Je to skoro rok, co jsem se tu rozepisoval o jednom bezva Bordeaux na „jen tak“ popíjení, fajn univerzálním červeném Château du Bois Favereau. V kampani En Primeur jde bez větších problémů koupit i lepší Bordeaux za podobné peníze, ale ve vínech celoročně běžně dostupných na našem trhu je to poměrem ceny ke kvalitě opravdu parádní záležitost. A pokud k tomu u Kupmeto vychytáte nějakou větší slevovou akci, tak nemá už vůbec chybu. Osobně ho používám jako dárek, tahám na večírky a otevírám s návštěvami k různým masům, prostě pokaždé, když chci dobré červené a vím, že se na něj nebudu moct úplně soustředit. Nedávno jsem zkusmo vzal pár lahví nejnovějšího prodávaného ročníku 2008, abych si ověřil, zda si víno udrželo kvalitativní laťku nastavenou lety 2005 a 2006 (sedmičku Kupmeto myslím vůbec nedovezlo, zásobilo se šestkou). A jo, je to stylově stále totéž. Temné, ovocité, se slušným dřevem a nějakou kouřovinou, v tomhle ročníku o trošku tvrdší než bývalo zvykem, ale stále vyvážené, výborně pitelné. Dobře postavené, nekomplikované ale přitom ne jednoduché příjemné Bordeaux, které jde koupit okolo dvou stovek. A přesně ten typ vína, které vás donutí kroutit hlavou nad cenami mnoha domácích červených (stejně jako to udělá každá druhá Itálie do 10€). Kyselina v kombinaci s pěkným tříslem to určitě bez problému udrží ještě nějaký ten rok potom, co se už dávno bude prodávat ročník 2009 a novější, takže docházející ročník 2006 klidně nahradím.
Víno jsem otevíral k dalšímu experimentu se Sous Vide kližkou, tentokrát bio kouskem z farmy Sasov. Na větší kusy nakrájené maso (tak jak bylo, žádné odřezávání ani těch největší šlach) jsem doplnil kapkou teryiaki omáčky, růžovým pepřem, trochou soli, hrstí sušených hub a zkaramelizovanou cibulí (na pánvi s třtinovým cukrem a vinným octem). Vše šlo s odsátým vzduchem do stroje na zhruba 48 hodin při 65°C. O trochu kratší příprava by se možná hodila, maso už pomalu začalo ztrácet svoji strukturu, každopádně bylo nasládlé, výborné, dalo se krájet vidličkou a vzniklá omáčka mne hodně bavila. Stále mne tahle hračka ještě neomrzela :-)
V pátek jsem byl na degustaci vinařství Il Molino di Grace (kupa vín, leckdy vertikála několika ročníků, obvykle čisté Sangiovese i v případě jejich „supertoskánce“, krása), o které se rozepíšu určitě později, bylo to bezva. Akce se konala v (relativně) novém vinném baru Red Pif, který si také zaslouží delší článek časem, vypadá to na hodně dobrý příspěvek k pražské vinné scéně. Odjížděl jsem za příbuzenstvem a chtěl si rovnou odnést jedno nebo dvě chutnaná vína k večeři, ale degustace nebyla prodejní a tak jsem musel zvolit náhradu. O bio (certifikace Ecocert) vínech Le Mazel rodiny Géralda a Jocelyne Oustric a jejich bílém jsem se zmiňoval už v článku Vinný SCUK s teorií i praxí. Tentokrát zvolil červené – Cuvée Larmande 2005, zemské víno z jihofrancouzského Ardèche. Jde o „bezzásahovou“ záležitost, můžeme tomu říkat víno autentické, pravdivé či jak budeme chtít. Staré keře, spontánní fermentace, delší naležení na slupkách a část hroznů přidávána celá nepodrcená, něco spíše starších sudů, lahvováno bez filtrace, čiření a díky gravitaci, to vše navíc úplně bez přídavku síry (tímhle způsobem pracují už od roku 1998).
Hned po otevření, a je to typický znak všech „mazlíků“, opravdu hodně funky vůně, divoká, nespoutaná, těkavá, nemocniční, podivná. Věřím, že otevřeno na nějaké domácí soutěži, bude okamžitě vyřazeno jako vadné. Postupem času a vlivem vzduchu se rychle a dramaticky mění. Naléval jsem naschvál menší sklenky, aby si s tím šlo dobře hrát. Když jsem ženě donesl třetí, tak se zeptala, zda ještě pijeme stejné víno :-) Ten vývoj by bylo možné sledovat několik dní, ale to bohužel asi víno vydrží málokomu, pije se moc dobře. Základ toho všeho je temné, aromatické, hutnější červené s hodně výraznou kyselinou, pěkným tříslem, slušně dlouhé a výborně pitelné. Nad tímhle solidním blokem vůně a chuti se přelévají vrstvy kvasících švestek a citrusů již téměř hnijících, do nosu flákne koncentrovaný selský dvorek, sem tam na něj někdo pohodí kus syrového hovězího a poleje ho pryskyřicí. To víno má momenty, kdy působí vyloženě divně a jako záležitost vyloženě pro ujeté nadšence, ale i takové, kdy ukazuje až nečekaně přívětivou a přímě ovocnou tvář, až by člověk nevěřil, že je tomu šest let a nebylo sířeno. Tříbí smysly, nutí přemýšlet, zabývat se jím, kvůli věčným změnám ve sklence se nedá pořádně uchopit. Jak bylo to Bordeaux, o kterém jsem psal na začátku, kompaktní jasně zařaditelná záležitost, tak tohle se vymyká tabulkám a měřítkům. Jsou to přesně takováhle vína, kvůli kterým mne tenhle koníček ještě nepustil :-) A jako bonus s hrdým pocitem, že se na něm v Ardèche podílí našinec, emigrant Ondřej Čálek. Svět je maličký :-)
