V nedávném článku „Víno a jídlo - sňatky z rozumu“ se v komentářích více méně dospělo k tomu, že k okurkovému salátu Tarator (je tam i s receptem) by se nejvíc hodilo pít nějaké slušné suché bubliny. Vylovil jsem Crémant de Bourgogone (o termínu Crémant něco třeba tady) Blanc de Blanc “Sélection Prestige” od družstva La Cave des Hautes Côtes. Je to dost veliký podnik, má vína z více než 70 apelací (včetně Grand Cru poloh) a sklízí z nějakých 600ha. Jejich vína (nezávisle na apelaci) mne nikdy zvlášť nezasáhla (byť leckterá rozhodně špatná nebyla), ale na sekty se docela zaměřují a tenhle mne na ochutnávce dost bavil. Přišel mi tenkrát opravdu velmi řízný, spíš „brut nature“ než klasický brut, moc příjemný. Doma měl ve sklence bledší zelenkavou barvu a hezké delší perlení malých bublinek. Vůně je příjemná a svěží, hned po nalití úplně vletí do nosu. Hodně květinová, nijak komplikovaná, trochu podzimních zralých jablíček a při troše sugesce i pečený chléb, ale to je spíše přání otcem myšlenky. V chuti krásně suché, čisté, lehké, příjemné a překvapivě vyváženější než si pamatuji, čekal jsem mnohem větší dominanci kyseliny. Dost dobře udělané bubliny, které skvěle zafungují jen tak v létě na zahradě i pro popíjení večer doma. Při doznívání každého doušku to vyloženě láká k dalšímu. A k tomu taratoru to šlo fakt moc pěkně!
A teď už k té sýrové historce. Koupil jsem v pondělí v Paříži několik lákavě vypadajících sýrů, které u nás moc často nevídám. Kufr mi okamžitě začal „nádherně vonět“, obzvláště v taxíku, autobuse či vlaku to další cestující jistě moc těšilo. Problém nastal ale až na letišti. Že je zakázáno brát do příručního zavazadla tekutiny jsem věděl, dost mne to štve, protože jiné zavazadlo jsem neměl a v podstatě tohle pravidlo dokonale eliminuje možnost si koupit nějaké víno jinde než na letišti, kde výběr není zrovna velký. Ale netušil jsem, že mají i pravidla pro sýry. Můj kufr byl zabaven, prohledán a naprostá většina sýrů navržena k vyhození. Jakmile je ten sýr něco měkčího a ne tvrdá Gouda či podobné kously, tak do příručního zavazadla prostě nesmí. Nezáleží na tom, že je sýr v originálním balení a krásně vidět, jak má plíseň všude okolo a vůbec nebyl porušen. Prostě necestuje, jelikož jde zmáčknout a uvnitř by se snad mohl skrývat semtex nebo balónek s nitroglycerinem. Nevím jak vy, ale já bych si třeba báječný Chaource takhle neprznil ani omylem…
Dostal jsem dvě možnosti. Buď tam sýry nechat, nebo je dát do nějakého obalu a poslat normálně jako kufr. Jediné, co jsem tam měl k dispozici, bylo pouzdro na notebook. Nacpal jsem do něj sýry a vyrazil zpět k odbavení. Tam mne milá Francouzska samozřejmě poslala do hajzlu, že takový malý měkký balíček samostatně prostě nepošle a mám si sehnat krabici. Super. To se mi samozřejmě nepovedlo, ale získal jsem dva igelitové pytlíky, z každé strany navlíkl jeden. A zkusil to znovu. Úplně stejně malý a měkký balíček tentokrát dostal visačku a mohl letět. Chápete to? Já ne. Pak si znovu projít kontrolou věci, znovu absolvovat osahávání a zjistit, že letadlo odletí s dvouhodinovým zpožděním, mé frustraci jen přidalo. Francie se rozloučila tak otravně, že jsem si v jediném otevřeném podniku demonstrativně dal místo vína točené kvasnicové pivo. V Praze jsem pak musel v jednu ráno zbytečně čekat na příjezd balíčku, kde navíc (a poměrně logicky) byla většina sýrů nehezky zdeformována. Někdy si nejsem jist, k čemu tyhle „bezpečnostní“ předpisy vlastně slouží. Zda to něčemu opravdu může zabránit, nebo má jen v cestujících vyvolávat falešný pocit, že vše je pod kontrolou a pečlivě hlídáno.
