Výsledky Salonu vín 2013, nejvyšší soutěže v ČR, jsou venku. Letošní salon je počtem vinařských podniků znatelně rozmanitější než loni, byť některé podniky jsou v něm jako vždy zastoupeny s neotřesitelnou pravidelností a jejich vína jako by neměla konkurenci. Zajímalo by mne třeba, kdy konečně se tam objeví nějaké bubliny, které ze dvou pro ně vyhrazených pozic vyřadí Bohemia Sekt (byť jejich Prestige Brut a Louis Girardot jsou skutečně fajn pití). V posledních sedmi ročnících bubliny bohémka obsadila vždy a povětšinou samostatně, jen ve jednom případě byla doplněna Znovínem a podruhé zase Zemědělskou a.s. Čejkovice. Letos každopádně dominance velkoproducentů není taková tragédie jako loni, kdy to bylo do očí bijící. Najít se tam dá několik opravdu fajn vín. A i odrůdově je letošek o kus zajímavější. Soutěž dobře demonstruje aktuální stav vinařského průmyslu v ČR a produkci především (výjimky se najdou) mainstreamového trhu, spíše větších a středních vinařství. Vzhledem k podmínkám, které mimo jiné vyžadují nemalý počet vzorků každého z vítězných vín pro celoroční výstavu, mají těžko překonatelný problém malí vinaři a špičková vína z šarží o velikosti jednotek sudů (rozuměj často to nejlepší, co zde vzniká; menší vinaři možná také nechtějí držet zásobu do soutěže přihlášených vín, kdyby se náhodou do salonu některé dostalo, pokud je mohou prodávat i bez nálepky). Samotná celoroční výstava, byť ne všechna vína vydrží v ideální kondici až do konce, je zásadním pozitivem soutěže, kdokoliv může v průběhu roku vyrazit do Valtic a kterákoliv vína sám ochutnat a udělat si obrázek, zda jde o to nejlepší v naší republice.
Antonio Galloni, korunní princ impéria Roberta Parkera považovaný za osobu, která nejslavnějšího vinného kritika a odborníka na Bordeaux časem v časopise nahradí, se rozhodl odejít a rozjet vlastní webovou aktivitu. Na výsluní se Galloni dostal potom, co si jej Parker před sedmi lety vyhlédl, Galloni v té době sám při práci publikoval respektovaný The Piedmont Report. K Itálii dostal ještě Champagne (a také Burgundsko a Kalifornii, žádný malý úkol) a jeho hvězda stoupala. Od Parkera odchází jen krátce po oznámení, že časopis Wine Advocate bude nově kontrolován investorem z Hong Kongu. Vinná kritika se postupně přesouvá tam, kde jsou peníze, rozuměj do Asie (a Číny především). Kdo se chytí včas, ten uspěje. Wine Advocate zaspal a teď to dohání. To takový James Suckling je v Hong Kongu pečený vařený už pár let a jako odborník na Itálii dominuje, Jancis Robinson má články v čínštině už taky hezky dlouho. Ještě že na čísla tam běžně používají nám dobře známé arabské číslice a ne „rozsypaný čaj“, jinak bychom už brzy nevěděli, zda naše oblíbené víno dostalo 89 či 92… a to by bylo utrpení! ;-)
Krom vína se snažím věnovat saké, v ČR bohužel hlavně teoreticky, a nedávno mne zaujal jeden článek. Je o „estetice“ v tomto nápoji. O tom, že zatímco v západním světě peníze často ústí ve vína či destiláty kde je toho snad až moc (supermoderní technologie, mohutnost, velmi dlouhé zrání v drahém dřevě atd.), v Japonsku si díky nim producent může dovolit jemnost, eleganci, sofistikovanou jednoduchost. Nadchl mne především citát ředitele jednoho z velkých producentů z Niigaty (patří pod ně třeba Kubota, jejich Kubota Manju bylo dlouho saké určené k vytahování, prestižní značka co koupíte v restauraci či dáte na stůl doma jako ukázku „mám na to“, v podstatě takové Champagne Cristal ;-), který praví: „Jsme přesvědčeni, že saké nemá na stole hlavní roli. V divadle stolování chceme, aby šlo o nejlepšího herce v roli vedlejší.“ Má to vlastně trochou souvislost s tím, co jsem nedávno psal o neprůhledných vínech. Tenhle trend sice už ustupuje, ale vína dominující nad vším brutální extrakcí a hromadou dřeva byla ještě nedávno všude. A snažila se při stolování urvat roli hlavní, ať se již podávalo cokoliv, často je nešlo než pít jedině samostatně…
