AOC, DOC, VOC, Cru a Morava

U nedávného článku o setkání s Nicolasem Jolym, který hodil na web Vinograf, se strhla rozsáhlá diskuze na téma VOC (Morava), prostě určité nové kategorizace domácích vín podle místa původu, spíše než podle množství cukru v moštu. Správně tomu bylo zrovna u článku týkajícího se Jolyho, protože ten o Appellation d’origine contrôlée mluvil hodně a jeho zásadním myšlenkou bylo, že pouze vína přirozená, přírodní, neznásilněná chemií na vinici a technologií ve sklepě, mohou korektně vyjadřovat myšlenku místa původu, terroir, tak jak bylo původně zamýšleno. U nás, a je to logické, se často debaty o VOC zvrhnou spíše než k řešení „co, kde, jak“ na téma „kdo, s kým a za kolik“, na téma kamarádíčků v různých organizacích, politikaření a obavy o to, že celý systém apelací (či nějakých Grand Cru vinic) bude zdevalvován zařazením průměrností ještě dříve, než bude mít možnost se pořádně rozjet. Obavy jistě správné, bohužel. Ale z toho, jaké emoce celý problém vzbuzuje, jak u vinařů tak nadšenců, je vidět, že to celé nějaký smysl má. Až se mi zdá, že spousta lidí vidí VOC jako nějaké světlo na konci tunelu, vyřešení krize odbytu domácích vín, co ještě plně nepřišla. Inu proč ne.

Sice ne přímo v té výše odkazované diskusi, ale velmi často je také slyšet, že to označení „Cru“ něco zajistí, bude zárukou. Čeho? Opakovaně se mi ve vinotékách stává, že se mi prodavač snaží vecpat předraženou láhev s tím, že je to přeci „Grand  / Premier Cru a musí být tedy špičkové i bez ochutnání“. Obvykle jsou to ale vína, která toto označení sice nesou, ale pocházejí od neznámých (či naopak obrovských a ne vyloženě kladně profláklých) producentů, navíc z podprůměrného či problematického a pro slepý nákup velmi riskantního ročníku. Nápis Grand Cru na lahvi neříká nic o konkrétním obsahu, pouze o POTENCIÁLU místa, na kterém vyrostly hrozny. Tohle označení na lahvi vína z Moravy bude, v tom lepším a spíše teoretickém případě, vyjadřovat to samé. Že nějaké místo má potenciál dávat špičková vína a některému vinaři (či určité skupině) se povedlo v určité řadě let za sebou (je to, s naším velmi variabilním počasím, vůbec možné?) vyprodukovat vína, která tomu odpovídají. Konkrétním vinařům, s jejich specifickým přístupem. Nápis Grand Cru nezaručí, že když vinici koupí někdo jiný, tak nezačne produkovat hnus.

Nejsem zastánce nějakých komisí, nějakého kontrolního orgánu, který by (stejně jako dnes zatřiďovací komise SZPI) všechna ta vína přechutnal a řekl, co může známku nést a co ji nést nesmí. Vím, že bez nich to ale u nás fungovat nemůže a vlastně ani nesmí, jen nevím, kdo by to tak  mohl dělat. Tady už nepůjde jen o hodnocení ve stylu odhalení základních vad typu oxidáza, ale mnohem složitější hodnocení, kdy komise musí přesně znát, co vlastně hodnotí, vína z té konkrétní apelace zná a dokáže dobře posoudit. Určitě ne každý z vinařů bude totiž mít dostatek sil (a ekonomické zázemí) na to, aby víno průměrné, byť vypěstované na vinici s velkým potenciálem, sám deklasoval do třídy nižší, i za cenu toho, že se pak bude hůře prodávat a bude muset klesnou i cena (zajímalo by mne, jak by si vedle sebe bez dostatečného vysvětlení odborným personálem stálo totožné víno označené jako „výběr z hroznů“ a „zemské“ a kolika lidem by ten výběr pocitově chutnal víc :o). A tak vůbec. Vlastně jsem dneska chtěl jen to, aby zaznělo „Apelace / Cru = jen a pouze poloha (a specifická doporučení či příkazy maximálních výnosů a některých technologických postupů jako zrání v sudu“, rozhodně tedy ne konkrétní víno či vinař a úplná záruka obsahu lahve. Někdy mi to v diskusích chybí :o)

A vlastně sepsat tenhle zápisek mne nakopl odkaz na Sdružení vinařů Moravy, ve kterém se v tichosti (minimálně já o nich slyšel poprvé) a na dobrovolné bázi peče jedna z variant nového značení vín a závazků kvality, jež jim musí odpovídat. Sestava vinařů je dost zajímavá (byť je to trochu zvláštní mix a některé bych tam nečekal, ale snad se budou umět dohodnout a něčeho dosáhnout, předsedou smírčí komise byl stanoven Jaroslav Springer :o). Celý projekt je zatím v zárodku, myšlenky a postupy zatím ne úplně rozvinuty do detailů, ale i tak je to krok kupředu. A pár textů, které na webu mají, mne dost potěšilo. Na závěr tedy jeden ocituji (tak trochu se totiž týká typu slaďáku, o kterých jsem se zmiňoval v diskuzi u včerejšího textu):

3. není žádná korelace mezi kvalitní kategorií a stylem
Nové technické možnosti ve výrobě vína podporují výrobu sladkých vín podle přání. Velmi obtížné je najít vysoce kvalitní suchá vína, která vznikla přirozeně. Tradiční pojem jako „pozdní sběr“ proto nemá profil specifické chuti jako dřív.

P.S. Stále ještě k tomu včerejšímu článku... navečer mi od hosta z ciziny přišel mail, jak uspěl při hledání vín. Mluví se v něm o něčem, na co tady nadáváme pravidelně, ale očividně to vidí i jiní. Bez problémů sehnal skvěle udělaná červená, jež se nebude bát přivézt a postavit mezinárodní konkurenci. Ale: „Bílá vína budou problém. Ještě furt nemám ani Veltlín. Dneska jsem koupil ve vinárně blízko Kotvy rakouský a německý Rieslingy. Pichler Smaragd za pět stovek. A Lange´Warte stoji 770...“