Pomníky kvasinkám

Na nedávno vyhlášenou soutěž dorazila správná odpověď včetně fotek hned ten den, ale nějak mi vypadlo výsledky uveřejnit. Tak tedy alespoň dnes. Dříve postavený z pomníků stojí v Hustopečích (momentálně umístěn jakou součást vinařské expozice v domě U Synků na Dukelském náměstí), jedná se vlastně o pískovcovou sochu kvasinky v momentě dělení, zvětšenou 69.230krát (obvod vysochané kvasinky je 167 cm). Údajně jde o rekordní zvětšeninu, nic podobného prý minimálně v ČR není (ověřila pelhřimovská agentura Dobrý den). Hustopeče se pak hádají s Bořeticemi, respektive Svobodnou spolkovou republikou Kraví hora, kdo s nápadem přišel dřív. Právě při vjezdu do Kraví hory totiž stojí druhý pomník, hrubě otesaný kámen s vyobrazením kvasinky a věnováním od vinařů. „Naše republika zase tak bohatá není.“, jak prohlásil president Petrásek, takže si nemohla dovolit gigantickou zvětšeninu :o) Nápad je to každopádně vtipný, kvasinka si pomník rozhodně zaslouží a na rozdíl od Entropy ničí nelibost nevzbudí :o) A teď už fotky…


Výhercům jsem již zabalil láhev a brzy odešlu. Ostatním přeji příjemný víkend a s některými se těším na shledání dnes odpoledne v Břevnovském klášteře. Snad tam nebudou úplně nesnesitelné davy. Dobrou zprávou je minimálně to, že oproti loňským nevhodným sklenkám by letos měl být proti záloze k dispozici i Riedel (nejspíš typ Riesling, ten je na degustace ideální). Uvidíme.

P.S. Fotografie z titulky pochází odsud, další moc pěkné zvětšeniny najdete tady. Kvasinku z Hustopečí zaslal Širas, tu z Bořetic pak Víťa.

3x Bordeaux a Skale 2004 ve slepé ochutnávce

Ochutnávat víno naslepo má své nesporné kouzlo a pokoušet se přiřadit správná jména k předem známému degustačnímu setu je výborná zábava. Člověk je tak nějak nucen více se soustředit, odhodit předsudky a obzvláště u posledního vzorku (pokud zná složení degustačního setu), na který vám zbude jedna jediná možnost ze seznamu a aromatický profil vůbec nesedí, je to i slušné drama :o) Samozřejmě je méně depresivní mít v nabídce vína podobných kvalitativních kategorií, aby nebylo nutné se stresovat, že prohodíte průmyslový Cabernet za padesát korun a známé château. Každému doporučuji si to jednou za čas zkusit, můžete z toho udělat fajn zábavu s nějakou vínu nakloněnou návštěvou, už se čtyřmi lahvemi užijete zábavy kopec. Je kupříkladu tak snadné někoho svést na scestí, jeden zkřivený výraz či tiše pronesené slůvko „frankovka“ a vaše neochvějné přesvědčení, že právě chutnáte naprosto ukázkového vavřince, je pryč.

Nedávno se mi poštěstilo „zaslepit“ u třech Bordeaux a slavného červeného z Moravy, kde srovnání bylo navíc okořeněno účastí prvního i druhého vína jednoho château a ročníku. Ve sklenkách skončilo Les Allées de Cantermerle 2001 a Château Cantermerle 2001 (páté Cru Classé z Haut-Médocu) společně s Château Kirwan 2001 (třetí Cru Classé z Margaux). Doplnilo je elitní (minimálně cenou) Cuvée Skale 2004 z vinařství Springer. Každá láhev byla obalena do černého igelitu a ve sklenkách končila vína úplně anonymně. Kamenné tváře hráčů pokru během ochutnávání, nejistota, očekávání trapasu :o) Bohužel jsem si nějak neodlišil poznámky, které jsem si napsal před odhalením totožnosti vína, od těch, co jsem doplnil až později, ale těch bylo mnohem méně. Pořadí vín jde tak, jak byla nalévána. A o vinařstvích možná zase něco příště, u Cantemerle určitě.

Cuvée Skale 2004 se prezentovalo hlubší ale na okrajích již jasně nazrálou barvou, ve vůni hodně sevřené, tóny bakelitu, ovoce dost nevýrazné, vyčichlé vanilkové rohlíčky (resp. navlhlé vánoční pečivo někdy v dubnu), v chuti velmi suché, hodně třísla, nijak zásadně plné a spíš jednodušeji pitelné. Se změnou teploty naprosto jasně znatelný vliv korkové vady. Jako Skale správně (i když v průběhu degustace jsem jednou znejistěl) identifikováno, ale hodnocení lahve bez vady by bylo jistě o dost lepší. Víno jsem byl několikrát a názor je jak na houpačce, asi nejvíce mi chutnalo (a to hodně) na Slow Food večírku v Bořeticích, kde ale zase těžko z degustačního zážitku „odmazat“ atmosféru celé akce.

Les Allées de Cantermerle 2001 boduje krásnou barvou plynule přecházející na okrajích do terakotové nazrálosti. I vůně je nazrálá, bohatá a napovídá trochu hutnější styl. Výrazná živočišnost říznutá odkvétající květinou či přezrálým citrusem (hnijícím), až trochu na hranici vady. Často to cítím u některých novosvětských vín z hodně přezrálých hroznů. Aromaticky dost parfémové, intenzivní. V chuti ovšem pěkně vyvážené se sladším ovocem a stále trochou pěkného třísla v delší dochuti, plnější, klasické Bordeaux. Dle encyklopedických pouček (parfémová vůně, spíše hutnější „Michel Rolland“ styl atp.) tipuju Kirwan, který jsem měl ovšem možnost pít v ročnících 1996 a 2003 a ty poučky mi to moc nepotvrdilo (víno jelo na mnohem elegantnější a jemnější vlně, než bych čekal). Zjištění, že jde o druhé víno od Cantemerle mne více než překvapuje. To jsem totiž už dříve několikrát chutnal a jednou (na večeři s Philippem Dambrine, ředitelem château) i tento konkrétní ročník a pamatuji si ho úplně jinak. Nu což. Víno jsem si odnesl a dopíjel u příbuzných večer, bez snahy o nějaké technické hodnocení (a klidně z rádobyhistorické sklenky co vidíte na fotce) to bylo docela příjemné.

Château Kirwan 2001 má hlubší, jemně nazrálou barvu. Ve vůni bohaté, klasické, těžší květinové vůně a zralé ovoce, lehce živočišnost, znatelnější sud i tříslo. V chuti suché, tříslo poněkud trpčí, hranatější, hezky dlouhé, nijak těžké a krásně pitelné. Bohatost i lehkost, povedené. S těžkým váháním tipuji Les Allées. O Kirwanu 2001 byl na pochybách ale i guru vinného hodnocení Robert Parker, v roce 2003 napsal velmi nerozhodné hodnocení. Prý má víno (krom velmi pěkné vůně s kupou ovoce a exotickým kořením) především tvrdé a nehezké tříslo a pokud se toto podaří zakomponovat zráním, bude to víno bodově ve vyšších osmdesátkách (87-88), pokud ne, hodnocení by muselo být mnohem horší. Tak nevím, mně to přišlo uhlazující se docela pěkně :o)

Château Cantermerle 2001 má překvapivě trochu méně hlubokou barvu než ostatní vzorky (včetně Les Allées, u kterého začínám mít pochybnosti o pravosti lahve :o), jen jemně nazrálou. Ve vůni suverénně nejbohatší, hutnější, krásný mix všeho možného – od zralého ovoce, přes lékořici až po jemně živočišné tóny, elegantní a svůdné. V chuti suché, plnější a intenzivní, s trochu svíravějším ale nerušivým tříslem, příjemně dlouhé a jemně doznívající. Klasické. Krásné víno, které bych chtěl pít znovu. Cantemerle tipuji. Toto Château bylo nedávno prodáno a snad půjde ještě nahoru, výsledky pod předchozím majitelem byly poněkud nevyzpytatelné. Měl jsem možnost chutnat dva jejich z ročníků nejpovedenějších (1983 a 2000) a byla to nádhera, už tři roky je pravidelně chutnám na „sudových“ en primeur degustacích a tohle víno se neztratí, navíc ceny jsou snesitelné (konkrétně tato láhev stála polovinu co Skale, asi pět stovek). Mimochodem není bez zajímavosti, že oblíbené tvrzení o tom, jak povýšení Château Mouton Rothschild z druhého na první cru je jedinou změnou v klasifikaci z roku 1855, není pravdivé. Cantemerle se výstavy v roce 1855 neúčastnilo a v seznamu z tohoto roku vůbec není. Po intenzivním lobování majitelky a dodání veškeré dokumentace (rozuměj tržních cen vína, na kterých je celá klasifikace vlastně postavena) bylo přidáno v roce 1856 :o)

Nedávno se mi na degustaci u AdVivum povedlo uhodnout (respektive určit oblast původu) naslepo podávány nultý vzorek. Byl jsem na sebe pyšný při pohledech dalších účastníků, ze kterých nikdo netipoval ani Španělsko, ale zároveň se tak trochu styděl. To hádané víno jsem totiž pil i doma, celou jednu láhev, a podle paměti bych ho nepoznal. K tomu, o co půjde, jsem dospěl pouhou logickou úvahou. Prostě znám sortiment AdVivum a čekal jsem, že půjde o nejlevnější víno z téhož vinařství, o kterém degustace byla. Nic víc a nic méně, se senzorickým profilem to mělo málo co společného. Jancis Robinson, která se ve svých textech pravidelně snaží likvidovat mnohé vinné mýty, se v knize How to Taste: A Guide to Enjoying Wine zabývá vším možným okolo degustace i konzumace vína, včetně problematiky slepé degustace. Celou kapitolu pak věnovala tématu rozpoznání červeného Bordeaux od Burgundska. Zdálo by se, že je to naprosto primitivní a skoro nejde splést, ale hned na úvod dává k dobru pěknou historku, jež dokazuje opak. Jeden její nejmenovaný známý si prý „zpečetil“ čerstvě získaný titul Master of Wine (což je asi to nejvyšší, čeho lze v oboru dosáhnout) tím, že na oslavné večeři k titulu identifikoval Burgundské jako Bordeaux. Nejstarší žijící britský obchodník s vínem, Harry Waugh, prý všechny uklidnil tím, že na otázku, kdy si on naposledy spletl tyto dvě oblasti, s úsměvem opověděl: „Ach, už od oběda ne“.

Ostatně před pár týdny jsem tu linkoval další „degustační omyl“, kdy vinař nepoznal své vlastní víno a na férovku se při jeho degustaci řešilo, zda jde o bílé z Burgundska nebo Bordeaux. Takže se nestresujte, i špičkoví odborníci se pletou, natožpak nadšenci :o) A zkoušejte ochutnávat naslepo, je to velká zábava! To, že se velmi často netrefíte, nechť vás neznepokojuje. A třeba zjistíte, že bez pohledu na vinětu vám nějaké levné víno chutná mnohem více, než jeho znatelně dražší kolega, kterého pravidelně kupujete :o)

Další „slepodegustační“ články: Optimismem naplňující degustační historka | Téměř dokonale slepá degustace | 5x Chardonnay & (vs.) Riesling naslepo

P.S. Domluvil jsem se s dalším účastníkem degustace, že náš pohled vyjde ve stejný den, aby nebylo možné opisovat. S anotací „Degustaci může neuvěřitelně oživit prvek hry. Hravé je už to, pod jakým klíčem se snažíte do své soukromé degustace vína vybrat. A když už nemáte neomezené možnosti výběru, snažíte se aspoň najít mezi adepty nějaké společné jmenovatele, vazby, posloupnosti, gradaci. Ty potom zkoušíte potvrdit při ochutnávání. Někdy je ale přání motorem (auto)sugesce. Zkuste u lahví jejich obalením zastřít jejich rodné listy, uvidíte, jak pevný základ mají vaše teze a teorie, jak neohrabaná je schopnost spojovat vše do souvislostí.“ článek najdete na www.ovine.cz.

Historická vinná ročenka od Lobkowiczů

V anketě o novoročním vinném předsevzetí jsem byl jedním z těch, kdo hlasoval pro větší prozkoumání Čech a zároveň i výraznější studování teorie. A tak se nyní patlám s historickými ceníky a vinnými lístky, ze kterých snad časem bude (při troše štěstí) ne úplně nudný článek. Doma jsem však narazil i na jednu moc zajímavou knížečku. Jedná se o jakousi „ročenku“ z Vinných sklepů knížete Jiřího z Lobkowicz na Mělníku (dnes Zámek Mělník & vinné sklepy Jiřího Lobkowicze s.r.o.), která přibližuje pěstění révy, historii zámku jakožto i výrobu vína šumivého. Podává některé informace o viničních tratích, přesný přehled sklizně minulého ročníku (1905), aktuální cenovou nabídku a vůbec je to moc příjemné čtení.

Ročenka s precizností na metry čtverečné udává výměru jednotlivých tratí (souhrnem jde o 56 ha, což je docela vtipné, protože web vinařství momentálně praví, že „Lobkowiczké vinice mají rozlohu 90 ha, z kterých je dnes 56 ha obhospodařováno.“), množství keřů a celkovou sklizeň, včetně průměru na hektar. Co mne vyloženě těší je rozdělení tabulky na sklizeň burgundského modrého a pak smíšených bílých druhů :o) Tabulka dokonce uvádí i množství sebraných poškozených a nahnilých hroznů. Při troše počítání se dostanete k velmi vysoké hustotě keřů na hektar (klidně čísla okolo čtrnácti tisíc) a naopak velmi nízkým výnosům na keř, pod půl kila žádná míra. Tedy pokud to dobře počítám a v těch metrických centech jsem se nějak neztratil :o)

Krásné jsou také nákupní podmínky, cena vína je (krom sektu) psána vždy bez lahve, které si však logicky zakoupit musíte, jedná se však o lahve „zálohované“, tedy po jejich navrácení dostanete zpět jejich plnou cenu. Velká láhev (1/1) je o obsahu 0.85l, čtvrtková láhev je pak dnešní hospodská „dvojka“. Vinařství také upozorňuje, že vína nezasílá v prudkých mrazech či velkých vedrech a tak to má být! Veliký důraz je kladen na „šampaňské“, tedy jejich šumivé víno. Je to zásadní součást sortimentu, prodává se poměrně draze a v té době je velmi slavné. V knize je kompletní popis výroby i doporučení, jak bublinky správně chladit. Ostatně víno se vyrábí i dnes a stále stojí za pozornost, ty dvě stovky bych investovat doporučil :o)

A vůbec celý zámek stojí za návštěvu i pokud nehodláte degustovat. Alespoň můžete utratit 25,- Kč za návštěvu sklepů a „vinařského muzea“. Když si připlatíte, dostanete k tomu průvodce, projdete se i kolem sudů a ochutnáte pár vzorků. Je možná i varianta neřízené degustace celého sortimentu, ale tam je dobré se strefit do sezóny, já chutnal mimo ni a většina vín byla očividně otevřena už dost dlouho a rozhodně ne v kondici. A takové bachraté Ludmile pár dní kontaktu se vzduchem moc neprospěje :o) Vinařství na zámku i po rozchodu Jiřího a Bettiny Lobkowiczových pokračuje, viněty vín mají nový (o kus méně kýčovitý) design a leckterá vína se na stole neztratí. Ale o tom třeba někdy příště. Chtěl jsem přihodit nějaké fotky zámku, sklepů a degustačních prostor, ale až po dopsání článku zjistil, že o všechny přišel s jedním z rozbitých disků. Tak třeba někdy příště, stejně se tam zajedeme podívat znovu a přechutnat aktuální ročník.

Vinné sklepy

knížete Jiřího z Lobkowicz

na Mělníku

Stopa pěstění révy vinné jeví se již při zavedení křesťanství v Čechách r. 874, kdy choť Bořivojova svatá Ludmila dala vinné révy z Moravy přinésti a v okolí rodiště svého Pšova, nynějšího Mělníka, pěstovati, by hojnost vína byla po ruce pro křesťanskou bohoslužbu.

Historicky zjištěno, že vinařství české sahá do prvního tisíciletí a v století XI., XII., XIII., XIV. již veliké důležitosti národohospodářské zaujímalo.

Hlavní zásluha o povznesení českého vinařství náleží otci vlasti Karlu IV., který francouzskou révu burgundskou do Čech převezl, zde na stráních polabských a povltavských pěstoval a přísná nařízení k ochraně vinic vydal.

Památným nařízením svým z r. 1358 poskytl pěstitelům révy výhody osvobozením ode všech dávek po dobu 12 let od založení vinice. Zřídil zvláštní úřady perkmistrovské, které bděly nad řádným pěstěním révy vinné, vedly urbáře všech vinohradů a přísně trestaly veškeré přestupky a poškozování vinic. Za třicetileté války utrpělo však, jako veškerý život český, i vinařství neskonalých pohrom, z kterých až v posledním čase se vzpamatovalo a bývalé slávy a pověsti znovu získává.

Nejrozsáhlejší viniční hospodářství v Čechách náleží bývalému nejvyššímu maršálku království českého J. J. Jiřímu knížeti z Lobkowicz se správou vinných sklepů a vinic v zámku Mělnickém. Zaujímá 56 hektarů rozlohy.

Východně města Mělníka na stráni u obce Kelská jest vinice Sternberka, pak blíže k Mělníku v chráněné, přímo proti jihu obrácené poloze vinice Mečířská; pod bývalým zámkem Turbovicemi, starém to sídle pánů rytířů z Turby, vinice Turbovice a konečně vinice Krügerstein.

Severozápadně od Mělníka pod Chlomkem jest vinice Stará, poblíž Mlazic největší z knížecích vinic Sirotčí, kteráž jest kol dokola vysokou zdí ohrazena a ke které se pojí vinice Dolhofka, Šindelářka a Vraždilka.

Západně od Mělníka nad tokem Labe zdí ohrazena prostírá se vinice Koráb a blíže téže správou knížecích sklepů pronajatá vinice Thůnovka, náležející panství děčínskému.

Mezi Mělníkem a Šopkou jest vinice Na Svini a pod zámkem mělnickým založena byla nově nákladem 100.000 korun vinice Svaté Lidmily.

Převaha sadby jest na víno červené „modré burgundské“ zvané „roučí“ na víno bílé „burgundské bílé“ a šedé, tramin bílý a červený, ryzlink a j.

Tabulové druhy pěstují se pouze na zdích, z nich hlavně známá „chrupka“ (chasselas). Obdělávání vinic děje se stálými, po celý rok pracemi viničními zaměstnanými dělníky, jichž pracuje na všech vinicích kol 300 mužů a žen pod dozorem 8 vinařů. Ke hnojení užívá se hlavně animální mrvy z vlastních knížecích dvorů i přikoupené od menších hospodářů (úhrnem as 2500 for) a mimo to hnojiv umělých, kompostů atd. Nejhlavnější a nejzajímavější prací jest vinobraní, které počíná obyčejně začátkem měsíce října a trvá dle počasí 4 – 5 týdnů. Sebéře se průměrně as 1500 q hroznů.

V dobrých ročnících přikupují se ještě hrozny z mělnických městských a z četných soukromých vinic. Sebrané hrozny svážejí se do zámku Mělnického, jemuž i my na okamžik pozornost věnujme.

Historie zámku mělnického

Zde nachází se v knize ne nezajímavá historie zámku mělnického jakožto i rodu Lobkowiczů, však většina textu tohoto pro vás přepsána nebyla a až na část o sklepeních se nyní podíváme. Případným zájemcům ochoten jsem stránky z knihy naskenovati :o)

Přízemní místnosti slouží vesměs účelům viničného a sklepního hospodářství.

Umístěna zde též starobylá, útulná vinárna zámecká, v níž příjemno i milo poseděti a jež těší se nejlepší pověsti v celém království, tak že kdokoli z blízka neb zdáli na Mělník zavítá, neopomene ji navštíviti.

Kvasírny, umístěné v přízemí traktu severozápadního, souvisí s lisovnou, kdež nalézá se velký hydraulický lis, na němž tlakem 250 atmosfer vykvašené matoliny se lisují.

Odzrňování hroznů v době sbírek koná se v nádvoří zámeckém na pěti odzrňovacích strojích.

V kvasírnách stojí 30 velkých kvasných kádí, které pojmou přes 1000 hl. břečky a v úrodných letech, jako na př. posledně v r. 1905, bývají po čas vinobraní dvakráte za sebou naplněny.

Vedle nalézá se kvasírna na šampaňské. Zde kvasí víno v láhvích a kvasírna ta pojme na deset tisíc láhví.

V pravo od brány jest již dříve zmíněný sklep „Pod Korytem“. Hlavní sklepy zámecké pozůstávají ze 3 etagí. Nejhořejší etage zaujímá výpravnu, malý sklep spilkový a dlouhý sklep prodejní, v němž umístněna jsou vína již k prodeji určená. Tento sklep spojen jest s chodbou, ve skále vytesanou, se sklepem sv. Lidmily, v něhož přijdeme do nově postaveného sklepa šampaňského. Nejdolejší etage, sklep dolení, obsahuje vína starších ročníků; druhá pak nad touto se nalézající etage sklep prostřední, zvaný „Svatováclavský“.

Sklep tento, mohutnými pásy překlenutý, jest největší, tak že veliké až 125hektolitrové sudy pod mocnými těmito klenbami své mohutnosti pobývají.

Další sklep Turbovický nalézá se pod zámkem Turbovickým; týž jest ve skále vytesán, o 2 etagích a pojme na 2000 hektolitrů.

Celková zásoba vína bývá vždy na 6 až 7000 hektolitrů.

Roční prodej 800 až 900 hektolitrů.

V Turbovicích zajímavý jest též starý kládový lis dřevěný s nápisem z r. 1727, jehož páka měří 1 metr v průměru.

Svéráznou, zvláštní chuť vína mělnického vystihl nejlépe básník náš Neruda ve své překrásné romanci o Karlu IV., slovy pronesenými Karlem IV. k Bušku z Velhartic:

“Pij, Bušku — již se nezarmuť
a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví:
Můj jazyk je, jak známo vybíravý
a našel již v tom víně chuť.
Víš, zkoumat třeba, Bušku milý!
To víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas...
my — myslím — se už vpili!“

Taktéž i Svat. Čech v perle svých zpěvů, v nádherné hexametrické básni „Václavu Živsovi“, plnou chválu vzdávaje ohnivému moku mělnickému révy, vkládá v ústa Jiskrova tato slova:

„Neznám těchto věcí,“ dál Jiskra se horlivě se brání; „leč vím, dávno že jest všude po světě známo a slavno Mělnické, tekutý to granát, tak veskrze český, jak ty pyrópy drahé tam v úvalu pod Milešovkou.

Dar ten vlasti otec zanechal nám...“

Výroba šampaňského

Nebude snad nezajímavo, předešleme-li k popisu šampaňského: „Chateau Mělník“ stručný nástin vzniku tohoto perlícího moku.

Koncem XVII. stol. francouz. mnich Dom Perignon v klášteře Hantvillers v Champagni, místo pátera sklepmistra tamže zastávající, jednoho podzimu, nemaje následkem veliké úrody již žádných prázdných nádob ku plnění, použil na zbytek přebývajícího moštu vinného lahví, kteréž tehdy skoro neznámými korkovými zátkami ucpal. Jaké však bylo jeho podivení, když po nějaké době zátka s výbuchem odletěla a drahocenný mok šumě z láhve prchal.

Dom Perignon po objevu tomto činil další pokusy, až získal víno, jež jeho vlast proslavilo a světoznámou učinilo.

Výroba šampaňského, dlouho obmezena byvši pouze na Francii, znenáhla se šířila i do jiných zemí, avšak vždy platilo francouzské šampaňské svým zvláštním vlastním bouquetem za první známku.

Vzácnou vlastnost tuto děkuje francouzské šampaňské vínu, kteréž Dom Perignon z modrých hroznů vylisoval.

I u nás v Čechách seznalo se, že bílé víno, vylisované z modrých burgundských hroznů, tají v sobě neobyčejně zvláštní jakost a právě toto z modrých hroznů (pineau noir) lisované víno jest základem výroby Mělnického šampaňského. Nikdy neposkytne německý, uherský a štyrský domácí druh révy k výrobě šampaňského takového vína, z něhož by se francouskému šampaňskému podobné vyráběti mohlo.

Netušil Karel IV. otec vlasti, když francouzskou révu ze Champagne a Burgundska zde na Mělníku osazoval, jak dobře vyvolil, neb žádný jiný druh révy neaklimatisoval se na Mělníku tak jako právě burgundské modré a to proto, že nalezla zde réva ta skoro nejen tutéž půdu, ale i podobné klimatické poměry jako ve francouzské své domovině Champagnsku.

Výsledkem toho proto jest ta skorem nerozeznatelná podobnost našeho „Chateau Mělník“ s francouzským šampaňským, kteráž byla již na třech velkých výstavách i v cizozemsku, v Lipsku, Lutychu a ve Vídni v r. 1904, 1905, 1906, zlatými medailemi co prvními cenami oceněna.

Výroba šampaňského není však tak jednoduchá a vyžádala si na Mělníku mnohých pokusů, než docíleno nynějších výsledků.

Při vinobraní vybírají se nejzralejší a nejzdravější modré burgundské hrozny, z kterých vylisuje se šťáva slabým tlakem, kteráž pak zvlášť kvasí a vůbec zvlášť se školí.

Před plněním do lahví smísí se výběr těchto vín navzájem souladně se chutí doplňujících (cuvée), přidá se čistých – francouzských – kvasinek k účelu tomu zvlášť vypěstěných, stočí se do lahví, kteréž zazátkovány, agrafami opatřeny ve vrstvách na sebe vysoko se vyrovnají a víno nechá kvasit.

 Při tomto kvašení známým chemickým procesem vyvinující se kysličník uhličitý, nemoha prchati z láhve, absorbován jest vínem, čímž právě vzniká pak perlení v pohárech kypícím mokem naplněných.

Po dokončení kvašení, při čemž vyvinul se v lahvích tlak 5-8 atmosfer, přenesou se tyto do sklepa, neboť by v teplé kvasírně popraskaly. Množství popraskáním zničených láhví činí někdy až i 10%.

Ve sklepě musí láhve klidně 2 a 3 roky ležeti, při čemž vytvořivší se kvasinky na stěnách lahví se usazují.

Nastane pak odstraňování kvasnic z láhve, což stává se třepáním lahví na zvláštních podstavcích – pupitres – zvaných, nanichž láhve hrdlem dolů obráceny jsou, při čemž kvasinky k zátce se sesouvají.

Otevřením zátky při tak zvaném degorgírování z láhve vyrazivší víno vyhodí kvasinky, načež přidá se liquer, t. j. roztok čistého, třtinového cukru ve starém víně.

Manipulace tato má za účel, by bylo víno sladší; neboť následkem absorbce kysličníku uhličitého nabylo by chuti přitrpklé a nakyslé.

Dle chuti p.t. pánů zákazníků řídí se tato konečná část výroby a vedou se tři druhy:

sec – suché, přisládlé,

très-sec – sušší, málo sladké,

demi-sec – polosuché, hodně sladké.

Po přidání liqueru zazátkuje se láhev novou zátkou na spodní části firmou: „Prince George de Lobkowicz à Mělník“ označenou, opatří se drátěným košíčkem, který zátku v láhvi drží, by nevybuchla, a jest hotova. Pak okrášlí se příslušnými vignetami, aby vzhledem svým odpovídala chutnému a cennému obsahu svému.

Návod k ochlazování šampaňského

Láhve uschovány buďtež vždy v poloze ležaté. Má-li se u šampaňského docíliti pravé chuti, musí býti toto dříve náležitě schlazeno.

K tomu poslouží nám nejlépe chladič, do něhož na dno nasypeme vrstvu roztlučeného ledu, posolíme tuto špetkou kuchyňské soli a láhev postavíme doprostřed. Na to obsypáváme láhev vrstvovitě ledem, který posolujeme až zároveň s okrajem chladiče. Za 30 minut jest víno náležitě schlazeno a k požívání připraveno.

Při otvírání lahví odštípne se drát zátku spínající, na to pomocí palce a ukazováčkem držíce láhev kolmo stranou od obličeje, vikláme zátkou zvolna, popotahujíce, až tlak v láhvi přemůže odpor této, zátku s výbuchem vyrazí a šumící perlivý mok nalévá se do pohárů.

Podmínky nákupní

Prodej zámeckých vín děje se výhradně v láhvích orig. chráněné úpravy – výjimečně v soudkách a to pouze pro pány soukromníky.

Láhve jsou původního staromělnického tvaru:

velké 1/1

poloviční ½

čtvrtkové ¼

uzavřené vždy zátkou s vypálenou firmou: „Knížete Jiřího z Lobkowicz vinné sklepy na Mělníku“ a jsou opatřeny chráněnou staniolovou záklopkou s knížecím Lobkowiczským znakem.

Na výpal korkový dovolujeme si zvlášť pány příznivce mělnického zámeckého vína upozorniti; neb jen pod neporušenou zátkou, výše popsanou, pravé originální plnění.

Láhve balí se do beden obyčejně na 4, 6, 8, 10, 12, 16, 20, 24 a 30 velkých lahví, neb dvojnásobný počet polovičních, které jsou zaplombovány a zapečetěny, čehož při otvírání beden, drahou došlých, povšimnouti záhodno.

Za láhve a bedny složí se záloha, která v plné ceně – za, do tří měsíců na nádraží Mělník (rak. severozáp. dráhy) franko, v dobrém stavu vráceny obaly a láhve se nahradí.

Zásilky jsou proti hotovému placení na nebezpečí objednatele.

Na došlé reklamace béře se zřetel pouze do 8 dnů po obdržení zásilky.

Za cizí bedny s láhvemi došlé nenahradíme ničeho.

Cena šampaňského vyrozumívá se s lahví, za niž se nic neúčtuje.

Pánům obchodníkům při větších zakázkách přiměřené výhody.

Zásilky vyřizují se obratem, vyjímaje za prudkých mrazů neb veder, jež by víno poškoditi mohly, poštou neb drahou, dle udání.

Neudán-li v objednávce způsob dovozu, odešle se zásilka drahou co obyčejné zboží, v zimě pak vše co rychlozboží.

Veškerým dotazům a přáním vyhoví správa s tou největší ochotou a pečlivostí.

Vína mělnická zámecká byla na všech téměř obeslaných výstavách vyznamenána prvními cenami, v posledních časech zlatými medailemi na světové výstavě v Lutychu 1905, na odborných výstavách v Plzni a Lipsku 1905 a ve Vídni 1906.

Plán vinice sv. Lidmily.

Již v r. 1846 byly plány na stavbu teras. zdí vinice na stráních svážejících se k Labi, pod staroslavným zámkem mělnickým, vyhotoveny; se stavbou se však stále odkládalo, až v roce 1895 k výslovnému přání a rozkazu knížete Jiřího z Lobkowicz se s prvními pracemi započalo.

Že kdysi stráň ta alespoň v jedné části révou osázena již byla, ukázalo se při kopání základů, kde ještě množství vinných ložů v zemi nalezeno bylo.

Největšího nákladu vyžadovalo postavení teras. zdí a spotřebováno bylo na jich stavbu 11.800 m³ staveb. kamene a 2590 mct. vápna (vlak o 25 vagonech).

Výměra vinice této obnáší 1,20 hektarů – 50tý díl veškerého knížecího viničního majetku – a vysázeno jest tam úhrnem 15.537 keřů.

Celá vinice, až na něco málo tabulových druhů na zdech, vysázena jest ryzí pravou révou burgundskou (Pineau noir).

Příkrá jihozápadní poloha, bezprostřední blízkost Labe, jakož i ušlechtilý druh révy zaručující z vinice této výborné víno, navzdor tomu nebude však nikdy možno počítati na čistý výnos, jelikož stavba, úprava a vysázení této vinice vyžadovalo nákladu přes 105.000 korun.

Hostům klokan, sobě Grand Cru?

Eric Asimov nedávno na svém blogu nastolil zajímavé téma o servírování vín návštěvám, jako úvod použil mimo jiné i historku o tom, že prezident Nixon na jedné státní návštěvě nechal hostům nalévat Mouton Cadet (takové „typické“ a relativně levné jednodušší Bordeaux), zatímco jeho číšník zásoboval Château Margaux. Zdá se to jako pěkný podraz, ale ruku na srdce… kolik z vás už si někdy syslilo na večírku nějaké zajímavé donesené víno pro sebe, protože vám bylo jasné, že hosté popíjející Cabernet z řady „klokan s dlouhým žlutým ocasem“ a dolévající ho z úplně jiné lahve Syrahem od stejného vinařství, ho naprosto nemají šanci docenit. A kdo z vás pro „nevinnou“ návštěvu otevřel nějaké oblíbené jakostní Templáře (prý se ale hodně zlepšují, sám však počkám na degustaci a po lahvích je rozhodně chutnat nebudu), které dostal darem, a rád se jich tímto způsobem zbavil?

Po přečtení toho výše uvedeného článku jsem začal přemýšlet, jaká vína jsem vlastně návštěvám a na večírcích podával v poslední době já. Vzhledem k téhle blogovací závislosti mám naštěstí hromady poznámek a „důkazních fotografií“, takže to šlo docela snadno. Nakonec jsem se za sebe stydět nemusel, většinou jsou to docela pěkné lahve všech možných cenových relací. Očividně otevírám ale raději vína, která buď znám (logicky, neservíruji zajíce v pytli) či mám vícekrát. Protože na nějaké večeři se na tu láhev přeci jen nesoustředím tolik, psané poznámky při hovoru váznou a vůbec. Vlastně mi přijde, že často otevřu méně vhodné (byť třeba papírově lepší) víno jen proto, že ho mám vícekrát, zatímco tu nejvhodnější láhev jen jednou a chci si ji prochutnat v klidu. O důvod víc vše kupovat v množství větším než malém :o)

Dospěl jsem i k tomu, že u některých doma uskladněných lahví je na dně načmárán křížek. Neznamená „otevři to a zabiju tě“, ale naopak označuje lahve, které může žena třeba při návštěvě kamarádek v klidu otevřít. Je to lepší, než kdyby mi pokaždé psala SMS nebo volala. Domluva je taková, že otevřít může i lahve neoznačené (ty vyloženě „zapovězené“ by myslím poznala), ale s tím, že mi musí alespoň třetinu obsahu nechat na přechutnání. Tenhle systém funguje bez problémů :o)

Samozřejmě je spousta vín, která bych „nevinné“ návštěvě nikdy neotevřel. Nejsou to ani tak lahve velmi drahé, jako spíše vína, která pro mne (či nás společně se ženou) mají nějaký sentimentální podtext. Vína, která si chceme vypít sami spolu, až přijde jejich čas. Ale podobné speciality má asi každý a vysvětlit, proč zrovna tuhle láhev otevřít nechcete, je snadné :o) Alespoň máte téma hovoru.

Jaká vína otevíráte běžným návštěvám (tj. ne v případě, že jde o nějakého vinného nadšence)? A jaké lahve berete sebou, když naopak k někomu jdete? Co jsou podle vás ideální „večírková“ vína? Kupujete pravidelně a ve větším nějaké levné víno, které vám chutná a při jen tak vypitém kartonu vás nezruinuje? Stalo se vám někdy, že pečlivě vybrané (a třeba i nějaké vaše oblíbené) víno návštěva odmítla či jí očividně nechutnalo, ač vy jste byli na vrcholu blaha? A kolik klokanů se vejde do taxíku? :o)

P.S. Když jsme tak u těch „klokanů“… vědci v Austrálii doporučují místním jejich konzumaci, protože zatíží životní prostředí méně než krávy, které vypouštějí do ovzduší metan. A jíst by se tam měl i velbloud, ten je zase přemnožený. A v Británii mají zase brambůrky s příchutí veverek. To jsou ale novinky…

Prague Wine Week a Mělničina

Obvykle tu na ochutnávky vína neupozorňuji, k tomu jsem si pořídil Kalendář degustací, ale dnes udělám výjimku. V Praze totiž začíná světově znějící „Prague Wine Week“, tedy jakýsi týden intenzivně věnovaný vínu. Webové stránky akce pak říkají toto: „Restaurace, vinné bary, vinotéky, hotely, obchody a další místa po celé Praze budou po celý týden nabízet nejrůznější ochutnávky vín, večeře s víny, menu kombinovaná s víny, slevy na vína nebo třeba zvýhodněné ubytování. Vinaři a dovozci vín uspořádají ochutnávky svých vín v pražských restauracích, barech a vinotékách.“ A samozřejmě na nich najdete i další detaily a přehled všech konaných akcí. Celý týden pak vyvrcholí galadegustací medailových vín soutěže Prague Trophy 2008 (měsíční hodnocení odrůd či typů vína ve Víno Revue, tento časopis, respektive jeho vydavatel pan Dušek, je ostatně pořadatelem celé akce). Tam bude možné ochutnat hromadu krásných vín, byť půjde nejspíš opět o poněkud davovou akci. Ale zase dorazí určitě mnoho známých, takže v nejhorším si příjemně popovídám :o) A několik dalších ochutnávek, které se v rámci Prague Wine Weeku konají, taktéž vypadá více než lákavě. Bude to prostě náročný týden.

Vzhledem k tomu, že akce má slušné promo v médiích i billboardy na ulicích, tak nějaký zájem to celé vzbudí. Tak trochu jsem doufal, že to celé pomůže lidem uvědomit si (pokud si toho ještě někdo nevšiml, což mi přijde nepravděpodobné), že to jde v pohostinských zařízeních i jinak. V jednom baru bude víno se slevou a navíc možnost ochutnat zdarma pár vzorků. Jinde třeba otevřou i lahve, které je normálně nutné zakoupit celé, takže v nabídce po sklence bude i něco jiného, než kousky úplně základní a nudné. Restaurace nabídnou menu se slušnými víny, opět hezky po sklence, či pro tento týden doplní nabídku o dvě zajímavá vína. Prostě na pár dní to bude na několika místech třeba vypadat, že vinná kultura se u nás zlepšuje. Zatím nabídka vín ze všech koutů světu narůstá mnohem rychleji, než schopnost restaurací je kvalitně prezentovat, korektně servírovat a nabídnout za snesitelné ceny. Podle přehledu zapojených restaurantů to vypadá, že jde spíše o ty z kategorie spíše luxusních, podniků na „neplánovanou“ večeři tam moc nevidím. Uvidíme. Do La Degustation na speciální menu nejspíš nezaskočím (tam to totiž skvěle funguje i mimo tento vyhrazený týden), na chlebíček s víny z Žernosek a od Lobkowiczů v lahůdkářství Jan Paukert možná ano :o) Proč není zapojeno více menších podniků? Je to jen tím registračním poplatkem 4.500,- Kč, nebo prostě o něco takového vůbec nemají zájem?

Ale sestupme na chvilku z výšin degustačních menu spojených s víny k něčemu mnohem prostšímu. O víkendu jsem otevřel láhev vína od Krause, Mělničina bílá ročníku 2007 to byla, směs ryzlinku a mullerky tak zhruba půl na půl. Ještě mi zbývá jedna láhev a co nejdříve dokoupím další. Je to víno příjemně voňavé (trocha ovocných tónů, ale především kytičky, muškátové tóny a tak), lehoučké ale s pořádným flákem řízné kyseliny, tedy hodně svěží, nádherně pitelné a dostatečně dlouhé. Perfektní aperitiv, víno na pití jen tak celý večer s přáteli (neunaví!) i moc fajn doprovod na splachování jídla, k salátu i jídlům prostým a „zbytkovým“, jakožto i k rybě nebo třeba suši (odzkoušeno). Prostě pohoda za pouhopouhých osmdesát korun, v nějakém letním vedru to musí být ještě o kus lepší. Navíc je víno ve světle zelenkavé lahvi, takže na stole ve slunečním světle vypadá jak prapodivně magický lektvar, vyloženě lákavě :o)

Josef Braun - V poddanství vladyckém

„Vítáme Tvoji Milosť, bezděky dobrý,“ podle obyčeje pozdravil vladyku Michal.

„Však už dychtivě čekám,“ pravila paní Mandalena, „dnes tu je zvláště něco pro tebe, pane choti. Viz“ — dodala, ukazujíc na několik velikých konvic, — „to náš Michal dostal z Hory od přátel a postavil na náš stůl. Věru, pravá mělničina. Připij na villikum!“ Panu Janovi v očích zajiskřilo. O mělničinu ani nezavadil už dobrého čtvrt léta. Nedal se dlouho pobízeti a vyprázdnil jednu konvici takřka jedním douškem. Při jídle pak už pil velmi málo. Spozorovavše to Michal a paní, významně na sebe pohleděli. Věděliť, že kamsi má ještě po večeři zaměřeno a proto že nechce píti přes míru.

I jali se jej svorně pobízeti do milé mělničiny, takže, rytíř v duchu snad odloživ vykonání zamýšleného plánu, povolil. Vždyť to byla pravá, „vyleželá“ mělničina! Jedna vášeň druhou přemohla.

Říkali staří: Člověka při víně poznáš. Na panu Janovi v ten způsob se plnilo, že pil prudce a mnoho, v doušcích nehorázných — zrovna tak, jak užíval všech ostatních rozkoší tohoto světa. Což pak již dbal na konec této chvíle, jakož i na konec všech těch cest vášní a hříchu, po nichž bezstarostně a vesele kráčel!

Bordeaux v bílém hávu - Château Thieuley 2005

Podle Liv-ex 100 Fine Wine Index, což je jakýsi ukazatel vývoje cen „stovky nejvyhledávanějších vín“ (jejich seznam najdete na oficiálním webu, je až nepříjemně zaměřený na červené Bordeaux, z celých 94.62%), spadla jejich cena, po dlouhém období trvalého vzestupu, za minulý rok o 14.6%. Co to znamená pro normálního smrtelníka? Že jak jsem si doteď nemohl dovolit na otestování pořídit Château Margaux 1983 nebo Château Lafite Rothschild 2000, tak teď si je nemohu dovolit o přibližně patnáct procent levněji :o) Včera večer jsem seděl sám doma u počítače, patlal se s jedním vinným webem (bohužel ne obsahově, ale po stránce technického řešení a navíc pro někoho jiného, ale vypadá to nadějně) a v mezičase četl různé takovéhle vzdálené indexy (či popisy „sklepa snů“ od Berry Bros naplněného jen Bordeaux ročníku 2005 celkem za £1,726,000.) a nakonec jsem neodolal a jedno Bordeaux otevřel. Dost základní a bílé k tomu. Bordeaux Blanc Sec od Château Thieuley ročníku 2005. Chutná?

 

Vinařství sídlí uprostřed oblasti Entre-deux-Mers a jeho historie je sotva padesátiletá, což nic nemění na jejich schopnosti tvořit zajímavá vína za slušné ceny (alespoň podle webových ceníků a výsledků ze soutěží). Podnik momentálně vedou mladé sestry Sylvie a Marie Courselle, obě vystudované enoložky navíc s praxí ze zahraničí (Itálie, Kalifornie, Austrálie, Španělsko) i různých apelací Francie. Château Thieuley, na Bordeaux překvapivě, vyrábí více bílého vína než červeného, jde o klasické směsky Sauvignonu se Sémillonem, navíc obvykle v bariku (úplně základní víno je jen nerez, ovšem asi tři měsíce leží na kvasnicích). Na webu samozřejmě mluví o „terroir“ i tradici, ale důraz je dost kladen i na moderní technologie a jejich plné využití. Pro práci se sudy kupříkladu využívají dost pěkně vypadající systém Oxoline, který umožňuje efektivně pracovat s jednotlivými barrique sudy bez nutnosti řešit složité logické hádanky s jejich přeskládáváním. Kdo to bude mít první u nás? :o)

Zelená bordó láhev s vystouplým jménem vinařství (mohou si to dovolit, jen tohohle vína dělají skoro čtvrt milionu lahví), kovová záklopka a naprosto špičkový pěticentimetrový korek. Viněta mne nějak neoslovuje, ale obsahuje všechny důležité informace, včetně technologie zpracování. Odrůdové složení je uvedeno jako 50 % Sémillon a 50% Sauvignon, tech sheet z vinařství pak dále upřesňuje na 35 %Sauvignon Blanc a 15% Sauvignon Gris. Pěkná, jiskrná a efektně pableskující hlubší zlatavá barva. Svěží sladěná vůně, mix květinových a exoticky ovocných tónů, nic supervýrazného nebo zbytečně efektního, ale prostě příjemný a dřevem nezastřený projev se znatelnou lahvovou zralostí. A nějaké ty bylinkové tóny jako bonus. Čichá se to pěkně, nenutí nějak zásadně přemýšlet a láká k napití. Suché, svěží a harmonické v chuti. Dostatečně plné i příjemně dlouhé. Pěkně pitelná záležitost ideální jako doprovod k jídlu nebo „jen tak“ popíjení. Nic, z čeho by člověk lezl nadšením po zdi, však to také vinařství popisuje jako „A party wine!“. Dovozce to s popisem „Pomyslný kvalitativní vrchol vín apelace Bordeaux blanc (s výjimkou bílých variant velkých château jako například Pavillon blanc z Château Margaux apod.)“ poněkud přehání :o) Přiznám se, že z bílých Bordeaux mi vyhovuje buď mladá a svěže koncentrovaná varianta s minimem sudu, nebo naopak výrazně barikovaný a vyzrálejší projev. Skoro bych řekl, že tohle mohlo být před rokem či dvěma právě ten mladý svěží nabušenec, teď je projev o něco uleželejší a vínu už nesluší tolik. Investovat tři stovky prostě umím i lépe, ale že bych výdaje přímo litoval, to zase ne :o) (navíc cena ve vinařství vychází, při nákupu celého kartonu, jen o stovku méně, takže dovozce z nějakého šíleného předražení výjimečně neobviňuji).

A aby jste neřekli, že to dneska byla úplná nuda, tak jedno malé video, jak „degustují“ Hale & Pace. Sám si nejsem úplně jistý, jestli skeče téhle dvojky nejsou náhodou úplně dementní, ale což :o) Je pátek a víkend za dveřmi!



P.S. Při psaní článku jsem na webu vinařství narazil na fotky vín ve sklence, ze kterých tak nějak vyplynulo, že „doporučují“ tvar vhodný na dobré Chardonnay (u Riedelů takový ten baňatý „Montrachet“). Inu zkusil jsem i ten a věřte nebo ne, úplně jsem si potom vsugeroval šardonkovou máslovitost a trochu pečených jablek :o) Ale v zásadě to chutnalo skoro stejně i z té normální sklenky na fotce.

Bojanovický Cabernet na pořádnou facku

Tak zase předám na papír trochu té negativné energie. V domácím vinařství je jeden nešvar, který opravdu nesnáším. Pár podniků totiž, krom své vlastní produkce, dováží v tanku i vína ze zahraničí (Makedonií počínaje a Chile konče), která lahvují a prodávají. V lepším případě pod úplně jinou vinětou (s čímž v zásadě nemám problém, pokud jim to pomáhá přežít), v tom horším na první pohled (tj. bez zkoumání zadní přelepky) jen těžko odlišíte jejich vlastní výrobky od vín dovezených. Dělají to jak malá a neznámá vinařství, tak podniky střední velikosti (a se slušným jménem) i giganti našeho trhu. Včera jsem v obchodě narazil na flašku, která je podle mého minimálně na facku dovozci, pokud to není přímo snaha (ale to já neposoudím) o matení zákazníka. Každopádně supermarket Billa to zmátlo dostatečně a víno zařadil do sekce těch domácích, včetně vlaječky vedle ceny. Jenže víno, které se pyšní obrovským nápisem Dolní Bojanovice, je podle všeho z Chile.

Jen se mrkněte tady na ty fotky. Vás možná taková láhve nepoplete, vy čtete jistě pozorně vše co se na vinětě píše, ale běžný zákazník myslím sáhne po víně z Moravy a až doma (pokud vůbec) zjistí, že se spletl. Dovozce, firma Revix (což je podle všeho stejná parta jako Vinacz s.r.o.), tu skutečně nedává na úvodním obrázku velkou šanci poznat, že hrozny na toto víno nepocházejí z Bojanovic. Nedávno mne podobným způsobem vytočila jedna starší láhev od Kovacse, to zase vypadalo jako domácí Frankovka, ale ve skutečnosti šlo o dovoz z Makedonie. (Kovacs má nabídku dovozových vín na webu stále, u Malbecu asi o původu v ČR zapochybujete, Frankovka vás třeba i zmate… jak se to slučuje s filozofií sdružení V8 je mi záhadou) Na Silvestra zakoupený nealkoholický Bohemia Sekt zase prozradil: „odalkoholizované víno, hroznový mošt, cukr, oxid uhličitý; Země původu: Německo“. Znovín se naučil zemi původu u řady „Denis d’něconěco“ uvádět i vepředu, ale k ideálnímu stavu to taky má daleko. A tak si říkám, čemu vlastně pomohou kampaně Vinařského fondu na obecnou podporu pití domácích vín (teď se má rozjet jedna velká), pokud je stav podobný tomu současnému. Ostatně vzpomeňte na nedávnou kauzu s Intersparem, několika vinařstvími a nálepkami „Vína z Čech, vína z Moravy“, byť tam tedy k nějakým sankcím nakonec došlo. Jenže těch případů, kdy je to vlastně de iure asi v pořádku, jen tak trošku podraz na nepozorného zákazníka, bude mnohem víc.

Existuje jasné (a tvrdě postižitelné při porušení) nařízení, že pokud vinařství krom domácích vín dováží i něco ze zahraničí, mělo by viněty výrazně odlišit (zvýraznit u zahraničí zemi původu)? A pokud ne, proč? Kde je hranice toho, co už je úmyslná snaha zákazníka zmást? A kolik z těch vinařství, která krom vlastní produkce vozí i „sudovku“ z Chile, občas nějaký svůj tenčí portugálek trošku „vylepší“ pár litry temného Carmenére z Rapel Valley? Raději to snad ani nechci vědět. Párkrát jsem podezření na jinou než deklarovanou zemi původu měl, ale dokažte to…

P.S. Ten Cabernet, který mne vyprovokoval tohle vyplodit, byl navíc prakticky nepitelný. Těžce za zenitem a zoxidovaný. Kandidát na výlevku (či případné smíchání s něčím slušnějším, hromadou rumu, koření a následné svaření, pokud by někomu těch sedmdesáti korun bylo opravdu líto.

Budete číst i o mléku a bramborách?

Některá témata mají tendenci se objevovat na přelomu roku, snad aby se tak nějak vešla do období předsevzetí a slibů sám sobě. Třeba to z článku Silvestrovské suši menu a problém čerstvých ryb, který jsem loni uveřejňoval v podobnou dobu. Opět jsme dělali suši a zase mne teď přepadl nějaký pocit vin, kolik různých „nepotřebných“ jídel kupujeme z dovozu a za cenu drastického vlivu na přírodu, když není problém se krásně a chutně živit produkty vyloženě lokálními. Proč se snažíme kombinovat tři exotické omáčky a maso kdo ví z jak ohrožené ryby, když obyčejné brambory s máslem a tvarohem, zapíjené dobrým mlékem, jsou tak neuvěřitelné dobré jídlo. Jsou to takové chvilkové stavy, kdy si říkám, že alespoň trochu své návyky změnit by přeci nemělo být tak složité. Navíc teď s tou „krizí“, ono by se tak totiž dalo (teoreticky) i ušetřit. Jenže zkuste si dneska ve městě fungovat třeba jen na tom, co bylo vyprodukováno v okruhu padesáti kilometrů. Když v obchodě jsou i jablka dražší než banány a navíc taky dovezené kdo ví odkud. Alespoň to „japonské“ pivo Asahi je vlastně místní, pro Evropu se vaří na Smíchově…

V rozhovoru s ekonomem Tomášem Sedláčkem (teď to vypadá, že by z něj mohl být nový ministr financí) padlo několik velmi zajímavých vět, které se sem dost hodí. Možná je ten článek plný líbivých prohlášení, která většina z nás stejně už zná, ale k přečtení rozhodně doporučuji. Některé ekonomické problémy současnosti navíc pěkně přirovnává k jídlu, obzvláště téma půstu stojí za zamyšlení:

„Jasně, půst byl běžnou součástí diety našich předků. A navíc, mělo to duchovní náboj, nebyla to jen péče o tělo a touha zhubnout jako dnes. Půst je to, co naše společnost potřebuje. Pokud chcete, aby vám chutnalo jídlo, musíte mít hlad. Jenže naše společnost řeší problémy sytých. Jak pohostíte sytého? Vymýšlíte drahá jídla z nudy, kančí na dančím a tak... Prostě hlouposti. Přitom sytého už stejně nepotěšíte, dokonce ho zvýšením spotřeby můžete ještě víc rozladit.
Chceme-li obnovit chuť jídla, můžeme si buď dávat šíleně drahé delikatesy, nebo si dát půst a pak nám bude chutnat chleba s máslem. A budeme z toho mít úplně stejný užitek.“

Jsem nejspíš z kategorie těch sytých a rozladěných, jak to tak vypadá z leckterých mých blogopříspěvků. Přišel čas na půst, nebo alespoň pokus o pořádnou změnu? Určitě. Jenže znáte to, v polovině ledna polovina předsevzetí odletí kamsi do zapomnění, stejně jako chmýří z orobince. Nebude trvat dlouho a touha dát si šunčičku z prasátka Cinta Senese zvítězí. Možná i na tu viktorku i s její (nejen) ekologickou katastrofou opět dojde.

A co vy, také máte nějakou tu novoroční sentimentální a snahu „napravit se“? :o) Kolik debatujících se přidá k tématu „jaké je nejlepší běžně dostupné mléko“? Osobně hlasuji pro plnotučnou čerstvou BIO Olmu, ani ne tak pro nálepku BIO, ale tak nějak v chuti i vůni nejvíce připomíná pravé čerstvé mléko, ke kterému má většina trvanlivých polotučných roztoků dost daleko. A co třeba brambory? Máslo a tvaroh? Váš dodavatel vepříků? I na víno by vlastně mohlo dojít, kdybych se přeorientoval jen kousky, co se produkují ve směru na Mělník…

Voní Chile jako marihuana? Soutěž!

Mám strašně rád vůni uvnitř krabičky cigaret, ale jak ten obsah zapálíte, je z toho najednou dost hnusný smrad. Usušené listy konopí voní ještě lépe, v zapálené podobě je ten kouř přeci jen o dost příjemnější než cigaretový, přesto mi vůně téhle rostliny přijde nejhezčí, když prostě trošku rozemelete mezi prsty. A kouzlo poznámek k ochutnávaným vínům je třeba taky v tom, že vám z nich najednou vypadne zjištění, že vůni marihuany jsem u vína v poslední době cítil třikrát a ve všech případech šlo o „přírodnější“ verzi Pinotu Noir z Chile. Jednou byl ten Pinot sice kupážovaný (Anakena ONA 2005, krásné víno a jeden z objevů loňského roku; vlastně ani nevím, proč jsem ho nezařadil do přehledu, kam by určitě patřilo), podruhé už stoprocentně čistý z Casablanca Valley (o kterém ještě bude řeč) a naposledy šlo o Pinot Noir „Wild Ferment“ 2006 od vinařství Errazuriz.

O vinařství tu mám obsáhlejší článek z degustace a nebudu se tedy opakovat, snad jen že dovozce s víny Errazuriz posbíral pár ocenění a reklamu momentálně staví na vítězství Cabernetu Max Reserva ve Víno Revue („nejlepší Cabernet na českém trhu“). Tenhle Pinot ovšem pochází z řady „Specialties“, která obsahuje různé zajímavosti a věci v Chile ne úplně typické. V dnešní době, kdy lidé neustále hledají nějaké zvláštnosti, ji beru jako dobrý promonástroj spíše než snahu vyrábět vína jinak než ostatní, ale očividně to funguje. Byť specialitou může to být třeba taková samozřejmost, jako „Single vineyard“, tedy víno z hroznů pouze z jedné konkrétní vinice (běžné je míchat mnoho vinic jedné oblasti). Nebo, jako právě v dnešním případě, víno vyrobené bez umělých kvasinek, zakvašené pouze těmi přímo z vinice, kterou je Escaultura v údolí Casablanca. Z webu (v překladu k ročníku 2007, ale u 2006 byl technologický postup hodně podobný, kompletní detailní informace jsou k dispozici v originále) se můžete dozvědět hromadu „technických“ detailů, třeba až na úroveň konkrétních klonů révy (č. 115 a 777). Ohledně spontánní fermentace divokými kvasinkami tu píší celkem lákavě: „Vzhledem k tomu, že kvasinky nejsou uměle vybírány podle technologických kriterií (odolnost vůči SO₂, vůči alkoholu atd.), zažívají během fermentace podstatně větší „stres“. Navíc je použita větší různorodost typů kvasinek. To vše vede k tvorbě různorodých projevů a charakterů ve víně a tím zvyšuje komplexnost vína.“ No prostě to vypadalo, že jde o přírodněji připravený Pinot z Chile a nešlo odolat :o)

Víno je v lahvi burgundského typu, ale místo korku tu najdete screw-cap uzávěr. V zásadě proti němu nic nemám, ale takhle u „divokého“ vína mi to pouhé zakroucení kusem kovu přišlo dost zvláštní. Viněta je docela pěkná, vzbuzuje opravdu dojem ručně nadepsané speciality, navíc je tam obrázek kvasinky :o) Zadní viněta je pak narvaná informacemi, takhle to má vypadat. Barva je moc pěkná, hluboká ale ne nepřirozeně, na okraji lehce oranžovějící. Vůně je pak intenzivní a omamná, pokud jí necháte naplnit velkou sklenku, dominuje ona sušená marihuana společně s tabákem a trochou kouře. Při pořádném zakroužení se vyloupnou sladší ovocité vůně až do džemu (třešeň, jahoda), celé je to dost zvláštní a efektní. Při podchlazení (výrobce doporučuje, my máme v ložnici teplotu vhodnou tak akorát na bílá vína, takže při popíjení u knížky v posteli teplota ve sklence záhy dost poklesne) je projev zemitější, s výraznějším ovocem do třešní, vlastně víc připomíná Pinot jak jej znám. Nic zásadně komplexní či hlubokomyslného, ale vonět k tomu je zábava. Občas lehce zazlobí výraznější alkohol. V chuti plnější, suché a pěkně ovocité, hezky postavené víno. S osvěžující kyselinou, vyvážené a příjemně pitelné, byť závěr trochu hrubší (alkohol a až lehce nahořklé kávové doznívání, nižší teplota pomáhá). Vůbec ne špatné, jen o něco jednodušší než ta vůně.

Zkušenost zajímavá, jako ukázka Pinotu z Chile lze doporučit. V nabídce je momentálně ročník 2007 a cena bohužel dost odpovídá kategorii „Specialties“, za lahvinku dáte i pět stovek. Za toto víno jako takové bych je asi nedal, když to beru jako zajímavý exkurz do projevu odrůdy mimo Evropu, tak se to dá snést :o) Člověk si musí umět své výdaje nějak ospravedlnit.

SOUTĚŽ: Víte, že vinná kvasinka má (nejméně) na dvou místech na Moravě svůj pomník? Ten, kdo první napíše ta dvě místa (snažte se bez Googlu, prosím ) a zároveň pošle VLASTNÍ fotku alespoň jednoho z nich, má u mne láhev přírodního vína :o)

P.S. Praha je zase jednou nádherně zasněžená, tak tu máte jednu fotku, jak to zrovna vypadá na vinici v Gröbovce. A pokud by někoho zajímalo, jak hodnotí výše popsané víno Parkerův Wine Advocate, pak čtěte dále: „The red wines begin with the 2006 Pinot Noir Wild Ferment, a wine raised in French oak for 10-11 months. Light to medium ruby-colored, it reveals notes of cedar, vanilla, raspberry, and strawberry. On the palate it has a silky texture, sweet fruit, an elegant personality, good depth and a pure finish. It is an excellent value in Pinot Noir.“ Tedy nic zvláštního, netypického a ani stopa po marihuaně :o)

Výsledky ankety „Novoroční vinné předsevzetí?“

První zápisek v novém roce bude o vinných předsevzetích. Nemyslím, že by si většina ze sedmdesáti hlasujících nějaká taková opravdu dávala, ale stejně jsou ty odpovědi docela zajímavé. Tedy především pro domácí vinaře, protože hned 25 hlasů (35%) dorazilo pro možnost “osobně více poznat Moravu“ :o) Na druhém místě se shodně s 18 hlasy (25%) umístilo „navštívit Francii“, „zkoušet hodně různých vín“ a „více studovat teorii“, takže taková pěkná teoreticko-praktická kombinace.  A místo třetí, které zvolilo 16 (22%) hlasujících, okupuje „začít chodit na degustace“.  Vypadá to, že letošek by nemusel být pro prodejce vína špatný. Tedy pokud si lahve všichni ti, co se chystají jezdit za vínem přímo, nezačnou hromady lahví vozit sami a zásobovat i přátele :o)

Všechny ostatní možnosti najdete v tabulce níže. Skoro stejný počet bude pít méně (finanční krize nebo spíše zdravotní?) a naopak více, svět má rád harmonii :o) Pár z vás se chce zaměřit jen na jednu oblast, ale je jich méně než těch, co naopak chtějí zkoušet co nejvíce různých vín.  A několik si jako vinné předsevzetí dalo něco úplně jiného, můžete se podělit v komentářích.

Nyní hlasujte v nové anketě, o nealko vínech a „zdravých“ věcech tu teď navíc přibude pár článků. To víte, nový rok a ta předsevzetí :o)