Nedávno měl svátek Svatý Vavřinec, ideální příležitost otevřít láhev odrůdy Svatovavřinecké. Volba padla na kousek z Rakouska a zase jednou jsem si u vína dumal nad tím, co má přednost – zda jakýsi (poněkud sporný) odrůdový a (ještě spornější) terroirový projev či spíše „absolutní“ kvalita vůně a chuti výsledného vína. Dost jsme to řešili před pár měsíci na jedné ochutnávce shodou okolností také Rakouska, ostatně i v článku to bylo. Parádně připravené víno, mohutné, výrazné, s efektním dřevem, moderní, adept na desítky zlatých medailí ze soutěží… jen tedy Rulandské modré / Pinot noir bych tomu opravdu neřekl a tipovat místo původu by v podstatě nemělo smysl. Naslepo to víno září, ale když ho konzumují s informací o co přesně jde, tak prostě… mi to nějak nestačí. Matt Kramer pro to zavedl termín „somewhereness“, schopnost místa dát najevo místo původu, a Terry Thiese to ve své knize Reading between the Wines popsal (mimo jiné, globalizace ve světě vína je jeho zásadní téma) takto: „Nestačí, aby víno mělo pas, potřebuje i rodný list. Raději budu pít něco, co chutná jako něco a ne jako všechno. Cokoliv může chutnat jako všechno, také často chutná, a k smrti mne to nudí.“ (amatérský překlad, originál viz níže).
Weingut Grassl (web) sídlí ve vinařské oblasti Carnuntum, skoro na půl cesty mezi Vídní a Bratislavou :-) Jde o rodinný a neustále se rozšiřující podnik, momentálně už mají okolo 22ha a navíc zahušťují výsadby z původních 3000 keřů na hektar někam k 6500 keřům. Zaměřují se hlavně na červená a obzvláště na Svatovavřinecké, ve sklepě se vyhýbají různým enzymům a dalším moderním „zlepšovákům“, ostatně i fermentace by měla být spontánní, ale kontrolovaná teplota kvašení atp. je běžným postupem. Otevíral jsem St. Laurent 2009 Classic, tedy dřevem méně ovlivněnou (nerez a velké dřevěné sudy či použité barrique, v řada Reserve jsou to použité i nové barrique sudy či případně i fermentace ve dřevě atp.) variantu.
Burgundská láhev s jednoduchou vinětou (jen základní info jako alkohol 13%, co je to za víno a kdo ho vyrobil) zavřená šroubovým uzávěrem. Velmi temná barva, do fialové, až nepřirozeně neprůhledná (delší macerace, ponořování matolinového klobouku a podobně, ale stejně…). Výrazná mladá vůně, hutnější peckovinově ovocitá, nabušená, až taková „vymačkat do poslední kapky“ přehnaná, lehce živočišně divočejší. Suché, plné, nabušené, dost třísla i kyseliny, drsnější delší kávový dojezd. Ten první dojem byl opravdu „nebarikovaný Vavřinec, to si nejspíš dělá pr**l“. Postupně se víno otevírá do dalších vrstev a v chuti uhlazuje, během několika hodin v karafě dostává takové „mladé dobře udělané Bordeaux Supérieur“ vyznění (a to prosím prý používají spíš sudy z Burgundska a navíc k vavřinci občas přidávají pár procent pinotu). Má to pěknou stavbu a nějaká to doba v lahvi mu nejspíš pomůže ještě se vylepšit (teď je delší dekantace nutností), jde o moderní výrazné efektní červené v takové té nepřezrálé podobě (žádné ovocné marmelády a patnáct procent alkoholu) s pěknou kyselinou. Skoro si říkám, zda v lahvi omylem neskončila reserve řada. Za méně než deset euro ve vinotéce ve Vídni je to hodně slušné víno a ke kusu pořádného masa by jistě sehrálo skvělého partnera, ale mé očekávání „klasického“ svatovavřineckého… poněkud nenaplnilo :-)
