Léto, prázdniny, dovolené… sice jsem v uplynulých měsících četl i lepší vinné knihy, ale zrovna tahle se myslím hodí na odpočinkové období a nenáročnou jednu kapitolu se sklenkou vychlazeného vína na terase :o) How to Love Wine: A Memoir and Manifesto (Amazon) hlavního vinného kritika The New York Times (byť v knize sám přiznává, že vrchní je poněkud zavádějící… je na to sám a nemá žádné podřízené) Erica Asimova se na memoáry věnuje jeho životu příliš málo a hlavní poselství, onen manifest, by šlo zase vyjádřit o hodně rychleji než na 288 stranách, takže se autor sem tam trochu opakuje. Což nic nemění na faktu, že jdou o fajn sbírku docela svěžích názorů na svět vína, alespoň z pera uznávaného profesionála, a knihu kde jsem si zaškrtl poměrně dost různých větiček a odstavců.
Eric Asimov se snaží běžnému čtenáři (jenže tu knihu stejně budou číst nejvíc už nadšenci) přiblížit, částečně na svém vlastním příkladu, jak tak nejlépe začít s vínem, na co si dát pozor. Rozvíjí téma „vinné úzkosti“, pocitu běžného konzumenta že musí vínu rozumět, jako by šlo o nutnou součást moderního vzdělání, a pro to aby si ho opravdu užil či. I strachu z omylu u něčeho tak subjektivního, jako je názor na víno. „Chci tím říct, že přeceňováním znalostí nutných k ocenění vína naše kultura opomíjí emoce nutné aby jej člověk mohl milovat. Kážeme o důležitosti vinného vzdělání. Naše vinná kultura má tendence poučovat o víně místo aby nechala obsah sklenky mluvit za sebe.“ Celkem dost se věnuje hodnocení vína, bodům, slepým degustacím a dalším záležitostem okolo, které považuje spíše za nutné zlo. Obzvláště pak masové ochutnávky preferující výrazné těžší ovocné záležitosti a poněkud opomíjející jemnost, eleganci a kulturní kontext. „Víno je mnohem více než rychlý dojem z vůní a chutí. Historie a záměr vinaře mají velkou váhu.“ Jasně dává najevo, že svět vína je docela komplexní téma, pokud se do něj ponoříte, ale „Prvotním smyslem vína je poskytnout potěšení a osvěžení. Může samozřejmě přinést mnohem více, ale nikdy by nemělo méně.“ Je to svižně napsané, docela zábavné oddechové čtení, ve kterém ale najdete i kupu dobrých zamyšlení a důležitých témat. Nic jako geniální Kermit Lynch (recenze) nebo Terry Thiese, ale za přečtení myslím stojí.
„Většina světa má jen málo trpělivosti či citu pro jemné nuance. Slyší jen křik. Slyší absolutno. Slyší jistoty. Chce vidět svět černobíle. Chce zarámovat debatu – o víně, politice, ekonomice, čemkoliv – jako manichejskou bitvu dobra se zlem. Ponechat prostor pro pochybnosti lidé nechtějí. Žadoní po jistotách. Ale s vínem, které je komplexní, plné jemných rozdílů a neustále se mění, jistota je nepřítelem.“
„Můžeme se o víně naučit mnohé. Ale to, co je v určitý moment ve sklence, téměř nikdy nepředstavuje plný potenciál dobrého vína. Nabízí okamžik, náznak, který se můžeme pokusit vystihnout, ale téměř nikdy nemůže plně poznat. Jak jednou napsal anglický autor Hugh Johnson: ‘Velká vína nepodávají výpověď, ale vznášejí otázky.‘“
