něco méně. Mimochodem ten trdelník (tu recept) je tradiční i na Slovensku, Maďarsku a najdete ho i v Rakousku. Jestli on nebude spíše tradičně rakouskouherský :o) A taky mne pobavila cesta okolo příšerně (alespoň ve víně tedy určitě) předražené Villy Richter, v jejímž okolí a podle všeho i jednom z restaurantů se právě koná „Pig Feast“. Tmavá zabíjačková polívka za 40,- Kč vypadala hodně lákavě a ten dojem předraženého luxusu přeci jen trošku otupila, ale bohužel nebyl čas ji vyzkoušet. Škoda, u vchodu do vinice to tak úžasně vonělo (zákeřně tam pálili nějaké dřevo a opékali kus masa).

U hradu jsem se objevil po cestě z premonstrátského kláštera na Strahově, kde je právě moc zajímavá výstava. Nečekejte nic hlubokého a zásadního, vystavují tam kostýmy z pohádek :o) Sice jsou tam, v tomto předvánočním čase, dost velké davy, ale návštěvu každopádně doporučuji. Zaprvé jsou prostory kláštera nádherné (a poprvé pro veřejnost otevřeny některé nově opravené části) a zadruhé ty kostýmy stojí za vidění. Je to taková krásná nostalgie, u Třech oříšků pro Popelku nebo Byl jednou jeden král to na vás taky padne, uvidíte.

Trochu k tématu blogu… s návštěvou jsem znovu zašel do Hanabi Hibachi ověřit si, jestli nadšení, které jsem se snažil nějak vecpat do minulého článku, nebyla náhoda. Nebyla. Je to opravdu úžasný podnik a vyzkoušet především některé z Teppanyaki menu vřele doporučuji! Vše krásně čerstvé, před vámi na místě připravené, efektní a přitom ne na úkor výtečné chuti. Vidíte kuchaři na ruce, každý jeho krok, a pak si užíváte, jak se na talíři projevil. Není to z nejlevnějších špásů, ale nadělit si to jako sváteční večeři se celkem dá. Navíc tam máte možnost vyzkoušet dvě dost povedená saké, vždy je nabídnou v teplé (snad až moc, vyloženě horké) a vychlazené (mnohem lepší!) variantě. To levnější „domácí“ pochazí z Koreje a není vůbec špatné, dražší variantou je pravé Japonsko – Hakkaisan, lehké ale krémové a překvapivě bohaté. Zkuste! Vinný lístek ujde, ale nic zásadního. Já zase skončil u Frankovky od Mádla. Tentokrát místo fotek hotových jídel přihazuji pár záběru z příprav…

Před nějakou dobou jsem tu psal o „zdravotní bazalkové polévce“. Teď už čerstvou bazalku na balkóně nemáme, ale koupit v květináčku se stále dá a ten recept hodně doporučuji. Přihoďte nějaké ty olivy, kukuřici, rozpusťte trochu sýra a máte z toho opravdu vydatné jídlo.

No a na závěr tedy něco vinného. Snažím se tu nepsat o vínech, které jsem dostal jako dárek. Ve většině případů jsou to totiž různé vyloženě spotřební záležitosti s líbivou vinětou a nemá to smyslu. Nedávno jsem ale dostal Frankovku 2006 ve výběru z vinařství Šmerák, která slibovala opravu pěkný zážitek. A podle všeho to určitě bylo dost povedené víno, s hromadou ovoce a efektně podtržené sudem (až do takových tonů tyčinky/čokolády Margot v dochuti), bohužel v mém případě s jasnou korkovkou linkou, která to vše dost kazila. Přes týden jsem to měl otevřené a doufal, že ten náznak, který víno poškodil ale úplně nezničil, třeba alespoň trochu „odvane“. Nestalo se. Holt smůla. Když už mi jednou někdo dá opravdu dobré víno, má zase tuhle nepředvídatelnou otravnou vadu. Tak si holt další kousek zakoupím sám :o)

Snobové a otrocká práce zmrzlých vinařů

Minulý týden jsem narazil na článek, ve kterém autorka přichází se „zásadním odhalením“ – vinaři mohou zamrazit hrozny uměle a vyrobit tak falešné ledové víno, i když ten rok třeba nemrzlo! Nic nového, ale debata pod článkem byla velmi podnětná. Diskutující se tam v zásadě dělí na dvě skupiny. Jedna, říkejme ji třeba „běžný konzument“, zastává názor, že pokud je víno vyrobené touto moderní technologií k nerozeznání od ledovky, která zmrzla přímo na vinici, a navíc je levnější a snazší ho tak vyrobit, mělo by se to povolit a cena ledových vín klesnout. Skupina druhá, milovníci vína, pak zastává názor, že rozdíl v ledovkách „pravých“ a „falešných“ samozřejmě je, byť spíše kulturní než chuťový. Tito milovníci vína jsou označovány za snoby, jež si libují v utrpení osob sklízejících v mrazu hrozny, když prostě nejsou schopni rozeznat ledovku z vinice od té z mražáku a přesto jsou za tu pravou ochotni zaplatit více. Běžný konzument dává jasně najevo (a není to úplně scestná myšlenka), že nutnost zmrznutí hroznu na vinici je pro něj jen zákonem zavedený umělý způsob, jak limitovat množství ledovky co nejvíce a její cenu udržet velmi vysokou.

Většina z těch běžných konzumentů si neuvědomuje, že vyrobit sladké víno zmražením hroznů není nelegální, každý to může udělat, jen nesmí víno označit jako „ledové“, ale třeba jako „babiččinu zmrzlotinu“. A může si ho prodávat za kolik chce.  Člověka napadá spousta nepřesných „umělecko – kulturních“ srovnání, jak se to s přírodně zmrzlými hrozny oproti těm uměle zamraženým má. Jako s originálem obrazu a jeho přesnou kopií, výtiskem knihy k jeho verzi s podpisem autora a další. Ale to vlastně není podstatné. Spíš jsem si zase jednou ověřil, jak rozdílný je svět nadšenců a těch, kteří prostě chtějí jen pít víno, které jim chutná. Jak se ty naše debaty (ať už naživo na degustacích či zde a na jiných webech pod články) dotýkají toho, co chtějí a očekávají běžní konzumenti, opravdu jen okrajově. Běžnému konzumentovi (tedy tomu všeobjímajícímu „trhu“, právě těm, kvůli kterým vinaři říkají „děláme sladká vína, protože to chce trh“) jsou všechny ty VOC či povolené technologie či hektarové výnosy v zásadě dost ukradené, pokud jim výsledný produkt chutná. My, snobové, budeme občas rádi pít i víno chuti ne úplně ideální a typické, pokud bude s tím správným příběhem a budeme vědět, že to není jen produkt další z chemiček se zaměřením na produkci vínu podobného nápoje. A víte, že jsem za to docela rád?

To jen tak při pondělku, nějak mne to téma napadlo v souvislosti s páteční ochutnávkou vín, kde ne každé z nich bylo tedy nějak vyloženě skvělé, ale všechna měla právě ten příběh, důvody pro svou podobu, a nebyla natlačena nikam, kam nepatří. Ale o tom zase třeba někdy příště.

Výsledky ankety „kvasíte doma ovoce (nebo něco jiného)?“

Další anketa je u konce, tentokrát to byla ještě větší pitomina než obvykle. Tématem se stalo „kvašení ovoce“, tedy výroba domácích vín a tekutin jim vzdáleně podobných, což je momentálně oblíbená zábava některých bloggerů a osob k nim přátelským (ano, taky kvasím, respektive příští týden už to snad bude i k pití). Ve výsledku bylo ze 75 hlasujících celých 30% (23 hlasů) pro možnost „jsem vinař“, tedy kvašení hroznů na poněkud jiné úrovní, než experimentu v koupelně :o) Na druhém místě se umístila varianta „to mne ani nenapadlo“ (25%, 19 hlasů), následována s již větším odstupem možností „pokusničím pravidelně“ (12%, 9 hlasů). Celou tabulku najdete níže.

Uznávám připomínku Evas ze staršího článku, že mi úplně vypadla varianta ve stylu „kvas na slivovici (meruňkovici, hruškovici, atd.) dělám každý rok“, nikdo není dokonalý :o) Hlasujte alespoň v anketě nové, už tak trochu na téma Vánoc. A pokud náhodou vyrazíte o tomto víkendu nakupovat vánoční dárky, vezměte si sebou placatku něčeho ostřejší, až z nákupního centra vylezete, budete rozhodně potřebovat velkého panáka! V Praze to byla tragédie už minulý týden a nyní se boj o konzumní požitky ještě určitě přiostří. Zůstat doma, otevřít si zajímavé víno a vašim blízkým něco pěkného vyrobit je mnohem lepší nápad. V nejhorším jsou tu e-shopy s knížkami, to obdarovaného nezklame (jen balík možná dorazí až v lednu) :)

Staré keře moderní legendy – L’Ermita

V posledním (tedy prosincovém) čísle Decanteru je zajímavý článek, který se zabývá mimo jiné i tématem, zda hodnotit vína prakticky nedostupná, taková ta „jednou jsem je potkal na ochutnávce a tím to hasne“ (jmenuje se „Následuj vůdce“). A dochází k závěru, že to smysl má :o) A tak se tedy podělím o zážitek z AdVivum ze setkání se třemi ročníky vína L’Ermita, jež je považováno za jedno z největších moderních vín Španělska. Stojí za ním Alvaro Palacios, jež dokázal (ne sám, ale má na tom lví podíl) přitáhnout pozornost k regionům jako Priorat a nově i Bierzo a velmi efektně předvedl, že nejen světoznámá Rioja je schopna produkovat velká vína. Alvaro je znám mimo jiné tím, že se rád prohání zběsilou rychlostí po silničkách Prioratu a děsí tím své hosty, a že jako dovozce vín Leroy pro Španělsko si všechny lahve nechával ve sklepě pro sebe, až mu Lalou-Bize tuhle obchodní aktivitu zatrhla a vína přestala prodávat :o) Ale krom toho je i špičkovým vinařem, jež hospodaří na bio(dynamických) principech, studoval enologii ve Francii a učil se pod vedením Jean-Pierra Moueixe na Château Pétrus, má obrovský cit pro terroir a potenciál vinice, všemožnými způsoby experimentuje a dosahuje obdivuhodných výsledků (různé způsoby vedení révy, vysázení na terasy přírodního amfiteátru s výškovým rozložením podle odrůd atp.). Degustace pěti jeho vín byla více než zajímavá a kdyby nic jiného, prozradila jeden jejich zásadní společný znak.

Když se totiž řekne velká/špičková vína Španělska, tak mi na patře zadrhne dřevo. Většinou jde o až přezrálé, mohutné a opulentní záležitosti s hodně alkoholu a dřeva, vína spíše těžší. Alvaro jde jinou cestou, prakticky vše vykazuje velkou eleganci a především obrovskou svěžest v aroma i chuti, dostatek kyselin, šťavnatost. Navíc se nádherně rozvíjí ve sklenkách do mnoha podob, každý ročník je, tak jak se s oblibou říká, „osudem vína“ a rozdíly mezi technologicky prakticky stejně připraveným vínem z totožného místa jsou každý rok obrovské. Ta vína působí poctivě. Když tak koukám do svých poznámek, tak bych ke každému vzorku musel napsat nejméně tři popisy. Ten úvodní z dojmů po nalití do sklenky a prvních minut zkoumání. Druhý v momentě, kdy je ve sklence už jen posledních pár kapek, víno rozprostřeno po stěnách a v intenzivním kontaktu se vzduchem, zběsilou rychlostí se rozvíjí a dává ta nejzajímavější aromata. A ten třetí půl hodiny po skončení ochutnávky, kdy jsem si všechna vína postupně projel znovu potom, co měla k dispozici další čas v karafách či lahvích.

Na zavínění a naslepo nejprve přišlo Pétalos del Bierzo 2006, o kterém jsem pár řádků psal již dříve a měl možnost vypít i láhev doma. Z čerstvě otevřené a mírně podchlazené lahve bych stejné víno nepoznal (ale Bierzo si nakonec úspěšně tipnul), projevovalo se mnohem hravěji a líbivěji ovocitě, až do malin či koblihy s malinovou náplní, ovšem časem (tedy po asi hodině a půl) otevřelo mnohem blíže dřívějšímu popisu, navíc stále s tou malinou a ve vůni i trochu animálnějším „paštikovým“ projevem. Tohle víno mne neuvěřitelně baví a paradoxně je poměrem cena/kvalita vítězem večera.

Jako předskokan k L’Ermitě posloužila Finca Dofí 2003, druhé nejslavnější Alvarovo víno z Prioratu. Původem z jedné jediné viniční trati o ploše zhruba 7 hektarů ve tvaru přírodního amfiteátru, odrůdově (přibližně) 60% Garnacha, 5% Cariñena a 35% Cabernet, Syrah a Merlot, vše bio vedeno a výnos méně než 20hl/ha. Školeno komplet v nových francouzských sudech (Allier, Tronçais), celková roční produkce se pohybuje (v závislosti na ročníku) 50 až 75 sudů a je prodáváno pouze stálým partnerům formou alokací. V ročníku 2003 více dominovala odrůda Garnacha. A na ročník obludně horký překvapí svěžím a živým aromatickým projevem, sladkou ovocitostí s výborně zapracovaným dřevem a hezkými medicínskými tóny. V chuti plnější, řízené ovocem a zatím výrazným a trochu sušším tříslem, celkově ovšem s nádhernou strukturou a čistotou projevu. Jen kdyby takhle vypadalo více evropských nulatrojek. Krásně udělané víno na své cestě k velikosti. K cenám až něco v závěru.

Vrcholem večera byla vertikální ochutnávka velkého vína L’Ermita. Hrozny na toto víno pochází ze prý nejstarší a nejlépe situované viniční trati Prioratu, strmého zhruba dvouhektarového svahu plného břidlice, kde se stáří na hlavu vedených keřů pohybuje mezi 70 až 100 roky. V odrůdovém složení vždy naprosto dominuje Garnacha (někdy jde čistě jen o tuto odrůdu), doplňovaná o Cabernet Sauvignon a Cariňenu. Sklizeň, stejně jako všechny ostatní práce, je ruční a to v několika fázích. Hektarový výnos je pod 15hl, v ročnících jako 2005 to bylo méně než deset. Víno je opět školeno v novém francouzském dubu (Allier, Tronçais) a roční produkce se pohybuje někde nad deseti soudky (3000 lahví).

Jako první se chutnal chladnější rok 2002, následován také chladnějším a již zralejším 1999 a mohutnějším teplejším ročníkem 2001 na závěr. Ale na tomto místě nějak nevím, co dál psát. Všechno to byla hodně zajímavá (ale mladá) vína, ale popisy k nim mám vlastně o dost obecnější, než bych u podobné legendy čekal. Vlastně o nic delší, než u vín, co jsme chutnali na úvod. Snad ta nuladvojka byla taková příjemně neuhlazená, ale zároveň dávala nejvíc různých detailů navíc, všechna ta aromata otevřené krabičky cigaret a další drobnosti, navíc ji sud jen vyloženě jemně doplňoval a prim hrálo hrozno a mineralita půdy. Ostatně podobně jako u ročníku 1999, který byl nazrálejší, přesto teprve na cestě k vrcholu, se zajímavou efektní sbírkou étericky stoupajících vrstviček různých aromat jako pralinek plněných likérem. A nulajednička překvapila modernějším, nabušenějším projevem (s takovou až sladce přezrálou mladičkou ovocitostí, co moc nemusím), koncentrací ale až trochu pichlavějším alkoholem, pěknou kořenitosti a suchou, drsnější chutí. Když už bych měl volit, sáhnu po nuladvojce. Všechna ta vína jsou skvěle strukturovaná, s finesou a bohatostí, jež se projevuje především neuvěřitelným rozvojem ve sklence a chameleónskou změnou podob. Jsou to vína na dlouhé prochutnávání v klidu domova, ne degustaci, kde tak silně cítíte, kolik vám toho ještě uniká (podobný pocit jsem měl po shlédnutí Nebe nad Berlínem, takový ten pocit, jak velká část sdělení mne minula a je nutné opakování). Jenže právě pro ten domácí test jsou tato vína běžnému nadšenci prakticky nedostupná.

Alvarova vína jsou totiž drahá, nejen na našem trhu, ale všude. V případě Finca Dofí či L’Ermita je základem „problému“ velmi omezená a zároveň hodně drahá a náročná produkce v kombinaci s opravdu špičkovými víny a velkou poptávku. Počet lahví Ermity, které jsou uvolněny na malé trhy jako ten náš, se počítá v jednotkách lahví. Přesto jsou více než tři tisíce za Finca Dofí a částky atakující tisíc dvacet za Ermitu tak trochu šílené. Jde o vína, které je prestižní mít v nabídce či na vinném lístku restaurace, jednou za čas (ale hodně výjimečně) se objeví na nějaké degustaci, která je více o sdílení pocitů, než snaze něco z fleku prodat. Ono pokud je na světě jen tři tisíce lahví, tak je celý ten obchodní model přeci jen trochu jiný, než když prodáváte Château Margaux (za které si ale říkají vinaři stejné peníze) produkované v řádu stovek tisíc lahví. A na základě téhle degustace bych si stejně (a to prosím i v případě, že by cena Ermity byla desetinová) koupil Pétalos, tak nějak ve mně vyvolává největší chuť ho pít a s někým se o něj podělit, možná jsem prostě jen byl v tu dobu naladěn více na tenhle hravý styl než aristokratickou vážnost velkého vína :o)

P.S. Na fotkách lahví Ermity je ve sklence ve skutečnosti Pétalos, to jen kdyby někdo zkoušel zkoumat barvu a přišlo mu, že u všech těch vín je stejná :o)

Nevydařená vína, hromadění lahví a Decanter #3

Onehdá (no dobře, včera večer) jsem přemýšlel, zda sem na blog házet poznámky, alespoň ve formě nějakého krátkého seznamu, k vínům, která jsem tak porůznu za nějaké období pil a nestála za samostatný delší text. A stále nevím. U některých, specielně od známějších vinařství a lahví ne úplně levných, by to asi mělo smysl. Prostě varovat. Ale ty poznámky vypadají fakt blbě, popis bývá kratší než název vína a místa původu, navíc mi to přijde k vinařům tak trochu nefér. Neutrální bílé ve vůni a kyselina citronová v chuti. Jablečné slupky, ještě loni ušlo a teď je mrtvé. Supermarketová Makedonie ve vůni i chuti. Přeextrahované průmyslové takyvíno. A tak dále, víc toho k mnoha lahvím nejde vyplodit. Má to smysl? Budete to číst, nebo si mám tyhle sžíravé poznámky nechávat naškrabané v notýsku jen pro sebe? A chcete k těm čtyřem vínům „popsaným“ výše konkrétní jména? :o)

Hromadí se mi doma vína. Ne proto, že by byla příliš mladá k vypití. Ani proto, že bych si je šetřil pro nějakou zvláštní příležitost. I když vlastně… problémem je, že se jedná o kousky, které mám pouze v počtu jedné lahve a rád bych je vypil ve skupině vín jiných, nechce se mi je otevírat samotné. Typickým příkladem je první a druhé víno nějakého bordeauxského château (nedávno mi to ale s jedním hezky vyšlo). Nebo, z místních vinic, Frankovka 2006 od Františka Mádla, kterou tu mám v jakostce, pozdním sběru a pozdním sběru barikovaném. Či tři různé ročníky totožného vína. Prostě bych je tak rád měl otevřené najednou, ale tři frankovky za večer tu opravdu jen tak nedáme, ač jinak je naše spotřeba nadprůměrná. A otevřených lahví s odsátým vzduchem nám tu taky nějak podezřele přibývá. Jiná vína bych zase hrozně rád otevřel s někým konkrétním, o kom vím, že by si ho vyloženě užil, ale nedaří se. Vlastně i tohle je jedním z důvodů, proč doma tak rád pořádám různé malé degustace. To jsou problémy, viďte? :o) Stává se vám to taky? Jak dlouho syslíte vína pro tu či onu příležitost, až zjistíte, že se měla vypít už loni?

Minule jsem sliboval, že u dalšího čísla Decanteru už nechám jeho průzkum jen a jen na Vás. Ale nedá mi to. Mýtus zmizel, na stáncích je další číslo časopisu o víně, nic víc a nic míň. Číslo, které přes dušování osob přímo z časopisu, jak je snadné jej sehnat, zas tak snadné sehnat není. Rozhodně ne na malých městech a vesnicích (tam ale prý „jejich čtenář stejně není“, ovšem jaká že ta cílová skupina vlastně je?). Sehnat ho totiž není sranda ani v městech velkých, při nechtěném testu v centru Prahy jsem uspěl až na třetí pokus (v místě, kde jsem kupoval i první a druhé číslo, po dvou marných pokusech jsem šel už najisto). Co mne zaráží je, že před pár dny navíc přestal fungovat jejich web. Přečtete si tu jen „Webové stránky se pro Vás právě aktualizují“ a to je vše. Divné, ale na konspirační teorii to ještě nestačí :o)

Každopádně když si podívám na redakční test sladkých vín (jež má velkou upoutávku na obálce a zásadní promo v obsahu čísla), najdu v něm pouhých 15 vzorků z celé nabídky našeho trhu – 5x Tokaj a 10x Morava (a z té čtyři Znovíny a třikrát Skoupil), mám z toho všeho takový nějaký divný pocit. Je toho na pět stránek a to ještě jednu zabírá fotka lahve tokajského a krátký text a druhou fotky hodnotitelů. U něčeho, co vypadá jako „téma čísla“ (tak obálka prostě působí), bych čekal výraznější balík informací. Opravdu hodně mne vytáčí hromady překlepů (v tomhle směru je redakční práce opravdu tragédie), jeden z nejzajímavějších článků čísla je zase přeložen tak otrocky, že jsem si ho automaticky v duchu překládal zpět do angličtiny… Možná jsem prostě a jen očekával příliš mnoho, až moc se na ten časopis těšil, doufal v nějakou změnu na domácím trhu. A teď střízlivím a je mi líto, že se vlastně nic moc nezměnilo. Inu co, zajímavého čtení tam je stále dost a za nákup Decanter přes to všechno stojí, ale ten nápis „the world’s best wine magazine” na obálce mi, minimálně při pohledu na odfláknutou „výstupní kontrolu“, rozhodně nesedí. Je mi líto.

Venku prý zuří finanční krize, já se zase vypsal ze svých „potíží“ a jdu věnovat něčemu konstruktivnímu :o) Mějte pěkný den.