Někdy si říkám, kdy tu tak řeším „poměr cena/kvalita“ a že nějaké víno je fajn, ale mělo by stát dvě stovky a ne tři, jak vzdálené je to světu „běžného konzumenta“ (= láhev za 200-300 Kč už je dost sváteční záležitost) a zároveň úplně mimo svět obchodu s velkými víny a lahvemi jako investice. Opět jsem se nad tím začal zamýšlet kvůli textu Paleta Le Pin na stránkách Jancis Robinson, který vypráví o vrcholu obchodování s Bordeaux po ročníku 2005 a jak se obchodníci v UK předháněli, komu se podaří udělat kšeft v hodnotě milion liber a víc (autor byl trapák, protože najednou prodal jen víno za čtvrt mega). A taky se tento týden po internetu rozletěla novinka o novém „nejdražším vínu“, v žebříčku Wine Searcheru se na první pozici nejdražších obchodovaných vín dostal Richebourg od Henri Jayera, s průměrnou cenou přes 15 tisíc dolarů za sedmičku předstihl Romanée-Conti. V Top 50 je mimochodem 40 vín z Burgundska, čtyři z velkých sladkých moselských ryzlinků, dvakrát Bordeaux (v obou případech Pomerul, Pétrus a výše zmíněný Le Pin), šampaňské Krug Clos d'Ambonnay a Dom Pérignon P3, top Hermitage z vinařství Jean Louis Chave a cabernet Screaming Eagle z Napa Valley.
Vína sice zkonzumuji spoustu, ale tyhle superdrahé lahve prakticky nepiju, jsou dost mimo mé finanční možnosti. Sem tam mám možnost něco ochutnat a jsem za takový zážitek vždy rád, je dobré mít podobné referenční vzorky na srovnání s běžnější produkcí. Na jedné degustaci ve Vinném sklepě Újezd jsem měl možnost zkusit a vlastně se docela slušně napít Châteauneuf-du-Pape Hommage à Jacques Perrin 2007, což je největší víno z Château de Beaucastel připravované jen v některých letech a obecně považované za jedno z top červených světa, od špičkového vinařství rodiny Perrin (od nichž je i levná slepička, taky dobrá :o). 60% Mourvedre, 20% Syrah a pak Counoise, Grenache a možná homeopaticky i další z třinácti odrůd pro Châteauneuf-du-Pape povolených. Robert Parker dal ročníku 2007 „dokonalých“ sto bodů, Wine Spectator 99, La Revue du Vin de France 19.5 /20 a Jancis Robinson 19/20. K pití by prý víno mělo být už od letoška a vyvíjet se a vydržet v kondici nějakých 40+ let určitě.
Velmi temná barva a podobným směrem se ubírá i vůně, je koncentrovaná, temně ovocná, bohatá, pikantní, s tóny pečeného masa, s decentní živočišností, výrazným páleným dřevem, dotyky kořenitosti a exotických jemnější vůní. Mladá, hutná, velmi efektní. I v chuti hodně koncentrované, suché, dokonale strukturované červené, masité, temně ovocné, dřevěně toastované, bohaté, extrémně dlouhé, perfektně vyvážené. Velké červené, které rozhodně ještě potřebuje čas (i přes dekantaci), ale už teď je famózní. I přes všechnu tu koncentraci, explozivnost a tak přitom nepůsobí nějak přehnaně, veškerá síla je pod kontrolou. Jo, dost dobrý. Dokonalé víno? Pro někoho určitě bude, já mám trochu jiná měřítka, ale výborný kousek určitě. Cena? Mnohonásobek „běžného“ Beaucastelu stejného ročníku, který koupíte ze zhruba dva tisíce a Parker mu dal 96/100, tohle bude stát spíš tak 12+ tisíc. Má to smysl? Pro někoho určitě :-) Za možnost víno ochutnat jsem ovšem vděčný.
P.S. K dokonalosti… nedávno jsem sjel díl Tokio ze série No Reservations šéfkuchře Anthony Bourdaina. Různých osobností se tam ptá, zda je vůbec možné dokonalosti dosáhnout. Odpovědi vás… nepřekvapí :-)
