úterý 24. července 2012

Tajemství Rosé des Riceys

morel_rose_de_riceys_2006Z jedné sympatické degustace nemohu najít fotky a vypadá to na nějaký kolaps v archivním systému, tak vám alespoň povím příběh týkající se jednoho ze vzorků, Rosé des Riceys. Mám totiž rád vína s příběhem. Tenhle přichází z nejjižnější části Champagne, úplně z hranice regionu, již výrazně směrem k Burgundsku. Hrdinou příběhu je několik málo rodinných vinařství a odrůda Pinot Noir, ročně je vyprávěn v počtu 60 – 80 tisíc lahví, spíše méně než více a často jen v lepších ročnících. Tohle růžové si v době, kdy Champagne ještě nebyla slavná šumivým vínem, prý oblíbil Ludvík XIV. Legenda praví, že ho popíjeli dělníci při přestavbách zámku ve Versailles, kdy jej Ludvík také poprvé ochutnal. Jako mnoho jiných (slavnějších) vín i za toho „nese zodpovědnost“ církev, v tomto případě benediktýni z opatství Molesme. Byl to jejich nápad osázet svahy u Riceys-Haut, Riceys Haute-Rive a Riceys-Bas a vyrábět z nich růžovku (bledší červené, spíše). Podle všeho každá část spadala pod jiného biskupa, v tomto místě docházelo ke kontaktu tří regionů, a možná probíhal i určitý souboj, který z nich vyrobí lepší víno :o)

Na jednom místě se zde také překrývají hned tři apelace. Připravovat je možno též červené Coteaux Champenois a především klasické šumivé Champagne (tato oblast byla centrem revolty, v letech ne tak dávno minulých odsud velcí producenti z Remeše či Épernay nakupovali hrozny na šampaňské, ale sami pěstitelé jej v této oblasti vyrábět a deklarovat jako Champagne nesměli). A když hrozny nedozrají tak, aby z nich mohlo být vyrobeno odpovídající růžové, lze je zpracovat do šumivého Champagne, které ovšem také snáze prodáte. Volba, na co se zaměřit, byla poměrně jasná :-) V sedmdesátých letech minulého století tohle roséčko téměř zmizelo, nebýt jednoho či dvou vytrvalců tak mohlo i dojít ze zrušení apelace, ale nestalo se. A Rosé des Riceys přetrvává, byť z celkové osázené plochy se dělá jen ze zlomku (asi 30ha). Krom klimatických podmínek jsou i apelační nároky docela vysoké. Keře musí být minimálně 12 let staré, hrozny musí vyzrát znatelně výše než je požadováno na šumivé víno, sběr ruční. Tohle růžové se sice připravuje i v nerezu, ale spíše jen ze začátku, tradičnější pro ležení jsou staré (velké) sudy. Je to růžové s potenciálem zrání, často ponechávané na lahvi dva a více let než jde vůbec do prodeje, aby získalo typický projev.

Tradičním způsobem, tedy ve dřevě a navíc ze starých vinic (40+ let), připravuje Rosé des Riceys třeba Pascal Morel, v současnosti předseda celé apelace. Ochutnal jsem Champagne Morel Pére & Fils Rosé des Riceys 2006, tedy šest let staré víno, a byl kondicí příjemně překvapen. Barva jahodová, naleželejší na okrajích. Hutnější projev s tóny zrání v lahvi, jahody, kompotované třešně, decentní kořenitost a linka připomínající „rancio“, tóny koňaku po dlouhém zrání v dubu. Suché, čisté, šťavnaté s bezvadnou kyselinou, spíše středně plné, dobře pitelné zajímavé růžové. Fajn stavba, sympatické. Nic vyloženě zásadního, žádná velká složitost, ale potěšilo. Tuhle raritní záležitost na degustaci otevřel Champagnier, nový dovozce zaměřující se především na menší, zajímavější a často bio(dynamické) producenty z jihu Champagne. Bohužel stojí více, než leckterá jejich šumivá Champagne (ke kterým se snad dostanu časem, mají tam pár povedených kousků), k osmi stovkám. A to je celkem dost peněz, pro většinu myslím hodně za psychologickou hranicí přijatelnosti pro růžovku. Ale… pokud je jí věnována stejná péče jako bublinám, červenému či bílému? Není to jen v naší hlavě? ;-)

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails