Už mi to trochu chybělo a tak jsem se ve středu zas jednou postavil před publikum a povídal něco o víně. Tématem byl konkrétně nový svět (tedy něco, co ode mne asi úplně nečekáte, ale už brzy zase budu vyprávět o svém oblíbeném Beaujolais a celkově půjde myslím o dost zajímavou akci) a šlo o doprovodný program ke galadegustaci Kupmeto. Ve vyhrazeném čase jsem se snažil předat fakta i můj osobní pohled na „problematiku“. Od celého generalizujícího a trochu koloniálně znějícího pojmu nový svět, co ve víně znamenal v minulosti a co si pod ním představit dnes a tak. Došlo na slavný Judgment of Paris z roku 1976 i Berlínskou degustaci v roce 2004, mudrování o „klasickém“ pohledu na velká vína vždy jasně spojená se specifickým místem / vinicí versus jasnému stylu (viz Penfolds Grange míchané z několika různých regionů), řeč byla o starých keřích i mladých vinařských regionech, průměrných teplotách a nadprůměrných bodových hodnoceních a celé to bohužel asi trvalo déle než mělo :-) Ale alespoň jsme u toho nebyli nasucho a ve sklenkách skončilo, po solidním argentinském cabernetu na zavínění, pět vín ze tří různých zemí. Kousků vysoce nadprůměrných či patřících mezi ikony té které oblasti.
Z USA jsme se podívali na Résonance „Résonance Vineyard“ Yamhill-Carlton Pinot Noir 2017, tedy víno ze zámořské expanze burgundského producenta Louis Jadot. Jsme ve válkou zmítaném Oregonu, jehož hlavní město hoří a problémy tam musí řešit armáda. Tedy… obyvatelé si toho zatím nevšimli, ale co naděláte, prezident USA to vidí jinak. Snad se to vinařského průmyslu nedotkne :-) Psal jsem tu o více jejich vínech, poprvé právě u tohoto pinotu staršího ročníku, takže odkážu na starší článek. Ročník 2017 byl hodně suchý ale o něco chladnější, snad až tedy na závěr sezóny před sklizní. 17 měsíců v malých francouzských sudech, necelá třetina nových. Rubínová barva, nijak zvlášť tmavá. Krásná klasická ovocnější aromatika, poměrně svěží. Višeň, malina, brusinka, pěkně zakomponované dřevo, se vzduchem trochu černý čaj se sušeným ovocem. Suché, čisté, šťavnaté, stále mladistvé, svíravé, s ohlazujícím se tříslem, vyvážené. Delší, výborně udělané, seriózní. Krásný Pinot, který bych byl s chutí celý večer.
Další kousek byl od chilského Viña Errazuriz a šlo o jejich vlajkovou loď, Don Maximiano Founder’s Reserve 2012. Tím, že mají vlastně ještě dvě samostatná vinařství pro vyloženě ikonické kousky – Viñedo Chadwick a Seña – si radost kazit nebudeme! O vinařství jsem tu psal mnohokrát, a to včetně jejich top kousků (i těch postavených ještě nad Don Maximiano). Konkrétně u tohoto vína jsem se nedávno věnoval srovnání „moderní“ podoby a naopak teprve druhému vyrobenému ročníku, 1984. Myslím dobrý úvod před degustačními poznámkami. Dvanáctka je ročník suchý a teplejší, nabušenější než tohle víno umí být. Odrůdově 75 % Cabernet Sauvignon, 12 % Carménère, 8 % Petit Verdot a 5 % Malbec, 22 měsíců ve francouzských sudech z 65 % nových. Tmavší barva. Ve vůni již víno nazrává, ale stále dominuje expresivní ovocnost, černý rybíz a likér, tmavší lesní plody, lehce balzamikové tóny, pěkně zapracované dřevo s trochu sladší kořenitostí. Suché, plnější, s uhlazenějším tříslem, sladkost tmavého ovoce. Dobré kyseliny a svěžest, skvělý balanc, dlouhé. Výborné víno aktuálně v tak akorát kondici, ve které se ale ještě hezkých pár let udrží, a až překvapivě snadno pitelné.
S Parker Estate The First Growth 2019 se dostáváme do Austrálie, konkrétně pruhu rudé půdy a do chladnější oblasti Coonawarra. Výsadby jsou z osmdesátých let a postavené na řízcích z původních keřů Cabernetu Sauvignon dovezených v 19. století z Bordeaux. Tohle víno je selekce nejlepších parcel a hroznů vinařství, nedělá se každý ročník (ale od prvního 1988 nevzniklo jen v letech 1992, 2002, 2003, 2011 a 2017) a představuje vrchol jejich produkce. Delší macerace 38 dní, zrání rok a půl v malých francouzských sudech z 80 % nových. Ročník 2019 byl v Austrálii obecně hodně horký a náročný, pár regionů s tím velmi bojovalo, ale Coonawarra na tom byla dobře a jde o ročník výjimečný. U tohoto konkrétního víno patří mezi tři jejich vůbec nejlépe hodnocené, společně s 1991 a 1996. Víno to bylo na úvod extrémně mladé, sevřené a pocitově dost reduktivní, potřebovalo prostor se rozdýchat. Postupně spíše tmavší ovoce, včetně klasického černého rybízu, s trochu chladnější bylinkovou a herbální linkou, trochu máty, trochu pálivé papričky, tymián, něco vanilky. Suché, čisté, výbornou kyselinou. Delší, šťavnaté, vyvážené. Jemnozrnné tříslo, výborná struktura, celek takový sevřenější, relativně uměřený. Zajímavý kousek, na který bych potřeboval více času se s ním nějak popasovat.
S Langmeil The Freedom 1843 Shiraz 2021 zůstáváme v Austrálii, ale v údolí Barossa. Vinařství stojí na základech, které zde vybudoval ve 40. letech 19. století Christian Auricht, emigrant z Pruského Slezska. Dnes je obnovené vinařství v majetku rodiny Lindner a připravují nemálo skvěle hodnocených a patřičně naceněných vín. Něco jsem tu už psal v kontextu vína z extrémně staré vinice, kterou o několik kilometrů přestěhovali, aby nezanikla kvůli výstavbě. I tohle víno má za sebou obrovskou historii a hrozny na něj pochází z jedné z možná vůbec nejstarších přežívajících výsadeb Shirazu v Austrálii a potažmo na světě, nezavlažované polohy pravokořenných keřů vysázených v roce 1843. Viněta se hrdě hlásí ke kategorii „předků“ a keřům starým 125+ let, a to s velkou rezervou. Jak už jsem se zmiňoval dříve, tak Barossa si své historie váží a je jednou z mála oblastí, která má staré vinice nějak ukotveny a kategorizovány. Výnos extrémně starých keřů je minimální, bavíme se tady klidně jen o nějakých 10 hl/ha, někdy trochu víc. Víno bylo školeno 26 měsíců v malých francouzských dubových sudech, 70 % bylo nových. Je temné a hutné od pohledu. Aromatika je mladistvá a čerstvá, koncentrovaná, nabušená, s hromadou přezrálého červeného i trochu tmavšího ovoce, blumy, káva, lékořice, pryskyřice, trochu eukalyptu. Sladké, expresivní, jde z toho hlava kolem. V chuti plné, silné, koncentrované, hutné, kyseliny a sladkost ovoce, sladší měkčí tříslo, opulentní, dlouhé s až lehce sirupovým dojmem. Vrstevnaté, mohutné víno, které je na mne… prostě až trochu únavně moc :-)
No a na závěr jedna ikona Chile, Viña Almaviva 2019. Podobně jako je slavný kalifornský Opus One kooperací Roberta Mondaviho s Philippem de Rothschild z Château Mouton Rothschild, tak tohle zase jejich projekt v Chile a Rothschildové se zde spojili s tamním největším – a platí to o celé Latinské Americe a jde o jednu z vůbec největších firem v oboru na planetě – vinařstvím Viña Concha y Toro. Samozřejmě krom hromady desítek milionů lahví spotřebních věcí mají v nabídce i další špičky regionu v podobě vín jako Don Melchor nebo Carmin de Peumo. A Almavivu, která je jedním z nejlépe hodnocených vín regionu, i nějaká ta stovka bodů se objevila, a samozřejmě též z nejdražších. Od začátku tvořeno s konceptem „château“, samostatného vinařství a týmu připravujícího jedno víno z výjimečného terroir v Puente Alto v údolí Maipo. V podstatě vedle sebe máte štěrkové vinice jak pro Almavivu tak pro Viña Don Melchor a Viñedo Chadwick, původně šlo o komplet rodinné pozemky Chadwicků. Na 50 ha je vysazen především Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc a Carmenère a v menší míře i další odrůdy. V počátcích za vínem stál a styl – bohatý, opulentní a výrazně ovlivněný novými sudy – nastavil Patrick Leon z Moutonu. Jeho následovníci postupně „snižovali hlasitost“, víc se zaměřili na specifika jednotlivých částí pozemků a preciznější, elegantnější vyznění. Almaviva 2019, z ročníku velmi suchého a nadprůměrně (ale ne extrémně) teplého, je 68 % Cabernet Sauvignon, 23 % Carmenère, 5 % Cabernet Franc, 3 % Petit Verdot a 1 % Merlot, fermentace v nerezu a následně zrání rok a půl v malých francouzských sudech ze 75 % nových. Tmavá rubínová barva, ale nic neprůhledného. Bohatší, tmavší ovocnost do červeného rybízu a lesních plodů, borůvek. Trochu pikantní a masité, káva, vlhce kamenitá linka. Mladé a potřebuje čas, po otevření bylo dost zavřené, Suché, silné, plnější, tmavě ovocné, strukturované a dlouhé. Šťavnaté s výbornou kyselinou, přes koncentraci a plnost dost snadno pitelné, třísloviny výrazné ale jemnozrnné a uhlazující se. Fakt pěkné, klasické velké červené. Jen ta cena :-)
Na doma bych si nejraději vzal oregonský Pinot a aktuálně Don Maximiano. Kdybych neřešil cenu, tak za pár let dost možná Almavivu. Ale tahle kategorie se mi doma moc často neobjevuje, no. Takže každá možnost podobná vína přechutnat a udělat si obrázek se počítá :-)
Mimochodem na samotné galadegu bylo k ochutnání i víno z oblasti, která je opravdu a stále dost „novým vinařským světem“, konkrétně japonské vinařské oblasti Jamanaši. Psal jsem tu o něm už před téměř deseti lety. Grace Koshu 2023 je ve vinařství v rámci odrůdy základ, ještě mají selekce ze specifických poloh či variantu s macerací na slupkách. Tohle je mix vinic v okolí obce Katsunuma, v nadmořské výšce minimálně 400 metrů (některé vinice jsou ale 700+) položených, kvašeno a vyzráváno čistě v nerezu a v lahvi pod šroubovým uzávěrem. Ročník to byl v Japonsku s rekordními teplotami a velmi suchý (hmmm… na „horký a velmi suchý ročník“ bych si měl dnes už udělat nějakou klávesovou zkratku…), ale považovaný za skvělý. Světlá barva. Čerstvá, čistá, svěží jemnější příjemná aromatika. Zelené jablko, lehce citrus do mandarinek, florální linka. Suché, čisté, svěží s pěknou kyselinou, středně plné, malvice, minerální linka a dobrá délka s jemnou nahořklostí citrusové slupky v doznívání. Vyvážené, dobře pitelné fajn bílé, uměřené, sympatické a gastronomicky vděčné. Nahraditelné velmi snadno stylisticky podobnými kousky z vinohradů, které jsou od Prahy znatelně blíže než 9000 km vzdušnou čarou? Určitě. Ale minimálně zajímavý adept do slepé degustace to je :-)
