 Jak se dostat do restaurace, která se v minulém roce  umístila na prvním místě v hodnocení Maurerova výběru? Je  to jednoduché. Pokud nejedete vlastním autem (a tudíž nemůžete pít, což by byla  chyba) či taxíkem, vystupte z tramvaje na zastávce Krematorium Motol a  pokračujte temnou cestou (většinou se hřbitovem na straně jedné a frekventovanou  silnicí na straně druhé) asi půl kilometru, až dojdete k jedinému nevkusně  nasvícenému domu v okolí. A to je Hotel U  Lípy! Pak už stačí jen zazvonit u dveří a za chvilku (když máte štěstí,  jinak je těch chvilek poněkud více) někdo dorazí a uvede vás ke stolu. A tam zábava teprve začíná!
Jak se dostat do restaurace, která se v minulém roce  umístila na prvním místě v hodnocení Maurerova výběru? Je  to jednoduché. Pokud nejedete vlastním autem (a tudíž nemůžete pít, což by byla  chyba) či taxíkem, vystupte z tramvaje na zastávce Krematorium Motol a  pokračujte temnou cestou (většinou se hřbitovem na straně jedné a frekventovanou  silnicí na straně druhé) asi půl kilometru, až dojdete k jedinému nevkusně  nasvícenému domu v okolí. A to je Hotel U  Lípy! Pak už stačí jen zazvonit u dveří a za chvilku (když máte štěstí,  jinak je těch chvilek poněkud více) někdo dorazí a uvede vás ke stolu. A tam zábava teprve začíná!
Jen taková malá vsuvka na úvod. Loňské vítězství restaurantu  U Lípy překvapilo nejenom mne. Hodně jsme na jejich účet vtipkovali, pohled na vzhledem  i obsahem retro webové stránky s nemalých množstvím špatně napsaných názvů  k tomu prostě a jednoduše vybízel. Bavili jsme se plánováním návštěvy a  tím, zda na lístku skutečně budou domácí vína z poloviny devadesátých let  a připočítají nám DPH ve výši 22%. Ale vážně jsem o večeři v tomto podniku  začal přemýšlet po jejich famózní „rybí polévce á la bouillabaisse“ na druhém  ročníku Prague Food Festivalu. No a v pátek si nějakým omylem pustil  na webu jeden  z dílů pořadu „Kluci v akci“, kde kluci jako takové malé PR vaří  ve společnosti restaurací Auberge de Provence, Allegro a právě U Lípy. Při  pohledu na divočáka v šípkové omáčce bylo v podstatě rozhodnuto,  schválně se na to video mrkněte také.
Z rozhovorů s panem Růžičkou a článků o  restaurantu jsem pochopil, že vaří především tradiční českou kuchyni a to navíc  z pokud možno čerstvých a lokálních surovin. Že neměnný lístek po mnoho  let není nic špatného, ale naopak naprosto zásadní výhoda. Inu proč ne. Už  pohled na interiér podniku mne přesvědčil, že se zde s nějakou tou  „tradicí“ skutečně setkáváme. Poněkud nevkusný mix všeho možného, od dinosaurů  na obrazech po roztodivné tvary talířů a misek,  jakéhosi dávného a poněkud zašlého luxusu  (podle fotek v „napsali o nás“ na webu se tu v interiéru za těch dvacet  let od otevření moc nezměnilo, ostatně si celý ten web proklikejte sami), na vás  paradoxně dýchne dost přátelskou atmosférou, kterou ještě podpoří naprosto  profesionální personál, vždy na správném místě když je potřeba (ale je fakt, že  celou večeři až na závěrečných pár minut jsme tam seděli úplně sami) a zároveň  nevlezle neformální. Celé to má hodně zvláštní nádech záměrného kýče a úmyslně  nelogických kombinací, ovšem některé úlety prozrazují, že tam to záměr nebyl (kupříkladu CD přehrávač s disky a  kabeláži instalovaný na bílém piánu; naprostou tragédií je hlasité elektronické  pištění melodie Pro Elišku po místnosti, když někdo zazvoní u dveří). Ale vlastně  mne většina dost baví, je to roztomile jiné. Každopádně jsem tam šel hlavně kvůli  jídlu a vínu, otevírám tedy oba dva tematické lístky…
U jídelního nejde o nějak přehnaně dlouhý román, ale položek  zároveň není úplně málo, byť podstatnou část zaberou různé kusy hovězího a  variace masa tu s šípkovou omáčkou a támhle zase s bramborovým  knedlíkem a špenátem. Opět se můžete mrknout na jejich web, skutečný lístek  v restauraci se sice liší, ale ne tak zásadně. Z nabídky je zřejmé,  že se tu na nějaké zásadní sezónní variace nehraje. Číšník nikdy nezapomene  zdůraznit, že vše je super čerstvé a co si připravují v restauraci sami  (třeba zvěřinovou paštiku), ale na přímý dotaz samozřejmě i přizná, které věci  musí „logicky“ dovážet. Kanec se šípkovou působí v tuto roční dobu dost  důvěryhodně, ale třeba v červnu teda nevím :o)
No a lístek vinný? Je velmi obsáhlý, najdete v něm stovky  položek. Moravy a Čech si tu moc neužijete, na lístku jsou snad jen dvě vinařství  (Kovacs a šlechtitelka z Pavlovic) a jejich především mladá vína. Dále si  můžete pročíst výběr především starších ročníků Burgundska a Alsaska (ovšem bez  uvedení vinaře, pouze vinice či odrůdy, což je v případě těchto míst  pořádná bota), nějakého toho Španělska a Itálie, ale především rozsáhlou  nabídku z Bordeaux, včetně desítek ročníků Moutonu, nějakého Pétrusu,  Margaux a dalších legend. Veskrze se jedná o vína starších či starých ročníků,  v ideálním případě připravená k pití, často vína (papírově, samozřejmě  jsem neprochutnával) spíše za zenitem. A obvykle nic z ročníků velkých,  spíše průměrných (i horších). Ale ve sklepě prý zrají i vína mladší, na lístku  jsou kousky často sběratelského charakteru. Pan Růžička velkoobchodně nakupuje  v Německu a uskladňuje ve sklípku přímo pod restaurací. Prý ale vína  v poslední době zas tak dobře na odbyt nejdou, protože lidé jezdí autem.  Stoleček vedle nás víno sice popíjel, ale aktuální nabídku (i proto ty  vlaječky, co můžete vidět na fotkách) Beaujolais Nouveau. Mimochodem ceny těch  vín moc nestoupají se stářím, pan Růžička je nechává (samozřejmě s marží)  na té úrovni, za kterou to před lety koupil. A něco šlo dokonce dolů, když  srovnám ceny co si pamatuji z lístku a ty, které najdete na webu.
Tak lístky bychom měli a teď to vlastní jídlo a pití. Na  úvod k rozhodování dorazilo báječné domácí pečivo a nečekaně i křupavé ředkvičky, chvilku po tom i tác  s předkrmy k volnému výběru. Na stole nám tak skončila skvělá, poctivá a  parádně kořeněná zvěřinová paštika s hruštičkou a kreveto/krabo/surimi salátem  plněné avokádo, taktéž chuťově nadprůměrné.
U předkrmu sahám po jedné z jejich specialit, kterými  jsou šneci po Provensálsku. Jak jsem si úžasně připravené šneky opravdu užil (v  Praze vám většinou v mikrovlnce rozmrazí šneky z Makra, tady  dostáváte poctivou ruční práci), tak doprovodná kolečka toastu si obdiv  nezaslouží a jakýkoliv toastový chleba z Alberta by úkol zastal nejméně  stejně dobře. Škoda. Rybí polévka á la bouillabaisse byla totiž opět bezchybná,  výrazná, chuťově bohatá, se spoustou mořských obludek. Špička.
U hlavního chodu prostě nešlo odolat a na talíři skončil  kanec s šípkovou omáčkou a karlovarským knedlíkem. Dle očekávání nejde o  jeden z jejich zásadních pokrmů náhodou. Maso mělo fantastickou strukturu  i chuť, omáčka si svůj věhlas zaslouží právem (byť osobně bych ji preferoval o  něco méně sladší) a tradiční knedlík zvládají na jedničku. Žena baštila  osmahnutá filátka z pangase (jemně okořeněn a tak akorát opečen)  s brokolicí, bramborem (kde je  kupují? takhle skvělou bramboru jsem neměl ani nepamatuju) a holandskou  omáčkou. Jednoduché, ale ve všech detailech perfektně dotažené jídlo. A bylo  toho všeho tolik, že na dezert už nám prostě místo nezbylo.
 Nakonec jsem neodolal ani u vína a ze sklepa objednal Château  Chasse-Spleen (o kterém jsem tu docela dost psal  dříve) ročníku 1993. Býval bych si k těm svým  chodům dal spíš nějaký pinot, ale anonymní Burgundsko jsem nechtěl riskovat a  z Moravy bylo k dispozici jen vyloženě mladičké víno. Tedy on byl  risk i Chasse-Spleen, v patnácti letech věku mohlo to víno vypadat všelijak.  Hned po otevření zavonělo ale tak mladistvě ovocitě, až jsem se nejdříve lekl,  že to bude nějaký podvod :o) Jakmile se ovšem teplota trochu zvedla a víno  rozdýchalo v karafě, pochybnost zmizela. Barva byla sice stále překvapivě  velmi hluboká, ovšem na okraji již znatelně nazrálá, v lahvi zůstalo  i celkem dost depotu. Vyzrálá vůně do květin, čajů, s intenzivním tónem  grafitu, zajímavá, rozhodně ne zlomená, ale ve sklenkách to asi mělo skončit o  něco dříve. V chuti středně plné, s nějakým tím ovocem (ale spíše  trpčím), ovšem stále ještě dostatečně harmonické a krásně pitelné, s pěkně  vyhlazeným tříslem a spíše běžněji dlouhou dochutí. Zralé slušné Bordeaux na  sestupu. Rozhodně ne typ vína, které bych vyhledával, ten samotný Chasse-Spleen  (nebo jejich druhé víno) jsem měl možnosti chutnat v 4 – 8 letech věku a  v té podobě mi vyhovuje mnohem více. Ale jako zkušenost to špatné nebylo a  člověk si musí umět udělat radost, můžu to omlouvat blížícími-se vánocemi :o).
Nakonec jsem neodolal ani u vína a ze sklepa objednal Château  Chasse-Spleen (o kterém jsem tu docela dost psal  dříve) ročníku 1993. Býval bych si k těm svým  chodům dal spíš nějaký pinot, ale anonymní Burgundsko jsem nechtěl riskovat a  z Moravy bylo k dispozici jen vyloženě mladičké víno. Tedy on byl  risk i Chasse-Spleen, v patnácti letech věku mohlo to víno vypadat všelijak.  Hned po otevření zavonělo ale tak mladistvě ovocitě, až jsem se nejdříve lekl,  že to bude nějaký podvod :o) Jakmile se ovšem teplota trochu zvedla a víno  rozdýchalo v karafě, pochybnost zmizela. Barva byla sice stále překvapivě  velmi hluboká, ovšem na okraji již znatelně nazrálá, v lahvi zůstalo  i celkem dost depotu. Vyzrálá vůně do květin, čajů, s intenzivním tónem  grafitu, zajímavá, rozhodně ne zlomená, ale ve sklenkách to asi mělo skončit o  něco dříve. V chuti středně plné, s nějakým tím ovocem (ale spíše  trpčím), ovšem stále ještě dostatečně harmonické a krásně pitelné, s pěkně  vyhlazeným tříslem a spíše běžněji dlouhou dochutí. Zralé slušné Bordeaux na  sestupu. Rozhodně ne typ vína, které bych vyhledával, ten samotný Chasse-Spleen  (nebo jejich druhé víno) jsem měl možnosti chutnat v 4 – 8 letech věku a  v té podobě mi vyhovuje mnohem více. Ale jako zkušenost to špatné nebylo a  člověk si musí umět udělat radost, můžu to omlouvat blížícími-se vánocemi :o).
Na závěr pan Růžička přejel kreditní kartu „žehličkou“ a telefonicky  ověřil její platnost. Dojem z dob dávno minulých byl dokonale završen.  Rozhodně ne výší účtu, ta odpovídala dobám veskrze současným. A nás čekala  cesta zpět ke krematoriu a na tramvajovou zastávku. Trochu nám to všechno  připomnělo cestu do restaurace  Kéhli v Budapešti, jen s tím rozdílem, že po jídle U Lípy nám  tedy rozhodně tak těžko v žaludku nebylo. Vaří tam moc dobře. A prostředí je  takové, jaké je. Nejlepší restaurace v ČR? Podle mého názoru spíše ne.  Podnik velmi zajímavý, specifický, s podivuhodnou atmosférou a silně  nadprůměrným jídlem však rozhodně ano. Zda vám to stojí za návštěvu je už jen  na vás.
pondělí 1. prosince 2008
U Lípy – kýč, šípky a Bordeaux
Komentáře používají Disqus
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
 









 
