středa 8. července 2015

Letní vzpomínání s lahví báječného ryzlinku

Riesling-Hatzenport-Stolzenberg-2011-Weingut-Heymann-LöwensteinNěkdy jsou důvody, pro které se na otevírané víno opravdu těšíte, zásadně vzdáleny prostému očekávání kvalitního pití. Než mi ve sklence skončil Riesling Hatzenport Stolzenberg 2011 z Weingut Heymann-Löwenstein, musel jsem nutně vylovit dva své staré články a ještě starší fotky. Ono se to má tak… když jsem byl poprvé v Londýně, logicky jsem musel zaskočit i do obchodu Berry Bros & Rudd, svatostánku legendárního obchodníka vínem. To místo mne fascinovalo, ostatně něco málo o nich jsem (mnohem) později sepsal. Když čtu své články z let 2006 a 2009 nepřestává mne překvapovat, co vše se změnilo. Ale to je vedlejší. Dodnes si pamatuji scénu, kdy do obchodu dorazil gentleman a prodavači ve skvěle střiženém obličeji sdělil svůj požadavek – čtyři vína na večírek, dvě bílá a dvě červená. Prodavač položil zásadní dotaz, v jaké že tak cenové relaci se chce zákazník pohybovat. Po odpovědi „do padesáti liber“ se mu rozzářila očka a jal se jako první bílé doporučovat báječné Puligny-Montrachet 1er Cru Folatières, načež jej zákazník zpražil slovy „za celý nákup“. Prodavač mírně sklopil hlavy a se slovy „potom tedy přejděme k této chladničce“ začal prezentovat jejich vlastní řadu Berrys' Extra Ordinary Burgundy, Claret etc.

Já sdělil své přání, dámě v historické části obchodu, která už mé brouzdání po prostorách a zkoumání výstavky nedostupných velkých vín sledovala s narůstající nervozitou. Že bych chtěl Riesling. Typický moselský. Spíše suchý. Je to hodně přes deset let a za tu doby se nabídka suchých variant výrazně rozšířila, ale „tenkrát“… inu… Výraz se z nervózního změnil na podezřívavý, zda ji nezkouším či co. Prý pokud chci opravdu klasický, tak prostě bude mít zbytkový cukr, ale že se mi pokusí vyhovět. Zmizela ve sklepení (do kterého jsem si později také podíval, ale to je jiný příběh) a donesla láhev mladičkého Heymann Löwenstein Riesling Schieferterrassen 2003, vlastně základu vinařství (ovšem kvalitativně dál, než top vína mnohých jiných vinařů, dovolil bych si tvrdit… ostatně je to směs deklasovaných a nižších částí špičkových poloh) specializujícího se právě na sušší vína. Víno jsem otevřel se svou současnou manželkou dávno před tím, než se jí stala, a nadchlo nás. Nekriticky. Hned jsem se začal pídit, zda sem vinařství někdo nedováží. Od vinaře jsem dostal kontakt na firmu, Domaine R&W se jmenovala, která je bude prodávat, byť snad ještě oficiálně nefungují. Hned jsem je kontaktoval a asi se u nich dobře zapsal, i díky tomuhle prvnímu kontaktu se pak účastnil různých degustací a vůbec díky „doméně“ objevil spoustu zajímavých vinařů a vín. Dnes už vinařství Heymann Löwenstein neprodávají a člověk, který mi tenkrát odepisoval, už u nich nepracuje. Já toho mám napito o trochu více než tenkrát, nejen Mosely, ale mám tohle vinařství a první setkání s ním zapsáno jako docela důležitý „iniciační moment“.

londyn1londyn5londyn7londyn71

Reinhard Löwenstein je tak trochu „enfant terrible“ a zdaleka ne každý s jeho výraznými a neotřesitelnými pohledy na terroir a víno souhlasí, ostatně je pěkně shrnul v knize Terroir: Weinkultur und Weingenuss in einer globalen Welt (k dispozici i pro Kindle, bohužel jen v němčině, já to louskal v kombinaci s překladačem od Googlu %-). I ti, co to vidí jinak, jsou ale nuceni uznat, že jeho vína patří k moselské špičce. Reinhard je sice z dlouhého rodu vinohradníků a vinařů, ale sám hospodaří až od roku 1980. Strávil spoustu času hledáním špičkových poloh (i jen částí vinic), na spodní Mosele v části zvané Terrassenmosel, a postupně se dostal na dnešních zhruba 15 hektarů a sto tisíc lahví roční produkce. Je to „terroirista“, i z jedné top vinice Uhlen dělá více vín odlišujících se pouze podložím, přitom každé opravdu hodně znatelně jiné. Zásadní vinice má u obce Winningen a přilehlé Lay, další špičkové polohy u Hatzenportu. Pracuji s malými výnosy (leckdy přirozeně díky pravokořenným keřům) hodně vyzrálých hroznů (má v oblibě i pro suchá a polosuchá trochu botrytidy), nechává je macerovat nejméně půl dne ale v některých případech až skoro dva dny, vína kvasí spontánně a leží na kalech typicky ve velkých (2000 – 3000 litrů) sudech nejméně do poloviny roku následujícího po sklizni, některé i déle. Lahvovány bez čiření do klasických zelenomodrých pistolí buď pod šroub nebo pod korek. Mám doma celou degustační sadu, ale dnes alespoň poznámky k vínu, které jsem otevřel samostatně místo plánované degustace… prostě už nedokázal čekat.

Riesling Stolzenberg 2011 pochází ze špičkové polohy u Hatzenportu, asi nejlepší místní vinice (a Heymann-Löwenstein je v jejím rámci nejlepší pěstitel). Je to jižní svah o rozloze 1.5ha a svažitosti od 20 do 80 % osázený, na šedohnědé břidlici, písku a devonských sedimentech, pouze ryzlinkem. Láhev klasická zelená (respektive spíše petrolejová) pistole, šroubový uzávěr. Tmavší citronová žlutá, mírně nazlátlý tón, od pohledu hutnější (má to 13.5 % alkoholu, na moselský ryzlink je to hodně). Výrazná, koncentrovaná bohatá vůně, až exotické tropické tóny, kokos, přezrálá broskev, lipový med a typická břidlicová mineralita, decentní náznak petroleje. V průběhu dvou dní, kdy jsem víno pil, se měnila jen trochu a zvýrazňoval ona minerální a broskvová složka. Chuť spíše suchá, byť zbytkový cukr tam je, plná, intenzivní a koncentrovaná, s krásnou páteří kyseliny, ovoce do broskví, mineralita, poměrně solidní délka. Má to váhu, důraz, ale není utahané. Jako obvykle preferuji ryzlinky trošku lehčího typu, ale tohle mne bavilo dost, má charakter a hodně co nabídnout.

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails